ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.139.2019:61
sp. zn. 6 Azs 139/2019 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudkyně Mgr. Lenky Bahýľové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. A.
R. A., zastoupeného advokátem Mgr. et. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., sídlem Ovenecká
78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2017, č. j. OAM-720/ZA-ZA04-H11-2015, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 32 Az 41/2017 - 69,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2019, č. j. 32 Az 41/2017 - 69,
se r uší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 4. 2017, č. j. OAM-720/ZA-ZA04-H11-2015,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti ve výši 115 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2017, č. j. OAM-720/ZA-ZA04-H11-2015
(dále též jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovateli
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný rozhodoval o druhé žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu v České republice. Poprvé stěžovatel požádal dne 23. 8. 2011,
kdy vystupoval pod falešnou identitou jako státní příslušník Libye. Rozhodnutí o první žádosti
stěžovatele bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2013 zastaveno podle §25 písm. d)
zákona o azylu, neboť stěžovatel se nedostavil k pohovoru a stav spisu žalovanému neumožňoval
o žádosti rozhodnout.
[3] V nyní posuzované žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 26. 8. 2015 stěžovatel uvedl,
že má obavy před pronásledováním, neboť je od 2008 aktivním řadovým členem Muslimského
bratrstva, angažoval se v charitativní oblasti. Před odjezdem z Egypta v květnu 2011 byl na své
farmě fyzicky napaden, bylo mu vyhrožováno zabitím, následně mu stejné osoby (jedna z nich
s vlivným postavením a napojením na Ministerstvo vnitra, resp. v té době vládnoucí Národní
stranu) zapálily dům a jeho farmu obsadily. Na policii se obrátil několikrát, ta mu však
nepomohla. V červenci 2011 (již ze zahraničí) se stal členem Strany svobody a spravedlnosti
(FJP). Z Egypta naposledy vycestoval v květnu 2011, do konce roku 2012 pobýval v ČR, poté
strávil cca 2 roky v Německu a dalších cca 6 měsíců v Polsku, od 11. 8. 2015 pobývá v České
republice.
[4] Žalovaný při svém rozhodování vycházel (jak uvedl ve svém rozhodnutí) z žádosti
stěžovatele, provedených pohovorů (22. 10. 2015 a 9. 3. 2017), informací z Cizineckého
informačního systému (CIS), spisového materiálu k předchozímu azylovému řízení stěžovatele,
důkazů doložených samotným stěžovatelem (tj. ze zprávy Všeobecné zdravotní komise I. S. ze
dne 15. 3. 2011, protokolu z policie ve městě Alsalam ze dne 14. 4. 2011, stěžovatelova průkazu
člena FJP, článků z médií doložených stěžovatelem) a dále z informací, které shromáždil v
průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských
práv v Egyptě. Konkrétně vycházel z informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 120715/2015-
LPTP ze dne 7. 12. 2015, zprávy Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech
a demokracii za rok 2015 - kapitola IV: prioritní země – Egypt ze dne 21. 4. 2016, zprávy
Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických – zpráva o dodržování lidských práv
v roce 2015 – Egypt ze dne 13. 4. 2016, výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2016 –
Egypt ze dne 27. 1. 2016, výroční zprávy organizace Amnesty International 2015/2016 – Egypt
ze dne 24. 2. 2016, výroční zprávy organizace Freedom House 2016 - Egypt ze dne 7. 6. 2016
a zprávy České tiskové kanceláře „Soud v Egyptě nařídil obnovit proces s exprezidentem
Mursím“ ze dne 15. 11. 2016.
[5] Ve vztahu k §12 písm. a) zákona o azylu žalovaný učinil závěr, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možné učinit závěr,
že ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl
azylově relevantním způsobem pronásledován. Měl za zjištěné, že stěžovatel se účastnil
charitativních aktivit Muslimského bratrstva a účastnil se demonstrací, které byly namířeny proti
tehdejšímu ministrovi vnitra Habibovi Aladimu, chudobě v zemi a korupčním praktikám. Dále
měl za zjištěné, že stěžovatel se v době svého pobytu v zahraničí stal členem Strany svobody
a spravedlnosti (FJP), která má silné vazby na Muslimské bratrstvo. Žalovaný konstatoval,
že stěžovatel v souvislosti se svou účastí na demonstracích nečelil žádným postihům ze strany
státních orgánů a svým podílem na činnosti Muslimského bratrstva dával najevo spíše
svou dobrou vůli než politické přesvědčení. Poté, co se stal členem FJP, se nikterak nepodílel
na činnosti této strany; v Muslimském bratrstvu ani v FJP neměl žádnou funkci a nezaujímal
žádnou pozici ve struktuře těchto organizací. Za spekulativní považoval žalovaný tvrzení
stěžovatele, že osoby (z nichž jedna působila na Ministerstvu vnitra), jimiž byl na své farmě
fyzicky napaden, a které po něm vyžadovaly ukrytí zbraní, tak činily za účelem diskreditace
Muslimského bratrstva. Podle žalovaného se ve skutečnosti mohlo jednat o snahu osob
s kriminálními úmysly ukrýt své zbraně, a to i navzdory tomu, že tyto osoby během jednoho
z telefonátů uvědomily stěžovatele, že obrátit se na pana M. B., vysokého představitele
Muslimského bratrstva, mu nepomůže. Za relevantní nepovažoval žalovaný ani to, že stěžovatele
M. B. několikrát navštívil.
[6] Ve vztahu k §12 písm. b) zákona o azylu žalovaný učinil závěr, že stěžovatel nemůže
pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu, že je arabské národnosti a vyznává
islám. Stěžovatelem popisované zlovolné jednání soukromých osob, s nimiž měl potíže, rovněž
podle žalovaného nebylo způsobeno jeho národnostní, etnickou, náboženskou nebo jinou osobní
identitou (jeho farma se nacházela v lukrativní oblasti, kde bylo rozšířeno nezákonné
vyvlastňování pozemků). Dále žalovaný poukázal na významné rozpory při popisu klíčových
událostí ze strany stěžovatele (jednalo se o blíže uvedené okolnosti týkající se fyzického útoku
proti stěžovateli a telefonátů útočníků). K tomu žalovaný konstatoval, že celková věrohodnost
výpovědí stěžovatele je významně snížena z důvodu, že veškeré informace, které stěžovatel uvedl
v rámci předchozího správního řízení, byly nepravdivé. Stěžovatel to vysvětlil obavami z návratu
do země svého skutečného původu a obavami z policistů ze zařízení pro zajištění cizinců.
Žalovaný z tohoto přístupu stěžovatele vyvodil, že stěžovatel ve skutečnosti nepociťoval své
potíže nikterak palčivě a nepovažoval je za natolik zásadní, aby je uvedl ve své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Dále žalovaný konstatoval, že stěžovatel nevyužil institutu vnitřního
přesídlení, aniž by mu v tom bránily závažné objektivní důvody, a že se nikdy nepokusil obrátit na
orgány nadřízené policejnímu oddělení, jemuž podával svá oznámení o protiprávním jednání
osob, s nimiž měl potíže, pokud nebyl s konáním policie spokojen. Pokud se neobrátil
ani na žádné jiné státní orgány v jeho vlasti, podle žalovaného lze takové jednání charakterizovat
jako nedostatek obrany v rámci domovského státu.
[7] K §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu žalovaný neshledal, že by stěžovateli mohla hrozit
v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Konstatoval,
že stěžovatel opustil svou vlast v roce 2011, přičemž v roce 2013, kdy probíhalo politicky
motivované násilí jako reakce na vojenský převrat v Egyptě, se již v Egyptě nenacházel,
neúčastnil se tedy ani událostí spojených se svržením prezidenta Muhammada Mursího. Žalovaný
považoval za nepravděpodobné, že by stěžovatel, který spolupracoval s Muslimským bratrstvem,
resp. který se stal členem FJP, bude odsouzen k trestu smrti za finanční pomoc lidem ve špatné
finanční situaci a rozdávání učebnic studentům, případně za to, že se několikrát setkal s M. B..
Žalovaný uvedl, že v Egyptě se někteří výrazní a politicky angažovaní členové Muslimského
bratrstva nacházejí v obtížné situaci, a rovněž uvedl, že si je vědom skutečnosti, že členové
Muslimského bratrstva a potažmo FJP, která je v podstatě součástí Muslimského bratrstva, jsou
nyní v méně výhodném postavení, než byli v době odjezdu stěžovatele ze země původu. Je
nicméně irelevantní se domnívat, že stěžovateli bude po jeho případném návratu do země
původu hrozit nebezpečí vážné újmy. Žalovaný k tomu zároveň poukázal na sníženou
věrohodnost stěžovatelových výpovědí a uvedl, že není schopen vyloučit závěr, že stěžovatel
využil jím doložené zprávy k podpoře účelových výpovědí v tomto správním řízení. Žalovaný
uzavřel, že stěžovatel nebyl stíhán egyptskými státními orgány v době svého pobytu ve vlasti a
není důvodné se domnívat, že ke stíhání dojde po jeho případném návratu.
[8] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou poté,
co se ztotožnil se závěry žalovaného. Krajský soud zopakoval, že pokud se stěžovatel podílel na
činnosti Muslimského bratrstva pouze charitativní činností, dával tím najevo spíše svou dobrou
vůli než politické přesvědčení. Krajský soud se podivil nad tím, že by stěžovatel, který studoval
vysokou školu a v rámci studia se angažoval ve svých dobročinných aktivitách, nebyl vůbec
informován o organizační struktuře, činnosti, programu a všech aktivitách Muslimského
bratrstva, které z něho činí organizaci, jež byla prohlášena za teroristickou. Krajský soud
považoval za rozporné žalobní tvrzení stěžovatele, že byl od roku 2008 aktivním členem
Muslimského bratrstva, a že byl aktivním členem strany FJP, jejímž jménem vykonával
charitativní činnost, pokud se členem této strany stal až v roce 2012 (pozn. soudu - stěžovatel
uváděl rok 2011), v průběhu pobytu v zahraničí. Za rozporuplné z tohoto důvodu označil rovněž
sdělení stěžovatele při pohovoru dne 2. 9. 2015, v němž stěžovatel uvedl, že dotyčné soukromé
osoby u něho chtěly schovat zbraně proto, že je členem FJP.
[9] Krajský soud dále uvedl, že se stěžovatel snaží informace o zemi původu, které hovoří
o zadržování osob na základě skutečných nebo domnělých vazeb na Muslimské bratrstvo, nyní
využít ve svůj prospěch. Tvrzení stěžovatele o snaze zdiskreditovat Muslimské bratrstvo nálezem
zbraní u něho na farmě, pokud by přistoupil na nabídku osob, s nimiž měl mít ve vlasti problémy,
označil krajský soud za spekulaci. Na základě výpovědí stěžovatele o potížích se skupinou tří
až čtyř soukromých osob, které podpořil i články ze země původu (o ilegálním vyvlastňování
půdy nebo jiném protiprávním jednání ze strany různých kriminálních struktur), krajský soud
konstatoval, že důvodem těchto potíží nebyla stěžovatelova národnost, etnická, náboženská
nebo jiná příslušnost či politické přesvědčení, ale skutečnost, že jeho farma se nacházela
v lukrativní oblasti (asi 50 km od Alexandrie), kde dochází k nezákonnému vyvlastňování
pozemků.
[10] Krajský soud potvrdil též závěr žalovaného, že výpovědi stěžovatele vykazují rozpory
při popisu rozhodných skutečností, kterými jsou jím tvrzené útoky na jeho osobu (pobodání
nožem, střelba), které stěžovatel v průběhu svých výpovědí ve správním řízení popisoval
rozdílně. Z předložené lékařské zprávy ze dne 15. 3. 2011 o zranění stěžovatele pak nelze zjistit
žádné informace o příčinách zranění, jak k němu došlo, resp. kdo ho stěžovateli způsobil.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu k pronásledování ze strany soukromých
osob krajský soud uvedl, že stěžovatel se sice třikrát obrátil na stejný místní policejní orgán
v zemi původu se žádostí o pomoc, bylo mu však sděleno, že kvůli vysokému postavení osob,
s nimiž měl problémy, mu policie nemůže pomoci. Podle krajského soud stěžovatel nevyužil další
možnosti vnitrostátní ochrany a ani se nepokusil obrátit na instančně nadřízené orgány či jiné
státní či justiční orgány; nevyužil tedy dostatečně všech vnitrostátních prostředků země svého
původu k ochraně svých práv.
[11] Dále krajský soud poznamenal, že pokud stěžovatel v rámci prvního azylového řízení
uváděl nepravdivé informace o své totožnosti a státní příslušnosti, celková věrohodnost jeho
tvrzení v aktuálně vedeném řízení je snížena. Poukázal rovněž na to, že stěžovatel mohl své
problémy se soukromými osobami, které projevily zištný zájem o jeho farmu, vyřešit
přestěhováním se do jiné části Egypta; kritéria pro využití vnitřního přesídlení (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93, a ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 – 74) měl za splněná.
[12] Ve vztahu k doplňkové ochraně se krajský soud přiklonil k závěru žalovaného,
že stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozba vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu nehrozí. Jakkoli z podkladových zpráv k zemi původu stěžovatele plyne výskyt
řady negativních jevů z oblasti dodržování lidských práv, tato skutečnost sama o sobě
neznamená, že stěžovatel bude v případě návratu do své vlasti čelit takovým konkrétním
projevům.
II. Obsah kasační stížnosti
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti stručně shrnul předcházející průběh řízení; důvody kasační
stížnosti podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[14] Stěžovatel předně namítl, že z rozhodnutí žalovaného ani z napadeného rozsudku není
zřetelné hodnocení údajné nevěrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Z jedné části informace
získané od stěžovatele rozporovány nejsou, v jiné části však ano (k tomu stěžovatel poukázal
na konkrétní části rozhodnutí). Hodnocení žalovaného i krajského soudu jsou v tomto ohledu
nepřezkoumatelná.
[15] Stěžovatel má dále za to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, pokud zcela
pominul stěžovatelem poskytnuté důkazy k prokázání pravdivosti jeho výpovědi (bez jakéhokoliv
zdůvodnění), které navíc spolu s jeho výpověďmi zapadají do kontextu obsahu zpráv (informací)
o situaci v zemi původu obstaraných správním orgánem (a doplněných stěžovatelem). Skutkové
závěry správního orgánu o věrohodnosti stěžovatele a o azylové relevanci jeho příběhu nejsou
v důsledku tohoto postupu přesvědčivé, a proto měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
[16] Stěžovatel má za to, že informace získané o zemi původu stěžovatele byly hodnoceny
selektivně a vadně, v neprospěch stěžovatele. Přitom sám žalovaný na s. 9 svého rozhodnutí
uvedl, že při posouzení žádosti vycházel i z podkladů doložených stěžovatelem, tedy konkrétně
zprávy Všeobecné zdravotní komise Ibn Sandr ze dne 15. 3. 2011, protokolu z policejní služebny
Alsalam ze dne 14. 4. 2011, průkazky člena Strany svobody a spravedlnosti (FJP), článků z médií.
Přestože ani žalovaný ani krajský soud nezpochybnili pravost těchto podkladů pro rozhodnutí
a žádným způsobem tyto podklady nehodnotili, jejich existenci zcela pominuli. Téměř ze všech
zpráv a informací o zemi původu užitých v rámci správního řízení vyplývá, že v Egyptě jsou
pronásledováni, mučeni a vězněni nejen bývalí (či současní) aktivní podporovatelé a vysoce
postavení činitelé Muslimského bratrstva, ale i běžní podporovatelé anebo dokonce i jen domnělí
stoupenci. Přitom nařčení z podpory terorismu (prostřednictvím domnělé podpory Muslimského
bratrstva, FJP) je zneužíváno, mimo jiné, i k ekonomickému nátlaku (např. k zabírání podniků
či farem) a k dalším formám pronásledování (což je případ stěžovatele).
[17] Správní orgán, stejně jako krajský soud, dále podle stěžovatele pochybili, pokud v rámci
posuzování, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu, nepřihlíželi k pojmu politických práv ve smyslu čl. 17 až 23 Listiny základních práv
a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008).
Stěžovatel k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
dle kterého se za uplatňování politických názorů považuje i účast na ojedinělé a v dostatečném
předstihu neplánované protirežimní demonstraci. Tím více lze předpokládat, že lze za uplatnění
politických názorů považovat opakované uplatnění politického práva na shromažďování
stěžovatelem.
[18] Pochybení spatřuje stěžovatel dále v tom, že nebyla hodnocena jeho příslušnost k určité
„sociální skupině“. Žalovaný ani krajský soud nezpochybnili účast stěžovatele na demonstracích
k podpoře Muslimského bratrstva. Správní orgán a poté i krajský soud byli povinni dle
stěžovatele zjistit a zabývat se (a následně ji i posoudit) situací bývalých příznivců Muslimského
bratrstva (a později členů FJP) s ohledem na jejich systematické pronásledování současným
egyptským režimem jako specifické „sociální skupiny“ v souladu s §12 písm. b) zákona o azylu.
K tomu stěžovatel poukázal na to, že posuzování odůvodněných obav z pronásledování má
prospektivní povahu. Žalovaný zcela pominul skutečnost, že členství v FJP je i dle zpráv ze země
původu častou záminkou pro nespravedlivé stíhání osob a jiných azylově relevantních forem
pronásledování ze strany současné vládní moci.
[19] Za nesprávné dále stěžovatel považuje posouzení hrozby pronásledování soukromými
osobami. Žalovaný ani krajský soud ve svých úvahách nevycházeli z dostatečně zjištěného stavu
věci, míněno zejména objektivní a detailní znalostí a rozboru aktuální situace stran stavu
dodržování lidských práv v Egyptě. Krajský soud nesprávně klade na stěžovatele požadavek
vyhledávání ochrany v zemi původu od státních orgánů (nad rámec opatření prokazatelně
učiněných stěžovatelem), když tyto orgány jsou samy prokazatelně původcem různých forem
pronásledování, bagatelizuje hrozící nebezpečí vážné újmy, když k němu prokazatelně v Egyptě
v hojné míře docházelo (při odchodu stěžovatele ze země) a dochází (pro případ návratu zpět).
Například zpráva Amnesty International o stavu lidských práv za rok 2015, ze které správní orgán
údajně taktéž vycházel, hovoří o tom, jak se situace v roce 2015 v oblasti lidských práv dále
zhoršovala. Úřady omezovaly svobodu projevu, shromažďování, zaváděly drakoniánské
protiteroristické zákony, věznili opoziční představitele atd. Bezpečnostní složky užívaly nadměrné
síly proti uprchlíkům, žadatelům o azyl a migranty, zadržené osoby byly podrobovány mučení
a nelidskému zacházení. Pro rozhodování v roce 2017 měl žalovaný zprávy jen mapující
rok 2015, což lze považovat za nedostačující pro hodnocení nebezpečí vážné újmy. Zpráva MZV
USA za rok 2016 potvrzuje poměrně otřesnou situaci v oblasti lidských práv v duchu výše
uvedeného.
[20] Podle stěžovatele ani vypořádání otázky možného vnitřního přesídlení stěžovatele
neodpovídá požadavkům vznesených v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93 (publ. pod č. 1551/2008
Sb. NSS) je při posuzování možnosti vnitřní ochrany nezbytné zhodnotit především reálnost
(faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat
zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry
žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická
situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování
a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost
žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení. Z rozsudku ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je
nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun
do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3)
zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje
minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně
a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní
poměry žadatele. Žalovaný se výše uvedenými otázkami podle stěžovatele dostatečně nezabýval
a krajský soud ve svém rozsudku jeho argumentaci pouze přebral.
[21] Stěžovatel rovněž vznesl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Krajský
soud neprovedl řádný a úplný přezkum správního rozhodnutí tak, jak byl vytyčený žalobními
body a argumentací stěžovatele. V žalobě bylo odůvodněno podrobně, proč má stěžovatel za to,
že splňuje podmínky pronásledování dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Dále byla žalobou
podrobně rozvedena námitka nedostatečně zjištěného stavu věci, kdy dle stěžovatele informace
o zemi původu jsou v rozhodnutí žalovaného toliko odcitovány, ale jejich obsah se do posouzení
odůvodněnosti strachu z pronásledování či vážné újmy nijak nepromítl, resp. promítl selektivně
v jeho neprospěch; tato námitka zůstala opomenuta. V napadeném rozsudku absentují konkrétní
úvahy přezkumu v intencích žalobních bodů či rozbor jednotlivých důkazů, zejména objektivní
a jakkoliv detailnější rozbor informací o zemi původu. Jak správní orgán, tak krajský soud se výše
uvedených pochybení dopustili i ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany.
[22] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel považuje v tom, že žalovaný ani krajský soud
se nijak nezabývali otázkou subjektivního posouzení pronásledování. Stěžovatel tedy navrhl,
aby Nejvyšší správní rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[23] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu,
žalobou napadeného rozhodnutí i na své vyjádření k žalobě, ztotožnil se s rozsudkem krajského
soudu a navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Námitky stěžovatele považuje
žalovaný za neopodstatněné, k čemuž zopakoval závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl.
IV. Posouzení kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.).
[25] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž judikoval, že o přijatelnou kasační stížnost
se dle uvedeného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[26] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přijatelná, neboť stěžovatel v tomto
případě namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení a která nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima
facie vyloučit. Jedná se zejména o namítané pochybení spočívající v rozporném hodnocení
věrohodnosti výpovědí stěžovatele, jakož i o pochybení týkající se nedostatečného zjištění
skutkového stavu. Pokud stěžovatel uváděl jako důvod přijatelnosti kasační stížnosti skutečnost,
že v předcházejícím řízení nebyla řešena otázka subjektivního posouzení pronásledování, tuto
námitku stěžovatel nijak blíže nerozvedl a Nejvyššímu správnímu soudu není zcela zřejmé, co tím
stěžovatel míní.
[27] Dále lze předeslat, že ve věci není sporné, že posuzovaná žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany je (první) opakovanou žádostí [§2 odst. 1 písm. f) zákona o azylu],
v terminologii procedurální směrnice tzv. následnou žádostí (čl. 40 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany). Z rozhodnutí žalovaného (byť toliko implicitně)
vyplývá, že tato žádost nebyla shledána nepřípustnou (srov. §11a odst. 1 zákona o azylu),
žalovaný nezvolil ani jiný postup jejího vyřízení (např. její zamítnutí pro zjevnou nedůvodnost)
a přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Žalovaný tedy zjevně vyšel z předpokladu,
že stěžovatelem uváděné skutečnosti svědčí o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle
téhož zákona.
IV.a) K (ne)věrohodnosti výpovědí stěžovatele
[28] V řízení ve věcech mezinárodní ochrany obecně platí, že výpověď žadatele je zpravidla
stěžejním důkazním prostředkem, kterým žadatel prokazuje pronásledování. V posuzované věci
však žalovaný oprávněně přistupoval k výpovědi stěžovatele s jistou obezřetností. Při posouzení
žádosti stěžovatele totiž nebylo možné odhlížet od zjištění, že stěžovatel ve své první žádosti
uváděl zcela nepravdivé údaje o své osobě i důvodech, pro které vycestoval ze země původu
(stěžovatel se prezentoval pod jiným příjmením, uváděl Libyi jako zemi, z níž vycestoval a jejíž
má občanství a jako důvod vycestování uváděl válečnou situaci v Libyi). Tento svůj přístup
v rámci výpovědí před správním orgánem odůvodňoval tím, že měl strach z navrácení do země
původu (tj. do Egypta), resp. z policistů ze zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný pak
z předchozího přístupu stěžovatele usuzoval na sníženou věrohodnost jeho výpovědí
v opakované žádosti o mezinárodní ochranu.
[29] Nejvyšší správní soud připomíná, že proces rozhodování o žádosti o mezinárodní
ochranu zahrnuje jednak zjištění skutkových okolností, které mohou představovat
důkaz na podporu žádosti, jednak právní posouzení toho, zda jsou naplněny podmínky
pro poskytnutí mezinárodní ochrany (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 2012,
ve věci M. M., C – 277/11). Součástí zjišťování skutkových okolností je rovněž posouzení
věrohodnosti tvrzení, na nichž je „postavena“ žádost o mezinárodní ochranu. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, „žalovaný může zcela vyloučit z
celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř najisto, že se nestaly (tj. neexistuje ani přiměřená
pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být součástí celkového posouzení rizika pronásledování,
kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti, s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná
situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze
v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat
jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“ Žalovaný tedy jednak může označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení
stěžovatele a jednak může stěžovatele označit celkově za nevěrohodného – to však pouze
za situace, kdy by jako nevěrohodné byly hodnoceny relevantní aspekty jeho žádosti
o mezinárodní ochranu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 – 77).
[30] Stěžejním tvrzením stěžovatele, od něhož odvíjí své obavy z návratu do země původu,
je jeho dřívější spolupráce s Muslimským bratrstvem. Skutečnost, že stěžovatel s Muslimským
bratrstvem spolupracoval, žalovaný nezpochybňoval, ostatně ve svém rozhodnutí naznačil i to,
že pozdější členství stěžovatele ve Straně svobody a spravedlnosti (FJP), které stěžovatel doložil
průkazem člena této strany, může této skutečnosti nasvědčovat (srov. např. Bureš, J., Čejka, M,
Daniel, J. Muslimské bratrstvo v současnosti. Praha : Academia, 2017, s. 43). Žalovaný dále
nerozporoval stěžovatelova tvrzení o povaze této spolupráce (stěžovatel se podílel na charitativní
činnosti, jako student se účastnil demonstrací na podporu Muslimského bratrstva). Stěžovatel
zároveň netvrdil, že by v Muslimském bratrstvu či v FJP zastával významnější postavení či funkci,
a proto žalovaný vyšel z toho, že stěžovatel byl řadovým členem uvedených organizací;
tyto skutečnosti tedy zpochybňovány nebyly.
[31] Ve vztahu k incidentu, který stěžovatel popisoval jako důvod k vycestování z Egypta,
však již hodnocení jednotlivých tvrzení stěžovatele vyznívá poněkud nejednoznačně. Stěžovatel
tvrdil, že byl na své farmě fyzicky napaden ze strany soukromých osob, že byl jeho majetek
poškozen (zapálen) a zabrán. Stěžovatel na podporu tvrzení o fyzickém napadení předložil
zprávu Všeobecné zdravotní komise Ibn Sandr ze dne 15. 3. 2011, podle níž utrpěl řeznou ránu
na hlavě a na pravém rameni, škrábance na břiše a pohmožděninu na pravé noze. Na straně 10
rozhodnutí žalovaný uvedl, že tento důkaz nepotvrzuje, že se skutečně jednalo o zranění
způsobená útočníky. Tento závěr odůvodnil tím, že ačkoliv zpráva byla vydána v době, která
koresponduje s datem násilné události, neuvádí žádné informace o příčinách zranění, a proto není
možné vyloučit odlišnou příčinu těchto zranění a potvrdit, že se skutečně jednalo o zranění
způsobená útočníky. Žalovaný dále poukázal na některé rozpory při popisu klíčových událostí
(počet útoků, počet útočníků, nesrovnalosti týkající se telefonátů vedených útočníky). S ohledem
na to, že stěžovatel při podání první žádosti uváděl zcela smyšlené údaje, proto žalovaný hodnotil
„celkovou věrohodnost žadatelových výpovědí“ jako „významně sníženou“. Z uvedeného lze
podle Nejvyššího správního soudu dovozovat (byť jistě mohlo být předestřeno preciznější
a podrobnější hodnocení), že žalovaný hodnotil stěžovatelova tvrzení o fyzickém napadení
(včetně předložené lékařské zprávy) jako málo věrohodná, resp. málo pravděpodobná. Tuto
správní úvahu lze akceptovat, ostatně ani později sepsaný policejní protokol (viz níže) nezmiňuje,
že by stěžovatel fyzické napadení (dávané do souvislosti s pozdějšími ataky na jeho majetek)
tomuto orgánu hlásil.
[32] Stěžovatel tedy dále k okolnostem záboru své farmy a dalšího postupu předložil protokol
z policejní služebny Alsalam ze dne 14. 4. 2011, podle něhož se dostavil toho dne na policejní
stanici a sdělil svou stížnost na osobu (M. S. A.), která si neoprávněně přivlastnila stěžovatelovu
farmu. Dle protokolu stěžovatel sdělil, že podal již dvě oznámení na policii, a to ve dnech 15. 3.
2011 a 1. 4. 2011, kdy byl podpálen jeho dům. Na s. 10 rozhodnutí žalovaného je tento důkaz
hodnocen tak, že zachycuje výpověď stěžovatele, která je obsahově srovnatelná s tím, co
stěžovatel sdělil správnímu orgánu. Žalovaný proto tento důkaz považoval za dokument
podporující výpovědi stěžovatele a na základě hodnocení dalších stěžovatelem předložených
zpráv z médií shrnul, že „zprávy poukazují na kriminální minulost osoby, kterou žadatel uváděl ve svých
výpovědích, konkrétně S. N., a její napojení na tehdejšího egyptského ministra vnitra Další informace obsažené
v článcích prokazují skutečnost, že v Egyptě dochází k jevům, jako je například ilegální vyvlastnění půdy ze
strany gangsterů. Bylo zjištěno, že informace ze zpráv podporují výpovědi žadatele v tom ohledu, že někteří egyptští
občané se skutečně mohli stát obětí nuceného vyvlastnění pozemků nebo jiného protiprávního jednání ze strany
kriminálních struktur“. Z uvedeného je zřejmé, že tyto důkazy žalovaný hodnotil jako věrohodné,
resp. podporující ty části výpovědí stěžovatele, v nich poukázal na to, že se v návaznosti na
události týkající se zabrání jeho majetku (tyto události tedy zpochybněny nebyly) několikrát
obrátil na policejní orgán.
[33] Na základě provedeného souhrnu hodnocení jednotlivých tvrzení stěžovatele, která jsou
pro posouzení jeho žádosti podstatná, Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit námitce
stěžovatele, že by z rozhodnutí žalovaného (i přes některé dílčí nejasnosti) nebylo zřetelné
hodnocení stěžovatelovy výpovědi, resp. jejích jednotlivých aspektů, z hlediska její věrohodnosti.
Nelze současně přisvědčit ani související námitce, že žalovaný pominul stěžovatelem poskytnuté
důkazy k prokázání pravdivosti jeho výpovědi; tyto důkazy hodnoceny byly, a to v kontextu
informací o zemi původu (k tomu viz dále). Pokud krajský soud tato hodnocení žalovaného
potvrdil a fakticky převzal, nelze za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů hodnotit v tomto
ohledu ani napadený rozsudek, a to i přes poněkud matoucí (stěžovatelem v kasační citovanou)
větu z napadeného rozsudku, z níž by bylo možné vyvozovat pochybnosti krajského soudu
o skutečnosti, kterou žalovaný považoval za nespornou, a to že stěžovatel byl členem
Muslimského bratrstva.
IV.b) K pronásledování stěžovatele
[34] Pronásledováním se podle §2 odst. 4 zákona o azylu rozumí „závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu
dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna průvodci pronásledování“.
Srov. též čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby,
které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“), kterou zákon o azylu transponuje a podle níž (a)by bylo jednání považováno
za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním
5 Azs 95/2020 - 38 pokračování dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských
práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně
závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
[35] Podle §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, je-li a) pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování (mimo jiné)
pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, musí žadatel o azyl
podle §12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující kritéria: „(1) musí se nacházet
mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena,
neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz §12 písm. b) zákona
o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz §12 písm. b) zákona
o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou v §2 odst. 8 zákona o azylu];
(4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice pronásledování nyní zakotvená v §2 odst. 8
zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů [viz §12 písm. b)
zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz §15 zákona o azylu).“
V případě §12 písm. a) zákona o azylu platí obdobné podmínky, jen s tím rozdílem,
že toto ustanovení speciálně cílí na jediný důvod pronásledování, jenž se do určité míry překrývá
(ovšem neshoduje) s jedním z důvodů pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu
(na základě zastávání určitých politických názorů) zahrnutých v podmínce (5), a na zkušenost
již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o niž se objektivně opírá též odůvodněný strach
z dalšího pronásledování v případě návratu ve smyslu podmínky (2); viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 - 44, či ze dne 26. 2. 2020,
č. j. 10 Azs 278/2019 – 57.
[36] Stěžovatel poukazoval na to, že pokud v zemi původu opakovaně uplatnil své právo
na shromáždění (účastnil se demonstrací na podporu Muslimského bratrstva), uplatňoval
své politické právo. Toto tvrzení stěžovatele bylo ze strany žalovaného akceptováno, byť s jistými
pochybnostmi (stěžovatel účast na demonstracích nezmiňoval při podání žádosti, ani během
prvního pohovoru). Přestože tedy stěžovatel poukazoval též na svou charitativní činnost v rámci
této organizace, nelze se zcela ztotožnit se závěrem žalovaného (akceptovaného též krajským
soudem), že stěžovatel spíše než své politické přesvědčení dával najevo svou dobrou vůli.
Za jeden z projevů politického přesvědčení je (vedle opakované účasti stěžovatele
na demonstracích, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81) přitom nutno považovat i členství stěžovatele v politické straně FPJ.
Jinými slovy, v případě stěžovatele nebylo na místě existenci politického přesvědčení či politické
orientace bagatelizovat, neboť obě organizace, k nimž se stěžovatel hlásil, reprezentují
(i přes svoje aktuální postavení mimo zákon) určitý politický směr v zemi původu stěžovatele.
[37] Nejvyšší správní soud se nicméně mohl ztotožnit se závěrem žalovaného, že stěžovatel
před svým vycestováním ze země původu nebyl pro své politické přesvědčení pronásledován ve
smyslu §12 a) či b) zákona o azylu. Incident, od něhož stěžovatel své obavy z pronásledování
odvíjel (tj. napadení soukromými osobami, zapálení a zabrání jeho farmy), v kontextu informací
předložených stěžovatelem, ani podle Nejvyššího správního soudu s vysokou pravděpodobností
nenastal v příčinné souvislosti s politickým přesvědčením či s politickými sympatiemi stěžovatele
k Muslimskému bratrstvu. Pokud však žalovaný na těchto závěrech v rámci úvah o naplnění
pronásledování podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu ustal, jeho posouzení nelze považovat
za dostačující.
[38] Jak totiž Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, posuzování odůvodněných
obav z pronásledování má prospektivní povahu; není proto zcela nezbytné, aby žadatel
o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 – 60, ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 – 83, či z poslední doby ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77).
Při prospektivním rozhodování je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, že možnost
budoucího pronásledování je reálná, nikoliv pouze hypotetická (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, či ze dne 13. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 11/2010 – 112).
[39] Jakkoliv je tedy obecně případné předchozí pronásledování žadatele závažným ukazatelem
odůvodněnosti jeho obav z pronásledování (čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice), nelze vyloučit ani
situaci, kdy odůvodněná obava z pronásledování (nebo reálné nebezpečí vážné újmy) budou
založeny na událostech, k nimž došlo po odjezdu žadatele ze země původu (čl. 5 odst. 1
kvalifikační směrnice). Je tedy nutno zohlednit též vnější okolnosti, které nejsou závislé
na žadateli, mají pro jeho situaci přímé důsledky a vyvolávají odůvodněnou obavu
z pronásledování (nebo reálné nebezpečí vážné újmy). Těmito okolnostmi může být i významná
změna situace v zemi původu žadatele (srov. Praktická příručka úřadu EASO, Podmínky
pro získání nároku na mezinárodní ochranu, s. 34), což se stalo i v případě stěžovatele.
[40] Rozhodnutí žalovaného v tomto směru žádné úvahy neobsahuje, přestože součástí jeho
odůvodnění jsou poměrně obsáhlé citace různých zdrojů informací o zemi původu z let 2015
a 2016. Z nich vyplývá, že poté, kdy byl egyptský prezident Mursí, kandidát Muslimského
bratrstva, svržen v roce 2013 armádou, bylo Muslimské bratrstvo označeno za teroristickou
organizaci a rovněž FJP byla soudně rozpuštěna a zakázána. Členové Muslimského bratrstva byli
po tisících zatýkáni a bylo vykonáno mnoho rozsudků smrti. Zatýkání bylo většinou prováděno
na základě skutečných či domnělých vazeb na Muslimské bratrstvo. Stovky procesů bylo vedeno
nespravedlivě, mučení se stalo rutinou. V tomto duchu informují všechny zprávy o zemi původu
z uvedených let, které žalovaný shromáždil. Přestože stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by
si žalovaný neobstaral dostatek aktuálních informací (rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
v dubnu 2017, zprávy z let 2016 lze tedy považovat za dostatečně aktuální), jako důvodnou je
nutno vyhodnotit námitku, že tyto informace žalovaný nepromítl do úvah o přiměřené
pravděpodobnosti pronásledování stěžovatele z důvodu jeho vazeb na Muslimské bratrstvo,
resp. z důvodu jeho členství v FJP. V tomto směru trpí rozhodnutí žalovaného vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů a krajský soud pochybil, pokud jej pro toto
pochybení nezrušil. Jakkoli totiž krajský soud v napadeném rozsudku uváděl, že žalovaný
nezamlčoval situaci v zemi původu, spokojil se se závěry žalovaného, který možné
pronásledování stěžovatele sledoval toliko do minulosti. V roce 2011, kdy stěžovatel z Egypta
vycestoval, však byla politická situace zcela jiná, než v době podání této žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu.
[41] Jisté prospektivní úvahy žalovaného jsou obsaženy až v části rozhodnutí, které se týká
naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný zde (k otázce, zda stěžovateli hrozí
v případě návratu do vlasti vážná újma uložením či vykonáním trestu smrti) nejprve citoval
z Výroční zprávy Amnesty Internetional 2015/2016, podle níž „soudy vydaly stovky trestů smrti
pro obžalované odsouzené na základě obvinění z „terorismu“ či z účasti na politicky motivovaném násilí,
které vypuklo v červenci 2013 po zapuzení Muhammada Mursího …“ Následně konstatoval, že pokud
stěžovatel opustil svoji vlast již v roce 2011, přičemž v roce 2013, kdy probíhalo politicky
motivované násilí jako reakce na vojenský převrat v Egyptě, se již v Egyptě nenacházel.
Stěžovatel tedy nebyl v zemi svého původu dlouhodobě přítomen a neúčastnil se událostí
spojených se svržením prezidenta Mursího. Žalovaný tedy měl za málo pravděpodobné, že by
stěžovatel, který spolupracoval s Muslimským bratrstvem a v době svého pobytu mimo území
své vlasti se stal členem FJP, bude odsouzen k trestu smrti (za charitativní činnost). Skutečnost,
že se stěžovatel několikrát setkal s M. B. (předním představitelem Muslimského bratrstva),
žalovaný rovněž nevnímal jako důvod pro uložení trestu smrti.
[42] Následně žalovaný (k otázce, zda stěžovateli hrozí v případě návratu do vlasti mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání) citoval z dalších zpráv o zemi původu,
mj. z Výroční zprávy Amnesty Internationa 2015/2016l, podle níž „systém trestního soudnictví i nadále
sloužil jako nástroj útlaku ze strany státu, kdy soudy odsoudily stovky obžalovaných na základě obvinění
například z „terorismu“, „účasti na nepovolené demonstraci“, podílení se na politicky motivovaném násilí
či členství v zakázaných skupinách, a to prostřednictvím zcela nespravedlivých hromadných soudních procesů,
při kterých žalobci v žádném ohledu neprokázali trestní odpovědnost jednotlivých obžalovaných.“
Prostřednictvím Výroční zprávy Freedom House 2016 pak žalovaný poukázal na desítky
až stovky případů mimosoudního zabíjení a nuceném zmizení osob, špatné podmínky
ve věznicích, mučení vězňů, přeplněné cely a nedostatek přístupu vězňů ke zdravotní péči; dále
na oznámení egyptského ministerstva vnitra, že v roce 2015 bylo na základě obvinění z terorismu
zadrženo téměř 12 000 osob a rovněž skutečnost, že Egyptské centrum pro ekonomická
a sociální práva zdokumentovalo mezi červencem 2013 a květnem 2014 více než 41 000 zatčení,
žalob a rozsudků“. Na základě těchto informací konstatoval, „že v Egyptě se někteří výrazní a politicky
angažovaní členové Muslimského bratrstva nachází v obtížné situaci“, což je podle Nejvyššího správního
soudu s ohledem na shromážděné informace o zemi původu velmi nekorektní skutkový závěr,
stejně jako následné tvrzení žalovaného, že „členové MB a potažmo FJP, která je v podstatě součástí MB,
jsou nyní v méně výhodném postavení, než byli v době žadatelova odjezdu z vlasti“. Žalovaný následně
uzavřel, že stěžovatel „nebyl stíhán egyptskými státními orgány v době svého pobytu ve vlasti a není důvodné
domnívat se, že ke stíhání dojde po jeho případném návratu do vlasti“.
[43] Nejvyšší správní soud k uvedeným úvahám žalovaného uvádí, že pokud měl za zjištěný
(věrohodný, resp. prokázaný) status stěžovatele jakožto osoby, která spolupracovala
s Muslimským bratrstvem a později se stala členem FJP, je nutno s tímto vědomím přistupovat
i k hodnocení přiměřené pravděpodobnosti, že stěžovatel bude v případě návratu do země
původu čelit pronásledování, resp. vážné újmě. Nutno podotknout, že stěžovatel se stal členem
FJP již v roce 2011 (což prokázal), tj. předtím, než se politická situace v Egyptě změnila
v neprospěch této politické strany, tj. než se členové této strany dostali (řečeno eufemisticky
s žalovaným) do méně výhodného postavení. Ve vztahu k hodnocení možného budoucího
vzniku vážné újmy má Nejvyšší správní soud za to, že závěry žalovaného ohledně újmy,
která podle dostupných informací o zemi původu hrozila nikoliv pouze výrazným a politicky
angažovaným členům Muslimského bratrstva (resp. FJP), ale též řadovým (a to i domnělým)
členům této (nyní zakázané „teroristické“) organizace, neodpovídají zjištěným informacím,
které žalovaný podrobně shrnul ve své rozhodnutí. Jakkoliv by Nejvyšší správní soud mohl
připustit, že s ohledem na prosté členství stěžovatele v FJP či sympatie k MP,
resp. s přihlédnutím k celkově nízké politické angažovanosti stěžovatele, by mu pravděpodobně
nehrozil při návratu do země trest smrti, v případě hrozby vážné újmy spočívající v mučení,
ponižujícím zacházení či trestání je však dle shromážděných informací o zemi původu stěžovatele
tato pravděpodobnost mnohem vyšší. Pokud žalovaný zároveň akceptoval stěžovatelova tvrzení
ohledně jeho účasti na demonstracích podporujících Muslimské bratrstvo před jeho
vycestováním z Egypta, jakož i tvrzení, že se scházel s vedoucím představitelem Muslimského
bratrstva, uplynutí pěti, resp. šesti let od těchto událostí nelze považovat za dostatečně dlouhou
dobu na to, aby byly předchozí aktivity stěžovatele zapomenuty, resp. aby mu tato vazba
k Muslimskému bratrstvu nebyla v zemi jeho původu přičítána.
[44] Nejvyšší správní soud však především zdůrazňuje, že úvahy žalovaného v rámci
posouzení podmínek doplňkové ochrany samozřejmě nemohou zcela nahradit prospektivní
rozhodování o tom, zda stěžovatel naplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) či b)
zákona o azylu, tj. zda stěžovateli nehrozí v případě návratu do země původu nehrozí újma, která
dosáhne intenzity pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu (resp. čl. 9 odst. 1
kvalifikační směrnice). Toto pochybení je stěžejním důvodem, pro který je nutno zrušit
rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek, který jej aproboval. Ke konstatování krajského
soudu, že z podkladových zpráv k zemi původu stěžovatele plyne výskyt řady negativní jevů
z oblasti dodržování lidských práv, nicméně tato skutečnost sama o sobě neznamená, že stěžovatel bude
v případě návratu do vlasti čelit takovým konkrétním projevům, lze uvést, že tuto skutečnost je
samozřejmě nutno hodnotit ve vztahu k příslušnosti stěžovatele k Muslimskému bratrstvu,
resp. FJP, nejde tedy o skutečnost „samu o sobě“.
[45] Pokud v rozhodnutí žalovaného zcela chybí úvahy o pronásledování po případném
návratu stěžovatele do země původu, výtka se týká rovněž otázky možného vnitřního přesídlení
stěžovatele. Tou se žalovaný zabýval velmi povrchně a pouze do minulosti (ve vztahu k obtížím,
které stěžovatel popisoval), pokud konstatoval, že se stěžovatel nepokusil přestěhovat do jiné
části Egypta a následně citoval z rozsudku Krajského soudu v Plzni (č. j. 59 Az 153/2003).
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že alternativa vnitřního přesídlení je otázkou, která se váže
jak k pronásledování, tak k případné vážné újmě, která žadateli o mezinárodní ochranu hrozí
(srov. §2 odst. 7 zákona o azylu). Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu k této
otázce, při posuzování možnosti vnitřního přesídlení je nezbytné hodnotit především faktickou i
právní reálnost, přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Současně musí být
zohledněny osobní poměry žadatele o mezinárodní ochranu, celkové poměry panující v zemi jeho
původu, dostupnost a účinnost vnitřní ochrany a postavení a bezpečnost žadatele jak při přesunu
do cílové části země, tak po jeho přesídlení. Důkazní břemeno ohledně toho, zda je v konkrétním
případě vnitřní přesídlení možné, přitom tíží správní orgán (např. rozsudky ze dne 31. 1. 2020,
č. j. 5 Azs 105/2018 - 46, č. 4029/2020 Sb. NSS., ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93
či ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74). V dalším řízení tedy bude nutno se zaměřit
rovněž na tuto otázku, neboť žalovaný ji zcela pominul, což k námitce stěžovatele nenapravil
ani krajský soud, který naplnění podmínek pro vnitřní přesídlení stěžovatele pouze konstatoval.
IV.c) K dalším námitkám stěžovatele
[46] Pokud stěžovatel žalovanému vytýkal, že jeho příslušnost k Muslimskému bratrstvu
nebyla hodnocena jako příslušnost k určité sociální skupině, Nejvyšší správní soud uvádí,
že povaha této organizace je (i) politická. Příslušnost k této organizaci lze tedy posuzovat jako
příslušnost ke skupině, která zastává určité politické názory. Nadto pozdější členství stěžovatele
v FJP poukazuje na to, že stěžovatel měl v úmyslu vyjádřit sounáležitost s Muslimským
bratrstvem nejen na „sociální“, ale též na politické úrovni. Z hlediska prospektivního
rozhodování, jehož absence byla žalovanému výše vytknuta, nicméně není podle Nejvyššího
správního soudu podstatné, zda Muslimské bratrstvo má být hodnoceno spíše jako „politická
organizace“ či „sociální skupina“; lze totiž předpokládat, že pokud stěžovatel byl řadovým členem
těchto organizací, bude objektivně spojován se všemi druhy činností, které uvedené organizace
reprezentují.
[47] Co se týká námitky poukazující na nesprávné posouzení hrozby pronásledování
soukromými osobami, zde se Nejvyšší správní soud přiklonil k závěrům žalovaného, že incidenty,
které stěžovatel popisoval (fyzické napadení, zapálení domu, zabrání farmy) se nestaly
na podkladě některého z azylově relevantních důvodů, nýbrž byly projevem „prosté“ kriminální
činnosti gangů, usilujících o získání lukrativních pozemků v oblasti, kde měl stěžovatel svoji
farmu. Tyto incidenty tedy nemohly být podkladem pro závěr o udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu. Tato skutečnost však neznamená, že by tyto incidenty nebyly podstatné
při posouzení možné hrozby vážné újmy ze strany těchto osob v případě návratu stěžovatele
do země původu. V tomto ohledu je nutno posouzení žalovaného považovat rovněž
za nedostatečné.
[48] Žalovaný se jednak vůbec nezabýval tím, zda stěžovateli v případě návratu nebude hrozit
vážná újma ze strany těchto soukromých osob (gangů), jimiž byl v minulosti napaden. V rámci
posouzení doplňkové ochrany dále chybí přesvědčivé úvahy o možnostech vnitřního přesídlení
stěžovatele (to bylo již konstatováno výše), a konečně lze považovat za nesprávné a nedostatečné
posouzení otázky, zda měl stěžovatel k dispozici účinnou ochranu proti původcům násilných
skutků, resp. zda tuto ochranu bude případně mít zajištěnou i v případě svého návratu do země
původu.
[49] Nejvyšší správní soud připomíná, že žadatel o mezinárodní ochranu může být odkázán
na možné prostředky ochrany vnitrostátní, pokud původce pronásledování, resp. vážné újmy,
lze podřadit pod soukromé osoby a současně, pokud lze důvodně předpokládat, že případná
ochrana před nestátními původci pronásledování či vážné újmy bude účinná, a nikoliv pouze
dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení mezinárodní ochrany rozsudek velkého senátu
Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla, C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08,
body 72-73). Tomu bude zpravidla tehdy, pokud poskytovatel ochrany učiní přiměřené kroky
k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného
právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup (srov. §2 odst. 5 zákona o azylu).
Subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany
státu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 - 23),
nicméně v případě, že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry,
nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70).
[50] Z policejního protokolu, který žalovaný uznal jako důkaz prokazující stěžovatelem
zmiňované incidenty ve vztahu k jeho majetku, je zřejmé, že stěžovatel se na příslušný policejní
orgán obrátil několikrát, nicméně bylo mu sděleno, že jeho věc se nebude řešit z důvodu,
že původci této kriminální činnosti jsou ve vysokém postavení. Z tohoto důkazu tedy vyplývá
zřejmá neochota předmětné incidenty řešit a poskytnout stěžovateli ochranu. Ze zpráv o zemi
původu jsou v tomto kontextu relevantní informace o činnosti policie, vyšetřování a stíhání
trestných činů, tak např. ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o Egyptě ze 13. 4. 2016
se poukazuje na problém oficiální beztrestnosti, slabé vyšetřovací schopnosti policie či prosté
nevyšetřování trestných činů, obdobně vypovídá i Výroční zpráva Amnesty International
2015/2016 ze dne 24. 2. 2016. Informace shromážděné žalovaným však zároveň nelze považovat
za dostatečné konkrétní, a to zejména v tom ohledu, aby bylo možné potvrdit argumentaci
žalovaného (a krajského soudu), že účinným prostředkem ochrany by v případě stěžovatele
mohla být stížnost na činnost policie. Posouzení otázky, zda by případná snaha stěžovatele
obrátit se na orgány státní moci v zemi původu mohla být účinná, proto Nejvyšší správní soud
považuje rovněž za nedostatečné a zároveň neodpovídající obsahu správního spisu.
V. Závěr a náklady řízení
[51] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný se dostatečně nezabýval otázkou,
zda stěžovatel nebude vystaven pronásledování pro svoji příslušnost k Muslimskému bratrstvu,
resp. pro členství v FJP, a to za situace, kdy jsou relevantní obavy stěžovatele založeny
na událostech, k nimž došlo až po odjezdu stěžovatele ze země původu. Krajský soud pochybil,
pokud rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu nezrušil. Nejvyšší správní soud tedy pro uvedené
pochybení v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I.). Současně
rozhodl též o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení (výrok II.). V něm bude žalovaný postupovat podle závazného
právního názoru vysloveného v tomto rozsudku, tj. vyhoví požadavku na prospektivní
rozhodování o udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu s ohledem na možné
pronásledování stěžovatele pro jeho příslušnost k uvedeným organizacím, přičemž zohlední též
výtky k dosud přijatému závěru o tom, že se stěžovatel může nacházet toliko v „nevýhodném
postavení“ (a nehrozí mu tedy vážná újma). Tento závěr totiž aktuálním informacím o zemi
původu stěžovatele v době vydání rozhodnutí žalovaného vůbec neodpovídal. V rámci tohoto
rozhodování se žalovaný zaměří rovněž na možnost vnitřního přesídlení stěžovatele v zemi
původu jakožto alternativy, kterou by bylo nutno (při splnění vytyčených podmínek) upřednostnit
před udělením některé z forem mezinárodní ochrany. V případě, že neshledá důvody pro udělení
azylu, v rámci posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany se zaměří na možnou vážnou
újmu ze strany soukromých osob a dostatečně odůvodní dostupnost účinné ochrany proti
původcům takové újmy.
[52] Za dané situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i
o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel
byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu soudních spisů je
patrno, že mu vznikly náklady na poštovném v celkové výši 115 Kč. Tuto částku je tedy žalovaný
povinen stěžovateli zaplatit do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
právního zástupce (výrok IV.).
[53] V řízení o žalobě byl stěžovatel zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, která právo
na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství podle
zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. A jde-li o právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů, z obsahu soudního spisu není patrno, že by jí nějaké vznikly. V řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 7. 2019, č. j. 6 Azs 139/2019 - 27, ustanovil
stěžovateli zástupce – advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát, přičemž je nutné vycházet z vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[54] Ustanovenému zástupci soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby dle §11 odst. 1
písm. b) a d) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně přípravy a převzetí věci
a doplnění kasační stížnosti). Platí, že za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Soud tedy
přiznal zástupci stěžovatele odměnu ve výši 6 200 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši
2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 6 800 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatele
registrovaným plátcem DPH, zvýšil soud odměnu o částku 1 428 Kč která odpovídá 21% sazbě
této daně. Částka ve výši 8 228 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu