ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.161.2020:42
sp. zn. 8 Azs 161/2020 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: M. Q. N., zastoupený Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: T. T. A. N., proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2019,
čj. MV-127394-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. 6. 2020, čj. 22 A 91/2019 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce požádal 26. 9. 2016 o povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo vnitra (dále „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím
ze dne 13. 2. 2017, čj. OAM-15286-13/TP-2016, žádost zamítlo podle §75 odst. 1 písm. f)
zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 14. 8. 2017, neboť žalobce nesplnil podmínky
§67 zákona o pobytu cizinců. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce
odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 5. 2017, čj. MV-44512-4/SO-2017, zamítla
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, čj. 22 A 116/2017 - 40, rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc
k dalšímu řízení. Důvod zrušení spočíval v tom, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou
ohledně přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce
ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná podala proti rozsudku krajského
soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2019,
čj. 9 Azs 24/2019 - 27, zamítl.
[3] V dalším řízení správní orgán I. stupně rozhodl znovu poté, co jeho rozhodnutí
z 13. 2. 2017 žalovaná v návaznosti na rozsudek krajského soudu zrušila a věc mu vrátila
k novému projednání, rozhodnutím ze dne 24. 7. 2019, čj. OAM-15286-30/TP-2016. Žádost
žalobce o povolení k trvalému pobytu opětovně zamítl podle §75 odst. 1 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, neboť u žalobce nebyly splněny podmínky uvedené v §67 zákona o pobytu
cizinců. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že zamítnutí žádosti nezakládá nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
podal žalobce odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 10. 2019,
čj. MV-127394-4/SO-2019, zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Žalovaná
vycházela z toho, že žalobce nesplňoval podmínku přechodného pobytu po ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany stanovenou v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem
k tomu, že §67 odst. 7 tohoto zákona neumožňuje nesplnění této podmínky prominout, bylo
nadbytečné zabývat se druhou skupinou podmínek v §67 odst. 2 až 4 téhož zákona, neboť obě
skupiny podmínek (§67 odst. 1 a §67 odst. 2 až 4) musí být splněny současně. Pokud jde
o posouzení přiměřenosti dopadů zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu z hlediska
soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
žalovaná měla za to, že zamítnutí žádosti pro žalobce neznamená zákaz pobytu na území.
Žalobce může opětovně požádat o udělení pobytového oprávnění či přijíždět do České republiky
na krátkodobá víza. Podle žalované správní orgán I. stupně posoudil i věk žalobce, dobu pobytu
na území, jeho rodinné vazby a ekonomické poměry. Nezletilá dcera žalobce podle evidence
cizinců s povoleným pobytem na území žije od 6. 3. 2019 spolu se svoji matkou na adrese Š. Z.,
zatímco žalobce stále na adrese A. S., O. Žalobce ani k odvolání nepřiložil doklady, které
by prokazovaly, že s dcerou bydlí a že ji vyživuje. S odkazem na to, že žalobce v této části svých
tvrzení neunesl důkazní břemeno, žalovaná uzavřela, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o povolení k trvalému pobytu nemělo nepřiměřené dopady do jeho soukromého a rodinného
života.
[4] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Namítal,
že správní orgán I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav tak, aby bylo možné posoudit
důvody zvláštního zřetele hodné podle §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, a nedostatečně
posoudil otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. Dále podle žalobce správní orgány obstaraly jenom důkazy svědčící v jeho neprospěch,
což je v rozporu s §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalobce splňuje
podmínky pro udělení povolení k trvalému pobytu uvedené v §67 odst. 3 písm. a) zákona
o pobytu cizinců. Žalobce se vymezil i proti závěru žalované, že nepředložil doklady prokazující
bydlení s dcerou a plnění vyživovací povinnosti, neboť měl za to, že tyto skutečnosti dotvrdila
jeho družka a on sám při prvním výslechu před správním orgánem v rámci prvního projednání
věci.
[5] Žalobu krajský soud shora označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s úvahami
správních orgánů, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu nemělo
takový nepřiměřený dopad do rodinného života žalobce, který by převážil nad důvody
pro zamítnutí žádosti. K námitkám směřujícím vůči nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
a k opatření důkazů výhradně v neprospěch žalobce krajský soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu podotknul, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat
aktivně na žadateli, a pokud zůstane žadatel nečinný, pak jde tato nečinnost k jeho tíži. Pokud jde
o námitku směřující k výkladu a použití §67 zákona o pobytu cizinců, podle krajského soudu
žalobce netvrdil, že by pobýval na území České republiky na základě přechodného pobytu
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců
neumožňoval nesplnění podmínky přechodného pobytu prominout, byly další úvahy o aplikaci
tohoto zákonného ustanovení bezpředmětné. Tvrzení o sdílení společné domácnosti a placení
výživného tvrzeno v předchozím řízení před správními orgány před zrušujícím rozsudkem
krajského soudu čj. 22 A 116/2017 - 40, přesahovalo rámec koncentrace řízení, neboť žalobce
tuto skutečnost netvrdil v podaném odvolání. Pro úplnost krajský soud podotkl, že výslech
žalobce proběhl dne 11. 8. 2015 (v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany) a v té době byla
skutečně adresa žalobce, jeho nezletilé dcery a její matky stejná, tedy A. S., O. Situace
se však v mezidobí změnila a žalobce sám změnu bydliště své dcery a její matky, které nyní žijí
ve Z., nijak nevysvětlil, ani netvrdil, zda a jak se při vzdálenosti obydlí podílí na výchově dcery.
Tvrzení a osvědčení existence společné domácnosti bylo zcela v dispoziční sféře žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
V první řadě setrvává na názoru, že lze jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu vyhovět
podle §67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců za současného prominutí podmínek
stanovených v §67 odst. 1 téhož zákona z důvodů hodných zvláštního zřetele podle §67 odst. 7
zákona o pobytu cizinců. Krajský soud odmítl posledně uvedené ustanovení použít z důvodu,
že stěžovatel nepobýval v České republice v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Podle stěžovatele zákon o pobytu cizinců existenci přechodného
pobytu u žadatele ve vztahu k prominutí podmínek podle §67 odst. 1 nevyžaduje a v odůvodnění
napadeného rozsudku chybí bližší úvaha o nutnosti přechodného pobytu jako předpokladu
prominutí podmínek podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V tom stěžovatel spatřuje
nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném výkladu a použití §67 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců.
[7] Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým se správní orgány a krajský soud
vypořádaly s otázkou přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí na soukromý a rodinný život
stěžovatele. Stěžovatel má za to, že správní orgán I. stupně nedostatečně vyhodnotil tvrzené
skutečnosti ve vztahu k jeho osobní situaci zejména ve vztahu k jeho rodinným vazbám a péči
o nezletilou dceru. Pouze obecně poukázal na možnost matky o dceru pečovat a zajistit její
potřeby. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil i přesto, že nemají oporu ve stěžovatelem
tvrzených okolnostech a nesledují nejlepší zájem jeho nezletilé dcery na řádné, stálé péči
a adekvátní výživě ze strany obou rodičů. Správní orgány ani krajský soud nevyhodnotily
možnosti, jaké má stěžovatel v České republice k dosažení určitého životního standardu pro sebe
a svoji rodinu, a nezohlednily, že nemá možnost dosáhnout obdobného postavení na trhu práce
s rovnocenným finančním zajištěním ve Vietnamu. Rovněž vůbec nehodnotily jeho vazby
v České republice vytvořené během 15 let pobytu a pevnost jeho vztahu s nezletilou dcerou
a partnerkou, které jsou na něm nejen ekonomicky, ale zejména citově závislé.
[8] Stěžovatel kromě toho považuje napadený rozsudek za rozporný se zásadou
předvídatelnosti, neboť krajský soud dospěl k opačnému závěru než ve svém předchozím
zrušovacím rozsudku v téže věci čj. 22 A 116/2017 - 40, přestože vycházel ze zcela stejné
důkazní situace a posuzoval stejnou právní otázku. Podle stěžovatele není z napadeného
rozhodnutí zřejmé, z jakého důvodu došlo k tak významné změně právního názoru, neboť
otázka přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebyla
dostatečně vypořádána ani v nových rozhodnutích správních orgánů.
[9] Stěžovatel považuje za chybný také způsob, jakým se krajský soud vypořádal s žalobní
námitkou, podle níž si správní orgány obstaraly jenom důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele
a žalovaná aprobovala nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav. Vymezuje
se proti závěrům krajského soudu, podle nichž měl stěžovatel již od seznámení se s podklady
rozhodnutí, případně v odvolání či samotné žalobě možnost doložit relevantní důkazy zejména
o sdílení společné domácnosti s dcerou a partnerkou a o řádném hrazení výživného na nezletilou
dceru. Podle stěžovatele jsou tyto závěry účelové, neboť krajský soud i přes uvedenou výtku
žalobní námitky stěžovatele ohledně dotvrzení společné domácnosti a plnění vyživovací
povinnosti vypořádával. Z tohoto důvodu nesouhlasí ani se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s jeho námitkou, podle níž bylo sdílení společné domácnosti a placení výživného
tvrzeno v předchozím řízení před správními orgány před zrušujícím rozsudkem krajského soudu
čj. 22 A 116/2017 - 40 (podle krajského soudu námitka přesahovala rámec koncentrace řízení).
Stěžovatel považuje vypořádání této žalobní námitky za účelové, neboť stěžovatel tyto okolnosti
nejen opětovně tvrdil i v řízení následujícím po zrušujícím rozsudku krajského soudu, ale byly
správnímu orgánu i krajskému soudu známy z obsahu spisu a z vlastní činnosti.
[10] Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že se ztotožnil se závěry správních orgánů,
podle nichž rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu neznamená zákaz styku
stěžovatele s jeho rodinnými příslušníky ani zákaz pobytu v ČR a stěžovatel tímto rozhodnutím
přichází pouze o výhody spojené s nejvyšším pobytovým oprávněním. Toto tvrzení nemá oporu
v jeho právní a skutkové situaci. Správní orgán a krajský soud měly zejména zohlednit problémy
s opatřováním vízových oprávnění s ohledem na protiprávní korupční jednání na ambasádě
ve Vietnamu, neboť je takřka nemožné opakované vízum získat. Stěžovatel nemá možnost
zajistit si na území České republiky jiná pobytová oprávnění bez nuceného vycestování a podání
žádosti na zastupitelském úřadě, což snižuje jeho šance na návrat do České republiky.
[11] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací
v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů i v rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost
podle ní nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost těchto rozhodnutí
zpochybňovala. Navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá
povolení k trvalému pobytu na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení
o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána
v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum,
na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba, po kterou byl cizinec žadatelem o udělení mezinárodní
ochrany nebo cizincem, který byl strpěn na území podle zákona o azylu.
[15] Podle §67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců povolení k trvalému pobytu se při splnění podmínek
uvedených v odstavci 1 vydá, je-li žadatelem cizinec, který a) je mladší 18 let, b) se není schopen o sebe sám
postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo c) je osamělý a starší 65 let.
[16] Podle §67 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu může při splnění
podmínek uvedených v odstavci 1 dále vydat, je-li žadatelem cizinec, a) který je rodičem cizince uvedeného
v odstavci 2 písm. a) nebo b), b) kterému byl rozhodnutím příslušného orgánu cizinec uvedený v odstavci 2
písm. a) nebo b) svěřen do péče, nebo c) který je jiným přímým příbuzným ve vzestupné nebo sestupné linii cizince
uvedeného v odstavci 2, na jehož osobní péči je cizinec uvedený v odstavci 2 závislý.
[17] Podle §67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců je při splnění podmínek v odstavci 1 oprávněn podat
i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele.
[18] Podle §67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze splnění podmínky nepřetržitého pobytu na území
a podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně
případného řízení o kasační stížnosti, prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele, zejména je-li oprávněným
cizincem osoba mladší 15 let nebo nepříznivý zdravotní stav žadatele nastal za pobytu na území.
[19] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení
je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí.
[20] Vydání povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců je vázáno
na splnění tří podmínek stanovených v §67 odst. 1 téhož zákona a současně některé z podmínek
stanovených v §67 odst. 2, 3 a 4. Nesplnění dvou z podmínek v §67 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců (podmínky nepřetržitého pobytu na území a podmínky, že nejméně poslední dva roky
probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany) lze podle §67 odst. 7 téhož zákona
prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele. Posledně uvedené ustanovení ani žádné jiné
ustanovení zákona o pobytu cizinců naopak neumožňuje prominout nesplnění podmínky
přechodného pobytu na území po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, rovněž
stanovené v §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud tato podmínka splněna není, nelze
povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců vydat. To jednoznačně vyplývá
ze znění jednotlivých odstavců §67 a z jejich vzájemné provázanosti.
[21] V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že neúspěšným žadatelům
o mezinárodní ochranu je po pravomocně skončeném soudním přezkumu vydáván výjezdní
příkaz podle §85b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nebo (v případě, že ministerstvo rozhodlo
o strpění cizince na území v souvislosti s podáním kasační stížnosti) podle §78b odst. 7 téhož
zákona. Pokud tedy §67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců hovoří o přechodném pobytu
po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, má tím na mysli primárně výjezdní příkaz,
který je druhem pobytového titulu pro přechodný pobyt podle §17 písm. d) zákona o pobytu
cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2021, čj. 8 Azs 87/2020 - 86, bod 12).
[22] Stěžovatel před správními orgány ani před krajským soudem netvrdil ani nedoložil,
že po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany pobýval v České republice v rámci
přechodného pobytu (např. na základě výjezdního příkazu), a tato skutečnost neplyne
ani ze spisu. Vzhledem k tomu, že nesplnění podmínky přechodného pobytu je neodstranitelnou
překážkou pro vydání povolení k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší
správní soud ve shodě se závěry krajského soudu nepřisvědčil námitce stěžovatele, že správní
orgány měly jeho žádosti podle tohoto ustanovení vyhovět.
[23] Pokud jde o kasační argumentaci týkající se posouzení přiměřenosti dopadů zamítavého
rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu §174a odst. 1
zákona o pobytu cizinců, Nejvyšší správní soud má ve shodě se závěry krajského soudu za to,
že se správní orgány touto otázkou náležitě zabývaly a své závěry také dostatečně odůvodnily.
Vzaly v potaz všechny skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života stěžovatele
v rozsahu, v němž je stěžovatel tvrdil a doložil a v němž byly součástí správního spisu.
[24] Krajský soud správně vycházel z toho, že řízení podle §67 zákona o pobytu cizinců
je řízením o žádosti, v němž je podle ustálené judikatury na žadateli, aby přesvědčivým způsobem
tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí, a nabídl o tom
důkazy (srov. např. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20).
[25] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že zamítnutím žádosti o povolení k trvalému
pobytu není samo o sobě dotčeno právo cizince na území České republiky pobývat. Dochází jím
pouze k odepření výhod plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky
v rámci trvalého pobytu. To, že stěžovatel neobdržel povolení k trvalému pobytu – tedy
oprávnění k pobytu na území České republiky s nejvyšším standardem – nepředstavuje překážku
pro udělení jiného typu pobytového oprávnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2016,
čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 19, nebo ze dne 20. 9. 2017, čj. 10 Azs 167/2017 - 46, bod 14).
Nejvyšší správní soud již v kontextu §67 zákona o pobytu cizinců judikoval, že jde o řízení
zahájené na žádost, a v takovém případě nelze po správním orgánu požadovat, aby pouze
z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly
skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, a to i pokud jde o nepřiměřenost tvrzeného zásahu
do soukromého a rodinného života, pokud sám stěžovatel takové skutečnosti ani neoznačí
(srov. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20).
[26] Na základě výše uvedených judikaturních východisek dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že posouzení přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele ze strany správních orgánů a krajského soudu bylo dostatečné.
[27] Správní orgán I. stupně své úvahy založil na tom, že stěžovatel sice má v České republice
dceru a družku, dále otce a sestru, avšak žije v O., zatímco jeho dcera a její matka žijí ve Z. a jeho
otec se sestrou žijí v O. u K. V. To podle správního orgánu značně znesnadňuje pravidelný
a těsný rodinný kontakt. Správní orgán vyhodnotil, že matka stěžovatelovy dcery je vzhledem
ke své podnikatelské činnosti schopna zajistit obživu pro sebe a jejich dceru. Tvrzení stěžovatele,
že přispívá na výživné své dceři, nebylo podle správního orgánu nijak doloženo. K argumentu,
podle něhož rozhodnutím o neudělení povolení k trvalému pobytu stěžovatele bude jeho dceři
odepřeno právo stýkat se se svým otcem, správní orgán uvedl, že si stěžovatel může požádat
o dlouhodobé vízum či o povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán rovněž nezjistil žádné
hluboké vazby stěžovatele na Českou republiku.
[28] Stěžovatel tyto úvahy v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
konkrétními tvrzeními a důkazy navrženými na jejich podporu nezpochybnil a neučinil
tak ani v žalobě. Je rovněž třeba vzít v potaz, že stěžovateli byla správním orgánem I. stupně dána
možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a případně se k nim vyjádřit. Toho
stěžovatel prostřednictvím svého zástupce využil, ale žádnou konkrétní argumentaci k otázce
přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí neuvedl a žádné důkazy nenavrhl. S ohledem
na důvod zrušení předchozích rozhodnutí správních orgánů krajským soudem přitom muselo být
stěžovateli zřejmé, že specifické a co nejširší informace ze soukromého a rodinného života
nad rámec toho, co správnímu orgánu poskytnul a co správní orgán zjistil z jemu dostupných
zdrojů, mohou hrát klíčovou roli pro posouzení přiměřenosti. Poté, co správní orgán I. stupně
vydal v jeho věci rozhodnutí, navíc muselo být stěžovateli zřejmé, ve kterých oblastech je třeba
jeho tvrzení týkající se jeho soukromého a rodinného života prohloubit a podložit důkazy
(šlo mimo jiné o otázku, jestli stěžovatel žije ve společné domácnosti se svou dcerou a její matkou
a jakým způsobem přispívá na výživu dcery). Stěžovatel tedy měl dostatek příležitostí, aby svá
tvrzení týkající se jeho rodinné situace vyjasnil a doložil. V odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně i v žalobě proti rozhodnutí žalované však stěžovatel zůstal u obecných a důkazy
nedoložených tvrzení a stejnou povahu má i jeho kasační argumentace.
[29] Nejvyšší správní soud se sice nemůže ztotožnit s úvahou krajského soudu, podle níž jedna
z žalobních námitek stěžovatele přesahovala rámec koncentrace z důvodu, že nebyla vznesena
v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce je totiž oprávněn uvést v žalobě
všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání
skutečnost, že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl (srov. usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007 - 62, č. 1742/2009 Sb. NSS). Tato
nesprávná úvaha krajského soudu ovšem není z hlediska kasačního přezkumu významná, neboť
krajský soud se navzdory této úvaze s příslušnou žalobní námitkou věcně vypořádal.
[30] Z výše reprodukovaných úvah správního orgánu I. stupně vyplývá také to, že omezení,
které pro poměry nezletilé dcery plyne z rozhodnutí neudělit stěžovateli trvalý pobyt, nelze
považovat za nepřiměřené. Jakkoli se lze domnívat, že nejlepším zájmem nezletilých dětí je žít
v harmonickém rodinném prostředí s oběma rodiči, judikatura Ústavního soudu i Evropského
soudu pro lidská práva nestanovuje absolutní převahu nejlepšího zájmu dítěte za všech okolností
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2020, čj. 1 Azs 260/2020 - 27, bod 33). Stěžovatel
relevantně nezpochybnil úvahu správního orgánu I. stupně, podle které je matka jeho dcery
schopna dceru finančně zajistit. Stěžovatel ostatně ani neprokázal, že se svou dcerou bydlí
ve společné domácnosti. V žádné fázi řízení neupřesnil, jak konkrétně vypadá rodinné
a rodičovské zázemí, které své dceři poskytuje, a jak dalece by se tohoto zázemí dotklo
jejich případné osobní odloučení (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2020,
čj. 2 Azs 241/2020 - 29, bod 26).
[31] Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani vyjádření družky stěžovatele, která je osobou
zúčastněnou na řízení. I ta pouze obecně uvádí, že se stěžovatelem vede společnou domácnost
a vychovávají spolu svoji dceru, aniž by upřesnila, na jaké adrese společnou domácnost vedou,
a aniž by vyvrátila závěry, na kterých stojí rozhodnutí žalované a objasnila, jak konkrétně vypadá
jejich rodinné soužití.
[32] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stížní námitce, podle níž je napadený rozsudek
krajského soudu v rozporu se zásadou předvídatelnosti. Není překvapivé, že krajský soud dospěl
v předchozím zrušovacím rozsudku čj. 22 A 116/2017 - 40 za situace, kdy správní orgány nijak
neposoudily přiměřenost dopadů zamítavého rozhodnutí ve smyslu §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, k jiným závěrům než v napadeném rozsudku za situace, kdy správní orgány
příslušné posouzení provedly.
[33] Z důvodů uvedených výše v bodech [27] a [28] tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud
neshledal důvodnými ani stížní námitky reprodukované výše v bodě [9] tohoto rozsudku
směřující vůči způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s žalobními námitkami ohledně
vyhodnocení skutkového stavu ze strany správních orgánů.
[34] Námitkou týkající se zajištění životního standardu stěžovatele a jeho rodiny v České
republice v porovnání s Vietnamem se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť nebyla obsažena
v žalobních bodech, a tedy nebyla předmětem přezkumu krajského soudu. Kasační námitky, které
argumentují k otázkám, jež nebyly krajským soudem vůbec posuzovány, jsou totiž nepřípustné
(§104 odst. 4 s. ř s.).
[35] Pokud jde o kasační argumentaci týkající se problémů s opatřováním pobytových
oprávnění na českém velvyslanectví ve Vietnamu, lze odkázat na závěry učiněné v rozsudku NSS
ze dne 2. 7. 2020, 9 Azs 122/2020 - 48, bod 26, od nichž není důvod se v nyní projednávané věci
odchýlit. Samotné tvrzení, že podání žádosti o pobytové oprávnění ve Vietnamu bude možná
komplikovanější než v jiných zemích, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku
ani rozhodnutí správních orgánů. Již v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, čj. 1 Azs 296/2018 - 35,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že došlo k částečné konsolidaci situace na zastupitelském
úřadě v Hanoji, což následně zopakoval i v jiných rozsudcích (např. v rozsudku ze dne
30. 4. 2020, čj. 9 Azs 54/2020 - 32). S ohledem na toto stanovisko nepovažuje Nejvyšší správní
soud námitky týkající se možných komplikací při vyřizování legalizace pobytu na českém
velvyslanectví ve Vietnamu za důvodné. K argumentu stěžovatele, že nemá možnost zajistit
si na území České republiky jiná pobytová oprávnění bez nuceného vycestování, soud podotýká,
že stěžovatel případně může s odkazem na své rodinné poměry, které ale musí v takovém řízení
náležitě konkretizovat a prokázat, požádat o vízum za účelem strpění pobytu podle §33 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost
podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. listopadu 2021
Petr Mikeš
předseda senátu