ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.309.2020:27
sp. zn. 5 Azs 309/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr.
Alenou Holubkovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020,
č. j. 1 Az 10/2020 - 28,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 Az 10/2020 – 28,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2020, č. j. OAM-944/ZA-ZA11-ZA21-2019,
se r uší a věc se mu v rací k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení 10 200 Kč
k rukám právní zástupkyně žalobce Mgr. Aleny Holubkové, advokátky se sídlem
Revoluční 762/13, Praha 1, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2020, č. j. OAM-944/ZA-ZA11-ZA21-2019, zamítl
žádost žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 24. 10. 2019 jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon
o azylu‘‘). Žalobce uváděl jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu obavu z návratu
na Ukrajinu, neboť v roce 2014 během událostí na Majdanu převážel lidi ze Slavjansku
do Charkova, jelikož ho jeden kazatel požádal o pomoc. Od roku 2014 měl pak samé problémy;
bylo mu vyhrožováno vzetím do vazby, fyzickým odstraněním a ničením majetku. V květnu 2019
proto odcestoval do Ruska. Jelikož byl ale během konfliktu na ukrajinské straně, necítil se tam
v bezpečí a odcestoval proto do České republiky. Již dva měsíce se snaží na území České
republiky legalizovat pobyt. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce lze Ukrajinu
považovat za bezpečnou zemi původu a zároveň žalobce neprokázal, že mu hrozí pronásledování
nebo vážná újma.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce k Městskému soudu v Praze (dále jen ,,městský
soud‘‘) žalobu, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[3] Městský soud v odůvodnění rozsudku rekapituloval obsah žalobcovy výpovědi podané
v rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 10. 2019. Vyšel tedy z tvrzení,
že žalobce je vystudovaný právník a na Ukrajině působil jako podnikatel, měl dopravní
společnost s mikrobusy. Na území České republiky rodinné příslušníky nemá, na Ukrajině žije
jeho matka a partnerka s dcerou, které se snaží vyřídit si v České republice legální pobyt. Žalobce
se obává, že by byl na hranicích zadržen Službou bezpečnosti Ukrajiny (SBU), dle žalobce si SBU
nepřála, aby vycestoval, ale oficiálně to zakázané neměl. V roce 2019 si vyřídil pas přes soukromé
vízové centrum. V roce 2015 s ním bylo vedeno trestní řízení, ale dokázal se veřejně obhájit;
místo toho byl vyvíjen nátlak na jeho podnik. Za jeho problémy má dle žalobce stát V. K., bývalý
právní zástupce SBU, proti kterému svědčil v roce 2015, že se na Ukrajině špatně zachází s vězni
z DNR, a V. M., který je poslancem strany Opoziční platforma. V roce 2014 - 2015 se žalobce
zabýval osvobozením vězňů z tzv. Ylovajského a Debalcevského kotle a jeho právníci mu v roce
2019 doporučili, aby odjel ze země, jelikož mu hrozí fyzické odstranění zřejmě ze strany SBU. V
březnu 2019 byl navštíven policií a na 24 hodin zadržen; byl fyzicky nucen, aby odřekl svědectví o
zadržených vojácích na východě a o osobách z řad SBU. Na začátku května 2019 došlo k zapálení
jeho vozu. Jelikož se bál přiletět do EU, vycestoval do Ruska.
[4] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalovaný byl v dané věci
pro závěr o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné povinen dle §16 odst. 2 zákona o azylu
prokázat, že Ukrajinu lze považovat za bezpečnou zemi původu. Vzhledem k tomu, že vyhláška
ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně
cizinců (dále jen ,,vyhláška č. 328/2015 Sb.“), uvedenou zemi (s výjimkou poloostrova Krym
a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů) výslovně zmiňuje
ve výčtu bezpečných zemí původu (§2 bod 15.), a žalobce pochází z města Ch., které se nachází
v Ch. oblasti na jihu Ukrajiny, nemusel žalovaný zkoumat naplnění jednotlivých znaků bezpečné
země původu dle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, nýbrž mohl bez dalšího přistoupit ke
konstatování splnění podmínek bezpečnosti Ukrajiny. Městský soud podotkl, že i nad rámec
uvedené povinnosti žalovaného jsou součástí správního spisu také ,,Informace OAMP: Situace na
Ukrajině‘‘ ze dne 25. 4. 2019, týkající se politické a bezpečnostní situace, mezinárodních smluv,
situace ohledně lidských práv, vojenské služby a vnitřně vysídlených osob, a zpráva OAMP:
,,Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu‘‘ ze dne 15. 7. 2019. Žalovaný tudíž splnil
svou povinnost řádného zjištění skutkového stavu.
[5] Městský soud rovněž poznamenal, že charakteristickým znakem řízení o azylu v případě
bezpečných zemí původu je (oproti jiným obdobným azylovým řízením) uvalení důkazního
břemene na žadatele. Dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů
se u bezpečných zemí presumuje, a proto hlavní odpovědnost za prokázání opaku spočívá právě
na žadatelích. Je povinností žadatele, aby azylově relevantní skutečnosti nejen tvrdil, ale zejména
i doložil; k tomu ale nemůže postačovat pouhá žadatelova výpověď. K podpoření svého názoru
pak krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70.
[6] Městský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného, že žalobce neprokázal, že Ukrajinu
právě v jeho případě nelze považovat za bezpečnou zemi původu. Žalovaný nerozporoval, že byl
žalobce v letech 2014 a 2015 aktivní v souvislosti s konfliktem, který na Ukrajině probíhal, tato
skutečnost ale není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. S žalobcem mělo
být vedeno soudní řízení v roce 2016, sám ale uvedl, že řízení bylo zastaveno, jelikož
se protistrana nedostavila na soudní jednání. Žalobce neprokázal své zadržení v březnu 2019;
uvedl, že může doložit lékařskou zprávu, která má potvrzovat, že byl policií napaden, ta ale
v doložených podkladech nebyla. Rovněž žalobce nedokázal vysvětlit, proč mu byl vydán
cestovní pas a ze země vycestoval bez jakýchkoliv problémů, přestože o něj měla SBU vykazovat
zvýšený zájem. Městský soud tudíž uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno; jeho tvrzení
nesvědčí o tom, že by mu v případě návratu hrozilo větší riziko pronásledování nebo vážné újmy
než ostatním osobám v obdobném postavení. Pokud měl žalobce pocit, že jednání ze strany SBU
mělo známky protiprávnosti, mohl a měl využít mechanismů, které mu právní řád v jeho vlasti
poskytuje k ochraně jeho osoby. To však neučinil, ani neprokázal, že tyto prostředky v jeho zemi
neexistují, nebo je nemůže využít.
[7] Jelikož nebyl žalovaný povinen posuzovat důvody pro udělení mezinárodní ochrany
dle §12, §14a, §13, §14, §14b zákona o azylu, shledal městský soud námitky stran
nedostatečného hodnocení těchto důvodů jako nedůvodné. Ani námitky stran nezohlednění
a nepřeložení žalobcem doložených podkladů neshledal soud důvodnými. Žalovaný jasně
odůvodnil, proč k překladu všech podkladů nepřistoupil; většina z nich byla již přeložena
do českého jazyka a žalovaný vycházel z toho, co o jejich obsahu sdělil žalobce. Za tohoto stavu
shledal městský soud správným závěr žalovaného o zjevné nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.
[8] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Přijatelnost kasační stížnosti dle §104a s. ř. s. vidí stěžovatel v tom, že městský soud
nevyhodnotil situaci v souladu se zákonem, pochybil při výkladu práva, nerespektoval ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a zároveň je jeho rozhodnutí postiženo vadou
nepřezkoumatelnosti.
[10] Stěžovatel předesílá, že ve správním řízení byl zásadním způsobem porušen především
§3 správního řádu, když správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti;
s porušením tohoto ustanovení zcela bezprostředně koresponduje porušení §50 odst. 3
správního řádu, když správní orgán byl bez jakýchkoliv návrhů povinen zjistit všechny rozhodné
okolnosti případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Správní orgán však nedostál
ani této své povinnosti, což má samozřejmě přesah do následného rozhodnutí ve věci, čímž byly
porušeny i další zásady správního řízení, především pak zásady obsažené v §2 odst. 3 a 4
správního řádu.
[11] Stěžovatel vytýká soudu, že se řádným způsobem nevypořádal se všemi jeho
prezentovanými důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, jinak by musel dojít
k závěru, že byl naplněn důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Stěžovatel ve správním řízení za důvod podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil
mj. obavu z pronásledování ve vlasti ze strany SBU. Správní orgán však žádným způsobem
neověřoval důvodnosti jeho obav. Ze správního spisu lze zjistit, že správní orgán poměřoval jeho
tvrzení o obavě z pronásledování pouze s formálními informacemi obsaženými např. ve Zprávě
Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině a v dalších obecných
zdrojích, aniž by tvrzení stěžovatele blíže zkoumal. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu,
podle něhož uvedené informace byly dostatečné k posouzení neexistence důvodů pro udělení
azylu. Domnívá se, že správní orgán neshromáždil dostatek podkladů pro posouzení jeho
případu, nepřihlédl ke specifickým okolnostem řešeného případu a už vůbec nešetřil oprávněné
zájmy účastníka řízení, jak je jeho povinností ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu.
Stěžovatel na základě výše uvedených důvodů proto navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu,
aby zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce stěžovatele, že se soud nezabýval
možným splněním podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, odkázal obdobně jako
soud na znění §16 odst. 3 zákona o azylu, podle něhož je výslovně stanoveno, že správní orgán
v případě zjevně nedůvodných žádostí, zvláště takových, jež byly zamítnuty podle odst. 2,
neposuzuje, zda by mohl být žadatel o udělení mezinárodní ochrany vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12, nebo zda mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Žalovaný
tudíž nebyl na rozdíl od jiných řízení o mezinárodní ochraně povinen se dalšími důvody
pro udělení azylu zabývat, přesto se podrobně zabýval tvrzeními stěžovatele a bezpečnostní
a politickou situací na Ukrajině, shromáždil k ní adekvátní a aktuální informace, ke kterým
se v napadeném rozhodnutí vyjadřuje a které jsou součástí správního spisu. Skutkový stav věci
byl žalovaným zjištěn způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, aby mohl ve věci náležitě
rozhodnout. Ostatně stěžovatel neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti měl žalovaný opomenout.
[13] Žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku, tak i rozsudek městského
soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy a s ohledem na závazky plynoucí
z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 téhož zákona. Poté,
vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[15] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud
již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006
Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno 4) zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[16] Nejvyšší správní soud shledal v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost, a to z posledně uvedených důvodů.
[17] Stěžovatel tvrdí, že městský soud setrval na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
a nevycházel při posuzování naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany z aktuální
situace na Ukrajině.
[18] Nejvyšší správní soud především k uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti konstatuje,
že napadený rozsudek městského soudu je přezkoumatelný, městský soud se všemi žalobními
tvrzeními stěžovatele zabýval a vypořádal je dostačujícím způsobem (k otázce přezkoumatelnosti
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní
soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou. Otázkou správnosti závěrů, které
městský soud učinil, se Nejvyšší správní soud zabývá níže.
[19] Podle §16 odst. 2 zákona o azylu platí, že jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost
o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká
republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho
případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
[20] Podle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely zákona o azylu považuje
za bezpečnou zemí původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, 1. ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, 2. který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů
uvedených v §12 nebo 14a, 3. který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a 4. který umožňuje činnost právnickým
osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.
[21] Žalovaný vydal na základě zmocnění v §86 odst. 4 zákona o azylu vyhlášku č. 328/2015 Sb., v níž upravil seznam zemí, které Česká republika považuje za bezpečné země původu.
Vyhláškou č. 68/2019 Sb. byla mezi tyto země zařazena Ukrajina s výjimkou poloostrova Krym
a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů, a to s účinností
od 23. 3. 2019 (§2 bod 24 vyhlášky č. 328/2015 Sb.).
[22] Jak připomněl i městský soud, oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní
ochraně v případě bezpečných zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož
se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí
původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr
Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
č. 1749/2009 Sb. NSS: „Institut bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu
[pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí
osob přicházejících z dané země – srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes §16 odst.
2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho
konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí
prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení.
Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně,
pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž
označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů
o mezinárodní ochranu.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu konstantní;
například v nedávném usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 - 32, soud vyslovil,
že „pokud žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva
vlastních občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli
(…). Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu,
je jeho úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho
mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“ (důraz přidán).
[23] V posuzované věci však stěžovatel uvedl celou řadu konkrétních skutečností, z nichž
by bylo možno usuzovat, byť je Ukrajina na seznamu bezpečných zemí, na hrozbu
pronásledování v zemi původu ve vztahu k osobě stěžovatele. Stěžovatel již během pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 10. 2019 uvedl, že v souvislosti s jeho činností
na Majdanu v roce 2014 začal mít problémy; bylo mu vyhrožováno vzetím do vazby, fyzickým
odstraněním a ničením majetku. V roce 2015 s ním bylo vedeno trestní řízení, ale dokázal
se veřejně obhájit; místo toho byl vyvíjen nátlak na jeho podnik. Za jeho problémy má stát bývalý
právní zástupce SBU, proti kterému stěžovatel svědčil v roce 2015, že se na Ukrajině špatně
zachází s vězni z DNR, a rovněž poslanec strany Opoziční platforma. V březnu 2019 byl
stěžovatel policií a na 24 hodin zadržen; byl fyzicky nucen, aby odřekl svědectví o zadržených
vojácích na východě a o osobách z řad SBU. Na začátku května 2019 došlo k zapálení jeho vozu.
V květnu 2019 proto odcestoval do Ruska, ale ani tam se necítil v bezpečí.
[24] Stěžovatel prokázal v průběhu správního řízení svou totožnost a státní příslušnost
cestovním dokladem č. FU719973, platným do dne 8. 4. 2029. Ke svým tvrzením stěžovatel dne
11. 11. 2019 předložil dokument v ruském jazyce spolu s českým překladem pojednávajícím
o důvodech jeho žádosti. Dále doložil výpis z obchodního rejstříku a doklad (potvrzení)
o zajištění ubytování, deklarující jeho užívací právo jako právo věcné k nemovitosti zapsané
do katastru nemovitostí, a jeden dokument v ukrajinském jazyce. Mimo to stěžovatel předložil
žalovanému USB flash disk s několika videi ze soudního jednání a zpravodajských pořadů;
ve všech je přítomný stěžovatel.
[25] Správní spis obsahuje protokol ze dne 18. 12. 2019, o seznámení stěžovatele s podklady
rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel do protokolu uvedl, že čeká ještě na nějaké
materiály mající význam pro jeho věc, které obdrží od ukrajinského advokáta 2. 1.
nebo 3. 1. 2020. Dne 6. 1. 2020 stěžovatel žalovanému předložil výpis soudních jednání;
potvrzení Kyjevského regionálního ředitelství hasičů o zásahu dne 16. 4. 2019 na nádvoří domu
21. Zitna ul. 2, kdy uhasili automobil zn. AUDI A4, černé barvy, přičemž vůz měl známky
žhářství, spálení interiéru a rozbité boční okno hořlavou směsí; články o činnosti stěžovatele
během Euromajdanu a článek o zatčení stěžovatele ze dne 24. 12. 2015.
[26] Žalovaný řadu předložených materiálů, ač byly součástí správního spisu, zcela ignoroval,
nepřeložil je a neobjasnil jejich obsah; uvedené materiály do svých úvah o bezpečnosti zemi
původu pro stěžovatele vůbec nezahrnul. V odůvodnění rozhodnutí pak žalovaný uvedl,
že ,,[v]ětšina poskytnutých dokumentů obsahuje český překlad, dokumenty doložené v ruském a ukrajinském
jazyce nebyly z důvodu hospodárnosti řízení přeloženy, jelikož správní orgán má za to, že jmenovaný dostatečně
objasnil obsah jednotlivých materiálů.‘‘ Fakticky se pak žalovaný obsáhle zabýval především
odůvodněním, proč je Ukrajina bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu, a nikoliv tím, zda je skutečně bezpečnou zemí i pro stěžovatele.
[27] Nejvyšší správní soud proto nemůže městskému soud přisvědčit, pokud konstatoval,
že ,,[ž]alobce měl důkazní břemeno ohledně toho, zda lze Ukrajinu v jeho případě považovat za bezpečnou zemi.
To žalobce ale neunesl. Jeho tvrzení nesvědčí o tom, že by mu v případě návratu hrozilo větší riziko pronásledování
nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Pokud měl žalobce pocit, že jednání ze strany SBU
mělo známky protiprávnosti, mohl a měl využít mechanismů, které mu právní řád v jeho vlasti poskytuje
k ochraně jeho osoby. To však neučinil, ani neprokázal, že tyto prostředky v jeho zemi neexistují, nebo je nemůže
využít.‘‘
[28] Jelikož žalovaný nezjistil skutkový stav na základě přesných a aktuálních informací
o stěžovatelově zemi původu (§73 správního řádu), nemohl ani městský soud posoudit, zda
existuje reálná hrozba pronásledování, resp. vážné újmy v případě vrácení na Ukrajinu. Pro tuto
důvodně vytýkanou vadu měl městský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Pokud tak neučinil,
je i jeho rozhodnutí nezákonné.
[29] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, a napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení rozsudku městského soudu
přistoupil také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 s. ř. s.]. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 4
s. ř. s. pak vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[30] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před městským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší vůči žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před městským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem,
náleží mu tedy náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Náklady stěžovatele spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby a podání kasační stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a)
a d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč
za dva úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy náklady vynaložené
stěžovatelem na jeho právní zastoupení v řízení o žalobě a kasační stížnosti činí částku ve výši
10 200 Kč. Tato částka je konečná, neboť zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty. Tuto
částku je povinen žalovaný vyplatit k rukám právní zástupkyně stěžovatele do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. srpna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu