ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.314.2020:52
sp. zn. 5 Azs 314/2020 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: X. N. N., zast. JUDr.
Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 57 A 20/2019 -
71,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2020, č. j. 57 A 20/2019 - 71,
se r uší .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 17. 1. 2019,
č. j. MV-139141-4/SO-2018, se ru š í a věc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který zamítl žalobu stěžovatele proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2019, č. j. MV-139141-4/SO-2018.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
27. 9. 2018, č. j. OAM-12320-65/PP-2017, kterým správní orgán I. stupně zamítl žádost
stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské
unie, neboť existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný
pořádek podle §87e odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění do 14. 8. 2017 (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“); pozn. Nejvyššího správního soudu: v době rozhodování správního
orgánu I. stupně byl §87e a §87d novelizován zákonem č. 222/2017 Sb. tak, že důvod
pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti – existence nebezpečí, že by mohl závažným způsobem
narušit veřejný pořádek – byl nově obsažen v §87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců;
podle přechodných ustanovení zákona č. 222/2017 Sb., se však řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti novelizujícího zákona a do tohoto dne neskončená dokončí podle dosavadních
předpisů. Jelikož bylo řízení v nyní projednávané věci zahájeno před nabytím účinnosti novely,
je pro věc rozhodné znění zákona o pobytu cizinců účinné do 14. 8. 2017.
[3] Stěžovatel pobývá na území České republiky od roku 2003. S platností od 10. 9. 2008
mu bylo vydáno povolení k trvalému pobytu; toto povolení správní orgán I. stupně rozhodnutím
ze dne 17. 12. 2016, č. j. OAM-1246-14/ZR-2016, zrušil, neboť stěžovatel byl pravomocně
odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v délce do 3 let včetně [§77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců]. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017, č. j. MV-12600-4/SO-2017, zamítla
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[4] Stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 11. 2015,
č. j. 8 T 46/2015 - 2104, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2016,
č. j. 8 To 48/2016 - 2223, za spáchání pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c)
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“),
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 let; k výkonu tohoto trestu byl zařazen
do věznice s dozorem.
[5] Před svým propuštěním z výkonu trestu (dne 8. 8. 2017) podal stěžovatel žádost o vydání
povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. K žádosti uvedl,
že má v České republice družku – paní M. P. (nar. X), se kterou má dceru J. O. X. N. (nar. X).
Uvedl, že s oběma sdílel společnou domácnost do doby, než byl dne 19. 11. 2014 zadržen orgány
činnými v trestním řízení v souvislosti s páchanou drogovou trestnou činností. Popsal, jak se
s družkou seznámil – paní P. pracovala v prodejně obchodu stěžovatelova bratrance; postupně se
spolu začali vídat a následně se rozhodli založit rodinu. O svou dceru od narození řádně pečoval.
Uvedl, že je mezi nimi velmi úzký vztah, který se neoslabil ani po nástupu do výkonu trestu.
Dcera i družka jej navštěvovaly pravidelně každý měsíc. K žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu stěžovatel doložil také kopii rodného listu své dcery, ve kterém je uveden
jako otec, kopii cestovního pasu své dcery a občanského průkazu své družky, doklad o zajištění
ubytování a fotografie se svou družkou i dcerou.
[6] V průběhu správního řízení správní orgán I. stupně zjistil ze sdělení Vězeňské služby
České republiky, že stěžovatele v průběhu jeho výkonu trestu ve Věznici Kynšperk nad Ohří (kde
byl v době od 24. 3. 2016 do 19. 11. 2017) jeho družka s dcerou skutečně navštěvovaly. Vězeňská
služba dále potvrdila, že „korespondence od paní P. M. adresovaná odsouzenému N. X. N. byla častá. […]
Co se týká telefonních hovorů, tak jejich frekvence byla velmi intenzivní“; dále Vězeňská služba uvedla počty
hovorů v jednotlivých měsících, v souhrnu se jednalo o 115 uskutečněných hovorů. Stěžovatel
rovněž přijal od své družky několik balíčků.
[7] Dne 16. 2. 2018 v 10:00 byla provedena pobytová kontrola – během ní se stěžovatel
nacházel se svou družkou a dcerou ve společně obývaném bytě. Stěžovatel měl v bytě svou šatní
skříň s uloženými osobními věcmi. Sousedé potvrdili, že všechny tři (stěžovatele i jeho družku
a dceru) na adrese vídají; poštovní schránka byla označena jménem stěžovatele.
[8] Dne 4. 4. 2018 provedl správní orgán I. stupně výslech družky stěžovatele – ta popsala
jejich společné soužití. Znala informace týkající se rodiny stěžovatele (ten má ještě syna,
roč. 1999, ve Vietnamu, také věděla, že stěžovatel má ve Vietnamu manželku, dodala však,
že už jsou rozvedení; doklad o rozvodu byl později do spisu doložen). Popsala také to, jak
se se stěžovatelem poznala, že jej se svou dcerou ve vězení navštěvovala, i to, jak probíhá jejich
soužití – dle jejích tvrzení se stěžovatel o dceru řádně stará. Současně však uvedla, že stěžovatele
po propuštění z výkonu trestu kontaktovaly osoby zapojené do drogové trestné činnosti,
zda nechce v prodeji drog i nadále pokračovat (stěžovatel měl tuto nabídku odmítnout). Téhož
dne provedl správní orgán I. stupně výslech samotného stěžovatele, který shodně uvedl, jak
se s družkou poznali. Výpověď stěžovatele se shodovala se skutečnostmi tvrzenými jeho
družkou.
[9] Na základě výše uvedených informací vydal správní orgán I. stupně dne 27. 9. 2018
rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného
příslušníka občana EU zamítl. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že existuje důvodné
nebezpečí, že by stěžovatel mohl s ohledem na své předchozí odsouzení závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Připomněl, že stěžovatel byl poprvé odsouzen již v roce 2012,
a to za pokus o ublížení na zdraví a výtržnictví, když rozbitou lahví od alkoholu ohrožoval
jednoho z hostů noční herny a následně po něm tuto lahev hodil. Závěr o možném ohrožení
veřejného pořádku však správní orgán I. stupně vyvodil zejm. z odsouzení za drogovou trestnou
činnost – stěžovatel prodával drogy jiným osobám po dobu nejméně 9 měsíců. Po svém
propuštění z vězení byl znovu kontaktován, zda by v prodeji drog nepokračoval, jak vyplynulo
z výpovědi jeho družky; jeho jednání má proto konsekvence i do současnosti. Uvedl také,
že stěžovatel sám konzumoval drogy a tyto látky pak opatřoval dalším osobám – podílel se tedy
na distribuci drog, čímž ohrožoval životy ostatních lidí. Správní orgán I. stupně zdůraznil
závažnost páchané trestné činnosti i délku uloženého trestu. Ve vztahu k přiměřenosti
rozhodnutí s ohledem na soukromý a rodinný život správní orgán I. stupně uvedl, že rozhodnutí
jistě zasáhne do stěžovatelova soukromého a rodinného života, avšak nikoli nepřiměřeně.
Zásahem, který by bylo možné považovat za nepřiměřený, by dle správního orgánu I. stupně
mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu. V případě stěžovatele však není vyloučeno,
aby požádal o vydání pobytového oprávnění později, pomine-li obava z ohrožení veřejného
pořádku. O kontakt se svou družkou a dcerou se v tomto případě připravil sám stěžovatel tím,
že se vědomě a úmyslně choval protiprávně. Je sice pozitivní, že stěžovatel další podílení
na distribuci drog po svém propuštění odmítl, v daném případě však hrozba narušení veřejného
pořádku stále existuje a převažuje nad zachováním jeho soukromého a rodinného života.
[10] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaná
zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Ztotožnila se s tím, že hrozba
narušení veřejného pořádku stále existuje. Ve vztahu k přiměřenosti napadeného rozhodnutí
uvedla, že „se ztotožňuje s přijatými závěry a je názoru, že v dané situaci a s přihlédnutím ke všem zjištěným
skutečnostem se o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života odvolatele a jeho rodiny nejedná.“
II. Rozhodnutí krajského soudu
[11] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, ve které rozporoval jak aktuálnost
hrozby narušení veřejného pořádku, tak i přiměřenost napadeného rozhodnutí. Zdůraznil,
že k prvnímu odsouzení za pokus o ublížení na zdraví a výtržnictví nebylo možné přihlížet,
neboť tyto trestné činy již byly zahlazeny. Od doby páchání drogové trestné činnosti stěžovatel
své životní postoje přehodnotil – o tom svědčí právě to, že další distribuci drog odmítl, přestože
jej po jeho propuštění kontaktovaly osoby do drogové trestné činnosti zapojené. Od propuštění
vede řádný život se svou rodinou, pro kterou by jeho vycestování bylo fakticky srovnatelné
se zákazem styku. Družka s dcerou nemají finanční prostředky na to, aby vycestovaly
se stěžovatelem.
[12] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí žalované
je přezkoumatelné i zákonné. Skutečnost, že trestné činy spáchané roku 2012 byly již zahlazeny,
dle krajského soudu neznamená, že by nevypovídaly o osobě stěžovatele. Dle krajského soudu
nešlo o zkratkovité jednání, přičemž od doby páchání drogové trestné činnosti neuplynula natolik
dlouhá doba, že by k ní nemohlo být přihlíženo. Byl-li stěžovatel kontaktován s nabídkou další
spolupráce při distribuci drog, měl to dle krajského soudu oznámit policii. „Pokud tak žalobce
neučinil, lze jen stěží uvěřit jeho tvrzení o tom, že se ze svého předchozího trestného jednání poučil.“ Jeho
předchozí užívání drog, neexistence pravidelného příjmu a kontakt s podsvětím podle krajského
soudu zcela jednoznačně potvrzují existenci důvodného nebezpečí, že by mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek. Ve vztahu k námitce směřující do přiměřenosti rozhodnutí
žalované krajský soud uvedl, že se s názorem žalované ztotožňuje – zájem na ochraně veřejného
pořádku převažuje nad právem stěžovatele pobývat na území České republiky. Situace stěžovatele
není nijak mimořádná oproti okolnostem jiných obdobných případů. Rozhodne-li se ponechat
část své rodiny na území České republiky, musí nést i důsledky tohoto svého rozhodnutí, které
se projeví právě v omezeném přímém osobním kontaktu stěžovatele s jeho rodinou. Krajský
soud proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[13] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, neboť měl za to,
že spočívá na nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], přičemž
rozhodnutí nemá oporu ve spisu, resp. je s jeho obsahem v rozporu [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. V kasační stížnosti důrazně odmítl, že by byl aktivním konzumentem drog. Tyto
skutečnosti ze správního spisu nevyplývají. Zopakoval, že odsouzení z roku 2012 není možné
brát v potaz, neboť bylo zahlazeno. Od svého propuštění žije řádný a spořádaný život se svou
dcerou a družkou, o které ze všech sil pečuje. Nabídku další distribuce drog mu učinila neznámá
osoba, jen stěží tak mohl policii uvést jakékoli relevantní informace pro případné odhalení
zločinecké skupiny. Přestože nechtěl bagatelizovat jednání, kterého se dopustil v minulosti, svůj
život přehodnotil – pečuje o svou rodinu, která je na něj navázaná silnými vazbami. Za aktuální
hrozbu pro veřejný pořádek jej proto považovat nelze.
[14] I kdyby byla reálná existence hrozby narušení veřejného pořádku shledána, stěžovatel
je přesvědčen, že tato hrozba nemůže převážit nad právem na rodinný život nejen jeho
samotného, ale zejména jeho nezletilé dcery a družky. Jejich pevné vazby vyplývají z doložených
fotografií, výslechů, záznamu o pobytové kontrole a návštěv ve věznici. Za své předchozí
protiprávní jednání byl stěžovatel dostatečně potrestán. S rodinou žije ve společné domácnosti
již 11 let, nelze přitom po jeho rodině požadovat, aby s ním odjedla do Vietnamu. Dle stěžovatele
je namístě poskytnout ochranu jeho rodinným vazbám a především nejlepšímu zájmu jeho dcery.
[15] Společně s podáním kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
a zdůraznil, že dceři byla diagnostikována Graves-Basedowova nemoc (autoimunitní onemocnění
štítné žlázy), se kterou byla hospitalizována ve Fakultní nemocnici v Plzni, přičemž v současné
době podstupuje hormonální léčbu v domácím prostředí. Jeho družka podstoupila v červenci
2020 operaci karcinomu tvářové sliznice a rekonstrukci tváře; ke kasační stížnosti doložil lékařské
zprávy své dcery a družky a fotografie z nemocničního prostředí. Jeho přítomnost je proto nyní
pro rodinu zásadní.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádnou
relevantní argumentaci; na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí proto trvala.
K podrobnostem odkázala na obsah napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu,
přičemž navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Podstata této věci tkví v posouzení dvou otázek – a sice, zda bylo dáno důvodné
nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek (tj. naplnění
důvodu pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu) a zda toto rozhodnutí
bylo s ohledem na jeho soukromý a rodinný život přiměřené.
[20] Před samotným věcným posouzením Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesením
ze dne 19. 11. 2020, č. j. 5 Azs 314/2020 - 45, přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, stejně
jako krajský soud (viz usnesení ze dne 20. 3. 2019, č. j. 57 A 20/2019 - 41). Důvodem přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti byl především zdravotní stav jeho družky a dcery
a s tím spojená potřeba stěžovatele po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat se svou rodinou,
přičemž zdejší soud přihlédl také k nepříznivé finanční situaci celé rodiny.
IV.A Hrozba narušení veřejného pořádku jako důvod pro zamítnutí žádosti
[21] Zákon o pobytu cizinců pracuje s institutem veřejného pořádku v mnoha ustanoveních –
příkladmo lze uvést opakované závažné narušení veřejného pořádku jako důvod pro zrušení
povolení k trvalému pobytu [§77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců], možnost závažného
narušení veřejného pořádku jako důvod pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny [§46a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců] či jako
důvod pro zrušení platnosti modré karty [§46f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců],
narušení veřejného pořádku v minulosti či existence důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl
závažným způsobem narušit veřejný pořádek, jako důvod pro zamítnutí žádosti o vydání
povolení k trvalému pobytu [§75 odst. 2 písm. f) a g) zákona o pobytu cizinců], závažné
narušování veřejného pořádku jako důvod pro ukončení přechodného pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie [§87f odst. 3 písm. d) téhož zákona], existence důvodného
nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek jako důvod pro
zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu [§87e odst. 1 ve spojení s §87d
odst. 1 písm. b) téhož zákona].
[22] V některých případech váže zákon o pobytu cizinců aplikaci výhrady veřejného pořádku
na opakované závažné narušení veřejného pořádku v minulosti (viz např. důvody pro zrušení
povolení k trvalému pobytu); jindy podmiňuje užití této výhrady aktuálním narušováním
veřejného pořádku (důvod pro ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana
Evropské unie na území). V některých případech postačí existence důvodného nebezpečí,
že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek v budoucnu (např. důvod
pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, jako tomu ostatně bylo v nyní
projednávané věci). Způsoby, jakými zákon o pobytu cizinců s výhradou veřejného pořádku
pracuje, jsou různé a rovněž smysl a účel této výhrady je v kontextu toho kterého ustanovení
různý.
[23] Potřebu zohledňovat celkový smysl právní úpravy, vč. konkrétního ustanovení, v jakém
je tato výhrada použita, ale také rozdílné okolnosti vzniku, původu a účelu jednotlivých
ustanovení, zdůraznil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011,
č. j. 3 As 4/2010 - 151, č. 2420/2011 Sb. NSS; v tomto usnesení se přitom zabýval primárně
výkladem pojmu veřejný pořádek ve vztahu k §119 zákona o pobytu cizinců. Rozšířený senát tedy
řešil primárně existenci důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným
způsobem narušit veřejný pořádek, jako důvod pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.
V této souvislosti dospěl k závěru, že za narušení veřejného pořádku lze považovat pouze takové
jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti.
[24] Ustanovení §87e odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
na jehož základě správní orgány zamítly žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému
pobytu v nyní posuzované věci, je jedním z ustanovení, které do českého právního řádu přímo
transponuje čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS,
68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS,
90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) – k tomu přiměřeně srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019 - 33).
V posuzované věci jde totiž o rodinného příslušníka občana Evropské unie – stěžovatel je jednak
otec nezletilé J. O. X. N. (nar. X), a jednak partner/druh paní M. P. (nar. X) – matky nezletilé
dcery stěžovatele.
[25] Obě tyto skutečnosti jsou podloženy obsahem spisového materiálu, především rodným
listem nezletilé a výpověďmi stěžovatele i jeho družky; přičemž správní orgány žádnou z těchto
skutečností nezpochybnily. Čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES přitom stanoví, že „opatření přijatá
z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být
založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí
takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí
s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“
[26] Důvod pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu uvedený v §87e
odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, je proto potřeba vykládat tak,
že existenci důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku lze spatřovat pouze
v osobním chování cizince – žadatele o vydání povolení k přechodnému pobytu; toto chování
musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních
zájmů společnosti. Výklad veřejného pořádku zaujatý rozšířeným senátem ve vztahu k §119
zákona o pobytu cizinců lze tedy přiměřeně užít také ve vztahu k §87e odst. 1 ve spojení s §87d
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nikoli však proto, že je v obou zmiňovaných
ustanoveních užit pojem veřejný pořádek; nýbrž právě se zohledněním smyslu a účelu konkrétního
ustanovení [§87e odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, v němž
se promítá čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES], celkového smyslu právní úpravy a okolností
vzniku, původu a účelu důvodů pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu
rodinného příslušníka občana Evropské unie (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019 - 33).
[27] Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že správní orgány nemohou zrušit trvalý pobyt cizince
a následně zamítnout jeho žádost o vydání povolení k přechodnému či dlouhodobému pobytu,
nebo uložit cizinci správní vyhoštění se zcela stejnou argumentací o tom, že byl odsouzen např.
právě za páchání drogové trestné činnosti. Předchozí páchání trestné činnosti je jistě indicií
o tom, zda existuje hrozba narušení veřejného pořádku ze strany cizince také v budoucnu. Její
hodnocení však musí odpovídat smyslu a účelu konkrétního ustanovení, podle kterého správní
orgán v dané situaci rozhoduje. Hodnocení dříve páchané trestné činnosti se tak bude lišit
v závislosti na tom, zda jde o bezprostřední reakci na konkrétní chování cizince v řízení o zrušení
povolení k trvalému pobytu, či zda jde o řízení o vydání jiného pobytového oprávnění zahajované
na žádost cizince, jež se z logiky věci koná poté, co cizinec o trvalý pobyt jakožto nejvyšší
pobytové oprávnění přijde. V takovém případě je potřeba zohlednit také dobu, která od páchání
trestné činnosti uplynula, neboť stejně jako s plynutím času postupně klesá potřeba pachatele
trestného činu potrestat, stejně tak klesá existence nebezpečí opětovného narušení veřejného
pořádku v budoucnu, není-li cizinec do zločineckých struktur dále zapojen a vede-li řádný život.
Hodnocení existence nebezpečí, že by mohl cizinec závažným způsobem narušit veřejný pořádek
v budoucnu, musí vždy odpovídat skutkovým okolnostem daného případu.
[28] V projednávané věci správní orgány zamítly stěžovatelovu žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu, neboť existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Hrozbu narušení veřejného pořádku i v budoucnu [srov. znění §87e
odst. 1 ve spojení s §87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců] dovodily z jeho předchozího
odsouzení za pokračující zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Správní
orgány se přitom neomezily na pouhé konstatování skutečnosti, že byl stěžovatel odsouzen, ale
hodnotily s ohledem na dřívější odsouzení i osobnost stěžovatele, která hraje při posuzování
možného narušení veřejného pořádku v budoucnu podstatnou roli. Správní orgány připomněly,
že stěžovatel byl odsouzen poprvé v roce 2012 za pokus o ublížení na zdraví a výtržnictví – tuto
skutečnost však nebraly jako základ existence důvodného nebezpečí do budoucna, nýbrž jako
indicii svědčící o povaze a osobnosti stěžovatele. Přestože tedy bylo odsouzení z roku 2012 již
zahlazeno (stěžovatel byl amnestován prezidentem republiky, jak vyplývá z obsahu spisu), dříve
spáchané trestné činy vypovídají o celkové osobnosti stěžovatele a jeho vztahu k území,
na kterém se nachází, jakož i k osobám, se kterými se setkává.
[29] Ani z pozdějšího odsouzení za drogovou trestnou činnost nedovodily správní orgány
možnost narušení veřejného pořádku automaticky – naopak, z trestních rozsudků, jež jsou
součástí spisu, vycházely pouze do té míry, která svědčí o osobním chování stěžovatele.
Zdůraznily, že stěžovatel nedistribuoval drogy (pervitin a marihuanu) jednorázově, nýbrž
dlouhodobě, a to nejméně po dobu 9 měsíců, přičemž k ukončení jeho činnosti související
s prodejem drog nedošlo na základě jeho vlastního rozhodnutí (tj. stěžovatel od trestné činnosti
neupustil dobrovolně), nýbrž na základě zásahu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel byl
přitom jedním z článků v řetězci distributorů drog – drogy sám nakupoval a prodával je dále
koncovým uživatelům, a to za účelem dosažení zisku. Rozhodně se tedy nejednalo o zkratkovité
jednání, jak správně uzavřel krajský soud, nýbrž o promyšlené zapojení do řetězce distributorů
drog, ve kterém stěžovatel působil zcela úmyslně. Jednalo se o pokračující zločin, který stěžovatel
spáchal ve značném rozsahu (celkem prodal nejméně 0,5 kg pervitinu za částku nejméně
350 000 Kč, to vše jedné osobě; ve vztahu k dalším patnácti osobám byla věc vrácena státnímu
zástupci k došetření, neboť pro tyto skutky nebylo zahájeno trestní stíhání – zásada totožnosti
skutku).
[30] Správní orgány také poukázaly na odůvodnění rozsudku krajského soudu
č. j. 8 To 48/2016 - 2223, podle kterého byl stěžovateli prvostupňovým rozsudkem v trestní věci
uložen trest nepřiměřeně mírný. Jelikož se však neodvolal státní zástupce, nemohl krajský soud
k odvolání stěžovatele trest zpřísnit. Z odůvodnění trestních rozsudků rovněž vyplývá,
že u stěžovatele nebyla shledána žádná polehčující okolnost, nýbrž pouze okolnost přitěžující (čin
spáchal ze ziskuchtivosti). V době, kdy o žádosti stěžovatele o vydání povolení k přechodnému
pobytu rozhodoval správní orgán I. stupně, uplynulo od propuštění stěžovatele z výkonu trestu
celkem 10 měsíců, žalovaná pak rozhodovala 14 měsíců od jeho propuštění. Z výpovědi
stěžovatelovy družky přitom vyplynulo, že jej distributoři drog po propuštění opětovně
kontaktovali.
[31] Nejvyšší správní soud se s ohledem na shora uvedené – podobně jako krajský soud –
ztotožňuje s názorem správních orgánů, že v době rozhodování o žádosti stěžovatele existovalo
důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a to s ohledem
na jeho kriminální minulost, která byla výchozím bodem pro tyto úvahy. Přestože se stěžovatel
ve výkonu trestu choval řádně, po svém propuštění se jiné trestné činnosti nedopustil, s ohledem
na závažnost dříve páchané trestné činnosti, která představuje rovněž značný celospolečenský
problém, jakož i délku a rozsah jejího páchání, byla obava ze závažného narušení veřejného
pořádku i v budoucnu v době rozhodování správních orgánů skutečně dána. Skutkové okolnosti
projednávané věci tak odůvodňovaly existenci nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek také v budoucnu – a to i přes to, že stěžovatel sám aktivním
konzumentem drog není (tato skutečnost z obsahu správního spisu nevyplývá, jak důvodně
namítl stěžovatel).
[32] Správní orgány proto nepochybily, když uzavřely, že existuje důvod pro zamítnutí žádosti
o vydání povolení k přechodnému pobytu. Nejednalo se o prosté konstatování, že stěžovatel
představuje nebezpečí do budoucna, aniž by správní orgány identifikovaly toto nebezpečí
v konkrétních okolnostech, které vedly k odsouzení stěžovatele a které by byly důkazem
osobního chování představující současnou hrozbu pro veřejný pořádek, jako tomu bylo
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020, č. j. 4 Azs 339/2019 - 27, který
nálezem ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, zrušil Ústavní soud. Námitku týkající
se neexistence důvodu pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu tedy
Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
IV.B Přiměřenost rozhodnutí s ohledem na rodinný a soukromý život stěžovatele
[33] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s hodnocením správních orgánů, ani krajského
soudu ve vztahu k otázce přiměřenosti správních rozhodnutí – tato rozhodnutí skutečné rodinné
vazby stěžovatele a především pak zájmy jeho nezletilé dcery vůbec nezohledňují.
[34] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že posuzování přiměřenosti dopadu
rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince není omezeno pouze na ta rozhodnutí,
u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví – viz např. rozsudky ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 96/2015 – 30, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018 - 30, ze dne 6. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 429/2019 – 40, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, nebo ze dne 29. 4. 2020,
č. j. 1 Azs 76/2020 - 39. V daném případě proto správní orgány správně posuzovaly, zda nebude
rozhodnutí s ohledem na stěžovatelův rodinný a soukromý život nepřiměřené. Správně si také
obstaraly podklady, na základě kterých mohly tuto otázku posoudit – zejm. informace
od Vězeňské služby České republiky o návštěvách stěžovatele ve výkonu trestu, úřední záznam
o pobytové kontrole na adrese, kde měl stěžovatel se svou rodinou pobývat, ale i výslech
samotného stěžovatele a jeho družky, která společné soužití potvrdila.
[35] Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohledňují správní orgány v souladu
s §174a zákona o pobytu cizinců zejména „závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Povinností
správních orgánů není všechna tato kritéria v rozhodnutí vyjmenovat a předjímat u některých
případný dopad na rozhodnutí. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 8 As 109/2013 - 34, „pokud například věk cizince nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí
z tohoto důvodu za specifické a takový důvod neplyne ani z průběhu řízení, není správní rozhodnutí nezákonné
jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že ke kritériu věku nebylo zjištěno nic rozhodného. Obdobně
je tomu u kritéria zdravotního stavu cizince.“
[36] V nyní projednávané věci však bylo od počátku správního řízení správnímu orgánu
I. stupně známo, že je stěžovatel otcem nezletilého dítěte, se kterým do nástupu výkonu trestu
(resp. do doby svého zadržení), jakož i po svém propuštění sdílel (a dosud sdílí) společnou
domácnost. V takovém případě musí být v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
(č. 104/1991 Sb.) předním hlediskem právě zájem dětí. Toto hledisko nejlepšího zájmu přenáší
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i do posuzování zásahů smluvních stran
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“)
do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají především nezletilých dětí,
a přisuzuje mu zejména ve své recentní judikatuře zcela zásadní význam – ne však v tom smyslu,
že by musela vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem,
ale právě z hlediska procesního. ESLP tedy posuzuje, zda příslušné správní orgány a soudy
věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte
a případným konkurujícím veřejným zájmem.
[37] Nejvlastnější zájem dítěte jakožto prvořadé hledisko při všech činnostech týkajících se dětí
zdůrazňuje také čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Ústavní soud
ve svém nedávném nálezu připomněl, že vážení a zohledňování nejlepšího zájmu dítěte musí být
materiálně obsaženo v odůvodnění daného rozhodnutí; viz nález ze dne 14. 4. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 950/19. Ve smyslu tohoto nálezu představuje řízení o žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu kategorii řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního
postavení dítěte (tj. přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech). Toto řízení má však
na dítě nezpochybnitelný zprostředkovaný právní dopad. Proto i v tomto typu řízení je nezbytné
zvažovat např. míru péče cizince o dítě, míru faktické závislosti dítěte na cizinci, hloubku jejich
vzájemného emočního vztahu, ale i míru, v jaké byl trestný čin spáchán vůči dítěti, a míru
ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na území České republiky.
[38] Také judikatura Nejvyššího správního soudu vyžaduje nejlepší zájem dítěte náležitě
posoudit; k tomu srov. např. rozsudky ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, a ze dne
29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 - 33, č. 4034/2020 Sb. NSS, ve kterých Nejvyšší správní soud
vymezil kritéria, jimiž je třeba se v této souvislosti řídit při posuzování přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života cizince. A jelikož cizinec – stěžovatel žádal o vydání povolení
k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, je potřeba brát při výkladu
§87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců v úvahu také ustanovení směrnice Rady
2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, která rovněž v čl. 5 odst. 5 klade důraz na nejlepší zájmy
nezletilých dětí (k tomu srov. již citovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 Azs 96/2015 - 30).
[39] V kontextu výše citované judikatury bylo tedy potřeba hodnotit i přiměřenost rozhodnutí,
které je předmětem přezkumu v nynější věci, tj. hodnotit napadené rozhodnutí vzhledem
k zájmům nezletilého dítěte. Zájem nezletilého dítěte je totiž potřeba vnímat jako středobod úvah
o přiměřenosti daného rozhodnutí. Předně tak musí správní orgán v daném řízení zájem
nezletilého dítěte definovat, a teprve následně s ohledem na takto vymezený zájem posuzovat
přiměřenost. V obecné rovině lze u každého stěžovatele – otce nezletilých dětí hovořit o zájmu
jeho dětí vyrůstat s oběma rodiči, tj. v úplné rodině. V případě rodičů – pachatelů trestné činnosti
je však tento zájem dětí do značné míry narušován právě typem páchané trestné činnosti.
Charakter či povaha páchané trestné činnosti se totiž může projevovat ve vzájemných rodinných
vztazích. Jak uvedl zdejší soud v již citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 220/2019 - 33, „vztah mezi
rodičem a dítětem může být trestnou činností, které se rodič dopouštěl (či dopouští), narušován, neboť sklony rodiče
k páchání určité typové trestné činnosti se mohou projevovat v rodinných vztazích, a to zejm. v těch nejužších,
kterými jsou právě vztahy k partnerům (manželům) a dětem.“
[40] V případě rodiče, který se dopouštěl např. pohlavního zneužívání dcery svých přátel
(jako tomu bylo ve věci, kterou zdejší soud řešil v rozsudku ze dne 29. 5. 2020,
č. j. 2 Azs 29/2019 - 33), je proto potřeba na zájem dětí žít s oběma rodiči nahlížet daleko
obezřetněji. Přestože se tedy rodič – pachatel trestné činnosti ve výkonu trestu choval řádně a byl
např. podmíněně propuštěn, hledisko trestněprávní a kriminologické (zde důvody pro podmíněné
propuštění) nelze směšovat s hlediskem cizinecko-právním, ve kterém dal zákonodárce správním
orgánům prostor pro to, aby zohlednily širší souvislosti věci. Slovy druhého senátu zdejšího
soudu tedy „při posuzování, zda žalobce může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je s ohledem
na povahu jeho minulého závažného protizákonného jednání třeba obezřetnosti a za určitých okolností i jisté míry
předběžné opatrnosti. Česká republika má právo od cizinců, kteří chtějí dlouhodobě pobývat na jejím území,
vyžadovat patřičný respekt ke svému právnímu řádu“; bod 27 rozsudku č. j. 2 Azs 29/2019 - 33.
Přestože je tedy rodič – pachatel pohlavního zneužití s ohledem na své chování podmíněně
propuštěn, neznamená to automaticky, že již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek – a zde zejm.
pro svou rodinu a nezletilé děti – nepředstavuje.
[41] Do zájmu dětí se tak nevyhnutelně promítá páchaná trestná činnost jejich rodičů.
Obdobně lze nahlížet na drogovou trestnou činnost (k tomu srov. zejm. již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 220/2019 - 33), která rovněž jakožto značně společensky škodlivý jev narušuje
i ty nejužší rodinné vztahy. I v takových případech mohou rodinné vztahy pachatelů drogových
trestných činů trpět např. právě tím, že rodič prodává drogy osobám ve svém okolí či je sám
jejich uživatelem. Obzvlášť citlivě je pak potřeba postupovat, jedná-li se o rodiče v drogové
oblasti „zkušeného,“ jehož děti dosahují pubertálního věku, ve kterém často dochází k jejich
prvnímu kontaktu s drogami. V takovém případě muže mít další setrvání s rodičem páchajícím
drogovou trestnou činnost ve společné domácnosti pro další vývoj dětí neblahé následky.
K takovému hodnocení ale opět nesmí správní orgány dospět automaticky proto, že byl rodič
odsouzen např. právě za drogovou trestnou činnost, jako tomu bylo v nyní posuzované věci.
Tyto závěry totiž nelze přijímat paušálně a vždy je potřeba hodnotit konkrétní okolnosti případu
i celý kontext věci. I pachatel tohoto typu trestné činnosti totiž může být dobrým rodičem –
otcem své nezletilé dcery. Zájem dítěte je proto potřeba vnímat jako dynamicky se vyvíjející
koncept, ve kterém mohou v průběhu času s ohledem na osobní situaci každého dítěte, jeho
vývoj a konkrétní potřeby převažovat odlišná hlediska.
[42] Pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství
informací, na základě kterých správní orgány budou mít přehled o skutečné rodinné situaci
cizince a jeho dítěte. Míra a intenzita poměřování zájmu dítěte (rodinného života cizince)
na straně jedné a konkurujícího veřejného zájmu na straně druhé je totiž přímo odvislá
od množství a kvality informací, jež má správní orgán k dispozici. Břemeno tvrzení však tíží
primárně cizince – právě on disponuje relevantními informacemi ze svého rodinného
a soukromého života, které může vylíčit a položit tak na pomyslnou misku vah oproti
konkurujícímu veřejnému zájmu. Je to proto „primárně žadatel (stěžovatel), kdo má povinnost
správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou
pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě,
že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat
odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu;“ bod 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/2020 - 27. Otázka existence rodinných vazeb a s tím související
rodinný a soukromý život cizince je tak primárně řešena ve správním řízení – v něm správní
orgány posuzují skutečný rodinný život žadatele a autenticitu tvrzených rodinných vztahů.
[43] V posuzované věci stěžovatel již v žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu
uvedl jako svého rodinného příslušníka svou dceru a její matku – paní P. (viz ve spise založenou
žádost a k ní přiložený přípis stěžovatele). Je přitom evidentní, že žádal o vydání povolení
k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie právě za účelem sloučení
rodiny. Řízení o vydání pobytového oprávnění se tak netýká pouze stěžovatele samotného, ale
přímým způsobem zasahuje také do práv jeho nezletilé dcery a družky. I jejich dosavadní rodinný
život je v podstatně odvislý od výsledku správního řízení stěžovatele. Správní rozhodnutí proto
objektivně zasahuje rovněž do jejich právní sféry. V takovém případě je proto nutné trvat na tom,
aby správní orgány jednaly jako s účastníky řízení i s rodinnými příslušníky stěžovatele – jeho
nezletilou dcerou a její matkou (stěžovatelovou družkou) – viz dále.
[44] Výše uvedené potvrzuje také judikatura zdejšího soudu, která se sice dosud účastenstvím
rodinných příslušníků žadatelů o vydání pobytového oprávnění ve správním řízení výslovně
nezabývala, zdůrazňuje však, že i oni mohou být daným rozhodnutím dotčeni na svém právu
na soukromý a rodinný život – k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 4. 2015, č. j. 7 Azs 80/2015 - 31, ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 104/2011 - 102, č. 2781/2013
Sb. NSS, ze dne 15. 11. 2018, 5 Azs 61/2018 - 29, ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 301/2015 - 26,
nebo ze dne 6. 12. 2017, č. j. 2 Azs 365/2017 - 26. Praxe správních orgánů se však různí;
viz např. citované rozsudky č. j. 7 Azs 80/2015 - 31, č. j. 5 As 104/2011 - 102 a č. j. 5 Azs
61/2018 - 29, ve kterých správní orgány s rodinnými příslušníky cizinců jako s účastníky řízení
na rozdíl od nyní posuzované věci jednaly.
[45] Nejvyšší správní soud v minulosti zdůraznil, že rodinné příslušníky cizince je třeba
považovat za osoby přicházející v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení v řízení u krajského
soudu (viz zejm. citované rozsudky č. j. 7 Azs 301/2015 - 26 a č. j. 2 Azs 365/2017 - 26). I oni
tak musí mít možnost hájit své právo na soukromý a rodinný život, jehož dotčení je nutné
odlišovat od posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince (žadatele). Přiměřenost dopadů rozhodnutí ve vztahu k samotnému cizinci totiž nelze
bez dalšího ztotožňovat s právem jeho rodinných příslušníků (občanů EU) na soukromý
a rodinný život, resp. s možností domáhat se jeho ochrany. Správní orgán je proto v situaci, kdy
cizinec žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské
unie (za účelem sloučení rodiny), povinen jednat jako s účastníky řízení i s těmito rodinnými
příslušníky. To současně správnímu orgánu nebrání, aby v případě pochybností o autenticitě
rodinných vazeb hodnotil tyto vazby jako účelově tvrzené.
[46] Co se týče nyní projednávané věci, existence rodinných vazeb mezi stěžovatelem, jeho
družkou a dcerou má oporu ve spisovém materiálu (viz výslechy stěžovatele a jeho družky, rodný
list nezletilé dcery stěžovatele, úřední záznam o pobytové kontrole a sdělení Vězeňské služby
o návštěvách stěžovatele ve výkonu trestu), přičemž správní orgány tyto skutečnosti
nerozporovaly. S paní P. a nezletilou dcerou však jako s účastníky řízení nejednaly, stejně jako ve
svých rozhodnutích nezohlednily (a to ani v náznaku) zájem nezletilé dcery. Správní orgán I.
stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že nepřiměřeným zásahem může být zpravidla pouze
dlouhodobý zákaz pobytu na území, přičemž v případě stěžovatele není vyloučeno, aby opětovně
požádal o některé z pobytových oprávnění poté, co obava z možného narušení veřejného
pořádku pomine. Dodal přitom, že o možnost být v kontaktu se svou družkou a dcerou,
se stěžovatel připravil sám svým protiprávním jednáním.
[47] Přestože lze souhlasit se správním orgánem I. stupně v tom, že primárním důvodem
omezení jeho kontaktu s rodinou bylo právě stěžovatelovo nezákonné jednání, v daném řízení
rozhodoval správní orgán I. stupně o pobytovém oprávnění, o které stěžovatel požádal. Jeho
úkolem bylo proto hodnotit přiměřenost rozhodnutí ve vztahu k dalšímu pobytu stěžovatele
na území, nikoli to, co bylo fakticky důvodem jeho žádosti (stěžovatel přišel v důsledku páchané
trestné činnosti o nejvyšší pobytové oprávnění a právě proto žádal o vydání povolení
k přechodnému pobytu). Měl se tedy primárně zabývat skutečnými rodinnými vazbami
stěžovatele ke své družce a dceři, jejíž zájem měl dostatečně zohlednit ve vztahu k pobytovému
oprávnění stěžovatele především do budoucna. Přestože v rozhodnutí uvedl jméno družky
i nezletilé dcery, materiálně zájem nezletilé dcery vůbec nehodnotil. Nutno znovu připomenout,
že z obsahu spisu žádná pochybnost o tom, že se stěžovatel o svou dceru řádně stará, nevyplývá.
Veškeré shromážděné materiály naopak svědčí s ohledem na zájmy nezletilé ve prospěch
zachování stávajících rodinných vztahů stěžovatele – k tomu viz zejm. sdělení Vězeňské služby
České republiky, úřední záznam z pobytové kontroly, výslech paní P. i samotného stěžovatele,
jakož i stěžovatelem doložený rodný list jeho dcery a přiložené fotografie, které dokládají
společné soužití celé rodiny (fotografie zachycují vztah stěžovatele a paní P. před narozením
jejich nezletilé dcery, soužití rodiny po jejím narození i nedávný pobyt nezletilé dcery
v nemocnici). Všechny tyto podklady správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí zcela pominul,
jeho rozhodnutí tak ve vztahu k otázce přiměřenosti rozhodnutí obsahu spisu neodpovídá, resp.
je s ním fakticky v rozporu.
[48] Toto pochybení správního orgánu I. stupně žalovaná v odvolacím řízení zcela pominula.
Ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí sice v odůvodnění druhostupňového rozhodnutí uvedla,
že je potřeba věnovat pozornost individualitě poměrů v rodině stěžovatele a jeho partnerky,
uzavřela však, že „se ztotožňuje s přijatými závěry a je názoru, že v dané situaci a s přihlédnutím ke všem
zjištěným skutečnostem se o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života odvolatele a jeho rodiny
nejedná.“ Přes obecný důraz na individualitu věci se tak fakticky individuálnímu materiálnímu
hodnocení skutečných rodinných vztahů stěžovatele zcela vyhnula.
[49] Jelikož byl zájem dítěte v nyní posuzované věci správními orgány pominut, bylo úkolem
krajského soudu rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení. Stejně tak měl krajský
soud v napadeném rozsudku reagovat na to, jak byli ve správním řízení vymezeni účastníci řízení
– to platí tím spíše, že stěžovatel v podané žalobě svou družku a dceru označil jako osoby
zúčastněné na řízení (č. l. 1 spisu krajského soudu). Nevyrozumění potenciálních osob
zúčastněných na řízení o probíhajícím soudním řízení je vadou, která může mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, 1 As 39/2004 - 75, č. 1479/2008 Sb. NSS, jakož i usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 As 32/2005 - 81), a Nejvyšší správní soud k této vadě přihlíží z úřední
povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68,
a ze dne 14. 1. 2016, č. j. 7 Azs 301/2015 - 26). O přímém dotčení rodinných příslušníků
stěžovatele jakožto materiální podmínce pro získání postavení osoby zúčastněné na řízení přitom
bylo pojednáno výše. Namísto toho, aby krajský soud na tyto skutečnosti reagoval, uvedl pouze
to, že se se závěry správních orgánů ztotožňuje a že situace stěžovatele není nijak mimořádnou
oproti okolnostem jiných obdobných případů. Ani rozhodnutí krajského soudu proto nemohlo
obstát.
[50] V dalším řízení bude úkolem žalované znovu posoudit, zda stěžovatel (s ohledem
na plynutí času ke dni vydání nového rozhodnutí) nadále představuje hrozbu pro veřejný
pořádek. Jak bylo uvedeno výše – správní orgán nemůže zrušit trvalý pobyt cizince a následně
zamítnout jeho žádost o vydání každého dalšího pobytového oprávnění, příp. uložit stěžovateli
správní vyhoštění se zcela stejnou argumentací o tom, že byl odsouzen. Posouzení hrozby
pro veřejný pořádek musí mj. zohledňovat i to, jak dlouhá doba od jeho odsouzení uplynula a zda
po tuto dobu vedl stěžovatel řádný život. Pokud dospěje k závěru, že stěžovatel stále představuje
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti,
bude jejím úkolem v další části svého rozhodnutí posoudit přiměřenost rozhodnutí. Žalovaná
musí umožnit stěžovatelově družce a jejich společné dceři ve správním řízení hájit svá práva;
musí s nimi tedy jednat jako s účastníky řízení, neboť toto řízení se přímo dotýká jejich práv.
[51] Poté bude úkolem žalované zohlednit zájmy nezletilé dcery stěžovatele, které
musí nejprve definovat. V návaznosti na tyto zájmy posoudí přiměřenost rozhodnutí s ohledem
na rodinný a soukromý život stěžovatele, přičemž zohlední také aktuální zdravotní stav
stěžovatelovy dcery i družky (viz výše rekapitulační část tohoto rozsudku). Jelikož onemocnění
stěžovatelovy družky i dcery byla zjištěna až v roce 2020, přičemž poměry v rodině se mohly
s ohledem na tato onemocnění podstatně změnit, provede žalovaná další výslech paní M. P.
Žalovaná také zváží výslech stěžovatelovy dcery, která nyní dosahuje věku 12 let (tudíž jí svědčí
domněnka o schopnosti formulovat své názory ve smyslu §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ostatně, znalost názoru dítěte jakožto zásadní vodítko
právě při hledání jeho nejlepšího zájmu zdůrazňuje ve své judikatuře také Ústavní soud (k tomu
přiměřeně srov. nález ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1002/19, N 174/96 SbNU 211,
či dřívější nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, N 235/75 SbNU 617).
[52] Závěrem pak Nejvyšší správní soud připomíná, že byť bylo nezohlednění zájmu nezletilé
dcery stěžovatele zásadním pochybením, pro které zrušil rozsudek krajského soudu, jakož
i rozhodnutí žalované, otázka přiměřenosti napadeného rozhodnutí není zájmem nezletilého
dítěte vyčerpána. V případě stěžovatele vstupuje do popředí také délka jeho dosavadního pobytu
na území České republiky (ke dni vydání tohoto rozhodnutí zde stěžovatel pobývá 18 let) a s tím
související míra kulturní i sociální integrace stěžovatele do české společnosti. I tyto skutečnosti
je žalovaná při dalším rozhodování povinna zohlednit.
V. Závěr a náklady řízení
[53] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
[54] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil.
[55] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 ve spojení s §120 s. ř. s.
[56] Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči
neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud mu však náhradu
nákladů nepřiznal, neboť stěžovateli žádné náklady nevznikly – usnesením krajského soudu
ze dne 20. 3. 2019, č. j. 57 A 20/2019 - 45, mu bylo přiznáno plné osvobození od soudních
poplatků, které se podle §36 odst. 3 s. ř. s. poslední věty vztahuje také na řízení o kasační
stížnosti, přičemž právní služby poskytuje zástupce stěžovateli pro bono, jak vyplynulo ze žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků založené ve spisu krajského soudu, jakož i z jeho
sdělení ze dne 23. 10. 2020 adresovaného Nejvyššímu správnímu soudu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. října 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu