ECLI:CZ:NSS:2015:4.AZS.114.2015:27
sp. zn. 4 Azs 114/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: K. B.,
zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 2 Az 16/2013 - 54,
takto:
I. V ý r o k y p r v ý a d r u h ý rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, kterými byla zamítnuta žaloba a rozhodnuto, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, se zrušují .
II. Kasační stížnost proti třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, se zamítá .
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-83/ZA-ZA09-HA03-2011,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
V. Soudem ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce,
se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato
částka bude zástupkyni žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-83/ZA-ZA09-HA03-2011, rozhodl
tak, že žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný
zejména konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit,
že by byla pronásledována ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu z politických důvodů. Rovněž
neshledal její pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně počala nemanželské
dítě a z Kazachstánu odjela, aby se vyhnula odplatě svého bývalého muže. Navíc byla znásilněna
dvěma muži, když manžel usnul pod vlivem alkoholu. Uvedené skutečnosti žalovaný vyhodnotil
jako činy soukromých osob, tedy nikoli akty kazašských státních orgánů. Jednání bývalého
manžela připsal na vrub jeho špatným charakterovým vlastnostem i nadužívání alkoholu
a tvrzené znásilnění považoval za standardní trestní čin. Žalobkyně přitom byla nečinná,
nestěžovala si na jednání svého bývalého manžela a nenechala policii vyšetřit okolnosti znásilnění,
protože policie na její žádost vyšetřování zastavila. Svým vlastním postupem proto nevyužila
všech dostupných prostředků ochrany v Kazachstánu. Pokud dále žalobkyně zmiňovala snahu
o dopravení své dcery na území České republiky, žalovaný poukázal na to, že se nejedná
o azylově relevantní důvod. Žalovaný dále dospěl k závěru, že výpověď žalobkyně není
věrohodná, protože znásilnění zmínila až během pohovoru, nikoli v samotné žádosti. Žalovaný
zároveň konstatoval, že žádnému z rodinných příslušníků žalobkyně nebyl přiznán azyl pro
aplikaci §13 zákona o azylu a žalobkyně neuvedla důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Stejně tak nebyly dány podmínky pro udělení
doplňkové ochrany, protože žalovaný zjistil, že žalobkyni nehrozilo ze strany státních orgánů
žádné pronásledování, a pokud by pociťovala ohrožení ze strany bývalého manžela, mohla
vyhledat pomoc policie.
[2] Žalobou ze dne 16. 10. 2013 napadla žalobkyně nadepsané rozhodnutí žalovaného.
Namítala, že ačkoli byla intenzivně pronásledována svým bývalým manželem, stát ji vůbec
nepomohl. Zároveň uvedla, že patří do skupiny muslimských žen, které za trvání manželství
otěhotněly s jiným mužem, a proto se obávala jak beztrestné odplaty ze strany bývalého manžela,
tak odsouzení společností. Navíc byla znásilněna známými svého manžela. Žalovaný
se v napadeném rozhodnutí ale vůbec nezabýval tím, zda jsou muslimské ženy, jež počnou
nemanželské dítě nebo které byly znásilněny, v Kazachstánu chráněny a zda státní orgány
postupují v trestním řízení efektivně. Žalobkyně dále vyloučila možnost přesídlení do jiných částí
země původu, protože bývalý manžel žalobkyni v minulosti vždy vypátral. Rovněž odmítla názor
žalovaného, že jí policie mohla poskytnout efektivní pomoc, pokud by nestáhla trestní oznámení,
neboť tak učinila z důvodu výhružek bývalého manžela, proti kterým nebyla policie schopna
zasáhnout. K hodnocení věrohodnosti své osoby sdělila, že její výpověď byla vždy konzistentní
a některé okolnosti svého případu v žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedla s tím,
že veškeré detaily chtěla předestřít v rámci následného pohovoru. Závěrem vyjádřila svoji
domněnku, že splňuje podmínky pro udělení azylu, protože muslimské ženy, kterým se narodilo
nemanželské dítě, je možné pro negativní postoje muslimské společnosti považovat ve smyslu
kvalifikační směrnice za sociální skupinu. Zároveň projevila svoji obavu z konfliktu s kazašskými
státními orgány, protože občanství Kazachstánu je vázáno na registraci trvalého bydliště a nyní
je sporné, zda jím žalobkyně disponuje.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, zamítl
žalobu, kterou žalobkyně dne 16. 10. 2013 napadla rozhodnutí žalovaného, žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu řízení a zástupkyni žalobkyně přiznal odměnu za zastupování.
Městský soud předně konstatoval, že žalobkyně není členkou žádné politické strany či jinak
politicky aktivní a neuváděla žádné potíže s uplatňováním politických práv a svobod ve vlasti.
Proto nesplnila podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu.
[4] V kontextu §12 písm. b) zákona o azylu se městský soud zabýval tím, zda žalobkyně
patřila k určité sociální skupině. Dospěl k závěru, že žalobkyně jako žena, které se narodilo
nemanželské dítě, nenaplňovala podmínky pro začlenění do sociální skupiny, protože vědomě
porušila zásadu manželské věrnosti, která je vlastní muslimské společnosti a o níž žalobkyně
věděla.
[5] Žalobkyně nesplňovala ani podmínky dle §13 zákona o azylu, neboť nikomu z její rodiny
nebyl azyl udělen. Městský soud dále shledal, že žalobkyni nemohl být udělen ani humanitární
azyl, protože snaha o zajištění pobytu její dcery na území České republiky není relevantním
azylovým důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Mezinárodní ochrana totiž není obecně
prostředkem pro řešení ekonomických, osobních a rodinných problémů. Když se městský soud
zabýval možností udělení doplňkové ochrany, shledal, že žalobkyni nehrozilo uložení či vykonání
trestu smrti nebo mučení a nelidské či ponižující zacházení. Žalobkyně neuvedla žádné potíže
se státními orgány; pouze poukazovala na problémy s manželem, který byl často v podnapilém
stavu, bil ji a nestaral se o děti.
[6] Tvrzení ohledně znásilnění v roce 2009 vyhodnotil městský soud za účelové, jelikož
ho stěžovatelka neuvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale až během pohovoru poté,
co si zajistila právní zastoupení. Žalobkyně se sice obrátila na policii, ale své trestní oznámení
vzápětí vzala zpět, a proto nebylo možné tvrdit, že policie neměla snahu žalobkyni ochránit.
Městský soud poukázal v té souvislosti i na nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně ohledně délky
jejího těhotenství a kontaktu bývalého manžela s jejími dcerami. Zároveň uvedl, že z výpovědi
nevyplynulo, že by se sestra žalobkyně, když jí vyhrožoval bývalý manžel žalobkyně, obrátila
na policii. Není totiž možné shledat absenci státní ochrany, pokud žadatel o mezinárodní ochranu
nevyčerpá všechny relativně dostupné prostředky k ochraně svých práv.
[7] Městský soud dále podotkl, že žádost o mezinárodní ochranu podaná po poměrně dlouhé
době je alespoň nepřímým důkazem, že žadatel svou situaci v zemi původu nepociťoval palčivě.
Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 2007 a na přelomu června a července
roku 2009 se vrátila do Kazachstánu z důvodu nemoci své matky. Pokud při návštěvě
Kazachstánu došlo k jejímu znásilnění přáteli jejího bývalého manžela, měla dostatek času,
aby tuto skutečnost uvedla jako azylový důvod. Žalobkyně však podala žádost o mezinárodní
ochranu až téměř o dva roky později dne 15. 3. 2011, kdy jí nesvědčil žádný právní důvod
k pobytu na území České republiky a její dcera byla nucena vycestovat z České republiky.
Závěrem městský soud poznamenal, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, která vyjádřila
pochybnosti ohledně toho, zda disponuje občanstvím Kazašské republiky, jelikož žalobkyně
komunikovala se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti
s narozením své dcery dne 22. 7. 2010.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Kasační stížností podanou dne 18. 5. 2015 brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti
nadepsanému rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatelka spatřuje nezákonný postup
žalovaného v tom, že nesprávně vyložil pojem sociální skupina. V souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2014, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, č. 364/2004 Sb. NSS,
se považuje za členku sociální skupiny žen, které „podvedly“ svého manžela a počaly
nemanželské dítě. Takové ženy jsou v muslimské společnosti bezpochyby zavrhovány,
pronásledovány a vnímány odlišně od žen, které dítě počaly v manželství. Nic přitom nemění
na situaci, že si stěžovatelka musela být uvedeného společenského nastavení vědoma.
Stěžovatelka tak považuje argumentaci soudu, který na jednu stranu přiznává odlišné chování
muslimů k ženám, ale na druhou stranu dává vzniklou situaci stěžovatelce za vinu, za irelevantní;
ad absurdum by za sociální skupinu nemohli být považování ani homosexuálové, kteří rovněž
nerespektují zásady většinové společnosti. Příslušnost k sociální skupině proto nelze vyloučit
jen z toho důvodu, že stěžovatelka počala nemanželské dítě, ačkoli si byla vědoma, že porušovala
konvence muslimské společnosti.
[9] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný se nezabýval neefektivitou kazašské policie
a nezjistil v této souvislosti dostatečně skutkový stav. Žalovaný sice uváděl, že stěžovatelka mohla
podat trestní oznámení, ale nezjistil, zda je policie s ohledem na možné předsudky ochotna vůbec
poskytnout pomoc ženám, které počaly nemanželské dítě. Jelikož se s touto námitkou
nevypořádal ani městský soud, považuje stěžovatelka jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
[10] Stěžovatelka se rovněž ohrazuje proti závěru městského soudu, že její tvrzení ohledně
znásilnění je nevěrohodné z toho důvodu, že ho uvedla až po zajištění právního zastoupení
v pohovoru v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož se jedná o traumatickou
událost, nechtěla tuto událost v řízení vůbec zmiňovat, neboť hlavním důvodem byla obava
z bývalého manžela kvůli narození nemanželské dcery. Zároveň byla při sepisu žádosti o udělení
mezinárodní ochrany upozorněna pracovníkem ministerstva, že zápis je limitován počtem znaků
a detailnější výpověď se předpokládá až v průběhu pohovoru. Pokud stěžovatelka neuvedla
některé skutečnosti v žádosti s tím, že je bude moci uvést v pohovoru, nelze tuto skutečnost
považovat za nesrovnalost, která by zakládala nevěrohodnost stěžovatelky.
[11] Závěrem stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením soudu, že v jejích výpovědích mají být další
nepřesnosti. Nesouhlasí zároveň ani s tvrzením městského soudu, že žádost o mezinárodní
ochranu podala poměrně po dlouhé době, když ke znásilnění došlo v roce 2009. Stěžovatelka
k tomu uvádí, že hlavním důvodem její žádosti bylo narození její nemanželské dcery a z toho
plynoucí obava z manžela, který se o narození dozvěděl. Vzhledem k datu narození dcery
a informacím o plánované mstě bývalého manžela, které se postupně dozvídala, nelze považovat
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany za opožděné. Jelikož stěžovatelka komunikovala
se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti s narozením dcery
téměř před pěti lety, jeví se, oproti závěrům městského soudu, jako reálné i pozbytí jejího
kazašského občanství.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 6. 2015 popírá oprávněnost kasační
stížnosti, navrhuje její zamítnutí a domnívá se, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek městského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný k námitkám stěžovatelky uvádí,
že neshledal důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatelka jako důvod
pro opuštění země uvedla problémy s bývalým manželem. Ačkoli se obrátila s žádostí o pomoc
na policii, sama trestní oznámení vzala zpět. Z uvedeného vyplývá, že policie byla činná a snažila
se stěžovatelce pomoci. Pokud stěžovatelka vzala své trestní oznámení zpět, policie nemohla
případ přirozeně prošetřit, a stěžovatelka tak nemůže tvrdit, že jí státní orgány odmítly pomoci.
O znásilnění se ani ve velmi podrobném vlastnoručně psaném prohlášení vůbec nezmínila,
a proto žalovaný považoval toto tvrzení za účelové. Stěžovatelka je dnes již rozvedená
a má možnost si najít jiné místo k životu v rámci rozlehlého území Kazašské republiky,
jež je plochou cca. 35krát větší než Česká republika. Proto žalovaný považoval obavy
stěžovatelky z bývalého manžela za neopodstatněné, nepřesvědčivé a nepodložené. Žalovaný
rovněž nepovažuje ženy, kterým se narodilo nemanželské dítě, za specifickou sociální skupinu
ve smyslu zákona o azylu, neboť zde nejsou naplněny definiční znaky této skupiny. Podle
judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že dlužníci, ženy pronásledované svými
manžely či partnery a nečlenové zločineckých struktur netvoří sociální skupiny ve smyslu zákona
o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 65).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka
je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl podán
například usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, jelikož shledal v rozhodnutí městského soudu zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Městský soud závažným způsobem
nesprávně vypořádal část azylového příběhu stěžovatelky (viz níže). Nejvyšší správní soud
zároveň spatřuje v námitce týkající se příslušnosti k sociální skupině – muslimkám, které porodily
za trvání manželství dítě s jiným mužem než manželem (dále též „nemanželské dítě“) – právní
otázku, která nebyla v dosavadní judikatuře zdejšího soudu jednoznačně vyřešena.
[16] Na základě kasační stížnosti, kterou shledal zdejší soud za přijatelnou, přezkoumal
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka podal kasační
stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
vad správního řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti:
[19] Žádostí podanou dne 15. 3. 2011 stěžovatelka žádala o poskytnutí mezinárodní ochrany.
Stěžovatelka uvedla, že se dostala do neřešitelné osobní situace. Její současný manžel a biologický
otec její nejmladší dcery žil s dcerou v Kyrgyzstánu, kde s nimi ale stěžovatelka nemohla
z etnických důvodů žít. Zároveň stěžovatelka pociťovala nebezpečí ze strany svého bývalého
manžela, protože v době trvání manželství otěhotněla s jiným mužem a manžel by se jí mohl
podle islámské tradice kvůli tomu, že porodila nemanželské dítě, mstít. Bývalý muž přitom
stěžovatelku bil, pil alkohol a nestaral se o děti. Stěžovatelka měla obavu z problémů s bývalým
manželem, které by vznikly v případě jejího návratu do vlasti.
[20] Přiloženou žádostí o azyl datovanou ke dni 10. 3. 2011 stěžovatelka dále rozvedla
své důvody pro podání žádosti. Vedle příběhu své nejmladší dcery uvedla, že se nemůže vrátit,
do Kazachstánu protože je muslimka a v době probíhajícího rozvodu se jí narodilo dítě s jiným
mužem. Přestože stěžovatelka s manželem mnoho let nežila, narození nemanželského dítěte
by považoval za zostuzení rodiny, a proto by mohl stěžovatelce i její dceři ublížit.
[21] Protokolem ze dne 15. 4. 2011 byl zaznamenán pohovor k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Nejvyšší správní soud zejména zjistil, že stěžovatelka žádost podala proto,
aby byl umožněn příjezd její dcery do České republiky, protože život obou byl v ohrožení.
Stěžovatelka je muslimka a její nyní bývalý manžel jí neustále vyhrožoval, protože podle
jeho názoru stěžovatelka dělá ostudu své rodině. V polovině června 2009 přijela stěžovatelka
do Kazachstánu z důvodu vážného zdravotního stavu své matky. Když byla stěžovatelka doma,
vyhledal ji její manžel. V domě bylo hodně lidí, kteří se loučili s matkou stěžovatelky. Jelikož
manžel byl opilý a choval se nevhodně a hlučně, stěžovatelka ho odvedla. Manžel si chtěl
se stěžovatelkou vysvětlit jejich problémy. Při cestě autem s nimi jeli i 3 neznámí muži. Manžel
v sadu za vesnicí usnul, a když se stěžovatelka pokoušela uniknout, uvedení muži ji chytili a jeden
z nich ji znásilnil. Jakmile se manžel začal probouzet, dostali z něho muži strach a nechali
stěžovatelku uprchnout do vesnice. Stěžovatelka na naléhání svého bratra podala trestní
oznámení a podstoupila lékařské vyšetření ohledně zranění a gynekologický stěr. Měla ale strach,
protože věděla, že manželovy dvě sestry pracují ve vládě a jeho přítel je voják z povolání. Zhruba
po jednom až dvou týdnech od návratu do České republiky volala stěžovatelce její sestra; byla
na policii s manželem stěžovatelky a třemi muži. Stěžovatelku uvedená situace zastrašila a nechala
svoji sestru vzít zpět trestní oznámení; faxem poslala plnou moc ověřenou notářem. Manžel
potom stížnost roztrhal a sestře vyhrožoval násilím pro případ, že by se situace opakovala
a stěžovatelka na něj ještě někdy podala další stížnost. Tato situace se opakovala i v minulosti
a manžel byl schopen stěžovatelku vždy najít, i když utekla do jiného města; proto musela opustit
Kazachstán. Stěžovatelka dále uvedla, že nevěděla, jak dále pokračovalo policejní vyšetřování;
měla strach. Domnívá se ale, že policie nečinila žádné úkony, protože měla zkušenost,
že na základě žádosti o výplatu výživného, kterou podala před 10 lety, policie manžela nenašla,
ačkoli měla jeho adresu. Stěžovatelka rovněž předestřela, že jí manžel nedal mnoho let souhlas
k rozvodu. Společně se rozvedli až dne 14. 10. 2010 na žádost jejího manžela, když se dozvěděl,
že stěžovatelka otěhotněla se svým přítelem R. O., Uzbekem a občanem Kyrgyzstánu.
K jmenovanému příteli stěžovatelka odvezla do Kyrgyzstánu svoji dceru, když její dcera obdržela
v České republice výjezdní příkaz. Stěžovatelka dále konstatovala, že nezmínila veškeré důvody
pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, protože jí bylo sděleno, aby uvedla své důvody
krátce. Znásilnění v žádosti nezmínila, protože se bála a nechtěla ho zmiňovat vůbec. Zároveň ji
po celou dobu provázela obava z bývalého manžela, který stěžovatelce vyhrožoval, že ji
„dostane“ a že zabije její dceru, kvůli níž se musel se stěžovatelkou rozvést. Jelikož stěžovatelka
zostudila z pohledu islámu rodinu, nemohl s ní manžel dále setrvat v manželství. Stěžovatelka
rovněž vypověděla, že jako občanka Kazachstánu nemohla pobývat v Kyrgyzstánu. Kdyby se
vrátila do Kazachstánu, měla by problémy s bývalým manželem, který ví, že stěžovatelka jako
muslimka porodila nemanželské dítě. V případě návratu se stěžovatelka obávala bití a výhružek,
že ji bývalý manžel zabije. Na jednání manžela si stěžovatelka před rokem 2007 nestěžovala,
protože jí manžel vyhrožoval.
[22] Ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2012 vytvořené Ministerstvem zahraničí
Spojených států amerických dne 19. 4. 2013 zejména vyplývá, že v Republice Kazachstán je moc
na základě ústavy koncentrována v rukách prezidenta, který má pod kontrolou zákonodárný
i justiční systém. Mezi nejzávažnější problémy v oblasti lidských práv patří neexistence nezávislé
justice a spravedlivého procesu, všudypřítomná korupce a zneužívání pravomocí justičního
personálu. Zároveň dochází v zemi k diskriminaci a násilí vůči ženám. Přetrvává beztrestnost
lidí s kontakty na vládní činitele nebo na orgány činné v trestním řízení.
[23] Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 5. 12. 2012, č. j. 123003/2012-LPTP,
zejména vyplývá, že v případě neadekvátního policejního postupu je možné se obrátit
na instituci Ochránce lidských práv, která je podřízena prezidentovi; ochránce tedy není nezávislý
a jeho kompetence jsou omezené. Dále v Kazachstánu existuje řada neziskových organizací, které
jsou zaměřeny na ochranu lidských práv. Ačkoli se občané mohou obracet i na soudy, nejedná
se o nejúspěšnější způsob ochrany. Stížnostmi je možné obrátit se i na ministra vnitra,
ale vzhledem k povaze režimu se pravděpodobně nejedná o efektivní způsob ochrany práv.
[24] Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 3. 2013, č. j. 94212/2013-LPTP,
zejména vyplývá, že v případě nečinnosti státních orgánů lze podat stížnost prostřednictvím
Agentury pro věci státní služby. Situace občanů dlouhodobě pobývajících v zahraničí
se po návratu neliší od situace krátkodobě cestujících občanů. U vracejících občanů je podstatné,
zda mají zachovanou registraci trvalého bydliště; pokud by ji neměli nebo by zanikla, následuje
správní řízení s možností sankce. Občané, kteří mají v pasu označení o deportaci, mohou
v Kazachstánu podléhat šetření ohledně důvodů deportace; proto je důležité, aby odmítnutí
žadatelé o azyl měli v pořádku doklady.
[25] Ze zprávy Svoboda ve světě 2013 – Kazachstán vyhotovené v lednu 2013 organizací
Freedom House zejména vyplývá, že zažité postoje a ekonomická nevyrovnanost omezují
profesní příležitosti pro ženy. Domácí násilí často zůstává bez trestu, protože policisté se zdráhají
zasahovat do věcí, které pokládají za ryze rodinné a soukromé. Obecný trend míry svobody
je sestupný v důsledku zákazu mnoha médií.
[26] V protokolu ze dne 10. 9. 2013 o seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí
dle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, stěžovatelka zejména uvedla, že jí bývalý
manžel stále vyhrožuje prostřednictvím dětí, že ji vyhledá a zabije.
III. a)
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože absence této zásadní vady rozsudku
je podmínkou pro věcný přezkum dalších kasačních námitek (viz například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, č. 617/2005 Sb. NSS, všechna
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Stěžovatelka shledává
jeho nepřezkoumatelnost v tom, že se městský soud nezabýval otázkou efektivity kazašské policie
a její ochotou poskytovat muslimským ženám ochranu.
[28] Obecně nevypořádání se s žalobní námitkou ze strany soudu je skutečností, která má vliv
na zákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť ze zásad spravedlivého procesu mj. vyplývá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky
a vysvětlit, jak byly hodnoceny. Tato povinnost dostatečného odůvodnění rozhodnutí, jakkoli
je na ni třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat, však nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr, že povinnost řádného odůvodnění
rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď
na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument (shodně judikuje Ústavní soud – viz
např. usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 691/11, dostupné na: http://nalus.usoud.cz,
či Evropský soud pro lidská práva – viz jeho rozsudek ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk
v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29, dostupné
na: http://hudoc.echr.coe.int/). Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu
je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami žalobce
tak, aby žádná z nich nezůstala neobjasněna a bez náležité odpovědi. Odpověď na základní
námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé
námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54, ze dne
29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012 - 58, 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013 - 66).
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se městský soud uvedenou otázkou zabýval
na straně 11 svého rozhodnutí, kde uvedl, že policie byla činná do doby, než žalobkyně vzala
zpět podané trestní oznámení. Aniž by na tomto místě zdejší soud hodnotil správnost
skutkových závěrů městského soudu, je z odůvodnění rozsudku patrné jeho stanovisko,
že se stěžovatelka vlastním postupem zřekla policejní ochrany. Pokud městský soud zaujal tento
názor, je pochopitelné, že bylo z jeho pohledu nadbytečné se zabývat efektivitou dostupné
policejní ochrany. Proto nelze přijmout závěr stěžovatelky, že městský soud námitku zcela
pominul.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal námitku ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu důvodnou a mohl případ věcně přezkoumat.
III. b)
Příslušnost
stěžovatelky k určité sociální skupině
[31] Stěžovatelka předně namítá, že přísluší k sociální skupině muslimek, které porodily
nemanželské dítě, a ze strany bývalého manžela jí hrozí msta. Zároveň tvrdí, že tyto muslimky
jsou v muslimské společnosti vnímány odlišně od jiných žen, které porodily dítě během
manželství, že jsou zavrhovány a pronásledovány.
[32] Naproti tomu městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není příslušnicí uvedené
sociální skupiny, protože stěžovatelka je muslimkou, byly jí známy morální zásady islámu,
a předem musela vědět, jak se bude muslimská společnost stavět k ženě, která počne
za trvání manželství dítě v rámci mimomanželského vztahu. Jelikož stěžovatelka vědomě jednala
v rozporu se zásadami, ve kterých byla vychovávána, městský soud jí nepřiznal status příslušníka
určité sociální skupiny.
[33] Podle §12 písm. b) zákona o azylu „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní
ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“.
[34] Podle čl. 10 odst. 1 písm. d) před středníkem směrnice Rady č. 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby
bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů
potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, účinné do 20. 12. 2013
(dále jen „kvalifikační směrnice“), „skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména
- jestliže příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou
nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost
nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla a
- tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou“.
Zcela identicky zní i čl. 10 odst. 1 písm. d) před středníkem směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu
pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté
ochrany, přepracované znění, účinné od 21. 12. 2013 (dále jen „kvalifikační směrnice II“).
[35] Kvalifikace pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině dle §12 písm. b)
zákona o azylu je nejsložitější, protože tento důvod není oproti ostatním přesně zákonem
definován a zahrnuje i samotné vymezení pronásledované sociální skupiny. Nejvyšší správní soud
se vymezením sociálních skupin zabýval již v celé řadě případů. Dospěl například k závěru,
že za sociální skupinu mohli být považování vojáci a příslušníci ozbrojených složek, které
obyvatelstvo vnímalo jako představitele či přívržence režimu (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 8. 2012, č. j. 5 Azs 2/2012 - 49), a branci, kteří čelili hrozbě násilí v případě
nástupu do vojenské služby ze strany teroristických skupin, když jim stát nebyl schopen zaručit
dostatečnou ochranu, a na druhé straně byli vystaveni hrozbě trestu odnětí svobody ze strany
státu, pokud by službu nenastoupili (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS). Za sociální skupinu mohla být ale považována
i rodina žadatele o azyl (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 6 Azs 3/2012 - 45) či žadatel pronásledovaný fanatiky pro život v nábožensky smíšeném
manželství (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101,
č. 1806/2009 Sb. NSS).
[36] Ačkoli samotné znění §12 písm. b) zákona o azylu neobsahuje kritéria pro určení
příslušnosti k určité sociální skupině, její obsah je nutné vykládat v souladu s Úmluvou o právním
postavení uprchlíků, přijatou dne 28. 7. 1951 v Ženevě, ve znění Protokolu ze dne 31. 1. 1967,
č. 208/1993 Sb., (dále jen „Ženevská úmluva“). Dále musí být aplikace tohoto ustanovení
též v souladu i s kvalifikační směrnicí, která harmonizuje azylové právo mezi členskými
státy Evropské unie (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, č. 1713/2008 Sb. NSS). Zároveň je možné kritéria pro vymezení sociální
skupiny hledat i v judikatuře soudů a ve směrnicích a doporučeních Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky – UNHCR. Přestože se v případě směrnic UNHCR nejedná o závazné
prameny práva, ze kterých by byl zdejší soud povinen vycházet, jde o inspirativní prameny
mezinárodně uznávané praxe („soft law“), které je vhodné mít na zřeteli jak při aplikaci práva,
tak při tvorbě právních předpisů (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 5. 2012, č. j. 2 Ao 5/2011 - 204, č. 2659/2012 Sb. NSS).
[37] Důvod pronásledování – příslušnost k určité sociální skupině – nemá pevně stanovené
hranice jako jiné azylové důvody. Příslušnost k určité sociální skupině je nutné proto chápat
v kontextu světových a společenských proměn v jednotlivých kulturách a vzhledem k vývoji
lidskoprávních norem mezinárodního práva. Nejvyšší správní soud vycházel předně ze znění
čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice. První podmínka uvedeného ustanovení vymezuje
tzv. „chráněné znaky“ – atributy jisté kvality, které jsou vlastní určité sociální skupině; druhá
podmínka je potom orientována na tzv. „sociální percepci“ – vnímání této sociální skupiny
okolní společností jako odlišné. Obě podmínky přitom musí být dle znění kvalifikační směrnice
splněny zároveň (kumulativně), v některých případech může k získání mezinárodní ochrany
postačovat i jen alternativní splnění jedné z podmínek (srovnej čl. 3 kvalifikační směrnice
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 - 45).
[38] Kritéria stanovená kvalifikační směrnicí korespondují i s dřívější soudní praxí
a metodikou UNHCR. Směrnice k určování příslušnosti k určité sociální skupině uvádí
dva přístupy. (i) Při posuzování „chráněných znaků“ se zjišťuje, zda určitá skupina oplývá
určitým nezcizitelným znakem, či zda zcizení takového znaku by nebylo možné po příslušnících
takové skupiny požadovat, protože by bylo v rozporu s lidskou důstojností. (ii) Druhý
přístup je orientován na zjištění, zda je skupině vlastní určitý atribut, který umožňuje
rozpoznat její jednotlivé členy nebo jenž je odlišuje od společnosti, tzv. „sociální percepce“
[viz Směrnice k mezinárodní ochraně: „Příslušnost k určité sociální skupině“ v kontextu článku
1A(2) Úmluvy z roku 1951 resp. Protokolu z roku 1967 ve vztahu k statusu uprchlíků, vydaná
dne 7. 5. 2002, č. HCR/GIP/02/02, všechny citované prameny UNHCR jsou dostupné
na: http://www.refworld.org/protectionmanual.html].
[39] Obdobné závěry lze nalézt i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. V rozsudku
ze dne 14. 1. 2004, č. j. 2 Azs 69/2003-48, zdejší soud zopakoval svůj dřívější názor, že „[s]ociální
skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může
ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství,
národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám,
skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám“. V rozsudku
ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004-60, č. 364/2004 Sb. NSS, zdejší soud uvedl,
že přestože pojem sociální skupiny není ze své povahy zcela jasný, pro určení existence sociální
skupiny „[l]ze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden představuje
tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou
charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví,
etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav),“ dále shrnul,
že [u]rčitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň
takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak
zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto
charakteristiku nepředstavuje“.
[40] Detailní rozbor zvláštností pronásledování z důvodu pohlaví (dále jen „genderové
pronásledování“) nabízí další směrnice UNHCR [Směrnice k mezinárodní ochraně: „Zvláštnosti
pronásledování z důvodu pohlaví“ v kontextu článku 1A(2) Úmluvy z roku 1951 resp. Protokolu
z roku 1967 ve vztahu k statusu uprchlíků, vydaná dne 7. 5. 2002, č. HCR/GIP/02/01]. Ačkoli
samotný pojem pronásledování z důvodu pohlaví nemá vlastní právní význam, v souvislosti
s dalšími okolnostmi může hrát pohlaví významnou roli. Proto směrnice považuje za jednu
ze zásad pro výklad pojmu uprchlík ve smyslu Ženevské úmluvy, aby byl zohledňován
při zkoumání azylových žádostí i faktor pohlaví. Směrnice rozlišuje mezi pojmy pohlaví
v biologickém smyslu („sex“) a pohlavím v sociálním smyslu („gender“), které zohledňuje vztahy
mezi muži a ženami v určité společnosti dané zvyklostmi a kulturou. Přestože cílem genderového
pronásledování mohou být muži i ženy, ženy jsou častěji vystavěny zejména sexuálnímu násilí,
domácímu násilí, nucenému manželství, mrzačení pohlavních orgánů či trestům za porušení
zvyklostí.
[41] Uvedená směrnice UNHCR dále uvádí, že v otázce zkoumání tvrzeného genderového
pronásledování je podstatné jak detailní posouzení azylového příběhu žadatele, tak přesné zjištění
podmínek v zemi původu; především je důležité posouzení faktické situace v zemi původu
žadatele, nikoli pouhý odkaz na právní předpisy. V případě genderově pronásledovaných
žen jde zejména o ověření, jaké je právní postavení žen, jaká jsou jejich politická, hospodářská
a občanská práva. Zároveň je potřeba zjistit, jaké jsou kulturní a sociální zvyklosti země původu,
co se stane, pokud je žena poruší, a jak jsou ženy chráněny. Směrnice zdůrazňuje,
že pod uvedené případy je možné zařadit i situace, kdy stát vědomě či z neschopnosti nebrání
tomu, aby byla určitým osobám způsobena vážná újma soukromými osobami. Přitom byla-li
původcem pronásledování soukromá osoba, stačí pro prokázání příčinné souvislosti mezi důvody
pronásledování a odůvodněným strachem, aby pronásledovala žadatele z azylově relevantních
důvodů. Důvody, proč stát neposkytl žadateli před tímto pronásledováním ochranu, nejsou
v takovém případě podstatné. Příčinná souvislost je dána ale i v opačné situaci, pokud soukromá
osoba pronásledovala žadatele mimo azylově relevantní důvody, ale stát žadateli neposkytl
ochranu z azylově relevantních důvodů.
[42] Ženy popisuje směrnice UNHCR jako typický možný příklad sociální skupiny, protože
jsou podskupinou společnosti s určitými vrozenými a nezměnitelnými atributy a často se s nimi
zachází jinak než s muži. Přitom uvedené platí nezávisle na velikosti sociální skupiny, vnitřní
soudržnosti, je-li příslušnost ve skupině dobrovolná, či zda hrozí pronásledování všem členům
skupiny nebo jen některým. Ačkoli znak pronásledování může být významným faktorem
pro vymezení skupiny, skupina by měla být identifikována jako taková na základě kritérií
chráněných znaků a sociální percepce.
[43] Předmětem přezkumu je nyní posouzení otázky, mohla-li být stěžovatelka příslušnicí
skupiny muslimek, kterým se narodilo nemanželské dítě, a zda příslušnost k této skupině
byla v příčinné souvislosti s tvrzeným pronásledováním, popřípadě zda byla příčinou vzniku
strachu z pronásledování. Nejvyšší správní soud zhodnotil zjištěný skutkový stav dle čl. 10 odst. 1
písm. d) kvalifikační směrnice a výše uvedených skutečností a dospěl k závěru, že kasační námitka
je důvodná.
[44] Stěžovatelka tvrdí, že ji bývalý manžel pronásleduje z toho důvodu, že za trvání
manželství porodila dítě s jiným mužem, čímž pohaněla rodinu v muslimském pojetí. Již během
manželství ji muž bil, opíjel se a nestaral se o děti. Během návštěvy v Kazachstánu v červnu 2009
byla znásilněna známými svého muže. Přestože se chtěla s manželem delší dobu rozvést, manžel
ji rozvod nepovolil; sám podal žádost teprve ve chvíli, kdy se dozvěděl o jejím těhotenství.
Stěžovatelka se zároveň obává pronásledování ze strany muslimské komunity, která nemanželské
těhotenství neakceptuje (bod 17 a 22).
[45] Pohledem první podmínky v čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice sdílejí muslimky,
které porodily v manželství dítě s jiným mužem, společnou minulost – narození nemanželského
dítěte, kterou nelze změnit. Stěžovatelka dále tvrdí, že takové ženy jsou v muslimské společnosti
vnímány odlišně, resp. pronásledovány, což by nasvědčovalo splnění i druhé podmínky.
[46] Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že stěžovatelka splnila svoji část
povinností v azylovém řízení, které spočívaly (i) v tvrzení důvodného strachu z pronásledování,
či pronásledování, (ii) které probíhá z azylově relevantních důvodů, přičemž (iii) stěžovatelka
je mimo zemi původu a (iv) uvádí, proč nemohla využít ochrany země původu. Muslimky,
které porodily nemanželské dítě, by mohly být považovány za zvláštní sociální skupinu, pokud
by byla prokázána i druhá podmínky, tj. sociální percepce skupiny v zemi původu. Přitom
hodnocení, jak okolní společnost vnímá určitou sociální skupinu, jak s ní zachází a zda nedochází
k pronásledování jejích členů, lze posoudit pouze na základě objektivních a aktuálních informací
o situaci v zemi původu.
[47] Žalovaný se otázkou příslušnosti stěžovatelky k určité sociální skupině vůbec nezabýval.
Na jednu stranu konstatoval, že stěžovatelka byla pronásledována pouze ze strany soukromých
osob, na druhou stranu uvedl, že policejní orgány projevily dostatečnou snahu k tomu,
aby stěžovatelku ochránily. Přestože stěžovatelka výslovně nekvalifikovala jako důvod své žádosti
příslušnost k určité sociální skupině, z její žádosti o mezinárodní ochranu vyplývají obavy týkající
se jejího postavení jako muslimky, která porodila nemanželské dítě (body 15 a 16). Po žadateli
o mezinárodní ochranu přitom nelze požadovat, aby právně kvalifikoval azylové důvody
dle §12 písm. b) zákona o azylu; jeho povinností je předestření úplného, vnitřně konzistentního
a detailního azylového příběhu. Povinnost podřadit azylový příběh pod příslušné důvody
je potom úkolem správního orgánu.
[48] Oproti žalovanému se otázkou příslušnosti k určité sociální skupině zabýval městský
soud, který uvedl, že stěžovatelku nemohl považovat za příslušnici skupiny muslimek, které
otěhotněly mimo manželství, protože tímto jednáním stěžovatelka vědomě porušila normy
chování svého společenství. Nejvyšší správní soud považuje tento názor za zcela nesprávný.
Právě společenské normy chování, jež tolerují či přímo vyžadují porušování některých lidských
práv a svobod, jsou základem mezinárodně uznaných důvodů (srovnej čl. 1 písm. A odst. 2
Ženevské úmluvy), pro které je přiznávána azylová ochrana. Stěžovatelka vhodně poukázala
na analogii se sociální skupinou osob s menšinovou sexuální orientací, jejichž jednání islám
rovněž nemusí akceptovat, ale nelze po nich požadovat, aby svoji sexuální orientaci přizpůsobili
většinové heterosexuální populaci (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech X, Y
a Z proti Minister voor Immigratie en Asiel, C-199/12 až C-201/12, ECLI:EU:C:2013:720). Nejvyšší
správní soud v té souvislosti poukazuje na případ, v němž konstatoval, že nelze požadovat
po žadateli mezinárodní ochrany, aby předešel svému pronásledování v zemi původu tím,
že se vzdá veřejných projevů své víry – jemu typických chráněných znaků (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 - 26, č. 3085/2014 Sb. NSS).
Zároveň je třeba zdůraznit, že jednání stěžovatelky, která, poté co pro nesouhlas
manžela ani po dlouholetém odloučení a předchozím špatném zacházení ze strany manžela,
tedy po faktickém hlubokém a trvalém rozvratu manželství, nemohla dosáhnout rozvodu,
navázala vztah s jiným mužem a porodila mu dceru, nelze považovat za protiprávní ve smyslu
právního řádu České republiky. Naopak její jednání je lidsky pochopitelné.
[49] Nejvyšší správní soud k vyjádření žalovaného dodává, že považuje za nepřípadný jeho
odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 65,
v němž byl citován rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67, podle
kterého ženy pronásledované ze strany manželů nebo partnerů nejsou určitou sociální skupinou.
Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval tvrzeným pronásledováním ženy
ze strany manžela v Rumunsku. Oproti nyní posuzovanému případu bylo Rumunsko bezpečnou
zemí původu a žena namítala pouze obecné pronásledování bez uvedení dalších azylově
významných okolností. Nejvyšší správní soud dále podotýká, že kvalifikační směrnice,
která obsahuje oproti zákonu o azylu kritéria pro kvalifikaci sociálních skupin, byla přijata až dne
29. 4. 2004 a povinnost členských států k harmonizování národního práva byla určena do dne
10. 10. 2006. S ohledem na přednost unijního práva nelze proto starší judikaturu aplikovat
bez zohlednění aktuálně platného práva a nejnovějších trendů v mezinárodní ochraně lidských
práv a svobod.
[50] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný
se společně s městským soudem dostatečně nezabývali azylovým důvodem v §12 písm. b)
zákona o azylu – příslušností k určité sociální skupině. Především nezjistili úplný skutkový stav
(§3 správního řádu) tak, aby mohly tvrzenou příslušnost stěžovatelky k sociální skupině
kazašských muslimek, které porodily nemanželské dítě, posoudit dle čl. 10 odst. 1 písm. d)
kvalifikační směrnice (srovnej bod 37). Bez dostatečných informací o situaci v Kazachstánu
nemohli uzavřít, jaký je postoj kazašské muslimské komunity k jejím příslušnicím, které porodily
nemanželské dítě, zda dochází k pronásledování těchto žen i ze strany společnosti a jak jsou
orgány veřejné moci schopné zajistit ochranu proti takovému pronásledování (srovnej §2
odst. 11 zákona o azylu, ve znění účinném od 1. 5. 2013).
[51] Ačkoli mezi stranami není sporná otázka ohledně pronásledování stěžovatelky, zdejší
nad rámec této námitky poukazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 - 274,
č. 2290/2011 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že situace, kdy žadatelka nuceně uzavřela
manželství, nemohla ho proti své vůli opustit a docházelo k dalšímu porušování jejích základních
práv (domácí násilí), mohla být vzhledem k dalším podmínkám v zemi původu (Kyrgyzstán)
kvalifikována jako pronásledování. Navíc konstatoval, že je nutné při hodnocení dostupné
ochrany v zemi původu posuzovat, zda je ochrana před domácím násilím dostupná a účinná
pro ženy v obdobném postavení.
III. c)
Efektivita policie a justice v Kazachstánu a ochrana muslimek, které porodily
nemanželské dítě
[52] Stěžovatelka dále namítá, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda policie mohla
stěžovatelce poskytnout efektivní pomoc a byla-li v muslimské společnosti vůbec ochotna
poskytnout pomoc ženě, jež porodila nemanželské dítě.
[53] Žalovaný společně s městským soudem naopak postavili svoji argumentaci na tom,
že stěžovatelka se sama zřekla policejní ochrany, když stáhla svoje trestní oznámení. Pokud
by tak neučinila, poskytla by jí policie ochranu.
[54] Podle §2 odst. 9 věty druhé zákona o azylu „[p]ůvodcem pronásledování nebo vážné újmy
se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou“.
[55] Podle čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice „[m]á se zpravidla za to, že ochrana je poskytována,
jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 (stát, strany a organizace, včetně mezinárodních, pozn. zdejšího
soudu) učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením
účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování
nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“.
[56] Nejvyšší správní soud pro prostudování spisu dospěl k závěru, že závěry městského
soudu i žalovaného jsou v rozporu se skutkovými zjištěními vyplývajícími ze spisů.
Povinností žalovaného bylo zjistit dostatečné informace o Kazachstánu k efektivitě policejní
ochrany a justičního systému (bod 37; srovnej dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, k požadavkům na informace
o zemi původu). Ze současně shromážděných podkladů vyplývá, že Kazachstán trpí závažnými
nedostatky v oblasti lidských práv, neexistuje zde nezávislá justice, život je prodchnut
všudypřítomnou korupcí a u lidí s kontakty na vládní moc přetrvává beztrestnost (bod 18).
Zároveň míra svobody v Kazachstánu stále klesá, ženy mají špatné ekonomické postavení
ve společnosti a policie nezasahuje do sporů týkajících se domácího násilí (bod 21). Přestože
existuje právně celá řada institutů, které by měly zajistit obyvatelstvu ochranu orgány veřejné
moci (body 19 a 20), je minimálně sporná jejich účinnost. Stěžovatelka přitom vypověděla,
že měla z podání trestního oznámení obavy, protože měla předchozí špatnou zkušenost,
a dále uvedla, že manželovy sestry pracovaly pro vládu a jeho přítel byl voják z povolání (bod 17).
Navíc není vůbec zřejmé, zda by obecně neefektivní justiční systém v Kazachstánu zajistil
ochranu stěžovatelce, která tím, že porodila nemanželské dítěte, porušila normy chování
muslimské společnosti. Mimoto žalovaný i městský soud pominuli tu část výpovědi stěžovatelky,
podle níž vzala své trestní oznámení zpět na základě výhrůžek bývalého manžela stěžovatelky
násilím vůči její sestře. Ostatně již to, že pachatel či spoluviník může pomocí výhružek dalším
násilím donutit oběť závažného zločinu ke „zpětvzetí“ trestního oznámení, a na základě
takového úkonu policie pokládá věc za uzavřenou, nesvědčí o efektivitě policejní ochrany proti
takovému násilnému jednání.
[57] Ačkoli jednou z podmínek mezinárodní ochrany je její subsidiarita k ochraně,
kterou poskytuje země původu, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 1 Azs 86/2008 - 111, č. 1806/2009 Sb. NSS, konstatoval, že z výkladu čl. 7 odst. 2
kvalifikační směrnice lze dovodit povinnost správního orgánu získat dostatečné informace o tom,
nakolik je ochrana poskytovaná orgány veřejné moci v praxi účinná a zda k ní dotčená osoba
mohla mít přístup. Bylo by totiž poněkud cynické a v rozporu se zásadou materiální pravdy
(§3 správního řádu) vyžadovat využití všech dostupných právních prostředků za situace,
kdy orgány veřejné moci fakticky ochranu nezajišťují nebo zajišťovat nechtějí.
[58] Shrnuto, pokud Kazachstán není schopen zajistit stěžovatelce ochranu před jejím
bývalým manželem, čímž se měli ale žalovaný a městský soud zabývat, může být za původce
pronásledování považován ve smyslu §2 odst. 9 věty druhé zákona o azylu i bývalý manžel
stěžovatelky jako soukromá osoba. Stejně tak původcem pronásledování může být i muslimská
komunita motivovaná snahou potrestat porušením norem, které zakazují mít mimomanželský
vztah a počít nemanželské dítě, pokud by jí orgány veřejné moci v pronásledování nezabránily
nebo nechtěly zabránit.
[59] Kasační námitka je proto rovněž důvodná.
III. d)
Věrohodnost tvrzeného znásilnění
[60] Stěžovatelka dále napadá to, že žalovaný a městský soud neuvěřily její výpovědi ohledně
znásilnění, protože jej nezmínila v žádosti o mezinárodní ochranu, ale mluvila o něm až později
v průběhu pohovoru za přítomnosti své zástupkyně.
[61] Nejvyšší správní soud se věrohodností i břemenem tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu zabýval ve své rozhodovací činnosti v četných případech. Pokud se žadatel
o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie,
jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými
informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet. Na posuzování
věrohodnosti dílčích tvrzení žadatele se vztahuje standard přiměřené pravděpodobnosti.
Žalovaný tedy může zcela vyloučit z posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř
najisto, že se nestaly – neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo. Jiná situace
nastává, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti;
pouze v tomto případě může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného
a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, a další tam citovanou
judikaturu).
[62] V otázce posouzení věrohodnosti genderově pronásledovaných žen je vhodné
opět poukázat na směrnici UNHCR ohledně genderového pronásledování, podle níž žadatelé
o azyl z důvodů genderového pronásledování potřebují podporu a zvláštní zacházení, zejména
pokud mají za sebou vážná traumata. Mohou totiž mít strach z úředních osob, či z trestu
ze strany své rodiny nebo společnosti. V případě obětí sexuálního zneužití nebo jiných traumat
je dokonce možné, že musí proběhnout druhý či třetí pohovor, aby vznikla určitá důvěra mezi
žadatelem o azyl a úředníkem vedoucím pohovor, aby bylo možné získat všechny informace.
Nutné je dále přijmout i případné rozrušení ženy při pohovoru, mít na paměti její prožité
trauma a kulturní odlišnosti. Cílem pohovoru, jehož obsahem je i výpověď k sexuálnímu násilí
nebo znásilnění, není zajistit veškeré detaily zneužití; daleko důležitější jsou události před
a po činu, průvodní okolnosti a jiné související detaily. Zpravidla je nutné zohlednit i skutečnost,
že žena nebude znát důvody svého zneužití. V souvislosti s posuzováním věrohodnosti
výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu týkající se intimních detailů jeho soukromého života
(což je situace do jisté míry obdobná jako situace stěžovatelky) uvedl Soudní dvůr Evropské unie
v rozsudku ve spojených věcech A., B. a C. proti Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C-148/13
až 150/13, LI:EU:C:2014:2406, tyto pokyny:
„67. Začtvrté co se týče možnosti, že příslušné orgány učiní závěr o nedostatečné důvěryhodnosti,
zejména pokud se tento žadatel nedovolával tvrzené sexuální orientace při první příležitosti,
která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování, je třeba uvést následující.
68. Z ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 vyplývá, že členské státy mohou pokládat za povinnost
žadatele předložit „co nejdříve“ všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu.
69. Nicméně vzhledem k citlivé povaze otázek souvisejících s osobní sférou člověka, a zejména
s jeho sexualitou nelze učinit závěr o jeho nedostatečné důvěryhodnosti na základě pouhé skutečnosti,
že z důvodu neochoty odhalit intimní aspekty svého života nedeklaroval hned od počátku svoji
homosexualitu.
70. Dále je třeba poznamenat, že povinnost podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 předložit všechny
náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu „co nejdříve“ je zmírněna požadavkem,
který ukládá příslušným orgánům čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice 2005/85 a čl. 4 odst. 3 směrnice
2004/83, zohlednit při vedení pohovoru osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně zranitelnosti
žadatele, a provést posouzení této žádosti jednotlivě a zohlednit při něm konkrétní postavení a osobní
situaci každého žadatele.
71. Považovat žadatele o azyl za nevěrohodného pouze na základě toho, že neodhalil svou sexuální
orientaci při první příležitosti, která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování,
by tak vedlo k nesplnění požadavku uvedeného v předcházejícím bodě.“ [Tj. provádět zjišťování
skutkového stavu v řízení o mezinárodní ochraně tak, aby nebyla narušena lidská
důstojnost žadatele zaručená čl. 1 Listiny základních práv EU, pozn. Nejvyššího správního
soudu].
[63] Z výše uvedeného vyplývá, že nároky na přesnost výpovědí žadatelů o mezinárodní
ochranu v azylovém řízení jsou výrazně nižší, než v případě klasického správního řízení. Pokud
je pohovor navíc veden s genderově pronásledovanou ženou, je nutné zohlednit i další rušivé
faktory, jak bylo výše uvedeno. Zároveň nelze klást žadateli o mezinárodní ochranu k tíži, pokud
je výpověď k traumatickým událostem zdráhavá, neúplná nebo podána s jistým odstupem.
[64] Během pohovoru (bod 17) stěžovatelka barvitě vylíčila události při návštěvě Kazachstánu
v červnu 2009, včetně svého znásilnění. Uvedla podrobné detaily jak situace, která znásilnění
předcházela, tak událostí následných. Zároveň vysvětlila, že byla během sepisu žádosti
o mezinárodní ochranu poučena, aby byla stručná a že jsou kolonky pro zaznamenání důvodů
pro podání žádosti limitovány počtem znaků.
[65] Městský soud a žalovaný považovali výpověď stěžovatelky za nevěrohodnou pouze
na základě skutečnosti, že o znásilnění vypovídala až během pohovoru za přítomnosti
své zástupkyně. Výtky týkající se skutkových rozporů ve výpovědi přitom neměli. Vzhledem
k výše uvedeným standardům na posuzování výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu nemůžou
jejich závěry obstát. Na újmu stěžovatelce nemůže být ani to, že využila svého ústavně
zaručeného práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zvolila si zástupkyni,
která byla rovněž přítomna u jejího výslechu.
[66] Pokud městský soud poukazuje na nesrovnalosti ohledně délky těhotenství (stěžovatelka
byla již v červnu 2009 těhotná a dítě se narodilo 22. 7. 2010, tedy dle názoru městského soudu
po více jak 12 měsících), nejsou tyto závěry v souladu se skutkovým stavem zachyceným ve spise.
Z pohovoru jasně vyplývá, že po návratu do České republiky stěžovatelka potratila. Přestože tato
informace není pro posouzení případu relevantní, nejmladší dcera stěžovatelky byla zjevně počata
později po návratu do České republiky. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že drobné nesrovnalosti
v nepodstatných otázkách nemohou vyvrátit azylový příběh, je-li jinak detailní a konzistentní.
[67] I tato kasační námitka je proto důvodná.
III. e)
Pozbytí státního občanství
[68] Stěžovatelka závěrem namítá, že není možné vyloučit, že pozbyla státní občanství
Kazachstánu.
[69] Vzhledem k tomu, že ztráta občanství není sama o sobě důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 80/2006 - 64, č. 1659/2008 Sb. NSS) a stěžovatelka neuvedla další skutečnosti,
proč by ztráta občanství měla být azylově relevantní, zdejší soud neshledal námitku důvodnou.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[70] Jelikož již v řízení před městským soudem existoval důvod ke zrušení rozhodnutí
žalovaného pro nedostatečné zjištění skutkového stavu [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
Nejvyšší správní soud zrušil vedle prvního výroku rozsudku městského soudu, kterým byla
žaloba stěžovatelky zamítnuta, i rozhodnutí žalovaného [§78 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), zejména znovu zhodnotí již získané informace o zemi původu,
nebo je doplní o data ohledně postavení muslimek v Kazachstánu, které porodily nemanželské
dítě, a úrovně ochrany, kterou jim je v případě domácího a sexuálního násilí veřejná
moc schopna, resp. ochotna, zajistit. Nejvyšší správní soud zrušil i výrok druhý napadeného
rozsudku o nákladech řízení před krajským soudem, neboť se jedná o výrok závislý na výroku
prvním.
[71] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tj. i třetí výrok týkající
se stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně stěžovatelky v řízení
před městským soudem. Ve vztahu k tomuto výroku však stěžovatelka neuplatnila relevantní
důvody, kterými by zpochybňovala jeho zákonnost a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu
k tomuto výroku ani žádné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto kasační
stížnost v rozsahu napadajícím tento výrok zamítl.
[72] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný a stěžovateli dle obsahu spisů
žádné uplatnitelné náklady v řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl i o tom,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení před městským soudem (§110
odst. 3 věta druhá s. ř. s.) a to se stejných důvodů jako u řízení o kasační stížnosti.
[73] V soudním řízení byla v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. ustanovena stěžovatelce advokátky,
jejíž odměnu nese stát a která zastupovala stěžovatelku i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8
věta poslední s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky
za řízení o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších
předpisů, a to ve výši 3.100 Kč (srov. §9 odst. 4 a §7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupkyně
stěžovatelky nedoložila zdejšímu soudu, že je plátkyní DPH, celková výše odměny ustanovené
zástupkyně stěžovatelky činí 3.400 Kč. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené
zástupkyně rozhodl městský soud třetím výrokem napadeného rozsudku, který zůstává nedotřen
(srov. bod 71 tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu