ECLI:CZ:NSS:2021:9.AFS.302.2020:29
sp. zn. 9 Afs 302/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: COPY-CAN,
spol. s r.o., se sídlem Karlovarská 326/43, Praha 6, zast. JUDr. Jaroslavem Nejtkem,
advokátem se sídlem Jeremenkova 763/88, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 9. 2019, č. j. 37644/19/5200-11434-701858, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 Af 50/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 5410818/18/2006-51522-
110873, doměřil Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“)
žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
a předepsal jí penále. Odvolání žalobkyně správce daně rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 6970539/18/2006-51522-110873, v rámci autoremedury částečně vyhověl a snížil
doměřenou daň i penále. O následném odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný
dne 11. 9. 2019 tak, že se doměřená daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 mění z částky 279 680 Kč na částku 115 900 Kč, a penále se
mění z částky 55 936 Kč na částku 23 180 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nesouhlasil
s námitkou, že žalobkyně prokázala, že úroky z emitovaných dluhopisů převedených na její
jednatele lze pokládat za výdaje, které sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů v souladu s §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále
též „NSS“) ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73, plyne, že o daňově účinný výdaj dle
§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se jedná, jen pokud jsou splněny čtyři podmínky: 1)
výdaj byl skutečně vynaložen, 2) výdaj byl vynaložen v souvislosti se získáním zdanitelných
příjmů, 3) výdaj byl vynaložen v daném zdaňovacím období, 4) zákon stanoví, že se jedná
o daňově účinný výdaj. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný odhlédl od skutečnosti, že její dva
společníci L. Š. a A. V. byli ve smluvním vztahu vůči ní již před uzavřením smlouvy o půjčce
ze dne 29. 4. 2010, a to z titulu bezúročné půjčky. K tomuto tvrzení však žalovaný uvedl, že
předložené důkazní prostředky neprokazují existenci bezúročných půjček přijatých žalobkyní
od jejích společníků před rokem 2010. Doložené snímky obrazovky z účetního softwaru
„EKOSS“ z roku 1994, 1995 a 2001, vklady společníků L. Š. a A. V. v roce 2007 u Komerční
banky, a. s., a u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v letech 2007 a 2008 bez
prokazatelné návaznosti všech údajů neprokazují faktickou existenci konkrétních půjček
z období před rokem 2010. Z výpisu z obchodního rejstříku založeného ve správním spise
navíc vyplývá, že společníky žalobkyně nebyli v rozhodné době jen L. Š. a A. V., ale též F. B.
Informace o výši závazků ke všem společníkům zjištěná z hlavní knihy tak sama o sobě
neprokazuje konkrétní výši pohledávek jednotlivých společníků.
[3] Městský soud neshledal důvodnou ani obecně formulovanou námitku, že žalovaný
neunesl důkazní břemeno dle §92 odst. 5 písm. c), e) a f) zákona č. 280/2009 Sb., daňového
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Daňové orgány nejsou povinny
prokázat, že údaje uvedené v důkazních prostředcích uplatněných daňovým subjektem jsou
zaznamenány v rozporu se skutečností, jsou však povinny prokázat, že o souladu
se skutečností existují vážné a důvodné pochyby. Z §92 odst. 5 daňového řádu nelze
dovozovat, že jestliže daňový subjekt neprokáže jím tvrzené skutečnosti, tak je to správce
daně, kdo je povinen tyto skutečnosti dokazovat za něj. Daňový subjekt je totiž povinen
doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu
k danému případu. Správce daně vyzval žalobkyni dne 6. 3. 2017 k prokázání rozhodných
skutečností. Dne 18. 10. 2017 ji druhou výzvou vyzval k prokázání, že výše jejích závazků
činila vůči L. Š. a A. V. ke dni uzavření smlouvy o převodu dluhopisů, tedy ke dni 20. 12.
2012, 7 600 000 Kč ke každému z nich. Žalobkyně důkazní břemeno neunesla, jelikož
neprokázala svá tvrzení uvedená v daňovém přiznání, resp. v dalších podáních.
[4] Městský soud neshledal nic formalistického či nezákonného na postupu správních
orgánů, které v průběhu řízení zvolily poněkud zvláštní metodu, neboť na každém stupni
odvolání jí částečně vyhověly. Správce daně tak vydal rozhodnutí o odvolání dle §113 odst. 1
písm. b) daňového řádu, jímž ve formě autoremedury odvolání v části vyhověl tak,
že z předmětu doměření vyloučil kontrolní zjištění 1F4 a snížil původně doměřenou daň
z příjmů právnických osob. Žalovaný poté vyhodnotil odvolání proti tomuto rozhodnutí jako
částečně důvodné a z předmětu doměření vyloučil kontrolní zjištění 1C1, 1C2 a 1R1. Není
zřejmé, v čem má konkrétně spočívat formalismus, kterého se žalobkyně dovolává. Není
úkolem soudu domýšlet za ni nekonkrétní výtky. Žalobkyně v odvolání proti rozhodnutí
správce daně uvedla, že postupoval přepjatě formalisticky, když odmítl její argumentaci
paušalizujícími závěry o neunesení důkazního břemene. Pokud však nepředložila relevantní
důkazy o existenci a faktické výši závazků vůči svým společníkům, které započetla proti
pohledávkám vůči týmž osobám z úplatného převodu dluhopisů, nelze považovat
za formalistický závěr, že neprokázala, že úroky z emitovaných dluhopisů sloužily k dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Žalovaný na daný případ sice použil správnou právní normu, nicméně ji nesprávně
vyložil. Správce daně v průběhu řízení zvolil poněkud zvláštní metodu, když jí nejprve
předestřel několik položek, v nichž její daňové náklady neuznal, aby pak v průběhu řízení
na každém stupni něco slevil, aby tak vzbudil zdání objektivity. Stěžovatelka proto trvá na již
několikrát vznesené námitce formalismu. Městský soud se však s touto námitkou nevypořádal,
když ji odmítl jako nekonkrétní. Je legitimním očekáváním stěžovatelky, že v tak zásadní věci,
jako je nepřípustnost formalismu, budou správní orgány a soudy vědět, že se jedná o způsob
aplikace právních norem, při kterém nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat
jen ve slovech a větách určitého předpisu, ale i v principech uznávaných demokratickými
právními státy. Je absurdní, že se od soudu v případě, kdy se na něj obrací s žádostí
o poskytnutí ochrany před formalismem, dozví, že mu není zřejmé, o co se jedná.
Formalisticky jí tak vyčítá, že neví, v čem měl formalismus konkrétně spočívat, přestože zákaz
formalismu jasně plyne ze závazných rozhodnutí Ústavního soudu. K takovému tautologickému
uzavření kruhu logiky by nemělo u státních institucí v demokratickém právním státě docházet.
Není normální, že správce daně několikrát revidoval svůj závěr o daňové kontrole, když
až po uplatnění opravného prostředku vždy něco slevil. Lze legitimně očekávát, že správce
daně nebude několik let zatěžovat daňový subjekt vleklým daňovým řízením, v němž jeho
závěry několikrát neobstojí.
[7] V projednávané věci byl nesprávně vyložen §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Není správný závěr, že úroky z emitovaných dluhopisů nesloužily k dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů daňového subjektu. Nelze se též ztotožnit s úvahou městského
soudu o důkazním břemenu. Dle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který následně
akceptoval NSS v rozsudku ze dne 21. 1. 2019, č. j. 4 Afs 298/2018 - 49, je to správce daně,
komu zákon uložil, aby zjistil rozhodné skutečnosti pro správné stanovení daně. K jejich
zjištění musí obstarat potřebné důkazní prostředky. Nejvyšší správní soud poté judikoval, že
ani úplná pasivita daňového subjektu nezbavuje správce daně povinnosti při hodnocení
důkazů přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Stěžovatelka poskytla veškerou
součinnost a nelze jí vyčítat, že v rozhodné době existoval i třetí společník F. B., který již
nemohl podat vysvětlení, jelikož zemřel počátkem roku 2018.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Postup správních
orgánů, které v části vyhověly odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru
a následnému odvolání proti rozhodnutí vydanému v rámci autoremedury, nelze považovat
za projev formalismu. Naopak svědčí o tom, že správce daně a žalovaný objektivně a
nezaujatě přezkoumali napadený dodatečný platební výměr a posléze rozhodnutí o odvolání
vydané v rámci autoremedury a zjistili částečnou důvodnost odvolání. Správce daně odvolání
částečně vyhověl, když z předmětu doměření vyloučil kontrolní zjištění 1F4 a snížil původně
doměřenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2013. Žalovaný poté
z předmětu doměření vyloučil kontrolní zjištění 1C1, 1C2 a 1R1. Postupem správce daně
nebyla nijak zkrácena stěžovatelčina subjektivní veřejná práva, jelikož i proti tomuto
rozhodnutí je přípustné odvolání. Vyjádření v bodě 40 napadeného rozsudku nelze
interpretovat tak, že městský soud nerozumí tomu, co formalismus znamená, nýbrž že mu
s ohledem na obecnou formulaci žalobní námitky není zřejmé, v čem konkrétně má namítaný
formalismus spočívat. Stěžovatelka tvrdila, že každý z jejích dvou společníků má vůči
ní pohledávku ve výši 7 600 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce a jí předcházející bezúročné
půjčky. Tato pohledávka měla být započtena proti pohledávce stěžovatelky z úplatného
převodu dluhopisů. Stěžovatelka však nedoložila důkaz o existenci a faktické výši závazku vůči
těmto dvěma osobám. Neprokázala ani, že uvedené osoby byly ve smluvním vztahu vůči ní na
základě předchozí bezúročné půjčky. Neprokázala tedy faktický tok finančních plnění, za která
očekávala protiplnění ve formě úroků. Nebylo prokázáno, že úroky z emitovaných dluhopisů
sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v souladu s §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů. Výzvou ze dne 6. 3. 2017 byla vyzvána, aby prokázala, že jednokorunové
dluhopisy převedené Smlouvou o převodu dluhopisů ze dne 20. 12. 2012 na L. Š. a A. V. byly
vydány za účelem získání nových finančních zdrojů. Druhou výzvou ze dne 18. 10. 2017 ji
vyzval k prokázání toho, že výše závazků vůči společníkům byla k datu 20. 12. 2012 ve vztahu
ke každému z nich 7 600 000 Kč. Vyjádřil tak, co má stěžovatelka prokazovat a v čem
spočívají jeho pochybnosti. Správce daně tedy důkazní břemeno dle §92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu unesl. Za účelem co nejúplnějšího zjištění zaslal UniCredit Bank Czech Republic
and Slovakia, a. s., a Komerční bance, a. s., výzvy dle §57 daňového řádu k poskytnutí
bankovních výpisů stěžovatelky. Skutečnosti vyplývající z těchto výpisů jednoznačně
zpochybňují tvrzení o výši poskytnutých půjček společníky, vůči nimž započetla pohledávky
z titulu úplatného převodu dluhopisů. Existence třetího společníka není v projednávaném
případě stěžejní, jelikož nebyl účastníkem dotčených transakcí týkajících se vydání korunových
dluhopisů. Žalovaný jeho existenci v napadeném rozhodnutí zmínil, jelikož stěžovatelka
v odvolání ohledně závazků odkazovala na rozvahu sestavenou ke dni 31. 12. 2009.
V návaznosti na tyto údaje ale nelze dovodit či osvědčit tvrzenou výši jejích závazků vůči L. Š.
a A. V., jelikož měla i třetího společníka.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Dle §92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních.
[11] Dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních
záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým
subjektem.
[12] Dle stěžovatelky správní orgány v dané věci postupovaly přepjatě formalisticky.
Městský soud se měl poté dopustit dalšího formalismu, když uvedl, že mu z formulace žalobní
námitky nebylo zřejmé, v čem konkrétně měl tento formalismus spočívat. Nejvyšší správní
soud neshledává formalistickým či jinak vadným závěr městského soudu uvedený v bodě 40
rozsudku, ve kterém se vypořádal se zcela obecnou žalobní námitkou ohledně formalistického
postupu správních orgánů. Bylo na stěžovatelce, jak vymezí žalobní námitky, se kterými se
poté musí soud vypořádat. Závěr městského soudu, že mu není zřejmé, v čem stěžovatelka
formalismus spatřuje, rozhodně nelze vykládat tím způsobem, že městský soud neví,
co si pod pojmem formalismus představit. Zjevně tím mínil, že v žalobě řádně neobjasnila,
v čem konkrétně formalismus v postupu správních orgánů spatřuje. Z obsahu žaloby poté
vyvodil, že formalismus spatřuje v postupu žalovaného, který odmítl její argumentaci ohledně
závěrů o neunesení důkazního břemene správce daně. S touto námitkou se ale žalovaný
vypořádal, když odkázal na skutečnosti uvedené u jednotlivých kontrolních zjištění.
U nich poté popsal rozhodné skutkové okolnosti a vysvětlil, že vyhověl odvolací námitce
ohledně kontrolních zjištění 1C1, 1C2 a 1R1 týkajících se vyúčtování cestovních náhrad.
Tato zjištění vyloučil z předmětu doměření daně, jelikož stěžovatelka předložila doklady,
ze kterých vyplývá, že se jednalo o cestovní náhrady zaměstnanců, které jim byly fakticky
vyplaceny. Stěžovatelka tak osvědčila nárok na tyto cestovní náhrady vyúčtované jednotlivými
zaměstnanci.
[13] Na tomto postupu NSS nespatřuje nic závadného, jelikož daňový řád nezakazuje
vyhovět odvolání pouze částečně. Ani předchozí postup správce daně v podobě částečného
vyhovění předchozímu odvolání stěžovatelky nebyl chybný, jelikož je dle §113 odst. 1
písm. b) daňového řádu oprávněn o odvolání rozhodnout sám formou autoremedury. Cílem
takového rozhodnutí je zrychlení i zhospodárnění průběhu řízení, ve kterém daňový řád
zakládá oprávnění správce daně rozhodnout ve věci i tak, že odvolání vyhoví pouze částečně.
Postup obou správních orgánů je v souladu se smyslem a účelem daňového řádu. Nejvyšší
správní soud proto zcela obecnou námitku ohledně přepjatého formalismu neshledal
důvodnou.
[14] Dle stěžovatelky byl nesprávně vyložen §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Podle
tohoto ustanovení se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené
tímto zákonem a zvláštními předpisy. Je proto povinností daňového subjektu prokázat,
že takové výdaje vynaložil. V první fázi daňového řízení jej tíží důkazní břemeno ohledně
všech skutečností, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních dle §92
odst. 3 daňového řádu. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím
a jinými povinnými záznamy, nicméně jeho důkazní povinnost se vztahuje i na faktickou
stránku plnění ovlivňujícího základ daně, tedy na prokázání jeho skutečné realizace
(srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Afs 18/2008 - 48). Daňový subjekt je povinen
prokázat nejen, že příslušné výdaje skutečně vynaložil, ale též to, že je vynaložil za účelem
dosažení, zajištění či udržení svých zdanitelných příjmů (srov. výše uvedený rozsudek NSS
č. j. 9 Afs 30/2007 - 73). Daňový subjekt, který výdaj zanese do účetnictví a následně
daňového přiznání, je dle rozsudku NSS ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 - 72, povinen
v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, „a to tím způsobem, jakým deklaroval
na příslušném účetním dokladu“.
[15] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka dne 16. 12. 2012
rozhodla o vydání jednokorunových dluhopisů v celkové hodnotě 15 200 000 Kč. Následně
na každého ze svých dvou společníků L. Š. a A. V. převedla Smlouvou o převodu dluhopisů
ze dne 20. 12. 2012 dluhopisy o jmenovité hodnotě 7 600 000 Kč s tím, že kupní cena bude
uhrazena vzájemným zápočtem pohledávek a závazků. Jelikož měl správce daně při daňové
kontrole pochybnosti o skutečném účelu vydání dluhopisů, vyzval stěžovatelku výzvou ze dne
6. 3. 2017, aby prokázala, že částka ve výši 608 000 Kč, která byla zaevidována na jejím účtu
MD (má dáti) jako úrok z těchto dluhopisů, je nákladem ve smyslu §24 odst. 1 zákona o
daních z příjmů. Dne 18. 10. 2017 ji vyzval k prokázání výše závazků vůči jejím dvěma
společníkům a předložení přehledu všech částek, které byly společníkům poskytnuty jako
půjčky. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení doložila dvě smlouvy o půjčce uzavřené dne
29. 4. 2010 s L. Š. a A. V. Nedoložila však jediný dokument, který by prokazoval, že s nimi
uzavřela před rokem 2010 též smlouvu o bezúročné půjčce, která měla dle jejích slov
předcházet uzavření smluv o půjčce ze dne 29. 4. 2010. Nedoložila ani doklady, které by
prokazovaly poskytnutí peněžních prostředků z titulu této půjčky. Nebyla tak prokázána výše
závazků vyplývajících z této smlouvy. Správce daně proto dospěl k závěru, že nebylo
prokázáno, že společníci dluhopisy uhradili a úroky z dluhopisů v částce 608 000 Kč, z níž
každému ze společníků stěžovatelka vyplatila 304 000 Kč, nebylo možné považovat za výdaje
dle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatelka nenavrhla jediný důkaz, který by tento
závěr zpochybňoval. Zcela obecnou námitku o nesprávném užití §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů proto NSS neshledal důvodnou.
[16] Stěžovatelka dále namítá, že ani úplná pasivita daňového subjektu nezbavuje správce
daně povinnosti při hodnocení důkazů přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.
Rozsudek NSS č. j. 4 Afs 298/2018 - 49, zmiňovaný v kasační stížnosti, se od nyní
projednávané věci liší, jelikož v tehdejším případě se správce daně odmítl zabývat důkazy,
které žalobce navrhoval k prokázání sporných transakcí. Stěžovatelka však neuvádí, že by se
správce daně v nyní projednávané věci nevypořádal s některým z navržených důkazů.
K povinnostem správce daně při daňové kontrole NSS ve výše uvedeném rozsudku uvedl:
„Povinnost správce daně dbát o co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení
daně tak na jedné straně přikazuje správci daně, aby v rámci zjišťování daňově významných skutečností
postupoval co nejdůsledněji, na straně druhé limitem pro toto pravidlo je důkazní povinnost daňového subjektu
spočívající v povinnosti prokázat všechny skutečnosti, k jejichž tvrzení je povinen. Neznamená to tedy,
že správce daně má povinnost zjistit skutečný skutkový stav, ale měl by vyvinout maximální úsilí,
aby se tomuto stavu přiblížil.“ Tento závěr je v souladu s judikaturou, na kterou odkazoval
městský soud.
[17] Dle NSS správce daně splnil výše uvedenou povinnost, jelikož se vypořádal s důkazy,
které mu stěžovatelka předložila, a zároveň se obrátil na dvě bankovní instituce, aby zjistil více
informací ohledně finančních transakcí mezi stěžovatelkou a jejími dvěma společníky.
Stěžovatelka ohledně existence bezúročné půjčky v odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru odkazovala na bankovní výpisy k půjčkám obou společníků, přehled půjček
poskytnutých společníky, zaúčtování v účetní knize a na smlouvy o půjčce ze dne 29. 4. 2010.
Existence účetních dokladů, i když formálně bezvadných, však sama o sobě zpravidla ještě
neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila
(srov. rozsudky NSS ze dne 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 54/2008 - 68, či ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 7 Afs 132/2004 - 99). Správce daně proto může vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně
věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů
(srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 57/2009 - 83). To v nyní projednávaném
případě učinil, když zpochybnil výši tvrzených pohledávek. Správce daně si vyžádal výpisy
z bankovních účtů stěžovatelky vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.,
a Komerční banky, a. s., ze kterých zjistil, že neměla vůči žádnému ze společníků závazek
ve výši 7 600 000 Kč. Výzvou ze dne 18. 10. 2017 správce daně stěžovatelku vyzval,
aby prokázala výši těchto závazků. Správce daně neměl možnost zjistit výši těchto závazků bez
její součinnosti. Ta byla povinna doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost
a správnost účetnictví ve vztahu k danému případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto
skutečnosti daňový subjekt zpravidla prokazuje jinými důkazními prostředky než vlastním
účetnictvím (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010 - 124). Stěžovatelka
však žádné nové důkazy nepředložila, čímž neunesla své důkazní břemeno. Nejvyšší správní
soud se proto ztotožňuje se závěrem v bodech 34-37 rozsudku městského soudu ohledně
rozložení důkazního břemene.
[18] Dle stěžovatelky jí měly správní orgány přičítat k tíži existenci třetího společníka F. B.
Žalovaný osobu třetího společníka zmínil na straně 17 napadeného rozhodnutí v souvislosti s
tím, že z rozvahy ke dni 31. 12. 2009 a z výpisu z hlavní knihy nebylo možné osvědčit
konkrétní tvrzenou výši závazků stěžovatelky vůči jejím společníkům L. Š. a A. V., jelikož v té
době byl společníkem též F. B. Proto bez konkrétního obsahu vykázaných částek nebylo
možné zjistit konkrétní výši závazků vůči ostatním dvěma společníkům. Jak bylo uvedeno
výše, bylo povinností stěžovatelky tyto závazky konkrétně vyčíslit, což neučinila. Co se
týče samotné transakce týkající se úroků z dluhopisů, třetí společník se jí nijak neúčastnil,
přičemž správní orgány ani nic takového netvrdily.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu