ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.166.2021:16
sp. zn. 7 As 166/2021 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalovanému: Statutární město Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí
nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 6. 2021, č. j. 15 A 14/2021 - 5,
takto:
I. Kasační stížnost proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 6. 2021, č. j. 15 A 14/2021 - 5, se za mí t á .
II. Kasační stížnost proti výrokům III. a IV. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 6. 2021, č. j. 15 A 14/2021 - 5, se od m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhal toho, aby soud žalovanému
přikázal vydat ve lhůtě 15 dnů rozhodnutí o žádosti žalobce o informace ze dne 7. 12. 2020 podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobce v žalobě rovněž požádal soud
o osvobození od soudních poplatků a navrhl, aby mu byl ustanoven zástupce.
[2] Krajský soud výroky I. a II. usnesení ze dne 18. 5. 2021, č. j. 18 A 21/2021 - 19, zamítl
žalobcovu žádost o osvobození od soudních poplatků i jeho návrh na ustanovení zástupce.
Výroky III. a IV. téhož usnesení pak krajský soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů
od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč a soudní
poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1000 Kč. Krajský soud poukázal
na to, že žalobce vede značné množství obdobných sporů, které se nikterak nedotýkají jeho
životní sféry, nýbrž jsou projevem jeho zájmu o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Krajský soud konstatoval, že žalobce je plně oprávněn takové spory vést, není však
důvod, aby náklady na vedení takových sporů za žalobce nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možno vyhovět ani návrhu žalobce
na ustanovení zástupce, neboť nebyla splněna jedna ze dvou zákonem stanovených podmínek.
Nadto krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce má právnické vzdělání, které je
vyžadováno pro výkon advokacie, a je tak osobou, která se orientuje v příslušných právních
předpisech, a měl by být zcela nepochybně schopen erudovaně zformulovat správní žalobu
včetně všech jejích nezbytných obsahových součástí. Krajský soud dále zdůraznil, že posuzovaný
případ navíc nepředstavuje ani skutkově a právně složitou věc.
II.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel poukázal na to, že se dlouhodobě zabývá legislativou v oblasti veřejné správy, a proto
se domáhal informací o fungování žalovaného podle zákona o svobodném přístupu
k informacím. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, který jeho žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalovaného vyhodnotil jako šikanózní zneužívání práva na informace a zamítl
jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce, což st ěžovatel
hodnotí jako projev diskriminace a zamezování přístupu k soudní ochraně. Stěžovatel proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Současně také navrhl, aby Nejvyšší správní soud věc přikázal k projednání
a rozhodnutí jinému senátu krajského soudu.
III.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvedl, že se ztotožňuje se závěry
krajského soudu.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost proti výrokům I. a II. napadeného usnesení není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že o kasačních stížnostech téhož stěžovatele
v obdobných věcech již opakovaně rozhodl (viz např. aktuální rozsudky ze dne 17. 5. 2021,
č. j. 3 As 109/2021 – 15, ze dne 20. 5. 2021, č. j. 4 As 114/2021 – 21, ze dne 28. 5. 2021,
č. j. 5 As 112/2021 – 19, a ze dne 1. 7. 2021, č. j. 9 As 127/2021 – 13), v nyní posuzované věci
přitom neshledal důvod odchýlit se od dříve vyřčených závěrů.
[8] V posuzované věci brojí stěžovatel proti zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků a návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[9] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[10] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 – 50). Smyslem a účelem
osvobození od soudních poplatků je ochrana nemajetného účastníka řízení před odepřením
přístupu k soudu.
[11] Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné
účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy ani v těch, které tito účastníci opakovaně
a soustavně vyvolávají a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod
č. 2601/2012 Sb. NSS, na který odkázal již krajský soud, charakter vedeného sporu je nutno
důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití institutu osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě
přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít,
a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li
účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde
o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo,
účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí)“. V souvislosti s právem na poskytnutí
informace, o něž se jedná též v posuzované věci, dále kasační soud konstatoval, že „[j]udikatura
Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře
je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné
kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout,
že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně
paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít
dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání
tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace
nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou
výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
[12] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna např. též v rozsudcích Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, a ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 6 Ans 14/2012 – 11. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „[n]přiznáním osvobození od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu
v případě sporů ohledně jeho práva na informace, rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť
ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), ale je pouze
vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi
možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost
a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením
takového sporu, které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[13] Výše nastíněná regulační funkce soudních poplatků mající za cíl omezit podávání
neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů, vystupuje do popředí i v právě projednávaném
případě. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z vlastní úřední evidence známo, že stěžovatel
je nebo byl účastníkem téměř tří set řízení pouze před tímto soudem, v nichž převážná část
se vztahuje k právu na přístup k informacím. V případě takto abnormálně zvýšeného zájmu
stěžovatele o informace je nutné zvažovat jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné
moci na straně jedné, na druhou stranu je však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých
sporů a k neúměrným počtům žádostí stěžovatele o informace, které jsou schopny zahltit
povinné subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. výše citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 – 11).
Při rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli v posuzovaném
případě podle Nejvyššího správního soudu převáží to, že žádost stěžovatele o informace
se nedotýká podstatných okolností jeho životní sféry, tj. jeho majetku, životních podmínek apod.
(neboť stěžovatel požaduje sdělit informace ohledně činnosti žalovaného, přičemž se jedná
převážně o informace ekonomického charakteru) a že vede neúměrný počet takovýchto sporů
vyvolaných jeho neobvyklým zájmem o veřejné záležitosti.
[14] Nejvyšší správní soud se vzhledem k výše uvedenému plně ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, který ostatně potvrzuje též judikatura Nejvyššího správního soudu, a sice,
že osvobození od soudních poplatků skutečně nemá být institutem umožňujícím osobám
s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se
dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně
(viz např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66, či rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91). Postupem
krajského soudu přitom nedošlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavního práva
na přístup k soudu či práva na informace. Obdobně výše uvedené závěry neomezují stěžovatele,
ani pokud jde o možnost vedení podobných sporů v budoucnu. Správní soudy se totiž musí
nadále zabývat každou případnou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků
a posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Stěžovatel jistě může podávat žádosti
o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím a následně vést v těchto věcech
soudní spory způsobem, jakým doposud činí, nemělo by se tak ovšem dít zcela neomezeně
na útraty státního rozpočtu (srov. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91). Krajský soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru,
že s ohledem na povahu sporu je namístě stěžovateli osvobození od soudních poplatků odepřít.
[15] Závěr krajského soudu ohledně neustanovení právního zástupce stěžovateli shledal
Nejvyšší správní soud rovněž správným. Stěžovatel totiž nejenže nesplnil předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků jakožto nezbytnou podmínku pro ustanovení zástupce
soudem (§35 odst. 10 s. ř. s.), ale, jak již rovněž konstatoval krajský soud, ustanovení zástupce
ani není nezbytně třeba k ochraně jeho práv v řízení před krajským soudem, neboť i Nejvyššímu
správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel je bývalým advokátem a disponuje
tedy dostačujícím vzděláním v oboru práva. Zastoupení advokátem proto v jeho případě není
potřebné.
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost proti výrokům
I. a II. napadeného usnesení jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost proti výrokům III. a IV. napadeného usnesení je nepřípustná.
[18] Důvody nepřípustnosti kasační stížnosti jsou upraveny v §104 s. ř. s.
Podle odst. 3 písm. b) tohoto ustanovení je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení.
[19] Výzva soudu k zaplacení soudního poplatku (výroky III. a IV. napadeného usnesení) je
rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008 – 47). Kasační stížnost směřující proti této výzvě je proto
ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nepřípustná.
[20] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost proti výrokům
III. a IV. napadeného usnesení jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §120 s. ř. s.
[21] K návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému senátu krajského soudu Nejvyšší správní
soud předně uvádí, že soudní řád správní (na rozdíl od občanského soudního řádu)
v §9 umožňuje přikázání věci toliko jinému soudu, nikoli jinému soudci, potažmo jinému senátu
téhož soudu. Z povahy věci proto Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu přistoupil jako
ke kasačnímu důvodu podřaditelnému pod §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. tvrzené zmatečnosti
soudního řízení spočívající v tom, že v něm pro svou podjatost rozhodovali vyloučení soudci.
Tato argumentace nicméně není věcně důvodná, neboť podle §8 odst. 1 věty třetí s. ř. s.
nemohou být důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení
o dané věci. Ve vztahu k nyní tvrzenému důvodu, pro který by měli být podle stěžovatele
vyloučeni soudci patnáctého senátu krajského soudu, lze přiměřeně odkázat na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 – 47, publ. pod č. 283/2004
Sb. NSS, podle něhož „[d]ůvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8
odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36 odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí
žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná,
a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně správné“. Obdobně není důvodem pro vyloučení
soudce ani postup soudu podle §36 odst. 3 s. ř. s., který vede k zamítnutí žalobcovy žádosti
o osvobození od soudních poplatků s ohledem na povahu vedeného sporu.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu