ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.302.2020:37
sp. zn. 7 Azs 302/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. S., zastoupen
Mgr. Janem Slunečko, advokátem se sídlem Opletalova 1337/29, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 Az 66/2019 - 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 1 Az 66/2019 - 32,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2019, č. j. OAM-3173/VL-10-ZA05-PD8-2004,
se zrušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
6 800 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Jana Slunečko, advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 12. 2006, č. j. OAM-3173/VL-10-L06-2004, udělil žalovaný
žalobci doplňkovou ochranu podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“) na dobu 15 měsíců, neboť dovodil, že podle zpráv o zemi
původu by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.
[2] Doplňková ochrana byla žalobci následně opakovaně prodlužována (rozhodnutími ze dne
26. 2. 2008, ze dne 3. 9. 2009, ze dne 31. 8. 2010, ze dne 6. 9. 2011, vždy o dalších 12 měsíců,
a dále rozhodnutími ze dne 29. 10. 2012, ze dne 22. 10. 2014 a ze dne 1. 11. 2016 vždy o dalších
24 měsíců) s odůvodněním, že v Bělorusku nedošlo k podstatné změně situace s ohledem
na potíže žalobce. Důvody udělení doplňkové ochrany tak trvaly nadále a nenastaly okolnosti
pro její odnětí.
[3] Dne 18. 10. 2018 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany podle §53a
zákona o azylu. Rozhodnutím ze dne 18. 11. 2019, č. j. OAM-3173/VL-10-ZA05-PD8-2004,
žalovaný rozhodl podle §53a odst. 4 zákona o azylu, že se žalobci neprodlužuje doplňková
ochrana.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaný
dostatečně zjistil skutkový stav. Jeho závěr o podstatném zlepšení bezpečnostní situace
v Bělorusku a klasifikace žalobce jako osoby, které při návratu nehrozí žádné příkoří ze strany
běloruských státních orgánů, je přezkoumatelný a podložený obsahem aktuálních zpráv o zemi
původu. Lidskoprávní situace v Bělorusku sice není ideální, oproti roku 2006 však došlo
ke zlepšení, které lze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu považovat za trvalé
a zásadní, a není tedy již důvod domnívat se, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce nepatří do žádné skupiny osob, která je
v Bělorusku vystavena potížím se státními orgány. Není v Bělorusku trestně stíhán, nebyl
politickým vězněm a jeho politické aktivity v minulosti nebyly příliš výrazné. Doplňková ochrana
byla žalobci v roce 2006 udělena pouze na základě objektivně nepříznivé situace v zemi původu,
která se však již změnila. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na rozsudek městského soudu,
který je stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu k dispozici
na www.nssoud.cz.
III.
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Vymezil se proti závěru městského soudu a žalovaného, že v Bělorusku došlo k podstatné změně
bezpečnostní situace. Poukázal např. na aktuální situaci po prezidentských volbách či na zatýkání
osob nesouhlasících s tamním režimem. Dle stěžovatele měl městský soud v souladu se zásadou
materiální pravdy zjišťovat skutkový stav věci, a to i bez důkazních návrhů stěžovatele. Městský
soud pochybil, jestliže zcela ignoroval široce dostupné zprávy médií, mezinárodních institucí
a organizací i neziskových uskupení o dlouhodobé eskalaci lidskoprávní situace v Bělorusku,
a vycházel pouze z obsahu správního spisu. V důsledku nesprávného zjištění skutkového stavu
soudem je jeho rozsudek dle stěžovatele nepřezkoumatelný a rovněž nezákonný z důvodu
nesprávného právního posouzení. Stěžovatel proto navrhl, aby zdejší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil námitky stěžovatele za neopodstatněné.
Jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a zásadami řízení. I soud své úvahy logickým
a srozumitelným způsobem odůvodnil, napadený rozsudek proto nelze považovat za nezákonný
či vadný. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost
či zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[9] Stěžovatel neuvedl nic bližšího k tomu, proč se domnívá, že je jeho kasační stížnost
přijatelná. Z jejího obsahu vyplývá, že důvod přijatelnosti stěžovatel spatřuje především v tom,
že městský soud přejal nesprávný skutkový závěr žalovaného o podstatné změně situace
v Bělorusku, která odůvodňuje zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doplňkové ochrany.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se městský soud při hodnocení bezpečnostní
situace v Bělorusku dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Skutková podstata užitá žalovaným totiž nemá oporu ve spisech. Z uvedeného
důvodu vyhodnotil kasační stížnost nejen jako přijatelnou, ale i jako důvodnou.
[11] Podle §53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu [m]inisterstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a)
a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a).
[12] Základem řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení toho, zda se významně
a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková ochrana (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009 - 55).
Ve stěžovatelově případě shledal žalovaný nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b),
spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.
[13] Správní orgán pak nese důkazní břemeno v otázce, zda nadále trvá původní důvod
udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě cizince stabilizovala
a tato změna je natolik významné a trvalé povahy, že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy
a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. bod 22 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35).
[14] Dle Nejvyššího správního soudu však žalovaný v uvedeném stěžejním bodě neunesl své
důkazní břemeno. Žalovaný udělil stěžovateli doplňkovou ochranu dne 29. 12. 2006.
V rozhodnutí uvedl, že neshledal důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní
ochrany, neboť stěžovatelem popisované problémy s běloruskou policií z důvodu jeho účasti
v opozičním hnutí „Maladaja Gramada“ a na protivládních protestních akcích nevyhodnotil jako
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu
ani neshledal, že by z tohoto důvodu mohl mít stěžovatel odůvodněný strach z pronásledování
dle §12 písm. b) zákona o azylu (s. 4-6 rozhodnutí). Rovněž nedospěl k závěru, že by uvedené
skutečnosti zakládaly důvod pro udělení azylu dle §13 zákona o azylu. Přesto však dovodil,
že v případě návratu do vlasti hrozilo stěžovateli skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
odst. 1 a 2 zákona o azylu. Dle zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný při udělení doplňkové
ochrany vycházel (vztahujících se k období let 2005–2006), byla situace v oblasti lidských práv
v Bělorusku velmi špatná a v některých oblastech se dokonce zhoršovala. Vláda prezidenta
Alexandra Lukašenka významně omezovala svobodu projevu a sdružování. Bylo zaznamenáno
svévolné věznění občanů za kritizování oficiálních činitelů či za účast na veřejných
demonstracích, špatné zacházení s vězni a jejich mučení ve vazbě, používání síly k rozhánění
pokojných demonstrací. Soudnictví nefungovalo nezávisle, prokurátoři vznášeli falešná obvinění
a soudy na základě nich vynášely odsuzující rozsudky. Státní moc svévolně zasahovala
do soukromého a rodinného života, porušovala nedotknutelnost obydlí i listovní tajemství.
Žalovaný na základě uvedených informací u stěžovatele shledal existenci skutečného nebezpečí
vážné újmy dle §14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, pročež přistoupil k udělení doplňkové
ochrany.
[15] Rozhodnutími ze dne 26. 2. 2008, ze dne 3. 9. 2009, ze dne 31. 8. 2010, ze dne 6. 9. 2011,
ze dne 29. 10. 2012 a ze dne 22. 10. 2014 žalovaný stěžovateli prodlužoval doplňkovou ochranu
s odůvodněním, že v Bělorusku nedošlo k podstatné změně situace s ohledem na potíže
stěžovatele, a tedy důvody udělení doplňkové ochrany trvaly nadále a nenastaly okolnosti pro její
odnětí. Při prodloužení doplňkové ochrany v roce 2016 doplnil žalovaný správní spis o Informaci
Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 2. 6. 2016, výroční zprávu Freedom House 2016
a výroční zprávu Human Rights Watch 2016, dle které sice prezident Lukašenko propustil
z humanitárních důvodů 6 lidí z opozice vězněných na základě politicky motivovaných důvodů,
avšak celková situace lidských práv v Bělorusku se nezlepšila. Rozhodnutím ze dne 1. 11. 2016
pak žalovaný rozhodl o prodloužení doplňkové ochrany o 24 měsíců s odůvodněním, že situaci
v Bělorusku nelze považovat natolik uspokojivou, aby umožňovala jeho bezpečný návrat
do vlasti.
[16] V napadeném rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany ze dne 18. 11. 2019
žalovaný odkázal na celkem čtyři zprávy o zemi původu [(1) Informace Jamestown Foundation/
Euroasia Daily Monitor ze dne 18. 1. 2018; (2) Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA
o dodržování lidských práv v roce 2018 ze dne 13. 3. 2019; (3) Informace Ministerstva vnitra -
Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2019; (4) Informace Ministerstva
zahraničních věcí „Bělorusko“ ze dne 6. 6. 2019 ]. Po zhodnocení jejich obsahu konstatoval,
že v Bělorusku došlo v období od udělení doplňkové ochrany k podstatnému vývoji
v zahraničně-politickém směřování země, dochází k postupnému sbližování se západními
zeměmi, což se pozitivně projevuje v oblasti dodržování lidských práv. Jelikož stěžovateli byla
doplňková ochrana udělena „z důvodu celkové neuspokojivé bezpečnostní situace v Bělorusku“ (viz s. 5
rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany), odpadly vzhledem k vývoji tamní situace
okolnosti, pro které byla doplňková ochrana udělena. Stěžovateli proto dle žalovaného nic
nebrání v tom, aby se do své vlasti navrátil.
[17] Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného, že by z obsahu jím shromážděných zpráv
o zemi původu bylo možno usuzovat na významnou změnu „celkové neuspokojivé bezpečnostní
situace“ v Bělorusku, která by odůvodňovala zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení
doplňkové ochrany.
[18] Informace Ministerstva vnitra - Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2019
v bodě 1, který se věnuje oblasti politické situace a lidských práv výslovně uvádí: „Ačkoliv běloruské
zákony zakazují prakticky mučení a jiného krutého, ponižujícího a nelidského zacházení nebo trestání, běloruské
bezpečnostní složky se k tomuto postupu uchylovaly, např. používaly bití vyslýchaných. (…) V případě
porušování lidských práv nebo mučení docházelo k potrestání pachatelů dopustivších se podobných provinění pouze
sporadicky. Mučení a nelidského zacházení se dopouštěly zejména běloruská policie a tajné služby, objevovalo se
též mezi branci v armádě. Mučení bylo jedním z hlavních témat bilaterálního dialogu o lidských právech s EU.“
[19] Dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v roce 2018
ze dne 13. 3. 2019 se mezi problémy v dodržování lidských práv řadilo „mučení, svévolné zatýkání
a věznění, život ohrožující podmínky ve věznicích, svévolné či nezákonné zasahování do soukromí, neopodstatněné
omezování svobody projevu, tisku a internetu včetně cenzury, blokování webových stránek, (…). Činitelé na všech
úrovních fungovali beztrestně a nepodnikali kroky ke stíhání či potrestání úředníků ve vládě či bezpečnostních
složkách, kteří se dopustili porušení lidských práv.“ V části C pak tato zpráva upřesňuje, že „[p]říslušníci
Výboru státní bezpečnosti (KGB), pořádkové policie a dalších bezpečnostních složek však přesto své zadržené
příležitostně bili, často když pracovali v utajení a v civilním oděvu. Bezpečnostní složky údajně rovněž špatně
zacházely s osobami během vyšetřování. Policisté příležitostně bili osoby během zatýkání.“ V navazující části D
je dále uvedeno, že policie běžně ignoruje pravidlo o povinnosti požádat prokurátora o povolení
zadržet osobu na dobu delší než 3 hodiny. Úřady smí podezřelého zadržet až na 10 dní
bez vznesení formálního obvinění a následně až na 18 měsíců po vznesení obvinění, zadržení lze
prodlužovat bez souhlasu soudce. Případné stížnosti ohledně zákonnosti uvěznění jsou často
zastavovány a ignorovány.
[20] Z Informace Ministerstva zahraničních věcí „Bělorusko“ ze dne 6. 6. 2019 se podává,
že pokud byla určitá osoba před opuštěním země v hledáčku milice nebo jiného státního orgánu,
budou se o ni tyto instituce zajímat i po jejím návratu do země po delším pobytu v zahraničí.
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2021, č. j. 7 Azs 249/2020 - 29,
v řízení ve věci prodloužení doplňkové ochrany musí správní orgán doložit, že skutkové
okolnosti, které jej dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, již nyní nejsou dány. Na přesnou
povahu potíží, které hrozily stěžovateli při návratu do vlasti, lze usuzovat pouze z obsahu
správního spisu. Soud tedy zkoumá, jaké argumenty vedly správní orgán k udělení doplňkové
ochrany a zda tyto argumenty byly aktuálními zprávami o zemi původu vyvráceny. Byla-li
stěžovateli udělena doplňková ochrana – slovy žalovaného – z důvodu neuspokojivé celkové
situace v Bělorusku, je nyní předmětem posouzení to, zda se tato situace změnila natolik, že ji lze
označit za uspokojivou. Při porovnání obsahu zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel
při udělení doplňkové ochrany stěžovateli, a výše citovaných zpráv lze konstatovat, že závěry
žalovaného o podstatném zlepšení bezpečnostních poměrů jsou v rozporu se správním spisem
a rovněž jsou částečně nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud zásadní změny v oblasti
„celkové situace v Bělorusku“ z obsahu správního spisu nerozpoznal. Z informací
shromážděných ve správním spisu a shrnutých výše naopak vyplývá, že situace v Bělorusku
se nijak zásadně nezměnila. Nejvyššímu správnímu soudu tak není jasné, na jakých skutkových
a právních závěrech stojí závěr žalovaného o neexistenci vážné újmy. Skutečnost, že stěžovatel
není představitelem opozice, nebyl politickým vězněm a ani nebyl pronásledován za uplatňování
politických práv, je v tomto ohledu nerozhodná, jelikož tomu tak bylo i v době udělení
doplňkové ochrany (a jejího předchozího prodlužování). Tehdy přitom žalovaný na stěžovatele
evidentně nahlížel jako na osobu, které může hrozit nebezpečí z důvodu celkové neuspokojivé
situace v Bělorusku. Z aktuálních zpráv o zemi původu, které jsou součástí správního spisu,
přitom nevyplývá, že by se situace v Bělorusku zlepšila oproti době udělení (prodloužení)
doplňkové ochrany stěžovateli, a tudíž že by stěžovateli s ohledem na takovou změnu již
nehrozilo nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu. Závěr žalovaného, že odpadly
okolnosti, pro které byla stěžovateli doplňková ochrana udělena, tedy nemá oporu ve správním
spise. Bude proto na žalovaném, aby se těmito skutečnostmi zabýval a opětovně je právně
vyhodnotil. Podpůrně poukazuje Nejvyšší správní soud na svou aktuální judikaturu,
např. na rozsudek ze dne 11. 2. 2021, č. j. 7 Azs 249/2020 - 29.
[22] Nejvyšší správní soud doplňuje, že nepřisvědčil kasační námitce stěžovatele,
v níž městskému soud vytýkal, že sám nevyhledával důkazy za účelem zjištění aktuální situace
v Bělorusku. Jak uvedl zdejší soud již v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 As 9/2013 - 30,
„stěžovatel se mýlil, pokud se domníval, že v řízení před správními soudy platí zásada vyhledávací a že městský
soud byl povinen z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy pro ověření tvrzení stěžovatele. Zásada vyhledávací
se typicky uplatní např. ve správním řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost (§50 odst. 3 věta
druhá správního řádu), nikoliv v soudním řízení správním (blíže viz např. rozsudky ze dne 7. 4. 2011,
čj. 5 As 7/2011 – 48, č. 2412/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 5. 2013, čj. 2 Afs 32/2012 – 33). Soudy
ve správním soudnictví přezkoumávají napadené rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů (viz §75 odst. 2
s. ř. s.). Účelem soudního přezkumu není na základě vlastní iniciativy zjistit nepochybně skutečný stav věci
(srov. §3 správního řádu), ale poskytnout ochranu tomu, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech v důsledku
vydání správního rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (blíže viz např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
čj. 3 As 11/2005 – 103).“ (důraz přidán). Městský soud proto nepochybil, jestliže sám
nevyhledával informace o zemi původu stěžovatele.
[23] Pro úplnost kasační soud dodává, že pro nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 7 Azs 168/2019 - 33, ze dne
19. 2. 2020, č. j. 9 Azs 354/2019 - 40, ze dne 12. 2. 2020, č. j. 10 Azs 435/2019 - 28, či ze dne
29. 1. 2020, č. j. 10 Azs 436/2019 - 28, na která odkazoval městský soud. Ve všech těchto věcech
byly dány odlišné skutkové okolnosti, pro které závěry daných usnesení nelze aplikovat na nyní
posuzovaný případ.
[24] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, neboť závěr žalovaného
o podstatné změně situace v Bělorusku nemá oporu ve spisech. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek městského soudu. Jelikož již v řízení před městským soudem byly dány
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[25] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení.
[26] Ze spisu městského soudu nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o žalobě jakékoliv
důvodně vynaložené náklady vznikly. Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku,
neboť cizinci jsou v řízení ve věcech mezinárodní ochrany osvobozeni od placení soudního
poplatku podle §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů. Neměl ani náklady spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před
městským soudem stěžovatel nebyl zastoupen.
[27] V řízení o kasační stížnosti stěžovatel rovněž neměl náklady se zaplacením soudního
poplatku, byl však již zastoupen advokátem na základě plné moci, stěžovateli proto náleží
náhrada nákladů na zastupování. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní
služby: převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]
a sepsání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za dva úkony
právní služby náleží zástupci odměna ve výši 2 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Advokát nedoložil, že by byl plátcem DPH; celkem tedy jeho odměna
činí částku ve výši 6 800 Kč. Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení
o kasační stížnosti ve výši 6 800 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce stěžovatele Mgr. Jana Slunečko, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu