ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.159.2019:49
sp. zn. 5 As 159/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: BONVER
WIN, a.s., se sídlem Cholevova 1530/1, Hrabůvka, Ostrava, zast. JUDr. Stanislavem Dvořákem,
advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 525/15, Praha, za účasti: město Velké Meziříčí, se sídlem Radnická 29/1, Velké
Meziříčí, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. 5. 2019, č. j. 8 Af 75/2015 - 114,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 8 Af 75/2015 - 114,
se r uší .
II. Rozhodnutí ministra financí ze dne 13. 8. 2015, č. j. MF-60800/2014/34/2901-RK,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
20 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Stanislava Dvořáka, advokáta se sídlem Pobřežní 394/12, Praha.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra financí ze dne 13. 8. 2015, č. j. MF-
60800/2014/34/2901-RK. Tímto rozhodnutím ministr financí zamítl rozklad stěžovatelky
a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2014, č. j. MF-63297/2013/34-3 (dále jen
„prvostupňové rozhodnutí“). Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce zrušena
rozhodnutí o povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry uvedená ve výrokové části
tohoto rozhodnutí z důvodu jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Velké Meziříčí
(dále také „osoba zúčastněná na řízení“) č. 5/2011, o zákazu provozování loterií a jiných
podobných her (dále jen „vyhláška č. 5/2011“).
[2] Vyhláška č. 5/2011 stanovila zákaz provozování sázkových her podle §2 písm. e), g), i),
l), m) a n) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), a loterií a jiných podobných her podle §2 písm. j) a §50
odst. 3 téhož zákona, a to na celém území města Velké Meziříčí. Současně v čl. 2 vyhláška
č. 5/2011 stanovila, že sázkové hry, loterie a jiné podobné hry, jejichž provozování bylo
povoleno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, lze provozovat pouze v čase od 21:00 hod.
do 05:00 hod. Osoba zúčastněná na řízení tedy omezila do doby zrušení povolení k provozování
hazardních her (tj. do doby naplnění stanoveného cíle – plošného zákazu) provozování
hazardních her pouze na stanovené časové rozmezí.
[3] Žalovaný zahájil řízení o zrušení povolení stěžovatelky k provozování loterie nebo jiné
podobné hry, neboť stěžovatelka provozovala loterie nebo jiné podobné hry podle §50 odst. 3
zákona o loteriích na adrese Hornoměstská 420/10, Velké Meziříčí, a Sokolovská 272/30, Velké
Meziříčí, a následně povolení uvedená ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí zrušil. Proti
prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr financí žalobou
napadeným rozhodnutím zamítl (viz výše).
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministra financí žalobou, ve které namítala, že žalovaný
postupoval v rozporu s ústavními principy, konkrétně s principem právní jistoty. Zrušení
povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry považuje za nepřípustný retroaktivní zásah
do své právní sféry. Nabyla totiž legitimní očekávání, že bude moci provozovat herní zařízení
uvedená ve zrušených povoleních do konce doby platnosti těchto povolení. Podle §43 odst. 1
zákona o loteriích může žalovaný zrušit povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo
okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Takovou
okolností však nemůže být vydání obecně závazné vyhlášky, která zcela paušálně stanoví zákaz
provozování loterií a podobných her na celém území města. Vyhlášku považovala stěžovatelka
za rozpornou s ústavním pořádkem České republiky, neboť odporuje principu proporcionality
a je diskriminační.
[5] Regulace loterií obecně závaznou vyhláškou není podle názoru stěžovatelky slučitelná
s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen
„SFEU“), který zakazuje omezení volného pohybu služeb uvnitř členských států. V daném
případě bylo podle stěžovatelky nezbytné aplikovat právo Evropské unie, neboť část klientů
stěžovatelky pochází z jiných členských států Evropské unie (k tomu předkládala čestné
prohlášení osoby zajišťující obsluhu sázkových zařízení v prostorách provozovny na adrese
Hornoměstská 420/10, Velké Meziříčí). Stěžovatelka tedy poskytovala služby ve smyslu čl. 56
SFEU. Omezení provozování herních zařízení na území města Velké Meziříčí představuje
omezení volného pohybu služeb, které odporuje čl. 56 SFEU, neboť toto plošné omezení
na celém území města nesleduje cíl související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí,
už vůbec ne pak koherentním a systematickým způsobem. Omezení totiž stanovují obce zcela
svévolně. Obecně závazná vyhláška nesplňuje požadavky plynoucí z obecných zásad unijního
práva, zejm. ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i práva na vlastnictví.
K tomu odkazovala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Dále stěžovatelka v žalobě
namítala, že obecně závazná vyhláška je technickým předpisem ve smyslu směrnice Evropského
parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998, o postupu při poskytování informací v oblasti
norem a technických předpisů (dále jen „směrnice 98/34/ES“), u které bylo nezbytné dodržet
notifikační proces. To však v případě vyhlášky č. 5/2011 splněno nebylo.
[6] Závěrem stěžovatelka namítala procesní vady správního řízení. Konkrétně uvedla,
že žalovaný nezákonně spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou k vyjádření k podkladům
před vydáním prvostupňového rozhodnutí, aniž by měla stěžovatelka možnost seznámit
se s obsahem spisu. Před samotným vydáním prvostupňového rozhodnutí (ani rozhodnutí
o rozkladu) pak stěžovatelku k vyjádření nevyzval, přestože byl spis doplněn minimálně o její
vyjádření, resp. doplnění rozkladu.
[7] Městský soud neshledal žalobní námitky důvodné a žalobu stěžovatelky podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
[8] Městský soud konkrétně uvedl, že §43 zákona o loteriích umožňuje žalovanému
revidovat předchozí povolení k provozování loterií a podobných her. Žalovaný je povinen řízení
podle §43 odst. 1 tohoto zákona zahájit, dostane-li se povolení k provozování loterií do kolize
s obecně závaznou vyhláškou – nutným následkem takové kolize je zrušení dříve vydaných
povolení. Vydání obecně závazné vyhlášky je tak okolností ve smyslu §43 odst. 1 zákona
o loteriích, pro kterou je nutné vydaná rozhodnutí zrušit. Oprávnění obcí regulovat provozování
loterií totiž vyplývá přímo z ústavního pořádku, konkrétně z čl. 8, 100 odst. 1 a 104 odst. 3
Ústavy, které zaručují obcím právo na samosprávu. Povolení k provozování loterie či jiné
hazardní hry tak může být oprávněnému subjektu v podstatě kdykoli odňato. Stěžovatelka
se nemůže dovolávat principu právní jistoty, neboť nelze akceptovat, že jednou vydané povolení
již nikdy nemůže být zrušeno. Je naopak v souladu s právní jistotou, že povolení může být
za určitých okolností a z předem stanovených důvodů zrušeno.
[9] Pokud jde o rozpor s unijním právem, městský soud v bodech 63 až 64 napadeného
rozsudku uvedl, že věc se nachází v aplikačním rámci práva EU v situaci, ve které „je doložen unijní
prvek.“ Tak je tomu dle městského soudu především v situacích, „kdy dochází k vnitrostátní aplikaci
unijního předpisu, kdy vnitrostátní orgán provádí unijní závazek anebo kdy se vnitrostátní orgán dostane
do konfliktu s unijním závazkem.“ Ani jedna z uvedených situací přitom dle městského soudu
nenastala. Současně městský soud uvedl, že předložením čestného prohlášení stěžovatelka
neprokázala existenci unijního prvku (viz bod 77 napadeného rozsudku). Odkazy stěžovatelky
na judikaturu Soudního dvora Evropské unie nejsou dle městského soudu přiléhavé. Zejm.
rozhodnutí ve věci Berlington Hungary (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, C-98/14,
EU:C:2015:386) vycházelo ze zcela jiného právního základu. Argumentace tímto rozhodnutím
se dle městského soudu zcela míjí s podstatou projednávané věci. Podle názoru městského soudu
je jediným racionálním způsobem, jak regulovat provozování loterií, svěření této regulace obcím,
které nejlépe samy uváží, zda umožní provozování výherních přístrojů v konkrétních lokalitách
svého území. Následně městský soud v bodě 92 napadeného rozsudku uzavřel, že regulace loterií
není v rozporu s právem Evropské unie.
[10] Obecně závazná vyhláška stanovující plošný zákaz provozování loterií a podobných her
není dle městského soudu diskriminační, zákaz provozování stanovuje pro všechny subjekty
stejně. Zároveň sleduje legitimní, ústavně garantovaný cíl a je vhodným prostředkem k odstranění
patologických následků provozování vybraného hazardu. Vyhlášku proto neshledal v rozporu
s ústavním pořádkem.
[11] Pokud jde o namítané nesplnění notifikační povinnosti, městský soud uvedl, že obecně
závazné vyhlášky nenaplňují definici technického předpisu, proto této povinnosti nepodléhají.
Ohledně postupu správního orgánu pak uzavřel, že správní spis nebyl po výzvě k vyjádření
stěžovatelky doplňován o další podklady. Stěžejním podkladem, na základě kterého byla
stěžovatelce povolení k provozování loterie a jiné podobné hry zrušena, byla vyhláška č. 5/2011,
se kterou byla stěžovatelka seznámena. Jelikož skutková zjištění nebyla nijak doplňována, nebylo
vadou, pokud žalovaný oznámení o zahájení správního řízení spojil s výzvou k vyjádření
k podkladům rozhodnutí – žádné další podklady totiž nebyly shromážděny.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a vady
předcházejícího správního řízení. Stěžovatelka stejně jako v žalobě zopakovala, že obecně
závazná vyhláška stanovující plošný zákaz provozování loterií a podobných her na území města
Velké Meziříčí odporuje principu proporcionality a představuje neodůvodněný zásah do svobody
podnikání. Žalovaný postupoval nezákonným způsobem, když zahájil řízení o zrušení povolení
k provozování loterií a podobných her pouze z důvodu vydání obecně závazné vyhlášky, neboť
ta nemůže být okolností ve smyslu §43 odst. 1 zákona o loteriích, pro kterou by bylo možné
povolení k provozování loterií a podobných her zrušit. Stěžovatelka nabyla legitimní očekávání,
že bude moci provozovat herní zařízení po celou dobu platnosti povolení, přičemž jejich
zrušením žalovaný do tohoto legitimního očekávání nepřípustně zasáhl. Vyhlášku č. 5/2011
považovala stěžovatelka za protiústavní. Současně namítala, že stanovení konkrétního času,
ve kterém mohou být sázkové hry, loterie a podobné hry provozovány, má diskriminační
charakter, není totiž založeno na objektivních kritériích. S touto námitkou se pak městský soud
podle názoru stěžovatelky dostatečně nevypořádal.
[13] Co se týče aplikace práva Evropské unie, stěžovatelka zdůraznila, že v projednávané věci
je dán unijní prvek, neboť část klientů stěžovatelky pochází z jiných členských států. Již
ve správním řízení přitom tuto skutečnost tvrdila, bylo proto úkolem ministra financí, jakož
i městského soudu, aby se s konkrétními námitkami stěžovatelky vypořádali. Ministr financí
a městský soud měli proto hodnotit, zda úprava obsažená v obecně závazné vyhlášce neomezuje
volný pohyb služeb nepřípustným způsobem. Podle názoru stěžovatelky je plošný zákaz
provozování loterie a podobných her v konkrétním čase takovým omezením poskytování služeb,
které již není slučitelné s čl. 56 SFEU. Obce totiž svévolně stanovují tyto plošné zákazy, aniž by
tím skutečně sledovaly legitimní cíl. Regulace provozování hazardu je nesystematická
a nekoherentní a odporuje zásadám práva Evropské unie, zejm. ochraně legitimního očekávání.
Současně také znovu namítala nesplnění notifikační povinnosti, neboť vyhlášku č. 5/2011
považuje za technický předpis.
[14] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala námitku týkající se porušení §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), neboť žalovaný spojil oznámení o zahájení řízení s výzvou k vyjádření, aniž by stěžovatelce
umožnil seznámit se s obsahem spisu.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s napadeným rozsudkem městského
soudu souhlasí. Je toho názoru, že unijní prvek není v této věci dán. Podle názoru žalovaného
stěžovatelka nespecifikovala, v čem unijní prvek spatřuje, včas. Přestože tak činí v kasační
stížnosti poměrně podrobně, žalovaný se domnívá, že tak činí zcela uměle, a to pouze ve snaze
nepřiléhavě podřadit naprosto rozdílný skutkový stav pod případ řešený v rozhodnutí Berlington
Hungary. Účelovost tohoto argumentu pak dokládá také způsob, jakým se unijní prvek
stěžovatelka snaží prokázat (předložené čestné prohlášení osoby obsluhující herní zařízení).
Pro podřazení konkrétní služby pod čl. 56 SFEU žalovaný nepovažoval za dostatečné nahodilé
poskytování služby zahraničním klientům. Argumenty týkající se legitimního očekávání považoval
žalovaný za zcela liché. Co se týče souladu vyhlášky č. 5/2011 s ústavním pořádkem, odkázal
žalovaný na závěry Ústavního soudu, který jednoznačně potvrdil, že regulace hazardních her je
projevem práva obce na samosprávu. Závěrem žalovaný uvedl, že postupoval plně v souladu
se všemi procesními předpisy, přičemž mu není jasné, k jaké otázce bylo stěžovatelce upřeno
právo vyjádřit se, když své poslední podání učinila necelý měsíc před vydáním rozhodnutí
o rozkladu, přičemž v mezidobí nebyl spis doplněn o žádné jiné podklady.
[16] Osoba zúčastněná na řízení (město Velké Meziříčí) ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že se plně ztotožňuje s názorem městského soudu. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky
o nezákonnosti vydané obecně závazné vyhlášky, proto se snažila ozřejmit důvody stanovení
plošného zákazu provozování hazardních her. Uvedla, že je malým a klidným městem, jehož
základem je udržet veřejný pořádek, proto se snaží minimalizovat negativní společenské vlivy
spojené s provozováním hazardu. Je také jedním ze zakládajících členů Sdružení měst a obcí proti
hazardu. Vyhlášku č. 5/2011 přijala v souladu s tehdy platnou metodikou Ministerstva vnitra,
která nevyžadovala podrobné uvádění cílů a účelů vyhlášky přímo v jejím textu. Vydáním
vyhlášky č. 5/2011 pouze využila svou zákonnou pravomoc. Tuto vyhlášku nepovažuje
za diskriminační, proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 As 159/2019 - 37, Nejvyšší správní soud řízení
o kasační stížnosti přerušil. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že pátý senát zdejšího
soudu usnesením ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 177/2016 - 44, předložil rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu k posouzení otázky, které jsou předmětem posouzení i v nyní
projednávané věci. Zejména se jedná o otázku, zda v případech, kdy provozovatelé loterií
či jiných podobných her, jimž bylo správním orgánem odňato povolení k provozování těchto her
na základě obecně závazné vyhlášky obce, prokáží, že mezi jejich zákazníky patřili i ti, kteří
pocházejí z jiných členských zemí EU, se mohou tito provozovatelé dovolávat unijního práva,
ustanovení SFEU o svobodě pohybu služeb a k tomu se vztahující judikatury Soudního dvora.
[19] Rozšířený senát dospěl v uvedené věci k závěru, že otázka, v jaké míře by na skutkové
situace posuzovaného typu dopadalo právo EU upravující přeshraniční poskytování služeb
na vnitřním trhu, nebyla v judikatuře Soudního dvora EU řešena do té míry, aby ji bylo možno
považovat za zcela vyjasněnou. Současně považoval za nutné vyzvat Soudní dvůr, aby rozsah
aplikovatelnosti práva EU v obdobných situacích omezil. Proto Soudnímu dvoru usnesením
ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 As 177/2016 - 61, položil předběžné otázky týkající se výkladu čl. 56
SFEU.
[20] Soudní dvůr Evropské unie odpověděl na položené otázky rozsudkem ze dne 3. 12. 2020,
BONVER WIN, C-311/19, EU:C:2020:981,
takto:„Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom
smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování
hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou
být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území
tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním
příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než
ve kterém je usazena.“ Soudní dvůr dále zdůraznil, že použitelnost čl. 56 SFEU nemůže být
podmíněna množstevním kritériem; to by ohrozilo jednotné uplatňování tohoto článku v rámci
EU. Vnitrostátní právní úprava, která omezuje provozování hazardních nebo sázkových her
na určitých místech (tj. i obecně závazná vyhláška), proto může představovat omezení volného
pohybu služeb, na které se vztahuje čl. 56 SFEU, je-li v konkrétní věci prokázáno, že daná
společnost poskytuje služby byť i jen jedinému zákazníkovi pocházejícímu z jiného členského
státu. Slučitelnost takového vnitrostátního předpisu s čl. 56 SFEU však Soudní dvůr neposuzoval
– to je úkolem vnitrostátního soudu, který musí ve světle judikatury Soudního dvora posoudit,
zda daný předpis nepředstavuje nepřípustné omezení volného pohybu služeb.
[21] Následně rozšířený senát zdejšího soudu usnesením ze dne 10. 2. 2021,
č. j. 5 As 177/2016 - 139, vrátil uvedenou věc pátému senátu. Odkázal přitom na citovaný
rozsudek Soudního dvora EU, který předloženou otázku vyčerpávajícím způsobem zodpověděl.
S ohledem na odpadnutí překážky, resp. rozhodnutí Soudního dvora a rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu v uvedené věci zdejší soud usnesením ze dne 2. 3. 2021,
č. j. 5 As 159/2019 - 39, rozhodl o pokračování v řízení.
[22] V reakci na usnesení o pokračování v řízení zaslala stěžovatelka zdejšímu soudu vyjádření,
ve kterém s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU trvala na důvodnosti podané kasační
stížnosti.
[23] Také žalovaný reagoval na usnesení o pokračování v řízení doplněním svého vyjádření.
Zdůraznil, že byť stěžovatelka existenci unijního prvku tvrdila, jeho existenci neprokázala.
Předložené čestné prohlášení má totiž podle názoru žalovaného nízkou důkazní hodnotu. I kdyby
byla existence unijního prvku prokázána, žalovaný má za to, že jde o akademickou otázku, která
nemůže mít reálný vliv na výsledek řízení. V dané věci je totiž zákazem provozování hazardních
her sledována ochrana veřejného pořádku a také ochrana zdraví obyvatel proti hráčské závislosti,
čímž jsou naplněny podmínky pro zákonné omezení volného pohybu služeb uvnitř EU. Byť tyto
podmínky městský soud neposuzoval v přímé vazbě na rozhodnutí Berlington Hungary, žalovaný
má za to, že zákaz provozování hazardních her obstojí i z hlediska požadavků práva EU. Proto
zopakoval svůj návrh, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[24] Po posouzení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[25] Podstatou věci je zodpovězení otázky, zda se na projednávanou věc aplikuje právo
Evropské unie týkající se volného pohybu služeb – tj. zda se stěžovatelka může úspěšně
dovolávat unijního práva, ustanovení SFEU o svobodě pohybu služeb a k tomu se vztahující
judikatury Soudního dvora. Rozhodná je tedy otázka, zda stěžovatelka ve smyslu rozsudku
Soudního dvora ve věci BONVER WIN tvrdila existenci unijního prvku, resp. zda jeho existenci
prokázala. Pokud by tomu tak bylo, musel by se žalovaný, resp. městský soud zabývat tím, zda
obecně závazná vyhláška osoby zúčastněné na řízení stanovující plošný zákaz provozování
hazardu nepředstavuje nepřípustné omezení volného pohybu služeb ve smyslu judikatury
Soudního dvora EU.
[26] Zdejší soud předesílá, že skutkově podobnými situacemi se zabýval již v několika svých
rozhodnutích. Konkrétně se jedná např. o rozsudky ze dne 10. 3. 2021, č. j. 2 As 334/2017 - 61;
ze dne 7. 4. 2021, č. j. 9 As 236/2017 - 68; ze dne 13. 4. 2021, č. j. 6 As 39/2019 - 55; ze dne
24. 2. 2021, č. j. 10 As 46/2020 - 48; přímo ve vztahu ke stěžovatelce pak rozhodoval
např. v rozsudcích ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 177/2016 - 161, č. j. 5 As 116/2018 - 75
a č. j. 5 As 217/2016 – 65; ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 As 72/2018 - 78; či ze dne 15. 3. 2021,
č. j. 5 As 176/2016 - 52.
[27] Podstatou všech shora uvedených rozhodnutí byla právě námitka týkající se aplikace
práva EU. S ohledem na výše citované rozhodnutí Soudního dvora (věc BONVER WIN)
a na něj navazujícího usnesení rozšířeného senátu (č. j. 5 As 177/2016 - 139) je pro posouzení
této námitky zásadní, zda stěžovatelka tvrdila existenci unijního prvku (tzn., že poskytovala služby
také zákazníkům pocházejícím z jiných členských států), případně zda existenci unijního prvku
dostatečně prokázala, a kdy tak učinila – zda již ve správním řízení či v řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí.
[28] Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že existenci unijního prvku (tj. skutečnost, že jejími
zákazníky jsou také občané pocházející z jiných členských států EU) stěžovatelka tvrdila již
ve správním řízení. Konkrétně v doplnění rozkladu ze dne 17. 7. 2015 uváděla, že „část klientely,
která prostory se sázkovými zařízeními navštěvuje, jsou příslušníci z jiných členských států EU a ti sázková
zařízení aktivně využívají;“ těmto občanům z jiných členských států tak stěžovatelka dle svých
tvrzení poskytovala služby ve smyslu čl. 56 SFEU. K prokázání tohoto tvrzení stěžovatelka
navrhovala jako důkaz čestné prohlášení paní M. V., která je osobou odpovědnou za chod a
obsluhu sázkových zařízení a každodenně komunikuje s návštěvníky prostor, kteří sázková
zařízení využívají.
[29] Stěžovatelka tedy zcela konkrétně tvrdila skutečnosti svědčící o tom, že poskytuje služby
ve smyslu čl. 56 SFEU. V takovém případě bylo úkolem ministra financí, aby se v rozhodnutí
o rozkladu zabýval čestným prohlášením, kterým stěžovatelka zamýšlela prokázat existenci
unijního prvku, případně aby konkrétní obecně závaznou vyhlášku (pokud by byl unijní prvek
prokázán) posoudil a zhodnotil, zda představuje nepřípustné omezení volného pohybu služeb
ve smyslu judikatury Soudního dvora, či nikoli. Ministr financí však namísto toho v rozhodnutí
o rozkladu uvedl, že existenci unijního prvku nepopírá, současně však považoval předložené
čestné prohlášení za nadbytečné (viz str. 17 napadeného rozhodnutí). Podstatě této námitky,
tj. otázce, zda obecně závazná vyhláška města Velké Meziříčí vyhovuje požadavkům kladeným
Soudním dvorem na omezení volného pohybu služeb, se však ministr financí vůbec nezabýval,
přestože sám fakticky přiznal, že existence unijního prvku byla prokázána. Nejvyšší správní soud
proto shledal jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[30] Existenci unijního prvku namítala stěžovatelka také v podané žalobě – konkrétně na str. 6
až 16 obsáhle rozporovala slučitelnost obecně závazné vyhlášky (resp. způsob regulace hazardu
v České republice jako takový) s unijním právem. Nelze tedy souhlasit s názorem žalovaného,
že by stěžovatelka netvrdila existenci unijního prvku včas. Na tuto námitku však městský soud
reagoval způsobem, který Nejvyšší správní soud shledal vnitřně rozporným. Městský soud totiž
na jednu stranu uvedl, že regulaci loterií a sázek žádný přímo aplikovatelný právní předpis
Evropské unie neobsahuje, z čehož dovozoval, že projednávaná věc se v aplikačním rámci práva
EU nenachází (viz body 63 a 64 napadeného rozsudku). Na druhou stranu však konstatoval,
že argumentace judikaturou Soudního dvora (zejm. rozhodnutí ve věci Berlington Hungary) není
na věc přiléhavá (viz bod 78), vychází ze zcela jiného právního základu (bod 82), že se zcela míjí
s podstatou projednávané věci (bod 87), přičemž na druhou stranu konstatoval, že „regulace loterií
není v rozporu s právem Evropské unie“ (viz bod 92 napadeného rozsudku). Přestože tedy městský
soud fakticky vyloučil, že by se projednávaná věc nacházela v aplikačním rámci práva EU,
následně uzavřel, že rozpor s právem EU neshledal. Tyto závěry tak činí napadený rozsudek
městského soudu nepřezkoumatelným – nesrozumitelným z důvodu vnitřní rozpornosti.
[31] Jak již bylo uvedeno výše – s ohledem na závěry Soudního dvora vyslovené ve věci
BONVER WIN, pokud by byl ve věci dán unijní prvek, tj. stěžovatelka by prokázala,
že poskytovala služby rovněž zákazníkům pocházejícím z jiných členských států (přičemž postačí
i jediný takový zákazník), pak by bylo nepochybné, že je jí rozhodnutím žalovaného na základě
obecně závazné vyhlášky bráněno nabízet a poskytovat loterijní služby také těmto osobám.
Vnitrostátní úprava – obecně závazná vyhláška č. 5/2011 – by v tak představovala omezení
volného pohybu služeb. V takovém případě je však nutné hodnotit, zda dané opatření (obecně
závazná vyhláška) může být odůvodněno na základě kritérií unijního práva – tj. důvody veřejného
pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví (čl. 52 ve spojení s čl. 62 SFEU),
nebo tzv. naléhavými požadavky obecného zájmu, mezi které dle judikatury Soudního dvora patří
mj. také ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům
spojeným s hrami (viz bod 58 rozsudku Berlington Hungary a tam citovaná judikatura).
[32] Ani městský soud, ani ministr financí však nehodnotili, zda je obecně závazná vyhláška
v souladu s unijním právem, přestože stěžovatelka uváděla tuto námitku již v řízení o rozkladu,
jak ostatně bylo uvedeno výše. V tomto směru jsou tedy jak napadený rozsudek, tak i rozhodnutí
ministra financí nepřezkoumatelné, obdobně jako tomu bylo v rozsudku týkajícím se stěžovatelky
ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018 - 75. Pro tuto zásadní vadu shledal Nejvyšší správní soud
kasační stížnost důvodnou.
[33] Nejvyšší správní soud připomíná, že byť kontrola, zda obec nevybočila při vydání obecně
závazné vyhlášky z mezí svého politického uvážení daných ústavními kautelami, přísluší v rámci
dozoru nad výkonem samostatné působnosti obcí primárně Ministerstvu vnitra (§123 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). Je však na správním orgánu, který
ve věci rozhoduje – tj. žalovaném, aby si, pokud zjistí, že se v dané konkrétní věci vyskytuje unijní
prvek, sám a z úřední povinnosti učinil úsudek o tom, zda je podkladová vyhláška v souladu
s právem EU. Pokud dospěje k závěru, že v souladu s právem EU není, v rozsahu, v němž
je s ním v rozporu, vyhlášku neaplikuje a přednostně aplikuje právo EU. Každý orgán členského
státu je totiž oprávněn a povinen učinit si úsudek o tom, zda pravidlo vnitrostátního práva, jež
má být na konkrétní věc použito, je v souladu s relevantním přímo vnitrostátně použitelným
právem EU (v daném případě, jak plyne z nyní již jasné judikatury Soudního dvora, z článku 56
SFEU), a pokud ne, vnitrostátní právo incidentně neaplikovat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku
ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 - 46: „V tomto ohledu je postavení žalovaného jako správního
orgánu ve vztahu k posuzování souladu vnitrostátního práva s právem EU ‚silnější‘ než ve vztahu k posuzování
ústavní konformity vnitrostátních ‚jednoduchých‘ zákonů či zákonnosti podzákonných právních předpisů.
Ty je správní orgán povinen ústavně konformně (příp. u podzákonných předpisů v souladu se zákonem, jejž
provádějí) vykládat a aplikovat, je-li to jen trochu možné. Není však oprávněn učinit si sám úsudek o jejich
případné protiústavnosti či protizákonnosti a incidentně je neaplikovat, ledaže by již takový závěr v jeho
konkrétní věci nebo jiné obdobné věci vyslovil soud;“ viz bod 38 citovaného rozsudku.
[34] V dalším řízení proto bude úkolem ministra financí zabývat se otázkou přítomnosti
unijního prvku a v návaznosti na něj také námitkami stěžovatelky týkajícími se rozporu obecně
závazné vyhlášky s unijním právem. „Vodítkem“ pro vypořádání těchto námitek by přitom měly
být požadavky uvedené v rozsudku Berlington Hungary v bodech 58, 62-65, 69-72, 80-81, 87-88,
se shrnutím v bodě 92 (či obdobně body 40 až 56 rozsudku Soudního dvora ze dne 30. 4. 2014,
Pfleger a další, C-390/12, EU:C:2014:281, nebo body 35 až 48 rozsudku Soudního dvora ze dne
22. 6. 2017, Unibet International, C-49/16, EU:C:2017:491).
[35] Co se týká namítané diskriminační povahy vyhlášky č. 5/2011, Nejvyšší správní soud
připomíná, že tato vyhláška stanovila plošný zákaz provozování všech hazardních her,
k jejichž regulaci byla osoba zúčastněná na řízení podle §50 odst. 4 zákona o loteriích zmocněna,
a to na celém území města Velké Meziříčí. Nejedná se tedy o situaci jako v např. rozsudcích
ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018 - 75 a č. j. 5 As 177/2016 - 161, ve kterých obce
regulovaly provoz hazardních her pouze ve vztahu k určitým typům herních zařízení
a pouze na některých místech dané obce. Námitku týkající se nedostatečného posouzení
diskriminační povahy shledal Nejvyšší správní soud v rozsudcích č. j. 5 As 116/2018 - 75
a č. j. 5 As 177/2016 - 161 důvodnou, neboť městský soud se dostatečně odlišnou regulací
ve vztahu k jednotlivým typům herních zařízení a míst v dané obci nezabýval. Jak již však bylo
uvedeno, o takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že vypořádání této námitky provedené městským soudem shledal s ohledem
na okolnosti této věci za dostatečné.
[36] Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se dle jejího názoru nezákonného postupu
žalovaného podle §43 zákona o loteriích a jejího legitimního očekávání, ty Nejvyšší správní soud
důvodnými neshledal. V rozsudku ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 116/2018 - 75, zdejší soud
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, č. 202/2011 Sb.,
uvedl, že takový postup není protiústavní ani nezákonný, neboť provozovatelé loterií
a podobných her si právě s ohledem na §43 odst. 1 zákona o loteriích musí být vědomi,
že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující
provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10,
č. 293/2011 Sb., Ústavní soud dále judikoval, že by se žalovaný naopak dopustil zásahu
do ústavního práva obcí na územní samosprávu, pokud by nerušil povolení k provozování loterií
a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami.
V tomto směru nelze u provozovatelů loterií hovořit o existenci legitimního očekávání
spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována
prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si mohli být vědomi rizika, že jejich sféra
může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů,
nýbrž i podzákonných právních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 6/13, č. 112/2013 Sb.).
[37] Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že možnost dovolávat se ochrany legitimního
očekávání má každý hospodářský subjekt, u kterého vzbudil vnitrostátní orgán důvodné naděje
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2009, Plantanol, C-201/08, EU:C:2009:539, bod 53),
avšak zásada právní jistoty nevylučuje, jak uváděl žalovaný, aby došlo k legislativním změnám
(viz rozsudek Berlington Hungary, bod 78). Jak již bylo rovněž konstatováno, Soudní dvůr
judikoval, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti
a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit
omezení hazardních her. Provozovatel her (tedy i stěžovatelka) tudíž nemůže spoléhat na to,
že nedojde k žádným legislativním změnám, může toliko zpochybnit způsob provedení této
změny. Protiústavnost v tomto směru, jak již Nejvyšší správní soud několikráte uvedl, a jak
rovněž připomněl městský soud, nebyla Ústavním soudem shledána.
[38] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud také námitku týkající se nesprávného postupu
žalovaného, který spojil oznámení o zahájení řízení s dalšími úkony – výzvou podle §36 odst. 3
správního řádu a s výzvou obci (městu Velké Meziříčí) k poskytnutí dalších informací důležitých
pro řízení. Porušením §36 odst. 3 správního řádu totiž samo o sobě není, pokud správní orgán
souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat
důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit
k podkladům rozhodnutí. V takové situaci je potřeba vždy zkoumat, zda byl později správní spis
doplňován, či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem
seznámit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 - 243,
č. 2073/2010 Sb. NSS). V posuzované věci byl správní spis po uplynutí stanovených lhůt
doplňován pouze o vyjádření samotné stěžovatelky. Žádné podklady pro rozhodnutí, s nimiž
by se stěžovatelka neměla možnost seznámit, do spisu doplněny nebyly. Stěžovatelčino právo
vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí tak nijak dotčeno nebylo.
[39] Také ve vztahu k námitce ohledně nedodržení notifikačního procesu Nejvyšší správní
soud odkazuje na svá rozhodnutí ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 5/2017 - 76, či ze dne 19. 3. 2021,
č. j. 5 As 116/2018 - 75 a č. j. 5 As 177/2016 - 161. Dle citovaných rozhodnutí nenaplňují
obecně závazné vyhlášky definici technického předpisu ve smyslu směrnice 98/34/ES,
a nepodléhají tak notifikační povinnosti, neboť jejich působnost je i při zohlednění kumulativních
vlivů natolik omezená, že se nedotýká cílů, k jejichž ochraně směrnice 98/34/ES působí. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal důvodu se od dříve vyslovených názorů v nyní projednávané věci
jakkoli odchylovat.
[40] Nad rámec již uvedeného Nejvyšší správní soud obdobně jako v jiných rozhodnutích
týkajících se stěžovatelky připomíná, že v dalším řízení bude mít město Velké Meziříčí (které
v souladu s §34 odst. 2 s. ř. s. oznámilo, že bude v řízení u městského soudu uplatňovat práva
osoby zúčastněné na řízení) postavení účastníka řízení ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu,
nikoli „pouze“ postavení dotčeného územního samosprávného celku ve smyslu §136 odst. 2
správního řádu, jako tomu bylo doposud. Předmětem řízení je totiž věc, ve které může být právo
obce, jež vydala vyhlášku č. 5/2011, na výkon samosprávy přímo dotčeno vadnou aplikací této
vyhlášky – či dokonce incidentním odepřením její aplikace v případě rozporu vyhlášky s přímo
použitelným právem EU. V takovém případě musí mít obec možnost své subjektivní veřejné
(ústavně zaručené) právo hájit (k podrobnostem srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2013, č. j. 8 Afs 49/2011 - 75, či ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 As 325/2016 - 46).
V. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek
městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro takový
postup byly dány již v řízení před městským soudem (ministr financí se v rozhodnutí o rozkladu
dostatečně aplikovatelností práva EU nezabýval), zrušil Nejvyšší správní soud rovněž rozhodnutí
ministra a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[42] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek městského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60
ve spojení s §120 s. ř. s.
[43] Stěžovatelka měla ve věci úspěch, proto má vůči neúspěšnému žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložila. Náklady tvoří v tomto případě zaplacené
soudní poplatky za žalobu (3000 Kč) a za kasační stížnost (5000 Kč) a výdaje vynaložené
za právní zastoupení. Zástupce stěžovatelky učinil ve věci 3 úkony právní služby – převzetí
a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „advokátní tarif“], sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] a sepis a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Vyjádření
stěžovatelky ze dne 10. 3. 2021 v reakci na pokračování v řízení o kasační stížnosti a další přípisy
stěžovatelky v řízení u městského soudu nevzal Nejvyšší správní soud v potaz, neboť náklady
na ně nepovažoval za důvodně vynaložené.
[44] Náklady zastoupení za každý z uvedených úkonů činí 3100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu]; přičemž tato částka se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy činí 10 200 Kč. Jelikož zástupce stěžovatelky
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být náhrada nákladů navýšena o daň
z přidané hodnoty v sazbě 21 % na částku 12 342 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení,
kterou je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku, tak činí 20 342 Kč.
[45] Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jí vznikly náklady. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. května 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu