ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.185.2019:33
sp. zn. 9 As 185/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
Mgr. Tomáše Kocourka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci navrhovatele: K. H.,
zast. JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti
odpůrci: město Domažlice, se sídlem náměstí Míru 1, Domažlice, zast. Mgr. Jiřinou
Endrštovou, advokátkou se sídlem Poštovní 18, Rakovník, ve věci zrušení opatření obecné
povahy – Územního plánu Domažlice, schváleného usnesením Zastupitelstva města
Domažlice ze dne 19. 10. 2016 č. 1184, v části týkající se vymezení plochy P25, v řízení o
kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2019,
č. j. 59 A 17/2018 – 51,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2019, č. j. 59 A 17/2018 – 51,
se zru š u j e.
II. Návrh na zrušení části opatření obecné povahy se o d mí t á.
III. Žádný z účastníků n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 21. 12. 2018 domáhal u Krajského soudu v Plzni
zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu Domažlice schváleného usnesením
Zastupitelstva města Domažlice ze dne 19. 10. 2016 č. X (dále jen „územní plán“),
a to v rozsahu vymezení plochy P25. Navrhovatel je vlastníkem pozemku p. č. X
v katastrálním území Domažlice, jenž je v územním plánu zahrnut do plochy P25. Funkční
vymezení této plochy v zásadě odpovídá jejímu funkčnímu určení v předchozím územním
plánu z roku 1994. Jedná se o plochu občanského vybavení, která je určena pro rozvoj přilehlé
základní školy (ZŠ Komenského). Navrhovatel uplatnil v procesu pořizování územního plánu
námitku, které odpůrce nevyhověl. V jediném uplatněném návrhovém bodu navrhovatel
namítl, že odůvodnění rozhodnutí o námitce nesplňuje požadavky na něj kladené.
[2] Krajský soud zamítl návrh na zrušení části územního plánu v záhlaví uvedeným
rozsudkem. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí o námitce, vyšel z toho, že funkční využití
pozemku navrhovatele bylo převzato z dřívějšího územního plánu. Dále zdůraznil, že pokud
navrhovatel uplatnil námitku, musí se soud zaměřit na míru její konkrétnosti. Pokud
je uplatněná námitka konkrétní a sofistikovaná, musí soud bazírovat na jejím detailním
vypořádání. Byla-li uplatněna jen obecně, lze připustit i její relativně obecné vypořádání. V této
věci navrhovatel v námitce uvedl pouze to, že nesouhlasí s kontinuitou funkčního zařazení
plochy P25, v níž se nachází jeho pozemek, protože ho chce využít k bydlení v rodinném
domě. To nelze považovat za sofistikovanou námitku, s níž by se měl odpůrce dalekosáhle
vypořádat. Navrhovatel uvedl, že chce bydlet v rodinném domě, současně ovšem věděl,
že se pozemek nachází v ploše, kde takový způsob využití není možný. Rozhodnutí odpůrce
o zachování funkčního určení plochy P25 tak pro něj nemohlo být překvapivé. Navrhovatel
ostatně ani neuvedl nic, z čeho by bylo možné usuzovat na případnou změnu odpůrcova
názoru na změnu způsobu využití uvedené plochy. Za takové situace nebyla uplatněná
námitka ničím jiným než pouhým vyjádřením nesouhlasu se zachováním kontinuity funkčního
zařazení doplněným o vyjádření vůle bydlet v rodinném domě, což na obecnosti námitky
nemohlo nic změnit. Obecnou námitku postačí vypořádat obecně. Krajský soud uzavřel,
že nový územní plán je příležitostí pro přehodnocení dosavadního stavu a přijetí případných
změn. Pokud se však odpůrce rozhodne pro kontinuitu stávajícího funkčního využití a tento
svůj postup odůvodní tak, aby to odpovídalo míře konkrétnosti vznesených námitek, není
důvod pro zásah soudu v podobě zrušení části územního plánu.
II. Argumenty kasační stížnosti
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Navrhovatel vytýká krajskému soudu, že se vůbec nevypořádal s jeho argumentem,
že podle §5 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), jsou obce povinny soustavně sledovat uplatňování územněplánovací dokumentace
a pořídit její změnu, dojde-li ke změně podmínek, za nichž byla vydána. Jelikož se jedná
o zákonnou povinnost, není rozhodné, nakolik je námitka odůvodněna. Odpůrce byl povinen
zohlednit uvedené ustanovení stavebního zákona, neboť v době podání námitky byl pozemek
omezován ve svém využití již cca 20 let, aniž by po tuto dobu byl alespoň částečně využit
k účelu stanovenému územním plánem. Navrhovatel nebyl odpůrcem kontaktován ve věci
odkupu pozemku či dohody o realizaci stavebního záměru souvisejícího s rozšířením základní
školy. Odpůrce naopak vybudoval zcela nové školské zařízení na jiném místě, čímž došlo
ke změně podmínek v rámci řešeného území. Odpůrce se tedy nemůže dovolávat
nezměnitelnosti stavu, jehož doba trvání několikanásobně přesahuje stavebním zákonem
předvídané lhůty pro aktualizaci územněplánovací dokumentace. Kontinuita územního
plánování nemůže být vykládána jako trvalá překážka výkonu vlastnického práva bez ohledu
na vývoj území a další okolnosti, které se mohou v čase měnit (např. bytová potřeba vlastníka
pozemku). S absolutní neaktivitou odpůrce trvající 20 let roste legitimní očekávání stěžovatele,
že v případě zamítnutí námitky uvede odpůrce konkrétní, smysluplné, skutečné a objektivně
doložitelné důvody pro své rozhodnutí.
[5] Stěžovatel má za nesprávný závěr krajského soudu, že pokud je námitka obecná,
postačí její obecné vypořádání. Zákon totiž nestanoví žádné náležitosti či jiné požadavky
na znění a obsah námitek. Odpůrce musí vzít v úvahu nejen doslovné znění námitky, ale též
její smysl, účel a širší okolnosti jejího podání. Stěžovatelem uplatněnou námitku lze považovat
za konkrétní, neboť z ní plyne nesouhlas s konkrétním řešením plochy P25 motivovaný jeho
konkrétní potřebou (stavba rodinného domu). Není legitimní, že krajský soud klade vyšší
nároky na stěžovatele než na odpůrce jakožto představitele veřejné moci, jehož rozhodnutí
není konstruktivně odůvodněno.
[6] Stěžovatel namítá, že jeho námitka není vypořádána přezkoumatelným způsobem.
K požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí o námitce odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neklade na odpůrce přemrštěné požadavky, pouze
chce, aby z odůvodnění rozhodnutí o námitce byly seznatelné legitimní důvody vedoucí
k omezení jeho vlastnického práva k pozemku. Zásah do subjektivních práv stěžovatele
je natolik zjevný a citelný (omezení trvá nyní již 25 let, aniž by se odpůrce snažil situaci řešit),
že se v případě zrušení části územního plánu soudem nemůže jednat o zásah do práva
na samosprávu.
[7] Dále stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud rozsáhle citoval z rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které se týká posuzování přiměřenosti zásahu
do vlastnického práva. Otázka přiměřenosti územního plánu se ovšem týká pátého kroku
algoritmu přezkumu opatření obecné povahy, jak byl vymezen judikaturou, stěžovatel nicméně
v návrhu namítl nezákonnost územního plánu z důvodu nesplnění třetího kroku algoritmu.
Posuzování porušení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu do vlastnického práva
v případě procesních pochybení odpůrce není v souladu s algoritmem přezkumu opatření
obecné povahy. I kdyby bylo za této situace na místě, aby se krajský soud zabýval přiměřeností
územního plánu, jeho úvahy o této otázce jsou nesprávné. Test proporcionality spočívá
v posouzení několika podmínek, jimiž se ovšem krajský soud vůbec nezabýval s výjimkou
závěru, že se zásah opírá o legitimní důvod (požadavek na vytváření či rozšiřování
materiálních podmínek pro školství). Nevypořádává se však se skutečností, že odpůrce
již vybudoval zcela nové školské zařízení v blízkosti pozemku stěžovatele a z územního plánu
ani odůvodnění rozhodnutí o námitce neplyne žádný záměr či potřeba rozšiřovat ZŠ
Komenského. Není tedy zřejmé, proč je nezbytné zachovat stávající funkční využití plochy
P25 a jak by stěžovatelem požadovaná změna funkčního využití této plochy zasáhla do práva
na vzdělání.
[8] Závěrem stěžovatel uvedl, že v návrhu na zrušení části opatření obecné povahy navrhl
provést důkaz fotodokumentací týkající se výstavby nové základní školy a jejího umístění.
Z rozsudku není zřejmé, jak krajský soud s tímto návrhem naložil. Krajský soud se nezabýval
ani jeho důkazními návrhy vyvracejícími tvrzení odpůrce, že pozemek není dopravně napojen
na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou komunikaci. Krajský soud nebyl povinen navržené
důkazy provést, byl však povinen svůj postup odůvodnit. Jelikož tak neučinil, zatížil rozsudek
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[9] Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
[11] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasačních námitek, zabýval
se tím, zda byly v řízení před krajským soudem splněny podmínky řízení, konkrétně zda nebyla
dána překážka věci rozsouzené.
[12] Z obsahu spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel podal návrh na zrušení části
opatření obecné povahy dne 27. 12. 2018. Domáhal se jím zrušení územního plánu v rozsahu
plochy P25, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitce uplatněné v průběhu
pořizování územního plánu. V návrhu stěžovatel sám uvedl, že se již v minulosti domáhal
zrušení územního plánu, a to návrhem ze dne 29. 17. 2017, jenž byl krajským soudem veden
pod sp. zn. 59 A 1/2018. O tomto návrhu rozhodl krajský soud dne 14. 3. 2018,
přičemž návrhovým bodem, jímž navrhovatel namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí
o námitce, se věcně nezabýval s ohledem na jeho opožděnost (§101b odst. 2 s. ř. s.).
[13] Z rozsudku krajského soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 59 A 1/2018 – 87, se podává,
že dne 2. 1. 2018 došel soudu bezvadný návrh stěžovatele na zrušení části územního plánu
v rozsahu plochy P25. Návrh byl doplněn podáním ze dne 2. 3. 2018, které bylo soudu
doručeno dne 5. 3. 2018, v němž navrhovatel namítl, že rozhodnutí o jeho námitce
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud dospěl k závěru, že tuto námitku
nelze považovat za rozvinutí návrhových bodů uplatněných v návrhu, jedná se o zcela nový
návrhový bod. S ohledem na §101b odst. 2, větu druhou, s. ř. s. k němu krajský soud
nepřihlédl. Vzhledem k nedůvodnosti řádně uplatněných návrhových bodů návrh zamítl.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, řízení o ní ovšem bylo zastaveno
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 As 148/2018 - 24,
pro nezaplacení soudního poplatku.
[14] Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel se nyní v řízení před krajským soudem domáhal
zrušení téhož opatření obecné povahy v témže rozsahu jako v řízení vedeném
pod sp. zn. 59 A 1/2018. V obou řízeních postupně vedených před krajským soudem
vystupovali totožní účastníci řízení (stěžovatel jakožto navrhovatel a město Domažlice jakožto
odpůrce) a předmětem soudního přezkumu vymezeným v návrhu byla totožná část totožného
opatření obecné povahy (plocha P25 vymezená v územním plánu z roku 2016). Řízení se liší
pouze v tom, že zatímco v prvním řízení namítl stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí
o námitce až po podání bezvadného návrhu na zahájení řízení, nyní uplatnil tento návrhový
bod již v návrhu na zahájení řízení.
[15] Stěžovatel v nyní posuzované věci opakovaně zaujal stanovisko, že projednání jeho
v pořadí druhého návrhu nebrání překážka věci rozsouzené, neboť v něm uplatněný jediný
návrhový bod nebyl předmětem věcného posouzení ze strany krajského soudu v řízení
o prvním návrhu, a to z důvodu jeho uplatnění poté, co nastaly účinky koncentrace řízení
dle §101b odst. 2, věty druhé, s. ř. s. (viz návrh na zahájení řízení a repliku k vyjádření
odpůrce). S touto argumentací se krajský soud zcela ztotožnil, za rozhodující považoval,
že i v pořadí druhý návrh byl podán v zákonem stanovené lhůtě a v něm uplatněný návrhový
bod nebyl věcně projednán v předchozím řízení.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil existenci
překážky věci rozsouzené. Předně je třeba zmínit, že neexistence překážky věci rozsouzené
(označované též jako překážka rei iudicatae) je jednou z podmínek řízení (procesních
podmínek), které představují předpoklady přípustnosti vydání meritorního rozhodnutí v dané
věci (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31).
Ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ukládá soudu povinnost (nikoliv pouze možnost)
odmítnout návrh na zahájení řízení, bylo-li o téže věci již rozhodnuto. Lze poukázat na §159a
odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle nějž jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky
a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Byť není toto pravidlo, které vyjadřuje
materiální stránku právní moci rozsudku soudu a promítá se do překážky věci rozsouzené,
výslovně upraveno v soudním řádu správním, lze jej s ohledem na §64 s. ř. s.
přiměřeně vztáhnout též na soudní řízení správní (viz rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2010,
č. j. Pst 1/2009 – 348).
[17] Smyslem překážky věci rozsouzené je poskytnout právní jistotu osobám, ve vztahu
k nimž se tato překážka uplatní, že spor, jenž již byl pravomocně vyřešen, nebude možné
znovu řešit v novém řízení, a tedy zpochybnit dříve vydané rozhodnutí. Zpochybnit
pravomocné rozhodnutí soudu v konkrétní věci lze pouze mimořádným opravným
prostředkem (kasační stížností), nikoliv vyvoláním nového řízení.
[18] O totožnou věc se jedná při splnění dvou podmínek, a sice při totožnosti účastníků
a totožnosti předmětu řízení. O splnění první podmínky není v dané věci žádných pochyb.
Pokud jde o totožnost předmětu řízení, je třeba zvážit, zda je předmět řízení vymezen pouze
napadeným správním aktem (opatřením obecné povahy) a rozsahem, v němž je napaden,
nebo též skutkovými či právními důvody, o něž se návrh opírá (návrhovými body). Civilní
procesualistika tradičně vymezuje předmět řízení dvěma prvky, a to uplatněným nárokem
vyjádřeným v petitu žaloby a skutkovými okolnostmi (skutkem), z nichž uplatněný nárok
podle navrhovatele vychází (viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011,
sp. zn. 31 Cdo 365/2009). Tato koncepce je jistě přenositelná i na ty žalobní (návrhové) typy
soudního řízení správního, v nichž není předmětem řízení správní akt, nýbrž jde svojí
povahou o nalézací řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2021, č. j. 10 Afs 332/2020 – 31).
Jinak je ovšem třeba přistupovat k žalobním (návrhovým) typům, které mají přezkumný
charakter (řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu a řízení o návrhu na zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho části). V těchto řízeních soud přezkoumává zákonnost
správního aktu, jenž tak představuje předmět řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2011,
č. j. 2 As 63/2011 – 60). Třebaže jsou návrhové body, které jsou nezbytnou náležitostí návrhu
na zrušení opatření obecné povahy, pro vlastní průběh soudního přezkumu významné, není
jejich prostřednictvím utvářen předmět řízení, pouze se jimi vymezují skutkové či právní
otázky, na jejichž podkladě má soud přezkoumat zákonnost opatření obecné povahy
(ve spojení s okolnostmi, k nimž musí soud přihlédnout i bez námitky).
[19] Navrhovatel se v obou řízeních domáhal zrušení totožného opatření obecné povahy
a v totožném rozsahu (plocha P25). V obou řízeních se tedy krajský soud měl podle návrhu
stěžovatele zabývat zákonností téže části opatření obecné povahy. To plně postačuje
pro závěr, že v obou věcech šlo o totožný předmět řízení.
[20] V kontextu řízení o prvním návrhu na zrušení územního plánu je zřejmé, že důvodem
pro podání druhého návrhu byla skutečnost, že navrhovatel nepřistoupil dostatečně pečlivě
k přípravě prvního návrhu, opomněl v něm uplatnit návrhový bod poukazující
na nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitce. První návrh na zrušení části územního plánu
podal stěžovatel cca 14 měsíců poté, co vstoupil v účinnost, přičemž lhůta pro podání návrhu
ještě zdaleka nebyla u konce. Nejvyšší správní soud neshledává žádný důvod, pro nějž by měl
připustit, aby právní jistota ve vztahu mezi stěžovatelem a odpůrcem, nastolená rozsudkem
krajského soudu o prvním návrhu, pokud jde o řešení plochy P25, měla být zpochybněna.
Stěžovatel ostatně nevysvětlil, z jakého důvodu nemohl návrhový bod uplatněný v druhém
návrhu na zrušení části opatření obecné povahy zahrnout již do návrhu prvního. Objektivně
mu v tom žádná skutečnost nebránila. Důvodem pro zpochybnění výše zmíněné právní jistoty
jistě není to, že stěžovatel, resp. jeho zástupce, koncipoval první návrh na zrušení části
opatření obecné povahy nedbale.
[21] Stěžovatel se na podporu svého pojetí rozsahu překážky věci rozsouzené dovolával
závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, podle nějž je třeba překážku věci rozsouzené aplikovat
restriktivně. Pomíjí nicméně, že rozšířený senát se zabýval existencí překážky rei iudicatae
v situaci, kdy územní plán byl soudem přezkoumán k návrhu jiného vlastníka pozemků, než
jaký podal návrh ve věci posuzované rozšířeným senátem. Rozšířený senát ve svém usnesení
plédoval pro restriktivní vymezení překážky věci rozsouzené, aby nemohla nastat situace,
že první rozhodnutí o návrhu na zrušení opatření obecné povahy podaném jedním subjektem
bude bránit projednání návrhu na zrušení téhož opatření podaného jiným subjektem. Učinil
tak závěr, že o totožnou věc se jedná pouze v případě, kdy návrh podá totožný navrhovatel
(v nyní posuzované věci tomu tak je).
[22] Stěžovatel se dále dovolává názoru vyjádřeného v jednom rozsudku Krajského soudu
v Brně a v komentáři k soudnímu řádu správnímu. Tyto názory nejsou pro Nejvyšší správní
soud závazné a vzhledem k absenci jejich bližšího odůvodnění se soud s nimi nemůže
ani vypořádat.
[23] Na nyní posuzovaný případ nelze vztáhnout ani závěr vyjádřený v rozsudku ze dne
16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011 – 103, v němž Nejvyšší správní soud připustil věcné projednání
druhého návrhu na zrušení opatření obecné povahy podaného týmž navrhovatelem.
Předmětem řízení byla v daném případě stavební uzávěra, přičemž první návrh na její zrušení
byl podán bezprostředně po jejím vydání a druhý s odstupem cca dvou let. Druhý návrh byl
založen na tvrzení, že stavební uzávěra trvá nepřiměřeně dlouho (tedy plynutím času se stala
neproporcionální), což je argument, který navrhovatel z povahy věci nemohl uplatnit v prvním
návrhu. Nejvyšší správní soud byl navíc podle tehdejší právní úpravy povinen posuzovat věc
podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí, nikoliv ke dni vydání opatření
obecné povahy, jak tomu je v současnosti (§101b odst. 3 s. ř. s.). V nyní projednávané věci
mohl stěžovatel uplatnit návrhový bod uvedený v druhém návrhu na zrušení části opatření
obecné povahy již ve svém prvním návrhu, přičemž oba návrhy je třeba posuzovat podle
totožného skutkového a právního stavu, tj. ke dni vydání opatření obecné povahy.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že závěr krajského soudu o neexistenci překážky věci
rozsouzené je nesprávný. V návaznosti na tuto chybnou úvahu projednal krajský soud návrh
stěžovatele meritorně, ačkoliv jej měl odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je proto dán
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť řízení před krajským soudem bylo
z důvodu chybějících podmínek řízení zmatečné (viz rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2008,
č. j. 1 As 21/2007 – 272). K tomu musel Nejvyšší správní soud přihlédnout i bez námitky
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu,
aniž by mu však vrátil věc k dalšímu řízení, neboť již v řízení před krajským soudem byly
důvody pro odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud proto současně odmítl návrh na zrušení
části opatření obecné povahy podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[26] Za této situace se Nejvyšší správní soud nezabýval kasačními námitkami uplatněnými
v kasační stížnosti, neboť by to bylo nejen nadbytečné, ale vzhledem k odmítnutí návrhu
i neúčelné.
[27] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně
rozhodne o odmítnutí návrhu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
také o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110
odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří
v takovém případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 1 As 61/2008 – 98). V daném případě bylo o náhradě nákladů soudního řízení
rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[28] Nejvyšší správní soud dále zvažoval, zda jsou splněny podmínky pro vrácení soudních
poplatků, které stěžovatel zaplatil za návrh na zrušení části opatření obecné povahy
a za kasační stížnost. Otázka, zda má stěžovatel nárok na vrácení alespoň některého z těchto
soudních poplatků, je nicméně aktuálně projednávána rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu z důvodu existence rozporné judikatury (viz usnesení o postoupení věci
rozšířenému senátu ze dne 22. 2. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020 – 40). Nejvyšší správní soud
proto nyní o vrácení soudních poplatků nerozhodl, touto otázkou se bude zabývat v závislosti
na rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť soudní poplatek lze vrátit do 10 let od konce
kalendářního roku, v němž byl zaplacen (§10 odst. 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. září 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu