ECLI:CZ:NSS:2021:6.AS.303.2020:46
sp. zn. 6 As 303/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobkyně: Zelený Sport Defence s.r.o., sídlem Slatina 116, zastoupená MUDr. Mgr. Ivanem
Langerem, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, týkající se žaloby
proti rozhodnutím minstra průmyslu a obchodu ze dne 21. 12. 2016, č. j. MPO
26625/16/10200/01000, č. j. MPO 26877/16/10200/01000, č. j. MPO 26892/16/10200/01000,
č. j. MPO 27470/16/10200/01000, č. j. MPO 27613/16/10200/01000, č. j. MPO
27615/16/10200/01000, č. j. MPO 27620/16/10200/01000, č. j. MPO 27646/16/10200/01000,
č. j. MPO 27757/16/10200/01000, č. j. MPO 27759/16/10200/01000, č. j. MPO
27773/16/10200/01000, č. j. MPO 27784/16/10200/01000, č. j. MPO 27787/16/10200/01000,
č. j. MPO 27808/16/10200/01000, č. j. MPO 27854/16/10200/01000, č. j. MPO
27862/16/10200/01000, č. j. MPO 27868/16/10200/01000, č. j. MPO 27876/16/10200/01000,
č. j. MPO 27894/16/10200/01000, č. j. MPO 27898/16/10200/01000, č. j. MPO
27911/16/10200/01000, č. j. MPO 27932/16/10200/01000, č. j. MPO 28058/16/10200/01000,
č. j. MPO 28141/16/10200/01000, č. j. MPO 28209/16/10200/01000, č. j. MPO
28215/16/10200/01000, č. j. MPO 28234/16/10200/01000, č. j. MPO 28243/16/10200/01000
a č. j. MPO 28256/16/10200/01000, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 3 A 24/2017 - 512,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 3 A 24/2017 - 512, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutími žalovaného bylo žalobkyni na dobu nezbytně nutnou pozastaveno čerpání
příslušných licencí (specifikovaných v rozhodnutích žalovaného) pro provádění zahraničního
obchodu s vojenským materiálem (resp. v některých případech bylo na dobu nezbytně nutnou
pozastaveno čerpání povolení k přepravě, dovozu, či vývozu), a to z důvodu ochrany veřejného
pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva dle §19 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb.,
o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a v některých případech dle §7a
odst. 1 nebo §8d odst. 1 zákona č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se
v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů.
[2] Pozastavení čerpání příslušných licencí a povolení žalovaný ve všech rozhodnutích
shodně odůvodnil tak, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že s panem Martinem Rudolfem,
dřívějším jednatelem žalobkyně, bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovoleného
ozbrojování a provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení
nebo licence, tedy takové trestné činy, jež přímo souvisejí s činnostmi, ke kterým žalobkyni
opravňují licence a povolení, ohledně jejichž pozastavení byla správní řízení zahájena a vedena.
Žalobkyně pak v průběhu řízení neuvedla žádné podstatné skutečnosti, kterými by tato obvinění
vyvrátila, trestnou činnost pouze bagatelizovala. Dále měl žalovaný za prokázané, že ačkoliv
Martin Rudolf již nepůsobí ve funkci jednatele žalobkyně (jednatelkou byla v době vydání
rozhodnutí jeho manželka), má nadále vliv na jednání a činnost žalobkyně. Žalovaný taktéž
poukázal na majetkové a personální propojení žalobkyně se společnostmi ZELENÝ SPORT
s.r.o. a MULTIAGRO v.o.s. Slatina s tím, že kontroly Policie České republiky provedené v sídle
těchto společností prokázaly pochybení při nakládání se zbraněmi, municí a výbušninami
(materiál byl protiprávně skladován v rozporu s kolaudačním rozhodnutím v budově kravína
s tristním stavem zabezpečení objektu). Žalovaný rovněž poukázal na zásadní nedostatky
v evidencích, neboť v průběhu kontroly byly nalezeny zbraně neevidované v Centrálním registru
zbraní; a naopak nebyly nalezeny jiné zbraně, které se dle registru měly na místě nacházet.
Dále žalovaný odkázal na incident, při němž byl v průběhu samotné kontroly za podezřelých
okolností znehodnocen protiletadlový dvojkanón (neevidovaný v registru). V kontrolovaném
areálu bylo rovněž zjištěno skladování většího množství výbušniny bez příslušných povolení.
Na základě všech těchto skutečnosti žalovaný uzavřel, že žalobkyně není schopna zajistit,
že nebude docházet k ohrožování veřejného pořádku, bezpečnosti a že nebude narušena ochrana
obyvatelstva. Konstatoval, že v řízení nebyla vyvrácena závažná tvrzení Ministerstva vnitra
(jako dotčeného orgánu, na jehož návrh byla s žalobkyní správní řízení o pozastavení čerpání
licencí a povolení vedena). Dospěl k závěru, že „existuje reálná možnost, že za současné situace
by v případě nepozastavení čerpání licence mohlo dojít k dalšímu porušení státem chráněných zájmů, jimiž jsou
ochrana veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrana obyvatelstva, v nichž je Ministerstvo vnitra na základě
kompetenčního zákona ústředním orgánem“. Žalovaný následně provedl test proporcionality,
přičemž uzavřel, že vzhledem k aktuálním teroristickým hrozbám, jakož i výbuchům,
ke kterým došlo v muničních skladech ve Vrběticích, je v tomto případě nutno nadřadit veřejný
zájem (konkrétně ochranu práv společnosti a jednotlivců a plnění mezinárodních závazků České
republiky) nad soukromý zájem žalobkyně a zásah do jejích práv. Uvedl, že vydaná rozhodnutí
nezasahují do práv žalobkyně trvale, ale je zachována možnost, aby po pominutí důvodů
příslušné orgány pozastavení čerpání licence (povolení) zrušily.
[3] V záhlaví označenými rozhodnutími ministr průmyslu a obchodu zamítl rozklady
žalobkyně a potvrdil prvostupňová rozhodnutí žalovaného. Na základě námitek žalobkyně
se věnoval otázkám spojeným s formálním a účelovým zánikem funkce jednatele žalobkyně
(trestně stíhaného Martina Rudolfa), jakož i majetkovému a personálnímu propojení žalobkyně
a výše jmenovaných společností. Uvedl, že kompletní posouzení věci nelze omezit pouze
na bezúhonnost žadatele nebo zúčastněných fyzických osob, ale je nutno přihlédnout
ke všem dostupným informacím a aspektům, včetně informací zpravodajského a operativního
charakteru, které jsou relevantní z hlediska vnitřního pořádku a bezpečnosti. Ministr průmyslu
a obchodu považoval za zásadní výše shrnutá pochybení žalobkyně zjištěná kontrolami Policie
České republiky, představující závažné nedostatky v evidenci zbraní, zabezpečení skladovacích
prostor, včetně dalších zjištěných nesrovnalostí, které v souhrnu vytvářejí prostor pro kriminální
činnost a podmínky pro přechod zbraní do nelegální sféry. K namítanému porušení zásad
správního řízení uvedl, že zásada legitimního očekávání platí pro skutkově shodné nebo obdobné
případy. Pokud žalobkyně v rozkladu namítala, že v případě dvou jiných konkrétních obchodních
společností žalovaný řízení o pozastavení čerpání licence nevedl, přestože vůči těmto
společnostem a jejich statutárním orgánům bylo rovněž zahájeno trestní stíhání, ministr
konstatoval, že totožnost nebo obdobnost věci není dána pouze podáním žádosti
dle téhož zákona, ale je nezbytné posuzovat všechny okolnosti konkrétního případu, které byly
v žalobkyní zmiňovaných případech diametrálně odlišné.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu žalobou u Městského soudu
v Praze. Městský soud nepřisvědčil většině žalobních námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti
výroků prvostupňových správních rozhodnutí, tvrzení o zahájení řízení v rozporu se správním
řádem, otázek dopadů trestního stíhání osoby, která již není jednatelem žalobkyně, navázání
výsledků správního řízení na provedenou kontrolu, změny rozkladové komise a dalších.
Jako důvodnou však posoudil námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadených rozhodnutí
pro nedostatek důvodů ve vztahu k namítanému porušení zásady legitimního očekávání.
Dle městského soudu ministr průmyslu a obchodu v rozhodnutích nedostatečně vysvětlil,
v čem se liší případ žalobkyně od v rozkladu poukazovaných případů jiných obchodních
společností podnikajících v zahraničním obchodu s vojenským materiálem, u nichž řízení
o pozastavení čerpání licence nebylo zahájeno, a pouze konstatoval „diametrální odlišnost“
těchto případů. Dle názoru městského soudu se ministr průmyslu a obchodu s uplatněnou
námitkou nevypořádal tak, aby z odůvodnění bylo možno zjistit, z jakého důvodu ji považuje
za lichou, mylnou nebo vyvrácenou. V této souvislosti poukázal na závěry Nejvyššího správního
soudu, že správní orgán je povinen vysvětlovat odlišnosti v rozhodování, přičemž v případě
odklonu od ustálené správní praxe je povinen tuto změnu náležitě odůvodnit. Dle městského
soudu měl ministr průmyslu a obchodu uvedenou námitku řádně vypořádat a vymezit odlišnosti
mezi případy žalobkyně a jiných označených obchodních společností.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nedostatečně vypořádal námitku porušení zásady
legitimního očekávání. Stěžovatel v kasační stížnosti předestřel výklad rozhodné právní úpravy
a poukázal na skutečnost, že správní řízení o pozastavení čerpání licence dle §19 odst. 2 zákona
č. 38/1994 Sb. (stejně jako pozastavení čerpání povolení k vývozu dle §8d zákona
č. 228/2005 Sb.) se zahajují pouze na návrh dotčeného orgánu, kterým je Ministerstvo vnitra.
V těchto případech tak žalovaný zahajuje správní řízení toliko po obdržení příslušného návrhu
dotčeného orgánu. V případě zbylých řízení dle §7a zákona č. 228/2005 Sb. (pozastavení čerpání
povolení k přepravě a dovozu) stěžovatel poukázal na skutečnost, že tato řízení zahajuje z moci
úřední na základě podnětu Ministerstva vnitra jako dotčeného orgánu, který k tomu v rozsahu
kompetencí svěřených mu zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánů státní správy České republiky (dále též „kompetenční zákon“), disponuje potřebnými
informacemi. Ve vztahu k posledně uvedenému typu řízení se pak neztotožnil se závěrem
městského soudu, že by ve vydaných rozhodnutích nedostatečně odůvodnil, proč není shodně
postupováno v obdobných případech jiných společností podnikajících v zahraničním obchodu
s vojenským materiálem.
[6] V této souvislosti stěžovatel pokládal za zásadní důvody, které je dle jeho názoru možno
vztáhnout ke všem vedeným typům řízení, že správní řízení vedl nejen pro trestní stíhání
statutárního orgánu, ale rovněž pro jiné závažné nedostatky zjištěné v muničním skladu
žalobkyně, které jsou v rozhodnutích obou stupňů podrobně popsány. Nesouhlasil
proto s hodnocením městského soudu, že blíže nevysvětlil „diametrální odlišnost“ souzené věci
od případů týkajících se jiných společností uvedených žalobkyní v rozkladu. S odkazem na soudní
judikaturu stěžovatel upozornil, že odpověď na námitky účastníka řízení v sobě může
konzumovat i odpověď na jiné související námitky. Měl tedy za to, že podrobným vypořádáním
námitek směřujících do všech kontrolou zjištěných pochybení logicky vysvětlil i odlišnosti
případu žalobkyně od případů společností, na které poukazovala žalobkyně a u kterých nebyla
řízení o pozastavení čerpání licencí a povolení vedena. Stěžovatel rovněž poznamenal,
že se v daném případě nejednalo o odklon od ustálené správní praxe, neboť nikdy netvrdil,
že by důvodem probíhajících správních řízení a v nich vydaných správních rozhodnutí bylo
„toliko“ trestní stíhání tehdejšího statutárního orgánu žalobkyně.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že návrh dotčeného orgánu
(Ministerstva vnitra) na pozastavení licencí byl podán zejména z důvodu vedeného trestního
stíhání tehdejšího jednatele žalobkyně, k čemuž měly dle stěžovatele přistoupit i další důvody
svědčící o závadném jednání žalobkyně. Žalobkyně však trvala na tom, že se stěžovatel
nevypořádal s námitkou, dle které nebylo v případě jiných konkrétních subjektů obchodujících
s vojenským materiálem (jejichž statutární orgány byly rovněž trestně stíhány) postupováno
shodně jako v jejím případě. Žalobkyně se proto plně ztotožnila se závěry městského soudu
obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[9] Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb. upravuje, že obchod s vojenským
materiálem může provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České republiky
(nebo podnikající fyzická osoba v případech stanovených tímto zákonem) na základě povolení.
Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona povolení vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu na základě
závazných stanovisek dotčených orgánů, kterými jsou
a) Ministerstvo zahraničních věci z hlediska zahraničně politických zájmů České republiky, dodržování
závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jakož i z členství České republiky
v mezinárodních organizacích,
b) Ministerstvo vnitra z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva,
c) Ministerstvo obrany z hlediska zabezpečování obrany České republiky
(pozn.: zvýraznění podtržením – zde i dále v textu – doplnil Nejvyšší správní soud).
[10] Podle §14 zákona č. 38/1994 Sb. dále platí, že právnická osoba, které bylo vydáno povolení
podle tohoto zákona, je oprávněna určitý obchod s vojenským materiálem provádět jen na základě, v rozsahu
a za podmínek stanovených v licenci.
[11] Podle §19 odst. 2 téhož zákona v případě, že je to z důvodů uvedených v odstavci 1 písm. b)
nezbytné (pozn.: je-li to odůvodněno zahraničně politickými zájmy České republiky nebo ochranou
veřejného pořádku, bezpečnosti a ochrany obyvatelstva), může ministerstvo na návrh dotčeného orgánu
pozastavit čerpání licence na dobu nezbytně nutnou. Rozklad proti rozhodnutí o pozastavení čerpání licence nemá
odkladný účinek. Pominou-li důvody podle věty první a není-li důvod k postupu podle odstavce 1, ministerstvo
na návrh dotčeného orgánu rozhodnutí o pozastavení čerpání licence zruší.
[12] V projednávané věci pak městský soud v napadeném rozsudku nezohlednil a nerozlišil,
že s žalobkyní byla vedena správní řízení také podle §8d odst. 1 a §7a odst. 1 zákona
č. 228/2005 Sb. Tento zákon upravuje kontrolu obchodu s výrobky, jejichž držení se v České
republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a to při jejich přepravě na území členských států
Evropské unie, dovozu na území České republiky z jiného než členského státu Evropské unie
a vývozu z území České republiky do jiného než členského státu Evropské unie v návaznosti
na přímo použitelný předpis Evropské unie upravující oblast obchodování se střelnými zbraněmi
a střelivem. Stanovené výrobky, jejichž seznam vláda stanoví nařízením, mohou být přepravovány
a dováženy pouze na základě povolení stěžovatele; vývoz výrobků určených přímo použitelným
předpisem Evropské unie upravujícím oblast obchodování se střelnými zbraněmi a střelivem lze
provádět pouze na základě povolení k vývozu (§1 odst. 2 a 3 zákona č. 228/2005 Sb.).
[13] Podle §8d odst. 1 zákona č. 228/2005 Sb., který upravuje pozastavení čerpání povolení
k vývozu, v případech stanovených přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím oblast obchodování
se střelnými zbraněmi a střelivem ministerstvo na návrh dotčeného orgánu pozastaví čerpání povolení k vývozu.
Rozklad proti rozhodnutí o pozastavení čerpání povolení k vývozu nemá odkladný účinek. Podle odst. 2
téhož ustanovení zákona platí, že pominou-li důvody podle odstavce 1 a není-li důvod k postupu podle §8e,
ministerstvo na návrh dotčeného orgánu, na základě jeho návrhu bylo rozhodnuto o pozastavení čerpání povolení
k vývozu, rozhodnutí o pozastavení čerpání povolení k vývozu zruší.
[14] Pozastavení čerpání povolení k přepravě a dovozu stanovených výrobků pak zákon
č. 228/2005 Sb. upravuje v §7a odst. 1, dle kterého v případě, že je to nutné z důvodu ochrany
mezinárodních závazků České republiky nebo jejich zahraničně politických nebo bezpečnostních zájmů,
ministerstvo pozastaví výkon práv a povinnosti z povolení (dále jen „čerpání povolení“). Rozklad proti rozhodnutí
o pozastavení čerpání povolení nemá odkladný účinek. Pominou-li tyto důvody a není-li důvod k postupu
podle §8 odst. 1, ministerstvo rozhodnutí o pozastavení čerpání povolení zruší.
[15] S ohledem na závěry, které v daném případě vedly městský soud ke zrušení rozhodnutí
stěžovatele, a předmět sporu řešený mezi účastníky řízení Nejvyšší správní soud nejprve
připomíná, že §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, systematicky zařazený do hlavy II
zabývající se základními zásadami činnosti správních orgánů v pozitivním právu, upravuje hned
několik souvisejících zásad: správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem (zásada
ochrany veřejného zájmu), aby odpovídalo okolnostem daného případu (zásada nestranného postupu
správních orgánů či zásada individualizace), jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly [zásada materiální rovnosti, která je mj. jedním
z pramenů ochrany legitimního očekávání (nepřekvapivosti)]. Tato zásada je úzce provázána
právě se zásadou individualizace. Na straně jedné platí, že každý případ řešený správním orgánem
je svým způsobem jedinečný a jeho řešení musí vycházet z konkrétních okolností případu.
Na straně druhé však musejí postupy správního orgánu naplňovat požadavek předvídatelnosti
a musí být respektována ustálená správní praxe. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233, bod [24]: „Pokud v okamžiku rozhodování správního
orgánu existují jiná jeho rozhodnutí pojednávající o skutkově týchž či obdobných případech, je nutno chránit víru
účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným způsobem. Existence možnosti
účastníků řízení spolehnout se na to, že jejich věc správní orgán posoudí stejným způsobem, jakým již dříve
posoudil skutkově obdobné či stejné věci, je nezbytnou součástí jednoho ze základních znaků právního státu -
právní jistoty.“
[16] Je-li však zřejmé, že zahájení správních řízení podle §19 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb.
a §8d zákona č. 228/2005 Sb., vedených stěžovatelem v souzené věci, je vázáno pouze na návrh
dotčeného orgánu (jak vyplývá z jejich doslovného znění citovaného výše), je nutno přisvědčit
stěžovatelově argumentaci, že jej nelze činit odpovědným za případy, kdy správní řízení nezahájil
z důvodu, že dotčený orgán (zde Ministerstvo vnitra) takový návrh nepodal. Stěžovatel
by hypoteticky mohl být za svůj postup „odpovědný“ např. v situacích, kdy návrh dotčeného
orgánu sice podán byl, řízení však nebylo zahájeno, anebo sice zahájeno bylo, avšak licence
či povolení nebyly pozastaveny. O takové případy se však v souzené věci zjevně nejednalo
a jejich existenci žalobkyně ani netvrdila.
[17] V projednávané věci proto bylo možno vycházet ze shora nastíněných obecných
východisek stran jednotnosti správní praxe pouze v typově obdobných případech řízení
o pozastavení povolení dle §7a odst. 1 zákona č. 228/2005 Sb., která nejsou zahajována na návrh
dotčeného orgánu, ale z moci úřední (není přitom rozhodné, zda na základě případného podnětu
dotčeného orgánu, nebo bez něj). Pokud tedy žalobkyně vznesla námitku porušení legitimního
očekávání s tím, že v jiných obdobných případech nebylo zahajováno (typově shodné) řízení
z moci úřední, byl by stěžovatel povinen přezkoumatelně vysvětlit, proč ve skutkově shodných
(resp. obdobných) případech příslušná správní řízení nezahajoval. Nejvyšší správní soud ovšem
zároveň poznamenává, že správní orgán tím, že určité jednání ponechává bez postihu, byť je
k tomu vybaven potřebnými pravomocemi, „bez dalšího takové jednání neaprobuje jako správné
a souladné se zákonem. Pouhé ”mlčení” veřejné správy, resp. její případná nečinnost v oblasti postihování
deliktního jednání, tedy bez dalšího nezakládá legitimní očekávání, že dosud nepostihované deliktní jednání
deliktním jednáním není, resp. že nebude postihováno“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2018, č. j. 6 As 431/2017 - 39). Uvedený závěr vyslovený ve vztahu ke správnímu trestání
lze argumentem a maiori ad minus nepochybně vztáhnout rovněž na jiná řízení zahajovaná ex officio.
[18] V souzené věci se však o situaci typově obdobných případů nejednalo, jak bude
vysvětleno dále, a tedy se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěry městského soudu,
že žalobkyní vznesená námitka porušení legitimního očekávání byla v rozhodnutích o rozkladu
vypořádána nedostatečně a že rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu jsou z tohoto důvodu
nepřezkoumatelná, konkrétně právě pro nevypořádání námitky, jíž žalobkyně poukazovala
na případy jiných obchodních společností, u nichž nebyla správní řízení (dle jejího tvrzení
obdobná těm v nyní projednávané věci) zahájena.
[19] V souladu s §68 odst. 3 správního řádu odůvodnění správního rozhodnutí obsahuje
důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou
písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v §17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, v odůvodnění
rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení; není-li to možné,
uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají.
[20] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vztahující se k problematice
přezkoumatelnosti odůvodnění správních rozhodnutí vyplývá, že „z odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené,
které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem
za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy
rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“ (např. rozsudky ze dne 16. 6. 2006,
č. j. 4 As 58/2005 - 65, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 - 110, ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 9 As 66/2009 - 46, ve vztahu k nevypořádání odvolacích námitek pak např. rozsudky
ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, nebo ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71).
Tato judikatura Nejvyššího správního soudu vychází již ze starší judikatury Vrchního soudu
v Praze (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 - 23, SJS 27/1994).
[21] Nejvyšší správní soud současně konstantně judikuje, že ačkoli „je třeba na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle
okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech
okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (…) Podstatné podle názoru Nejvyššího
správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka
řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může
v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“ (rozsudek
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, a řada na něj navazujících rozsudků - z pozdějších
např. rozsudek ze dne 27. 11. 2019, č. j. 9 As 55/2018 - 39, nebo ze dne 25. 9. 2020,
č. j. 4 As 436/2019 - 62). Na určitou námitku může správní orgán reagovat i tak, že v odůvodnění
rozhodnutí prezentuje vlastní názor (odlišný od názoru účastníka řízení), který přesvědčivě
odůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite vypořádá (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 - 78, bod [23]).
[22] Z obsahu vydaných rozhodnutí stěžovatele, jejichž obsah je shrnut v bodech [2] a [3]
rozsudku, vyplývá, že odůvodnění vydaných rozhodnutí nejsou založena výhradně na skutečnosti
trestního stíhání někdejšího jednatele žalobkyně, nýbrž rovněž na zjištění řady dalších závažných
nedostatků v provozu muničního skladu žalobkyně, jak stěžovatel konstantně uváděl v průběhu
celého správního řízení. Zjištěná pochybení jsou v žalobou napadených rozhodnutích ministra
průmyslu a obchodu označena jako zásadní a každé z nich je v rozhodnutí podrobně popsáno.
Ministr průmyslu a obchodu taktéž výslovně uvedl, že posouzení věci nelze omezovat pouze
na otázku trestní bezúhonnosti, ale je nutno přihlédnout ke všem dostupným informacím
a aspektům, včetně informací zpravodajského a operativního charakteru. Za těchto okolností
tedy nemohla být námitka žalobkyně, poukazující na případy jiných obchodních společností,
jejichž statutární orgány měly být rovněž trestně stíhány, úspěšná, neboť důvodem pozastavení
čerpání povolení (i licencí) žalobkyně nebylo „pouhé“ trestní stíhání jejího jednatele, nýbrž řada
dalších zjištěných nedostatků popsaných výše. Žalobkyně v námitce obsažené v rozkladu
neuváděla, že by i v případě jí označených obchodních společností byly kontrolami zjištěny
podobně rozsáhlé závady a právní pochybení, jako tomu bylo v jejím případě. Je tedy zřejmé,
že žalobkyní poukazované případy nejsou případy „skutkově shodnými nebo podobnými“
(ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu) s jejím případem, resp. tato podobnost z námitky
žalobkyně nijak nevyplývá.
[23] Přestože ministr průmyslu a obchodu jistě mohl ve vydaných rozhodnutích odlišnost
případů popsat podrobněji, Nejvyšší správní soud nesouhlasí s hodnocením městského soudu,
že námitka žalobkyně, jíž poukazovala na porušení legitimního očekávání, byla nedostatečně
vypořádána pouhým konstatováním o „diametrální odlišnosti“ bez bližšího vysvětlení,
v čem konkrétně se případy zmiňované žalobkyní v rozkladu (tj. případy jiných obchodních
společností podnikajících v zahraničním obchodu s vojenským materiálem) liší od případu
žalobkyně. Nejvyšší správní soud naopak přisvědčuje stěžovateli, že podrobné vypořádání
ostatních námitek obsažených v rozkladu dokládá celou paletu důvodů, pro něž bylo žalobkyni
čerpání povolení a licencí pozastaveno, a dostatečně tedy její případ odlišuje od jiných
společností, které se souzenou věcí spojuje „pouze“ skutečnost trestního stíhání
jejich statutárních orgánů. Žalobou napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění tedy dostatečně
popisují konkrétní okolnosti souzeného případu, čímž jej náležitě individualizují; a popisem
těchto okolností rovněž implicitně a přezkoumatelně odpovídají na vznesenou námitku
žalobkyně.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto ve smyslu §110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud ve smyslu §110
odst. 4 s. ř. s. vázán právním závěrem vysloveným v tomto rozsudku, a tedy opětovně posoudí
důvodnost jednotlivých žalobních námitek.
[25] V novém řízení městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu