ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.314.2020:39
sp. zn. 7 Azs 314/2020 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: X, zastoupen Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2020, č. j. 62 Az 2/2020 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 13. 12. 2019, č. j. OAM-907/ZA-ZA11-LE26-2019, shledal žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany nepřípustnou a řízení o této žádosti zastavil [§10a odst. 1 písm. e) a §25
písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“)].
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zejména namítal, že správní orgán nezjistil
skutečný stav věci a řízení zatížil vadami, pro které nemůže jeho rozhodnutí obstát. Nesouhlasil
ani s právním posouzením věci. Krajský soud neměl žalobu zamítnout, ale měl rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Poukazoval i na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Dovozoval nutnost udělení humanitárního azylu, resp. doplňkové ochrany. Z uvedených důvodů
navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém shrnul a rozvedl argumentaci
obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí. Navrhl kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, popř. zamítnout pro nedůvodnost. Dále navrhl, aby kasační stížnosti nebyl
přiznán odkladný účinek.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Soud připomíná, že řízení o žádosti stěžovatele bylo zastaveno podle §25 písm. i) zákona
o azylu z důvodu, že se jednalo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany [§10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu]. Jak vyplývá z konstantní judikatury zdejšího soudu, institut
opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti, ale jeho
hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly
ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit bez vlastního zavinění během předchozího
řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
a rozsudek rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96,
publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS). Koncept opakovaných žádostí je založen na existenci nových
skutečností nebo zjištění, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou
je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování
ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci
pravomocně rozhodnuté (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, či ze dne 9. 1. 2019,
č. j. 5 Azs 199/2019 - 27). Z uvedené judikatury dále vyplývá, že v případě přezkumu rozhodnutí
žalovaného o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu podle §25 písm. i) zákona o azylu
ve spojení s §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona se krajský soud z povahy věci zaměřuje na revizi
úvahy žalovaného, zda skutečně opakovaná žádost o mezinárodní ochranu neobsahovala nové
skutečnosti, které žadatel bez svého zavinění nemohl uplatnit již v žádosti předchozí.
[10] Podle názoru zdejšího soudu jak žalovaný, tak i krajský soud postupovali v souladu
s uvedenou judikaturou. Stěžovatel v opakované žádosti poukázal na situaci v zemi původu a dále
na vztah k české přítelkyni. Správní orgán řádně odůvodnil, proč stěžovatelem uváděné důvody
nepovažuje za nové skutečnosti, resp. zjištění ve smyslu shora označené právní úpravy
(viz zejména str. 3 a násl. jeho rozhodnutí). Mj. uvedl, že situací v zemi původu se zabýval
v původním rozhodnutí (ze dne 15. 9. 2017), přičemž z ničeho nevyplývá, že by došlo
k zásadnímu zhoršení situace; ostatně Česká republika již považuje Alžírsko za bezpečnou zemi
původu. Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 3. 10. 2017,
č. j. 9 Azs 185/2017 - 38, „v rozhodnutí o další opakované žádosti musí být alespoň stručně uvedeno, proč
k relevantní změně nedošlo a jaké podklady o tom vypovídají.“ Z navazující judikatury pak vyplývá,
že za situace, kdy v mezičase nedošlo ke zhoršení bezpečnostních poměrů a stěžovatel neuvedl
ani žádné nové skutečnosti důležité pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně, lze „uzavřít,
že žalovaný druhé řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil v souladu s §25 písm. i) zákona o azylu.“
Uvedenou judikaturu lze plně vztáhnut i na nyní projednávanou věc. Správní orgán náležitě
odůvodnil, z jakých důvodů, resp. na základě jakých podkladů neshledal, že by v domovské zemi
stěžovatele došlo k tvrzenému zhoršení situace. Jak přitom správně uvedl krajský soud, označení
určité země za bezpečnou zemi původu zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů
o mezinárodní ochranu. Stěžovatel přitom nepředložil žádné podklady, na základě kterých
by bylo lze dovodit nesprávnost závěru žalovaného. Vztahem stěžovatele k jeho přítelkyni se pak
zabýval žalovaný rovněž v původním rozhodnutí. V něm se zabýval i dalšími tvrzeními
stěžovatele (které stěžovatel nyní opakuje) a neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
Toto rozhodnutí následně přezkoumal Krajský soud v Ostravě a následnou kasační stížnost
stěžovatele odmítl jako nepřijatelnou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 2 Azs 29/2018 - 46. V něm se soud zabýval rovněž situací v zemi původu stěžovatele,
náboženským vyznáním stěžovatele, důsledky aktivit stěžovatele v Hnutí za autonomii Kabýlie
(MAK), riziky spojenými s návratem stěžovatele do vlasti atp. Nejvyšší správní soud dodává,
že se nemohl zabývat námitkami, ve kterých stěžovatel namítal, že mu měla být udělena
mezinárodní ochrana, doplňková ochrana atp., či dalšími podobnými námitkami, které se míjí
s jádrem věci. V tomto řízení mohl zkoumat pouze to, zda byly splněny podmínky pro zastavení
řízení podle §10a odst. 1 písm. e), resp. §25 písm. i) zákona o azylu. Z tohoto pohledu
se ztotožnil s posouzením provedeným žalovaným a krajským soudem. Nutno dodat, že stran
nemožnosti aplikace §10a odst. 1 písm. e) a §25 písm. i) zákona o azylu na jeho případ zůstal
stěžovatel v rovině obecných tvrzení. Řízení o kasační stížnosti je přitom ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu
následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen
ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78 a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze postup
žalovaného považovat ani za postup odporující zásadě materiální pravdy či jiným zásadám
správního řízení, jak rovněž (obecně) namítal stěžovatel. Stran §10a odst. 1 písm. e) a §25
písm. i) zákona o azylu byl skutkový stav zjištěn dostatečně, přičemž nedošlo ani k vadám,
pro které by bylo třeba připustit kasační stížnost k věcnému projednání (vedle výše uvedené
judikatury srov. např. i rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne
25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne
13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66). Správní orgán
si obstaral dostatek podkladů pro své závěry a ty náležitě hodnotil. Ve spisu je založeno
mj. původní (pravomocné) rozhodnutí ve věci stěžovatele, ze kterého vyplývá, z jakých důvodů
požadoval udělení mezinárodní ochrany. Stěžovateli nebyla upřena ani procesní práva. Stěžovateli
bylo umožněno nahlédnout do spisu, navrhnout jeho doplnění, seznámit se s podklady
rozhodnutí atp. (viz protokol ze dne 3. 12. 2019). Ani řízení před krajským soudem není zatíženo
žádnou vadou, pro kterou by bylo třeba přistoupit ke kasaci jeho rozsudku. Krajský soud
postupoval zcela v mezích právní úpravy. Jeho argumentace je plně srozumitelná
a přezkoumatelná, přičemž nedošlo ani k žádné jiné vadě vyvolávající nutnost zrušení jeho
rozsudku (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26,
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud dodává, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném
prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení
a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb. NSS).
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu