ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.326.2018:36
sp. zn. 5 As 326/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. L.,
zastoupený Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, za účasti: P. L., bytem X, zastoupený Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem se sídlem
Teplého 2786/0, Pardubice, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 10. 2018, č. j. 52 A
95/2018 – 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Osoba zúčastněná na řízení je po v i nna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hrubého, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Podanou kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2018, č. j. KrÚ: 32282/ODSH/2018-Sv,
sp. zn. KrÚ: 25874/ODSH/2018-Sv, a rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko, stavebního úřadu
– úseku silničního hospodářství (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 31. 1. 2018, č. j. HI
5638/2018/SÚ, sp. zn. S-SÚ/47451/2017/7, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 12. 7. 2017 byl správnímu orgánu I. stupně
doručen podnět žalobce k řešení zablokovaného vjezdu na jeho pozemek, před který osoba
zúčastněná na řízení nejprve postavila vozidlo značky BMW, následně vrak automobilu a posléze
tam umístila volně ložené kameny značné velikosti. Dne 17. 7. 2017 správní orgán I. stupně
zahájil řízení k projednání podnětu vztahujícího se k jednání, jež vykazovalo znaky přestupku.
Dne 19. 7. 2017 zaslal zástupce žalobce správnímu orgánu I. stupně návrh na zahájení řízení
o odstranění pevné překážky z pozemní komunikace ve smyslu §29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, v relevantním znění (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007,
č. j. 6 Ans 2/2007 – 128, publ. pod č. 1486/2008 Sb. NSS (všechna zde uvedená rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz), z něhož žalobce dovozoval legitimaci
k podání takového návrhu.
[3] Žalobce navrhoval, aby osobě zúčastněné na řízení bylo nařízeno odstranění nepovolené
pevné překážky, kterou umístila na pozemku p. č. X, v k. ú. X, způsob využití ostatní
komunikace, druh pozemku ostatní plocha. Pevná překážka v podobě velkých ložených kamenů
byla umístěna na tomto pozemku v oblasti zeleného pásu podél vozovky veřejně přístupné
účelové komunikace s asfaltovým povrchem, a to v místě, kde je umístěna brána (sjezd) na
pozemek p. č. X, v k. ú. X, způsob využití neplodná půda, druh pozemku ostatní plocha, který je
ve společném jmění žalobce a jeho manželky, a dále byla překážka umístěna několik metrů podél
vozovky na obě strany. Žalobce ve správním řízení namítal, že mu tím byl zamezen přístup na
jeho pozemky p. č. X a X, které obhospodařuje zemědělskou technikou, přičemž přístup přes
sousední pozemek p. č. X není možný, neboť se na něm nachází stavba rodinného domu a není
na něm vybudována žádná přístupová komunikace k předmětným pozemkům p. č. X X a X.
Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že kameny byly do travnatého pásu uloženy za účelem
vybudování skalky, a osoba zúčastněná na řízení si nepřeje, aby žalobce sjezd užíval, neboť
rozvrací sousedské vztahy. O souhlasu se sjezdem z veřejně přístupné účelové komunikace je dle
svého vyjádření ochotna jednat, pokud žalobce sousedské vztahy přestane rozvracet.
[4] Správní orgán I. stupně v rámci řízení o návrhu žalobce rozhodl také o jeho návrhu na
předběžné opatření, na jehož základě měly být kameny odstraněny, neboť na pozemcích, k nimž
mu byl zamezen přístup, se nachází orná půda s bramborami, která v daném období musí být
zavlažována a obhospodařována, jinak hrozí škody na úrodě. Správní orgán I. stupně návrh
žalobce rozhodnutím ze dne 26. 7. 2017, č. j. Hl 51273/2017/SÚ, sp. zn. S-SÚ/47451/2017/7,
zamítl s tím, že pevná překážka neohrožuje ani nepoškozuje pozemky ani stavby žalobce, a proto
mu škoda nevzniká, přičemž k obhospodařování zemědělských plodin lze využít přístup
z pozemku p. č. X. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 31. 7. 2017 odvolal. K odvolání
žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 10. 2017, č. j. KrÚ 65733/ODSH/2017-Sv,
sp. zn. SpKrÚ 58846/ODSH/2017-Sv, rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu
vrátil k novému projednání. Žalovaný uvedl, že aniž by předvídal, jak bude v řízení rozhodnuto
meritorně, má za to, že odstranění kameniva do doby meritorního rozhodnutí nemůže vlastníkovi
účelové komunikace způsobit žádnou škodu oproti možné újmě žalobce na zemědělských
plodinách, ke kterým je zamezen přístup. V projednávané věci však dle žalovaného bude zásadní
otázka, zda je překážka při zohlednění §10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích umístěna
na účelové komunikaci. V případě, že by správní orgán dospěl k závěru, že překážka je umístěna
mimo účelovou komunikaci, nemohl by nařídit odstranění takové překážky, jelikož by k tomu
nebyl příslušný.
[5] V mezidobí správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 1. 9. 2017, č. j. Hl
58402/2017/SÚ, sp. zn. S-SÚ/47451/2017/7, návrh žalobce na odstranění překážky zamítl.
Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2017,
č. j. KrÚ 81822/ODSH/2017-Sv, sp. zn. SpKrÚ 70540/ODSH/2017-Sv, neboť správní orgán I.
stupně po shromáždění důkazů nevyzval účastníky k seznámení se s podklady pro vydání
rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu.
[6] V dalším řízení správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 16. 1. 2018, č. j. Hl
2023/2018/SÚ, sp. zn. S-SÚ/47451/2017/7, opětovně zamítl návrh žalobce na vydání
předběžného opatření s odůvodněním, že není nutné upravovat zatímně poměry účastníků,
protože dopravní obslužnost zemědělských pozemků je možná i přes sjezd na pozemku p. č. X, a
současně správní orgán dospěl k závěru, že kameny nejsou umístěny na asfaltové veřejně
přístupné účelové komunikaci, ale mimo vozovkový kryt v místě sjezdu na přilehlý pozemek,
přičemž tento sjezd není součástí veřejně přístupné účelové komunikace a správní orgán tak
nemůže nařídit odstranění pevné překážky.
[7] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 31. 1. 2018, č. j. Hl 5638/2018/SÚ,
sp. zn. S-SÚ/47451/2017/7, návrh žalobce na odstranění pevné překážky opět zamítl.
Nesouhlasil s žalobcem, že by se na uvedený případ vztahoval rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 A 175/2011 – 34, neboť účelová komunikace na pozemky
p. č. X, X a X není veřejně přístupná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 24. 6. 2010, č. j. 4 As 10/2010 – 58, totiž správní orgán dospěl k závěru, že pevná překážka
se nenachází na účelové komunikaci ani veřejnému užívání účelové komunikace nijak nebrání,
neboť šířka průjezdního jízdního pásu vozovky veřejně přístupné účelové komunikace na
pozemku p. č. X je pevně dána a je totožná se šířkou asfaltového krytu, přičemž kameny jsou
umístěny v místě sjezdu na přilehlý pozemek p. č. X, ze kterého je dále vedena neveřejná
nezpevněná účelová komunikace po zemědělských pozemcích p. č. X, X a X Nezpevněný sjezd
přitom dle správního orgánu I. stupně podle zákona o pozemních komunikacích není součástí
veřejně přístupné účelové komunikace, avšak správní orgán nekonkretizoval, z jakých ustanovení
zákona vycházel.
[8] Souhlas předchozího vlastníka pozemku p. č. X předložený žalobcem považoval správní
orgán I. stupně za obecný souhlas s užíváním účelové komunikace a pasáž výslovně hovořící o
sjezdu na pozemek p. č. X za výprosu. Současně dospěl k závěru, že ačkoliv zřízení sjezdu
z účelové komunikace nepodléhá schválení dle §10 zákona o pozemních komunikacích, musí zde
dle něj existovat souhlas vlastníka s užíváním nemovitosti v rámci soukromoprávního vztahu,
přičemž souhlas původního vlastníka bez dalšího nepřechází na jeho právního nástupce, jako je
tomu v případě povinnosti strpět užívání samotné veřejně přístupné účelové komunikace.
Současně správní orgán I. stupně konstatoval, že dle jeho názoru je možný přístup přes pozemek
žalobce p. č. X, a proto není důvod, aby žalobce využíval sjezd z veřejně přístupné účelové
komunikace na pozemku p. č. X. V tomto kontextu správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce
zřejmě sjezd na pozemek p. č. X upravil bez potřebného povolení, čímž se dopustil přestupku dle
§42a odst. 1 písm. f) zákona o pozemních komunikacích, za který lze uložit pokutu až
300 000 Kč. Při následných úpravách sjezdu na tento pozemek, které dle správního orgánu I.
stupně budou nutné, pak bude možné upravit jeho šířku tak, aby vyhovoval pro vjezd zemědělské
techniky.
[9] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 5. 2018, č. j. KrÚ: 32282/ODSH/2018-Sv,
sp. zn. KrÚ: 25874/ODSH/2018-Sv, zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I.
stupně potvrdil. Když správní orgán I. stupně dovodil, že na pozemku č. p. X je vybudován sjezd
sloužící k napojení pozemku p. č. X na účelovou komunikaci, vycházel, dle upřesnění
žalovaného, z §14 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož sjezd není součástí
silnice, dálnice ani místní komunikace. Dle žalovaného by výklad, podle něhož by sjezdy mohly
být součástí účelových komunikací, byl značně extenzivní a zatěžoval by práva vlastníků
pozemků, na nichž účelové komunikace vznikly, neboť by neměli žádnou možnost ochrany
svého majetku. Deklaratorním řízením je přitom často i proti vůli vlastníků pozemků určena
existence účelové komunikace, přičemž je třeba co nejlépe popsat, v jakém rozsahu k tomuto
určení dochází, tedy vymezit přesnou část pozemku, na němž se komunikace nachází. Pouze
takové pravomocné rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté.
[10] S ohledem na skutečnost, že z posouzení správního orgánu I. stupně i žalovaného plyne,
že v posuzovaném případě jde o přímé napojení sousední nemovitosti dle §10 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích, nemůže se dle žalovaného jednat ani o účelovou komunikaci.
Žalovaný současně souhlasil se správním orgánem I. stupně, že ke zřízení sjezdu z veřejně
přístupné účelové komunikace je třeba souhlasu vlastníka této komunikace, a to s ohledem na
jeho vlastnická práva. Jestliže tedy překážka neleží na účelové komunikaci, není dle žalovaného
dána věcná příslušnost silničního správního úřadu k nařízení odstranění případné překážky a
nebylo ani třeba posuzovat alternativní přístup k nemovitostem žalobce. Ohledně úpravy vztahů
s vlastníkem pozemku, na němž byla překážka umístěna, odkázal žalovaný žalobce na
soukromoprávní dohodu, případně na žalobu na zřízení nezbytné cesty.
[11] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích. Z žaloby, resp. jejích příloh vyplynulo, že kromě volně loženého
kameniva osoba zúčastněná na řízení umístila na úsek svého pozemku podél veřejně přístupné
účelové komunikace, resp. podél vybudovaného vjezdu na pozemek žalobce, také zábranu ve
formě dřevěné palisády, resp. plotu, vysokého pravděpodobně více než 1,5 metru.
[12] Krajský soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V projednávané věci bylo
dle krajského soudu zcela klíčovou otázkou posouzení sjezdu z veřejně přístupné účelové
komunikace na sousední pozemek z toho pohledu, zda sjezd může, či nemůže být účelovou
komunikací nebo její součástí. Podle názoru krajského soudu však nelze hledat odpověď na tuto
otázku v §14 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož součástmi ani
příslušenstvím dálnice, silnice ani místní komunikace nejsou mimo jiné sjezdy nebo nájezdy na
sousední nemovitosti, neboť toto ustanovení se nevztahuje na účelové komunikace, naopak
navazuje na §12 zákona o pozemních komunikacích, který stanoví, co je součástí zde
vymezených pozemních komunikací, přičemž z taxativního výčtu jsou vyloučeny právě účelové
komunikace.
[13] Za stěžejní důvod pro zamítnutí žádosti žalobce správními orgány pak krajský soud
považoval výklad §10 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud
rozebral právní názory vztahující se k této problematice, především rozbor v publikaci Fastr, P.,
Čech, J., Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a prováděcími předpisy, LINDE
Praha, a.s., 2007, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 2015, č. j. 30 A
76/2014 - 116, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 As 40/2015 - 24,
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 A 175/2011 – 34, uvedený již
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a rozbor uvedený v odbornému článku Černín, K.,
Připojení na pozemní komunikaci, Právní rozhledy č. 4/2016, s. 129.
[14] Na základě těchto zdrojů se krajský soud přiklonil k závěru, že celý §10 zákona o
pozemních komunikacích se týká pouze připojování pozemních komunikací, a jeho věta druhá
(„Přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací.“) proto musí být
vykládána pouze v tom smyslu, že sousední nemovitost se na pozemní komunikaci připojuje
nájezdem, nikoliv křižovatkou, a to i v případě, kdy cesta, jejímž prostřednictvím je sousední
nemovitost přímo připojena, naplňuje znaky účelové komunikace. Zda tomu tak je, je třeba určit
na základě §7 ve spojení s §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nikoliv podle §10
odst. 1 tohoto zákona. Ustanovení §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích přitom stanoví,
že pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci,
včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Sjezd a nájezd je
nepochybně k takovému účelu určen.
[15] Krajský soud však odmítl, že by jeho závěr byl založen na úvaze Krajského soudu
v Ostravě obsažené ve výše uvedeném rozsudku ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 A 175/2011 – 34,
podle níž sjezd může být účelovou komunikací z toho důvodu, že věta druhá §10 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích se „vztahuje toliko na ty případy, kdy k připojení sousední nemovitosti na
pozemní komunikaci není zapotřebí sjezdů, neboť nemovitost bezprostředně přiléhá k pozemní komunikaci“. Dle
nyní přezkoumávaného rozsudku totiž za přímé připojení sousední nemovitosti nelze považovat
pouze případy, kdy nemovitost bezprostředně přiléhá k pozemní komunikaci (tedy když není
pozemní komunikace napojena na sousední nemovitost sjezdem či nájezdem), ale za toto přímé
připojení lze považovat i připojení sousední nemovitosti na účelovou komunikaci
prostřednictvím sjezdů či nájezdů; přímým napojením naopak není křižovatka.
[16] V projednávané věci správní orgány podle krajského soudu vycházely z nesprávného
závěru, že z §10 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že sjezd nemůže
být považován za účelovou komunikaci, proto se již vůbec nemusely zabývat existencí souhlasu
původního vlastníka se zřízením sjezdu na pozemek žalobce a s veřejným užíváním účelové
komunikace. Protože však zmíněný nosný důvod rozhodnutí správních orgánů nebyl zákonný,
v dalším řízení správní orgány posoudí danou věc z hlediska těch zákonných předpokladů
existence účelové komunikace na zmíněném sjezdu, které stanoví §2 odst. 1 a §7 zákona o
pozemních komunikacích, a dále bude správní orgán I. stupně vycházet i z příslušné judikatury
správních i civilních soudů k dané problematice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 5 As 27/2009 – 66, publ. pod č. 2012/2010 Sb. NSS, atd.). Tuto otázku je totiž třeba
posoudit jako předběžnou otázku v řízení o odstranění překážek z účelové komunikace (srov.
výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 -
128).
[17] Krajský soud současně uvedl, že v tomto soudním řízení nemůže nahrazovat činnost
správních orgánů, tedy posuzovat, zda jsou dány všechny předpoklady stanovené právními
předpisy a příslušnou judikaturou pro splnění předpokladu existence veřejně přístupné účelové
komunikace na zmíněném sjezdu, mohl tedy pouze rozhodnout, že se obě rozhodnutí ruší a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s.).
II.
Obsah kasační stížnosti
[18] Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že nebude polemizovat s názory odborné literatury
ani s obsahem dřívější judikatury správních soudů, nýbrž chce poukázat na to, že krajský soud k
odůvodnění rozsudku užil právní výklad rozporný s dosavadními názory převažující právní praxe,
včetně výkladu dříve nastoleného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 2 As 40/2015 - 24, který v rozhodnutí krajský soud uvedl, aniž by se však vypořádal s
důvody, pro které se rozhodl odklonit od dřívějšího právního výkladu jemu nadřízeného soudu.
Krajský soud své rozhodnutí podpořil výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. 5. 2013, č. j. 22 A 175/2011 – 34, který však dle stěžovatele není zcela přiléhavý, neboť
v nynějším případě se jedná o přístup z jednoho pozemku na druhý, aniž by však pozemek p. č. X
byl jako celek pozemní komunikací. Navíc sám krajský soud v nyní posuzované věci se závěry
uvedenými ve zmiňovaném rozsudku Krajského soudu v Ostravě polemizuje.
[20] Stěžovatel s odkazem na doslovný text zákona a dříve podaný výklad Nejvyššího
správního soudu považuje závěry krajského soudu za nesprávné a jeho odůvodnění za
nepřezkoumatelné, neboť v něm scházejí úvahy, které by se týkaly konkrétní věci, konkrétních
skutkových okolností. Krajský soud toliko polemizuje s dřívější judikaturou a bezbřeze souzní s
odborným názorem Mgr. K. Č., Ph.D.
[21] Stěžovatel setrval na svém názoru, že na pozemku p. č. X se nachází účelová komunikace,
nicméně ne v celém rozsahu tohoto pozemku. Sjezd z této účelové komunikace k pozemku p. č.
X není účelovou komunikací už s ohledem na znění zákona. Stěžovatel odkázal na §10 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích a uvedl, že dle něj kameny, jejichž odstranění žalobce
požadoval, nejsou pevnou překážkou na účelové komunikaci, a proto se zde úprava obsažená v
zákoně o pozemních komunikacích nikterak neuplatní. Dle stěžovatele se krajský soud
nevypořádal s jeho námitkami ani jím navrhovanými důkazy, k jejichž provedení stěžovatel
navrhoval nařízení jednání a jež dokládaly skutečnost, že předmětný sjezd z účelové komunikace
je nelegálně zbudovaným přístupem na pozemek žalobce, který sám nesplňuje znaky účelové
komunikace.
III.
Vyjádření žalobce a žalovaného
[22] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že považuje právní názor vyslovený krajským soudem
za správný. Žalobce se ztotožnil s argumentací učiněnou krajský soudem, především s potřebou
hledat podmínky pro určení účelové komunikace v ustanoveních odlišných od §10 zákona o
pozemních komunikacích. Podle žalobce krajský soud správně akcentoval zvláštní a od ostatních
typů pozemních komunikací zcela odlišný účel účelových komunikací dle §7 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích, kterým je spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků
těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi
nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Plnění tohoto účelu by dle žalobce
nebylo možné, pokud by nebyla umožněna existence sjezdů a nájezdů k jednotlivým
nemovitostem a účelová pozemní komunikace bez sjezdů či nájezdů by nebyla způsobilá svůj
účel plnit. K tomu žalobce odkázal na to, že součástí pozemní komunikace jsou dle §2 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích všechna pevná zařízení nutná pro zajištění účelu jejího užití.
[23] Dle žalobce pak lze z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2015, č. j. 2 As 40/2015 - 24, dovodit, že připojení jediného pozemku ke komunikaci
nemůže být samostatnou veřejně přístupnou účelovou komunikací. Nejvyšší správní soud tedy
nevyslovil právní názor, že by v závislosti na okolnostech nemohlo být připojení nemovitosti
konkrétně k účelové komunikaci její součástí.
[24] K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku žalobce uvedl, že neshledává ve
stěžovatelově argumentaci žádné skutečnosti, které by svědčily o nedostatcích důvodů
rozhodnutí. Krajský soud v napadeném rozsudku podrobně rozvedl právní argumentaci, na
základě které dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru žalovaného, pročež
žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Své právní názory na řešení dané právní otázky
pak krajský soud opřel mj. o zcela konkrétní a na danou právní problematiku přímo se vztahující
výklad učiněný v recentní odborné literatuře. Námitky stěžovatele stran jím tvrzeného nenaplnění
některého z obligatorních znaků veřejně přístupné účelové komunikace tak jsou pro posouzení
napadeného rozsudku z pohledu jeho přezkoumatelnosti zcela irelevantní.
[25] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl osobou zúčastněnou na řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[27] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a
4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[28] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například
v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou
judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
– 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či
utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč
považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí krajského soudu především
tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně
pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10.
2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících
libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na
spravedlivý proces“. Nejvyšší správní soud však v případě napadeného rozsudku takové vady
neshledal.
[29] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s některými jeho
argumenty či důkazními návrhy, které stěžovatel uplatnil ve svém vyjádření k žalobě jakožto
osoba zúčastněná na řízení, odkazuje Nejvyšší správní soud ve stručnosti na odůvodnění
napadeného rozsudku, v němž krajský soud uvedl, z jakých důvodů není možné se zabývat
otázkou oprávněnosti užívání sjezdu ani tím, zda splňuje znaky účelové komunikace dle §7
zákona o pozemních komunikacích. Dle Nejvyššího správního soudu krajský soud tento závěr
dostatečně odůvodnil, přičemž lze souhlasit s jeho závěrem, že nebyl oprávněn přezkoumávat,
zda předmětný sjezd naplňuje znaky účelové komunikace, jestliže se touto otázkou dostatečně
nezabývaly správní orgány, neboť v dané věci svá rozhodnutí založily na závěru, že sjezd není
účelovou komunikací již na základě dikce §10 odst. 1 a §14 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích. Ani soud totiž není oprávněn doplňovat rozhodnutí správního orgánu či ho
nahrazovat vlastním rozhodnutím. Správní soudnictví je založeno na principu kasačním. Soud
může správní rozhodnutí (v případě nezákonnosti či vad řízení) pouze zrušit a věc vrátit
správnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3.
2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65, ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 - 44, ze dne 10. 2. 2016, č. j. 4
As 207/2015 - 107, ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 3 4/2013 - 68, nebo ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 7 Azs 322/2015 - 43). Soud též upozorňuje stěžovatele na to, že jakožto osoba zúčastněná na
řízení o žalobě měl dle §34 odst. 3 s. ř. s. mj. právo být vyrozuměn o jednání, pokud by ho
krajský soud nařídil, a tedy i právo se v takovém případě tohoto jednání účastnit a žádat, aby mu
při něm bylo uděleno slovo, neměl však právo žádat nařízení jednání, neboť k rozhodování
soudu bez jednání postačí souhlas (i konkludentní) účastníků řízení (srov. §51 odst. 1 s. ř. s.).
[30] Další námitky stěžovatele směřovaly proti postupu krajského soudu a jeho posouzení §10
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť na základě tohoto ustanovení správní orgány
zamítly návrh žalobce na odstranění překážky ve smyslu §29 zákona o pozemních komunikacích.
[31] Ustanovení §29 odst. 1 až 3 zákona o pozemních komunikacích stanoví:
„(1) Na vozovkách, dopravních ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace mohou být
umístěny pouze dopravní značky a zařízení kromě zábradlí, zrcadel a hlásek; ostatní předměty tvoří pevnou
překážku.
(2) Pevnou překážku lze umístit na pozemní komunikaci pouze na základě povolení silničního
správního úřadu vydaného po projednání s vlastníkem dotčené pozemní komunikace a se souhlasem Ministerstva
vnitra, jde-li o dálnici, v ostatních případech se souhlasem Policie České republiky. Povolení lze vydat pouze za
předpokladu, že nebude ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu a že žadatel o vydání povolení zajistí
na svůj náklad všechna potřebná opatření.
(3) Pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na
svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník,
popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího
vlastníka.“
[32] Dle §10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí: „Pozemní komunikace lze navzájem
připojovat zřizováním křižovatek nebo připojovat na ně sousední nemovitosti zřízením sjezdů nebo nájezdů. Přímé
připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není účelovou komunikací.“
[33] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již dříve, otázka existence účelové komunikace je v řízení
o odstranění pevné překážky dle §29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích předběžnou
otázkou (viz např. krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 – 128, či rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 10 As 41/2014 – 39).
Správní orgán v tomto řízení musí posoudit, zda se na příslušném pozemku pozemní komunikace
nachází. Podle typu komunikace pak hodnotí, v jakém vztahu k ní se nachází zkoumaná pevná
překážka. V nyní posuzované věci nebylo zpochybněno, že po pozemku p. č. X prochází veřejně
přístupná účelová komunikace. Nebylo sporu ani o tom, že vozovka účelové komunikace je
tvořena asfaltovou cestou, jež umožňuje přístup k sousedním pozemkům, avšak nezabírá celou
výměru pozemku. Bylo tedy na správních orgánech, aby posoudily, zda se po suzovaná překážka
nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci, či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 As 3/2013 - 191), resp. zda překážka nebrání veřejnému
(obecnému) užívání komunikace. Dle Nejvyššího správního soudu i takové překážky, které se
nenacházejí přímo na vozovce, resp. na cestě považované za veřejně přístupnou účelovou
komunikaci, mohou bránit jejímu užívání a měly by podléhat řízení o odstranění překážky.
[34] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že veřejně přístupná účelová komunikace
nemá vymezen průjezdní úsek ve smyslu §8 ve spojení s §11 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích, ani součásti či příslušenství ve smyslu §12 a §13 zákona o pozemních
komunikacích, jelikož se na ni tato ustanovení nevztahují, avšak pokud by nebylo možné
rozhodnout o odstranění překážek, které se nenacházejí přímo na vozovce či v průjezdním
profilu cesty, nebylo by možné rozhodnout např. ani o odstranění závor, jejichž sloupky jsou
zapuštěny za vnějším okrajem vozovky, či překážek umístěných mimo vozovku, avšak
rozšiřujících se tak, že zasahují do průjezdního profilu nad nimi a tím efektivně brání průjezdu
v určité části vozovky. V tomto smyslu lze z fotodokumentace založené ve spise shledat, že
v projednávaném případě se překážka nacházela mimo asfaltový profil veřejně přístupné účelové
komunikace na pozemku p. č. X. Správní orgán I. stupně pak ve svém rozhodnutí stanovil šířku
vozovky a dospěl k závěru, že překážka průjezdu nijak nebrání. Tyto skutečnosti však ničím
nedoložil, neboť při šetření na místě šířku vozovky nezjišťoval, resp. ji nezaznamenal do
příslušného protokolu, a ve spise se nenachází ani jiný doklad či rozhodnutí, které by šířku
vozovky, resp. vzdálenost kamenů od ní osvědčovaly. Ani žalovaný, byť ve svém rozhodnutí
odkazuje na deklaratorní rozhodnutí o stanovení účelové komunikace, v projednávaném případě
takové rozhodnutí o účelové komunikaci na pozemku p. č. X, které by přesně vymezovalo její
umístění či šířku, neuvedl.
[35] Jestliže správní orgány neshledaly, že by se překážka nacházela přímo na vozovce
samotné veřejně přístupné účelové komunikace procházející po pozemku p. č. X, a měly za to, že
průjezd po její vozovce není omezen, neznamená to stále ještě, že lze dospět k závěru, že se
překážka na veřejně přístupné účelové komunikaci nenachází. Správní orgány k tomuto závěru
dospěly, neboť překážka měla být umístěna na sjezdu z veřejně přístupné účelové komunikace,
na nějž se dle jejich názoru vztahuje citovaný §10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích,
zejména jeho věta druhá, podle níž „přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci není
účelovou komunikací“.
[36] Krajský soud toto ustanovení přezkoumal s ohledem na právní názory, které se k němu
vztahovaly, a na vydaná rozhodnutí správních orgánů a dospěl k závěru, že dané ustanovení se
vztahuje pouze na připojování pozemních komunikací, aniž by bylo možné pouze na základě
tohoto ustanovení přijmout závěr, že připojení na pozemní komunikaci není samo o sobě
pozemní komunikací. Status pozemní komunikace samotné dle krajského soudu není možné
hledat v tomto ustanovení, ale je třeba jej posoudit dle §7 ve spojení s §2 zákona o pozemních
komunikacích. Stěžovatel však má za to, že krajský soud ignoroval závěry výše uvedeného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 As 40/2015 – 24, čímž se měl
dostat do rozporu s dosavadními názory převažující právní praxe.
[37] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z krátké citace uvedeného rozsudku Nejvyššího
správního soudu nelze bez podrobné znalosti skutkových okolností obou věcí dovodit, že by
krajský soud zaujal opačný názor než Nejvyšší správní soud. Současně lze poznamenat, že
Nejvyšší správní soud se ve své pozdější judikatuře jednoznačně přihlásil k výkladu zastávanému
autory aktuálního komentáře k zákonu o pozemních komunikacích (viz ČERNÍNOVÁ, M.,
ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2015), ke kterému se přiklonil také krajský soud v projednávané věci. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 As 168/2020 – 64, uvedl: „V případě tzv. ‚přímého‘ připojení jde
o situace, kdy se k pozemní komunikaci připojuje jediná sousední nemovitost nebo homogenní skupina nemovitostí
(např. rodinný dům se zahradou) a jedná se o připojení bezprostřední, vedoucí pouze po vlastním pozemku nebo
pozemcích vlastníka připojované nemovitosti, případně ještě přes pomocný silniční pozemek (§11 odst. 5 zákona o
pozemních komunikacích) podél dané pozemní komunikace. V takových případech a bez ohledu na to, zda
samotné napojení má charakter veřejně přístupné účelové komunikace (v úvahu připadá např. cesta vedoucí
k motorestu), či se jedná o cestu bez veřejnoprávního režimu (cesta vedoucí k rodinnému domu), půjde o sjezd. Na
základě §10 odst. 1, věty druhé, zákona o pozemních komunikacích tedy silniční správní úřad v případě
„přímého“ napojení sousední nemovitosti použije toto zjednodušené pravidlo a nemusí zkoumat charakter
napojující cesty a z toho plynoucí formu připojení - vždy se v takových případech bude jednat o sjezd a nikoliv
křižovatku. Význam uvedeného, poněkud zavádějícím způsobem formulovaného ustanovení, se omezuje jen na
určení formy samotného připojení, které pro případy splňující uvedená kritéria řeší ve prospěch sjezdu.“
[38] Zdejší soud uznává, že krajský soud měl vyvinout větší úsilí při výkladu svého právního
názoru a důvodů, proč se k uvedenému výkladu přiklonil. V nyní projednávané věci však Nejvyšší
správní soud shledal jako zásadní rovněž otázku, zda vůbec lze na tento sjezd §10 odst. 1 větu
druhou zákona o pozemních komunikacích aplikovat, resp. zda ho lze považovat za přímé
připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci.
[39] Jak vyplývá z citovaného ustanovení, jeho věta druhá se vztahuje pouze na případy
přímého připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci. V projednávané věci však, jak
uvedl také stěžovatel, asfaltový kryt veřejně přístupné účelové komunikace nezabírá celou šíři
pozemku, na němž je umístěna. Tato skutečnost vyplývá také z náhledu do katastru nemovitostí a
z pořízené fotodokumentace založené ve spise. Správní orgány se dle Nejvyššího správního
soudu v takovém případě měly zabývat tím, zda může být připojení skutečně přímé, jestliže se
nenapojuje přímo na pozemní komunikaci, ale prochází nejprve po pozemku p. č. X mimo
asfaltový kryt komunikace. Jak již bylo uvedeno výše, zákonem definovanou součástí veřejně
přístupné účelové komunikace není zelený pás, resp. pruh zeleně a po jejích okrajích se nenachází
pomocný silniční pozemek ve smyslu §11 zákona o pozemních komunikacích. Dle Nejvyššího
správního soudu by v takovém případě bylo možné shledat přímé napojení na pozemní
komunikaci pouze v případě, že by za účelovou komunikaci byl považován celý pozemek
stěžovatele p. č. X. V takovém případě by však bylo nutné dospět k závěru, že překážka se
nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci. Pokud by byl za pozemní komunikaci naopak
považován pouze asfaltový profil vozovky, nebylo by možné hovořit o přímém napojení
sousedního pozemku, neboť mezi ním a veřejně přístupnou účelovou komunikací by se
nacházela právě část pozemku stěžovatele p. č. X, která by nebyla považována za pozemní
komunikaci.
[40] Tento výklad Nejvyššího správního soudu týkající se specifického vymezení veřejně
přístupné účelové komunikace v zákoně o pozemních komunikacích respektuje princip
racionálního zákonodárce. Byť je nutné mít na paměti ochranu vlastnických práv k pozemkům,
na nichž se nacházejí veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, s ohledem na jejich kusou
úpravu v zákoně není dle zdejšího soudu možné přistoupit k výkladu, který by umožňoval zjevné
bezpráví, tedy zneužití vlastnického práva k pozemku, na němž se komunikace nachází, s tím, že
správní orgány nebudou moci v takové věci zasáhnout, neboť překážka leží mimo veřejně
přístupnou účelovou komunikaci, resp. její vozovku, a tedy nelze rozhodnout o jejím odstranění.
V dalším řízení se tedy správní orgány musí zabývat především otázkou, v jakém rozsahu lze na
pozemku p. č. X vymezit veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a následně, zda připojení
sousedních nemovitostí žalobce na veřejně přístupnou účelovou komunikaci lze považovat za
přímé.
[41] Této zásadní otázce se v dané věci správní orgány ve svých rozhodnutích nijak
nevěnovaly a bez dalšího konstatovaly, že se o přímé připojení jedná, aniž by svůj závěr jakkoliv
odůvodnily. Vymezily se rovněž proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. 5. 2015, č. j. 22 A 175/2011 – 34, s jejich odůvodněním se však dle Nejvyššího správního
soudu nelze ztotožnit, neboť svůj závěr založily na prostém konstatování, že v projednávaném
případě účelová komunikace na pozemky p. č. X, X a X není veřejně přístupná, aniž by blíže
odůvodnily, na čem tento závěr o neveřejnosti této komunikace, a to v celé její délce, zakládají.
[42] Jestliže správní orgány dospějí k závěru, že veřejně přístupnou účelovou komunikaci lze
na pozemku stěžovatele p. č. X vymezit pouze v šířce vozovky, a tedy připojení z pozemků
žalobce není přímé, neboť vede i přes pozemek stěžovatele, bude jejich další povinností stanovit,
zda v místě sjezdu také existuje veřejně přístupná účelová komunikace, ať již samostatná, nebo
jako součást jiné komunikace, přičemž tento závěr nevylučuje ani §14 zákona o pozemních
komunikacích ani skutečnost, že předmětná část povrchu se může lišit svou úpravou (viz
např. výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 10 As 41/2014 –
39). Až v tomto okamžiku tedy nastupuje hodnocení možné existence veřejně přístupné účelové
komunikace dle §7 ve spojení s §2 zákona o pozemních komunikacích. Jak bylo již uvedeno
výše, tato kritéria není možné v projednávané věci podrobit soudnímu přezkumu, jestliže se jejich
hodnocení dostatečně nevěnovaly správní orgány. V dané věci však považuje Nejvyšší správní
soud za nutné poukázat na skutečnost, že pro jejich přezkum nebudou postačovat prosté
konstatování, které učinil správní orgán I. stupně v případě hodnocení souhlasu předchozího
vlastníka komunikace. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí nijak neosvětlil, jak dospěl ke
svému závěru, že daná komunikace byla předchozím vlastníkem věnována obecnému užívání,
nicméně v případě projednávaného sjezdu se jednalo pouze o výprosu ve prospěch žalobce.
Takový závěr nesplňuje kritéria přezkoumatelného rozhodnutí, a to i s ohledem na znění §7 odst.
1 zákona o pozemních komunikacích, jenž vymezuje účelovou komunikaci jako komunikaci,
„která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto
nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“.
[43] Nejvyšší správní soud se také nemohl nepozastavit nad celkovým způsobem vedení
správního řízení. Správní orgán I. stupně opakovaně zamítl návrh žalobce na vydání předběžného
opatření. Žalovaný sice první rozhodnutí správního orgánu I. stupně o návrhu na vydání
předběžného opatření zrušil, avšak dle Nejvyššího správního soudu se nepřípustně vyjadřoval
k rozhodování ve věci samé, když správnímu orgánu I. stupně sdělil, jakou zásadní otázku má
v dalším řízení posuzovat, přičemž správní orgán I. stupně nové rozhodnutí o předběžném
opatření postavil mimo jiné na posouzení merita věci týkajícího se výkladu toho, zda je sjezd
účelovou komunikací. Rozhodnutí o předběžném opatření přitom má dle §61 odst. 1 správního
řádu sloužit k zatímní úpravě vztahů mezi účastníky, která má přijít dostatečně rychle (dle §61
odst. 2 správního řádu má být rozhodnuto do 10 dnů) s ohledem na možné následky, avšak nemá
nahrazovat rozhodování ve věci samé. V dané věci lze poukázat také na skutečnost, že správní
orgán I. stupně toto rozhodnutí opětovně odůvodnil skutečností, že na dané pozemky žalobce je
možný přístup z pozemku p. č. X, ačkoliv již ve svém prvním rozhodnutí ve věci samé, které
tomuto rozhodnutí předcházelo, uvedl, že sjezd bude nutné upravit, aby vyhovoval pro průjezd
zemědělské techniky, což zopakoval i v druhém meritorním rozhodnutí.
[44] Jako naprosto nevhodnou se jeví argumentace správního orgánu I. stupně o možném
přestupku žalobce, který se však projednávané věci přímo netýká, neboť má být spojen
s neschválenou úpravou sjezdu na pozemek p. č. X z jiné pozemní komunikace, přičemž správní
orgán I. stupně dokonce zdůrazňuje maximální možnou výši pokuty, která za tento přestupek
hrozí, ačkoliv ještě neproběhlo žádné řízení a nebylo prokázáno, zda k němu vůbec došlo.
Naopak ze správního spisu nevyplývá, jak bylo posouzeno podezření na spáchání přestupku
stěžovatelem, které správní orgán I. stupně avizoval v reakci na první oznámení žalobce.
Umístění nepovolené překážky na pozemní komunikaci, jakož i samotné nepovolené omezení
obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu §19 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích (tedy i zamezení spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby
vlastníků těchto nemovitostí nebo spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských pozemků ve smyslu §7 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích) jsou přitom považována za přestupky dle §42a odst. 1 písm. a) a m)
zákona o pozemních komunikacích. Všechny tyto skutečnosti vedou k významným
pochybnostem o způsobu vedení správního řízení v dané věci. Dle Nejvyššího správního soudu
krajský soud nepochybil, jestliže rozhodnutí obou správních orgánů dle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s.
zrušil.
[45] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j.
8 Afs 15/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, „[z]ruší-li správně krajský soud rozhodnutí
správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení
rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Obstojí-li však důvody v
podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní
orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu“.
Ačkoliv Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu v nyní posuzované zčásti korigoval, je
možné konstatovat, že základní důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů krajským
soudem v podstatné míře obstojí.
V.
Závěr a náklady řízení
[46] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[47] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první ve
spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, má tedy vůči
neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil. Tyto
náklady se sestávají z odměny zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hrubého ve výši 3 100 Kč za jeden
úkon právní služby v podobě vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) a
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhrady
hotových výdajů zástupce podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, a z částky
odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4 114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit
do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, Mgr.
Jakuba Hrubého, advokáta.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu