ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.283.2020:39
sp. zn. 7 As 283/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. L., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10 Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 A 37/2018 - 96,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2020, č. j. 17 A 37/2018 - 96, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
8. 11. 2017, č. j. MMP/271005/17, byl žalobce uznán vinným z přestupků podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů. Uvedených přestupků se měl dopustit tím, že dne 12. 5. 2017 jako
řidič motorového vozidla překročil povolenou rychlost o 18 km/h (po zvážení možné odchylky
měřícího zařízení) a dále na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz. Za uvedené přestupky mu
byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Rozhodnutím žalovaného
ze dne 3. 1. 2018, č. j. PK-DSH/15783/17, bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí
potvrzeno.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobou, kterou Krajský soud v Plzni
(dále též „krajský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 17 A 37/2018 - 46. Tento
rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 As 260/2019 - 37,
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2020,
č. j. 17 A 37/2018 - 96, krajský soud žalobu opětovně zamítl (oba rozsudky jsou v plném znění
dostupné na www.nssoud.cz a soud na ně na tomto místě pro stručnost odkazuje).
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud porušil §51 s. ř. s. Krajský
soud přistoupil (poté, co mu byl doručen zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu)
k vydání nového rozhodnutí, aniž by však konal jednání nebo stěžovatele vyzval k vyjádření
souhlasu s rozhodnutím bez jednání, jak to má na mysli §51 s. ř. s. Podle stěžovatele se jedná
o závažnou vadu řízení před krajským soudem ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu,
pro kterou nemůže rozsudek krajského soudu obstát. Dále stěžovatel výslovně namítl, že „podle
rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni účinného ode dne 1. 7. 2020 měl věc rozhodovat nový soudce,
což se nestalo a došlo tak k porušení zásady na zákonného soudce“. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že nemá důvod
zpochybňovat závěry rozsudku krajského soudu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost
nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu
opakované kasační stížnosti ovšem judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další výjimky, jejichž
respektování zajišťuje dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní
soud vytýká nižšímu správnímu soudu pochybení, které mohlo zkrátit práva účastníka řízení. Tak
je tomu i v nyní projednávané věci, neboť stěžovatel poukazoval na to, že krajský soud nenařídil
soudní jednání v rozporu s §51 s. ř. s., resp. postupoval v rozporu s rozvrhem práce krajského
soudu. S ohledem na uvedené připustil Nejvyšší správní soud kasační stížnost k věcnému
projednání.
[7] Podle §51 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li
účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[8] Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil význam práva účastníka řízení na veřejné
projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci (viz např. rozsudky
ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, č. 482/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 1 Azs 76/2005 - 77, publikovaný pod č. 859/2006 Sb. NSS, ze dne 26. 9. 2014,
č. j. 7 Azs 196/2014 - 29, ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 Afs 69/2013 - 34, ze dne 1. 7. 2014,
č. j. 7 Afs 82/2014 - 31, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 7 Afs 287/2016 - 39 atp.). Z uvedené judikatury
dále vyplývá, že k nenařízení ústního jednání může krajský soud přistoupit pouze
při jednoznačném splnění podmínek uvedených v §51 s. ř. s., přičemž tam uvedené podmínky je
třeba vykládat restriktivně. Zde soud připomíná, že krajský soud je oprávněn rozhodnout o věci
samé bez jednání, jen pokud to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí, přičemž souhlas
může účastník řízení učinit i tak, že nevyjádří do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci. Právo na ústní projednání věci před krajským
soudem má přitom účastník řízení i poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu zrušeno
Nejvyšším správním soudem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 - 92, ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 - 110). To akcentuje i aktuální
judikatura, která mj. dodává, že pokud Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátí k dalšímu řízení, není krajský soud oprávněn v dalším řízení vycházet z původně
uděleného souhlasu ve smyslu §51 s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 5. 2020, č. j. 4 As 399/2019 - 33, či ze dne 26. 10. 2020, č. j. 4 Azs 145/2020 - 60).
[9] Například v posledně uvedeném rozsudku (ze dne 26. 10. 2020, č. j. 4 Azs 145/2020 - 60)
Nejvyšší správní soud uvedl, že ověřil ze spisu krajského soudu, že tento po doručení zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu neprovedl žádné další úkony, nevyzval účastníky
k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a bez jednání vydal
napadený rozsudek, kterým žalobu zamítl. „Takový postup je ovšem v rozporu se zákonem i s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 - 92, Nejvyšší
správní soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, a rozsudek
NSS ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 – 110, shrnul judikaturu týkající se aplikace §51 odst. 1 s. ř.
s. na případy, kdy krajský soud rozhoduje ve věci samé v dalším řízení po zrušení předchozího svého rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem,
takto:„Z dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního
soudu k této otázce tedy vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje
bez jednání ve věci znovu po té, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším
správním soudem. Prvním případem je situace, kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského
soudu Nejvyšším správním soudem zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je
v dalším řízení dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu povinen se určitými
pro věc rozhodnými otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně
vyřešeny, dále zabývat. Ve druhém případě již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku
posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku
v dalším řízení nezbývá žádný prostor pro vlastní uvážení. V obou případech je opominutí
krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání, pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s.
účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí bez jednání, procesní vadou, konkrétně porušením
§49 odst. 1 s. ř. s. V prvním případě však taková vada zakládá porušení ústavních práv žalobce
a je zároveň vadou řízení před soudem, která mohla za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo
nařízeno jednání, nemohl by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 - 129, www.nssoud.cz). Posuzovaná věc patří zcela
nepochybně mezi první skupinu případů, kdy věc nebyla předcházejícím zrušujícím rozsudkem
Nejvyššího správního soudu beze zbytku vyřešena, v daném případě nemohla být dokonce
Nejvyšším správním soudem vzhledem k vadě řízení před krajským soudem posouzena po věcné
stránce vůbec. Výsledek sporu byl tedy i nadále plně otevřený, takže krajský soud nebyl oprávněn
bez opětovného zaslání výzvy stranám podle §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout ve věci bez jednání,
ledaže by ovšem bylo možné přijmout závěr, že obě strany již souhlas s rozhodnutím bez jednání
udělily, a to ještě před tím, než ve věci poprvé rozhodoval krajský soud. Takový názor však
explicitně odmítl Ústavní soud v již citovaném usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS
786/08: ‘Souhlas poskytnutý stěžovatelem v přípise ze dne 15. 5. 2006, tzn. ještě před vydáním
prvního rozsudku ve věci, nebylo dle názoru Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat
i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem, neboť procesní situace, za níž byl
poskytnut, byla zcela odlišná.’“ (…) Jakkoli tedy v nyní posuzované věci účastníci udělili krajskému soudu
v řízení před vydáním prvního rozsudku krajského soudu ze dne 24. 5. 2019 souhlas s rozhodnutím
bez nařízení jednání, tento souhlas nelze vztáhnout na stádium dalšího řízení po zrušení tohoto rozsudku
Nejvyšším správním soudem. Nejedná se ani o ten případ uvedený ve výše citovaném rozsudku ve věci
sp. zn. 5 Azs 3/2010, v němž by rozhodnutí soudu bez jednání, aniž by k tomu byly dány podmínky uvedené
v §51 odst. 1 větě druhé s. ř. s., představovalo nepodstatnou vadu řízení, která nemohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V předchozím zrušovacím rozsudku totiž Nejvyšší správní soud věc závazně
„nedořešil“, tj. nerozhodl o celém předmětu sporu, nýbrž zrušil rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost
a krajskému soudu uložil, aby znovu posoudil žalobní body a své rozhodnutí řádně odůvodnil.“ (důraz přidán).
[10] Obdobně lze poukázat i na aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 5. 2020, č. j. 4 As 399/2019 - 33. I ten přejímá shora uvedenou judikaturu a dodává,
že: „Ze spisu krajského soudu vyplývá, že účastníci řízení byli před vydáním prvního rozhodnutí krajského soudu
ve věci řádně poučeni o možnosti žádat soud o nařízení jednání. Stěžovatel i žalovaný s projednáním věci
bez nařízení jednání souhlasili, krajský soud tedy nepochybil, pokud o věci poprvé rozhodl bez jednání. Takto
udělený souhlas však nelze bez dalšího vztáhnout na řízení o žalobě za odlišné procesní situace poté, co Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (…) Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010 - 92, dále platí, že v případě, kdy již byla
rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho
původního rozsudku v dalším řízení nezbýval žádný prostor pro vlastní uvážení, nepředstavuje opomenutí
krajského soudu nařídit ve věci znovu jednání, pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení
udělen souhlas k rozhodnutí bez jednání, procesní vadu, neboť i kdyby ve věci bylo nařízeno jednání, nemohl by
krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 - 129). (…) V dané
věci však Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. 4. 2019, č. j. 4 As 91/2019 - 29, zavázal
krajský soud, aby blíže odůvodnil svůj závěr ohledně funkčnosti konkrétního typu radaru při nedodržení návodu
k jeho použití a aby v tomto směru případně provedl další důkazy. Proto krajský soud tím, že rozhodl ve věci
bez jednání znovu poté, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem,
aniž předtím účastníkům řízení zaslal výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s., zatížil žalobní řízení vadou, jež mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tím je naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (…) S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán výše uvedeným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tak
v dalším řízení nejprve zašle účastníkům řízení výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. a o žalobě bude moci rozhodnout
bez nařízení jednání až při splnění podmínek uvedených v tomto zákonném ustanovení.“ (důrazy přidány).
[11] Podpůrně lze poukázat i na odbornou literatura. Např. v komentáři od autorského
kolektivu KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2019. 1104 s. ISBN 978-80-7598-479-1, se uvádí, že: „souhlas účastníka řízení s rozhodnutím
krajského soudu o věci samé bez jednání dle §51 odst. 1 udělený ještě předtím, než v řízení krajský soud poprvé
rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu poté, co bylo jeho první rozhodnutí
NSS zrušeno. Pokud však je výsledek řízení před krajským soudem v podstatě předurčen rozhodnutím NSS,
není nezaslání opětovné výzvy k souhlasu s upuštěním od jednání vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek NSS 5 Azs 3/2010-92).“
[12] Výše uvedené lze plně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Ze spisu vyplývá,
že stěžovatel v původním řízení před krajským soudem udělil souhlas s rozhodnutím věci
bez jednání. Takto udělený souhlas však nelze bez dalšího vztáhnout na řízení o žalobě za situace,
kdy Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (srov. výše citovaná rozhodnutí). Nejvyšší správní soud dodává, že původní rozsudek
krajského soudu zrušil pro řadu pochybení (zejména pro řádné nevypořádání všech uplatněných
námitek) a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém měl krajský soud tyto vady napravit. Nejvyšší
správní soud přitom věc závazně „nedořešil“ v celém rozsahu tak, že by krajskému soudu
po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení nezbýval žádný prostor pro vlastní uvážení
(viz rovněž shora uvedenou judikaturu). Za této situace nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu
než uzavřít, že krajský soud zatížil předmětné řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud dodává, že si plně uvědomuje důsledky
výše uvedené judikatury, jakož i povahu daného sporu a další související okolnosti. S ohledem
na jednotnost a aktuálnost výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu k §51 s. ř. s.,
jakož i jednotnost judikatury Ústavního soudu k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a čl. 96 odst. 2 Ústavy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
630/02, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07,
a na ně navazující rozhodnutí), však neshledal důvod se od této judikatury odchýlit,
resp. neshledal důvod předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti dále výslovně namítal, že „podle rozvrhu práce Krajského soudu
v Plzni účinného ode dne 1. 7. 2020 měl věc rozhodovat nový soudce, což se nestalo a došlo tak k porušení zásady
na zákonného soudce.“
[14] K takto koncipované námitce Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační soud je povolán
pouze k přezkumu v rozsahu vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž
ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah
a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak
předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není
povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být
nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Nejvyšší správní soud
se proto uvedenou námitkou mohl zabývat pouze v předestřeném rozsahu a neshledal ji
důvodnou.
[15] Stěžovatel v uvedené námitce v podstatě tvrdí, že v jeho věci měl rozhodovat nový
soudce, k čemuž však nedošlo, v důsledku čehož došlo k porušení práva na zákonného soudce.
Nejvyšší správní soud však zjistil, že v nyní posuzovaném řízení rozhodoval jiný (nový) soudce,
než v původním řízení. Ze spisu vyplývá, že v prvním řízení před krajským soudem rozhodovala
samosoudkyně Mgr. Jana Komínková, v dalším řízení pak samosoudce Mgr. Jan Šmakal. Ze spisu
k tomu vyplývá, že k přidělení věci Mgr. Šmakalovi došlo z důvodu dlouhodobé pracovní
neschopnosti Mgr. Komínkové, čemuž odpovídá i rozvrh práce účinný od 1. 7. 2020 přístupný
na www.justice.cz. V něm se mj. uvádí, že: „Z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti samosoudkyně
Mgr. Jany Komínkové, pokud jde o jí dosud neskončené nejstarší věci, dokončí samosoudkyně JUDr. Alena
Hocká věci sp.zn. 17 A 70/2018, 17 A 55/2019, 60 Az 43/2019, 16 Ad 40/2019, 16 Ad 42/2019,
16 Ad 44/2019, 16 Ad 50/2019, 16 Ad 54/2019, 16 Ad 56/2019, samosoudce Mgr. Jan Šmakal věci
sp.zn. 17 A 37/2018, 17 A 119/2018, 17 A 75/2019, 17 A 85/2019, 17 A 89/2019, 17 A
155/2019, 17 A 163/2019, 16 Ad 46/2019, 16 Ad 52/2019. Rozdělení věcí bylo provedeno losem
způsobem zaznamenaným pod Spr 1574/2020.“ Proti uvedené části rozvrhu práce, resp. postupu
přidělení věci Mgr. Šmakalovi stěžovatel konkrétně nebrojí. Stěžovatel ani neuvádí, který jiný
soudce (než Mgr. Šmakal) měl věc rozhodovat, popř. na základě jakého konkrétního ustanovení
rozvrhu práce. Nenamítá ani, že by popsané přidělení Mgr. Šmakalovi porušovalo právo
na zákonného soudce, jak to má na mysli judikatura Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 22/16, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15), popř.
judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 9. 10. 2008 č. 62936/00
ve věci Moiseyev proti Rusku, rozsudek ze dne 5. 10. 2010 ve věci DMD GROUP, a. s. proti
Slovensku, č. stížnosti 19334/03; rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2009 ve věci Parlov-Tkalčić proti
Chorvatsku, č. stížnosti 24810/06; Miracle Europe Kft proti Maďarsku, rozsudek, 12. 1. 2016,
č. stížnosti 57774/13). Námitku poukazující na porušení práva na zákonného soudce tedy
Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal. Žádné další námitky stěžovatel v kasační stížnosti
neuvedl.
[16] S ohledem na výše uvedené však nemohl rozsudek krajského soudu obstát. Nejvyšší
správní soud proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, ve kterém je vázán shora vyslovenými právními názory (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s.
bez jednání. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu