ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.175.2019:49
sp. zn. 6 As 175/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudkyně Mgr. Lenky Bahýľové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: M.
H., zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Doležalem, sídlem náměstí Republiky 679/5,
Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117,
Ostrava, za účasti: a) Ing. R. K. a b) L. K., týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 9. 2018, č. j. MSK 101549/2018, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, č. j. 25 A 129/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 9. 2018, č. j. MSK 101549/2018 (dál jen
„rozhodnutí žalovaného“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu
města Opavy (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12. 4. 2018. Tímto rozhodnutím stavební úřad
vyhověl žádosti osob zúčastněných na řízení o umístění záměru nazvaného „nástavba garáže
u bytového domu – vznik pobytové místnosti se zázemím, podkrovím, O., P. č. p. X, S. X na pozemku parc. č.
X st. p. katastrální území O. – P.“ (dále též jen „nástavba garáže“ či „záměr“). Dle spisového
materiálu se jedná o realizaci nástavby nad stávající garáží ve vlastnictví osob zúčastněných na
řízení, která má sloužit jako pobytový podkrovní volnočasový prostor pro rodinu těchto osob
(žadatelů); nástavba garáže je změnou stavby, při níž se mění výškové (nikoli půdorysné)
uspořádání stávající stavby garáže.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění
záměru byla podána dne 11. 5. 2016. V průběhu řízení žalobkyně uplatnila námitky,
mj. nesouhlasila s posouzením vlivu stavby na osvětlení její místnosti a k důkazu nedostatečného
osvětlení předložila odborný posudek zpracovaný doc. Ing. Ivetou Skotnicovou, Ph.D. Stavební
úřad ustanovil dne 19. 9. 2016 Ing. arch. Lubomíra Dehnera, soudního znalce pro obor
stavebnictví, odvětví stavby obytné a stavby průmyslové, a uložil mu zpracovat znalecký posudek;
ten byl předložen dne 21. 10. 2016 se závěrem, že nástavba garáže nebude mít významný vliv
na osvětlení v posuzovaném obytném prostoru (je splněno kritérium přiměřenosti dle bodu B5
přílohy normy ČSN 730580/1). Dne 3. 2. 2017 stavební úřad rozhodl o umístění nástavby garáže.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl dne 12. 9. 2017
tak, že rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání, a to z několika
důvodů – nevypořádání se s námitkou týkající se požárně bezpečnostního řešení, která směřovala
proti závaznému stanovisku dotčeného orgánu na úseku požární ochrany, kvůli pochybnostem,
zda stavební úřad stavbu posoudil z hlediska zájmů chráněných zákonem č. 258/2000 Sb.
o ochraně veřejného zdraví, a dále s ohledem na nedostatky ve výroku napadeného rozhodnutí
ve vztahu k nepřipojené grafické příloze. Stavební úřad následně opětovně rozhodl o umístění
záměru nástavby garáže rozhodnutím ze dne 12. 4. 2018; toto rozhodnutí bylo k odvolání
žalobkyně potvrzeno rozhodnutím žalovaného.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou Krajský soud
v Ostravě zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud neshledal důvodnou námitku
vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného, porušení zásady dvojinstančnosti, zásady legitimního
očekávání a nerespektování závazného právního názoru; měl za to, že v průběhu správního řízení
došlo k odstranění vad původního rozhodnutí stavebního úřadu v souladu se zákonem,
aniž došlo k zásahu do procesních práv žalobkyně či k porušení namítaných zásad správního
řízení. K námitce chybného zadání znaleckého posudku krajský soud uvedl, že bez ohledu
na ne zcela správné zadání (ukládající znalci mj. posoudit dodržení §25 odst. 1 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území) v předloženém posudku znalec
podrobně vysvětlil a odůvodnil, jak navrhovaná stavba ovlivní denní osvětlení sousedního
bytu žalobkyně, a k posouzení oslunění přizval konzultanta, který zpracoval technickou studii,
ze které závěr o vyhovujícím oslunění vyplývá. Stavební úřad pak ve svém rozhodnutí vyšel
z odborného závěru tohoto posudku, že plánovaná stavba nebude mít významný vliv na osvětlení
bytu. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce opomenutého důkazu (odborného posudku
doc. Skotnicové), neboť stavební úřad dostál své povinnosti vyplývající z §52 správního řádu
a ve svém rozhodnutí vysvětlil a odůvodnil, jak s navrženým posudkem naložil – s ohledem
na rozpornost jeho závěrů s jiným posudkem ustanovil znalce z příslušného oboru. K námitce
nesprávného vyhodnocení pojmu zachování kvality prostředí krajský soud dospěl k závěru,
že s tímto pojmem se dostatečně a řádně správní orgány vypořádaly. Důvodnou pak neshledal
ani námitku nepřezkoumatelnosti závěru o souladu s územně plánovací dokumentací.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uplatnila kasační důvody vymezené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen.
[5] Stěžovatelka se neztotožnila se způsobem vypořádání žalobních bodů ze strany krajského
soudu. Poukázala na to, že v odvolání proti rozhodnutí žalovaného výslovně uvedla,
že z rozhodnutí není zřejmé, jakým konkrétním způsobem bude stavba umístěna,
neboť k územnímu rozhodnutí nebyl doložen situační výkres dle vyhlášky č. 503/2006 Sb.
V žalobě namítala, že pochybení ohledně absence grafické přílohy rozhodnutí je o to závažnější,
že ve výrokové části rozhodnutí stavebního úřadu není alespoň slovně popsána vzdálenost
stavebního záměru od hranic pozemku a sousedních staveb, přičemž ani grafická příloha
připojená k rozhodnutí žalovaného není jednoznačná. U rukou psané vzdálenosti ke stavbě
na pozemku p. č. X v této grafické příloze není ve stejnopisu doručeného rozhodnutí čitelné, zda
se jedná o vzdálenost 13,35, 13,95 či snad 19,35 nebo 19,95. K těmto okolnostem se krajský soud
nevyjádřil.
[6] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že si jako účastník řízení musela
být vědoma umístění stavby v prostoru. Taková vědomost by zde mohla být dána v případě,
že by stávající stavba garáže byla přesně polohově zakreslena (dle §9 odst. 5 vyhlášky
č. 503/2006 Sb.), což v posuzované věci nebylo splněno. Pokud vzdálenost od hranice pozemků
nevyplývá z textu rozhodnutí stavebního úřadu a není jednoznačně stanovena ani v grafické
příloze, nelze souhlasit se závěrem, že stávající stavba garáže je ve výroku rozhodnutí
specifikována dostatečně. Podle stěžovatelky neobstojí argumentace tím, že se jedná o nástavbu
stávající stavby, neboť se jedná o druh změny dokončené stavby, která vyžaduje rozhodnutí
o umístění stavby. Jednoznačné určení polohy nástavby, tj. vlastně jednoznačné určení polohy
stávající dokončené stavby ve vztahu k hranicím pozemku a sousedním stavbám, je důležité
zejména pro právní jistotu všech adresátů rozhodnutí i správních orgánů. Při specifikaci stávající
stavby pouze pozemkem, na kterém je umístěna a půdorysem stávající stavby nelze řádně
zkontrolovat, zda provedená stavba odpovídá vydanému územnímu rozhodnutí a stavebnímu
povolení. Podle stěžovatelky si tak lze představit situaci, že stavba bude polohově posunuta
i při zachování velikosti půdorysu na pozemku (např. přístavbou na jedné straně stavby
a stavebními úpravami na druhé části stavby). Na splnění náležitostí rozhodnutí o umístění
stavby, stanovené prováděcím právním předpisem, proto nelze rezignovat.
[7] Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány nedostály své povinnosti uvedené v §50
odst. 4 a §52 správního řádu, a proto závěry krajského soudu považuje za nesprávné. Má za to,
že je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pokud se správní orgán k obsahu
některých podkladů rozhodnutí (odborné vyjádření Ing. Skotnicové) nevyjádřil vůbec, resp. uvedl
jen to, že se tento podklad rozchází s jiným podkladem (posudkem Marka Fishera), a proto
ustanovil znalce. Tím byla podle stěžovatelky dána nekriticky přednost jednomu podkladu
rozhodnutí (posudku Ing. arch. Dehnera). Znalecký posudek se přitom vůbec nezabýval
správností a úplností závěrů posudků doc. Skotnicové a Marka Fishera. Stěžovatelka má za to,
že pouze posouzením všech tří posudků obsažených ve spise mohly správní orgány řádně
splnit svoji povinnost volného hodnocení důkazů. Pochybnosti o správnosti postupu stavebního
úřadu a žalovaného jsou podle stěžovatelky o to větší, že zadání znaleckého posudku bylo
nesprávné (jak konstatoval též krajský soud). Taková okolnost může svědčit o nesprávném
postupu při dokazování (srov. body 24. a 25. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn.
II. ÚS 2172/14).
[8] Žalovaný podle stěžovatelky rezignoval na skutečnost, že námitky v územním řízení je
nutno posuzovat též podle §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., obsahující nejen požadavky
na denní osvětlení a oslunění, ale též požadavek na zachování kvality prostředí. Stěžovatelka
poukázala na to, že míra oslunění a osvětlení bytu jsou součástí pohody bydlení,
resp. ekvivalentního pojmu kvalita prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113, č. 2776/2013 Sb. NSS). Podle stěžovatelky nelze pouze
mechanicky hodnotit, zda je dodržena technická norma, na kterou odkazuje §13 odst. 2 vyhlášky
č. 268/2009 Sb., či nikoliv. Jedná se o nepřekročitelnou podmínku, jejíž splnění automaticky
neznamená, že k negativním vlivům nedojde. V územním řízení přitom může být v konkrétním
případě tento standard vyšší z důvodu posuzování toho, zda je zachována pohoda bydlení (kvalita
prostředí). Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008,
č. j. 9 As 61/2007 – 52 pak stěžovatelka nepovažuje za zcela přiléhavý na posuzovanou věc
(neboť se zabýval výkladem vyhlášky č. 83/1976 Sb., jejíž znění se výrazně odlišuje od vyhlášek
č. 137/1998 Sb. a č. 501/2006 Sb., které přikazují zkoumat stavební záměr komplexně nejen
ohledně dodržování technických norem, ale též reálného dopadu na užívání sousedních
nemovitostí); za relevantnější proto stěžovatelka považuje spíše rozsudky ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005 – 116, č. 850/2006 Sb. NSS, ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113,
č. 2776/2013 Sb. NSS, ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008 – 123.
[9] Stěžovatelka rovněž i nadále trvá na námitce, že nebyl dostatečným způsobem odůvodněn
soulad záměru s územně plánovací dokumentací. Pokud krajský soud uvedl, že hlubší úvahu
v tomto směru by odůvodňovala nejednoznačnost souladu záměru s územně plánovací
dokumentací, stěžovatelka má za to, že taková nejednoznačnost byla v posuzované věci dána,
neboť (jak namítala ve správním řízení) záměr naruší urbanistickou a architektonickou jednotu
celku. V daném místě totiž není obvyklá přístavba takové stavby k panelovému domu. Posouzení
této otázky se tedy správní orgány měly věnovat důkladněji.
III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na věcné i právní správnosti
svého rozhodnutí a zcela se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že uplatněné
námitky jsou v podstatě totožné s námitkami žalobními, resp. odvolacími, odkázal žalovaný
na odůvodnění svého rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě.
[11] Osoby zúčastněné na řízení ve společném vyjádření poukázaly na problematické
sousedské vztahy mezi stěžovatelkou a jimi, resp. ostatními obyvateli domu. Uvedly,
že o povolení nástavby garáže se snaží od roku 2014, stěžovatelce se pro zachování dobrých
sousedských vztahů snažily vyjít vstříc (nechaly upravit sklon a výšku navrhované střechy,
aby nebylo zastíněno okno stěžovatelky). Normy o osvětlení jednoznačně definují hodnoty
a záměr tyto hodnoty splňuje ve všech posouzeních, včetně odborného posudku doc. Skotnicové,
který si nechala zpracovat stěžovatelka.
[12] Co se týká rozsudků Nejvyššího správního soudu, na něž stěžovatelka v kasační stížnosti
odkázala, osoby zúčastněné na řízení mají za to, že tyto rozsudky by neměly být „metlou“
pro všechny případy. Ve vyjádření jsou rovněž zobrazeny fotografie dotčeného okna stěžovatelky
z let 2014 – 2016, vždy se zataženými žaluziemi, jak je zastíněno v průběhu roku též jinými
objekty, a další fotografie doplněná grafickými prvky, na níž je demonstrováno, že střecha
(nástavby) nebude ovlivňovat světelné podmínky v této místnosti. Osoby zúčastněné na řízení
proto mají za to, že záměr se kvality prostředí/pohody bydlení znatelně nedotkne.
[13] K námitce, že není zřejmý způsob umístění stavby, osoby zúčastněné na řízení uvedly,
že je nepravdivý argument, že nejsou uvedeny vzdálenosti od hranic pozemků či jsou psány
rukou a nejsou čitelné. S ohledem na to, že současná stavba zcela vyplňuje pozemek, na kterém
je postavena, si osoby zúčastněné na řízení neumí představit, že stavbu lze polohově „posunout“
i při zachování velikosti půdorysu pozemku, jak stěžovatelka argumentovala.
[14] K argumentaci, že stavební záměr naruší urbanistickou a architektonickou jednotu celku
osoby zúčastněné na řízení uvedly, že k tomuto argumentu se vyjádřil již hlavní architekt města
Opavy. Nadto, okolí domu je zastavěno výhradně domy se sedlovou střechou a možná je jen
otázkou času, než bude i na tomto domě realizována nástavba sedlové střechy za účelem
vytvoření podkrovních bytů, jak se u takových staveb děje. Osoby zúčastněné na řízení dále
vlastními slovy popsaly předcházející průběh řízení a důvody, které je vedly ke snaze záměr
realizovat.
[15] Nejvyšší soud následně obdržel ještě další vyjádření stěžovatelky a osob zúčastněných
na řízení, jejichž obsahem je převážně obhajoba již vyjádřených postojů k tomuto řízení.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] V posuzované věci bylo vedeno územní řízení o umístění nástavby, tj. stavby navyšující
již dokončenou stavbu (zde garáž), nacházející se v těsné blízkosti obytného domu, který obývá
stěžovatelka i osoby zúčastněné na řízení (žadatelé). Stěžovatelka, která se cítí být umisťovanou
stavbou omezena ve svých právech, v průběhu územního řízení uplatňovala námitky,
z nichž některé po neúspěšném druhém odvolání a žalobě vtělila též do kasační stížnosti.
Tyto námitky byly ze strany krajského soudu vypořádány způsobem, který odpovídá požadavkům
na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí (z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62,
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45).
[19] Podle §79 stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2017) rozhodnutí o umístění
stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její
umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby
a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Územní rozhodnutí k záměru ze dne
12. 4. 2018 tyto náležitosti obsahuje. Dle výroku v části druh a účel umisťované stavby se jedná
o nástavbu garáže u bytového domu v celém rozsahu jejího půdorysu. Nástavbou vznikne
pobytová místnost včetně hygienického zázemí, vzniklé prostory budou sloužit pro soukromé
potřeby žadatelů (osob zúčastněných na řízení). Nástavba nebude s bytovým domem provozně
spojena. Výrok v části umístění stavby na pozemku a prostorové řešení stavby vymezuje, že stávající
objekt garáže parc. č. X je umístěn u části severního průčelí bytového domu č. p. X (pozemek
parc. č. X), a dále nástavbu blíže popisuje (udává její charakteristiku, rozměry, způsob vytápění,
svodu dešťových vod, připojení elektrických rozvodů).
[20] V části stanovených podmínek pro umístění stavby se ve výroku územního rozhodnutí dále
(v souladu s §9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování,
územního opatření a stavebního řádu) mj. uvádí, že stavba bude umístěna v souladu s grafickou
přílohou rozhodnutí, která obsahuje výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy
se zakreslením stavebního pozemku, požadovaným umístěním stavby, s vyznačením vazeb a vlivů
na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb. Grafickou přílohu,
kterou tvoří celková situace v měřítku katastrální mapy, popřípadě další vybraná část
dokumentace, lze považovat za součást územního rozhodnutí (§92 odst. 4 stavebního zákona).
Je pravda, že stavební úřad situační výkres k prvnímu rozhodnutí o umístění stavby nepřipojil,
a neučinil tak ani poté, kdy mu tato vada byla v prvním rozhodnutí žalovaného o odvolání
stěžovatelky vytknuta; nápravu proto zjednal až žalovaný, který požadovaný situační výkres
připojil ke svému druhému rozhodnutí v této věci.
[21] Žalovaný tento postup odůvodnil v napadeném rozhodnutí tím, že výroková část rozhodnutí
stavebního úřadu o umístění stavby obsahuje přesný popis parametrů i navrhovaného umístění nástavby s tím,
že její umístění ve vztahu k hranicím pozemku i vazby na okolí jsou dány stávající stavbou garáže; považoval
proto za nepochybné, že účastníci řízení byli s navrhovaným umístěním stavby podrobně seznámeni, a to ve své
podstatě i v rozsahu grafické přílohy. Jakkoli tedy žalovaný shledal, že stavební úřad pochybil, absenci
grafické přílohy nepovažoval v řešeném případě za vadu, pro niž by musel rozhodnutí stavebního
úřadu rušit, a tuto vadu napravil sám. Krajský soud tento postup žalovaného potvrdil s ohledem
na specifika posuzované stavby, u níž dochází ke změně nikoliv v jejím horizontálním umístění,
ale pouze v jejím vertikálním směru; stěžovatelka si tak umístění stavby v prostoru musela být
vědoma, a proto nebyla zkrácena na svých právech účastníka řízení. Nejvyšší správní soud
se s takovým závěrem ztotožňuje.
[22] Jak správně a s odkazy na relevantní judikaturu uvedl již krajský soud, rozhodnutí
správních orgánů prvního a druhého stupně tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek.
V odvolacím řízení je tedy možné napravit případné nedostatky řízení a rozhodnutí
prvostupňového, nebude-li tím porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka byla již v řízení před správním
orgánem prvního stupně informována o tom, kde konkrétně má být nástavba garáže umístěna
a nebyla tedy zkrácena na svých procesních právech v tom ohledu, že by nemohla svoje odvolací
námitky směřovat proti konkrétnímu umístění stavby. Jak vyplývá ze spisového materiálu,
stěžovatelka byla seznámena s rozsahem stavebního záměru, který byl patrný z předložené
projektové dokumentace (na počátku řízení dne 21. 7. 2016, jakož i – při nezměněném
polohovém určení stavby - v jeho dalším průběhu, viz protokol stavebního úřadu o pokračování
v řízení ze dne 11. 1. 2018). Obsahem této dokumentace byla vedle celkového situačního výkresu
(v měřítku 1:1000), který byl žalovaným následně připojen jako grafická příloha k územnímu
rozhodnutí, mj. též koordinační studie umístění řešené nástavby (v měřítku 1:500), v níž jsou
rovněž zaneseny konkrétní vzdálenosti řešené stavby, jež se ve svém půdorysu shoduje
s půdorysem stávajícího objektu garáže; tj. hranice pozemku od sousedních parcel zůstává beze
změn. Údaje o jednotlivých vzdálenostech v koordinační studii jsou zřetelně čitelné a shodují
se s údaji o vzdálenostech (byť psanými rukou, a tím pro stěžovatelku na první pohled možná
hůře čitelnými) v celkovém situačním výkresu; stěžovatelkou zpochybňovaný údaj vzdálenosti
stávající stavby garáže (resp. řešené nástavby) ke stavbě na parc. č. X činí 13,35 m.
[23] K první námitce lze shrnout, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení nelze
považovat rozhodnutí o umístění stavby za neurčité, resp. vzbuzující pochybnosti o tom,
kde přesně (v jaké vzdálenosti od sousedních pozemků a staveb) bude řešená stavba umístěna.
Přestože grafická příloha (situační výkres) byla k rozhodnutí o umístění stavby připojena
až rozhodnutím žalovaného, s přihlédnutím ke specifikům řešené stavby (kopíruje půdorys stavby
stávající), jakož i k průběhu správního řízení (stěžovatelka byla prokazatelně seznámena
s podklady pro vydání rozhodnutí, jejichž součástí byl vedle situačního výkresu též podrobnější
výkres koordinační), je nutno konstatovat, že nedošlo ke zkrácení na procesních právech
stěžovatelky. Územní rozhodnutí, včetně grafické přílohy, je tedy nutno z hlediska umístění
stavby v prostoru považovat za dostatečně určité, konkrétní a nevzbuzující nejistotu
o polohovém určení stavby. Stěžovatelkou poukazovaný hypotetický prostorový posun stavby
(jakkoli si jej lze v posuzované věci představit jen s velkou dávkou fantazie) by tak bylo možné
případně zjistit a vyhodnotit jako odporující územnímu rozhodnutí.
[24] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzenými nedostatky v postupu správních orgánů
při dokazování, resp. hodnocení jednotlivých důkazů – posudků (stanovisek, vyjádření),
jež se týkaly splnění požadavků kladených na vzájemné odstupy staveb. V posuzované věci šlo
především o naplnění požadavků na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí
(srov. §25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že správní
orgán není důkazními návrhy účastníků řízení vázán (§52 věta druhá správního řádu). Pokud mu
tedy jednotliví účastníci řízení nabídli odborná posouzení (žadatelé předložili posudek „simulace
osvětlení místnosti“ vypracovaný Markem Fisherem a ověřený autorizovaným inženýrem
Ing. Matějem Kudlíkem a stěžovatelka doložila odborný posudek vypracovaný doc. Ivetou
Skotnicovou), která se ve svých závěrech rozcházela, a zároveň se jednalo o skutečnosti, k jejichž
posouzení je zapotřebí odborných znalostí, které úřední osoby nemají a nelze je opatřit u jiného
správního orgánu, stavební úřad postupoval v souladu s §56 správního řádu, pokud ustanovil
k posouzení sporných skutečností znalce (Ing. arch. Lubomíra Dehnera). Takový postup
lze považovat za logický a zákonný.
[25] Krajský soud i přes shledané dílčí pochybení v zadání znaleckého posudku
ze strany stavebního úřadu (požadavek na posouzení souladu stavby s §25 odst. 1 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. je skutečně posouzením právním, nikoli skutkovým; k účelu znaleckého posudku
viz např. rozsudek Nejvyššího správného soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 – 113,
č. 2313/2011 Sb. NSS), posudek předložený soudním znalcem Ing. arch. Lubomírem Dehnerem
vyhodnotil jako odpovídající povaze a účelu tohoto úkonu. Znalec v předloženém posudku
podrobně vysvětlil a odůvodnil, jak navrhovaná stavba ovlivní osvětlení bytu stěžovatelky
a k posouzení oslunění přizval konzultanta, který zpracoval technickou studii, ze které vyplývá
závěr o vyhovujícím oslunění. Jak vyplývá z prvostupňového rozhodnutí, stavební úřad vyšel
z odborného znaleckého závěru, že plánovaná stavba nebude mít významný vliv na osvětlenost
v posuzovaném obytném prostoru, neboť je splněno kritérium přiměřenosti stínění poměrům
dle bodu B5 Přílohy B normy ČSN 73 0580-1.
[26] Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí k námitce stěžovatelky podrobněji věnoval
závěrům jednotlivých posudků (odborných vyjádření), a to na s. 9 – 10 napadeného rozhodnutí,
kde mj. uvedl: „Znalecký posudek, stejně jako odborný posudek předložený v průběhu řízení odvolateli,
uplatňuje pojem „denní osvětlení budov“ podle ČSN 73 0508-1 a jako kritérium přístupu denního světla
k průčelí objektu využívá „činitel denní osvětlenosti Dw (%) roviny zasklení okna z vnější strany“. Podle ČSN
má nejnižší hodnota Dw činit 32 %. Z posudku odvolatelů vyplývá, že u posuzované místnosti je nyní hodnota
Dw 40,4 % a po provedení nástavby bude činit 35,8 %. Ze znaleckého posudku vyplývá, že po provedení
nástavby bude hodnota Dw 36,3 %. Je tedy nepochybné, že všechny tyto hodnoty jsou vyšší než nejnižší hodnota
požadovaná ČSN. (…)“ Závěr znalce tedy žalovaný vyhodnotil tak, že „i když dojde ke změně osvětlení
místnosti, bude činitel denní osvětlenosti i nadále vyšší, než stanoví ČSN“. Žalovaný proto dospěl k závěru,
že navrhovaná stavba je v souladu s požadavky §12 odst. 4 vyhlášky č. 268/2009 Sb., podle
něhož se zastínění stávajících pobytových místností novými stavbami nebo jejich novými částmi
posuzuje podle činitele denní osvětlenosti roviny zasklení oken, přičemž zastínění stávajících
místností se považuje za vyhovující, jsou-li dodrženy normové hodnoty.
[27] Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že žalovaný neopomněl žádný
z důkazů (odborných posudků), které se zabývaly problematikou osvětlenosti místnosti
stěžovatelky. Z postupu stavebního úřadu je zcela zřejmé, proč využil §56 správního řádu
a z odůvodnění žalovaného je seznatelné, jak hodnotil (nejen) stěžovatelkou předložený odborný
posudek. Nejvyšší správní soud neshledal, že by v průběhu správního řízení došlo k takovému
pochybení při dokazování, které by mohlo zpochybnit zákonnost následného hodnocení
jednotlivých důkazů, jak tvrdí stěžovatelka. Nutno uvést, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení nezpochybnila hodnověrnost závěrů znaleckého posudku zpracovaného Ing. arch.
Dehnerem, nejednalo se ani o situaci, kdy by došlo k převzetí závěrů tohoto posudku bez další
argumentace či hodnocení (jak je kritizováno ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu Ústavního
soudu). Účelem znaleckého zkoumání nebylo hodnotit správnost a úplnost posudků
předložených žadateli, nýbrž zodpovědět odbornou otázku, jaký bude mít záměr vliv na osvětlení
v posuzovaném obytném prostoru stěžovatelky. Vyjádření žalovaného k jednotlivým rozdílům
a odlišnostem mezi těmito posudky je srozumitelné a lze jej považovat za dostačující pro závěr,
že žalovaný při hodnocení těchto důkazů nepřekročil meze správního uvážení.
[28] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem žalovaného, že byl naplněn požadavek na zachování
kvality prostředí ve smyslu §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., má-li být sice dodržena norma ČSN
na denní osvětlení a oslunění, avšak má-li zároveň dojít ke snížení denní osvětlenosti posuzované
místnosti. Pojem „kvalita prostředí“, který je zaměnitelný s dříve používaným pojmem „pohoda
bydlení“, je neurčitým právním pojmem; jeho obsah vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116, č. 850/2006 Sb. NSS, jako souhrn činitelů a vlivů,
které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů,
resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení. Kvalita prostředí je tedy dána
zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, přičemž pro její zabezpečení se zkoumá
intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky. Při posouzení kvality prostředí
z objektivních hledisek (např. nízká hladina hluku, čistota ovzduší, oslunění apod.) přitom nelze
zcela odhlížet od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, jichž se má
stavba, jejíž vliv na kvalitu prostředí je zkoumán, dotýkat. Stěžovatelce lze tedy jistě přisvědčit
v tom, že míra osvětlení a oslunění bytu je pro posouzení kvality prostředí relevantní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113,
č. 2776/2013 Sb. NSS).
[29] Jakkoli lze na jedné straně se stěžovatelkou souhlasit v tom, že podmínkou narušení
kvality prostředí není překročení stanovených technických podmínek výstavby (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008 – 123), na straně druhé nelze
odhlížet od základního předpokladu, že normy o obecných požadavcích na výstavbu svým
obsahem odrážejí požadavky na kvalitu prostředí. Jsou-li tedy tyto normy dodrženy, lze
předpokládat, že budou splněny i podmínky na kvalitu prostředí. Pokud má v posuzované věci
nástavbou garáže dojít k mírnému zhoršení osvětlenosti posuzovaného obytného prostoru,
ovšem stále při současném zachování vyšší než nejnižší hodnoty požadované příslušnou normou
ČSN, změnu kvality prostředí lze považovat za únosnou. Jakkoliv krajský soud při posouzení této
otázky mohl poukázat na přiléhavější judikaturu, na přijatý závěr, tj. že posuzovaná stavba
vyhovuje požadavkům na zachování kvality prostředí, resp. osvětlení a oslunění pobytové
místnosti stěžovatelky, tato nepřesnost vliv nemá.
[30] Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že nebyl dostatečně odůvodněn soulad záměru
s územně plánovací dokumentací, se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu,
který úvahu stavebního úřadu vyhodnotil v tomto ohledu jako přezkoumatelnou a dostatečnou.
Stavební úřad konstatoval, že záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly
územního plánování, neboť stavba je umístěna v lokalitě, která je součástí zastavěného území dle
regulativu funkčního a prostorového uspořádání v zóně označené písmenem „SM“ – plochy
smíšené obytné městské, přičemž posuzovaná stavba patří mezi funkční využití „hlavní“.
Stavební úřad dále rozebral využití nástavby garáže, stávající využití stavby a záměr posoudil
ve vztahu k okolní zástavbě s tím, že se jedná o doplnění funkce bydlení v obytné budově (stavba
bude sloužit jako doplňkový pobytový prostor pro vícečlennou rodinu žadatelů).
[31] Poukazovala-li stěžovatelka na nedostatečné posouzení záměru z hlediska zachování
architektonických a urbanistických hodnot, tuto námitku neuplatnila v žalobě, a proto je
z hlediska kasačního přezkumu nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nad rámce nutného
odůvodnění lze nicméně k této námitce uvést, že žalovaný se jí zabýval na s. 13 napadeného
rozhodnutí, kde mj. uvedl, že územní plán nevymezil území, v němž se posuzovaná stavba
nachází, jako území s určitou hodnotou, a nestanovil ani žádná omezení k ochraně stávajících
staveb ani ke způsobu zástavby v dané lokalitě. V rámci posouzení kvality prostředí pak rovněž
vyjádřil úvahu, že „v souvislosti s předmětným záměrem nedojde ke zhoršení kvality prostředí dané bytové
lokality nad rámec stávajících poměrů, ale naopak může dojít k jejímu zlepšení, byť v jiné formě (v tomto případě
změnou a novou povrchovou úpravou architektonicky nevýrazné stavby garáže)“. Pokud stěžovatelka proti
uvedené argumentaci postavila toliko tvrzení, že v daném místě není taková stavba obvyklá a dále
pouze obecně vyjádřila své mínění, že uvedená otázka mohla být posouzena důkladněji (aniž by
specifikovala, v jakém ohledu shledává předestřené posouzení žalovaného nedostatečným),
nemohla by být ani s touto námitkou úspěšná.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla v řízení úspěch, a proto
právo na náhradu nákladů tohoto řízení nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly
v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, a proto mu náhrada
nákladů řízení přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47).
[34] Nejvyšší správní soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost
a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu
nákladů řízení. Proto v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodl, že osoby
zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu