ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.447.2019:60
sp. zn. 7 As 447/2019 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Levné potraviny
s. r. o., se sídlem K Říčanům 375, Praha 10, zastoupena JUDr. Pavlem Brachem, advokátem
se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská
inspekce, se sídlem Květná 504/15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 15 A 19/2016 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze 7. 4. 2015, č. j. SZPI/AA584-42/2015, uložila Státní zemědělská
a potravinářská inspekce (dále též „správní orgán I. stupně“) žalobkyni výrokem I. úhrnnou
pokutu ve výši 600 000 Kč za naplnění skutkové podstaty správních deliktů uvedených v §17a
odst. 1 písm. e) a j) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně
a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o potravinách“), v §17 odst. 2 písm. b) a q) téhož zákona a v §11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o inspekci“). Dále žalobkyni
pod výroky II. až IV. uložila povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 12 540 Kč,
náklady dodatečné kontroly ve výši 500 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015, č. j. SZPI/AA584-54/2015, žalovaná k odvolání
žalobkyně změnila výrok I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že jej strukturovala
a upřesnila. Ve zbylých výrocích rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji
usnesením ze dne 20. 1. 2016, č. j. 62 A 5/2016 - 42, postoupil Krajskému soudu v Ústí
nad Labem (dále též „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Neshledal namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované. Podle krajského soudu byl výrok
týkající se nedostatků předložené Analýzy nebezpečí a kritické kontrolní body HACCP (dále též
„systém HACCP“) srozumitelný a určitý. Žalovaná rovněž dostatečně reagovala na námitku
týkající se náplně kontrolní činnosti správního orgánu I. stupně a vymezení pojmu „prodejní
plocha“. Implicitně vypořádala i námitky poukazující na to, že zjištěné nedostatky neměly
negativní vliv na zdraví spotřebitelů. Dostatečně určité jsou také výroky týkající se umyvadel
nevybavených přívodem teplé vody, včetně jejich identifikace. Podle soudu netrpí
nepřezkoumatelností ani závěr žalované, že je třeba, aby teplá voda z přívodu skutečně tekla či její
vyjádření k námitkám směřujícím proti zjištění hygienických nedostatků. Žalovaná se taktéž řádně
zabývala případnou liberací žalobkyně a stanovením výše uložené pokuty.
[4] Krajský soud se ztotožnil rovněž s věcným posouzením žalované. Uvedl, že přímo v textu
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin (dále též „nařízení
o hygieně“) je obsažen požadavek, aby teplá voda z přívodu skutečně tekla. Nestačí, že teplá voda
může být obstarávána jiným způsobem. Dále shledal jako účelovou argumentaci žalobkyně,
že hygienické nedostatky zjištěné v prostoru pod mřížkou samoobslužné chladící vitríny
s baleným zbožím představovaly běžné znečištění. Poukázal na charakter znečištění a na vyjádření
žalobkyně ve správním řízení, že odpovědná prodavačka opomněla uvedený prostor vyčistit.
Nepřisvědčil ani tvrzení, že byl tento skutek v oznámení o zahájení řízení vymezen zcela vadně
a neurčitě. Dále krajský soud konstatoval, že nedostatek spočívající v poškození omítky stropu
byl řádně zaznamenán v protokolu o kontrole a žalobkyně jej nezpochybnila. Naopak jej sama
napravila. Tento nedostatek přitom vypovídá o tom, že provozovna nebyla udržována v dobrém
stavu a že v důsledku toho mohlo dojít ke kontaminaci potravin. Nedůvodnými shledal soud
i námitky týkající se složení ovocných džemů. Dospěl k závěru, že pokud měly ovocné džemy
obsahovat 60 % ovoce, a pokud současně obaly v rámci složení uváděly vždy toliko jeden
konkrétní druh ovoce, měly výrobky obsahovat 60 % tohoto konkrétního druhu ovoce. Nižší
obsah daného ovoce představuje klamání spotřebitele. Odpovědnost za tento správní delikt je
objektivní, a žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení právní
povinnosti. Za takové úsilí nelze považovat ex post realizované vyžádání formulářů kontroly
jakosti. Žalovaná rovněž prokázala, že žalobkyně nevyřadila řádně z oběhu nedostatečně
označená balení džemu, neboť tato byla umístěna (skladována) mezi ostatním zbožím určeným
k doplňování na prodejní plochu a nebyla vyznačena jako vyřazená. Na tom nic nemění,
že spotřebitelé neměli do těchto prostor přístup. Krajský soud neshledal vadným ani závěr
žalované, že z obalů džemu nebyla zjistitelná doba minimální trvanlivosti (dále též „DMT“).
Žalovaná přesně popsala, že na obalech byly uvedeny tři různé číselné údaje ve třech řádcích
pod sebou a žádný nebyl ve formátu den, měsíc, rok. Nebylo tudíž zřejmé, který údaj je DMT.
Proti kontrolnímu zjištění přitom žalobkyně nepodala námitky. Správní orgány dle krajského
soudu rovněž nepochybily při určení výše sankce. Správně zohlednily novou příznivější právní
úpravu i kritéria zákona o potravinách, k nimž se přihlíží při stanovení výše sankce. Žalovaná
přihlédla rovněž k majetkovým poměrům žalobkyně, byť je ona sama navzdory opakované výzvě
nedoložila. Krajský soud uzavřel, že potrestání žalobkyně nebylo nikterak exemplární a pokuta
ve výši 6 % z maximální možné částky nebyla ani zjevně nepřiměřená. Nebyly tak naplněny
podmínky pro její moderaci.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítla, že krajský soud
v případě potravin s prošlým DMT a potravin bez požadovaného označení pro spotřebitele
v českém jazyce neposoudil jejich (ne)závadnost, jak požaduje nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách
spotřebitelům (dále též „nařízení EU č. 1169/2011“). Neobstojí ani závěr krajského soudu
o nedodržení všeobecných hygienických požadavků stanovených v nařízení o hygieně.
Z rozhodnutí správních orgánů totiž nevyplývá, že by docházelo k odlupování stropní malby
do takové míry, že by to způsobovalo kontaminaci potravin. Kontroloři identifikovali na stropě
toliko problém se zatékáním. To však automaticky neznamená, že potraviny nejsou uchovávány
v čistotě a v dobrém stavu. Dané prostory nebyly malbou nijak znečištěny, zdi nebyly mokré.
Nikde nadto není obsažena definice „dobrého stavu“. Zjištění tak odráží pouze subjektivní
hodnocení kontrolorů. Stěžovatelka dále zpochybnila závěry žalované týkající se přívodu teplé
vody. Namítla, že k zajištění osobní hygieny dostačuje studená voda s desinfekčním přípravkem,
že nebyla prokázána nedostatečná osobní hygiena pracovníků a že tito měli k dispozici teplou
vodu. Tato nemusí být nutně zajištěna přívodem u umyvadla. Stěžovatelka tak byla postižena
za neplnění povinnosti, kterou jí právní předpisy neukládají. Dle stěžovatelky nebylo rovněž
dostatečně konkretizováno, kdy, kde, a kým bylo učiněno zjištění o znečištění prostoru
pod mřížkou u chladící samoobslužné vitríny. Tyto nečistoty vznikly v den kontroly. Nebylo
možné je operativně uklidit. Na základě tohoto zjištění tak nelze tvrdit, že zařízení provozovny
nebylo udržováno v dostatečné čistotě. Vymezila se rovněž proti závěru, že uváděla spotřebitele
v omyl ohledně složení ovocných džemů. Z čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového
práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti
potravin (dále též „nařízení č. 178/2002“) a judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též
„SDEU“) dovodila, že kupující může být uveden v omyl pouze tehdy, pokud označení potraviny
vyvolává dojem, že je v ní přítomna složka, která v ní ve skutečnosti přítomna není. V případě
ovocných džemů toliko nebyl v ovocné složce přítomen určitý podíl konkrétního ovoce
dle označení. Pokud je příslušný džem označený jako malinový, a nějaké maliny v něm byly
objeveny, spotřebitel klamán není. Nadto je chybou, že nebyla zkoumána přítomnost jiných
složek ovoce. Stěžovatelka dále namítla, že u potravin s chybějícím DMT nebyly v rozhodnutí
specifikovány číselné údaje uvedené na obalu. Nelze tak uzavřít, že balení nenesla informaci
o DMT. Správní orgány rovněž neprokázaly, že vyřazené potraviny byly nadále určeny k prodeji.
Nevypořádaly se řádně ani s dopady uložené sankce na osobní a majetkové poměry stěžovatelky.
Pokuta je přitom znatelně a nepřiměřeně ochromující, může být až likvidační a zdaleka
neodpovídá míře provinění. Závěrem stěžovatelka namítla, že byl nesprávně posouzen systém
HACCP a poukázala na konkrétní pochybení. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu
řízení.
IV.
[6] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž označila námitky stěžovatelky
za nedůvodné. Zdůraznila, že stěžovatelka byla sankcionována za porušení povinností odděleně
umístit a zřetelně označit potraviny s prošlým DMT a označit potraviny v českém jazyce, nikoliv
za nedodržení požadavků na bezpečnost potravin. Nebylo proto důvodné zkoumat zdravotní
závadnost těchto výrobků. Dále zopakovala, že proteklý strop a odlupování malby samy o sobě
indikují skutečnost, že potravinářský prostor nebyl udržován v čistotě a dobrém stavu. Pokud
by došlo ke kontaminaci potravin, byla by stěžovatelka postihována za jiný správní delikt.
Odmítla argumentaci stěžovatelky, že teplá voda mohla být zajištěna jinak než vybavením
umyvadla přívodem tekoucí teplé vody, jakož i to, že se v případě nečistot pod mřížkou u chladící
samoobslužné vitríny jednalo o pouhé náhodné zašpinění. Skutek byl řádně popsán a je zcela
zřejmé, že předmětné zjištění bylo učiněno inspektory správního orgánu I. stupně dne 25. 6. 2014
v konkrétní provozovně stěžovatelky. Stran obsahu ovoce v džemech žalovaná uvedla, že měly
obsahovat konkrétní druh ovoce, jenž byl na obalu uveden, a to v deklarovaném množství.
Pokud byl ve skutečnosti obsah daného druhu ovoce podstatně nižší, nastal reálný rozpor
mezi důvodným očekáváním spotřebitele a skutečností. Obsah jiného druhu ovoce je irelevantní.
Co se týče potravin s chybějícím DMT, poukázala žalovaná na oznámení o zahájení správního
řízení, kde byly přesně uvedeny číselné údaje na etiketě. Žádný z nich nebyl ve formátu den,
měsíc a rok, nebylo tedy možné určit, které číselné vyjádření mělo být DMT. U džemů navíc
absentovaly i další údaje. Doplnila, že vyřazené džemy nebyly nijak označeny a byly umístěny
spolu s ostatním zbožím, které bylo určeno k doplňování na prodejní plochu. Skladování je
přitom jednou z forem uvádění potravin do oběhu. Žalovaná se vymezila rovněž proti námitkám
stran určení výše pokuty. Není pravdou, že by se nezabývala dopadem uložené sankce. Nic
však nenasvědčuje tomu, že by pokuta měla být likvidační. Stěžovatelka nadto při prokazování
svých poměrů se žalovanou nespolupracovala a nepředložila relevantní důkazní prostředky. Výše
pokuty nebyla exemplární, reflektovala souběh devíti správních deliktů a odpovídala zavedené
praxi žalované. Závěrem žalovaná shrnula nedostatky systému HACCP a navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že se stejně jako správní orgány nezabýval tím,
zda byly potraviny s prošlým DMT, resp. potraviny, které nebyly označeny v českém jazyce,
zdravotně závadné. Podle jejího názoru tato povinnost plyne z nařízení EU č. 1169/2011.
[10] Tato námitka není důvodná. Jak správně zdůraznila žalovaná ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti, stěžovatelka nebyla trestána za to, že by do oběhu uváděla jiné než zdravotně nezávadné
potraviny. Její pochybení spočívalo jednak v tom, že na trh uváděla výrobky s prošlou DMT,
které nebyly takto označeny a odděleně umístěny a dále v tom, že na trh uváděla potraviny
bez požadovaného označení pro spotřebitele v českém jazyce. V takovém případě správní orgány
nemají povinnost zjišťovat, zda předmětné výrobky byly rovněž zdravotně závadné, či nikoliv.
Pro naplnění skutkové podstaty upravené v §17a odst. 1 písm. e) zákona o potravinách postačí
zjištění, že stěžovatelka odděleně neumístila a zřetelně neoznačila potraviny s prošlým datem
minimální trvanlivosti, jak jí ukládá §11 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Pro naplnění skutkové
podstaty v §17a odst. 1 písm. e) zákona o potravinách je pak stěžejní zjištění, že stěžovatelka
neoznačila vymezené potraviny v českém jazyce, jak jí ukládá §6 odst. 4 téhož zákona (možnost
členských států vyžadovat na svém území, aby byly informace o potravinách uváděny v úředním
jazyce, stanovuje právě nařízení EU č. 1169/2011 v čl. 15). Otázka, zda dané potraviny splnily
požadavky na zdravotní nezávadnost stanovené nařízením EU č. 1169/2011, je pro naplnění
uvedených skutkových podstat irelevantní. Pro úplnost nutno dodat, že uvedené nařízení stanoví
toliko obecné zásady, požadavky a povinnosti v oblasti informací o potravinách, zejména jejich
označování. Nijak neupravuje možnost uvádět na trh potraviny s prošlou dobou minimální
trvanlivosti a s tím spojené požadavky, jak chybně uvádí stěžovatelka.
[11] S ohledem na formulaci zbývajících kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné připomenout, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem směřujícím
proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Stěžovatel tedy musí zásadně reagovat
na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud
v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Stěžovatelka však v podstatě nerozporuje konkrétní
závěry, které krajský soud učinil v reakci na jí uplatněné žalobní body, jež se přitom zásadně kryjí
s nyní vznesenými kasačními námitkami. Případně závěry krajského soudu ve své kasační
argumentaci pomíjí zcela. Jak přitom zdejší soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát vyslovil,
platí, že preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 3 As 167/2014 - 41). Právě v těchto mezích Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení
kasačních námitek stěžovatelky.
[12] Co se týče samotné existence znečištění stropu, respektive odlupování omítky, uvedené
nedostatky byly řádně popsány v protokolu o kontrole ze dne 25. 6. 2014, č. P097-50061/14.
Proti těmto zjištěním stěžovatelka nevznesla žádné námitky a netvrdila v řízení žádné relevantní
okolnosti, které by vedly k pochybnostem o popsaném skutkovém stavu.
[13] Z čl. 1 odst. 1 nařízení o hygieně, v němž jsou uvedeny některé obecné zásady
vztahující se na provozovatele potravinářských podniků, vyplývá mimo jiné princip předcházení
rizikům kontaminace potravin (srov. i další články a přílohy tohoto nařízení). V návaznosti
na tento princip je pak v příloze II. kapitole I. bodě 1 nařízení o hygieně stanovena povinnost,
dle níž [p]otravinářské prostory musí být udržovány v čistotě a v dobrém stavu. Pojem „dobrý stav“ je
neurčitým právním pojmem. Jako takový je předmětem výkladu. Jak plyne z judikatury, neurčitý
právní pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném
posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě,
aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního
orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů
se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77). Nejvyšší správní soud
se v kontextu výše uvedeného ztotožňuje se správními orgány a krajským soudem, že proteklý
strop a odlupující se omítka jsou v rozporu s tím, co lze považovat za dobrý stav potravinářských
prostor. Srovnání s domácnostmi je v tomto ohledu naprosto irelevantní, neboť tyto nejsou
potravinářským prostorem, jenž by podléhal požadavkům nařízení. Krajský soud pak v bodě 34
rozsudku zdůvodnil, že smyslem povinnosti udržovat potravinářské prostory v čistotě a dobrém
stavu, je minimalizovat riziko kontaminace potravin. Právě existence vzniku tohoto rizika přitom
byla stěžovatelce v souvislosti se zjištěnými nedostatky vytýkána. Stěžovatelka totiž nebyla
sankcionována za to, že by odlupující se malba skutečně způsobila kontaminaci potravin,
ale za to, že by taková situace mohla nastat právě v důsledku toho, že neudržovala potravinářské
prostory v čistotě a dobrém stavu. Krajský soud rovněž srozumitelně vysvětlil, proč zjištěné
nedostatky mohou představovat riziko kontaminace potravin, která je v rozporu s účelem
nařízení o hygieně. Na tyto úvahy stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nereagovala. Není přitom
úkolem Nejvyššího správního soudu za ni argumentaci jakkoliv domýšlet. Co se týče jejího
poukazu na to, že vymalovala, tímto postupem stěžovatelka pouze sjednala nápravu, čímž
ukončila své pochybení spočívající ve skutečnosti, že neudržovala potravinářské prostory
v čistotě a dobrém stavu – k tomuto pochybení nemělo vůbec dojít.
[14] Zcela mimoběžná je polemika stěžovatelky, jakým „alternativním“ způsobem mohla být
zajištěna dostatečná hygiena pracovníků provozovny. Jak zdůraznil již krajský soud, dle přílohy
II., kapitoly I, bodu 4 nařízení o hygieně platí, že [k] dispozici musí být dostatečný počet umyvadel na mytí
rukou, vhodně rozmístěných a označených. Umyvadla na mytí rukou musí být vybavena přívodem teplé a studené
tekoucí vody, prostředky na mytí rukou a hygienické osušení. Jeli to nezbytné, musí být zařízení na mytí potravin
odděleno od zařízení na mytí rukou. Citované ustanovení zcela jednoznačně vyžaduje, aby byla
umyvadla na mytí rukou vybavena přívodem tekoucí teplé vody. Jakékoliv alternativy nepřipouští.
Nepostačuje tedy přívod studené vody v kombinaci s desinfekčním prostředkem. Nepostačuje
ani to, že pracovníci při manipulaci s nebalenými potravinami používají ochranné prostředky.
Právní úprava není konstruována tak, že by měl provozovatel potravinářských prostor na výběr,
které hygienické požadavky a jakým způsobem bude plnit. Citované ustanovení pak jednoznačně
požaduje, aby byla umyvadla na mytí rukou vybavena přívodem tekoucí teplé vody. Obsahuje
tedy nepochybně jasný požadavek, aby teplá voda z kohoutku umyvadla skutečně tekla. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje, že je možné teplou vodu zajistit i jinými způsoby. Z hlediska
nařízení o hygieně však nejsou takové způsoby dostatečné. Stěžovatelka pak rovněž zkresluje
výrok rozhodnutí žalované. Ta netvrdila, že „teplá voda nebyla k dispozici“, ale uvedla, že „nebyl
k dispozici přívod tekoucí teplé vody [teplá voda nebyla k dispozici u umyvadla v předsíňce u toalety,
ani u umyvadla v zázemí (denní místnost)]“. Současně specifikovala, která ustanovení nařízení
o hygieně byla tímto porušena. Nevzniká tedy žádná pochybnost o tom, jakého pochybení
se stěžovatelka dopustila.
[15] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by nebylo z popisu skutku v rozhodnutí
žalované zřejmé, kdy a kde bylo zjištěno vytýkané znečištění prostoru pod mřížkou u chladící
samoobslužné vitríny. Tato část výroku tvoří součást výroku I. bod 1 písm. c), která je uvozena
slovy: „v provozovně Levné potraviny s. r. o., Lipová 819, 434 01 Most dne 25. 6. 2014 (…).“ Shodně je
skutek vymezen i v oznámení o zahájení řízení. Tvrzení, že ve výrokové části rozhodnutí
žalované není uvedeno, kde a kdy bylo zjištění uvedeno, se tedy nezakládá na pravdě. Uvedení
informace o tom, kdo označené pochybení zjistil, není nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí
žalované (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73).
Tato skutečnost je nadto bezpečně zjistitelná z odůvodnění rozhodnutí žalované (ze správního
spisu jsou zjistitelné dokonce konkrétní osoby, které kontrolu prováděly). Tvrzení stěžovatelky,
že ke znečištění předmětného místa došlo v den kontroly, se podrobně věnoval krajský soud.
V bodě 31 rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč nelze zbytky jídla a prachové nečistoty považovat
za běžné znečištění samoobslužné chladící vitríny s baleným zbožím. Poukázal rovněž na to,
že sama stěžovatelka v podání ze dne 20. 2. 2015 přiznala, že odpovědná prodavačka opomněla
uvedený prostor vyčistit. Podrobně se vyjádřil taktéž k popisu skutku v oznámení o zahájení
řízení. Proti jeho posouzení stěžovatelka v kasační stížnosti nepřednesla žádné argumenty. Toliko
znovu reprodukovala své žalobní námitky. Na podkladě takové kasační argumentace, která pomíjí
závěry krajského soudu, však není důvod jakkoliv závěry krajského soudu revidovat. Nejvyšší
správní soud se s nimi ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
[16] Taktéž v otázce uvádění spotřebitele v omyl ohledně složení ovocných džemů se Nejvyšší
správní soud zcela ztotožňuje s vypořádáním provedeným správními orgány a krajským soudem.
Pokud obaly výrobků deklarovaly obsah ovoce ve výši 60 %, ve složení byl uveden pouze jeden
druh ovoce (ostružiny; maliny), a podíl tohoto ovoce byl nižší než 60 % (21,9 % ostružin,
respektive 14,7 % malin), byl spotřebitel nepochybně uváděn v omyl. Spotřebitel na základě
obsahu obalu výrobků totiž jednoznačně a logicky dospěl k názoru (důvodně očekával),
že předmětné výrobky měly obsahovat 60 % ostružin, respektive 60 % malin. Jelikož tomu
tak nebylo, došlo k uvedení spotřebitelů v omyl ve smyslu čl. 16 nařízení č. 178/2002 (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 5 As 113/2013 - 37). Správní
orgány pak nebyly povinny zkoumat obsah dalšího ovoce, neboť je to pro věc irelevantní.
Na obalu totiž nebylo uvedeno, že výrobek obsahuje jiné ovoce než ostružiny, resp. maliny.
Stěžovatelka nekonkrétně odkázala na judikaturu SDEU, dle níž má být spotřebitel uváděn
v omyl pouze za situace, kdy označení potraviny vyvolává dojem, že je v ní přítomna složka, která
v ní ve skutečnosti přítomna není. Patrně tím myslela rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2015, ve věci
C-195/14. Nejvyšší správní soud však musí stěžovatelce oponovat. Skutečnost, že kupující může
být uveden v omyl, pokud označení potraviny vyvolává dojem, že je v ní přítomna složka, která
v ní přítomna vůbec není, neznamená, že kupující nemůže být uveden v omyl i v jiných
případech. Takto se SDEU nevyjádřil. V bodech 36 a 37 výše uvedeného rozsudku SDEU uvedl,
že „[p]ro účely posouzení, zda může určité označení uvést kupujícího v omyl, se vnitrostátní soud musí opírat
především o předpokládané očekávání v souvislosti s tímto označením u průměrného, běžně informovaného
a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, pokud jde o původ, provenienci a vlastnost spojovanou s dotčenou
potravinou, přičemž podstatné je neuvést spotřebitele v omyl a neuvést jej v mylné domnění, že dotčený výrobek má
odlišný původ, provenienci nebo vlastnost, než jak je tomu doopravdy (v tomto smyslu viz rozsudek Severi,
C-446/07, EU:C:2009:530, bod 61 a citovanou judikatura). Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu
vyplývá, že se připouští, že spotřebitelé, jejichž rozhodnutí koupit si určitý výrobek závisí především na složení
výrobku, který si chtějí pořídit, si nejprve přečtou seznam složek, který je povinným údajem ve smyslu čl. 3 odst. 1
bodu 2 směrnice 2000/13 (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Německo, C-51/94, EU:C:1995:352, bod
34, a Darbo, C-465/98, EU:C:2000:184, bod 22).“ Citované závěry tedy plně konvenují závěru
správních orgánů i krajského soudu, že spotřebitel byl v předmětné věci uváděn v omyl.
[17] Co se týče zjištění správních orgánů o nevyhovujícím označení DMT u některých džemů,
je ve výroku I. bod 4 písm. a) rozhodnutí žalované vždy proveden podrobný popis předmětných
výrobků, a to včetně číselných údajů uvedených na etiketě (např. ve formátu 08-14, 08-16
a 9 112). V další části výroku je společně ke všem těmto výrobkům uvedeno, že: „na etiketě s textem
určeným pro tuzemského spotřebitele byl u těchto džemů uveden odkaz: ‚Minimální trvanlivost do: uvedeno
na obalu‘ a na obalu byly výrobcem uvedeny 3 různé číselné údaje ve 3 řádcích pod sebou. Žádný z údajů
uvedených na obalu nebyl ve formátu den, měsíc, rok. Z uvedených údajů nebylo zřejmé, který z nich je DMT
a zda jeden z nich je označením šarže. Označení nevyhovělo požadavkům stanoveným v §3 odst. 3 a 4 a §6
odst. 6 vyhlášky č. 113/2005 Sb., o způsobu označování potravin a tabákových výrobků (dále
jen ‚vyhláška č. 113/2005 Sb.‘).“ Zdejší soud považuje takový popis skutku za jednoznačný. Jsou
z něj zcela zjevné údaje obsažené na výrobcích, jejich tvar, obsah, i kontext, v jakém byly
uvedeny. Je z něj tedy seznatelné, že uvedené výrobky byly nedostatečně označeny, neboť nebylo
zřejmé, který (pokud některý) z uvedených údajů představuje DMT. Ve shodě s krajským soudem
neshledal kasační soud ani žádné jiné vady předmětné části výroku rozhodnutí žalované.
[18] Krajský soud rovněž podrobně zdůvodnil, proč obstojí zjištění správních orgánů,
že stěžovatelka nevyřadila z dalšího oběhu nedostatečně označené potraviny, jak jí ukládá §11
odst. 2 písm. a) zákona o potravinách. Toto zjištění totiž nespočívalo v tom, že by stěžovatelka
nadále spotřebitelům umožňovala nákup těchto výrobků, ale že nedošlo k jejich řádnému
vyřazení. Dané výrobky totiž byly umístěny na paletě vedle dveří do kanceláře mezi ostatním
zbožím určeným k doplňování na prodejní plochu, a nebylo nijak označeno, že by se jednalo
o vyřazené potraviny. Jak již uvedly správní orgány a krajský soud, podle §2 písm. o) zákona
o potravinách ve znění účinném do 31. 12. 2014 platí, že se uváděním do oběhu rozumí též
skladování. Proti závěru, že uvedené výrobky skladovala, stěžovatelka nijak relevantně nebrojila.
I v kasační stížnosti ustala na tvrzení, že výrobky nebyly nabízeny spotřebitelům na jim dostupné
prodejní ploše. Tato argumentace se však míjí s rozhodovacími důvody správních orgánů
i krajského soudu. Nutno dodat, že se nejednalo o 4 kusy, jak tvrdí stěžovatelka, ale o celkem 120
kusů stejného zboží, pouze dvou různých šarží.
[19] Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke kasaci rozsudku krajského soudu ani na základě
námitek stěžovatelky proti výši uložené sankce.
[20] Dle §17i odst. 2 zákona o potravinách v rozhodném znění platí, že [p]ři určení výměry
pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho
následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dikce tohoto ustanovení byla naplněna, neboť
správní orgány vzaly uvedená kritéria v potaz, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Z hlediska závažnosti protiprávního jednání zohlednily v neprospěch stěžovatelky množství
spáchaných správních deliktů a recidivu jejího jednání. Z hlediska způsobu spáchání správních
deliktů vzaly v potaz, že nedostatky na úseku hygieny byly zjevné, mohly být odstraněny
na základě vnitřní kontroly, a že hygienický nedostatek spočívající v nezajištění přívodu tekoucí
teplé vody nebyl navzdory uloženému opatření odstraněn a trval delší dobu. Dále konstatovaly
vyšší intenzitu klamání spotřebitele, jelikož laboratorně zjištěný podíl konkrétního ovoce
v džemech byl výrazně nižší, než jeho podíl deklarovaný na výrobku. Přihlédly rovněž k tomu,
že množství nedostatečně označených džemů uváděných stěžovatelkou na trh, bylo vyšší (520
ks). Správní orgány posoudily rovněž polehčující okolnosti. Zohlednily, že nebyl zjištěn žádný
škodlivý účinek na lidské zdraví, a že nižší obsah ostružin a malin v porovnání s obsahem
deklarovaným na obalech nebyl nedostatkem zjevným (k uvedeným skutečnostem srov. str. 29-30
rozhodnutí žalované). Námitce, že správní orgány nevzaly v potaz znění §17i odst. 2 zákona
o potravinách, tedy nelze přisvědčit.
[21] Z hlediska výše pokuty je pak irelevantní skutečnost, že stěžovatelka systém HACCP
přepracovala. Stěžovatelka tím pouze plnila uložené opatření k nápravě ze dne 1. 8. 2014,
č. P107-50061/14/D. Pokud by k přepracování systému HACCP nedošlo, dopustila
by se správního deliktu podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci.
[22] Co se týče možných dopadů uložené sankce na osobní a majetkové poměry stěžovatelky,
je třeba připomenout, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80). Správní orgán I. stupně vyzval stěžovatelku k doložení
majetkových poměrů dne 29. 4. 2015. Ta požádala dne 7. 5. 2015 o prodloužení této lhůty
do 15. 5. 2015, avšak ani v této lhůtě žádné dokumenty nedoložila. Žalovaná s ohledem na časový
odstup od rozhodování správního orgánu I. stupně vyzvala stěžovatelku dne 5. 10. 2015
opětovně k doložení majetkových poměrů. Ani na tuto výzvu však stěžovatelka nijak nereagovala.
Žalovaná proto přistoupila k dokazování listinami mimo ústní jednání. Jako důkazy provedla
následující dokumenty: výkaz zisku a ztráty v plném rozsahu ke dni 31. 12. 2013; rozvaha v plném
rozsahu ke dni 31. 12. 2013 a příloha k účetní závěrce. Tyto listiny si obstarala bez součinnosti
stěžovatelky. Provedení důkazů mimo ústní jednání se zúčastnil zástupce stěžovatelky. Ten
k daným důkazům uvedl, že se zvýšily náklady stěžovatelky. Připustil však rovněž zvýšení jejích
výnosů. Na základě uvedených podkladů žalovaná dospěla k závěru, že uložená pokuta nemůže
být pro stěžovatelku likvidační, neboť dle výkazů jsou průměrné měsíční výnosy stěžovatelky
vyšší než její běžné provozní náklady o 398 834 Kč. Již během dvou měsíců je tak schopna
vygenerovat vyšší částku, než je uložená pokuta (v podrobnostech zdejší soud odkazuje na str.
32-33 rozhodnutí žalované). Stěžovatelka tato zjištění žalované a z nich učiněné závěry nijak
nevyvrátila. Nelze tak než souhlasit s krajským soudem, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala
žádné relevantní skutečnosti k otázce vlivu uložené sankce na její postavení na trhu.
[23] Ke kasaci rozsudku krajského soudu nemůže vést ani závěrečná polemika stěžovatelky
se skutkovými závěry správních orgánů stran nedostatků systému HACCP. Stěžovatelka totiž
v žalobě skutková zjištění správních orgánů nijak konkrétně nezpochybnila. Vymezila se toliko
proti formulaci výroku rozhodnutí žalované. Námitky týkající se kontroly fyzikálního nebezpečí,
respektive pořizování záznamů v případě bezvadných kontrol, jsou tak nepřípustné podle §104
odst. 4 s. ř. s. Stěžovatelka je neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla,
přičemž nejde o otázky, jimiž by se měl krajský (potažmo kasační) soud zabývat z úřední
povinnosti (srov. především usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73 a ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84; nebo rozsudek ze dne
28. 8. 2013, č. j. 3 Ads 80/2012 - 33).
[24] Ve zbytku pak stěžovatelka zcela rezignovala na přednesení jakékoliv oponentury
vůči závěrům krajského soudu. K opakované námitce, že hledání nesrovnalostí v systému
HACCP není hlavní kontrolní činnosti dozorového orgánu, krajský soud v bodě 22 napadeného
rozsudku jednoznačně uvedl, že „žalovaná odpověděla na straně 24 napadeného rozhodnutí, kde s odkazem
na §3 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci poznamenala, že úkolem žalované i inspektorátu je mimo jiné
kontrolovat, zda kontrolované osoby splnily povinnosti stanovené zvláštními předpisy, mezinárodními smlouvami
nebo přímo použitelnými předpisy Evropské unie, mezi které patří i nařízení o hygieně ukládající povinnosti
v oblasti HACCP.“ S ohledem na formulaci kasační stížnosti, není k citovanému vypořádání
žalobní námitky co dodat. Stejně tak se kasační soud ztotožňuje s posouzením, že popis
nedostatků systému HACCP ve výroku a v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů odpovídá
požadavkům na něj kladeným a je zcela srozumitelný. Popsaná zjištění mají rovněž oporu
ve správním spise. Stěžovatelka naopak nedoložila své tvrzení, že v systému HACCP
identifikovala všechna nebezpečí.
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu