ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.308.2019:47
sp. zn. 8 Azs 308/2019-47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: M. V., zastoupená Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019, čj. MV-40246-4/SO-2018, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 22. 10. 2019, čj. 57 A 41/2019-57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 2. 2018,
čj. OAM-35026-10/DP-2017, zamítlo žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění dle §44a ve spojení s §36 odst. 3 a §38 odst. 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Povolení k pobytu správní orgán I. stupně žalobkyni původně vydal z důvodu,
že jí v návratu na Ukrajinu bránilo zhoršení bezpečnostní situace v Doněcké oblasti, kde
se narodila a žila před příjezdem do ČR. Nyní ale dospěl k závěru, že uvedené důvody pominuly,
situace na Ukrajině se změnila a život žalobkyně by při návratu nebyl ohrožen. Pokud
by se v Doněcké oblasti přesto cítila ohrožena, může se usadit i na jiném místě, kde neprobíhají
ozbrojené střety. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně
a potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítla,
že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně vyšly jen z nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 2017/850 ze dne 17. 5. 2017, kterým se mění nařízení Rady (ES)
č. 539/2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při
překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou
od této povinnosti osvobozeni (dále jen „nařízení č. 2017/850“). Toto nařízení vychází
z neaktuální Závěrečné hodnotící zprávy Evropské komise COM (2015) 905 ze dne 18. 12. 2015
(dále jen „hodnotící zpráva Komise“). Tato zpráva, o kterou správní orgány opřely své závěry
ohledně situace na Ukrajině, navíc existovala již v době, kdy bylo žalobkyni původně uděleno
vízum strpění. Měla proto legitimní očekávání, že závěry dané zprávy nebudou nyní bránit
prodloužení jeho platnosti. I v době udělení původního víza strpění byl konflikt soustředěn na
frontovou linii Doněcké a Luhanské oblasti. Žalobkyně pochází z Doněcké oblasti a jejím
rodným jazykem je ruština, a proto se nemůže bezpečně vrátit na jakékoliv jiné místo na Ukrajině.
[3] Krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Ztotožnil se s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Závěr
o zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku v oblastech nezasažených ozbrojeným konfliktem,
který správní orgány opřely o nařízení č. 2017/850, sice v obecné rovině akceptoval, ale pokud
žalobkyně namítala konkrétní okolnosti týkající se její možné diskriminace na základě původu
a jazyka, bylo povinností správních orgánů je vypořádat. Správní orgány se nevypořádaly ani
s žalobkyní navrženými důkazními prostředky (českými i zahraničními webovými stránkami, které
žalobkyně přeložila do českého jazyka), jimiž prokazovala diskriminaci ruskojazyčného
ukrajinského obyvatelstva. Pokud správnímu orgánu I. stupně nestačil žalobkyní předložený
překlad, měl ji vyzvat k předložení překladu úředního.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Nesouhlasí se závěrem o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobkyně pouze vyjadřovala
své obecné obavy týkající se diskriminace z důvodu jejího původu a jazyka, aniž by je dokázala,
resp. prokázala dostatečnou míru individualizace jejího případu a skutečné ohrožení života
a zdraví při návratu na Ukrajinu. K tomu stěžovatelka odkázala na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 7. 10. 2019, čj. 14 A 141/2018-37, který se měl týkat obdobné věci a v němž soud
vyšel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ve věcech správního vyhoštění či mezinárodní
ochrany, které se týkaly bezpečnostní situace na Ukrajině a možností vnitřního přesídlení.
[5] Žalobkyní uváděné výroky politických zástupců nebo internetové články, resp. jejich
útržky či odkazy na ně, nelze považovat za relevantní zdroje svědčící o tom, že právě stěžovatelka
bude obětí diskriminace. Z citovaných výroků sice vyplývá averze vůči občanům z východní části
Ukrajiny a záměr vytvořit zákon týkající se dvojího občanství, ve správním řízení ale nebylo
prokázáno, že občané z východní části Ukrajiny byli diskriminováni na celém území státu.
Z veřejně dostupných zdrojů včetně hodnotící zprávy Komise plyne, že ve zbývajících částech
země je zajištěn veřejný pořádek, jsou dodržována lidská práva, Ukrajina prokázala strategický
přístup k rozvoji kapacit pro rovnost a prezident přijal národní strategii v oblasti lidských práv,
která se týká také boje proti diskriminaci. Žalobkyní odkazované články byly v rozporu
s uvedenou zprávou a nařízením EU č. 2017/850, byly neaktuální a vytržené z kontextu
popisované události. Důkazní břemeno prokázat překážku vycestování tížilo žalobkyni
a povšechné informace z internetu či politické proklamace z novinových článků nejsou podklady,
o které by správní orgán mohl opřít závěry o bezpečnostní situaci na Ukrajině (viz rozsudek NSS
ze dne 5. 4. 2018, čj. 9 Azs 438/2017-25).
[6] Pokud jde o závěry týkající se výzvy k předložení úředního překladu internetových článků,
žalobkyně v odvolání nevznesla námitku, kterou by nesouhlasila s tím, že nebyla k předložení
takového dokladu vyzvána. Krajský soud proto stěžovatelce nemůže vytýkat, že postup správního
orgánu I. stupně nekorigovala. Pro postup dle §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nadto
nebyly dány důvody. Podání žalobkyně ze dne 22. 1. 2018 není možné považovat za dokument
vyhotovený v jiném než českém jazyce ve smyslu daného ustanovení, protože se nejedná
o „dokument“, ale o podání obsahující útržky či odkazy na internetové články a příspěvky
na sociálních sítích. Dané podání navíc bylo v českém jazyce.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl,
případně odmítl jako nepřípustnou. Důvody pro odmítnutí spatřuje v tom, že se kasační stížnost
opírá o jiné než zákonem stanovené důvody, přičemž důvody tvrzené v kasační stížnosti
stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem (pouze odkázala na obsah správních
rozhodnutí). Nepřípustnost kasační stížnosti spatřuje i v tom, že se stěžovatelka zabývá
skutkovou stránkou věci a nikoli právním posouzením. Stěžovatelka neunesla důkazní břemeno
ohledně trvání překážky bránící vycestování dle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelce žalobkyně též vytýká liknavý postup při zjišťování skutkového stavu (nevydání
výzvy k předložení úředně ověřeného překladu žalobkyní předložených dokumentů).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Před samotným věcným projednáním kasační stížnosti je nejprve třeba vyjádřit
se k argumentaci žalobkyně zpochybňující samotnou přípustnost kasační stížnosti. Žalobkyně
poukazovala na pasivitu stěžovatelky v řízení před krajským soudem, resp. uplatnění právních
novot v kasační stížnosti. K tomu je nicméně třeba uvést, že zákaz uvádět v řízení o kasační
stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem
(§104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem
v postavení žalobce. Žalovaný správní orgán, který podává kasační stížnost, může argumentovat
jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření
k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal (viz rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2008,
čj. 1 Ans 5/2008-104). Kasační soud se neztotožnil ani s argumentací žalobkyně vycházející
z toho, že stěžovatelka formálně uplatnila důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., avšak
z hlediska obsahu nezpochybňuje posouzení právních otázek, ale závěr krajského soudu o vadě
řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, resp. nevypořádání některých
námitek a důkazních návrhů. Takové námitky podle žalobkyně nelze podřadit pod žádný
z důvodů kasační stížnosti dle §103 s. ř. s. Žalobkyně má v obecné rovině pravdu, že zákon sám
výslovně nepamatuje na uvedenou situaci [která je „zrcadlová“ k důvodu dle §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud již nicméně ve své rozhodovací praxi dovodil, že nesouhlas
žalovaného s právním posouzením otázky, zda jeho rozhodnutí zrušené krajským soudem trpělo
vadou řízení, bylo nepřezkoumatelné, nesprávně vyhodnotilo provedené důkazy atp., spadá
typově právě pod důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz rozsudek ze dne 6. 5. 2016,
čj. 10 Azs 256/2015-55). Kasační stížnost stěžovatelky je proto přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Současně se zabýval tím, zda napadený rozsudek či řízení jemu
předcházející nevykazuje vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka výslovně uplatnila důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., nicméně její námitky z hlediska obsahu odpovídají toliko důvodu podle písm. a)
a představují polemiku se správností závěrů krajského soudu. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí
s tím, že by její rozhodnutí bylo zatíženo vadami spojenými s nedostatečným zjištěním
skutkového stavu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že tvrzené důvody kasační
stížnosti posuzuje podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení (viz usnesení NSS
ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74, č. 1655/2008 Sb. NSS).
[12] O obsahově podobných kasačních stížnostech žalované směřujících proti obdobným
závěrům totožného senátu krajského soudu učiněným ve skutkově a právně obdobných
věcech již kasační soud rozhodoval rozsudky ze dne 30. 4. 2020, čj. 1 Azs 17/2020-24, ze dne
16. 7. 2020, čj. 2 Azs 16/2020-24, a ze dne 26. 5. 2021, čj. 2 Azs 230/2020-34. Námitky
stěžovatelky v nich důvodnými neshledal. V kontextu nyní posuzované věci lze dodat,
že poslední z uvedených rozsudků se navíc týkal rodinných příslušníků žalobkyně a krajský soud
v dané věci do značné míry vycházel z rozsudku, který stěžovatelka napadá v této věci. Kasační
soud v nyní projednávané věci neshledal důvod k odchylnému postupu.
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry stěžovatelky, jež potvrdil rovněž krajský
soud, podle něhož zmíněné nařízení č. 2017/850 ve spojení s hodnotící zprávou Komise
prokazují změnu politické a bezpečnostní situace na Ukrajině, stejně jako že žalobkyně
má možnost se usídlit v jiné části země, má-li obavy z návratu konkrétně do Doněcké oblasti.
Tyto závěry ostatně zdejší soud již opakovaně potvrdil (srov. rozsudek ze dne 13. 2. 2020,
čj. 4 Azs 471/2019-44). V hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině lze také odkázat např. na
usnesení ze dne 26. 11. 2015, čj. 7 Azs 239/2015-26, podle kterého „na Ukrajině nelze ani dříve, ani
v současné době klasifikovat situaci jako ‚totální konflikt‘, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (obdobně srov. usnesení ze dne 29. 8. 2019,
čj. 4 Azs 199/2019-30, či ze dne 5. 9. 2018, čj. 4 Azs 170/2018-30). Nejvyšší správní soud rovněž
setrvale judikuje možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny
(viz např. rozsudek ze dne 16. 5. 2017, čj. 1 Azs 64/2017-55).
[14] Proti možnosti přesídlení do jiné části Ukrajiny žalobkyně po seznámení se s podklady
v rámci řízení před správním orgánem I. stupně výslovně poukazovala na nevraživost a hrozbu
diskriminace Ukrajinců mluvících rusky a pocházejících z Doněcké oblasti. V této souvislosti
odkazovala na veřejně dostupné zprávy týkající se situace na Ukrajině (zprávu speciální mise
OBSE, vysokého komisaře OSN pro lidská práva, zprávy v českých médiích, politická vyjádření
v ukrajinských médiích). Krajský soud v napadeném rozsudku správně uvedl, že pokud by se toto
tvrzení potvrdilo, mohlo by být relevantní pro posouzení žádosti o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Tuto skutečnost ostatně ani stěžovatelka ve své kasační
stížnosti nezpochybnila, poukazovala pouze na to, že žalobkyní předkládané zprávy nejsou
aktuální, resp. že se jedná jen o nerelevantní útržky z internetových článků. S tím ovšem Nejvyšší
správní soud nesouhlasí. Správní orgány se totiž otázkou možné diskriminace rusky mluvících
občanů v některých částech Ukrajiny nijak nezabývaly, ani se (alespoň stručně) nevypořádaly
s odkazy žalobkyně na internetové zdroje, které měly její tvrzení dokládat. Rovněž nijak
konkrétně nevysvětlily, že by z podkladů shromážděných ve správním řízení vyplývalo, že obavy
vyslovené žalobkyní nejsou opodstatněné. Zároveň také neučinily žádnou úvahu v tom smyslu,
že žalobkyně neprokázala dostatečnou míru individualizace, která by nějakým způsobem
nasvědčovala skutečnosti, že její život či zdraví by mohly být návratem do země původu
ohroženy. Důvody, pro které stěžovatelka nepovažovala námitku žalobkyně ohledně možných
potíží z důvodu používání ruského jazyka za relevantní, vysvětluje poprvé až nyní v kasační
stížnosti.
[15] Stěžovatelka má sice pravdu, že žalobkyně se v odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu I. stupně výslovně hrozící diskriminace nedovolávala, nicméně stále tvrdila, že se nemůže
vrátit ani do západní části Ukrajiny a rovněž namítala, že se správní orgán I. stupně nevypořádal
s individuálními okolnostmi věci, reálným fungováním žalobkyně v případě nuceného návratu
a vycházel jen z rámcových či deklaratorních politických stanovisek o zemi původu. Na tuto
odvolací námitku stěžovatelka reagovala citací závěrů správního orgánu I. stupně, dle kterých
se nebude zabývat odkazy na webové stránky v cizím jazyce, zpráva OBSE se týká pouze
východu Ukrajiny, žalobkyně nedoložila, že by na ni v minulosti již někdo kvůli původu útočil
a případné porušování lidských práv může řešit s ukrajinskými orgány. Z toho je zřejmé,
že si i stěžovatelka byla vědoma toho, o jaké individuální nevypořádané okolnosti se jedná, neboť
se o nich ve svém rozhodnutí sama zmiňovala. Uvedenou citaci závěrů správního orgánu
I. stupně však nelze v tomto směru považovat za dostatečnou, neboť z ní neplyne, z jakého
důvodu byly podle stěžovatelky obavy žalobkyně liché, ale pouze to, proč se tvrzenými obavami
správní orgány vůbec nezabývaly. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závěrem krajského
soudu, že se stěžovatelka v napadeném rozhodnutí měla s obavami žalobkyně týkajícími
se z diskriminace z důvodu používání ruského jazyka řádně vypořádat a dostatečně zjistit
skutkový stav věci. Pokud tak neučinila, bylo namístě její rozhodnutí zrušit; krajský soud tedy
nikterak nepochybil.
[16] Stěžovatelka dále nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o povinnosti správních
orgánů vyzvat žalobkyni k předložení úředních překladů odkazovaných zpráv o zemi původu.
V kasační stížnosti tvrdí, že takový požadavek je absurdní, protože se jednalo o podání, které bylo
v českém jazyce, a proto nebyl důvod požadovat jeho úřední překlad. Ani tato argumentace
nemůže být důvodná, přičemž je třeba současně upozornit na to, že daná argumentace krajského
soudu byla ve vztahu k závěru o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu argumentací
doplňkovou. Podstatné pak je, že zpochybňované závěry krajského soudu se totiž netýkaly
podání žalobkyně jako takového, které skutečně bylo v českém jazyce, ale cizojazyčných zdrojů
(v anglickém a ruském jazyce), na které se ve svém podání odvolávala a ze kterých přeložila
některé pasáže, které citovala. Jak bylo již výše uvedeno, těmito informacemi, kterými žalobkyně
dokládala hrozbu diskriminace, se oba správní orgány odmítly zabývat právě s odůvodněním,
že se jedná o cizojazyčné zdroje, což je v přímém rozporu s nynější argumentací stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
byla v řízení o kasační stížnosti neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží.
Nejvyšší správní soud přiznal úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v podobě odměny jejího zástupce. Odměna jí náleží za jeden úkon právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“). Konkrétně se jedná o vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu], za které náleží odměna v sazbě 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Pokud jde o náhradu hotových výdajů zástupce,
ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý jeden
úkon právní služby. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH, výše nákladů řízení je proto
dále zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 21 %. Stěžovatelka je proto povinna zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení celkem ve výši 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. června 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu