ECLI:CZ:NSS:2021:8.AZS.89.2020:68
sp. zn. 8 Azs 89/2020 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Y. H., zastoupený Mgr. Milanem
Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 28, Brno, proti žalovanému Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018,
čj. OAM-447/ZA-ZA11-LE24-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 4. 2020, čj. 34 Az 13/2018-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal 25. 5. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl o žádosti tak, že stěžovateli mezinárodní
ochranu podle §12, §13, §14, §14a, §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon
o azylu“) neudělil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně
shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] V řízení o mezinárodní ochraně stěžovatel uvedl, že do ČR přijel 25. 2. 2018. Z Ukrajiny
odcestoval poté, co v lednu a v únoru obdržel tři předvolání k lékařské prohlídce a upřesnění
evidenčních vojenských údajů za účelem přípravy k dalšímu odjezdu k absolvování vojenského
výcviku se záložníky operační rezervy a povolanci, která v kopii předložil (dále též „předvolání
k lékařské prohlídce“). Tato předvolání osobně nepřevzal, převzala je jeho matka. Dne 20. 1. 2018
se účastnil lékařské prohlídky u vojenského komisariátu, kde ústně sdělil, že z důvodu víry
(je adventistou sedmého dne) odmítá nastoupit vojenskou službu a vzít do ruky zbraň. Nevzali
to v potaz. U jiných vojenských orgánů tuto skutečnost nesdělil. Základní vojenskou službu
vykonal v osmnácti letech, tehdy ještě nebyl věřící. Na víru se obrátil až po roce 2010,
kdy se mu narodil nemocný syn. Také se obává, že by mohl v armádě zemřít. V ČR si po příjezdu
chtěl nejprve vyřídit pracovní vízum, což se ale nepodařilo.
[3] Stěžovatel v žalobě uvedl, že ačkoli v řízení před správním orgánem sdělil, že se obává
nasazení v boji a vojenského výcviku, který samotný není kompatibilní s jeho vírou, žalovaný
nezjistil, jaké podmínky za takové situace v armádě a při výcviku panují. Žalovaný nevzal v úvahu,
že účastníci kurzu, do kterého je povolán, bývají v jejich závěru nuceni podepsat s armádou
smlouvu a následně jsou jako „dobrovolníci“ nasazeni do bojů. Tato praxe není běžně známa,
a proto se neobjevuje ve zprávách o zemi původu.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaný obstaral dostatečné a relevantní informace
ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, včetně
informací o vojenské službě, sankcích za nenastoupení této služby a možnostech konání náhradní
civilní vojenské služby. Zdůraznil, že situace na Ukrajině se v roce 2015 uklidnila a bezpečnostní
incidenty se soustřeďují pouze na tzv. linii dotyku na východě Ukrajiny. Po uzavření
tzv. minských dohod již v roce 2016 a 2018 nebyla vyhlášena žádná mobilizace. Bojů
se na východě Ukrajiny účastní pouze profesionální vojáci nebo dobrovolníci. Všichni
mobilizovaní muži již byli z ozbrojených sil propuštěni. Na Ukrajině je běžné vyhýbání
se převzetí povolávacího rozkazu, které není samo o sobě trestné. Na Ukrajině existuje možnost
náhradní vojenské služby, která je obvykle vykonávána v nemocnicích těmi, kteří z náboženských
důvodů odmítnou nastoupit vojenskou službu. Uzavřel, že ačkoli se žalovaný detailněji nezabýval
nekompatibilitou víry stěžovatele s nástupem do armády, vysvětlil dostatečným způsobem,
že s ohledem na situaci na Ukrajině stěžovateli žádné pronásledování z těchto důvodů nehrozí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Kasační námitky
směřuje proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu ze strany žalovaného. Stěžovatel
v rámci správního řízení předložil tři povolávací rozkazy, které mu byly doručeny za účelem
absolvování vojenského výcviku. Již to je v rozporu s tvrzením, že na Ukrajině žádná mobilizace
neprobíhá, a tedy stěžovateli nehrozí aktivní účast v boji. Žalovaný i krajský soud ovšem vychází
z toho, že stěžovatel žádné povolávací rozkazy neobdržel. Krajský soud zároveň odmítl tvrzení
stěžovatele, že účastníci výcvikových kurzů (do takového byl stěžovatel povolán) jsou nuceni
k podpisu smlouvy s armádou a jsou nasazováni do boje. To ale nepřímo potvrzuje zpráva
Ministerstva vnitra USA za rok 2019 vydaná v březnu 2020. Situace stěžovatele je pak odlišná
také v tom, že on základní vojenskou službu absolvoval a nejde u něho o povolání do základní
vojenské služby, ale o povolání záložníků. Žalovaný toto specifikum nezohlednil a nezabýval
se otázkou, zda možnost vykonání náhradní vojenské služby platí i pro povolání občanů
ze zálohy.
[6] Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, popřípadě její zamítnutí
pro nedůvodnost, neboť stěžovatel neuvedl žádný důkaz svědčící o tom, že by převzal
povolávací rozkaz. Žalovaný poukázal také na demobilizaci vojáků a na skutečnost, že na
východoukrajinské frontě již nejsou žádní mobilizovaní vojáci, pouze dobrovolníci
a profesionální vojáci. Poukázal také na možnost náhradní (civilní) vojenské služby. Na podporu
své argumentace přiložil zprávu „Ukrajina, Informace OAMP z 25. 4. 2020“.
[7] Stěžovatel v replice argumentoval podobně jako v doplnění kasační stížnosti, tedy znovu
poukazoval na tři předvolání vojenské správy, které ale žalovaný nezohlednil, a také
na skutečnost, že je povoláván jako záložník, avšak možnost vykonat náhradní vojenskou službu
se vztahuje pouze na vojáky základní vojenské služby. Závěrem uvedl, že ke zprávě přiložené
žalovaným ke kasační stížnosti by Nejvyšší správní soud neměl přihlížet, neboť žalovaný takto
nemůže doplňovat skutkový stav.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Jelikož jde o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu
s §104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) Nejvyšší správní soud pro
stručnost odkazuje na své usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
[9] Sám stěžovatel má kasační stížnost za přijatelnou proto, že v rozsudku krajského soudu
shledává zásadní pochybení, jež mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Nejvyšší
správní soud, který není vázán stěžovatelem uplatněnými důvody přijatelnosti, oproti tomu
dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož vznáší nejudikovanou právní otázku.
Zdejší soud se totiž ve své praxi dosud podrobněji nevyjádřil k povaze a dopadům předvolání
ukrajinských vojáků v záloze k lékařské prohlídce a k upřesnění evidenčních vojenských údajů
za účelem přípravy k dalšímu absolvování vojenského výcviku a možností takových vojáků
vykonat namísto vojenského výcviku náhradní vojenskou službu.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Pokud jde obecně o brannou povinnost, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ta je sama
o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu z 11. 8. 2016, čj. 2 Azs 135/2016-34, či rozsudek z 29. 3. 2004,
čj. 5 Azs 4/2004-49). Její odmítání bez dalšího nepředstavuje pronásledování ve smyslu §12
zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012-44).
Okolnostmi, za kterých by tomu tak mohlo být, se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně.
Z jeho judikatury plyne, že podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany („kvalifikační směrnice“), může být za pronásledování mimo jiné
považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby během konfliktu,
jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení
uvedené v čl. 12 odst. 2 směrnice. Dále podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice
mohou být za pronásledování obecně považována také právní, správní, policejní nebo soudní
opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem,
a také nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání (včetně případného
nepřiměřeného trestání za odepření výkonu vojenské služby z důvodu svědomí; k těmto otázkám
viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015-24, z 26.
2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36, a rozsudek Soudního dvora EU z 26. 2. 2015 ve věci Shepherd,
C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117).
[12] Stěžovatel předně namítá, že mu účast na vojenském výcviku a v bojích znemožňuje jeho
náboženské přesvědčení (je adventistou sedmého dne a nemůže vzít do ruky zbraň a účastnit
se vojenských operací). Žalovaný s ohledem na informace o zemi původu poukázal
na demobilizaci vojáků a skutečnost, že na východoukrajinské frontě již nejsou žádní
mobilizovaní vojáci, ale pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. Stěžovatelova
obava z bezprostředního nasazení do boje proti jeho vůli proto není odůvodněná. Z tohoto
skutkového stavu a závěru o nedůvodnosti obav vyšel i krajský soud, který konstatoval,
že stěžovatel povolávací rozkaz zatím neobdržel, neboť v jeho případě došlo pouze k předvolání
za účelem absolvování lékařské prohlídky (viz např. bod 33 napadeného rozsudku).
[13] Lze se ztotožnit se závěrem, že v dané situaci stěžovateli přímá účast v bojích proti jeho
vůli nehrozila, a to s ohledem na zprávu „Ukrajina, Informace OAMP, Sitauce v zemi“ z 22. 1. 2018
vypracovanou žalovaným, ze které plyne, že v několika etapách v roce 2015 a 2016 proběhla
na základě prezidentských výnosů demobilizace vojáků povolaných v letech 2014 a 2015 s tím,
že všichni tito vojáci byli propuštěni do záloh a na východoukrajinské frontě (linie dotyku)
již jsou pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. Nelze však mít za to,
že se žalovaný výše uvedenou argumentací vypořádal i s otázkou, zda stěžovateli, jakožto
vojákovi v záloze (stěžovatel základní vojenskou službu absolvoval již v letech 1997 až 1998),
nehrozí povinnost účastnit se vojenského výcviku. Ani z obsahu správního spisu (založených
zpráv o zemi původu) neplyne, zda i přes demobilizaci takové výcviky probíhají či nikoli. Tomu,
že se s takovými výcviky počítá, nicméně nasvědčuje stěžovatelem předložené předvolání, které
se týká nejen lékařské prohlídky, ale jeho účelem je také upřesnění evidenčních údajů pro
přípravu absolvování vojenského výcviku. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že ze zprávy
„Ukrajina, Informace OAMP, Situace v zemi“ z 22. 1. 2018 plyne také to, že stěžovateli nehrozí
ani eventuální vojenský výcvik, nemá jeho závěr oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Poukazoval-li krajský soud v této souvislosti ještě na skutečnost, že stěžovatel může absolvovat
také náhradní vojenskou službu, pomíjí, že tato možnost je ve zprávě „Ukrajina, Informace OAMP,
Situace v zemi“ z 22. 1. 2018 zmiňována jen v souvislosti s povoláváním do základní vojenské
služby a není vůbec zřejmé, zda takovou možnost namísto případného vojenského výcviku mají
i vojáci v záloze. Takovou informaci z podkladů založených ve správním spise také zjistit nelze.
[14] Ačkoli má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný nezjistil dostatečným způsobem shora
uvedené skutečnosti a své závěry v tomto ohledu náležitě neodůvodnil, nelze přehlédnout,
že rozhodnutí žalovaného o tom, že žalobce nenaplňuje důvody podle §12 písm. b) zákona
o azylu stojí ještě také na tom, že stěžovatel nevyužil prostředků, které k ochraně jeho práv
poskytuje právní řád jeho vlasti. Žalovaný poukázal na to, že se stěžovatel v tomto směru spokojil
pouze s tím, že pracovníci vojenské správy na vojenském komisariátu při absolvování lékařské
prohlídky, resp. před vojenskou komisí (v tom si stěžovatel dle žalovaného protiřečí), měli
odmítnout vzít v potaz jeho náboženské přesvědčení a prohlásit, že takovou informaci nezaloží
do spisu. Žalovaný následně konstatoval, že na území, které je pod kontrolou ukrajinské vlády,
panuje stav funkčního právního státu a že občan, který je poškozen na svých právech
či svobodách, se může účinně domáhat ochrany svých práv u příslušných státních orgánů.
Žalobce však uvedl, že se s takovou žádostí o pomoc neobrátil na žádný orgán v zemi původu.
Nelze tedy podle žalovaného konstatovat, že by příslušné státní orgány odmítly žalobci
poskytnout ochranu nebo že by ji nebyly schopny poskytnout, pokud by se na ně se svou žádostí
obrátil. Mezinárodní ochrana je přiznána žadateli teprve tehdy, kdy mu byla odepřena ochrana
zemí jeho státní příslušnosti. Žalobce v této souvislosti pouze uváděl, že možnosti ochrany
ze strany příslušných státních orgánů v zemi původu nevyužil, neboť ve městě Svaljava je jen
vojenský komisariát, a pokud by jim přinesl potvrzení o své víře, neakceptovali by to. Takové
tvrzení žalobce však podle žalovaného nelze přijmout jako důkaz toho, že ochranu svých práv
v zemi původu nemohl využít.
[15] Proti tomuto důvodu, který podle žalovaného brání závěru o tom, že stěžovatel
má odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu, však stěžovatel
v žalobě ani v kasační stížnosti nebrojil. Za této situace ovšem není na místě, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného pro výše identifikované
vady, neboť rozhodnutí žalovaného ve výsledku stojí na závěru o možnosti stěžovatele obrátit
se v případě hrozby pronásledování s žádostí o pomoc na státní orgány své země, tedy na závěru,
který žalobce v soudním řízení vůbec nezpochybnil a není na místě, aby se touto otázkou soudy
zabývaly z moci úřední.
[16] Je třeba dodat, že břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany
v zemi původu leží na straně žadatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008-62). V soudním řízení správním je to pak rovněž žalobce, který
prostřednictvím žalobních bodů určuje rozsah přezkumu rozhodnutí žalovaného.
[17] Stěžovatel dále namítá, že někteří účastníci výcvikových kurzů byli nuceni
k „dobrovolnému“ podpisu smlouvy s armádou. Nelze však pominout, že tuto skutečnost
stěžovatel uvedl až v žalobě a následně v kasační stížnosti, k níž na podporu tohoto tvrzení
odkázal na zprávu Ministerstva vnitra USA za rok 2019 vydanou v březnu 2020, a nikoli již
v řízení před správním orgánem. Ačkoli v kasační stížnosti tvrdí, že o této praxi v rámci
pohovoru vypovídal, není tomu tak, neboť protokol o pohovoru žádnou informaci či zmínku
v tomto směru neobsahuje. Nic takového stěžovatel nezmínil ani v rámci poskytnutí údajů
k žádosti o mezinárodní ochranu či při seznámení se s podklady rozhodnutí. Za této situace
nemůže stěžovatel s úspěchem namítat, že žalovaný ohledně této skutečnosti nedostatečně zjistil
skutkový stav. Jakkoli je důkazní břemeno v řízení ve věci mezinárodní ochrany rozloženo mezi
žadatele a žalovaného, kdy jednotlivá fakta je povinen prokazovat primárně žadatel, avšak
žalovaný je povinen zjistit k dané žádosti maximální možné množství důkazů a informací, a to jak
těch, které vyvracení tvrzení žadatele, tak těch které je potvrzují, stíhá břemeno tvrzení výhradně
žadatele o mezinárodní ochranu. Jestliže tedy stěžovatel netvrdil nic o tom, že by mohl být nucen
k „dobrovolnému“ podpisu smlouvy s armádou a ani nic takového nevyplynulo z informací,
které shromáždil žalovaný, nebylo na místě, aby se žalovaný touto otázkou blíže zabýval.
Ke zprávě Ministerstva vnitra USA za rok 2019, které se stěžovatel nově dovolává, je třeba dodat,
že tato zpráva krom toho, že mapuje události v roce 2019, byla publikována až 11. 3. 2020.
Stěžovatel však žádost o mezinárodní ochranu podal již v květnu 2018 a žalovaný
o ní rozhodoval v září 2018. Již z tohoto důvodu tedy nemohl žalovaný zohlednit informace
plynoucí z dané zprávy.
[18] V žalobě stěžovatel na tuto skutečnost již poukázal. Tvrdil tam, že účastníci výcvikových
kurzů bývají v jejich závěru nuceni nesvobodně a pod pohrůžkou násilí podepsat „kontrakt“
s armádou a následně jsou nasazeni do bojů. Několik jeho kamarádů bylo takto vysláno do bojů,
ač nechtěli. Tato praxe není běžně známá, a proto se tyto informace neobjevují ve zprávách
o zemi původu. Krajský soud k této námitce uvedl, že takové informace ze shromážděných
informací neplynou a stěžovatel pro k prokázání tohoto tvrzení nenavrhuje žádný důkaz. Jde
proto o nepodloženou domněnku stěžovatele.
[19] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatel, který o popsaných praktikách
věděl, a tyto praktiky byly zdrojem jeho obav z pronásledování, byl povinen tuto skutečnost uvést
již v řízení před správním orgánem. Ačkoli judikatura ve věcech mezinárodní ochrany připouští
uvádění nových skutečností v řízení před soudem, neboť §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
je správní soud vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, není bezvýjimečné, vždy je nutno zohlednit povahu těchto nových skutečností a situaci
konkrétního žadatele. Podle Ústavního soudu „existuje i řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč
žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem jako orgánem prvního
stupně. Některé z nich uvádí Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR):
dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo; osobní pohovor
nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu;
trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména
v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo
tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou (UNHCR. Improving asylum procedures: Comparative analysis
and recommendations for law and practice. Detailed Research on Key Asylum Procedures Directive Provisions
March 2010, s. 466)“; srov. nález Ústavního soud ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16.
Stěžovatel se ovšem v takové výjimečné situaci nenacházel, neboť z Ukrajiny, která je kulturně
blízkou zemí, vycestoval legálně s biometrickým pasem. O mezinárodní ochranu požádal až po
třech měsících pobytu na území ČR, protože jak sám uvedl, předpokládal, že si zde vyřídí
pracovní vízum, což se ale ukázalo být složité a neměl na to peníze. Důvody, které stěžovatel
nově doplnil až v řízení před soudem (obava, že bude nucen nedobrovolně podepsat kontrakt
s armádou), nepředstavují nějaké zvlášť citlivé důvody, které by se stěžovatel mohl zdráhat uvést
již v řízení před správním orgánem a nejde ani o informace, které by vyplynuly až po vydání
rozhodnutí žalovaného, resp. stěžovatel nic takového netvrdí. Nebylo proto na místě, aby
se těmito důvody krajský soud zabýval a doplňoval v tomto směru skutkový stav zjištěný
žalovaným. V řízení o kasační stížnosti pak námitky souvisící s obavou, že by stěžovatel mohl být
nucen k nedobrovolnému podpisu kontraktu s armádou, představují tzv. skutkové novoty podle
§109 odst. 5 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud k nim tudíž nepřihlíží.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Na základě výše uvedených úvah Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. dubna 2021
Petr Mikeš
předseda senátu