ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.317.2020:28
sp. zn. 5 Azs 317/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. A., zast.
JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 1 Az 62/2018 - 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 1 Az 62/2018 - 47,
se ve výroku I. a II. r uš í .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 9. 2018, č. j. OAM-288/ZA-ZA11-P17-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce v řízení o kasační
stížnosti JUDr. Anity Pešulové se u rču je částkou 3400 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto rozsudkem městský soud
zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2018, č. j. OAM-288/ZA-
ZA11-P17-2018, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) – výrok I.; současně městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení – výrok II.
a ustanovené zástupkyni určil odměnu – výrok III.
[2] Stěžovatel přicestoval do České republiky na základě lotyšského víza dne 1. 6. 2017,
cestoval letecky z Uzbekistánu do Běloruska, poté mikrobusem do Polska a odtud autobusem
do České republiky. O mezinárodní ochranu požádal dne 2. 4. 2018 v Přijímacím středisku
Zastávka. Uvedl, že je muslim, ale nevyznává žádnou konkrétní muslimskou odnož. Není členem
žádné politické strany a nikdy se politicky neangažoval. Je ženatý, v Uzbekistánu žije jeho
manželka a dvě dcery (nar. 2002, 2004). Na podzim roku 2016 po něm správce vesnice
v Uzbekistánu požadoval, aby odjel sbírat bavlnu. V tu dobu však byla nemocná jeho dcera, sběru
bavlny se tak nemohl účastnit. Správce vesnice proto na stěžovatele podal stížnost. Následně byl
třikrát předvolán na policii, kde mu vyhrožovali vězením na dva až tři roky. Na konci února 2017
odjel do Taškentu, kde byl až do svého odjezdu z vlasti. Podle stěžovatele vyplácí vláda za sběr
bavlny peníze, ale policie a správci vesnice si je nechávají, jde tedy o nucenou práci, které se musí
účastnit vždy jeden člen rodiny, aniž by dostal za práci jakoukoli odměnu. Oficiálně je však sběr
bavlny dobrovolný. Na dotaz žalovaného stěžovatel dále uvedl, že disponoval vízem za účelem
strpění, jehož platnost však skončila a stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění; byl mu udělen
výjezdní příkaz s platností do 12. 4. 2018.
[3] Žalovaný uvedené důvody spočívající v obavách z uvěznění z důvodu neúčasti na sběru
bavlny a ve snaze o legalizaci pobytu neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení
mezinárodní ochrany, a proto vydal žalobou napadené rozhodnutí. V něm uvedl, že jednání
policie, která stěžovatele několikrát předvolávala, nesouviselo s jeho rasou, pohlavím,
náboženstvím, národností ani s příslušností k určité sociální skupině. Předvolání se týkalo
stěžovatelovy absence na sběru bavlny, přičemž povinnost účastnit se sběru se neoficiálně
dle žalovaného zcela zjevně vztahuje na všechny občany země, proto nelze říci, že by šlo
o diskriminační přístup ve vztahu ke stěžovateli. Přestože měl stěžovatel potíže s představiteli
státních orgánů, nejednalo se ani o závažné porušení jeho lidských práv, ani o opatření působící
psychický nátlak, která by ve svém souhrnu dosahovala intenzity pronásledování. Stěžovatel nebyl
oficiálně z ničeho obviněn. Žalovaný zdůraznil účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, neboť
jeho motivy k vycestování byly především ekonomické a stěžovateli bylo před podáním žádosti
uloženo správní vyhoštění. Ve vztahu k doplňkové ochraně žalovaný zopakoval, že stěžovatel
nečelil ve své vlasti takovým potížím, které by dosahovaly intenzity nelidského či ponižujícího
zacházení. Přestože Uzbekistán podle názoru žalovaného nelze označit za zemi s vysokým
stupněm demokracie, stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro které by mu bylo možno udělit
mezinárodní ochranu.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že celé správní
řízení bylo jednostranné a neobjektivní. Zdůraznil, že žalovaný nijak nezjišťoval, jaké jsou
v Uzbekistánu tresty za nedostavení se na nucený sběr bavlny. Ze zpráv o zemi původu
založených ve správním spise vyplývá, že státní orgány Uzbekistánu rutinně mučí a zneužívají
podezřelé, aby se přiznali k protistátním činnostem. Nejedná se přitom pouze o politicky aktivní
obyvatele, ale také o pracovní migranty, kteří jsou běžně šikanováni pod záminkou boje proti
terorismu. Stěžovatel je osobou, která se do Uzbekistánu musí vrátit nedobrovolně, jde tedy
o typického adresáta možného policejního násilí. Žalovaný přitom neposoudil, zda stěžovateli
v případě návratu do vlasti nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy.
[5] Městský soud žalobu stěžovatele podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Předně zdůraznil, že žalovaný
vycházel z aktuálních podkladů. Přestože se stěžovatelovo tvrzení o nuceném sběru bavlny
evidentně zakládá na pravdivých informacích, neboť zprávy o zemi původu potvrzují skutečnost,
že nucená práce v odvětví zpracování bavlny má v Uzbekistánu systematický charakter, žalovaný
podle názoru městského soudu adekvátně seznal, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nejsou
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Dle zpráv o zemi původu hrozí lidem, kteří nucenou
práci odmítnou, sankce v ekonomické rovině – konkrétně pokuty a ztráta zaměstnání či dávek.
Stěžovatel však ničemu takovému vystaven nebyl a o ničem takovém ani v průběhu pohovoru
k žádosti o mezinárodní ochranu nehovořil. Následkem, který stěžovatel v důsledku svého
odmítnutí účasti na sběru bavlny zaznamenal, bylo opětovné předvolání na policii, kde mu mělo
být vyhrožováno vězením. I nadále se věnoval svému zaměstnání (prodeji zeleniny)
a bez problémů odcestoval nejprve do Taškentu a poté vlast opustil. Žalovaný proto správně
uzavřel, že opakované dostavení se na policii nepředstavuje jednání, které by mohlo dosahovat
intenzity pronásledování, ani vážnou újmu. Dodal, že i kdyby se v budoucnu znovu nedostavil
ke sběru bavlny, nevyplývají z dostupných informací o Uzbekistánu takové sankce, které
by naplnily znaky pronásledování. Obavy stěžovatele např. z možného podstrčení drog
a případného vězení jsou podle městského soudu spíše hypotetické.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Vyjádřil své přesvědčení, že skutkový stav byl zjištěn
nedostatečně a důvody pro udělení mezinárodní ochrany nebyly řádně posouzeny. Uvedl,
že z dostupných informací o zemi původu stěžovatele je nesporné, že k nucenému sběru bavlny
dochází a lidem, kteří se sběru odmítnou účastnit, hrozí určité sankce. Odmítnutí sběru tedy
představuje vyjádření nesouhlasu s postupy státních orgánů. Městský soud však vyhodnotil obavy
stěžovatele z následků nedostavení se na sběr bavlny nesprávně. Zprávy neziskových organizací
jednoznačně dokazují systematický charakter nucených prací v Uzbekistánu. Dochází také
k zastrašování aktivistů bojujících za lidská práva, používání síly a svévolnému věznění
těchto osob. Přesto všechno však městský soud překvapivě uzavřel, že stěžovatelovy obavy
nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany; jeho obavy označil dokonce
za hypotetické. Zprávy však naopak potvrzují, že obava z podstrčení drog či jiného křivého
obvinění z důvodu odmítnutí nastoupení na nucené práce je zcela odůvodněná. Uzbecké úřady
v rámci zostřeného boje proti terorismu soustavně šikanují pracovní migranty vracející
se ze zahraničí. Stěžovatelem tvrzené důvody tak žalovaný řádně neposoudil, přičemž městský
soud pouze převzal závěry žalovaného, aniž by se dostatečně vypořádal s námitkami uvedenými
v žalobě.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany, tak rozhodnutí městského soudu bylo vydáno v souladu s právními
předpisy. Odkázal na obsah správního spisu a zdůraznil, že důvodem podání žádosti
o mezinárodní ochranu byla především snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Stěžovatel podle názoru žalovaného domýšlí krajní scénáře, aniž by měly jakoukoli reálnou
spojitost s jeho azylovým příběhem. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen ustanovenou advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele.“
Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.“ Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského, resp. městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložená
kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik na sebe navazujících otázek spojených
s nucenými pracemi, které dosud nebyly v judikatuře zdejšího soudu plně judikovány. Nejvyšší
správní soud se dosud ve své judikatuře nezabýval tím, zda může odmítnutí účasti na nucených
pracích představovat určitou formou projevu politického přesvědčení či názoru, jsou-li nucené
práce běžnou praxí státních orgánů, resp. zda mohou být na základě odmítnutí nástupu
na nucené práce stěžovateli určité politické názory (zejm. nesouhlas s postupy státních orgánů
a jejich představitelů) připisovány, aniž by je on sám zastával a aktivně vyjadřoval. Zdejší soud
se dosud nevyjadřoval ani k tomu, zda lze na osoby, po kterých jsou nucené práce vyžadovány,
případně které účast na nich odmítly, nahlížet jako na určitou sociální skupinu. Současně nebylo
možné v dané věci a priori vyloučit takové pochybení městského soudu, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Z důvodů uvedených sub (1) a (4) kritérií
přijatelnosti proto shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako přijatelnou. Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl mj. jako důvod také nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Tento důvod však nijak blíže nekonkretizoval, ustal na pouhém odkazu na §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. I přes tuto obecnost se Nejvyšší správní soud musel případnou
nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu zabývat, neboť nepřezkoumatelnost představuje
takovou vadu, kterou se zdejší soud musí zabývat z úřední povinnosti. Pouze přezkoumatelné
rozhodnutí může Nejvyšší správní soud kvalifikovaně věcně posoudit.
[13] Nejvyšší správní soud však neshledal, že by rozsudek městského soudu trpěl
nepřezkoumatelností. Úvahy městského soudu, kterými se při věcném posouzení žaloby řídil,
jsou z napadeného rozsudku zřejmé – tvrzení stěžovatele nepovažoval z hlediska případného
udělení některé z forem mezinárodní ochrany za dostatečná. Uzavřel totiž, že stěžovatel neuvedl
žádný důvod, který by byl pro udělení mezinárodní ochrany dostatečně relevantní, a jednání
policie, kterému byl v zemi původu stěžovatel vystaven, nedosahuje intenzity pronásledování,
proto dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti svou námitku
týkající se nepřezkoumatelnosti nijak blíže nekonkretizoval, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že napadený rozsudek není nepřezkoumatelným, přičemž skutečnost, že stěžovatel s věcným
hodnocením městského soudu nesouhlasí, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezpůsobuje.
[14] Následně Nejvyšší správní soud posoudil napadený rozsudek městského soudu věcně.
Při jeho přezkumu přitom postupoval podle výše nastíněných a v judikatuře dosud plně
nevyjasněných otázek, tj. nejprve hodnotil, zda lze odmítnutí účasti na (státem organizovaných)
nucených pracích považovat za určitou formu projevu politického přesvědčení či názoru,
resp. zda může být takové osobě v důsledku odmítnutí výkonu nucených prací určité politické
přesvědčení připisováno. Následně se zabýval také otázkou, zda osoby, po kterých jsou nucené
práce vyžadovány (případně které jejich výkon odmítly), mohou představovat určitou sociální
skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Obě tyto otázky přitom nejprve posoudil
obecně; teprve následně se zabýval aplikací nastíněných závěrů na případ stěžovatele (viz dále).
[15] Ještě před samotným posouzením však Nejvyšší správní soud nemohl pominout širší
souvislosti a východiska, jež se s otázkou nucených prací obecně pojí. Nucené práce sice samy
o sobě (resp. jejich výkon) důvod pro udělení mezinárodní ochrany nepředstavují (ty jsou
v zákoně o azylu vymezeny taxativně), jedná se však o fenomén, který lze podřadit pod pojem
„obchodování s lidmi“ ve smyslu Protokolu o předcházení, potlačování a trestání obchodování
s lidmi, zejména se ženami a dětmi (dále jen „Palermský protokol“, č. 15/2015 Sb.m.s.),
jež doplňuje Úmluvu Organizace spojených národů proti nadnárodnímu organizovanému zločinu
ze dne 15. 11. 2000 (č. 75/2013 Sb.m.s.), a který byl jménem České republiky podepsán
10. 12. 2002.
[16] Palermský protokol definuje obchodování s lidmi v čl. 3 písm. a) jako „najmutí, přepravu,
předání, přechovávání nebo přijetí osob za účelem vykořisťování, a to prostřednictvím pohrůžky násilím nebo
použití násilí či jiných forem donucení, prostřednictvím únosu, podvodu, uvedení v omyl nebo zneužití moci či stavu
zvláštní zranitelnosti nebo prostřednictvím poskytnutí nebo přijetí plateb či výhod s cílem získat souhlas osoby
mající kontrolu nad jinou osobou. Vykořisťování zahrnuje přinejmenším zneužívání prostituce jiných, jiné formy
sexuálního vykořisťování, nucenou práci nebo služby, otroctví nebo podobné praktiky jako je otroctví, nevolnictví
nebo odnětí orgánů;“ důraz přidán Nejvyšším správním soudem. Obchodování s lidmi tedy
představuje proces složený z řady vzájemně spjatých jednání, která v citelné míře zasahují
do základních lidských práv a svobod jednotlivce či skupiny osob. Podle směrnice Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k mezinárodní ochraně č. 7 ze dne 7. 4. 2006:
Uplatňování čl. 1A odst. 2 Ženevské úmluvy z roku 1951, tedy Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), na obchodování s lidmi a osoby takto ohrožené (směrnice
HCR/GIP/06/07, která poskytuje vodítko v oblasti právní interpretace vládám, právním
poradcům, osobám rozhodujícím v azylovém řízení a soudcům i pracovníkům UNHCR, kteří
posuzují právní postavení uprchlíků v terénu) je obchodování s lidmi definováno na základě tří
vzájemně propojených skupin znaků. Těmito znaky jsou (i) jednání – najímání, přepravování,
převádění, přechovávání nebo přijímání osob; (ii) prostředky – hrozba silou nebo použití síly
či jiných forem nátlaku, únos, lest podvod, zneužití moci nebo zranitelné situace a poskytnutí
nebo přijetí peněz nebo jiného prospěchu k získání souhlasu osoby ovládající jinou osobu;
a (iii) účel – vykořisťování oběti, kterým je mj. také nucená práce. Jsou-li přítomny tyto znaky,
jedná se o obchodování s lidmi. Za nucenou (či povinnou) práci je přitom považována „každá
práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená
osoba nenabídla dobrovolně;“ viz čl. 2 odst. 1 Úmluvy mezinárodní organizace práce č. 29, tj. Úmluvy
o nucené nebo povinné práci (č. 506/1990 Sb.).
[17] Ne každá oběť obchodování s lidmi, resp. oběť nucených prací má však nárok
na mezinárodní ochranu. Ta může být udělena pouze tomu, kdo splňuje definici uprchlíka
ve smyslu Ženevské úmluvy. S udělením mezinárodní ochrany oběti obchodování – oběti
nucených prací přitom počítá i zmiňovaný Palermský protokol, který ve svém čl. 14 odst. 1
stanoví: „Nic v tomto Protokolu nemá vliv na práva, povinnosti a odpovědnost států a jednotlivců podle
mezinárodního práva, včetně mezinárodního humanitárního práva a mezinárodního práva lidských práv
a zejména, pokud přichází v úvahu jejich použití, Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o právním
postavení uprchlíků a zásady nenavracení v nich uvedené.“ Všechna opatření uvedená v Palermském
protokolu proto musí být vykládána a prováděna tak, aby nedocházelo k diskriminaci osob
v důsledku toho, že jsou oběťmi obchodování s lidmi (viz čl. 14 odst. 2 Palermského protokolu).
[18] Jak již bylo uvedeno výše, nucené práce samy o sobě důvod pro udělení mezinárodní
ochrany nepředstavují, jde však o natolik závažný jev, který nelze v řízení o udělení mezinárodní
ochrany pominout. Vyjdou-li najevo takové skutečnosti, které praxi nucených prací (či obecněji
obchodování s lidmi) nasvědčují, je povinností žalovaného zabývat se všemi souvislostmi
s nucenými pracemi spojenými. Nelze zjednodušeně konstatovat, že nucené práce nejsou
v daném řízení relevantní, nepředstavují-li samy o sobě důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Naopak, žalovaný má povinnost zabývat se komplexně celou situací tak, aby mohl zodpovědně
posoudit, zda cizinec – oběť nucených prací nenaplňuje definici uprchlíka podle Ženevské
úmluvy. V řízení o udělení mezinárodní ochrany pak musí zohlednit zejména zvláštní situaci obětí
obchodování, které jsou v souladu s čl. 20 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), zranitelnými osobami – viz např. §2 odst.
1 písm. i), §10 odst. 4, §79 odst. 8 a §81 odst. 2 zákona o azylu, které zakotvují některé
povinnosti žalovaného ve vztahu ke zranitelným osobám (zejm. materiální a procesní podporu).
[19] Na tomto místě ostatně nelze nepřipomenout také čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „EÚLP“), který ve svém odst. 2 stanoví, že od nikoho se nebude
vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce. Z tohoto článku přitom vyplývají
pro smluvní státy pozitivní povinnosti – tzn., že od státu jakožto smluvní strany se vyžaduje nejen
to, aby sám od osob nacházejících se na svém území (ve své jurisdikci) nucené práce nevyžadoval
(aby se sám zásahů do práv jednotlivců zdržel), ale rovněž aby jednal „pozitivně“ – tj. aby
efektivně lidská práva chránil prostřednictvím vlastní aktivity, zejména vytvořením legislativního
a správního rámce. Blíže k pozitivním povinnostem smluvních států EÚLP ve vazbě na její čl. 4
srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2005, věc Siliadin proti
Francii, č. 73316/01; nebo rozsudek velkého senátu ze dne 7. 1. 2010, věc Rantsev proti Kypru
a Rusku, č. 25965/04.
[20] Přestože Evropský soud pro lidská práva dosud výslovně nepotvrdil extrateritoriální
použitelnost čl. 4 odst. 2 EÚLP, Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem švýcarského
Spolkového správního soudu (Bundesverwaltungsgericht) nastíněného v rozsudku ze dne 10. 7. 2018,
E-5022/2017, který se týkal občana Eritreje, u něhož hrozilo, že bude po svém vyhoštění
podroben nuceným pracím v Eritreji, a který se zabýval právě možnými extrateritoriálními účinky
čl. 4 odst. 2 EÚLP. Švýcarský Spolkový správní soud připomněl, že nucené práce jsou spojeny
s čl. 3 EÚLP, neboť při jejich výkonu zpravidla dochází k mučení, nelidskému a ponižujícímu
zacházení. Současně však dospěl k závěru o nepřípustnosti vyhoštění cizince tehdy, existuje-li
v zemi jeho původu vážné riziko zjevného porušení čl. 4 odst. 2 EÚLP; viz oddíl 6.1.5.2
zmíněného rozsudku švýcarského Spolkového správního soudu, který je dostupný z:
https://www.refworld.org/cases,CHE_TFS,5b55eede4.html. Pro závěr o nepřípustnosti
vyhoštění cizince tudíž nestačí pouhá možnost, že cizinec bude v zemi původu podroben
nuceným pracím (tj. samotná existence nucené práce), nýbrž vysoká pravděpodobnost,
v důsledku které by byl čl. 4 odst. 2 EÚLP fakticky vyprázdněn – zbaven podstatného obsahu.
Takovou pravděpodobnost ovšem v dané věci švýcarský Spolkový správní soud neshledal.
IV. A Odmítnutí výkonu nucených prací jako forma projevu politického přesvědčení, resp. jeho připisování
[21] Pronásledováním se podle §2 odst. 4 zákona o azylu rozumí „závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu
dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování;“
tzn. státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho
území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých
osob, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (viz §2 odst. 6 téhož zákona). Bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, azyl se tomuto cizinci udělí [viz §12 písm. a) zákona o azylu]. Stejně tak se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že má odůvodněný strach
z pronásledování (mj.) pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož je státním
občanem [viz §12 písm. b) zákona o azylu].
[22] Podstatou věci je posouzení otázky, zda může být odmítnutí účasti na (státem
organizovaných) nucených pracích považováno za uplatňování politických práv, resp. zastávání
určitých politických názorů, v důsledku čehož by stěžovatel mohl mít odůvodněný strach
z pronásledování. Žalovaný i městský soud uzavřeli, že stěžovatel nebyl politicky aktivní, nebyl
ani členem žádné politické strany. Během řízení neuvedl, že by měl ve vlasti potíže
s uplatňováním politických práv, proto nebyly dány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly
udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Zároveň neshledali, že by stěžovateli hrozilo
pronásledování z některého z taxativně vymezených důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť jeho obavy z jednání policejních složek neměly žádnou spojitost s jeho rasou,
náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině či zastáváním určitých politických
názorů.
[23] Předně je třeba uvést, že žalovaný azylový příběh stěžovatele ve svém rozhodnutí nijak
nezpochybnil; naopak – vzal jej za základ svého právního posouzení. Totéž potvrdil
v napadeném rozsudku také městský soud, jenž v bodě 37 výslovně uvedl, že tvrzení stěžovatele
o nuceném sběru bavlny v Uzbekistánu se zakládá na pravdivých informacích. Skutečnosti
o nucených pracích vyplývají také ze zpráv o zemi původu stěžovatele, jež byly žalovaným
založeny do správního spisu. Výpověď stěžovatele, nebyla-li v průběhu řízení zpochybněna,
je tedy v dané věci v souladu s judikaturou zdejšího soudu stěžejním důkazem, ze kterého musí
vycházet rovněž Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57).
[24] Pokud jde o možné pronásledování, ve vztahu k §12 písm. a) zákona o azylu Nejvyšší
správní soud s žalovaným a městským soudem souhlasí. Stěžovatel se skutečně v zemi původu
nijak aktivně politicky neangažoval, nebyl členem politické strany, nevystupoval veřejně s cílem
aktivně své politické přesvědčení prezentovat, v důsledku čehož by se stal terčem pronásledování.
V průběhu pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, který s ním byl uskutečněn dne
5. 4. 2018, a následně také doplňujícího pohovoru vedeného dne 10. 4. 2018, neuvedl žádné
skutečnosti, které by svědčily o jeho aktivním politickém vystupování, resp. o jakémkoli jeho
aktivním uplatňování politických práv či svobod. Jelikož je udělení azylu podle §12 písm. a)
zákona o azylu vázáno na zkušenost z již uskutečněného (prožitého) pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod, o kterou se opírá také odůvodněný strach z dalšího
pronásledování v případě návratu do země původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 - 44), a stěžovatel aktivně svá politická práva a svobody
neuplatňoval, žalovaný i městský soud správně uzavřeli, že důvody pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu nebyly dány.
[25] Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu však vychází z koncepce odůvodněných obav
z pronásledování, která není pouhým odrazem snahy zakotvit mezinárodní závazky České republiky
obsažené v Ženevské úmluvě, ale je také odrazem snahy implementovat unijní azylové právo,
zejm. již zmiňovanou kvalifikační směrnici. Zákon o azylu proto musí být vykládán s touto
směrnicí konformně; k tomu srov. čl. 39 kvalifikační směrnice, ale také čl. 1 odst. 2 a čl. 10a
Ústavy České republiky.
[26] Podle čl. 10 odst. 1 písm. e) a odst. 2 kvalifikační směrnice není rozhodující, zda
stěžovatel sám aktivně vyjadřoval politickou podporu uzbeckému autoritářskému režimu,
či naopak zda sám aktivně vystupoval proti tomuto režimu. Z hlediska výše uvedené koncepce
odůvodněných obav z pronásledování je dostatečné, že mu orgány veřejné moci (reprezentované
policejními složkami, ale také představiteli jednotlivých měst či vesnic v daném regionu)
připisovaly určitou politickou afiliaci na základě jeho vyjadřování, jednání, odmítání určitých
postupů či činností organizovaných ze strany státu apod. Čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice totiž
výslovně stanoví, že „[p]ři posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není
důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy,
které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.“ Ostatně, otázka
připisování určitých rysů, aniž by žadatel o mezinárodní ochranu tyto rysy skutečně měl, byla
v judikatuře zdejšího soudu mnohokrát řešena – příkladem srov. rozsudek ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, č. 1713/2008 Sb. NSS; již citovaný rozsudek č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
z novější judikatury srov. např. rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 343/2017 - 31,
č. 3729/2018 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 15. 10. 2020, č. j. 3 Azs 15/2020 - 84.
[27] V posledně uvedeném rozsudku č. j. 3 Azs 15/2020 - 84 se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou, zda lze odmítnutí žadatele o mezinárodní ochranu účastnit se určitých praktik nebo
metod, které používala vládní strana k prosazení svých cílů, považovat za výraz jeho politického
přesvědčení. Jednalo se však o případ od nyní souzené věci odlišný, neboť Nejvyšší správní soud
posuzoval odmítnutí účasti na praktikách vládní strany stěžovatele – cizince, který byl členem této
vládní strany, přičemž nesouhlas nevyjadřoval veřejně politicky, nýbrž fakticky odmítáním plnění
stanovených úkolů. Nejvyšší správní soud v dané věci odkázal právě na čl. 10 odst. 1 písm. e)
kvalifikační směrnice, podle kterého zahrnuje pojem politických názorů „zejména zastávání názorů,
myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo
postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal.“ Rovněž
kvalifikační směrnice tak počítá s tím, že žadatel o mezinárodní ochranu může být pronásledován
za to, že nesouhlasí s určitými praktikami nebo postupy původců pronásledování. Není proto
nezbytně nutné, aby žadatel o mezinárodní ochranu projevoval své politické názory veřejně.
Postačí, jestliže původci pronásledování o nesouhlasu dotčeného žadatele s jejich praktikami
či postupy vědí, a z toho důvodu jej pronásledují. Z hlediska koncepce odůvodněných obav
z pronásledování pak plně postačí také to, jestliže původci pronásledování žadateli o mezinárodní
ochranu jeho přesvědčení ve smyslu nesouhlasu s určitými postupy pouze připisují, ačkoli ten ve
skutečnosti žádné takové politické přesvědčení nemá (viz bod 43 odůvodnění rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 15/2020 - 84).
[28] Pojem „politický názor“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu je tedy ve světle výše
uvedené judikatury nezbytné vykládat široce tak, aby zahrnoval jakýkoli názor na jakoukoli otázku
související s fungováním státu, vládou, společností či politikou. Je nezbytné pod toto vymezení
zahrnout i případy přisuzovaných politických názorů či přesvědčení také v důsledku určitého
nekonformního jednání, kterým může být právě odmítání státem, orgány veřejné moci
či většinovou společností zavedené praxe. Tento negativní postoj k zavedené praxi totiž může být
vnímán v dané společnosti jako její zpochybnění či nesouhlas s orgány či institucemi, které tuto
praxi zavedly (nebo vykonávají), ať už jde o subjekty na celostátní či místní úrovni.
[29] S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že pakliže státní
orgány využívají určité praxe či postupů pod pohrůžkou uplatnění sankcí vůči tomu, kdo se této
praxe či těchto postupů odmítne účastnit, lze s ohledem na citovanou judikaturu konstatovat,
že takové odmítnutí může představovat vyjádření určitého politického přesvědčení. A i když
žadatel o mezinárodní ochranu takové přesvědčení fakticky nemá, odmítnutí účasti na státem
zavedené praxi může být vnímáno jako vyjadřování nesouhlasu se způsobem vlády, resp. obecně
jako nesouhlas s politickým vedením země, ať už na místní nebo celostátní úrovni. Nelze tedy
vyloučit, že v důsledku odmítnutí výkonu nucených prací bude obyvatelům země, ve které
k nuceným pracím systematicky dochází, ze strany orgánů veřejné moci připisováno zastávání
určitých politických názorů, přestože oni sami žádný takový názor fakticky nemají. Tento závěr
je pak pravděpodobnější o to více, dochází-li v daném státě k systematickým snahám o potírání
jakýchkoli pokusů o zlepšení stavu lidských práv týkajících se oblasti, ve které je taková praxe
zavedena.
[30] V návaznosti na prvně uvedenou otázku proto Nejvyšší správní soud v obecné rovině
uvádí, že v důsledku odmítnutí výkonu nucených prací může být žadateli o mezinárodní ochranu
připisováno určité politické přesvědčení, ačkoli on sám takové přesvědčení nemá, představují-li
nucené práce běžnou praxi tamějších orgánů veřejné moci, které současně jejich odmítání trestají.
[31] Pro posouzení této otázky v konkrétní věci je však naprosto stěžejní dostatečné zjištění
skutkového stavu – to je předpokladem jak úvahy o tom, zda může být lidem odmítajícím
zavedenou praxi (nucené práce) politické přesvědčení připisováno, tak i na tuto úvahu
navazujícího posouzení toho, zda k pronásledování skutečně dochází či může docházet (zda jsou
tedy obavy z pronásledování opodstatněné). Nelze však zkratkovitě říci, že žadatel o mezinárodní
ochranu nemohl pociťovat obavu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu pouze
na základě toho, že nebyl členem žádné politické strany a aktivně veřejně nevystupoval. Takový
přístup je v rozporu s koncepcí odůvodněných obav z pronásledování v případech, kdy
je žadatelům o mezinárodní ochranu politické přesvědčení připisováno, ačkoli oni sami jej
fakticky nezastávají.
[32] Nejvyšší správní soud pak v této souvislosti připomíná, že přestože žadatel o mezinárodní
ochranu neuvádí své obavy z návratu do vlasti přímo ve spojitosti se svým politickým
přesvědčením, žalovaný má povinnost vést pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu tak, aby byl
následně schopen komplexně posoudit jeho žádost z hlediska všech důvodů pro udělení azylu
či doplňkové ochrany, tj. cíleně klást otázky takovým způsobem, který bude reflektovat jeho
konkrétní azylový příběh a současně bude reagovat na konkrétní situaci v zemi jeho původu.
A skutečnost, že stěžovatel své obavy z návratu do vlasti sám výslovně nespojil s jedním
z důvodů pro udělení azylu předpokládaným v §12 písm. b) zákona o azylu, na této povinnosti
nic nemění.
IV. B Osoby vykonávající nucené práce jako sociální skupina
[33] Druhou otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud dosud ve své judikatuře nezabýval, je ta,
zda lze na osoby, po kterých jsou nucené práce vyžadovány, případně které účast na nich odmítly,
nahlížet jako na určitou sociální skupinu.
[34] Sociální skupina ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu je „skupina osob sdílející
objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika
má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon
lidských práv dotyčných osob“; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, č. 364/2004 Sb. NSS. Jedná se tedy o jakýsi společenský útvar, jenž
je objektivně dostatečně přesně určitelný. Tento koncept umožňuje prostřednictvím výkladu
reagovat na situace, ve kterých dochází k pronásledování na základě určitého znaku společného
dané sociální skupině, který nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec
znám. Příslušnost k sociální skupině je proto nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může
být cizinci mezinárodní ochrana udělena i na základě obavy z pronásledování z jiných důvodů než
z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003 - 48).
[35] Na druhou stranu to však neznamená, že by bylo možné tento pojem vykládat
neomezeně široce a zahrnovat pod něj i takové skupiny osob, které objektivně žádný
charakteristický znak nepojí, či naopak osoby, které jsou pronásledovány nikoli na základě
příslušnosti k sociální skupině, ale z jiného azylově relevantního důvodu (např. náboženství
či politického přesvědčení). I sociální skupina jako taková proto musí být určitým způsobem blíže
vymezena tak, aby se ostatní azylově relevantní důvody nestaly v důsledku výkladu tohoto pojetí
nadbytečnými. Interpretace důvodů, na základě kterých může být cizinci mezinárodní ochrana
udělena, proto musí odpovídat cíli a účelu Ženevské úmluvy.
[36] Za sociální skupinu považoval Nejvyšší správní soud dříve ve své judikatuře např.
skupinu založenou na společné charakteristice sexuální orientace, tj. např. homosexuály (srov.
rozsudek ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 343/2017 - 31, č. 3729/2018 Sb. NSS). Existenci sociální
skupiny připustil také u ruskojazyčného obyvatelstva pocházejícího z Ukrajiny (viz rozsudek
ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 Azs 62/2016 - 87); dále např. u branců (rozsudek ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS) či osob, které před pádem režimu Saddáma
Husajna v Iráku působily v irácké armádě, v jiných ozbrojených složkách nebo se podílely
na výkonu moci, a z tohoto důvodu jsou ostatním obyvatelstvem vnímány jako přívrženci
či představitelé bývalého režimu (viz rozsudek ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 - 49).
Za sociální skupinu považoval také v závislosti na situaci v zemi původu např. muslimky, které
porodily za trvání manželství dítě, jehož otcem je jiný muž než manžel (viz rozsudek ze dne
29. 7. 2015, č. j. 4 Azs 114/2015 - 27).
[37] Všechny výše uvedené příklady potvrzují obecné pravidlo, podle kterého je sociální
skupina charakterizována společným znakem, který je u všech členů této skupiny objektivně
přítomen – ať už se jedná o sexuální orientaci či jazyk, kterým členové skupiny na území určitého
státu hovoří, apod. Charakteristika, která danou sociální skupinu spojuje, totiž musí být
odlišná od pouhého rizika pronásledování, neboť pronásledování samo o sobě není definičním
prvkem sociální skupiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, č. 364/2004 Sb. NSS; či ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 - 49,
č. 401/2004 Sb. NSS). Jinými slovy řečeno, sociální skupinu nemůže definovat jen a pouze
pronásledování jejích členů nebo společná obava z pronásledování, neboť pronásledování
(či odůvodněná obava, že k němu dojde) je samostatným kritériem, které musí být pro udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu rovněž splněno – srov. již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 20/2014 - 44, ve kterém zdejší soud shrnul všechna kritéria, která musí být pro udělení
azylu splněna kumulativně. Perzekuční jednání namířené proti určité skupině sice může být
důležitým faktorem při určování sociální skupiny ve společnosti, nemůže však samo o sobě
představovat onen objektivní znak, který je pro sociální skupinu definující.
[38] Pojetí sociální skupiny názorně vystihuje jednoduchý příklad uvedený ve směrnici Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) k mezinárodní ochraně č. 2 ze dne 7. 5. 2002:
Příslušnost k určité sociální skupině ve smyslu článku 1A odst. 2 Ženevské úmluvy z roku 1951
a/nebo jejího Protokolu z roku 1967 (směrnice HCR/GIP/02/02). Tato směrnice vysvětluje
odlišnost objektivního znaku spojujícího členy sociální skupiny a pronásledování na příkladu
mužů píšících levou rukou – ti sami o sobě netvoří zvláštní sociální skupinu. Pokud by však byli
pronásledováni právě proto, že jsou leváci, stali by se ve společnosti rychle rozpoznatelnými jako
určitá sociální skupina – toto pronásledování by ve společnosti vytvořilo vnímání, že se jedná
o zvláštní sociální skupinu. Objektivně spojujícím znakem by však bylo právě psaní levou rukou,
které by tyto osoby identifikovalo jako skupinu, nikoliv samotné jednání, kterému jsou (či mohou
být) její členové vystaveni.
[39] Stejně jako pro posouzení toho, zda lze odmítnutí výkonu nucených prací považovat
za vyjadřování určitého politického přesvědčení, tak také pro učinění závěru o tom, zda lze
na takové osoby pohlížet jako na sociální skupinu, je zcela zásadní dostatečné zjištění skutkového
stavu – čemu konkrétně je cizinec (žadatel o mezinárodní ochranu) vystaven, resp. v čem
konkrétně nucené práce spočívají a jak probíhají. Již samotný výkon nucených prací totiž může
představovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu pronásledování, dochází-li k natolik
závažnému porušování lidských práv, včetně ohrožení života. To lze dovodit z čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy, který zakotvuje zásadu nenavracení (non-refoulement) cizince – uprchlíka
do státu, ve kterém je ohrožen jeho život (srov. také Příručku o postupech a kritériích pro určení
postavení uprchlíka podle Ženevské úmluvy z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967,
UNHCR, Ženeva, 2019, s. 21; v originále Handbook on Procedures and Criteria for Determining Refugee
Status under the 1951 Convention and the 1967 Protocol relating to the Status of Refugees. Vždy je však
potřeba důsledně vážit veškeré okolnosti každého jednotlivého případu.
[40] Zásadní roli hraje také to, na základě čeho jsou nucené práce vyžadovány právě
po konkrétním žadateli o azyl, neboť jak již bylo vysvětleno výše v souvislosti s obecným pojetím
příslušnosti k určité sociální skupině, samotné pronásledování znak objektivně spojující sociální
skupinu nepředstavuje; charakteristika sociální skupiny musí být od rizika pronásledování odlišná.
Nelze tedy dojít k závěru, že určité společenství osob představuje sociální skupinu ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu pouze na základě toho, že je od těchto osob vyžadována nucená práce.
Odlišná situace však nastává tehdy, je-li osobám, od kterých je nucená práce vyžadována,
společný právě zmiňovaný objektivně existující znak, v důsledku kterého je společnost jako
sociální skupinu vnímá. Připomene-li Nejvyšší správní soud výše uváděný příklad mužů píšících
levou rukou, i v případě osob vykonávajících nucené práce může být perzekuční jednání, které
je vůči nim namířeno (tj. právě výkon nucených prací), důležitým faktorem při určování těchto
osob jako sociální skupiny ve společnosti. Samotné požadování výkonu nucených prací však
nemůže představovat jejich společný charakteristický znak. V opačném případě by kritérium
azylově relevantního důvodu pronásledování a samotného pronásledování splynulo v jedno.
[41] S ohledem na shora uvedené lze dospět k obecnému závěru, že osoby, po kterých jsou
nucené práce vyžadovány, mohou tvořit sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu,
jsou-li charakterizovány společným znakem, který je u všech členů této skupiny objektivně
přítomen a který je odlišný od pouhého rizika pronásledování.
IV. C Aplikace uvedených východisek a obecných závěrů na případ stěžovatele
[42] V nyní projednávané věci se stěžovatel odmítl účastnit nucených prací z důvodu nemoci
své dcery. Zprávy o zemi původu založené ve spise přitom potvrzují, že k nuceným pracím
v Uzbekistánu spočívajícím v nuceném sběru bavlny skutečně dochází. Jde konkrétně o výroční
zprávu organizace Human Rights Watch o Uzbekistánu z roku 2018, výroční zprávu organizace
Amnesty International z roku 2018, zprávu organizace Freedom House (svoboda ve světě 2018 –
Uzbekistán), ale také zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ze dne
20. 4. 2018 o dodržování lidských práv v Uzbekistánu v roce 2017. Všechny tyto zprávy v obecné
rovině potvrzují skutečnosti, které tvrdil stěžovatel při pohovoru k žádosti o mezinárodní
ochranu – v Uzbekistánu dochází k ekonomickému vykořisťování obyvatel. Obyvatelé jsou
nuceni pracovat v odvětví výroby a zpracování bavlníku, přičemž nucená práce měla i v roce
2017 systematický charakter jak při jarním období likvidace plevelu, tak při podzimní sklizni
bavlny (viz výroční zprávu Human Rights Watch 2018). Výroční zpráva Amnesty International
pak výslovně zmiňuje, že uzbecké úřady vyhrožovaly těm, kteří práci na bavlníkových polích
odmítli, vysokými pokutami, propuštěním z práce či ztrátou sociálních dávek. Také se snažily
zastavit aktivisty za lidská práva v oblasti monitorování práce na bavlníkových polích, docházelo
k zastrašování, používání síly a svévolnému věznění těchto osob.
[43] Všechny výše uvedené zprávy tedy potvrzují, že k praxi spočívající v nucených pracích
obyvatel Uzbekistánu při sběru bavlny v období, kdy stěžovatel v Uzbekistánu pobýval, běžně
docházelo. Z těchto zpráv také vyplývá, že nucená práce je organizována, či minimálně
tolerována ze strany státu. Policie zadržuje desítky osob jak ve věznicích, tak i ve zdravotnických
zařízeních (např. dle zprávy Amnesty International aktivistka bojující za lidská práva Elena
Urlaeva, která monitorovala běžnou praxi týkající se právě nucené práce v bavlníkovém
průmyslu, byla po dobu jednoho měsíce násilně zadržována v psychiatrické nemocnici,
a to v době, kdy do Taškentu přijela delegace ze Světové banky, se kterou měla své poznatky
o nucené práci prodiskutovat). Ze zprávy organizace Freedom House dále vyplývá,
že představitelé státní správy na místní úrovni čelí tlaku kvůli dodržování vládních kvót
stanovených pro sběr bavlny.
[44] Na druhou stranu však tyto zprávy blíže nekonkretizují, jaké skupiny obyvatel jsou
nuceným pracím podrobeny, tj. na koho se fakticky nucené práce vztahují a jakým způsobem
probíhají – a to ani v hrubých rysech. Zprávy organizací Amnesty International, Freedom House
a Human Rights Watch vyznívají tak, že se nucené práce vztahují na všechny obyvatele
Uzbekistánu, tzn., že tato praxe je ze strany státních orgánů zavedena plošně bez rozdílů. Zpráva
Amnesty International pak obecně uvádí, že práce na bavlníkových polích probíhá „ve velmi
špatných pracovních podmínkách.“ Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických
ale naopak uvádí, že zákon v Uzbekistánu zakazuje všechny formy nucené či povinné práce, vláda
se zabývá případnými stížnostmi i od nezávislých pozorovatelů a vynakládá úsilí na informování
obyvatel o zákazu nucených prací – tyto informace tedy naopak vyznívají v tom smyslu,
že od dříve zavedené praxe státní orgány ustupují. Sám stěžovatel pak v řízení o udělení
mezinárodní ochrany uvedl, že nucené práce jsou oficiálně zakázány, ale k vynucování účasti
na nich stále dochází – sběru bavlny se musí dle tvrzení stěžovatele účastnit vždy jeden člen
rodiny.
[45] Nejvyšší správní soud na tomto místě znovu zdůrazňuje, že pro posouzení otázky, zda
může být stěžovateli v důsledku odmítnutí účasti na nucených pracích v Uzbekistánu připisováno
určité politické přesvědčení, či zda lze na osoby, které nucené práce musí vykonávat (případně
které tuto praxi odmítly), pohlížet jako na sociální skupinu, je naprosto klíčové komplexní
zmapování situace v Uzbekistánu a dostatečné zjištění skutkového stavu věci ve všech jejich
souvislostech. Toto zjištění však žalovaný neučinil. Přestože do spisu založil zprávy o zemi
původu stěžovatele, tyto zprávy o konkrétní praxi neuvádí ve své podstatě vlastně nic. Pouze
obecně popisují, že k nucené práci dochází, ale konkrétní podrobnosti – tj. konkrétní popis toho,
kdo je nuceným pracím fakticky vystaven (od jakých obyvatel jsou nucené práce vyžadovány)
a za jakých podmínek k nim dochází, neobsahují. Výslovně tyto zprávy hovoří toliko
o pracovnících veřejného sektoru, učitelích, o zdravotním personálu a studentech (vč. dětí),
u kterých se projevují snahy nucené práce ukončit (viz zprávu Human Rights Watch, Amnesty
International, Freedom House). Stěžovatel přitom žádným takovým pracovníkem nebyl (prodával
zeleninu).
[46] Nicméně nucené práce tak, jak byly předestřeny v řízení o udělení mezinárodní ochrany
samotným stěžovatelem, nelze vyloučit jakožto důvod pronásledování ani pro připisované
politické přesvědčení, ani pro příslušnost k sociální skupině – viz výše uvedené obecné závěry
ve vztahu k oběma důvodům pronásledování. Konkrétnější závěr pro nyní projednávanou věc
však nebylo možné učinit, neboť správní spis k tomu neposkytuje dostatek informací.
Zejména neobsahuje takové informace o zemi původu, které by byly specificky zaměřeny právě
na tu problematickou oblast v Uzbekistánu, kterou stěžovatel při svém pohovoru k žádosti
o udělení mezinárodní ochranu uváděl – a sice výkon nucených prací (k povinnosti obstarat
dostatečně přesné informace o zemi původu, které by měly být specificky zaměřeny na konkrétní
azylový příběh cizince tak, aby žalovaný mohl posoudit, zda žadateli o mezinárodní ochranu
v zemi původu pronásledování ve smyslu zákona o azylu skutečně nehrozí, viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36).
[47] A nejen že nebylo možné vyloučit uvedené důvody pronásledování, nebylo možné blíže
zhodnotit ani to, zda je stěžovatel jakožto osoba, která odmítla vykonávat nucené práce, skutečně
pronásledován (resp. zda je jeho obava z pronásledování důvodná), neboť zprávy o Uzbekistánu
založené ve správním spise se tím, jaké jsou konkrétní důsledky pro obyvatele, kteří nastoupení
na nucené práce odmítnou, nezabývají. Přestože uvádějí příklady osob – aktivistů bojujících
za lidská práva, kteří byli v důsledku své činnosti např. uvězněni, z daných zpráv nelze vyčíst, zda
se tyto důsledky týkají také „běžného“ obyvatelstva, tj. lidí, kteří se aktivně o změnu zavedené
praxe nezasazují, avšak z nějakého důvodu se nucených prací neúčastní. Pouze zpráva Amnesty
International v jediné větě uvádí, že „úřady vyhrožovaly těm, kteří práci na bavlníkových polích odmítli,
vysokými pokutami, propuštěním z práce či ztrátou sociálních dávek.“ Zpráva Human Rights Watch pak
hovoří o pohrůžkách tresty či ztráty zaměstnání pracovníkům veřejného sektoru a studentům.
[48] Stručně shrnuto: na jednu stranu tedy zprávy o zemi původu založené ve spise potvrzují
to, že k nuceným pracím v Uzbekistánu dochází, na druhou stranu však k podmínkám jejich
výkonu a případným trestům za odmítnutí účasti na této praxi neuvádí vůbec nic bližšího.
Žalovaný správní orgán měl ovšem povinnost důsledně zkoumat, jak uzbecké orgány veřejné
moci reagují na „neposlušnost“ svých občanů, kteří se zavedené praxi odmítnou podrobit, a při
vedení pohovoru se měl na tyto skutečnosti zaměřit kladením cílených otázek. K tomu žalovaný
nepřistoupil a spokojil se s konstatováním, že předvolání na policii intenzity pronásledování
nedosahuje. Městský soud pak namísto toho, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, neboť skutkový stav byl zjištěn nedostatečně (a to nejen ve vztahu k důvodům
pronásledování, ale také k samotným obavám z pronásledování), uvedl, že ekonomické sankce,
které v Uzbekistánu za odmítnutí nucených prací hrozí, na stěžovatele nedopadly, neboť ten
se i nadále věnoval svému zaměstnání – prodeji zeleniny. Zcela pak pominul tvrzení stěžovatele,
že mu bylo při předvolání na policii opakovaně vyhrožováno vězením, přestože jeho výpověď
nebyla nijak zpochybněna.
[49] Nejvyšší správní soud připomíná, že opatření, kterým je žadatel o mezinárodní ochranu
v zemi svého původu vystaven, nelze hodnotit izolovaně, tj. samostatně bez ohledu na další
možné ústrky, kterým může čelit. Za pronásledování se totiž nepovažují jen taková jednání, která
sama o sobě představují vážné porušení základních lidských práv. Čl. 9 kvalifikační směrnice
naopak zdůrazňuje, že pronásledováním je také jednání, které je „souběhem různých opatření, včetně
porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným
uvedenému v písmenu a)“ – jedná se o tzv. pronásledování na kumulativním základě (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, č. 1913/2009 Sb. NSS, nebo též
rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS). V souladu
s požadavkem eurokonformního výkladu je proto povinností žalovaného komplexně
a zodpovědně posoudit všechna možná opatření, kterým jednak cizinec v zemi původu již čelil,
ale také ta, kterým s ohledem na svá tvrzení a situaci v zemi původu může být v budoucnu
vystaven, a to ve svém souběhu. Posuzování odůvodněných obav z pronásledování má totiž
prospektivní povahu, proto hodnocení toho, čemu byl žadatel o mezinárodní ochranu vystaven
v minulosti, aniž by byla zohledněna případná budoucí rizika právě ve svém souběhu, není
a nemůže být dostatečné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, č. 3924/2019 Sb. NSS).
[50] Přestože lze s žalovaným v obecné rovině souhlasit v tom, že samotné předvolání
na policii intenzity pronásledování nedosahuje, nelze pominout, že stěžovatel od samého počátku
uváděl, že mu bylo opakovaně vyhrožováno vězením. Žalovaný přitom tuto skutečnost nijak
nezpochybnil. Naopak, stěžovatele nepovažoval za nevěrohodného – z jeho tvrzení sám
vycházel. V rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany neuvedl, že by jím tvrzené skutečnosti
neodpovídaly tomu, čemu jsou obyvatelé Uzbekistánu běžně při odmítnutí nucené práce
vystaveni, tj. že by jeho tvrzení neodpovídalo informacím obsaženým ve zprávách o zemi
původu. Jak již bylo uvedeno výše, tyto zprávy se k důsledkům odmítnutí nucené práce (vyjma
jediné věty o ekonomických sankcích ve zprávě Amnesty International) nevyjadřují. A ani
samotné opakované předvolávání na policii za účelem podávání vysvětlení nelze v případě států
s autoritářskými režimy zlehčovat způsobem, jakým činí žalovaný a městský soud, neboť jde
o typickou praktiku takových režimů, přičemž požadavky na podávání vysvětlení se často
promítají i do roviny fyzického násilí. Takovou zkušenost, dnes již historickou, má ostatně také
řada obyvatel České republiky z období nesvobody mezi lety 1948 - 1989.
[51] Stejně tak nelze bagatelizovat ani ekonomické sankce, neboť také tato opatření mohou
ve svém důsledku způsobit závažné porušení práv žadatele o mezinárodní ochranu. Intenzity
pronásledování mohou dosahovat především v kumulaci se sankcemi trestněprávními, z nichž
stěžovatel odvozoval své obavy v průběhu pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu. Opět
je však základním předpokladem pro toto posouzení řádně zjištěný skutkový stav.
[52] Jak již bylo naznačeno shora, není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své
osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak
povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které
věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. Bylo proto na žalovaném, aby
shromáždil další informace o tom, jak nucené práce v Uzbekistánu probíhají, kdo je jim skutečně
vystaven a jaké důsledky má pro obyvatele Uzbekistánu odmítnutí jejich výkonu, tj. jaké tresty
za odmítnutí jejich výkonu následují atd.
[53] V této souvislosti nelze nezmínit také důvody pro případné udělení doplňkové ochrany
jakožto druhé z forem mezinárodní ochrany. Za vážnou újmu ve smyslu §14a zákona o azylu
se totiž považuje také mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalovaný stejně
jako v případě odůvodnění neudělení azylu konstatoval, že podání vysvětlení na policii vážnou
újmu nepředstavuje. Zcela přitom pominul otázky související s podmínkami výkonu nucených
prací, a to přesto, že zpráva Amnesty International výslovně hovoří o „velmi špatných pracovních
podmínkách.“ Stejně tak tato zpráva výslovně uvádí, že „bezpečnostní složky nadále zadržovaly spoustu
lidí obviněných z členství v zakázaných ‚extrémistických‘ skupinách včetně pracovních migrantů, kteří se vrátili
ze zahraničí. Příbuzní a aktivisté za lidská práva uvedli, že policie a zaměstnanci Služby národní bezpečnosti
mučili mnoho lidí obviněných z nelegálního členství, aby se ‚přiznali‘ k vykonstruovaným obviněním, a že soudci
nadále ignorovali důvěryhodná tvrzení, dokonce když byli konfrontováni se stopami mučení v soudní síni a uznali
je jako důkaz“; důraz přidán Nejvyšším správním soudem.
[54] V případě, že by žalovaný dostatečně důkladně zvážil obsah zpráv o zemi původu, které
sám do správního spisu doložil, musel by dojít k závěru o nezbytnosti obstarání dalších podkladů,
ze kterých budou vyplývat informace o konkrétních podmínkách výkonu nucené práce.
I v případě, že by po bližším zmapování situace v Uzbekistánu dospěl k závěru, že důvody pro
udělení azylu skutečně dány nebyly, bylo jeho povinností dostatečně zvážit také případnou újmu,
která stěžovateli po návratu do Uzbekistánu hrozí. Tj. bylo jeho povinností stejně zodpovědně
posoudit, zda nejsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany – zejména, zda stěžovateli
nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání tím, že bude muset opětovně
vykonávat nucené práce nebo, že je odmítne, či v důsledku toho, že se jedná o neúspěšného
žadatele o mezinárodní ochranu v jiném státě. Namísto toho žalovaný konstatoval, že stěžovateli
vážná újma při návratu do Uzbekistánu nehrozí, přičemž poukázal na to, že skutečným důvodem
žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha stěžovatele o legalizaci pobytu na území České
republiky, neboť žádost podal poté, co mu mělo být uloženo správní vyhoštění.
[55] Obecně lze sice s žalovaným souhlasit v tom, že příjezd stěžovatele, který disponoval
lotyšským vízem a o mezinárodní ochranu požádal až poté, co mu mělo být uloženo správní
vyhoštění, může svědčit o účelovosti jeho žádosti. Nicméně nelze přehlédnout, že správní spis
samotné rozhodnutí o uložení správního vyhoštění neobsahuje. Obsahuje ovšem závazné
stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování ze dne 25. 9. 2017, ev. č. ZS37528.
V úvodu tohoto stanoviska Ministerstvo vnitra uvádí, že se jedná již o druhé závazné stanovisko,
přičemž první stanovisko ze dne 13. 6. 2017 (ev. č. ZS35898) bylo naopak negativní. Následné
kladné stanovisko k možnosti vycestování ze dne 25. 9. 2017 již neuvádí, proč bylo předchozí
stanovisko negativní. Tuto skutečnost neřeší v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany ani
žalovaný, a není seznatelná ani z dalších listin obsažených ve spise. Pakliže však žalovaný postavil
své rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany na tom, že ústrky, kterým byl stěžovatel
vystaven, nedosahují intenzity pronásledování (ani vážné újmy) a že žádost o mezinárodní
ochranu byla podána účelově, musí mít tyto závěry oporu ve správním spise. Dostatečnou oporu
ve spise však nemá ani závěr o neexistenci azylově relevantního důvodu pronásledování a vážné
újmy (viz výše).
[56] Podstatné dokumenty, ze kterých by účelovost žádosti vyplývala (zejm. rozhodnutí,
kterým bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění, protokol o jeho výpovědi v řízení o správním
vyhoštění) žalovaný od příslušných orgánů nevyžádal a do spisu nedoložil. Naopak, závazné
stanovisko Ministerstva vnitra, ze kterého vyplývá, že předchozí stanovisko k možnosti
vycestování stěžovatele bylo negativní, aniž by jakkoli změnu v náhledu na možnost vycestování
vysvětlilo, pochyby o návratu stěžovatele do jeho vlasti spíše podporují.
[57] Za této situace bylo povinností městského soudu rozhodnutí žalovaného zrušit a zavázat
jej právním názorem, podle něhož by byl povinen doplnit správní spis o další podklady jak
ve vztahu k možnému pronásledování, motivům tohoto pronásledování a případné vážné újmě,
tak ve vztahu k závěru o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu. Namísto toho však městský
soud žalobu stěžovatele zamítl, aniž by přitom závěry žalovaného měly dostatečnou oporu
ve spise. Nejvyšší správní soud proto neměl jinou možnost, než napadený rozsudek městského
soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného zrušit z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
jak stěžovatel v kasační stížnosti důvodně namítal.
V. Závěr a náklady řízení
[58] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil výroky I. a II.
napadeného rozsudku městského soudu. Výrokem III. rozhodl městský soud o odměně
ustanovené advokátky, která má na odměnu nárok bez ohledu na výsledek věci. Nejedná se tedy
o výrok závislý na úspěchu žaloby ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., proto jej Nejvyšší správní soud
nezrušil, přestože jej stěžovatel rovněž kasační stížností napadl.
[59] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, a pokud již
v řízení před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než rozhodnutí žalovaného
zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4
s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
ve kterém je žalovaný vázán vysloveným právním názorem zdejšího soudu [§110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.], který lze shrnout následovně.
[60] V dalším řízení je žalovaný povinen dostatečně zjistit skutkový stav věci tak, aby bylo
možné dojít k přesvědčivému závěru, zda stěžovateli mohou být v důsledku odmítnutí výkonu
nucených prací připisovány určité politické názory či přesvědčení, případně zda na něj může být
pohlíženo jako na člena určité sociální skupiny. Aby však žalovaný mohl tyto závěry učinit, musí
se blíže zabývat podmínkami výkonu nucených prací v Uzbekistánu – zejména tím, na koho
se tyto práce fakticky vztahují (zda jsou po obyvatelích vymáhány plošně bez rozdílu, či zda
je jejich výkon motivován nějakým konkrétním znakem, který je nuceně pracujícím obyvatelům
objektivně společný). Stejně tak se musí zaměřit na otázku, jaké tresty za odmítnutí jejich výkonu
stěžovateli hrozí a zda tyto tresty nemohou dosahovat intenzity pronásledování, a to ani ve svém
souběhu. Jestliže žalovaný dospěje k závěru, že stěžovateli pronásledování z azylově relevantního
důvodu skutečně nehrozí, je povinen znovu komplexně a zodpovědně posoudit, zda stěžovateli
při návratu do Uzbekistánu nehrozí rovněž skutečné nebezpečí vážné újmy, zejména zda nebude
vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Zjištěné skutečnosti
je pak povinen v rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu konfrontovat s úvahou
o účelovosti jeho žádosti. V této souvislosti je povinen také zjistit, na základě jakých skutečností
bylo předchozí závazné stanovisko k možnosti vycestování v řízení o uložení správního vyhoštění
negativní a jaké skutečnosti zapříčinily změnu náhledu na stěžovatelův návrat.
[61] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek městského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení
tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem
vycházejícím z §60 odst. 1 z části ve spojení s §120 s. ř. s.
[62] Neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl na základě
rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu soudního spisu je však patrno,
že mu žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že mu náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[63] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupkyně
stěžovatele, advokátka JUDr. Anita Pešulová, byla stěžovateli ustanovena již v řízení o žalobě
usnesením městského soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 1 Az 62/2018 - 28. O výši odměny
ustanovené advokátky za úkony učiněné v řízení u městského soudu rozhodl v souladu s §35
odst. 10 s. ř. s. výrokem III. městský soud (tento výrok napadeného rozsudku městského soudu
zůstává i nadále v platnosti). V řízení o kasační stížnosti učinila ustanovená zástupkyně 1 úkon
právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)],
za který jí náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5
advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního
tarifu], tj. celkem částka 3 400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu