ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.211.2020:32
sp. zn. 5 Azs 211/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: R. E. K., zast.
Mgr. Irenou Zelenkovou, advokátkou, se sídlem nám. W. Churchilla 2, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 29. 5. 2020,
č. j. 58 Az 6/2019 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Dne 21. 11. 2016 podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) žádost udělení mezinárodní
ochrany, o níž rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2017, č. j. OAM - 994/ZA-ZA11-
ZA16-2016, tak, že žalobkyni žádný druh mezinárodní ochrany neudělil. Toto rozhodnutí
následně bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2018,
č. j. 58 Az 8/2017 – 31, pro nepřezkoumatelnost z důvodu, že se žalovaný nezabýval
podmínkami udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a neposoudil, zda může zásah do soukromého a rodinného života představovat vážnou
újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tj. zda může být vycestování žalobkyně
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[2] Žalovaný následně provedl dne 23. 7. 2018 doplňující pohovor k žádosti žalobkyně
o udělení mezinárodní ochrany. V něm žalobkyně uvedla, že v roce 2015 odešla ze Sýrie a poté
žila rok a tři měsíce v Libanonu. Pobývala u své rodiny, konkrétně u své matky a sestry. Situace
v Libanonu nebyla dobrá, její tři synové byli ve špatném psychickém stavu, protože byli zvyklí
na otce, ten s nimi ale nebyl. Manžel žalobkyně, za kterého se provdala v roce 1994, byl v době
jejího pobytu v Libanonu v České republice, protože chtěl pracovat, aby zabezpečil rodinu.
Manžel má od roku 1997 v České republice trvalý pobyt a mezi Českou republikou a Sýrií
pravidelně cestoval. V Libanonu jako lékař pracovat nemohl, nejdříve by musel získat členství
v lékařských odborech, což by ale stálo mnoho peněz. Jako lékař by ale nemohl pracovat
ani proto, že je Syřan. Z tohoto důvodu by také on ani jejich synové nemohli získat libanonské
státní občanství. Po svém odchodu ze Sýrie žalobkyně žádné problémy s libanonskými státními
orgány neměla. Zmínila problémy v rodině, uvedla, že se soudí o dědictví, neboť jí sourozenci
nechtěli vyplatit její podíl. Žalobkyně dále uvedla, že během svého pobytu v Libanonu
nepracovala, nebylo jí umožněno otevřít si konto v bance, protože její manžel je Syřan. Finanční
prostředky na živobytí ji zasílal manžel přes své známé. Na ambasádě V Bejrútu žalobkyně
nejprve žádala o vízum za účelem sloučení rodiny, to jí však bylo odmítnuto, proto podruhé
požádala o turistické vízum. Po svém příjezdu do České republiky podala žádost o povolení
k pobytu, která jí však byla zamítnuta a úspěšné nebylo ani odvolání. Aby mohla být se svou
rodinou, podala žádost o mezinárodní ochranu. Na otázku správního orgánu, zda by se mohla na
nezbytně nutnou dobu vrátit zpět do Libanonu a podat tam žádost o vízum za účelem sloučení
rodiny, na základě kterého by pak přijela do České republiky za svou rodinou, odpověděla, že by
to bylo velice těžké, zdůraznila, že především nejmladší syn je na ní velmi závislý, vyřízení víza
je navíc poměrně složité a neexistuje záruka, že by se mohla vrátit zpět do České republiky.
[3] Žalovaný při posouzení žádosti vycházel z výpovědi žalobkyně, jí doložených materiálů,
informace z cizineckého informačního systému (CIS) a z informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv
v Libanonu; nezjistil žádný důvod pro udělení azylu podle §12. Žalovaný dále zkoumal, zda
žalobkyni nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobkyně
je dospělou, plně svéprávnou a dle vlastního prohlášení zdravou osobou. Existence rodinných
vazeb na území České republiky, udělení trvalého pobytu jejím synům a manželovi, nelze
považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalovaný v této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003
a ze dne 28. 4. 2011, sp zn. 1 Azs 5/2011. Zdůraznil, že na udělení humanitárního azylu není
právní nárok, a žalobkyně se jeho udělení ani výslovně nedomáhala. Žalovaný současně
posuzoval, zda žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu; konstatoval, že žalobkyně neuvedla a ani žalovaný nezjistil žádné skutečnosti, na jejichž
základě by jí mohla být udělena doplňková ochrana dle §14a odst. 2 písm. a), b) a c).
Dle žalovaného případné vycestování žalobkyně nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními
závazky České republiky ve smyslu §14a odst. 2 písm. d); žalovaný posuzoval, zda a do jaké míry
je žalobkyni znemožněn rodinný či soukromý život v zemi její státní příslušnosti a do jaké míry
umožňuje přijímací stát vést takový rodinný či soukromý život; uvedl, že během svého více jak
ročního života v Libanonu neměla žalobkyně žádné problémy, prostředky k živobytí ji posílal
manžel z České republiky. V případě vycestování by tedy žalobkyně mohla žít způsobem, který již
v minulosti vedla. Žalovaný dále odkázal na §42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, dle něhož po splnění všech zákonem
daných podmínek bude žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny, schválena, a žalobkyni tedy nic nebrání o takové povolení na zastupitelském úřadu České
republiky v Libanonu zažádat. Pokud žalobkyně namítala, že by došlo k přetrhání rodinných
vazeb s jejími dětmi, neboť zejména nejmladší syn je na žalobkyni závislý, žalovaný konstatoval,
že žádná objektivní skutečnost žalobkyni nebrání, aby vycestovala do Libanonu společně se svým
synem na nezbytně nutnou dobu pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
sloučení rodiny. Stejně tak umožňuje zákon o pobytu cizinců i ostatním rodinným příslušníkům
žalobkyně pobývat mimo území České republiky a států Evropské unie až po dobu 12 měsíců.
Mohou tedy žalobkyni během jejího pobytu v Libanonu navštěvovat. Žalovaný odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 9 Azs 3/2010, v němž
je uvedeno: „Mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy, však nelze
chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky. (...) zásahem do rodinného
a soukromého života cizince by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla dlouhodobý zákaz pobytu, který
by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu v intencích judikatury Evropského soudu
pro lidská práva.“ Žalovaný s odkazem na §169t odst. 6 písm. a) bod 6 zákona o pobytu cizinců
dospěl k závěru, že maximální doba, po kterou by musela pobývat na území Libanonu, než bude
schválena její žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny,
nedosahuje takové délky, která by mohla být považována za nepřiměřený zásah do jejího
rodinného a soukromého života. Žalovaný dále poukázal na to, že její manžel žil dlouhodobě
z důvodu zaměstnání na území jiného státu než ona, nelze tedy dojít k závěru, že by nutnost
jejího vycestování do Libanonu a oddělení se od manžela byla pro ni něčím novým a neobvyklým;
dodal, že manželovi žalobkyně a jejím dětem nebrání žádné objektivní důvody k jejím návštěvám
v Libanonu.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou krajský soud neshledal
důvodnou. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně odůvodnil nesplnění podmínek
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu; v průběhu řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, které
by svědčily o tom, že žalobkyně je ve své vlasti pronásledována za uplatnění politických práv
a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Sama žalobkyně nic takového v průběhu správního řízení také netvrdila. Žádné potíže (kromě
nemožnosti otevřít si účet v bance), kterým by v Libanonu čelila jako žena bez doprovodu,
nezmínila; pokud nyní v žalobě namítá, že má v případě návratu do země původu odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu pohlaví a příslušnosti k určité sociální skupině, neboť se bude
pohybovat bez doprovodu manžela, hodnotí soud tuto námitku jako čistě účelovou. Z tvrzení
žalobkyně v průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, že žila bez přítomnosti manžela
dlouhodobě, a to jak v Libanonu, tak předtím v Sýrii. Manžel žalobkyně rodinu pouze
navštěvoval a finančně ji podporoval z České republiky, kde má již od roku 1997 trvalý pobyt
a pracuje jako lékař. Krajský soud neshledal ani žádné důvody pro udělení humanitárního azylu,
podotkl, že žádné relevantní důvody žalobkyně netvrdila; ve správním řízení zdůrazňovala
zejména to, že v České republice vidí budoucnost pro sebe a svou rodinu, když její manžel a tři
synové mají na území České republiky trvalý pobyt. Krajský soud s odkazem na četnou judikaturu
NSS uvedl, že snaha o společné soužití s partnerem, případně s nezletilým dítětem, jsou zcela jistě
důvody pochopitelné, avšak nikoliv natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších
okolností mohly být vnímány jako výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu
§14 zákona o azylu upravujícího udělení humanitárního azylu (viz např. rozsudek ze dne
16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60,
rozsudek ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 – 52, rozsudek ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 – 72); pokud žalovaný humanitární azyl neudělil, nevybočil z mezí svého
zákonného oprávnění ke správnímu uvážení.
[5] K obecné námitce žalobkyně, že by jí v případě návratu do Libanonu hrozilo vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, krajský soud uvedl, že tato námitka byla uplatněna poprvé
až v žalobě, v průběhu celého správního řízení žalobkyně žádné obavy v tomto ohledu nezmínila
ani nenaznačila nic, z čeho by tak mohl správní orgán dovozovat. Dodal, že v Libanonu navíc
žádný mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt neprobíhá. Pokud tvrdila, že žalovaný
postupoval nesprávně, když v rámci vyhodnocení bezpečnostní situace v zemi původu vycházel
ze zpráv z roku 2016, krajský soud konstatoval, že žalovaný sám v odůvodnění napadeného
rozhodnutí jasně konstatoval, že byť žalobkyni seznámil i s informacemi z roku 2016,
při následném posuzování žádosti žalobkyně je nevyužil z důvodu jejich neaktuálnosti. Jako
relevantní zdroj informací, z něhož vycházel, označil Informaci OAMP Ministerstva vnitra České
republiky, Libanon, politická situace, Hizballáh, sunitský extremismus, bezpečnostní situace
ze dne 5. 12. 2018.
[6] Krajský soud konstatoval, že žalovaný postupoval při posouzení, zda samotné
vycestování žalobkyně nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky České republiky, zejména
čl. 8 Úmluvy, v souladu s právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Dále odkázal
na judikaturu NSS, která se opakovaně vyjádřila k výjimečným okolnostem, za nichž by bylo
možné shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo porušit jeho právo na ochranu
rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy a §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (viz např.
rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, či ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 -
55). Tyto výjimečné okolnosti nebyly dle krajského soudu v případě žalobkyně dány; žalovaný
se i touto otázkou v napadeném rozhodnutí zabýval a věnoval pozornost i příslušné správní praxi.
Krajský soud konstatoval, že je zřejmé, že žalobkyně bude muset žít nějakou dobu odděleně
nejen od svého manžela, na což je z minulosti zvyklá, ale i od svých dětí, současně však upozornil,
že dva starší synové žalobkyně jsou již zletilí a nejmladšímu synovi (nar. X) je 12 let (nyní 14 let -
pozn. NSS); rodině nic nebrání žalobkyni v Libanonu navštěvovat, přičemž manžel ji může
podporovat finančně, jak to ostatně dlouhodobě činil, když žalobkyně již dříve sama v Libanonu
pobývala.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
V ní namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], a to z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky týkající se aplikace §14 a §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu. Stěžovatelka má za to, že žalovaný měl vycházet z okolností života stěžovatelky v době
jeho rozhodování. Tyto okolnosti jsou jiné a rovněž rodinný život stěžovatelky je odlišný než
v roce 2015. Žadatelka žije již několik let v České republice, a to se svými syny a manželem, kteří
mají trvalý pobyt. Manžel je zubař se svou soukromou praxí, synové studují. Nejmladší syn má
10 let a navštěvuje základní školu. V případě vycestování stěžovatelky zpět do Libanonu bude
trvat mnoho měsíců, než bude moci přicestovat zpět do ČR; je obecně známo, že získání víza
(ať již turistického či dlouhodobého za účelem sloučení rodiny) trvá mnoho měsíců. Nelze
se ztotožnit s názorem žalovaného, že synové a manžel mohou odjet se stěžovatelkou
do Libanonu, popř. stěžovatelka může vycestovat sama či pouze se syny. Stěžovatelka nemá
v Libanonu žádnou možnost bydlení, postrádá v Libanonu jakékoliv rodinné či sociální vazby.
V současné době nelze v případě návratu do Libanonu zajistit vzdělávání pro syny stěžovatelky.
Žalovaný při svém rozhodování zcela opominul zohlednit právo synů stěžovatelky na vzdělání
a dopad svého rozhodnutí na život stěžovatelčiných dětí. Nejmladší syn stěžovatelky má veškeré
rodinné a sociální vazby vytvořeny v České republice, chodí zde do školy, má zde zájmové
aktivity. Jeho nucené vycestování společně s matkou by bylo v rozporu se zájmy nezletilého
a narušilo by jeho současný vývoj. Zároveň je v rozporu se zájmy nezletilého a celé rodiny, aby
stěžovatelka vycestovala sama a mnoho měsíců tak rodina žila odděleně.
[8] K aplikaci §14 zákona o azylu stěžovatelka obecně poukazuje na smysl institutu
humanitárního azylu, konstatuje, že správní orgán jeho prostřednictvím může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu. Ministerstvo vnitra se při aplikaci tohoto ustanovení
musí před užitím správního uvážení vyrovnat s neurčitým právním pojmem „případ zvláštního
zřetele hodný“, jímž je správnímu orgánu ponechán prostor ke zhodnocení, zda konkrétní případ
do jím vyloženého rozsahu neurčitého právního pojmu podřadit, či nikoliv; závažný zdravotní
stav a vysoký věk jsou pouze demonstrativním výčtem možných případů hodných zvláštního
zřetele. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že napadené rozhodnutí je nesprávné s ohledem
na chybnou aplikaci §§14, 14a odst. 2 písm. d).
[9] Žalovaný v písemném vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu
byly vydány v souladu s právními předpisy; poukázal na to, že stěžovatelka v podstatě uplatňuje
shodné námitky jako v žalobě; odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na vyjádření
k žalobě a navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popř. zamítnout jako
nedůvodnou.
[10] Nejvyšší správní soud se po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační
stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou;
(2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] Stěžovatelka v posuzovaném případě namítá zásadní pochybení krajského soudu
a žalovaného zejména ve vztahu k nedostatečnému zhodnocení možných důvodů pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, tedy především otázky, zda by
vycestování stěžovatelky nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, které by mohlo mít
dopad do jejího hmotně právního postavení a které navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti
kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost přijal k věcnému
projednání a přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v mezích rozsahu
kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje na svoji rodinnou situaci, na to, že její život
je spjat s ČR; v Libanonu nemá žádné sociální vazby, její návrat do Libanonu by znamenal zřejmě
rozdělení rodiny, její odchod od manžela a synů. Nesouhlasí s názorem, že popsané okolnosti
nejsou v jejím případě relevantní pro udělení doplňkové ochrany či pro udělení azylu
z humanitárních důvodů.
[15] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v podané kasační stížnosti stěžovatelka
uplatňuje námitky, které jsou de facto totožné s žalobními námitkami, které zůstávají v podstatě
v rovině nesouhlasu s právním posouzením provedeným jak soudem, tak žalovaným správním
orgánem v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem, kterým je napadáno soudní rozhodnutí, tomu
musí odpovídat i uplatněné kasační námitky. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného
rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu. Nejvyšší
správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat činnost
krajského soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby
rozhodnutí krajského soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační
stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedení
konkrétních kasačních námitek nelze zpravidla nahradit zopakováním námitek uplatněných
v předchozích podáních nebo pouhým odkazem na tato podání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 – 74). Povinností stěžovatelky je sdělit,
z jakých důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný
nesouhlas s jeho rozhodnutím.
[16] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že se žalovaný
dostatečně zabýval všemi důvody sdělenými stěžovatelkou v průběhu správního řízení, kterými
zdůvodnila svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž podrobně, dostatečně jasně,
srozumitelně a v souladu se zákonem vyhodnotil žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu
a v jejím případě důvodně neshledal existenci podmínek nejen k udělení mezinárodní ochrany
dle §12, §13, ale ani k §14 a 14a zákona o azylu, jichž se v podané kasační stížnosti stěžovatelka
výslovně dovolává; žalovaný, jakož i krajský soud ve svých rozhodnutích vycházeli z ustálené
judikatury a z jejich mantinelů nijak nevybočili.
[17] Stěžovatelka sice v kasační stížnosti obsáhle popisuje institut humanitárního azylu,
nicméně neuvádí ve vztahu ke své osobě nic, co by tomto směru krajskému soudu či žalovanému
bylo možno vyčítat. Jak žalovaný, tak potažmo krajský soud nikterak ve svých závěrech ohledně
(ne)naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu nevybočili z intencí zákona
ani z ustálené judikatury.
[18] Jak již konstatoval krajský soud, Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a tedy případného udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu žadateli o mezinárodní ochranu opakovaně zabýval.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody,
pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] (…),
od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince.“. Jak dále
Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých
případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu
svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl
výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku dále vyjádřil v tom
smyslu, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov.
též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47).
Při stanovení rozsahu povinností státu je však v každém případě nutné zvážit okolnosti konkrétní
věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR. Odkázat lze
i na rozsudky NSS ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, a ze dne 24. 7. 2013,
č. j. 6 Azs 15/2013 - 35. Již z prvně uvedeného rozsudku totiž vyplynulo, že při posuzování
otázky, zda by již vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu v uvedené věci, která rovněž žila
v ČR společně se svým nezletilým dítětem a manželem, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího
rodinného a soukromého života, a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým
konstatováním, že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tam
tedy společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Žalovaný je v takovém případě povinen
se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž
by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny
do země původu právně či fakticky možné, je žalovaný dále povinen se zabývat i tím, zda
má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana,
a zda by neudělení doplňkové ochrany dle uvedeného ustanovení nevedlo k takovému odloučení
žadatelky od jejího nezletilého dítěte, které by bylo třeba považovat za nepřiměřený zásah
do jejího rodinného života.
[19] Krajský soud v rámci uplatněných žalobních bodů dostatečně posuzoval, do jaké míry
se výše uvedenými hledisky, která judikatura nastolila, žalovaný řídil, přičemž shledal jeho úvahy
ohledně souladu vycestování stěžovatelky s mezinárodními závazky ČR dostačujícími. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28 mimo jiné uvedl: ,,[s]právní
orgán je v takovém případě povinen se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového
kroku, mezi něž by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatel[e] a je[ho] rodinných příslušníků
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny do země původu právně
či fakticky možné, je správní orgán dále povinen se zabývat i tím, zda má žadatel možnost získat jiné oprávnění
k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, [...].“
[20] Co se týká práva na soukromý a rodinný život, stěžovatelka by se měla snažit upravit svůj
pobytový status dle zákona o pobytu cizinců, nikoli dle zákona o azylu, neboť právě ustanovení
zákona o pobytu cizinců totiž primárně chrání právo na rodinný a soukromý život zakotvené
v čl. 8 Úmluvy (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Žalovaný
se rovněž zabýval reálnou šancí na získání pobytového oprávnění, odkázal na §169t odst. 6
písm. a) bod 6 zákona o pobytu cizinců s tím, že v případě stěžovatelky nic nebrání tomu, aby
byl stěžovatelce pobytový status, pokud žádost podá, udělen. Nejvyšší správní soud souhlasí
se závěrem krajského soudu, který přisvědčil žalovanému, že v případě stěžovatelky nelze dojít
k závěru, že maximální doba, po kterou by musela pobývat na území Libanonu, než bude
schválena její žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny,
by mohla dosáhnout takové délky, která by mohla být považována za nepřiměřený zásah
do jejího rodinného a soukromého života. Je zřejmé, že stěžovatelka bude muset žít nějakou
dobu odděleně nejen od svého manžela, což však již v minulosti bez problémů zvládala, ale
i od svých dětí. Nicméně dva starší synové stěžovatelky jsou již zletilí (nar. 1995, 2001)
a nejmladšímu synovi je nyní již 14 let. Nejedná se tedy o děti ve věku, kdy jejich odloučení
od matky by bylo nemyslitelné či nemožné. Pokud stěžovatelka zmiňuje právo na vzdělání, zcela
jistě není jejímu nejmladšímu synovi upíráno, neboť není nucen svoji školu, jakož i zájmové
aktivity, které zde má, opouštět. Ostatně, jak vyplynulo ze samotné výpovědi stěžovatelky, děti
(dokonce podstatně mladší) samy spolu s otcem žily v České republice již v minulosti po určitou
dobu rovněž bez přítomnosti stěžovatelky. Rodině rovněž nic nebrání ji v Libanonu navštěvovat;
manžel ji může po dobu jejího dočasného pobytu v Libanonu podporovat finančně, jak
to ostatně dlouhodobě činil.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatelky důvodné, proto kasační
stížnosti dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s..
Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady
nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu