ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.218.2021:26
sp. zn. 6 Azs 218/2021 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
žalobce: A. H. L., zastoupený Mgr. Ing. Janem Vanke, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 25,
Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. listopadu 2020
č. j. OAM-603/ZA-ZA11-HA13-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020 č. j. 42 Az 6/2020 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce pobýval v České republice na základě povolení k trvalému pobytu. V roce 2018
však byl odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a jedy k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, a proto o povolení
k trvalému pobytu přišel. Dne 14. září 2020 požádal žalobce o mezinárodní ochranu, aby mohl
zůstat v České republice s manželkou a dcerou.
[2] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu.
Neshledal žádný důvod pro udělení azylu a dospěl k závěru, že udělení doplňkové ochrany brání
to, že se žalobce dopustil vážného zločinu [§15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu].
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že žalovaný zjistil skutkový stav
zcela dostatečně a podrobně se zabýval jednotlivými předpoklady pro udělení mezinárodní
ochrany. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o nutnosti udělit mu azyl. Snaha
žalobce o legalizaci pobytu a setrvání na území České republiky společně s rodinou není
důvodem pro udělení humanitárního azylu. Úvahy žalovaného o důvodu vylučujícím udělení
doplňkové ochrany odpovídají judikatuře Nejvyššího správního soudu, zahrnují hodnocení
individuálních okolností případu. Žalobce páchal drogovou trestnou činnost, která je obecně
považována za vysoce závažnou, jako člen organizované skupiny, ve značném rozsahu a v úmyslu
získat pro sebe značný prospěch. Žalovaný zohlednil i to, že žalobce v trestním řízení získal
status spolupracujícího obviněného a byl mu uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby, i přes
tyto okolnosti však dospěl k závěru, že trestná činnost žalobce naplňuje znaky vážného zločinu
ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud se s tímto posouzením ztotožnil.
Důkazní návrhy žalobce krajský soud zamítl. Listiny, které žalobce označil jako důkazy, byly
součástí správního spisu, kterým se dokazování neprovádí. Výslech žalobce nemohl vyjevit nic,
co by žalobce nemohl sdělit soudu v rámci svých písemných podání, popřípadě při jednání,
kterého se však ze své vůle nezúčastnil, ač byl řádně předvolán. Manželka žalobce nemohla uvést
nic relevantního k posouzení klíčové otázky, zda žalobce spáchal vážný zločin. Všechny okolnosti
trestné činnosti žalobce byly součástí odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu
v Praze, který žalovaný opatřil, a proto nebylo nutné provádět dokazování celým trestním spisem.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že krajský soud nedůvodně zamítl všechny důkazní návrhy, které měly zásadní vliv
na rozhodnutí ve věci. Manželka žalobce mohla blíže odůvodnit, proč žalobce požaduje zrušení
rozhodnutí žalovaného v kontextu humanitárního azylu, trestní spis Krajského soudu v Praze měl
prokázat tvrzení o důvodnosti udělení doplňkové ochrany. Zamítnutím návrhu na výslech
stěžovatele jen proto, že se nedostavil k nařízenému jednání, krajský soud stěžovateli upřel
spravedlivý proces. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud a žalovaný nedostatečně posoudili
jednotlivé důvody pro udělení mezinárodní ochrany a že žalovaný pochybil stran unesení
důkazního břemene, porušil zásadu non-refoulement a nesprávně interpretoval §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu. Krajský soud i žalovaný nesprávně zhodnotili otázku udělení humanitárního azylu
v kontextu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud navíc
pominul poukaz žalobce na nutnost aplikovat kvalifikační směrnici (směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany).
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že stěžovateli nehrozí
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. V průběhu řízení vyšly najevo závažné
skutečnosti, které žalovaného dovedly k závěru, že stěžovatel spáchal vážný zločin, což vylučuje
udělení doplňkové ochrany. Trestný čin, který stěžovatel spáchal, je obecně považován za vážný.
Stěžovatel v rámci organizované skupiny zastával poměrně zásadní roli, kromě pomoci při výrobě
distribuoval drogu dalším osobám. Žalovaný dále poukázal na závažné společenské dopady
drogové kriminality a na mezinárodní smlouvy, jimiž se Česká republika zavázala bojovat
proti zneužívání omamných a psychotropních látek. Žalovaný postupoval plně v intencích
judikatury Nejvyššího správního soudu. Dále uvedl, že existence rodinných vazeb není důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel se pouze snaží legalizovat svůj pobyt na území
České republiky, k čemuž však mezinárodní ochrana neslouží.
[6] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
[7] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (k výkladu tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. dubna 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[8] Soudy nejsou povinny provést důkazy, které účastníci řízení navrhnou (§52 odst. 1
s. ř. s.), pokud skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení, důkaz není způsobilý tvrzenou skutečnost potvrdit nebo vyvrátit
nebo byla-li již skutečnost, jíž se důkaz týká, v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností postavena na jisto (tedy je-li důkaz nadbytečný). Neprovedení důkazu musí soud
vždy odůvodnit (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2005
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, ze dne 4. února 2009 č. j. 1 Azs 61/2008 - 98,
ze dne 30. června 2021 č. j. 8 As 180/2019 - 59, č. 4233/2021 Sb. NSS, či ze dne 12. února 2021
č. j. 4 Azs 284/2020 - 19, z četné judikatury Ústavního soudu viz například nálezy
ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 SbNU 239, ze dne 30. června 2004
sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, či ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 3010/08,
N 169/54 SbNU 161).
[9] Krajský soud neprovedení důkazů řádně odůvodnil v souladu s citovanou judikaturou.
Argument stěžovatele, že jeho manželka mohla blíže zdůvodnit, proč stěžovatel požaduje zrušit
rozhodnutí žalovaného, je zcela neopodstatněný – tvrdit důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí musí žalobce, a to ve lhůtě pro podání žaloby [§71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 s. ř. s.,
srov. například rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. prosince 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, a ze dne 24. srpna 2010
č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS]. Lze jen souhlasit se závěrem krajského soudu,
že manželka stěžovatele nemohla uvést žádné skutečnosti k jeho trestné činnosti (nebo to
stěžovatel alespoň netvrdí), která vylučuje udělení doplňkové ochrany, a stěžovatelova rodinná
situace nemůže být důvodem pro udělení azylu v žádné jeho formě (k humanitárnímu azylu srov.
zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004 č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
konkrétně ve vztahu ke snaze o soužití s rodinou rozsudek ze dne 8. dubna 2004
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60).
[10] I s ostatními důkazními návrhy stěžovatele se krajský soud řádně vypořádal. To,
že stěžovatele nevyslechl, nezdůvodnil pouze neúčastí stěžovatele na jednání, nýbrž i tím,
že stěžovatel měl možnost vše, co považoval za důležité, uvést v žalobě či dalších podáních
k soudu (přičemž platí výše uvedené o povinnosti vymezit žalobní body ve lhůtě pro podání
žaloby). Proti tomuto argumentu stěžovatel nic nenamítal a Nejvyšší správní soud se s ním
ztotožňuje. Obsahem správního spisu se dle ustálené judikatury zpravidla nedokazuje (rozsudky
ze dne 12. července 2018 č. j. 10 Afs 371/2017 - 69, ze dne 27. září 2006 č. j. 7 Afs 39/2005 - 53,
ze dne 29. ledna 2009 č. j. 9 Afs 8/2008 - 117 či ze dne 10. června 2021 č. j. 7 As 20/2021 - 72).
Stěžovatel nenamítal nic, co by mělo krajský soud přimět zopakovat některý z důkazů,
které žalovaný do spisu zařadil. Neuvedl ani nic konkrétního, co mělo vyplynout z trestního spisu
Krajského soudu v Praze nad rámec odsuzujícího rozsudku tohoto soudu, jehož obsah považoval
krajský soud za posouzení charakteru trestné činnosti stěžovatele za dostatečný.
[11] Výkladem pojmu závažný zločin ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 1. února 2017 č. j. 6 Azs 309/2016 - 28,
č. 3546/2017 Sb. NSS. Z tohoto rozsudku vyplývá, že tento pojem nelze automaticky
ztotožňovat s pojmem zvlášť závažný zločin ve smyslu §14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, což však žalovaný ani krajský soud neučinili. Žalovaný se v souladu s požadavky
unijního i mezinárodního práva, které Nejvyšší správní soud v posledně citovaném rozsudku
reflektoval, zabýval povahou a závažností trestné činnosti stěžovatele, a to jak z obecného
hlediska (závažnost drogové kriminality jako takové), tak v kontextu tohoto konkrétního případu
(rozsah trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen, míra jeho účasti na organizované
skupině, status spolupracujícího obviněného a výše trestu, který mu byl uložen). Krajský soud
jeho závěrům přisvědčil. Stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil žádnou konkrétní
protiargumentaci, jeho námitky byly stručné a především obecné. Nejvyšší správní soud přitom
již opakovaně shledal, že drogová trestná činnost, zvlášť ve formě některé z kvalifikovaných
skutkových podstat, naplňuje znaky vážného zločinu ve smyslu zákona o azylu (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2021 č. j. 9 Azs 140/2021 - 32, ze dne
18. února 2021 č. j. 5 Azs 311/2020 - 29, ze dne 17. února 2021 č. j. 7 Azs 331/2020 - 19, ze dne
11. února 2021 č. j. 1 Azs 440/2020 - 26 či ze dne 18. července 2018 č. j. 6 Azs 108/2018 - 28).
[12] Možný refoulement v projednávaném řízení vůbec nebyl ve hře, stěžovatel netvrdil,
že by mu v případě návratu do země původu hrozilo špatné zacházení ve smyslu čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků. Rodinný život stěžovatele, chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, by mohl být relevantní pouze v kontextu doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, avšak s ohledem na existenci vylučujícího důvodu
se žalovaný případným udělením doplňkové ochrany vůbec nezabýval (v souladu s usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2010 č. j. 4 Azs 60/2007 - 119,
č. 2174/2011 Sb. NSS).
[13] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou
a vnitřně jednotnou judikaturou, která dává odpověď na všechny otázky, které stěžovatel
v kasační stížnosti nastínil, přičemž nepochybil při výkladu hmotného ani procesního práva.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace,
na kterou obecně pamatuje §60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě
zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. března 2021 č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je
na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne č. j. 9 As 83/2021 - 28). Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu