ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.261.2021:23
sp. zn. 7 As 261/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. J., zastoupený
obecným zmocněncem JUDr. P. J., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 7. 2021, č. j. 60 Af 25/2021 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“)
domáhá zrušení rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání ve věci doměření daně
podle zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními
v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 (dále též „zákon č. 159/2020 Sb.“).
[2] V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud nepřiznal žalobci osvobození od soudních
poplatků. Podle krajského soudu žalobce nedoložil, že by neměl na zaplacení soudních poplatků
dostatečné prostředky. Žalobce disponuje čistým měsíčním příjmem ve výši 19 287 Kč, z něhož
hradí náklady na bydlení v souhrnné výši 5 000 Kč. Žádné z dalších tvrzení o příjmech a výdajích
žalobce nejen nedoložil, ale ani konkrétně neuvedl, jakým způsobem se promítají do jeho aktuální
finanční situace. Ačkoliv je zastoupen osobou s právnickým vzděláním a byl výslovně krajským
soudem poučen o nutnosti svá tvrzení prokázat, odkázal krajský soud na podrobnou rešerši jeho
poměrů u příslušných úřadů. Krajský soud tedy nemohl zohlednit tvrzení žalobce o jeho
podnikatelské ztrátě, o úhradě nákladů řízení vzniklých v letech 2017-2021 ani o výdajích
na stomatologické ošetření. S ohledem na poskytnuté poučení nebylo povinností krajského soudu
opakovaně žalobce vyzývat k témuž. Krajský soud dodal, že z hlediska posouzení majetkových
poměrů žalobce jsou irelevantní jeho procesní návrhy ve věci. Stejně tak není samo o sobě
rozhodné, že žalobci bylo před třemi lety přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků.
Pro osvobození od soudních poplatků jsou relevantní aktuální poměry žadatele. Z aktuálních
zjištění je přitom zjevné, že se výdělkové poměry žalobce zlepšily. Krajský soud uzavřel,
že po odečtení nákladů na bydlení zbývá žalobci měsíčně částka 10 427 Kč nad hranicí životního
minima, nejsou tedy splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
II.
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel úvodem zdůraznil
význam sporu a svůj úmysl obrátit se na Ústavní soud s návrhem na zrušení části §2 odst. 1
zákona č. 159/2020 Sb. Dále namítl, že krajskému soudu řádně deklaroval své majetkové poměry
a doložil nedostatek prostředků k úhradě soudního poplatku. Pokud krajský soud shledal
doložené informace nedostačenými, měl jej vyzvat k jejich doplnění. Stěžovateli je rovněž známo,
že soudy běžně samy provádějí zevrubnou rešerši poměrů žadatelů o osvobození od soudního
poplatku v databázích veřejných orgánů. Soud se tak mohl obrátit i na správce daně. Nedoložená
tvrzení mohl soud aprobovat na základě obecné úvahy o obvyklosti a přiměřenosti, jako to učinil
v případě stěžovatelových nákladů na bydlení. Stejně mohl postupovat v případě nákladů
spojených se stomatologickou péčí a měsíčních životních nákladů. Stěžovatel rovněž doložil
finanční zapojení svého zmocněnce. Co se týče splácení nákladů řízení vzniklých v letech
2017-2021, dokládá je potvrzení věřitele o trvání dluhu. Problematický je rovněž závěr krajského
soudu, že se výdělkové poměry stěžovatele od roku 2018 výrazně zlepšily. Dle tehdejšího
prohlášení stěžovatel pobíral v rozhodném čtvrtletí měsíční plat ve výši 17 180 Kč, neobdržel
tedy tuto částku za celé čtvrtletí. Stěžovatel nesouhlasil ani s odkazem krajského soudu na životní
minimum. Závěrem zdůraznil, že poplatníkem soudního poplatku je on, nikoliv jeho zástupce.
Ohradil se proto proti poznámce krajského soudu o zůstatku bankovního účtu jeho zástupce.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že v nynější věci nepožadoval po stěžovateli
zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, neboť rozšířený senát tohoto soudu
již v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „[s]těžovatel
má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno
s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích].“ V nyní posuzovaném případě se jedná o přezkum právě takového
procesního usnesení krajského soudu, jímž se řízení o žalobě nekončí. Stěžovateli tedy povinnost
zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost nevznikla.
[6] Dále platí, že v řízení o kasační stížnosti je podle §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. povinné
zastoupení účastníka bez příslušného právního vzdělání advokátem. Ke splnění této podmínky
se však rozšířený senát kasačního soudu také vyjádřil ve shora citovaném usnesení a vysvětlil,
že „[j]e-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků,
o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105
odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Z citovaného usnesení rozšířeného senátu tedy plyne, že ani povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem není vyžadováno v těch
případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní souzené věci, proti procesnímu
rozhodnutí, jímž se řízení o žalobě nekončí.
[7] S ohledem na předmět řízení, jímž je usnesení krajského soudu, kterým nebylo stěžovateli
přiznáno osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud nepovažoval JUDr. P. J.
za osobu zúčastněnou na řízení, neboť jeho práva a povinnosti nemohla být napadeným
usnesením přímo dotčena.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného unesení.
Krajský soud zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů stěžovateli nepřiznal
osvobození od soudních poplatků. Ostatně, stěžovatel s těmito důvody obsáhle polemizuje, což
by v případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu ani nebylo možné. Stěžovatel sám
přitom ani konkrétně neoznačil, v čem by měla obecně namítaná nepřezkoumatelnost spočívat.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně poukázal na význam soudního sporu, především
pak na svůj úmysl podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části §2 odst. 1
zákona č. 159/2020 Sb. Považuje za nepřijatelné, že je po něm v takové situaci požadováno,
aby zaplatil soudní poplatek. Tato skutečnost však nemá v posuzované věci pro přiznání
osvobození od soudních poplatků žádný význam. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. totiž platí, že účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. (…) Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení
o kasační stížnosti. Zákon tedy jasně spojuje možnost přiznat osvobození od soudních poplatků
s nedostatkem finančních prostředků. Jak již správně konstatoval krajský soud, účelem zákona je
ochránit před odepřením přístupu k soudu nemajetné účastníky řízení. Podstata sporu má
při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků význam jen v rámci posouzení,
zda není předložená žaloba zjevně bezúspěšná, či zda žadatelem vedený spor má vztah
k podstatným okolnostem jeho životní sféry (zda se týká jeho majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí). Jedná se tedy o podmínku, jejíž nesplnění brání přiznat
osvobození bez ohledu na majetkovou situaci. Splnění podmínky, že žaloba není zjevně
bezúspěšná a že žadatelem vedený spor má vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry,
na druhou stranu automaticky nezaručuje osvobození od soudních poplatků. K tomu musí nutně
přistoupit prokázání nemajetnosti účastníka řízení. Na tom nic nemění, že je žaloba spojena
s návrhem na zrušení (části) předpisu. Pokud by byl přijat tento názor stěžovatele, stala
by se úprava soudních poplatků de facto obsoletní. Prakticky každý by totiž mohl tvrdit, že má
v plánu podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení,
podle nichž bylo v jeho věci rozhodnuto. Nutno dodat, že nejsou dány ani jiné důvody, pro něž
by měl být stěžovatel osvobozen od soudního poplatku přímo ze zákona. Okruh řízení i okruh
účastníků, kteří jsou ze zákona osvobozeni od soudních poplatků je upraven v §§11-14 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V uvedených ustanoveních však není stanoveno,
že by od soudních poplatků měl být osvobozen účastník, který má v plánu podat na Ústavní soud
návrh na zrušení zákona či jednotlivých ustanovení. Zákonná úprava tak nepodporuje závěry
stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda stěžovatel řádně doložil, že nemá
na zaplacení soudního poplatku dostatečné prostředky.
[13] Již v právní větě rozsudku ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, na nějž odkazoval
rovněž krajský soud, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ovinnost doložit nedostatek prostředků je
jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud
účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“
V právní větě rozsudku ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88, zdejší soud doplnil,
že „[ú]častník řízení, který požádal o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a který byl soudem
řádně poučen (§36 odst. 1 s. ř. s.), je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení
žádosti. Vyplyne-li z uvedených údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne.“
(obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2008, č. j. 1 As 63/2008 - 34,
ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 As 94/2017 - 19 či ze dne 24. 8. 2010, č. j. 1 As 23/2009 - 95).
[14] V reakci na žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zaslal krajský soud
stěžovateli přípis, v němž mu poskytl následující poučení: „Všechna v prohlášení uvedená tvrzení je také
nutno prokázat. Proto je nutno doložit příslušná potvrzení od úřadů, zejména o tom, zda jste veden jako uchazeč
o zaměstnání, zda a v jaké výši je vám přiznána podpora v nezaměstnanosti, zda je vám přiznán důchod a v jaké
výši, zda jste či nikoliv vlastníkem motorového vozidla, nemovitosti, zda a které exekuce a v jaké výši splácíte,
výpisy účtů a doklady o placení nájmu atd. Pokud řádně neprokážete věrohodným způsobem své aktuální osobní,
majetkové a výdělkové poměry, které odůvodňují přiznání plného nebo částečného osvobození od soudních poplatků,
soud žádost zamítne Uvedené skutečnosti je mimo jiné nutno posuzovat také v kontextu Vaší rodinné situace.“
Krajský soud tedy stěžovatele řádně poučil, že musí svá tvrzení doložit a uvedl příklady, jakým
způsobem to může provést.
[15] V reakci na to stěžovatel zaslal krajskému soudu vyplněné prohlášení o majetkových
poměrech. Z něj vyplývá, že stěžovatel pracuje jako kontrolor jakosti s průměrným měsíčním
výdělkem 19 287 Kč, což stvrdil jeho zaměstnavatel. U příjmů z podnikání odkázal na tichého
společníka, žalobu a její přílohu. Přílohou žaloby byla smlouva o tiché společnosti ze dne
20. 12. 2020, podle níž se zástupce stěžovatele zavázal poskytnout stěžovateli vklad ve výši
250 000 Kč a podílet se tím na jeho podnikání, včetně úhrady ztráty v uvedené výši. Stěžovatel
rovněž uvedl, že má z podnikání kumulativní ztrátu 250 000 Kč s poznámkou „viz FÚ
v Olomouci“. Jako majetek větší hodnoty stěžovatel uvedl „osobní automobil - viz registr motor. vozidel“.
Sdělil rovněž, že má dluhy a půjčky, jejichž věřitelem je jeho zástupce, a to ve výši 37 905 Kč
(z titulu náhrady nákladů řízení vedeného s bývalým zaměstnavatelem) a 48 525 Kč
(z titulu pronájmu prostor k podnikání od ledna do května roku 2021). Část prohlášení týkající
se dalších výdajů vyplnil následovně:
- daně - výše měsíčně „srážka zálohy daně z příjmů fyz. osob“ Kč
- sociální pojištění - výše měsíčně „v zákonné výši“ Kč
- zdravotní pojištění - výše měsíčně „v zákonné výši“ Kč
- místní poplatky - výše měsíčně „v zákonné výši“ Kč
- hypotéky - výše měsíčně „-“ Kč
- nájemné - výše měsíčně „5.000, vč. záloha elektřina, plyn“ Kč
- náklady za dopravu „MHD“
- „náklady za stomatologickou péči - viz. anamnéza, není hrazeno z veřejného zdrav. pojištění ročně cca
20.000,- Kč - hrazeno hotově zdrav. zařízení“
[16] K prohlášení doplnil přípis, v němž uvedl, že je nutné při rozhodování o osvobození
od soudního poplatku zohlednit procesní výsledek řízení, v němž se domáhal určení neplatnosti
výpovědi. Dodal, že dané řízení dosud nebylo definitivně ukončeno, toho času se v rámci obnovy
řízení nachází u Nejvyššího soudu. Prozatím byl stěžovatel zavázán hradit náklady tohoto řízení
ve výši 37 905 Kč. Dále krajskému soudu připomněl, že jej již osvobodil od soudního poplatku
v řízení vedeném pod sp. zn. 72 A 14/2018. Poukázal rovněž na to, že začal podnikat
v gastronomii (vybudoval podnik Lounge bar Ataman), přičemž do začátku podnikání využil
finanční prostředky svého zástupce, které později „přetavil“ v podíl tichého společníka. Jeho
podnikání negativně ovlivnila pandemie koronaviru SARS-CoV-2, díky níž vykazuje daňovou
ztrátu 250 000 Kč. Nájemné za měsíce leden až květen 2021 za něj uhradil tichý společník.
Krom toho musel platit zálohové platby na energie apod. Za důvody hodné zvláštního zřetele
označil svá procesní podání (návrhy na přednostní projednání věci, na přiznání odkladného
účinku, a zejména na podání návrhu na zrušení části §2 odst. 1 zákona č. 159/2020 Sb.).
[17] K prohlášení doložil tyto přílohy: 1) záznamy o odchozích platbách z účtu zástupce
stěžovatele, a to ze dne 30. 9. 2019 ve výši 100 000 Kč, ze dne 13. 11. 2019 ve výši 65 000 Kč
a ze dne 3. 12. 2019 ve výši 35 000 Kč, vždy s označením „podíl do investice“; ze dne 8. 1. 2020
ve výši 20 000 Kč s označením „krátkodobá půjčka“; ze dne 4. 6. 2021 ve výši 19 410 Kč
s označením „j. najem bar olomouc“ a ze dne 31. 3. 2021 ve výši 29 115 Kč s označením „najem
ataman 01 az 03 2021“; 2) sdělení zástupce stěžovatele, že dne 2. 4. 2021 bylo uhrazeno nájemné
včetně služeb za provozovnu Lounge bar Ataman za první 3 měsíce roku 2021 v celkové výši
29 115 Kč; 3) výpisy z účtu zástupce stěžovatele, kde jsou uvedeny platby ze dne 7. 11. 2017,
ze dne 4. 12. 2017 a ze dne 3. 5. 2021 ve výši celkem 39 343 Kč s poznámkou, že se jedná
o úhradu nákladů řízení.
[18] Nejvyšší správní soud plně přisvědčuje krajskému soudu, že stěžovatel neprokázal
nedostatek finančních prostředků, který by mu bránil zaplatit soudní poplatek za žalobu.
V rozporu s poskytnutým poučením totiž nepředložil dostatečně průkazné tvrzení ohledně svých
příjmů, nákladů a majetku; většinu svých tvrzení nadto ani nedoložil. Konkrétně stěžovatel řádně
nespecifikoval své měsíční výdaje za daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění, místní poplatky
a dopravu a majetek větší hodnoty, kterým disponuje. Jak správně uvedl již krajský soud,
stěžovatel ani řádně neuvedl, jaký vliv by mohl mít na posouzení jeho žádosti výsledek civilního
řízení, v němž má být řešena etiologie jeho onemocnění. Již tato neúplnost tvrzení stěžovatele
sama o sobě postačuje k závěru, že řádně nedoložil své majetkové poměry a neprokázal
nedostatek prostředků pro úhradu soudního poplatku. Stěžovatel řádně nedoložil ani tvrzenou
ztrátu z podnikání ve výši 250 000 Kč, neboť krajský soud odkázal na to, aby si tuto skutečnost
ověřil u Finančního úřadu v Olomouci.
[19] Úkolem soudu, u nějž žadatel žádá o osvobození od soudních poplatků, však není
lustrovat nejrůznější evidence a zjišťovat další okolnosti, které sám žadatel řádně neuvede
a nedoloží (i pokud na ně odkáže). Jeho úkolem je posoudit tvrzení a podklady předložené
žadatelem o osvobození od soudních poplatků, a pouze v případě, že sám soud sezná za vhodné
uvedené informace dále ověřovat či zjišťovat, může z vlastní vůle takovou lustraci provést.
[20] Zároveň platí, že není možné po krajském soudu požadovat, aby na základě vlastní úvahy
sám některé položky vyčíslil, respektive odhadl jejich přiměřenou výši, jak požadoval stěžovatel
v kasační stížnosti. Skutečnost, že krajský soud aproboval tvrzení stěžovatele o nájemném ve výši
5 000 Kč jako věrohodnou, znamená toliko to, že krajský soud toto tvrzení uznal, přestože
stěžovatel výši nájemného nedoložil. Z tohoto postupu však nelze dovozovat, že bylo povinností
krajského soudu domyslet výši veškerých představitelných nákladů stěžovatele. Jen těžko si lze
představit, že by krajský soud vytvářel „spotřební koš“, a dle něj sám určil, jaké má stěžovatel
běžné měsíční náklady, když je on sám nedoložil, ba dokonce ani neuvedl. Žádost o osvobození
od soudních poplatků je silně individualizovaná, a zavedení jakéhosi „spotřebního koše“
či obdobných nástrojů by tuto individualizaci potíralo. Byl by tudíž potírán i samotný smysl
daného institutu, který je nadto využíván pouze výjimečně. Nelze rovněž odhlédnout od úvahy
krajského soudu na konci napadeného usnesení, v níž - i přes nedostatek tvrzení stěžovatele -
zohlednil nejen náklady na bydlení, ale i životní minimum.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu i v otázce nedostatečného
vysvětlení dluhů stěžovatele, které má vůči svému zástupci. Stěžovatel sice doložil doklady,
z nichž vyplývá, že jeho zástupce zaplatil za náklady řízení částku ve výši 39 343 Kč. Ta
se však liší od stěžovatelem uváděné částky 37 905 Kč, a stěžovatel tento rozpor nikterak
nevysvětluje. Za závažnější však zdejší soud považuje, že stěžovatel řádně nevyplnil výši měsíční
splátky a ani splatnost tohoto dluhu (a ani dluhu souvisejícího s nájmem a službami prostoru
určeného k podnikání). Krajský soud tak nemohl posoudit, jak konkrétně se dané dluhy/půjčky
projevují v aktuálních majetkových poměrech stěžovatele. Mohl pouze dospět k závěru, že jsou
součástí jeho jmění. To je však pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků
nedostatečné.
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tomu, že krajský soud nevzal řádně v potaz obsah
usnesení ze dne 17. 4. 2018, č. j. 72 A 14/2018 - 39, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních
poplatků. Jak uvedl již krajský soud, při posuzování podmínek pro osvobození od soudních
poplatků je stěžejní aktuální situace žadatele. Skutečnost, že před třemi lety byl stěžovatel
osvobozen od placení soudních poplatků tak zcela jistě bez dalšího nebude postačovat k tomu,
aby byl od soudních poplatků osvobozen i v současném řízení. Vždy je totiž nutné uvést a doložit
aktuální situaci žadatele o osvobození od soudních poplatků. Na základě těchto tvrzení a dokladů
je pak jeho žádost o osvobození od soudních poplatků posuzována.
[23] Stěžovatel rovněž spatřoval rozpor v tvrzení krajského soudu, že se zásadně změnila jeho
finanční situace oproti předešlému posouzení, neboť dle usnesení č. j. 72 A 14/2018 - 39 činil
čtvrtletní čistý příjem stěžovatele 17 180 Kč, zatímco jeho současný čistý příjem činí 19 287 Kč
měsíčně. Dle stěžovatele se však i tehdy jednalo o měsíční příjem, nikoliv o příjem čtvrtletní.
Krajský soud však vycházel z textu usnesení č. j. 72 A 14/2018 - 39, v němž je jednoznačně
uvedeno: „Žalobce je zaměstnán jako kontrolor jakosti (…) jeho výdělek za poslední kalendářní čtvrtletí roku
2017 byl ve výši 17 180 Kč (…) u žalobce jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť
jeho příjem za kalendářní čtvrtletí roku 2017 činí pouze 17 180 Kč.“ Zdejší soud nezpochybňuje,
že tehdejší příjem stěžovatele skutečně mohl činit 17 180 Kč měsíčně. Pak ale zřejmě došlo
k pochybení v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 72 A 14/2018, nikoliv v současném
řízení. V původním usnesení totiž krajský soud jednoznačně a opakovaně uvedl, že příjem
stěžovatele činil 17 180 Kč za kalendářní čtvrtletí, nikoliv měsíčně. Především na základě této
skutečnosti pak v daném řízení stěžovateli přiznal plné osvobození od soudních poplatků. Pokud
krajský soud v projednávané věci konstatoval s odkazem na usnesení č. j. 72 A 14/2018 - 39,
že došlo k výrazné změně situace stěžovatele, byl takový závěr vzhledem k uvedenému logický.
Zdejší soud (stejně jako krajský soud) však znovu zdůrazňuje, že relevantní je aktuální situace
žadatele o osvobození od soudních poplatků. I kdyby v původním řízení činil průměrný měsíční
příjem stěžovatele 17 180 Kč, a i za takové situace byl od placení soudních poplatků osvobozen,
stále by bylo stěžejní, jaká je aktuální situace stěžovatele, respektive jak ji popíše a jak svá tvrzení
doloží. Uvedená námitka stěžovatele tak není důvodná.
[24] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že výtka krajského soudu ohledně nedoložení ročních
výdajů za stomatologická vyšetření nebyla namístě. Stěžovatelem tvrzená částka se jeví vzhledem
k charakteru jeho potíží jako reálná. Již v rozsudku ze dne 26. 4. 2013, č. j. 6 As 12/2013 - 15,
přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že „je třeba mít při hodnocení věci na paměti, že běžná
domácnost nevede účetnictví a její členové si neuschovávají doklady o veškerých svých příjmech a výdajích. (…)
U příjmů náhodných a příležitostných (…) by však byl takový požadavek nerealistický.“ Za takové výdaje
považuje Nejvyšší správní soud rovněž právě výdaje za stomatologické vyšetření, není-li tvrzena
na první pohled neobvyklá výše těchto nákladů. Pro posouzení věci je rovněž irelevantní výše
zůstatku na účtu stěžovatelova zástupce, neboť předmětem žádosti je situace samotného
stěžovatele (ač v podstatě veškeré doložené doklady pocházely od zástupce stěžovatele). Smlouva
o tiché společnosti ze dne 20. 12. 2020 společně s podáními a přílohami, které zaslal stěžovatel
krajskému soudu spolu s prohlášením o majetkových poměrech, dostatečně vysvětlují finanční
zapojení zástupce stěžovatele (pro účely posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků).
Doložení účasti tichého společníka na podnikání a doložení plateb, které za stěžovatele učinil,
však není samo o sobě dostatečné. Stále absentuje tvrzení a doložení dokladu o splatnosti
(či splácení) půjčky, bez něhož krajský soud nemůže posoudit vliv dluhu na majetkové poměry
stěžovatele. Stěžovatel tedy řádně nedoložil, že by trpěl nedostatkem finančních prostředků
v takovém rozsahu, že by nebyl schopen soudní poplatek zaplatit.
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu