ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.180.2019:57
sp. zn. 7 Afs 180/2019 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. J., zastoupen
Mgr. Romanou Breznickou, advokátkou se sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 24. 4. 2019, č. j. 59 Af 18/2018 - 77,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 59 Af 18/2018 - 77, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2018, č. j. 11515/18/5200-10421-711811, a ze dne
9. 3. 2018, č. j. 11532/18/5200-10421-711811, se zru š u j í a věc se v rac í
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 28 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Romany Breznické, advokátky.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutími ze dne 20. 9. 2016 doměřil Finanční úřad pro Liberecký kraj, územní
pracoviště v Jablonci nad Nisou (dále též „správce daně“) žalobci podle pomůcek daň z příjmů
fyzických osob, a to tak, že mu snížil daňový bonus za rok 2013 o 17 085 Kč na 3 126 Kč
(dodatečný platební výměr č. j. 1232563/16/2604-50522-506196), a daňový bonus za rok 2014
o 15 060 Kč na 21 126 Kč (dodatečný platební výměr č. j. 1232688/16/2604-50522-506196).
Současně jej vyrozuměl o jeho povinnosti uhradit penále z doměřené daně. K doměření daně
došlo na základě výsledků daňové kontroly, která u žalobce proběhla v období od 29. 6. 2015
do 17. 8. 2016.
[2] Proti oběma dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, kterým správce
daně částečně vyhověl v rámci autoremedury. Přisvědčil žalobci, že nebyly splněny podmínky
pro stanovení daně podle pomůcek ani pro zvýšení jeho zdanitelných příjmů o tvrzené přijaté
zálohy. Žalobce však podle něj neprokázal, že zboží zakoupené na jeho zákaznickou kartu
u společnosti BAUHAUS, k. s. (dále též „Bauhaus“), které odpovídá jeho podnikatelské činnosti
a není součástí jeho daňové evidence, vůbec nepořídil, resp. že toto zboží použil pro svou osobní
spotřebu. Správce daně proto zvýšil příjmy i výdaje žalobce o částku odpovídající nákupům
neevidovaným v daňové evidenci. K příjmům pak přičetl rovněž obchodní přirážku vypočtenou
na základě údajů zjištěných z žalobcovy daňové evidence. Ve výsledku snížil daňový bonus
žalobce za rok 2013 na 12 165 Kč a daňový bonus za rok 2014 na 0 Kč. Odpovídajícím
způsobem upravil výši penále.
[3] Proti rozhodnutím správce daně o odvolání podal žalobce dále odvolání, o nichž žalovaný
rozhodl tak, že rozhodnutí správce daně změnil. Podle žalovaného nebylo možno stanovit daň
dokazováním, neboť žalobce neprokázal, na které zakázky byla použita významná část zboží
nakoupeného u Bauhausu. Přistoupil proto opět k jejímu stanovení podle pomůcek, a to tak,
že příjmy žalobce ze stavební činnosti zvýšil o součet neevidovaných nákupů a obchodní přirážky
stanovené na základě údajů o srovnatelných subjektech. Ve výsledku žalobci doměřil za rok 2013
daň ve výši 13 224 Kč a daňový bonus ve výši 20 211 Kč a za rok 2014 snížil daňový bonus
o 19 485 Kč. Odpovídajícím způsobem upravil výši sděleného penále.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“), který ji nadepsaným rozsudkem zamítl. Neshledal,
že by správce daně před zahájením daňové kontroly disponoval natolik konkrétními zjištěními,
aby na jejich základě mohl důvodně předpokládat, že daň tvrzená žalobcem v daňových
přiznáních má být vyšší. Důvod pro podání dodatečných daňových přiznání na daň vyšší ostatně
nespecifikoval ani žalobce. Celý doměrek naopak zpochybnil. Podmínky pro postup dle §145
odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový
řád“), tak nebyly naplněny. Podle krajského soudu správní orgány nepochybily ani při hodnocení
důkazů ve věci počtu zákaznických karet. Žalobce nedoložil své tvrzení, že mu byly vystaveny 4
karty, z nichž jednu ztratil. Nevyvrátil tak vyjádření Bauhausu o tom, že běžně se zákazníkovi
vystavuje jen jedna zákaznická karta, a že žalobci nebyl vystaven duplikát. Žalovaný rovněž
dostatečně vysvětlil, proč neprovedl žalobcem navrhovaný výslech zaměstnance Bauhausu a proč
si nevyžádal záznamy z kamerového systému. Ostatně, správní orgány při výpočtu daně
zohlednily nákupy, které prokazatelně provedly jiné osoby (svědci).
[5] Krajský soud následně konstatoval, že daň lze stanovit podle pomůcek tehdy, nesplní-li
daňový subjekt své zákonné povinnosti při dokazování v takové míře, že v důsledku převažující
absence důkazů nelze daň stanovit dokazováním. Žalobce přitom do daňové evidence nezahrnul
zakázku rekonstrukce bytu L. K., přestože tato doložila výběry hotovosti na zálohy ve výši
165 000 Kč, o nichž tvrdila, že je předala žalobci. Důvodné pochybnosti ohledně obsahu jeho
daňové evidence pak podporuje předložený přehled nákupů stavebního materiálu a nástrojů u
Bauhausu na zákaznickou kartu žalobce, pod jeho IČ, z níž správce daně logicky dovozoval,
že pořízený materiál a nástroje sloužily žalobci k jeho podnikatelské činnosti, z níž lze oprávněně
očekávat odpovídající příjmy. Správce daně proto žalobce oprávněně vyzval k prokázání, na jaké
zakázky použil materiál uvedený v přehledu. Žalobce sice označil některé nákupy, které zanesl
do daňové evidence. Tím však neprokázal své tvrzení, že zbývající nákupy činil pro soukromé
účely, resp. že se jednalo také o nákupy jeho příbuzných a známých či osob, které nezná. Správce
daně po žalobci nepožaloval prokázání skutečností, které by sám netvrdil. Tyto mohl prokázat,
pokud by vedl evidenci zásob k jednotlivým zakázkám, evidenci hmotného majetku,
který k provádění stavebních prací užíval, nebo měl k dispozici věrohodné záznamy o zakázkách.
Správce daně měl dostatečně podloženy pochybnosti vyvracející správnost žalobcovy daňové
evidence. Žalobci se dále nepodařilo vyvrátit věrohodnost a přesnost přehledu nákupů
od Bauhausu. Jeho tvrzení, že nikdy nenakupoval v Praze, zpochybňuje výpověď L. K., že mu
v Praze dávala zálohy a že tam byly činěny objednávky. Žalobce tedy nesplnil své povinnosti při
dokazování, pročež byla splněna podmínka užití pomůcek. S ohledem na objem nákupů, u nichž
žalobce neunesl důkazní břemeno, nebylo možné stanovit daň dokazováním. Změna způsobu
stanovení daně v odvolacím řízení je přitom přípustná i za stávající právní úpravy. Krajský soud
nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný nezvolil srovnatelně velké subjekty mající podobnou historii
působení na trhu a tržní pozici, a nezohlednil, že se žalobce potýkal s nemocí a věnuje se dětem
v pěstounské péči. Požadavek nalézt subjekty co nejvíce podobné daňovému subjektu
neznamená, že by se muselo jednat o subjekty prakticky totožné. Žalobce pak neuvedl žádné
konkrétní důvody, proč žalovaný nestanovil daň za použití pomůcek dostatečně spolehlivě.
III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Je přesvědčen o tom, že krajský soud chybně posoudil splnění podmínek
pro aplikaci §145 odst. 2 daňového řádu. Dle metodického pokynu Generálního finančního
ředitelství, který navrhl před soudem jako důkaz, jej měl správce daně vyzvat k podání
dodatečného daňového přiznání, jestliže měl indicie o tom, že stěžovatel obdržel zálohy
na úpravy bytu L. K., které nebyly zahrnuty do jeho daňové evidence. Na tom nic nemění, že
dosažení příjmu z dané zakázky popřel. I krajský soud potvrdil, že správce daně prokázal
důvodné pochybnosti ohledně příjmů z dané zakázky. Jeho postupem byl tudíž stěžovatel
poškozen povinností uhradit penále, a to bez ohledu na to, zda by dodatečně daň přiznal či
nikoliv. Není rozhodné, že stěžovatel nesdělil, proč měl být vyzván k podání dodatečného
daňového přiznání, ale že správce daně postupoval v rozporu s §145 odst. 2 daňového řádu.
Stěžovatel se dále vymezil proti hodnocení důkazních prostředků ve věci počtu zákaznických
karet. Správce daně jej měl vyzvat k předložení zákaznických karet, pokud mu nepostačila jejich
kopie. Nadto byly karty předloženy při nahlížení do spisu. Nevypořádání rozporu mezi tvrzením
stěžovatele a vyjádřením Bauhausu o běžné praxi nelze klást k tíži stěžovatele. Je úkolem správce
daně, aby byly skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně zjištěny co nejúplněji. Ten však
neprovedl navrhovaný výslech zaměstnance Bauhausu, pročež nemohla být zjištěna běžná praxe
nákupů u této společnosti. Vyslechnutí svědci přitom potvrdili, že nákupy na zákaznickou kartu
mohl provést kdokoliv bez jakékoliv identifikace. Správní orgány ani krajský soud se nadto
nevypořádaly s tím, že řada nákupů byla činěna bankovní kartou, kterou stěžovatel ani jeho blízcí
nevlastní. Stěžovatel označil požadavky správce daně ve výzvě k prokázání skutečností za téměř
nesplnitelné. Nelze po něm požadovat, aby v rozsáhlých sestavách Bauhausu přiřazoval nákupy,
které nečinil, resp. které měly soukromou povahu, k zakázkám, které nikdy nerealizoval.
Dokazovat, že stěžovatel něco nedělal, je obtížné až absurdní, zvláště když mu správce daně
neumožnil projít sestavy společně při ústním jednání. Krom toho nejsou předložené sestavy
úplné, neboť v nich chybí některé položky zakoupené na zákaznickou kartu. Nesplnění výzvy
správce daně není důsledek toho, že stěžovatel nevedl řádně své evidence, ale toho, že správce
daně požadoval předložit evidenci zakázek ve vazbě na nákupy u Bauhausu, které stěžovatel pro
podnikání nevyužil nebo neuskutečnil. Takové zakázky nelze evidenčně doložit. Stěžovatel řádně
evidoval hmotný majetek i účel nákupů materiálu. Soukromé nákupy mohly být identifikovány při
ústním jednání namísto obsáhlého písemného dokládání. Stěžovatel rovněž nenakupoval
v pražské pobočce Bauhausu, neboť to pro něj nebylo smysluplné. Nadto právě zde probíhaly
nákupy na neznámou platební kartu. Správce daně dle stěžovatele rovněž vybral nesrovnatelné
subjekty co do podnikatelské a životní situace. Nezohlednil, že větší část činnosti stěžovatele
v roce 2014 spočívala v přípravě budoucího podnikatelského záměru - budování včelínů.
Skutkový stav, který vzaly orgány finanční správy za základ rozhodnutí, je zatížen uvedenými
vadami, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s posouzením věci ze strany
krajského soudu. K tomu odkázal na svá rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Odmítl, že by správce
daně dle krajského soudu před zahájením daňové kontroly důvodně předpokládal doměření daně.
Postup dle §145 odst. 2 daňového řádu nemůže aktivovat jakákoliv dílčí indicie, což potvrzuje
judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dále upozornil na to, že stěžovatelem uvedený
metodický pokyn navazuje na dřívější metodiku finanční správy. Postup správce daně v této věci
pak odpovídá metodice i judikatuře. Jeho pochybnosti byly toliko obecné a ani v daňové kontrole
se nepodařilo získat důkazní prostředky v takovém rozsahu, aby byly objasněny okolnosti zakázky
u L. K. Žalovaný dále obsáhle rekapituloval závěry krajského soudu k námitkám ve věci počtu
zákaznických karet. Doplnil, že krajský soud správně neprovedl důkaz předložením dvou
zákaznických karet, neboť soudní řízení nemá nahrazovat řízení před správními orgány. Dále
zdůraznil, že při stanovení daně podle pomůcek se vždy jedná pouze o kvalifikovaný odhad daně.
Ta nemůže být stanovena zcela přesně jako je tomu v případě dokazování. Žalovaný navrhl, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou procesní vadou spočívající v tom,
že správce daně před zahájením daňové kontroly nevyzval stěžovatele k předložení dodatečného
daňového přiznání v souladu s §145 odst. 2 daňového řádu. Podle uvedeného ustanovení platí,
že [p]okud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání
dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě,
může správce daně doměřit daň podle pomůcek.
[11] Jak správně uvedl krajský soud, podmínkami, při jejichž splnění je správce daně povinen
postupovat před zahájením daňové kontroly podle shora citovaného §145 odst. 2 daňového řádu
a nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení (přiznání) se podrobně
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, č. 566/2017 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení rozšířeného senátu má
správce daně zásadně nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení,
pokud se jinak než na základě daňové kontroly dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících
tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena. Zároveň rozšířený senát připustil
z uvedeného pravidla výjimku pro případy, kdy by samotné zpravení daňového subjektu o tom,
jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy
správného stanovení daně. Dodal rovněž, že povinnost postupovat nejprve podle §145 odst. 2
daňového řádu se přirozeně neuplatní také tehdy, zahajuje-li správce daně daňovou kontrolu
bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému daňovému subjektu (odst. 62
odůvodnění usnesení rozšířeného senátu).
[12] Základní podmínkou pro výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení je důvodný
předpoklad doměření daně; to znamená, že správce daně musí mít opravdu věcné, nikoli jen
formální důvody, které musí dostatečně jasně prezentovat právě ve výzvě podle §145 odst. 2
daňového řádu. Jen v takovém případě totiž může daňový subjekt na výzvu náležitě reagovat
a případné důvodné podezření či předpoklad správce daně buď potvrdit, anebo vyvrátit. Opačný
výklad (tj. pokud by jakákoliv, třebas jen dílčí indicie, měla aktivovat postup podle §145 odst. 2
daňového řádu) by neodpovídal smyslu shora uvedeného usnesení rozšířeného senátu,
který své závěry formuloval s cílem šetřit práva daňového subjektu (srov. rozsudek kasačního
soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 5 Afs 197/2019 - 58).
[13] Při posouzení, zda správce daně porušil povinnost před zahájením daňové kontroly
vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, je tedy třeba zohlednit, že úvaha
správce daně, zda výzvu vydá, je zásadně limitována výše uvedenými požadavky na existenci
důvodného podezření. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti dané věci ovšem správce daně
v době zahájení daňové kontroly toto důvodné podezření neměl a mít nemohl. Oznámení ze dne
24. 10. 2014, na jehož základě začal správce daně prověřovat daňovou povinnost stěžovatele,
neobsahovalo prakticky žádné daňově relevantní údaje, natožpak podklady, na jejichž základě by
bylo možné důvodně předpokládat doměření daně. Vyplývá z něj pouze to, že stěžovatel měl
přijmout zálohy na provedení stavebních prací v celkové výši 165 000 Kč, přičemž vyúčtoval
pouze jejich část, a to za nákup materiálu. Při následném místním šetření dne 8. 6. 2015 stěžovatel
správci daně sdělil, že platby přijaté od L. K. nezaznamenával do daňové evidence, neboť se
jednalo o nákup materiálu pro L. K. (v podstatě na její účet) a dle dohody jí měl fakturovat pouze
provedené práce, k čemuž nedošlo. Dodatečně stěžovatel předložil obtížně srozumitelnou listinu,
která měla obsahovat jeho poznámky k dané zakázce. K listině podal vysvětlení dne 29. 6. 2015,
z něhož vyplývá, že od L. K. přijal 92 224 Kč s tím, že za práci mu měla doplatit 7 500 Kč. Téhož
dne správce daně zahájil daňovou kontrolu. Poznatky správce daně ke dni zahájení daňové
kontroly ve vztahu k uvedené zakázce tedy zahrnovaly toliko zjištění, že stěžovatel prováděl
opravy v bytě L. K., za tímto účelem nakoupil nějaký materiál, který mu L. K. zaplatila předem či
po předložení účtenky, přičemž stěžovatel poskytnuté platby ani nakoupený materiál nezahrnul
do své daňové evidence. Ani jedna ze stran nepředložila jakékoliv písemné ujednání či potvrzení
o poskytnutých a přijatých částkách a jejich vyjádření se co do výše plateb přijatých stěžovatelem
rozcházela. Lze shrnout, že správce daně disponoval toliko zjištěním, že stěžovatel přijal od L. K.
nějaké platby, jejichž výše ani právní režim nebyly po provedených místních šetřeních vůbec jasné
a že pro ni nakoupil nějaký materiál a provedl nějaké stavební práce.
[14] Správci daně tedy mohly vzniknout toliko určité pochybnosti o úplnosti daňové evidence
stěžovatele, jak konstatoval rovněž krajský soud v bodě 24 rozsudku. Nelze přisvědčit stěžovateli,
že správce daně dle krajského soudu „choval důvodné pochybnosti ohledně příjmů z uvedené stavební
zakázky“. Takto se krajský soud nevyslovil. Zdůraznil, že se jednalo o pochybnosti ohledně
předložené daňové evidence, které vedly k zahájení daňové kontroly. Rovněž podle Nejvyššího
správního soudu totiž tyto pochybnosti nebyly s ohledem na absenci jakýchkoliv písemných
dokladů mezi oběma stranami a jejich rozporná tvrzení natolik silné, aby zakládaly důvodný
předpoklad, že bude daň doměřena. Pouze na základě informací a podkladů, které měl správce
daně před zahájením daňové kontroly k dispozici, nebylo možné utvořit si kompletní obraz
o daňově relevantních okolnostech zakázky prováděné pro L. K. Konkrétní a ucelené poznatky o
této zakázce se ostatně správci daně nepodařilo obstarat ani v průběhu daňové kontroly a
v tomto rozsahu bylo upuštěno od stanovení daně. Doměření daně pak nebylo možné důvodně
předpokládat ani na základě přehledů nákupů poskytnutých společností Bauhaus, neboť správce
daně je obdržel až dne 7. 7. 2015, tj. po zahájení daňové kontroly. Z obsahu daňového spisu je
zřejmé, že k zahájení daňové kontroly vedly pochybnosti o úplnosti podkladů, které byly správci
daně předloženy při místních šetřeních, jakož i daňové evidence stěžovatele jako celku. Jestliže
správce daně na základě zjištěných nesrovnalostí identifikoval, že bude nezbytné prověřit
daňovou povinnost stěžovatele komplexně, a to včetně dokazování většího rozsahu, postupoval
zcela správně, když zahájil daňovou kontrolu. Neměl k dispozici indicie v takové kvalitě, aby mu
umožňovaly řádně zformulovat výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení ve smyslu §145
odst. 2 daňového řádu.
[15] Krajský soud rovněž stěžovateli nevytýkal absenci sdělení, proč se domáhal postupu
dle §145 odst. 2 daňového řádu. V bodě 29 rozsudku krajský soud toliko zcela správně poukázal
na nekonzistentnost žalobní argumentace stěžovatele. Ten totiž na jednu stranu správci daně
vytkl, že mu svým postupem (zahájením daňové kontroly namísto vydání výzvy podle §145
odst. 2 daňového řádu), upřel možnost, aby sám dodatečně deklaroval výši nezdaněných příjmů.
Na druhou stranu však setrval na tvrzení, že jeho daňová evidence je úplná a žádné nezdaněné
příjmy nedosáhl. Ani Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmý smysl argumentace,
jíž se stěžovatel domáhá dosažení deklarace toho, že správce daně měl před zahájením daňové
kontroly skutečně dostatek podkladů, aby mohl důvodně předpokládat, že bude daň doměřena. Tímto
totiž stěžovatel v podstatě oslabuje svou právní pozici, že v daňovém přiznání řádně přiznal
veškeré své příjmy.
[16] Krajský soud nepochybil ani tím, že neprovedl jako důkaz metodický pokyn Generálního
finančního ředitelství k aplikaci §145 odst. 2 daňového řádu. Jak uvedl sám stěžovatel, tento
pokyn byl vydán v dubnu 2019, tedy téměř 4 roky po zahájení daňové kontroly. I kdyby tedy
založil správní praxi odlišnou od toho, jak postupoval správce daně v posuzované věci, na situaci
stěžovatele by to nemělo žádný vliv. Byl to přitom právě krajský soud, kdo mohl zhodnotit, zda
správce daně postupoval v rozporu s §145 odst. 2 daňového řádu. Jak plyne z výše uvedeného,
s tímto posouzením se Nejvyšší správní soud plně ztotožnil, pročež neshledal námitku důvodnou.
[17] V další části kasační stížnosti stěžovatel brojí proti vadám při dokazování ze strany
správce daně, které podle stěžovatele ve výsledku vyústily v to, že správní orgány založily svá
rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Uplatňuje tedy důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V tomto bodě je kasační stížnost důvodná.
[18] Stanovení daně podle pomůcek je podle §98 odst. 1 daňového řádu možné tehdy,
nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností,
a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování.
[19] Podle §92 odst. 2 daňového řádu: Správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění
a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů.
[20] Podle §92 odst. 3 daňového řádu: Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.
[21] Podle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu: Správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů,
listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.
[22] Výkladem těchto ustanovení, resp. rozložením důkazního břemene v daňovém řízení
se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Odkázat lze například na rozsudek
ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013 - 66, ve kterém zdejší soud popsal rozložení důkazního
břemene následovně: „Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost
daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). […] Svá tvrzení
daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy
(srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 - 65, ze dne 30. 1. 2008,
čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo
ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 - 124). I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní
doklady, správce daně může ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní, respektive §92 odst. 5
písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví
a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho
pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují
»vážné a důvodné pochyby« (srov. cit. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 - 119). Správce daně je proto povinen označit
konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné
či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008,
čj. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází
zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost
účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový
subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. cit. rozsudky NSS
čj. 1 Afs 39/2010 - 124, či čj. 2 Afs 24/2007 - 119).“ K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší
správní soud i např. v rozsudcích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 - 70, ze dne 12. 2. 2015,
č. j. 9 Afs 152/2013 - 49, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 - 60, či ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 1 Afs 75/2011 - 62.
[23] V posuzované věci stěžovatel unesl své primární důkazní břemeno, když správci daně
předložil peněžní deník, bankovní výpisy, příjmové a výdajové pokladní doklady, faktury vydané
a přijaté, daňovou evidenci, knihu závazků, pohledávek a přehled drobného majetku (viz protokol
o místním šetření ze dne 27. 5. 2015). Bylo tedy na správci daně, aby nesl důkazní břemeno
ke skutečnostem, jež důvěryhodnost a pravdivost předložené daňové evidence a dalších dokladů
předložených stěžovatelem zpochybňují, a to prokázáním konkrétních skutečností, které jsou
v rozporu s evidovaným stavem, resp. které o správnosti evidence budí zásadní pochybnosti.
Jelikož podstatou doměrku v nyní posuzované věci by měly být stěžovatelem nepřiznané příjmy
ze stavební činnosti, bylo na správci daně, aby označil konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovodit,
že stěžovatel realizoval další příjmy ze stavební činnosti, které nejsou zaznamenány v jeho daňové
evidenci. Nutno dodat, že z daňového přiznání pak plyne, že stěžovatel v roce 2013 dosahoval
příjmy ze závislé činnosti a z podnikání spočívajícím v provádění zahradnických prací. V roce
2014 dosahoval rovněž příjmy ze závislé činnosti příjmy a z podnikání, přičemž krom
zahradnických prací se jednalo dále o stavebně montážní práce a zámečnictví.
[24] Z výzvy k prokázání skutečností ze dne 16. 9. 2015 vyplývá, že za skutečnost vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných stěžovatelem,
považoval správce daně přehled jednotlivých nákupů realizovaných na zákaznickou kartu
stěžovatele v letech 2013 a 2014, který si vyžádal od společnosti Bauhaus při prověřování zakázky
realizované pro L. K. Správce daně v uvedené výzvě stěžovateli sdělil, že mu Bauhaus, jehož je
stěžovatel zákazníkem, poskytl dne 7. 7. 2015 výčet nákupů materiálu za rok 2014 a poté dne 1. 9.
2015 jednotlivé doklady o nákupech (tyto ve spise založeny nejsou). Po jejich prověření dospěl ke
zjištění, že objem nákupů stěžovatele neodpovídá jím fakturovaným zakázkám a vyzval jej, aby
prokázal, na které zakázky použil materiál uvedený v dokladech.
[25] Z poskytnutých sestav, které jsou založeny ve správním spise, vyplývá, že na zákaznickou
kartu vystavenou Bauhausem stěžovateli byly v roce 2013 realizovány nákupy v celkové výši
188 308,03 Kč a v roce 2014 nákupy v celkové výši 262 741,30 Kč (včetně DPH). Správce daně
identifikoval, že v daňové evidenci jsou zaznamenány za rok 2013 nákupy ve výši 37 535,80 Kč
a za rok 2014 ve výši 10 414 Kč. Ze sestav je dále zřejmé, že nákupy probíhaly několikrát
měsíčně, jednalo se přitom zpravidla o položky v řádu stokorun. Ze sestavy založené ve správním
spise nelze seznat, jaké položky byly nakupovány v roce 2014. V roce 2013 se jedná o různý
materiál stavebního a montážního charakteru (cement, obrubníky, penetrace, tmel, lepidla,
trubky, lišty, těsnění apod.), nářadí (pila, malířská sada, štětce, apod.), ale i o položky typu lustr,
parkety či vanová baterie.
[26] Objem nákupů na zákaznickou kartu stěžovatele ve spojení s absencí písemných záznamů
o realizaci zakázky pro L. K. mohl pochopitelně prohloubit pochybnosti správce daně o úplnosti
daňové evidence stěžovatele. Sám o sobě však ještě podle Nejvyššího správního soudu
nepředstavuje skutečnost, z níž by vyplývaly zcela zásadní pochyby o správnosti tvrzení
stěžovatele. Aby byl takový přehled nákupů bez dalšího důkazem, jenž vyvrací, resp. ve smyslu
ustálené judikatury alespoň podstatně zpochybňuje důvěryhodnost záznamů daňového subjektu,
muselo by se jednat o nákupy, u nichž nelze s ohledem na charakter a množství kupovaného
zboží u fyzické osoby rozumně předpokládat jiné využití než pro účely podnikatelské činnosti
daného daňového subjektu a které nemohla skutečně realizovat jiná osoba než daňový subjekt.
Takové okolnosti však správce daně v posuzované věci neoznačil, nadto se objevily závažné
rozpory zpochybňující průkaznost a spolehlivost přehledu nákupů jakožto podkladu, na němž by
bylo lze založit stanovení daně ve vztahu ke stěžovateli (viz dále).
[27] Správce daně se nijak podrobněji nezabýval charakterem a množstvím kupovaného zboží.
Z jeho výzvy ze dne 16. 9. 2015 vyplývá, že toliko porovnal celkovou částku nákupů s objemem
fakturovaných zakázek. Konstatoval, že tato neodpovídá a vyzval stěžovatele k prokázání toho,
na jaké zakázky použil materiál uvedený na dokladech poskytnutých Bauhausem. Tuto úvahu pak
doplnil v rámci autoremedury v tom směru, že se jednalo o zboží, které odpovídalo podnikatelské
činnosti stěžovatele. Žalovaný následně k uvedené úvaze správce daně dodal, že díky této shodě
mohlo zboží uvedené v přehledech sloužit k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
stěžovatele. Správní orgány tedy založily zpochybnění stěžovatelem předložené daňové evidence
toliko na úvaze, že v Bauhausu bylo zakoupeno zboží, které mohlo sloužit jeho ekonomické
činnosti. To je ovšem z hlediska požadavků stanovených v §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
nedostačující. Bylo na místě, aby správce daně podepřel svou úvahu o zakoupení zboží
obsaženého v přehledech k podnikatelským účelům podstatně konkrétněji a adresněji, například
o to, že určité zboží je v běžné domácnosti obecně nevyužitelné a ze své podstaty slouží
pro podnikání, či o to, že zakoupené množství jednotlivých artiklů výrazně převyšuje běžnou
spotřebu domácností. Tímto směrem však správce daně ani žalovaný vůbec neuvažovali,
neboť k přehledu nákupů přistoupili en bloc. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že řada
položek obsažených v přehledu nákupů (za rok 2013, položky za rok 2014 nelze ze správního
spisu zjistit) mohla sloužit rovněž podnikatelské činnosti stěžovatele. Zároveň se však na první
pohled nejedná o natolik specifické předměty, které by nemohly a priori sloužit
i pro nepodnikatelské účely. Ostatně, prodejny Bauhaus nabízí zcela obvyklý sortiment
pro vybavení domů, dílen či zahrad pro širokou veřejnost. Správní orgány tedy přesvědčivě
nezdůvodnily, proč lze právě s ohledem na charakter koupeného zboží usuzovat na to,
že nemohlo než sloužit podnikatelské činnosti.
[28] Na druhou stranu nelze zcela přisvědčit námitce stěžovatele, že by nemohl být povinen
prokazovat účel použití zboží zakoupeného v Bauhausu na jeho zákaznickou kartu, pakliže tvrdí,
že toto zboží nepoužil pro svou podnikatelskou činnost. Pokud by se správci daně podařilo
na podkladě shromážděných informací rozumně a přesvědčivě zdůvodnit, proč lze mít za to,
že konkrétní položky uvedené v přehledu nemohly s ohledem na jejich charakter či zakoupené
množství než sloužit podnikatelské činnosti, unesl by správce daně důkazní břemeno ve vztahu
k existenci vážných a důvodných pochyb o souladu daňové evidence stěžovatele se skutečností.
Správce daně by tímto konkretizoval spornou skutkovou otázku a jednoznačně by seznámil
stěžovatele s konkrétními zjištěními, jež nasvědčují odlišnému průběhu skutkového děje, než jaký
vykázal v daňové evidenci, resp. v daňovém přiznání. Stěžovateli by se tímto otevřel konkrétní
prostor pro navržení a předložení důkazních prostředků, jimiž by vyvracel správnost úvahy
správce daně o účelu zakoupeného zboží, a prokazoval tak v souladu s daňovým řádem jím
tvrzenou negativní skutečnost (že zakoupené zboží nesloužilo k dosažení, zajištění a udržení
dalších příjmů, které nejsou předmětem jeho daňové evidence). Bylo by pak na něm, aby unesl
důkazní břemeno k této jím uváděné skutečnosti. Takový požadavek přitom nijak neodporuje
nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, č. 130/1996 Sb., jelikož
se po daňovém subjektu požaduje prokázání právě toho, co sám tvrdí. Blíže viz rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, č. j. 55 Af 14/2018 - 39, který srozumitelně
a podrobně vysvětluje problematiku prokazování negativních skutečností v daňovém řízení.
[29] Nelze pominout také rozpory zpochybňující průkaznost a spolehlivost přehledu nákupů
sestavených společností Bauhaus, které v průběhu daňového řízení vyšly najevo a které správce
daně blíže neprověřoval, byť mu §92 odst. 2 daňového řádu ukládá, aby byly skutečnosti
rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji.
[30] Stěžovatel konkrétně ve své odpovědi na výzvu ze dne 16. 9. 2015 upozornil správce daně
na to, že zákaznickou kartu používá i pro své soukromé nákupy a část zboží byla zakoupena
pro rekonstrukci vlastního domu. Dále poukázal na to, že při otevření liberecké pobočky obdržel
celkem čtyři zákaznické karty, které krom něj používaly i další osoby, konkrétně označil M. S. a V.
H.; jednu kartu ztratil. Zdůraznil, že Bauhaus neprovádí žádnou identifikaci osob, které nakupují
se zákaznickými kartami (později doplnil, že stačí dokonce sdělení zákaznického čísla bez
předložení karty) a že řada nákupů je hrazena platební kartou VISA, kterou on ani jeho blízcí
nevlastní nebo provedena v pražských pobočkách Bauhausu, kde nikdy nenakupoval. Stěžovatel
tedy přednesl řadu plausibilních argumentů, které zpochybňují přičitatelnost nákupů uvedených
v přehledech Bauhausu jeho osobě.
[31] Správce daně na základě těchto argumentů zaslal společnosti Bauhaus výzvu k poskytnutí
informací ohledně počtu karet vystavených stěžovateli. V odpovědi ze dne 18. 11. 2015 Bauhaus
sdělil, že stěžovateli byla vystavena jedna zákaznická karta a dle informačního systému mu nebyl
vystaven duplikát. Poté správce daně dne 8. 12. 2015 provedl výslechy M. S. a V. H. M. S.
potvrdil, že od stěžovatele obdržel zákaznickou kartu, kterou používal v letech 2013 až 2015
k nákupům a označil namátkou několik konkrétních položek, které takto nakoupil. Tuto kartu má
stále u sebe (při výslechu ji předložil) a nikdy s ní nenakupoval mimo Liberec. Se stěžovatelem
spolupracoval pouze na jedné zakázce, a to pro L. K. V. H. uvedl, že si zákaznickou kartu od
stěžovatele půjčoval dle potřeby. Nakupoval s ní v letech 2011 až 2015 v liberecké pobočce zboží
pro rekonstrukci bytu, a rovněž pro svého syna a otce. Označil několik konkrétních položek,
které nakoupil a osvětlil jejich účel. Se stěžovatelem na žádných zakázkách nespolupracoval.
[32] Ze svědeckých výpovědí tudíž plyne, že stěžovatel musel mít minimálně dvě zákaznické
karty; jednu si přímo od něj půjčoval svědek H., jednu měl v držení svědek S. Tomu, že stěžovatel
měl k dispozici více zákaznických karet, ovšem napovídá i to, že k vyjádření ze dne 27. 5. 2016
přiložil kopii dvou karet. Žalovaný i krajský soud stěžovateli vytkli, že z kopie není zřejmé, zda
fyzicky opravdu existují dvě samostatné karty, oba však pominuli, že stěžovatel tyto dvě karty
fyzicky předložil správci daně při ústním jednání dne 17. 8. 2016. Je tedy zjevné, že v otázce
počtu zákaznických karet panuje rozpor mezi informacemi, které poskytl Bauhaus a tím, co sdělili
oba svědci, resp. stěžovatel. Tento rozpor však správce daně nijak neodstranil, např. tím, že by
vyzval stěžovatele k předložení všech karet, které mu dle jeho tvrzení byly vystaveny. V této
souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel správce daně opakovaně upozorňoval na to,
že některé nákupy byly hrazeny platební kartou, jejíhož majitele nezná. Dle stěžovatele se tak dělo
především v pražské pobočce Bauhausu, kde on ani vyslechnutí svědci nenakupovali. Správce
daně se však s tímto tvrzením nijak nevypořádal. Měl-li však stěžovatel v držení více zákaznických
karet, než uvádí Bauhaus, přičemž Bauhaus současně umožňoval, aby zákaznickou kartu
používaly i osoby odlišné od jejího majitele, k čemuž v posuzované věci zjevně pravidelně
docházelo, pak je do značné míry zpochybněna přičitatelnost všech těchto nákupů stěžovateli.
Je přitom úkolem správce daně, aby odstranil tyto rozpory, neboť je to právě on, kdo
prostřednictvím přehledu nákupů učiněných u Bauhaus zpochybňuje věrohodnost, průkaznost,
správnost či úplnost daňové evidence stěžovatele. K poznámce krajského soudu, že nákupy
v Praze nelze kategoricky vyloučit vzhledem k tomu, že L. K. poskytovala stěžovateli zálohy
v Praze a byly tam činěny objednávky, nutno dodat, že podle výpovědi L. K. činila tyto
objednávky ona a stěžovatel zboží vyzvedával v Liberci. Z výpovědi L. K. neplyne, že by dané
objednávky realizovala na zákaznickou kartu stěžovatele, čímž by se tyto mohly objevovat v
přehledu nákupů poskytnutého Bauhausem.
[33] Stěžovateli lze přisvědčit rovněž v tom, že přehledy nákupů obsažené ve správním spise
vykazují určité nesrovnalosti, které snižují jejich celkovou spolehlivost pro účely daňového řízení.
Není zde evidován ani jeden nákup ze dne 2. 1. 2014, ke kterým L. K. předložila účtenky,
přestože dle těchto účtenek měly být oba nákupy v celkové výši 1 851,60 Kč realizovány na
zákaznickou kartu stěžovatele. Dále zde není evidován nákup ze dne 20. 12. 2013 ve výši 2 055,60
Kč, přestože i tento měl být dle účtenky předložené L. K. realizován na zákaznickou kartu
stěžovatele. Dále zde nejsou evidovány nákupy z téhož dne ve výši 3 490 Kč a 4 579 Kč, avšak u
těchto není z kopií účtenek založených ve spise zřejmé, zda byly realizovány na zákaznickou kartu
stěžovatele. Stěžovatel pak ve svých podáních označoval i další nesrovnalosti v přehledech
nákupů, ke kterým se správní orgány nijak nevyjádřily.
[34] Správce daně rovněž zcela ponechal stranou, že i L. K. ve své výpovědi zmínila, že
stěžovatel měl podle jejích informací ve stejné době, kdy realizoval rekonstrukci jejího domu,
provádět rovněž rekonstrukci dvou bytů pro svou potřebu (údajně stavební úpravy
pro poskytování masážních služeb) a jednoho dalšího bytu pro nemajetnou osobu (údajně
zdarma). Obojí by pochopitelně mohlo mít vliv na objem nákupů u společnosti Bauhaus
v rozhodné době. To, zda stěžovatel prováděl uvedené rekonstrukce a za jakých podmínek, však
správce daně nijak neprověřoval. Právě tím by však správce daně mohl získat ucelený obraz
o rozsahu činnosti stěžovatele v rozhodném období, z nějž by rovněž bylo možné usuzovat
na to, zda byl stěžovatel schopen vedle toho realizovat i další (nepřiznané) stavební zakázky.
[35] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že si rovněž nelze nevšimnout vad
obsažených ve výpočtu tzv. neevidovaných nákupů: v roce 2013 není odečten nákup ve výši
8 682 Kč (včetně DPH), přestože L. K. doložila účtenku, podle níž byl tento nákup realizován
dne 20. 12. 2013 na zákaznickou kartu stěžovatele. V roce 2014 nebyl odečet žádný nákup pro L.
K., přestože ta doložila účtenky o nákupech na zákaznickou kartu stěžovatele realizovaných ve
dnech 2. 1. 2014 až 4. 1. 2014 (celkem za 5 247,50 Kč včetně DPH) a některé z nich jsou
v přehledech nákupů zaznamenány.
[36] Lze tedy shrnout, že správce daně dosud neunesl důkazní břemeno ke skutečnostem, jež
by zpochybňovaly důvěryhodnost a pravdivost předložené daňové evidence a dalších dokladů
předložených stěžovatelem. Důkazními prostředky, které byly provedeny v daňovém řízení,
ve spojení s tvrzeními stěžovatele, byla naopak do jisté míry oslabena vypovídací hodnota
podkladů, z nichž správce daně dovozuje pochybnosti o úplnosti daňové evidence stěžovatele
a existenci dalších stavebních zakázek. Doposud shromážděné podklady tak nepodporují
skutkové závěry správních orgánů a krajského soudu, na nichž spočívá daňový doměrek.
Skutkový stav vyžaduje s ohledem na stěžovatelem uplatněná tvrzení a provedené důkazy zásadní
doplnění. Jelikož v daňovém řízení dosud nedošlo k přenesení důkazního břemene zpět
na stěžovatele, nemůže být naplněna ani podmínka pro stanovení daně podle pomůcek
spočívající v tom, že daňový subjekt nesplnil při dokazování jím uváděných skutečností některou
ze svých zákonných povinností. Nejvyšší správní soud se tak nemůže věcně zabývat kasačními
námitkami mířícími do chybného stanovení srovnatelných subjektů a podmínek. Posouzení této
otázky by bylo předčasné.
[37] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud by
nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní
orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[38] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok
o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle
kterého má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[39] V řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatel vynaložil soudní poplatky v celkové výši
11 000 Kč. Dále má stěžovatel právo na náhradu nákladů právního zastoupení za pět úkonů
ve věci (převzetí a příprava zastoupení v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti, sepis
žaloby, účast na jednání před soudem, sepis kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. a), d) a g)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) po 3 100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky].
Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za podání označené jako „závěrečné vyjádření žalobce“,
neboť se jednalo o opakování žalobní argumentace. K odměně za pět úkonů právní služby soud
připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupkyň stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon,
tj. celkem částku 1 500 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož ani jedna ze zástupkyň
stěžovatele nedoložila, že je plátcem DPH, činí odměna za zastupování 17 000 Kč. Žalovaný je
tak povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem 28 000 Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu