ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.410.2020:42
sp. zn. 5 Azs 410/2020 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. U., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2020, č. j. 19 Az 49/2020 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se ur č uj í
částkou 5250 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2020, č. j. OAM-78/LE-BA02-BA04-2020;
uvedeným rozhodnutím žalovaný opakovanou žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
shledal nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25
písm. i) zákona o azylu zastavil.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel poprvé požádal o udělení mezinárodní ochrany
v České republice dne 4. 9. 2017. Jako důvody tehdejší žádosti stěžovatel uváděl snahu legalizovat
si na území České republiky pobyt a dále obavu z povolání do armády a nasazení do bojových
akcí na východě Ukrajiny, příp. trestu za nenastoupení do armády, a dále obecně obavu ze situace
v Doněcké oblasti, odkud pochází. Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2018, č. j. OAM-727/ZA-ZA11-
2017, žalovaný neudělil stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b
zákona o azylu. Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 27. 11. 2019, č. j. 13 Az 17/2018 - 32, proti němuž stěžovatel nepodal kasační stížnost.
[3] Dne 11. 8. 2020 podal stěžovatel opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
K té dne 26. 8. 2020 sdělil, že dříve používal příjmení T., je ukrajinské státní příslušnosti,
ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání a nemá žádné politické přesvědčení; je svobodný
a má jednu zletilou dceru, která žije na Ukrajině. Poslední místo bydliště ve vlasti stěžovatele bylo
město Kramatorsk. Z Ukrajiny stěžovatel odjel v roce 2008, naposledy tam byl na návštěvě v roce
2010; do České republiky naposledy přicestoval na přelomu června a července roku 2010.
Je zdráv a nemá žádná zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby. K důvodům opakované
žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel uvedl, že nemá na Ukrajině co dělat, nemá tam práci,
nemá tam kde bydlet. Nemá ani ukrajinské doklady, protože všechny jsou ztracené nebo
propadlé. Pokud by si vyřizoval nové doklady, bude mobilizován. Na dotaz správního orgánu,
zda uvedené skutečnosti sdělil již při podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
stěžovatel odpověděl, že si to už nepamatuje.
[4] Žalovaný vyhodnotil tuto opakovanou žádost jako nepřípustnou. Při jejím posouzení
přitom vyšel kromě samotné žádosti a výpovědi stěžovatele rovněž ze spisového materiálu
k předchozí žádosti stěžovatele a dále z materiálu Informace OAMP MV ČR – Ukrajina: Situace
v zemi – politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách,
vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, ze dne 25. 4. 2020 a z Informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 19. 8. 2019, č. j. 131227-6/2019-LPTP.
[5] Stěžovatel v opakované žádosti uvedl shodné důvody, pro které se nechce na Ukrajinu
vrátit jako v minulém řízení, tedy, že nechce nastoupit výkon základní vojenské služby, nechce do
armády, přeje si zůstat v České republice, na Ukrajině nikoho nemá. Uvedenými důvody žádosti
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany i jeho situací v případě jeho návratu do země původu
se žalovaný podrobně zabýval již v předchozím správním řízení. Žalovaný setrval na závěru,
že tvrzené obavy stěžovatele nezakládají nárok na udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Dále žalovaný konstatoval, že v zemi původu nedošlo od doby, kdy byla posuzována předchozí
žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, k žádné zásadní změně, která by mohla
představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu, tedy by svědčila o tom,
že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona, ani
že by mu hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
neuvedl žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opakované posouzení jeho žádosti,
a že dle zmiňovaných informací o zemi původu nedošlo na Ukrajině od doby, kdy byla meritorně
posuzována předchozí žádost stěžovatele, tj. od března 2018, resp. od prosince 2019, k žádné
změně, která by mohla takovou novou skutečnost představovat, shledal žalovaný opakovanou
žádost nepřípustnou ve smyslu §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a řízení o ní proto v souladu
s §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
[6] Proti uvedenému rozhodnutí brojil stěžovatel žalobou podanou ke krajskému soudu,
v níž namítal, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s obsahem nových důvodů žádosti
o mezinárodní ochranu; stěžovatel poukázal na to, že o mezinárodní ochranu žádá z toho
důvodu, že na Ukrajině nemá co dělat, nemá tam kde bydlet, nic tam nemá. V napadeném
rozhodnutí žalovaný neuvedl, zda nově uváděné skutečnosti zařadil mezi skutečnosti, které mohl
uvádět v minulosti, příp. mezi skutečnosti, které jsou pro azylové řízení irelevantní. S těmito
důvody se fakticky vůbec nijak nevypořádal, žalovaný proto nepostupoval v souladu se zákonem.
[7] Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí obsahuje zdůvodněné závěry o tom,
že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo
doplňkové ochrany a že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla
zakládat opodstatněnost nové žádosti; tyto závěry nacházejí oporu ve spisu. Soud uzavřel,
že stěžovatelem uvedené skutečnosti se netýkají změny situace v zemi původu, důvodů jeho
odchodu ani jím prezentovaných problémů, které na Ukrajině měl mít, ani důvodů, pro něž
by měl mít jakékoliv obavy v případě návratu do země, tím méně pak svědčících o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo
že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Krajský soud tedy neshledal námitky
stěžovatele důvodnými, a žalobu proto zamítl.
[8] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu z důvodu vady
řízení před správním orgánem dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvádí, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť krajský soud ani žalovaný se dostatečně nezabývali charakterem skutečností,
které stěžovatel nově uváděl ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tato pochybení jsou
přitom dle stěžovatele natolik závažná, že mohou mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[9] Podle názoru stěžovatele je nepochybné, že při zkoumání charakteru nově uváděných
skutečností je žalovaný povinen postupovat tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu nově uváděné
skutečnosti zařadil mezi skutečnosti, které žadatel mohl uvádět v minulosti, případně mezi
skutečnosti azylově zjevně irelevantní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96). V případě stěžovatelem uváděných důvodů – tedy
nemožnosti vedení jakéhokoliv přijatelného života a uživení se, tak však žalovaný v žádném
případě nepostupoval. I přes názor soudu na údajnou irelevantnost stěžovatelových tvrzení tedy
stěžovatel trvá na tom, že žalovaný vůbec nezkoumal, zda újma, o které stěžovatel nově hovořil,
nemůže v případě stěžovatele založit existence nového azylově „zajímavého“ důvodu. Napadené
rozhodnutí tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti, pro kterou nemůže obstát, a jelikož se pak soud
s předmětným posouzením věci žalovaným ztotožnil, nemůže obstát ani napadený rozsudek.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy;
žalovaný dále odkázal na obsah správního spisu, své rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě.
Zopakoval, že se v posuzované věci jedná o druhou žádost téhož stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž stěžovatel neuvedl žádnou novou skutečnost a v zemi původu
nedošlo od doby, kdy byla posuzována předchozí žádost stěžovatele, k žádné změně, která
by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, řízení
o opakované žádosti proto bylo zastaveno. Na základě toho žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[13] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí především otázky uplatnění nových skutečností v opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany a posuzování eventuální změny poměrů v zemi původu
v řízení o takové žádosti. Tyto otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího
správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná
se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly
řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního
pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele v souladu s konstantní judikaturou,
od které neshledal Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu
závěru.
[14] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[15] Žalovaný u opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany shledal
naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu §10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[16] Dle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou
ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle §11a odst. 1 téhož zákona.
[17] Dle §11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a)
nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a
zákona o azylu.
[18] Opakovanými žádostmi o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval
již v mnoha svých rozhodnutích, stěžejní je především rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS,
podle něhož „přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností
a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany.
Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany“.
[19] V nedávném usnesení ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 36, Nejvyšší správní
soud k institutu opakované žádosti dále konstatoval: „Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava
již poměrně dlouho, přičemž konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly „nové
skutečnosti nebo zjištění “, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem o mezinárodní ochranu –
viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, který svůj závěr
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní
postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při
opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto
podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové
skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu
nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již
byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“.“
[20] V posuzovaném případě již bylo jednou pravomocně rozhodnuto s tím, že mezinárodní
ochrana nebyla stěžovateli udělena. Prostým porovnáním první a druhé (opakované) žádosti
o mezinárodní ochranu lze přitom dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel staví své
důvody v zásadě na tomtéž – a sice na obavách z povolání do armády a z ekonomických obtíží
po návratu do vlasti. Městský soud přitom v případě první žádosti o mezinárodní ochranu hrozbu
nebezpečí pronásledování ani vážné újmy v případě stěžovatele neshledal. Branná povinnost
sama o sobě nepředstavuje pronásledování či vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Ačkoliv
stěžovatel namítá nedostatečné posouzení nově uváděných skutečností, jeho tvrzení jsou
naprosto obecná a jediný uváděný důvod – nemožnost vedení jakéhokoli přijatelného života
a uživení se – lze podřadit pod ekonomické obtíže namítané již v první žádosti o mezinárodní
ochranu. Není proto důvod nesetrvat u rozhodnutého a podrobovat uvedené důvody
znovu věcnému posouzení.
[21] Pokud jde o posouzení, zda v zemi původu nedošlo ke změně, která by mohla
představovat novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu, jež by svědčila o tom,
že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona,
popřípadě že by mu hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, je třeba zdůraznit,
že stěžovatel sám žádnou takovou změnu ve správním řízení ani nenaznačil, naopak obsahově
zopakoval stejné důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu, tj. že nemá na Ukrajině co dělat,
nemá tam práci, nemá tam kde bydlet, nic tam nemá; pokud by si vyřizoval nové doklady, bude
mobilizován. Ze spisu je patrné, že bezpečnostní situace na Ukrajině byla posouzena podle
aktuálních zpráv o zemi původu (Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu z dubna 2020
a Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 19. 8. 2019, č. j. 131227-6/2019-LPTP), jež
si žalovaný opatřil a posoudil v souladu s judikaturou, podle které platí, že: „…i opakovaná žádost,
která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle
názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího
pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato
změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“; viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ.
pod č. 2642/2012 Sb. NSS.
[22] Rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom,
že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti
či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti
či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo
k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tyto závěry rozhodnutí žalovaného v daném případě
obsahuje a jejich správnost následně prověřil i krajský soud, který konstatoval, že rozhodnutí
žalovaného obsahuje přezkoumatelné úvahy pro závěr, že v zemi původu nedošlo v období mezi
rozhodováním žalovaného o první a druhé žádosti stěžovatele k žádné významné, azylově
relevantní změně poměrů.
[23] Stěžovatelovu snahu zůstat v České republice lze považovat za lidsky pochopitelnou,
nicméně instituty azylu a doplňkové ochrany neslouží jako prostředek ochrany před jakýmikoli
negativními jevy žadatelů v zemích původu, nýbrž k ochraně před zásahy do jejich bytostné
existence. Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, snaha o legalizaci pobytu důvod
pro udělení mezinárodní ochrany bez dalšího nepředstavuje; srov. rozsudky ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či ze dne 26. 9. 2006,
č. j. 4 Azs 442/2005 - 43.
[24] Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu dotčených ustanovení
podaného v související judikatuře. Otázky nastolené v kasační stížnosti nejsou judikaturou řešeny
rozdílně, nebylo třeba učinit judikaturní odklon a nebylo ani shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[25] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
[26] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Ladislavem Bártou,
kterého stěžovateli ustanovil již krajský soud v řízení o žalobě (viz §35 odst. 10 poslední věta
s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování,
hradí v takovém případě stát. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Ustanovený zástupce učinil ve věci dva úkony právní služby, a to návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a kasační stížnost [§11 odst. 2 písm. a),
ve spojení s §11 odst. 3, advokátního tarifu a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden
úkon právní služby (kasační stížnost) náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Za tento úkon
právní služby proto náleží 3400 Kč. Za druhý úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti) náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [jedná
se o odměnu podle §9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši
jedné poloviny v souladu s návětím §11 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné
opatření, k němuž došlo po zahájení řízení], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Za tento úkon právní služby proto náleží 1850 Kč;
celkem tedy 5250 Kč. Uvedená částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu