ECLI:CZ:NSS:2021:5.AO.21.2021:52
sp. zn. 5 Ao 21/2021 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci navrhovatele: nezl. J. B., zast. zák.
zástupci Š. V. a M. B., zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše
1922/3, Brno, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4,
Praha, o návrhu na zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 6. 4. 2021,
č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN, ve znění pozdějších mimořádných opatření odpůrce,
takto:
I. Návrh se odm ít á jako zjevně neopodstatněný.
II. Odpůrci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Návrhem ze dne 3. 6. 2021 se navrhovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy –
mimořádného opatření odpůrce ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN,
ve znění pozdějších mimořádných opatření odpůrce, které vydal s odkazem na §80 odst. 1 písm.
g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“).
[2] Tímto mimořádným opatřením podle §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně
veřejného zdraví odpůrce – k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření
onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 – nařídil, že žákovi nebo
studentovi, kterému není jiným mimořádným opatřením zakázána osobní přítomnost
na vzdělávání a který je žákem základní školy, základní školy speciální, nižšího stupně šestiletého
nebo osmiletého gymnázia, prvních čtyř ročníků osmiletého vzdělávacího programu
konzervatoře, oboru vzdělání praktická škola jednoletá nebo praktická škola dvouletá, žákem
nebo studentem účastnícím se praktického vyučování nebo praktické přípravy na střední škole
nebo vyšší odborné škole, žákem školy nebo studentem vyšší odborné školy, který se účastní
skupinové konzultace nebo zkoušek na vyšší odborné škole, závěrečných zkoušek, maturitních
zkoušek nebo absolutorií, umožní daná škola osobní přítomnost pouze tehdy, pokud žák
či student nemá příznaky onemocnění COVID-19, podstoupí (ve stanovené frekvenci) vyšetření
prostřednictvím neinvazivního preventivního antigenního testu na přítomnost antigenu viru
SARS-CoV-2, které si provedl sám nebo které mu byly provedeny jinou osobou a které
mu poskytla škola, a prokáže se negativním výsledkem tohoto vyšetření; v podrobnostech viz
čl. I. napadeného opatření, kterým bylo rovněž stanoveno, že škola může pro toto preventivní
testování použít pouze testy určené pro sebetestování anebo odpůrcem povolené testy k použití
laickou osobou.
II. Návrh, vč. jeho doplnění, a vyjádření odpůrce
[3] Navrhovatel je žákem 2. stupně základní školy v Brně; tato škola mu s odkazem na shora
uvedené mimořádné opatření odpůrce neumožnila osobní účast na vzdělávání, aniž by podstoupil
preventivní antigenní test, což navrhovatel rozporuje s tím, že zdravotní stav je intimní věcí
každého jednotlivce a „nelze tedy podmiňovat účast na něčem tak přirozeném, jako je povinná školní
docházka, dokazováním určitého zdravotního stavu“. Je přesvědčen o nezákonnosti tohoto
mimořádného opatření, kterým je nepřiměřeně zasahováno zejména do základního práva
na vzdělání, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud dané opatření zrušil.
[4] Úvodem navrhovatel poznamenal, že si je vědom, že otázce testování žáků základních
škol se již Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti věnoval – viz zamítavý rozsudek
ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, a navazující usnesení ze dne 18. 5. 2021,
č. j. 5 Ao 2/2021 - 52, o odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost. Podle navrhovatele
by však jeho návrh neměl být odmítnut jako zjevně neopodstatněný, neboť jeho situace
je v podstatném rozsahu odlišná – a to proto, že testování na rozdíl od jiných žáků nepodstoupil,
a uvádí i jiné argumenty, než navrhovatelé v uvedených věcech. V této souvislosti poukázal
na §3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19
a o změně některých zákonů (dále jen „pandemický zákon“), s tím, že odpůrce své opatření
nedostatečně odůvodnil a průběžně epidemickou situaci nijak nevyhodnocoval; vydaná opatření
periodicky (jednou za 2 týdny) nepřezkoumával. Nereagoval ani na to, že po 2 měsících testování
ve školách se ukázalo, že výskyt pozitivních případů je na úrovni promile. Navrhovatel
zpochybnil nejen vhodnost užití antigenních testů či PCR testů, ale i to, že se jedná o jejich
plošné užití, ačkoli ohniskem nákazy není celá Česká republika. Připomněl závěry rozsudků
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Ao 3/2021 a sp. zn. 10 Ao 2/2021 a poznamenal,
že pokud není konkrétní škola (město či okres) ohniskem nákazy, nelze preventivně a plošně
zasahovat do základních práv na neurčitě dlouhou dobu dle §69 odst. 1 písm. b) zákona
o ochraně veřejného zdraví. Takový přístup považuje za mimořádně nebezpečný s tím,
že nemůže být kladen absolutní důraz pouze na opatrnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 7 Ao 6/2021). Podle navrhovatele odpůrce překročil meze
zákonem vymezené působnosti; možnost testování zaměstnanců je explicitně upravena
pandemickým zákonem [§2 odst. 2 písm. m)], testování žáků ve školách však nikoli. A tuto
možnost nelze dovodit na základě zbytkového ustanovení §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně
veřejného zdraví.
[5] Dále navrhovatel poukázal na rozpor se zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních
službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších
předpisů; podle navrhovatele je provádění diagnostického testu zdravotní službou, kterou lze
poskytovat pouze prostřednictvím zdravotnických pracovníků a je k ní nutný též informovaný
souhlas. Zdůraznil rovněž rozpor s ochranou citlivých údajů dítěte, a to v souvislosti se separací
pozitivně testovaných dětí, kdy je „zaděláno na šikanu a ostrakizaci a diskriminaci nevinného dítěte“.
Plnění povinné školní docházky nesmí bránit žádná diskriminační kritéria, neboť platí zásada
rovného přístupu ke vzdělání, na níž je založen zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů.
[6] Podle školského zákona má každý žák právo na vzdělávání a školské služby podle tohoto
zákona a nelze mezi nimi rozlišovat kvůli neprovedenému preventivnímu testu; podle
navrhovatele se jedná o nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního stavu a zásah
do základního práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Dle navrhovatele se jedná o zásah nedostatečně odůvodněný a ve svém důsledku
nepřiměřený, přičemž bagatelizoval nebezpečnost koronaviru a dále mj. poukázal na odborné
stanovisko MUDr. H. Z. či informaci Společnosti pro lékařskou mikrobiologii ČLS JEP, podle
níž by antigenní testování nemělo být používáno u bezpříznakových jedinců.
[7] V podání ze dne 11. 6. 2021 navrhovatel doplnil svoji argumentaci odkazem na vyjádření
ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky týkající se některých rizikových okresů, resp.
krajů a vysokého procenta očkovaných seniorů; na základě toho navrhovatel dovozuje, že plošná
celostátní opatření typu povinného testování jsou zcela nedůvodná.
[8] Odpůrce ve vyjádření ze dne 28. 6. 2021 poukázal na skutečnost, že jiný návrh na zrušení
daného opatření Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021 - 65,
zamítl. Na odůvodnění tohoto rozsudku pak odpůrce v mnoha odhledech odkázal a uvedl,
že není důvod, aby jeho závěry nebyly aplikovány i v této věci; skutečnost, že se navrhovatel
(na rozdíl od jiných žáků) odmítl testovat a tedy nemohl docházet do školy, nemůže mít jakýkoli
vliv na zákonnost napadeného opatření. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud návrh odmítl,
popř. zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud je k posouzení věci povolán na základě §13 pandemického zákona
ve spojení s §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“); v tomto ohledu nejprve konstatuje, že návrh byl podán včas
a splněny jsou i další procesní podmínky řízení, vč. aktivní procesní legitimace navrhovatele.
O splnění této podmínky ve vztahu k obecně stanovené povinnosti podstoupit preventivní
testování neměl soud pochyb, přesto pro pořádek zopakuje, že navrhovatel je žákem 2. stupně
základní školy. Napadené opatření obecné povahy na něho tedy v souvislosti s jiným
mimořádným opatřením (ze dne 4. 5. 2021, č. j. MZDR 14600/2021-8/MIN/KAN) přímo
dopadá, resp. dopadalo a právě v důsledku toho navrhovatel tvrdil zkrácení svých práv –
především práva na vzdělání.
[10] Dlužno dodat, že v mezidobí již napadené mimořádné opatření pozbylo platnosti (srov.
mimořádné opatření odpůrce ze dne 17. 6. 2021, č. j. MZDR 20029/2021-3/MIN/KAN, kterým
byla s účinností od 1. 7. 2021 zrušena opatření stanovující povinné plošné/screeningové
testování). Tato skutečnost nebránila dalšímu postupu v řízení, neboť předmět řízení se nemění
a je jím i nadále zákonnost napadeného opatření; Nejvyšší správní soud tím v souladu
s §13 odst. 4 pandemického zákona získal pouze jinou výrokovou možnost – a sice možnost
deklaratorně rozhodnout, že napadené mimořádné opatření bylo v rozporu se zákonem.
[11] Na podkladě aktivní procesní legitimace navrhovatel a v mezích jím tvrzeného zásahu
do práv se poté Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda se nejedná o návrh zjevně
neopodstatněný ve smyslu §13 odst. 3 pandemického zákona: „Je-li návrh zjevně neopodstatněný, soud
jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Pokud soud nepostupuje podle věty první,
návrh se projednává přednostně.“
[12] Z citovaného ustanovení je jasný záměr zákonodárce, který směřoval k tomu, aby návrhy
na zrušení mimořádných opatření podle pandemického zákona a podle §69 odst. 1 písm. b) či i)
zákona o ochraně veřejného zdraví vydané ve stavu pandemické pohotovosti byly projednány
ve zrychleném režimu. Zákonodárce na straně jedné usiloval o rychlý věcný přezkum podaných
návrhů. Na straně druhé ovšem evidentně vycházel i z potřeby určité ekonomie řízení a umožnil
soudu relativně snadné odmítnutí návrhu, shledá-li, že je „ zjevně neopodstatněný“. O jaké situace
by se mělo v praxi jednat, pandemický zákon nijak nevymezuje. Nicméně podle názoru
Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že to budou zpravidla takové situace, kdy bude prima
facie jasné, že podaný návrh nemůže být úspěšný, neboť půjde o skutkově i právně jednoznačnou
věc, v níž právní závěr vyplývá z textu zákona bez potřeby interpretace. Podobná je i situace, kdy
se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi již obdobnou věcí zabýval a rozhodl
zamítavým rozsudkem. Neshledá-li soud důvod pro odchýlení se od svého předchozího právního
názoru, není důvod, aby ve velmi specifickém režimu soudního přezkumu podle pandemického
zákona nemohl využít právě institut zjevné neopodstatněnosti. Jeho smysl a účel je třeba vnímat
tak, že jde o kompenzaci tlaku vyvolaného potřebou přednostního projednání návrhu a současně
jistou ochranu Nejvyššího správního soudu před zahlcením (viz dále).
[13] Odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §13 odst. 3 věty první
pandemického zákona je – obdobně jako odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost – jistým
mezistupněm mezi odmítnutím návrhu pro čistě procesní překážky a jeho věcným projednáním
neboli meritorním přezkumem. Toto odlišení mezi prostým procesním odmítnutím návrhu a jeho
odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost, o kterém se někdy hovoří jako o kvazimeritorním
přezkumu, je podstatné. V případě kvazimeritorního přezkumu se totiž účastníkům určitého
věcného posouzení vždy dostane; k tomu srov. nedávné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, podle něhož představuje odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost „jemný filtr“, který zajišťuje obě role Nejvyššího správního
soudu, „tj. poslání sjednocovatele judikatury, zaručujícího právní jistotu a efektivitu práva, a poslání ochránce
spravedlnosti každého jednotlivého případu, zajišťujícího posouzení dopadů napadeného rozhodnutí
do subjektivních veřejných práv člověka a umožňujícího mu domoci se nápravy. Na straně druhé, dospěje-li soud
k závěru, že ani jednoho není v konkrétní věci třeba, postačí, odůvodní-li svůj závěr na věc jen stručným odkazem
na judikaturu, která se již obdobnou věcí zabývala“.
[14] V principu podobné nastavení – založené na jisté precedenční závaznosti tzv. nosných
důvodů rozhodnutí (ratio decidendi) – lze uplatnit také u odmítnutí návrhu pro zjevnou
neopodstatněnost. I zde je totiž patrná snaha nastavit určitý „filtr“ či „pojistku“ vůči nutnosti
meritorně projednat každý jednotlivý návrh, u něhož jsou splněny elementární podmínky řízení.
Zákonodárce vytvořil Nejvyššímu správnímu soudu při přezkumu mimořádných opatření podle
§13 pandemického zákona prostor pro jistou selekci návrhů a zabránění jeho zahlcení návrhy,
kterým nelze vyhovět, ale jejichž projednání běžnou procedurou by blokovalo rozhodovací
kapacitu tohoto soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do správního
soudnictví. To platí tím spíše, že se jedná o přezkum mimořádných opatření, která nejsou
rozhodnutími, nýbrž opatřeními obecné povahy, jež si jako právní akty tzv. smíšené povahy
v mnohém nezadají s právními předpisy; Nejvyšší správní soud pak provádí v podstatě jejich
abstraktní přezkum – byť na podkladě aktivní legitimace konkrétního navrhovatele a v mezích
jím tvrzeného dotčení.
[15] Na základě uvedených východisek přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení nyní
podaného návrhu, který je ke dni vydání tohoto rozhodnutí jedním z celkem 22 návrhů
napadajících mimořádné opatření ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAN,
kterým odpůrce – v návaznosti na uvolnění provozu škol – podmínil osobní přítomnost
vybraných skupin žáků a studentů na prezenční výuce negativním antigenním testem
na přítomnost onemocnění COVID-19. Tímto mimořádným opatřením a otázkou antigenního
testování ve školách se Nejvyšší správní soud velmi podrobně zabýval při meritorním přezkumu
prvního z podaných návrhů, který rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, zamítl,
na což ostatně poukázal nejen odpůrce, ale i sám navrhovatel.
[16] Navrhovatel vedle zamítavého rozsudku č. j. 5 Ao 1/2021 - 65 poukázal i na odmítavé
usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ao 2/2021 - 52 s tím, že v jeho případě prostor pro
zjevnou neopodstatněnost návrhu není dán. Nejvyšší správní soud je opačného názoru
a ve shodě s odpůrcem konstatuje, že skutečnost, zda nakonec dotčený žák testování podstoupí
či nikoli není z hlediska posouzení zákonnosti napadeného opatření obecné povahy nijak
relevantní. Uplatněnou argumentaci v tomto ohledu vnímá soud spíše jako snahu navrhovatele
uměle odlišit svůj případ od případů ostatních žáků – a to s cílem domoci se meritorního
přezkumu. K tomu ovšem podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu není žádný důvod.
Základní argumentace navrhovatele se nijak podstatně neliší od argumentace, která byla
vyvrácena ve shora uvedeném zamítavém rozsudku a na něho navazujícím usnesení; tímto
usnesením – v kvazimeritorním přezkumu – soud navíc rozhodoval o věci navrhovatele
zastoupeného stejným advokátem, jehož základní argumentační linie je stále stejná (viz dále).
[17] Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodu odchýlit se závěrů přijatých v rozsudku
č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, nota bene v situaci, kdy tyto závěry v mnohém vycházejí a navazují
na předchozí judikaturu – a sice na zamítavé rozsudky Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 Ao 1/2021 a sp. zn. 6 Ao 2/2021 ve věci antigenního testování zaměstnanců.
[18] Současně Nejvyšší správní soud připomíná, že proti rozsudku ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 5 Ao 1/2021 - 65, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne
27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1474/21, odmítl, a dlužno dodat, že odmítl také další ústavní stížnosti
směřující proti usnesením, jimiž soud navázal na svůj zamítavý rozsudek č. j. 5 Ao 1/2021 - 65;
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1430/21, a ze dne 27. 7. 2021,
sp. zn. III. ÚS 1498/21. Za dané situace Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod, pro který
by bylo rozumné a respektující ekonomii soudního procesu, aby nyní podaný návrh projednal
běžnou procedurou, a dospěl proto k následujícímu závěru.
[19] Návrh je zjevně neopodstatněný.
[20] Podstatu návrhu, resp. jeho důvody, jimiž je soud vázán (§101d odst. 1 s. ř. s.), je možné
rozdělit do tří základních okruhů: a) překročení zákonného zmocnění odpůrce k vydání
mimořádného opatření vč. jeho nedostatečného odůvodnění (a plošného užití bez průběžného
vyhodnocování situace), b) rozpor mimořádného opatření se zákonem (konkrétně zákonem
o zdravotních službách, školským zákonem a ochranou osobních údajů), c) právo na vzdělání
a otázka přípustnosti omezení tohoto základního práva navrhovatele; uvedené důvody v zásadě
kopírují důvody návrhu, který Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem č. j. 5 Ao 1/2021 - 65,
na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje a pro potřeby odůvodnění této věci ho shrnuje
a doplňuje
takto:
[21] [Ad a)] Zákonné zmocnění odpůrce k vydání mimořádného opatření podle §69 odst. 1
písm. i) ve spojení s §80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví není pandemickým
zákonem nijak dotčeno, nicméně je zde určitá souvztažnost obou těchto norem – viz §2 odst. 4
písm. b) pandemického zákona, z něhož plyne, že mimořádné opatření podle §69 odst. 1
písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jehož účelem je likvidace epidemie COVID-
19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které má celostátní působnost, může být vydáno
jen v době stavu pandemické pohotovosti. Tato skutečnost se promítá mj. i do samotného
procesu vydávání těchto mimořádných opatření, a je tedy třeba souhlasu vlády, jakož i náležitého
odůvodnění, vč. zohlednění přiměřenosti zásahu do práv a oprávněných zájmů právnických
a fyzických osob; srov. §3 odst. 1 až 5 v návaznosti na §4 pandemického zákona.
[22] V daném případě vláda předběžný souhlas vydala a odpůrce mimořádné opatření
odůvodnil v intencích požadovaných v §3 odst. 2 pandemického zákona, podle něhož musí
odůvodnění obsahovat následující části: 1) aktuální analýzu epidemické situace onemocnění
COVID-19, 2) konkrétní míru rizika spojenou s vymezenými činnostmi, oblastmi či jinými
charakteristikami, 3) přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických
osob, tedy tzv. test proporcionality. Odpůrce se soustředil zejména na otázku přiměřenosti
zásahu do práv a oprávněných zájmů dětí/žáků/studentů; nerezignoval však ani na ostatní
náležitosti odůvodnění, i když zde zjevně navazoval na odůvodnění souvisejícího mimořádného
opatření ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14600/2021-1/MIN/KAN, omezujícího provoz škol
a školských zařízení, jež právě vůči blíže určeným skupinám dětí, žáků a studentů připustilo
výjimku ze zákazu osobní přítomnosti ve školách.
[23] Odůvodnění napadeného opatření navrhovatel zpochybňuje zejména proto, že zde podle
jeho názoru absentuje uvedení odborných podkladů, které by dokládaly účinnost a účelnost
tohoto opatření ve vztahu k deklarovanému cíli; k tomu viz dále [ad c)], kde soud mj. i s odkazem
na odůvodnění napadeného opatření konstatuje, že je jím rozumným způsobem sledován
legitimní cíl – ochrana veřejného zdraví. Soud nemá pochyb o potřebě přijímat adekvátní
opatření snižující riziko šíření nemoci COVID-19, zdůrazňuje přitom, že je potřeba, aby opatření
byla přijímána uvážlivě a promyšleně (racionálně). Právě k tomu má mj. napomoci proces
vydávání mimořádných opatření upravený v pandemickém zákoně. Nejvyšší správní soud ovšem
– i přes zmíněnou souvztažnost pandemického zákona a zákona o ochraně veřejného zdraví –
zdůrazňuje, že napadené mimořádné opatření podle pandemického zákona [§2 odst. 2 písm. m)]
vydáno nebylo; základem zákonného zmocnění odpůrce je zde zákon o ochraně veřejného
zdraví. Nesdílí proto výhrady navrhovatele pokud jde o nedostatek pravomoci odpůrce k vydání
napadeného mimořádného opatření. V dané věci vydal odpůrce mimořádné opatření podle §69
odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, dle něhož platí, že „mimořádnými opatřeními při
epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo
nebezpečí jejího vzniku“.
[24] Citované ustanovení představuje jakousi zbytkovou kategorii mimořádných opatření při
epidemii. Nicméně Nejvyšší správní soud při použití výkladového pravidla eiusdem generis (stejného
druhu) dovodil, že odpůrce vydáním napadeného opatření nejde nad rámec zákona a nepřekročil
meze své zákonem vymezené pravomoci a působnosti. Povinnost testování ve školách uložená
podle §69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví je totiž srovnatelná svou povahou
a zásahem do práv s povinností očkování upravenou pod písm. g) odst. 1 §69 téhož zákona.
Jednoduše řečeno – může-li odpůrce při epidemii nařídit mimořádné očkování jednotlivce, může
nařídit i jeho testování v souvislosti s epidemií a prevencí jejího dalšího šíření. Povaha obou
těchto opatření je obdobná a rovněž tak intenzita jejich zásahu do základních práv jednotlivce.
[25] Nelze tedy konstatovat nedostatek pravomoci odpůrce k vydání napadeného
mimořádného opatření, jehož odůvodnění lze akceptovat. A namítá-li navrhovatel, že odpůrce
po vydání napadeného opatření toto opatření nijak pravidelně nepřezkoumával, nutno uvést,
že tato povinnost plyne z §3 odst. 7 pandemického zákona, avšak „při vydávání mimořádných
opatření podle §69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je likvidace
epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které mají celostátní působnost, se použije §3
odst. 1 až 5 a §9 obdobně“ – viz §4 věta druhá pandemického zákona. To znamená, že v daném
případě nebylo striktní periodické přezkoumání (nejméně jednou za 2 týdny) nutné; na druhou
stranu povinnost vyhodnocovat vývoj epidemické situace, jakož i účinnost vydaného opatření,
plyne z povahy věci a lze ji dovodit též z §3 odst. 1 pandemického zákona, jenž odpůrci
umožňuje vydat opatření „pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu“.
[26] Tomuto obecnému požadavku odpůrce dostál a v praxi reflektoval vývoj epidemické
situace i výsledky pravidelného testování – viz změny napadeného mimořádného opatření, jimiž
např. upravil změnu frekvence testování (jedenkrát týdně pro 1. stupeň základních škol) anebo
rozšířil seznam výjimek z povinného testování pro děti v mateřských školách (nejprve jen
v některých krajích a poté celostátně). Skutečnost, že odpůrce postupně z povinného testování
nevyjmul i žáky základních škol, neznamená, že by na vývoj situace rezignoval a nevyhodnocoval
ji. Již jen prostý počet změnových mimořádných opatření dokládá, že odpůrce v tomto ohledu
nijak neustrnul a stále se snažil reagovat na vývoj epidemie, která představuje komplexní problém,
jehož řešení nejsou snadná ani jednoznačná. Nejinak je tomu i v tomto případě a nic na tom
nemění ani poukaz navrhovatele na relativně nízký počet pozitivních případů; tento počet
je možné interpretovat nejrůznějšími způsoby a svoji roli jistě může hrát též kvalita konkrétních
antigenních testů, tu ovšem napadené mimořádné opatření neupravuje.
[27] Pokud navrhovatel zpochybňuje plošné užití antigenních testů s poukazem na závěry
rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Ao 3/2021 a sp. zn. 10 Ao 2/2021, je třeba
odkázat na jejich podrobné odůvodnění, jež je založeno na tom, že k plošnému uzavření
či omezení mateřských a základních škol nemohl odpůrce přistoupit na základě §69 odst. 1
písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví. Oporou pro povinné testování ve školách je ovšem
jiné písmeno ustanovení §69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, jak bylo vysvětleno
výše. V kontextu argumentace navrhovatele se pak nabízí i adresný odkaz na odůvodnění obou
rozsudků, v nichž zdejší soud použití plošného preventivního nástroje na zvládání epidemie
neodmítl; nicméně v návaznosti na související judikaturu k povaze §69 odst. 1 písm. b) zákona
o ochraně veřejného zdraví (zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021,
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44) vyšel z toho, že odpůrce nemůže plošně uzavřít mateřské a základní školy
či omezit jejich provoz na základě tohoto ustanovení, neboť se týká konkrétních skupin
fyzických osob podezřelých z nákazy, nikoli všech žáků bez rozlišení. A dodal: „Plošná omezení
může ministerstvo mimo období nouzového stavu uplatnit na základě §2 odst. 2 písm. f) pandemického zákona
vůči vysokým školám, avšak nikoli vůči mateřským a základním školám. Proč zákonodárce nezahrnul do tohoto
zákona - určeného právě ke zvládání nynější pandemie - také jiné školy než vysoké, nepřísluší soudu domýšlet“
(srov. bod [58] odůvodnění rozsudku sp. zn. 9 Ao 3/2021 a bod [54] odůvodnění rozsudku
sp. zn. 10 Ao 2/2021).
[28] [Ad b)] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadeným opatřením zavedené antigenní
testování ve školách není zdravotní službou, neboť je založeno na tom, že se žáci nebo studenti
budou testovat sami. Školy v tomto směru nemají volbu a není proto pochyb o tom, že jimi
prováděné testování není a nemůže být bráno jako výkon zdravotní služby nebo zásah, k němuž
by bylo nutné poskytnutí svobodného a informovaného souhlasu, jež plyne z podstaty integrity
každého člověka, resp. nedotknutelnosti jeho osoby (čl. 7 Listiny základních práv a svobod).
[29] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu neshledal rozpor napadeného opatření s ústavním
pořádkem (nedotknutelností osoby) ani s právní úpravou na zákonné úrovni (zákonem
o zdravotních službách) a dodává, že opatření nikterak neupravuje, jaké konkrétní preventivní
testy mají být ve školách zajištěny, avšak musí jít o „vyšetření prostřednictvím neinvazivního preventivního
antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2“. Už z toho je patrné, že testování
ve školách musí probíhat, resp. probíhalo co nejméně zatěžující metodou antigenního testování,
za níž lze obecně považovat odběr vzorku přímo ze slin; tento typ testování se jeví jako
nejvhodnější, nicméně obecně lze tolerovat i odběru vzorku z nosu. Soud má pochopení pro
případné obavy některých dětí z testování, současně má však za to, že bylo primárně na jejich
rodičích, jakým způsobem dětem celou věc podají, vysvětlí a příp. pomohou jejich obavy
překonat – třeba i tím, že jim při testování budou asistovat (v podstatě totéž platí pro
zaměstnance školy).
[30] V případě pozitivního výsledku testování pak považuje soud za zcela logické, že dotčené
dítě je odděleno od ostatních a je opět na rodičích, resp. zaměstnancích školy, aby vše dětem
vysvětlili a eliminovali možné riziko ostrakizace či šikany, na níž naráží navrhovatel. Jistě,
negativní sociální dopad na dané dítě nelze zcela vyloučit. Na druhou stranu představa,
že pozitivně testované dítě nebude odděleno od ostatních, je naprosto absurdní a vedla
by k popření samotného smyslu testování. Soud přitom vychází z toho, že odpůrce považuje test
za přiměřeně spolehlivý a dostatečný pro to, aby bylo dáno alespoň zvýšené podezření
na přítomnost viru SARS-CoV-2. V takovém případě je oddělení od ostatních osob
a bezodkladné opuštění školy adekvátním opatřením a rozhodně se nejedná o postup, který
by byl v rozporu s ochranou citlivých údajů dítěte.
[31] Při provádění testování pochopitelně dochází ke zpracování zvláštní kategorie osobních
údajů vypovídajících o zdravotním stavu (výsledek testu a datum jeho provedení). Vše se ovšem
děje z důvodu veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví; základem pro zpracování osobních
údajů je plnění právních povinností podle napadeného mimořádného opatření, přičemž obecné
nařízení o ochraně osobních údajů – nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679,
známé též jako „GDPR“ dle zkratky anglického názvu „General Data Protection Regulation“ –
na takovou mimořádnou situaci pamatuje; viz čl. 9 odst. 2 písm. i) GDPR, podle kterého lze
zpracovávat údaje o zdravotním stavu osob, jestliže je to nezbytné z důvodů veřejného zájmu
v oblasti veřejného zdraví a ochrany před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami.
[32] Současně je nutno připomenout povinnost pedagogických pracovníků zajišťovat
bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání – viz §29 odst. 2 školského
zákona; navíc §7 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví zná přímo institut oddělení dítěte
nebo mladistvého – byť pro případy „dítěte nebo mladistvého, kteří vykazují známky akutního
onemocnění“. Pozitivně testovaný známky akutního onemocnění vykazovat nemusí, přesto
je na něho nutno hledět prizmatem právě citovaného ustanovení zákona o ochraně veřejného
zdraví. Jak již bylo vysvětleno, je logické, že k oddělení dítěte nebo mladistvého dojde v případě
epidemie, tj. výjimečné situace, kdy má odpůrce jako orgán ochrany veřejného zdraví možnost
nařídit testování, jehož imanentní součástí je i oddělení pozitivně testovaných osob. Jde
o přirozený důsledek pozitivního výsledku testování, který napadené opatření předvídá, stejně
jako to, že osoba s pozitivním výsledkem je povinna kontaktovat svého praktického lékaře
a podstoupit tzv. konfirmační PCR test za účelem relevantního ověření výsledku. Dalším
důsledkem pozitivního výsledku preventivního testování je též to, že se dítě, žák anebo student
nemůže účastnit prezenčního vzdělávání; totéž platí i pro případ, že dítě/žák/student testování
podstoupit odmítne, což podle navrhovatele vede k porušení zásady rovného přístupu
ke vzdělání [§2 odst. 1 písm. a) školského zákona] a k jeho nepřímé diskriminaci z důvodu
zdravotního stavu.
[33] Nejvyšší správní soud připouští, že zdravotní stav je obecně řazen mezi zakázané
diskriminační důvody (obdobně jako rasa, národnost, pohlaví, věk či náboženské vyznání), avšak
v tomto případě se o popření rovného přístupu ke vzdělání a o diskriminaci nejedná. Odlišnost
v zacházení je diskriminační a v rozporu s ústavním pořádkem, pokud jí schází objektivní
a rozumné ospravedlnění. Jednoduše řečeno, ve stejné nebo srovnatelné situaci by nemělo
docházet k rozdílnému zacházení. Navrhovatel a další žáci či studenti, jež odmítnou podstoupit
testování ve školách, ovšem ve srovnatelné situaci jako ostatní nejsou. V důsledku odmítnutí
podstoupit vyšetření prostřednictvím preventivního antigenního testu se dostávají do významně
jiné situace než žáci a studenti, kteří testování podstoupí s negativním výsledkem na přítomnost
koronaviru. Právě v tom je postavení navrhovatele (příp. dalších osob v obdobném postavení)
zvláštní a odpovídá mu i zvláštní zacházení. Důležité je, že toto zacházení – tedy neumožnění
osobní přítomnosti na prezenční výuce ve výsledku nepopírá právo na vzdělání, byť jeho výkon
částečně omezuje; toto omezení ovšem není diskriminační ani svévolné, ale odpovídající tomu,
že i ve složité epidemické situaci je snaha umožnit prezenční vzdělávání, avšak při současné
minimalizaci rizika dalšího šíření nákazy.
[34] Netřeba zastírat, že prezenční výuka je velmi důležitá – a to nejen z hlediska samotného
obsahu a kvality výuky, ale vůbec sociálního kontaktu s učiteli a ostatními žáky a studenty.
Distanční výuka není a nemůže být trvalou alternativou, což je ostatně důvodem, proč odpůrce
přistoupil k uvolnění provozu škol a postupně umožnil osobní přítomnost žáků a studentů
ve škole při prezenční výuce – byť za podmínky povinného preventivního testování. Stanovení
této povinnosti v napadeném mimořádném opatření Nejvyšší správní soud neshledává
rozporným se zákonem ani ústavním pořádkem – především ústavně zaručeným právem
na vzdělání.
[35] [Ad c)] Právo na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod není právem
absolutním a lze do něj zasáhnout. Právo na vzdělání patří mezi hospodářská, sociální a kulturní
práva, která jsou standardní součástí katalogu základních práv, avšak vymahatelnost některých
z nich je omezena čl. 41 odst. 1 Listiny: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32
odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.“
[36] Citovaný článek Listiny otevírá široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších
řešení, jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, č. 116/2008 Sb.,
na který navázal nálezem ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, č. 251/2008 Sb., v němž
metodicky rozvedl 4 kroky, které je třeba při ústavní kontrole zákonné úpravy práv
vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny provést:
1. vymezení smyslu a podstaty základního práva, tedy určitého esenciálního obsahu;
2. zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence tohoto práva nebo jeho skutečné
realizace (esenciálního obsahu); teprve při případném zjištění, že tomu tak je, měl by přijít
na řadu test proporcionality. Pokud se zákon esenciálního obsahu tohoto práva nedotýká,
následuje
3. posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl – tedy zda není svévolným zásadním
snížením celkového standardu základních práv, a konečně
4. zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální),
byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.
[37] V zásadě ve stejné struktuře postupoval i Nejvyšší správní soud, přičemž volil velmi
zdrženlivý přístup, neboť jeho úlohou je bránit jednotlivce (a tím zprostředkovaně i ostatní
dotčené osoby) před excesy v oblasti veřejné správy, která je napadeným opatřením regulována,
nikoliv však opatření dotvářet či hledat optimální řešení. Přihlédl přitom i k mimořádné situaci
epidemie onemocnění COVID-19, která odůvodňuje vyšší míru přípustného zásahu do práva
na vzdělání, avšak při zachování jeho podstaty a smyslu. Smysl a podstata práva na vzdělání –
tedy jakési jeho nepodmíněné „tvrdé jádro“ je třeba v rovině subjektivního práva jednotlivce
vnímat především jako požadavek elementární úrovně kvality obsahu a formy vzdělávání. Tento
základ práva na vzdělání není popřen; netestovaní žáci (studenti) jsou i nadále žáky konkrétní
školy, která na jejich vzdělání nemůže a nesmí rezignovat. K netestovaným dětem není možné
přistupovat, „jakoby nebyly“, což si ostatně uvědomuje i sám odpůrce, jak je patrné z odůvodnění
napadeného opatření. Ve svých důsledcích se ovšem nejedná o otázku spadající do jeho
působnosti, nýbrž do působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jež musí
v součinnosti se školami zajistit netestovaným žákům alespoň minimální formu studijní podpory
(posílání plánu učiva, individuální konzultace apod.).
[38] S ohledem na povinnost zajistit tuto podporu – danou již tím, že v čl. 33 odst. 1, větě
druhé, Listiny je zakotvena povinná školní docházka – soud konstatuje, že napadené mimořádné
opatření nezasahuje do minimálního standardu (esenciálního obsahu) práva na vzdělání; viz výše
[ad) kroky 1. a 2.]. A podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu se v případě tohoto
mimořádného opatření nejedná ani o svévolné omezení základního práva na vzdělání, jež
by nesledovalo legitimní cíl anebo ho sledovalo nerozumnými prostředky; viz níže [ad) kroky 3.
a 4. – tzv. test racionality].
[39] O legitimitě cíle, jehož má být napadeným opatřením dosaženo, nemá soud pochybnosti.
Onemocnění COVID-19 nemusí být doprovázeno viditelnými příznaky, a proto konkrétním
cílem opatření zjevně bylo to, aby se předešlo situaci, kdy ve třídě (škole nebo školském zařízení)
dojde ke kontaktu dětí, žáků nebo studentů s jiným dítětem, žákem nebo studentem, který
je infikován koronavirem SARS-CoV-2, aniž by o tom věděl. Odpůrce považoval za vhodné
využít nástroj pravidelného preventivního antigenního testování, jež ve svém důsledku může
omezit právo na vzdělání, odmítne-li se dotyčný nechat testovat. Právo na vzdělání (čl. 33 Listiny)
je v takovém případě omezeno ve prospěch práva na život (čl. 6 Listiny) a na ochranu zdraví (čl.
31 Listiny) v jeho objektivní dimenzi, tedy ve prospěch ochrany veřejného zdraví, kdy je nutná
aktivní ochrana, vč. přijímání potřebných preventivních opatření. Jedním z takových
preventivních opatření je právě testování, skrze které dochází k naplňování legitimního cíle
(ochrany veřejného zdraví), aniž by se přitom toto opatření jevilo nerozumným.
[40] Navrhovatel nevznesl argumenty ani dostatečné důkazy o tom, že by antigenní testování
nemohlo přinejmenším přispět k naplňování uvedeného legitimního cíle, tj. nalézt nakažené
jedince a následným omezením jejich kontaktů alespoň zpomalit šíření koronaviru. Nejvyšší
správní soud v tomto ohledu vnímá antigenní testy jako jakési „hrubé síto“, které je možná méně
spolehlivé, nikoli však zcela zbytečné, a tudíž nerozumné. Vychází přitom z odůvodnění
napadeného mimořádného opatření, kde je adresně odkazováno na několik relevantních a obecně
dostupných studií. Z nich je zřejmé, že jedním z opatření umožňujících snížit nákazu je i omezení
provozu škol s tím, že při jejich postupném otevírání hraje významnou roli i testování; toto
opatření bezpochyby snižuje četnost přenosu onemocnění ve školách – a byť modelová situace
v jedné ze studií byla založena na užití PCR testů, neznamená to, že by antigenní testy vůbec
využitelné nebyly.
[41] Navíc Nejvyšší správní soud už ve svých předchozích zamítavých rozsudcích ve věcech
testování zaměstnanců (sp. zn. 6 Ao 1/2021 a sp. zn. 6 Ao 2/2021) opakovaně akceptoval,
že odpůrce vzal na zřetel nejen hlediska čistě lékařská (omezenou účinnost antigenních testů), ale
rovněž ekonomická a organizační, jako jsou náklady na opakované testování vysokého počtu
osob, kapacita pro provádění a vyhodnocení testů apod.; současně se zde vyslovil
i k navrhovatelem zmíněnému stanovisku MUDr. Z. Nejvyšší správní soud nemá důvod, aby se
od těchto závěrů v této věci jakkoli odchýlil, posuzoval do důsledku účinnost antigenních testů a
fakticky tak nahrazoval roli odpůrce, který je k tomu odborně vybaven; k dispozici mu je nejen
Ústav zdravotnických informací a statistiky, ale také Státní zdravotní ústav, jenž je zapsán i jako
znalecký ústav a jenž se – skrze Národní referenční laboratoř pro chřipku a nechřipková
respirační virová onemocnění – rovněž podílel na zpracování informace Společnosti pro
lékařskou mikrobiologii ČLS JEP, na kterou navrhovatel odkazuje (dle ní má antigenní test nižší
senzitivitu v porovnání s metodou PCR, avšak při nedostupnosti PCR ho je možné využít i pro
diagnostické a epidemiologické testování).
[42] Omezených možností zvolené metody testování si byl vědom i samotný odpůrce, ale
přijal ji jako doplňkové opatření, jež Nejvyšší správní soud respektuje. V době nepředvídatelně
se vyvíjející epidemie bylo a je rozhodně na místě postupovat v souladu s principem předběžné
opatrnosti, a proto je třeba se snažit využít všechny dostupné prostředky, které mohou menší
či větší měrou napomoci eliminovat nákazu, vč. antigenních testů, byť je s ohledem na dosavadní
stav poznání obtížné předem jednoznačně určit míru jejich účinku. Z pohledu Nejvyššího
správního soudu se přitom nejedná o absolutní důraz na opatrnost, jak naznačuje stěžovatel,
nýbrž o racionální vyhodnocení situace odpovídající právě aktuálnímu stavu poznání
a významným epidemiologickým rizikům souvisejícím se šířením koronaviru; bagatelizaci těchto
rizik či opakované srovnávání s běžnou chřipkou přitom považuje Nejvyšší správní soud
za nepřípadné – viz např. rozsudek ze dne 14. 3. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, bod [125], anebo
nedávný rozsudek ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 - 51, bod [51], podle něhož „časté sezónní
epidemie běžné chřipky nezpůsobují přetížení zdravotního systému tak, jak k němu v případě nedostatečných
preventivních opatření dochází všude ve světě při pandemii COVID-19, u níž navíc vše nasvědčuje tomu,
že, vzhledem k výrazně nakažlivějším novým a možná (i pro stále nižší věkové skupiny), nebezpečnějším
variantám, bohužel zdaleka neřekla, i přes stoupající proočkovanost populace, poslední slovo“.
[43] O potřebnosti a rozumnosti použití antigenních testů ve školách svědčí mj. i vydané
a všeobecně dostupné doporučení Rady (EU) o společném rámci pro používání a validaci
rychlých testů na antigen a o vzájemném uznávání výsledků testů na COVID-19 (2021/C 24/01),
podle něhož by členské státy – aniž je dotčena jejich odpovědnost za stanovení jejich
vnitrostátních politik testování – měly zvážit použití rychlých testů na antigen mj. v těchto
situacích a prostředích: „Screening ve vysoce rizikových oblastech a uzavřených prostředích, jako jsou
nemocnice, jiná zdravotnická zařízení, zařízení dlouhodobé péče, např. domovy důchodců a pečovatelské domy nebo
rezidenční zařízení pro osoby se zdravotním postižením, školy… Opakovaný screening by se měl provádět pokud
možno každé 2–4 dny a alespoň první pozitivní výsledek zjištěný rychlým testováním na detekci antigenu by měl
být potvrzen testem RT-PCR.“
[44] Již jen pro úplnost Nejvyšší správní soud opakuje, že každá epidemie je komplexní
problém, jehož řešení v praxi není jednoduché, což platí i pro tento případ, u něhož bylo nutno
zvažovat též nejlepší zájem dítěte; tím je v daném kontextu zájem na osobní, prezenční formě
vzdělávání – a to nejen navrhovatele, ale všech dětí. Nicméně, je-li zde epidemie a s ní související
riziko nákazy při prezenční výuce ve školách, je jistě lepší toto riziko alespoň v určité míře
eliminovat pomocí antigenního testování (jehož schopnost s větší či menší účinností napomoci
snížit šíření nákazy ve společnosti nebyla vyvrácena).
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Nejvyšší správní soud shledal návrh zjevně neopodstatněným, a proto ho podle §13
odst. 3 věty první pandemického zákona odmítl jako zjevně neopodstatněný - výrok I.
[46] Výrok II. o nákladech řízení vychází z úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou
první s. ř. s. (k tomu srov. výše zmíněné usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 As 287/2020 - 33,
část. III. 4.). Navrhovatel – na základě zjednodušeného (kvazimeritorního) posouzení věci –
v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému
odpůrci v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu jejich
náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu