ECLI:CZ:NSS:2021:8.AFS.163.2019:57
sp. zn. 8 Afs 163/2019 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobců: a) L. H., b) M. H., zastoupeni JUDr. Pavlínou
Zíkovou, advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství
cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018,
čj. 42112-2/2018-900000-317, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2019, čj. 50 A 73/2018-50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci a) a b) n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí
Celního úřadu pro Jihočeský kraj (dále „celní úřad“) ze dne 19. 6. 2018,
čj. 1528-16/2018-520000-12, kterým celní úřad uznal žalobce vinnými ze spáchání přestupků dle
§29 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb (dále jen „zákon o evidenci
tržeb“). Žalobci minimálně v období od 13. 7. 2017 do 14. 11. 2017 poskytovali v nemovitosti
na adrese O. 55 stravovací služby, za které přijímali platby v hotovosti. Faktickou podnikatelskou
činnost vykonávali živnostenským způsobem a stali se tak subjektem evidence tržeb,
tj. poplatníkem daně z příjmů fyzických osob. Při uskutečňování evidovaných tržeb však
nezasílali datovou zprávou údaje o těchto tržbách, čímž porušili povinnost stanovenou v §18
odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb, a nevystavovali účtenky tomu, od koho evidované tržby
plynuly tak, aby obsahovaly údaje požadované v §20 téhož zákona, čímž porušili povinnost
stanovenou v §18 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci tržeb. Za to každému z nich celní úřad
uložil pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou. Tvrdili, že v prostorách, které jsou
v jejich vlastnictví, se scházel pouze „Soukromý klub V.“ tvořený příznivci automobilů
a motocyklů všech kubatur a značek. Žalobci byli jeho členy a nemovitost pronajímali dalšímu
členovi klubu (V. F.), přičemž nájemní smlouva nebyla účelová. Klub neměl právní subjektivitu
(šlo o společnost dle §2716 občanského zákoníku), a proto nepodléhal registraci. Nebyl tedy ani
poplatníkem daně z příjmů. Nelze ani dovodit, že by za klub jednali žalobci. Pokud by bylo
dovozeno, že se v případě klubu jednalo fakticky o spolek, nemůže nedodržení registrační
povinnosti či zákonem stanovené formy zakládat odpovědnost žalobců za daný přestupek.
Žalovaný správně dovodil, že do evidence tržeb spadá jen podnikatelská činnost, tj. výdělečná
činnost vykonávaná soustavně a za účelem zisku. Žalobci ale jako členové klubu výdělečnou
činnost soustavně a za účelem zisku nevykonávali a nebyli příjemci jakéhokoli plnění. Činnost
klubu jim nemůže být přičítána. Správní orgány neprovedly žádné dokazování týkající
se tvrzených nákladů na přípravu jídla a pití, zisku a nezjišťovaly, kdo byl příjemce potenciálního
zisku. Údajné formální přejmenování restaurace je vyloučeno. Žalobci ukončili podnikatelskou
činnost v listopadu 2016. Jedná se tak jen o nepodložené domněnky žalovaného.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „krajský soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobci jsou subjektem, který je povinen vést
evidenci tržeb, protože jsou fakticky podnikajícími fyzickými osobami. Důkazy shromážděné
správními orgány svědčí o tom, jak vypadala činnost v dané provozovně. Plyne z nich, že v době
kontrol zde byly poskytovány výlučně stravovací služby a neprobíhala v ní žádná jiná činnost
(včetně té odpovídající zájmovým aktivitám, pro které měl soukromý klub vzniknout). Formálním
označením byla zastřena skutečnost, že v provozovně probíhá podnikatelská činnost odpovídající
původně zrušené a přerušené živnosti žalobců. Ostatně žalobce a) živnostenské oprávnění
v závěru roku 2017 opět obnovil. O podnikatelském charakteru činnosti svědčí i účtované ceny,
které generovaly zisk, jelikož převyšovaly náklady vynaložené na poskytované služby. Taková
činnost je podnikáním, z něhož plynoucí příjmy podléhají dani z příjmů fyzických osob. Žalobci
proto byli poplatníky této daně a vznikla jim evidenční povinnost dle zákona o evidenci tržeb.
Jelikož označení „soukromý klub“ bylo ryze formální, není rozhodné, že takový klub neměl
právní subjektivitu. Bez významu je také to, zda je či není spolkem. Rozhodná je fakticita, která
v posuzované věci znamená, že žalobci provozovali živnost ve formě stravovacích služeb. Tyto
služby poskytovali všem návštěvníkům, kterým vydávali klubovou členskou kartu, aniž
by zjišťovali, zda jde o příznivce automobilismu. Pouhé vydání členské karty neznamená,
že se jedná o soukromý klub osob sdružených na základě společného zájmu. Žalobci sice také
byli členy klubu, ale současně fakticky provozovali živnost. Činili tak při každé kontrole,
což svědčí o soustavnosti. Nepochybně tak činili i za účelem dosažení zisku. Porovnáním
vynaložených nákladů a cen uvedených na jídelním a nápojovém lístku s cenami obvyklými
v jiných stravovacích provozovnách je zjevné, že z poskytování služeb plynul žalobcům zisk. Byli
to právě oni, kdo hostům předkládali účtenky a inkasovali úhradu. V některých případech tak
činila dcera žalobkyně b), která ale uvedla, že přijaté tržby předávala žalobkyni. Na skutkových
zjištěních nemůže nic změnit ani předložená nájemní smlouva. I ta je ryze formální a jejím
smyslem bylo zastřít skutečný stav. Za této situace nebylo potřeba provádět dokazování
výslechem svědka, který měl být přítomen podpisu nájemní smlouvy a znal zemřelého nájemce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále „stěžovatelé“) kasační stížnost. Namítají,
že napadený rozsudek je nezákonný, protože se krajský soud odmítl zabývat jejich námitkami
a důkazy vyvracejícími závěr, že to byli právě oni, kdo měl poskytovat stravovací služby
za hotovostní platby. Napadený rozsudek je dále nepřezkoumatelný, protože z něj není patrné,
jak měli stěžovatelé realizovat podnikatelskou činnost. Byli pouze členy soukromého klubu
a pronajímali prostory (v nichž se jeho členové scházeli), jednomu z členů klubu. Nesouhlasí ani
s ničím nepodloženými závěry krajského soudu, podle nichž bylo dovozeno porušení povinnosti
dle §18 odst. 1 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb. Mají za to, že dostatečně vylíčili a doložili
chod klubu. Nerealizovali podnikatelskou činnost, nenakupovali zboží, nepřipravovali jídla
a nápoje, neprodávali je třetím osobám a neměli z dané činnosti zisk. Pronajaté prostory užívali
z titulu nájemní smlouvy různí členové klubu a vytýkanou aktivitu vykonávaly osoby odlišné
od stěžovatelů. Jestliže žalovaný dovodil, že to byl klub, kdo provozoval hostinskou činnost,
nemůže to být přičítáno stěžovatelům. Z pouhé skutečnosti, že stěžovatelé v daném místě
provozovali dříve restauraci, nelze dovodit jejich odpovědnost za aktivity klubu. Prostory bývalé
restaurace pronajali a inkasovali za to nájemné. Ani u jednoho z kontrolních nákupů není
uvedeno, že bylo zboží nakoupeno právě od stěžovatelů a že by inkasovali finanční prostředky.
Z pouhého výskytu stěžovatelů, popřípadě dcery stěžovatelky, v prostoru klubu nelze dovodit,
že by příjemci plnění byli oni. Příspěvky členů klubu byly shromažďovány v obálce umístěné
v klubu. Z těchto peněz byl chod klubu financován. Nejednalo se tak o příjem stěžovatelů.
Z fotografií založených ve správním spisu také plyne, že se v klubu nacházely motocykly, jejich
součásti a příslušenství. Tyto skutečnosti nevzal krajský soud v úvahu, pokud uzavřel, že v klubu
byly poskytovány výlučně stravovací služby. Návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování byly
zcela neopodstatněně zamítnuty. Krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda stěžovatelé byli
subjektem evidence tržeb dle §3 zákona o evidenci tržeb. Dovodil také odpovědnost stěžovatelů
za činnost klubu, aniž by zkoumal jednotlivé složky této odpovědnosti. Závěr o výkonu
živnostenské činnosti ve formě stravovacích služeb považují stěžovatelé za nepřípustný zásah
do svých práv.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Uvedl, že žalobci opakují své odvolací a žalobní námitky. Odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí a napadeného rozsudku.
[6] Na vyjádření žalovaného reagovali stěžovatelé replikou. V ní zopakovali, že byli pouze
členy soukromého klubu, který na základě nájemní smlouvy užíval prostory v jejich nemovitosti.
Dále předložili odborné vyjádření Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, které potvrzuje,
že podpis V. F. na nájemní smlouvě je pravý. Krajský soud i žalovaný nesprávně dovodili, že
subjekty evidence tržeb jsou oba stěžovatelé, aniž by uvedli, ve vztahu k jakým příjmům by měl
být poplatníkem ten který z nich. Fyzická osoba je poplatníkem daní z příjmů fyzických osob jen
ve vztahu k příjmům, které sama obdrží.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelé uplatnili kasační námitky, které lze podřadit pod důvody dle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. Namítají, že napadený rozsudek je pro nedostatečné odůvodnění
nepřezkoumatelný. Mají za to, že správní orgány neprokázaly jejich podnikatelskou činnost,
přičemž činnost soukromého klubu nelze přičítat jim jako jeho členům. Krajský soud nesprávně
posoudil otázku, zda stěžovatelé byli subjektem evidence tržeb, a nesprávně také zamítl jejich
návrhy na provedení důkazů.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, byl-li by současně napadený rozsudek
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný. Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria,
případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo
zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky ze dne 28. 8. 2007,
čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 As 10/2005-298,
č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).
[11] Takové vady napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal.
Krajský soud popsal konkrétní skutkové okolnosti, z nichž vycházel, vysvětlil, z jakých důvodů
dospěl k závěru, že stěžovatelé vyvíjeli podnikatelskou činnost a vztahovaly se tak
na ně povinnosti plynoucí ze zákona o evidenci tržeb. Z napadeného rozsudku rovněž plyne,
jaký náhled krajský soud zaujal k tvrzení stěžovatelů, že v daném místě podnikal soukromý klub
a nikoli oni. Nejvyšší správní soud ani neshledal, že by se krajský soud „odmítl zabývat“ některými
námitkami stěžovatelů, jak obecně namítají. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s odůvodněním a závěry
napadeného rozsudku ještě nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, čj. 2 As 47/2013-30, nebo ze dne 29. 4. 2010,
čj. 8 As 11/2010-163). K tomu lze ostatně poznamenat, že kdyby měl být rozsudek krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jak tvrdí stěžovatelé, nemohli
by v kasační stížnosti s jeho závěry konkrétně polemizovat.
[12] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení dalších (věcných) kasačních
námitek, které stěžovatelé uplatnili, konkrétně k posouzení povahy jimi vyvíjené činnosti a z toho
plynoucí odpovědnosti za spáchané přestupky dle zákona o evidenci tržeb.
[13] Subjekty evidence tržeb jsou mj. poplatníci daně z příjmů fyzických osob (§3 odst. 1
zákona o evidenci tržeb). Předmětem evidence tržeb jsou pak evidované tržby poplatníka
(§3 odst. 2 téhož zákona), přičemž vymezení evidované tržby je obsaženo v §4 odst. 1
citovaného zákona. Jedná se o platbu, která splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu a která
zakládá rozhodný příjem. Rozhodným příjmem se pak rozumí u fyzických osob příjem
ze samostatné činnosti, která je podnikáním [§6 odst. 1 písm. a) zákona]. Obsah evidenční
povinnosti upravuje §18 odst. 1 zákona, který přikazuje poplatníkovi nejpozději při uskutečnění
evidované tržby zaslat datovou zprávou údaje o této tržbě správci daně a vystavit účtenku tomu, od koho
evidovaná tržba plyne. Přestupky za nesplnění uvedených povinností upravuje daný zákon
v §29 odst. 1. V této věci správní orgány shledaly stěžovatele vinnými z toho, že porušili
povinnost zaslat datovou zprávou údaje o evidované tržbě správci daně [písm. a)] a vystavit účtenku tomu,
od koho evidovaná tržba plyne [písm. b)].
[14] Pro nyní projednávanou věc je určující, že stěžovatelé netvrdí, že by uvedené povinnosti
ve skutečnosti řádně splnili. Podstata jejich námitek od počátku spočívá ve zpochybňování toho,
zda se na ně dané povinnosti vůbec vztahovaly. Tvrdí totiž, že nepodnikali a nebyli poplatníky
daně z příjmů fyzických osob. V této souvislosti namítají, že byli pouze členy soukromého klubu,
na který se evidence tržeb nevztahuje.
[15] Nejvyšší správní soud předně považuje za nutné připomenout, na jakých závěrech krajský
soud odůvodnění napadeného rozsudku postavil. Stěžovatelé krajskému soudu totiž v kasační
stížnosti vytýkají, že jim nesprávně přičetl činnost, kterou vykonával soukromý klub. To však
svědčí o zkreslení či nepochopení závěrů, které krajský soud učinil. Podstatou napadeného
rozsudku (a ostatně také obou správních rozhodnutí) je to, že podnikatelskou činnost fakticky
vykonávali stěžovatelé a nikoliv soukromý klub, který byl pouze zástěrkou pro obcházení zákona
a vyhnutí se povinnostem spojeným s elektronickou evidencí tržeb. Jinými slovy, stěžovatelům
je vytýkáno pouze to, čeho se měli sami dopustit jako fyzické osoby. Odpovědnost
stěžovatelů není odvozována z toho, že jsou členy soukromého klubu, ani z vlastnictví dané
nemovitosti, ani z pouhé skutečnosti, že v daném místě v minulosti sami provozovali restauraci
a oficiálně stravovací služby poskytovali (byť tato naposled uvedená skutečnost byla
v posuzované věci zohledněna jako indicie svědčící v kontextu řady dalších zjištění o účelovosti
jednání stěžovatelů).
[16] Podstatné není ani zjištění toho, jaké příjmy měl z dané činnosti každý ze stěžovatelů.
V nyní posuzované věci se jedná o spáchání výše vymezených přestupků, nikoliv např. o to, jaká
výše daně z příjmů má být doměřena tomu kterému stěžovateli. S ohledem na povahu
provozované činnosti a způsob jejího odhalení formou kontrolních nákupů je navíc jen stěží
představitelné, že by správní orgány měly jakoukoliv možnost prokázat, jak si stěžovatelé příjmy
z podnikatelské činnosti nakonec mezi sebou rozdělili. Pro závěr o spáchání daných přestupků
nicméně postačuje kladně zodpovědět, zda se na stěžovatele zákon o evidenci tržeb vztahoval
a pokud ano, zda plnili povinnosti, které jim v důsledku toho z výše citovaných ustanovení
zákona plynuly. Míra, jakou se na porušování zákonných povinností každý ze stěžovatelů podílel,
není otázkou viny či neviny (závěru o spáchání či nespáchání přestupku), ale může být
zohledněna při ukládání sankce. Stěžovatelé však v tomto směru na svou obranu nic konkrétního
netvrdili a ve vztahu k výši uložené pokuty nic nenamítali.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud krajský soud dovodil, že stěžovatelé
fakticky provozovali živnostenskou činnost ve formě stravovacích služeb, a tím se stali subjektem
evidence tržeb, věc posoudil zcela v souladu se zákonem. Správní orgány shromáždily značné
množství konkrétních poznatků o fungování „Soukromého klubu V.“, na jejichž základě lze
spolehlivě dospět k závěru, že stěžovatelé fakticky poskytovali stravovací služby, v důsledku
čehož jim vznikaly povinnosti dle zákona o evidenci tržeb, které ovšem neplnili. Správní orgány
vyšly z toho, že stěžovatelé v daném místě v minulosti provozovali restauraci. Hostinskou činnost
ale krátce před spuštěním systému elektronické evidence tržeb oficiálně přerušili či ukončili
(konkrétně 16. 11. 2016 a 21. 11. 2016; tzv. 1. vlna elektronické evidence tržeb byla zavedena
1. 12. 2016). Následně v dané činnosti pokračovali formálně jako „soukromý klub“. Ostatně
skutečnou motivaci stěžovatel celnímu úřadu vysvětlil poměrně jasně při místním šetření dne
21. 3. 2017, neboť podle záznamu o tomto šetření měl uvést, že „zažil mnoho kontrol, že už nemá
nervy snášet neustálý tlak na své podnikání ze strany kontrolních orgánů a státního aparátů vč. ministra financí
a jeho zavedení EET a že vzniklou situaci vyřešil zrušením živnosti, provozovny a založením soukromého klubu,
díky čemuž nemusí dodržovat žádná zákonná pravidla vycházející z platných předpisů ČR, jako je živnostenský
zákon, daňové zákony apod.“
[18] Pokud jde o zjištění týkající se samotného faktického chodu restaurace (klubu), celní úřad
provedl v souladu s §24 odst. 1 zákona o evidenci tržeb celkem deset kontrolních nákupů,
při kterých o chodu klubu zjistil následující skutečnosti. Obsluha podniku příchozím sdělila,
že se jedná o soukromý klub a dotázala se, zda mají klubovou kartu. Pokud odpověděli, že mají,
nemuseli ji předkládat a obsluha jejich tvrzení nijak neověřovala. Pokud odpověděli, že nemají,
obsluha jim kartu po sdělení libovolného jména či přezdívky a telefonního čísla kartu vystavila,
aniž by zjišťovala jakékoliv další skutečnosti (např. vztah k motorismu, souhlas s interními
pravidly apod.). Obslouženi byli také zákazníci, kteří pouze sdělili, že klubovou kartu mají,
ale nemají ji u sebe, aniž by bylo jejich tvrzení dále ověřováno např. na základě jména
či přiděleného čísla. Registrován byl kdokoliv, kdo projevil zájem o poskytnutí stravovacích
služeb a ochotu sdělit jakékoliv údaje (např. smyšlenou přezdívku i telefonní číslo). Jako vedoucí
klubu byla na kartách uváděna stěžovatelka, při pozdějších nákupech již bylo její jméno na kartě
přeškrtnuto. Následně již vše probíhalo zcela standardně jako v jakékoliv jiné restauraci
a obdobné byly také jídelní lístky. Rovněž ceny nabízených nápojů a jídel byly srovnatelné jako
v jiných obdobných podnicích. V restauraci se stravovali u stolů zákazníci, kteří během toho
nevyvíjeli žádnou společnou (klubovou) aktivitu. Při platbě hosté obdrželi stvrzenku, na které
bylo uvedeno, že se nejedná o daňový doklad, ale slouží jako potvrzení o členském vkladu s tím,
že veškeré výtěžky slouží na chod klubu. Mimo běžného restauračního provozu se zde konaly
i soukromé akce (svatby, smutečné hostiny). V restauraci obsluhovala dcera stěžovatelky
a nejméně v jednom případě (6. 10. 2017) byla jako obsluha identifikována také sama
stěžovatelka, která rovněž po konzumaci přinesla účet a inkasovala platbu. Při každém
z kontrolních nákupů platili příslušníci celního úřadu za zkonzumované jídlo a nápoje
v hotovosti. Restaurace dále nabízela také přípravu jídla na základě telefonické objednávky včetně
rozvozu. Ačkoliv stěžovatelka při podání vysvětlení tvrdila, že strava je poskytována ze zásob,
které si přinesli členové klubu sami, celní úřad zjistil, že zásobování restaurace zajišťuje
společnost FLOSMAN, a. s., která na výzvu celního úřadu předložila faktury na dodávané zboží
a výslovně sdělila, že dodává zboží stěžovateli na základě jeho telefonických objednávek a spolu
s dodaným zbožím mu předává fakturu. Z předložených faktur plyne, že daná společnost
dodávala měsíčně do restaurace provozované stěžovateli suroviny v množství, které nelze označit
za zanedbatelné a které nesvědčí o příležitostné konzumaci omezeným počtem členů
motoristického klubu (např. 30-70 kg mouky, více než 15 kg sterilovaných fazolí). Správní orgány
dále vycházely také z rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 8. 2. 2018,
čj. KUJCK 20646/2018, které se týkalo přestupku stěžovatelky spočívajícího v neposkytnutí
součinnosti při živnostenské kontrole prováděné Městským úřadem Trhové Sviny. V daném
řízení dcera stěžovatelky (D. T.) vypověděla, že činnost klubu zajišťuje pro svou matku, které
také odevzdává peníze. Již tato zjištění postačují k učinění závěru, že se oba stěžovatelé podíleli
na provozu restaurace. Nejvyššímu správnímu soudu je navíc znám také rozsudek krajského
soudu ze dne 27. 11. 2019, čj. 57 A 18/2019-40, který se týkal rovněž přestupku spočívajícího ve
znemožnění živnostenské kontroly ze strany stěžovatelů. Z rozsudku nad rámec výše uvedeného
plyne, že správním orgánům kuchař sdělil, že pro stěžovatelku v daném „soukromém klubu“
vykonává práci v kuchyni a zaměstnává jej stěžovatel.
[19] Kasační soud především nemohl přehlédnout, že stěžovatelé tato zjištění nijak blíže
nevysvětlili, ani je nevyvrací. Neustále toliko setrvávají na svém tvrzení, že se nejednalo
o restauraci, ale neveřejnou klubovnu příznivců motorismu. Nejvyšší správní soud je nicméně
i přes uplatněné kasační námitky ve shodě s krajským soudem v tom, že na základě výše
uvedených skutečností lze mít bez důvodných pochybností za to, že stěžovatelé provozovali
fakticky běžnou restauraci, ve které nabízeli stravovací služby komukoliv, kdo o ně projevil
zájem. Z této činnosti jim plynuly příjmy, v důsledku čehož je lze považovat za subjekty evidence
tržeb ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb. Nejednalo se o soukromý klub,
ve kterém by se za účelem vymezených zájmových aktivit příležitostně sdružoval omezený okruh
osob (příznivců motorismu). V průběhu deseti kontrolních nákupů nebyla jakákoliv klubová
aktivita zaznamenána. Skutečnost, zda byla restaurace vyzdobena v motoristickém duchu, nemá
v tomto ohledu na posouzení věci (tj. povahy poskytovaných služeb) žádný vliv.
Je třeba připustit, že stěžovatelé sice učinili některé kroky, které by mohly budit dojem,
že se jedná o soukromý klub, na který se nevztahují povinnosti dle zákona o evidenci tržeb. Ty
ovšem nemohou s ohledem na výše vymezené skutečnosti (ani ve svém úhrnu) zastřít zjevnou
podstatu vyvíjené činnosti, resp. způsobit výluku stěžovatelů z aplikace zákona o evidenci tržeb.
Na podstatě věci tak nemůže nic změnit např. přejmenování podniku na „soukromý klub“,
vyvěšení této informace na budovu restaurace nebo vydávání výše již zmíněných klubových karet.
Stěžovatelé totiž i nadále z hlediska smyslu a zaměření své činnosti poskytovali široké veřejnosti
stravovací služby. V této souvislosti Nejvyšší správní soud pouze pro doplnění připomíná svůj
rozsudek ze dne 5. 9. 2019, čj. 2 As 361/2017-41, ve kterém se zabýval do značné míry
obdobnou situací, v níž se provozovatel hudebního klubu snažil obejít regulaci veřejné hudební
produkce. Zdejší soud v dané věci dospěl k závěru, že o soukromý klub se nejednalo, ačkoliv
se jeho provozovatel snažil takový dojem navodit např. tím, že do něj pouštěl pouze osoby, které
předložily členskou kartu. Stejně jako v nyní posuzované věci totiž byla taková karta vystavena
prakticky komukoliv, kdo byl ochotný sdělit své osobní údaje a podepsat souhlas s pravidly.
V nyní posuzované věci stěžovatelé vystavené karty v konečném důsledku ani nijak
nekontrolovali a účelovost jejich jednání je proto o to zřejmější.
[20] S ohledem na výše uvedené je proto třeba uzavřít, že pokud by Nejvyšší správní soud
za daných okolností akceptoval, že na stěžovatele se s ohledem na provoz „soukromého klubu“
povinnosti dle zákona o evidenci tržeb nevztahují, fakticky by to znamenalo připuštění zcela
jednoduché cesty, jak se povinnostem dle daného zákona vyhnout, a to navíc v rozporu
se smyslem dané právní úpravy. Nejvyšší správní soud samozřejmě vnímá různost názorů
na zavedení evidence tržeb v České republice a respektuje rozličné pohledy na význam a (nejen
ekonomickou) smysluplnost tohoto institutu. Nelze ostatně pominout ani polemiku týkající
se míry přípustnosti možného zásahu evidence tržeb do některých ústavních práv (viz např.
odlišná stanoviska k nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16). Pokud
však účinná a dle závěrů Ústavního soudu ústavně konformní právní úprava (navíc způsobem
zcela jednoznačným) stanoví určitá pravidla, je i z hlediska rozumného uspořádání společenských
vztahů na místě žádat, aby subjekty, které dané regulaci podléhají, tato pravidla dodržovaly.
Způsob, jakým se stěžovatelé v nynější věci pokusili vyhnout plnění povinností dle citované
úpravy, je přitom natolik zjevným obcházením dané regulace, postaveným navíc na čistě
formálním zastření skutečného stavu, že v žádném případě nemůže požívat soudní ochrany.
[21] Lze dodat, že Nejvyšší správní soud se ztotožňuje také se závěrem krajského soudu
o účelovosti předložené nájemní smlouvy, kterou stěžovatelé dokládali, že prostory „klubu“
pronajali V. F. Stěžovatelé tuto smlouvu původně vůbec nezmiňovali a předložili ji až s časovým
odstupem (a po smrti V. F.). Ba co víc, stěžovatelka při podání vysvětlení dne 22. 11. 2017
výslovně uvedla, že prostory poskytují klubu bezplatně. Teprve při podání vysvětlení 7. 3. 2018
předložila nájemní smlouvu datovanou 18. 11. 2016. Dle jejího obsahu byl nájemce V. F. povinen
platit stěžovatelům nájemné 8 000 Kč měsíčně, přičemž sjednaná doba nájmu byla od 21. 11.
2016 do 31. 12. 2017. Dřívější tvrzení stěžovatelky o bezplatném poskytování prostor je
s obsahem této smlouvy zjevně v rozporu, neboť v době podání vysvětlení měli stěžovatelé již
přibližně jeden rok pobírat nájemné. I kdyby ale účelovost této smlouvy neplynula z této do očí
bijící změny tvrzených skutečností, na posouzení věci by to nemohlo nic změnit, neboť již výše
uvedená zjištění o faktickém fungování restaurace jsou natolik průkazná, že umožňují učinit závěr
o přestupkovém jednání stěžovatelů. Nejvyšší správní soud proti ani nepovažoval za jakkoliv
nutné provádět dokazování ke kasační stížnosti přiloženým odborným vyjádřením týkajícím se
pravosti podpisu nájemce (vyhotoveném policií v souvislosti se stěžovatelkou a případem
„zkreslování údajů a stavu hospodaření a jmění“). Závěr o účelovosti dané smlouvy lze totiž
učinit bez ohledu na to, zda podpisy smluvních stran byly pravé či nikoliv. Krajský soud
v napadeném rozsudku v této souvislosti taktéž odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč nebylo
nutné provádět další důkazy (výslechy), které stěžovatelé navrhovali ve vztahu k fungování klubu.
I v tom se tedy kasační soud se závěry krajského soudu ztotožňuje.
[22] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ze zjištěných skutečností je bez jakýchkoliv
pochybností zřejmé, že stěžovatelé fakticky poskytovali stravovací služby (provozovali restauraci),
z čehož jim prokazatelně plynuly příjmy. Na provozu restaurace se podíleli oba stěžovatelé, byť
přinejmenším každý z nich jinou formou [stěžovatelka obsluhou včetně inkasování plateb
od zákazníků a přebíráním peněz od druhé servírky (její dcery) a stěžovatel zajišťováním
zásobování či zaměstnáváním kuchaře]. Přijímali od zákazníků hotovostní platby, přičemž jim
nevystavovali účtenky s náležitostmi dle zákona o evidenci tržeb a ani datovou zprávou
neodesílali údaje o těchto tržbách. Závěr krajského soudu a správních orgánů o spáchání
přestupků dle §29 odst. 1 písm. a) a b) zákona o evidenci tržeb proto zcela obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemají.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho
běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. ledna 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu