ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.22.2021:37
sp. zn. 9 As 22/2021 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně:
CEC Praha a.s., se sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5, zast. Mgr. Pavlem Letáčkem,
advokátem se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, proti žalovanému: Celní úřad
pro Jihomoravský kraj, se sídlem Koliště 634/17, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 3. 2020, č. j. 76695-18/2020-530000-61, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 62 A 84/2020 - 118,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vra cí soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Letáčka,
advokáta se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl námitky společnosti SLOT Group,
a. s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“ či „právní předchůdkyně stěžovatelky“) proti
zadržení osmi kusů technických herních zařízení (videoloterijních terminálů), hotovosti ve výši
4 400 Kč a osmi svazků klíčů s kartou pro podezření, že v souvislosti s jejich užíváním
docházelo k porušování zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“), ve smyslu §121 odst. 1 tohoto zákona.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“), který napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 10. 7. 2020,
č. j. 62 A 84/2020 - 91. Krajský soud neshledal dostatečným podezření na porušování zákona,
které vycházelo z nesrovnalostí ve výčtu jednotlivých rozhodnutí Ministerstva financí
(dále též „MF“), konkrétně z existence rozdílných znění dvou rozhodnutí MF ze dne
25. 9. 2015, a to č. j. MF-38884/2015/34-4 a č. j. MF-38884/2015/34-5 (dále jen „změnová
rozhodnutí“), která předložila právní předchůdkyně žalobkyně dne 11. 2. 2020 při kontrole
plnění povinností při provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách. Podle
předložené verze měla změnová rozhodnutí změnit mimo jiné čtyři rozhodnutí MF (dále jen
„původní rozhodnutí“) na čtyři různé hry. Původní rozhodnutí předložená při kontrole byla
obsahově shodná s dříve evidovanými rozhodnutími. Změnová rozhodnutí, která měla
dokládat změnu provozovatele technických herních zařízení ze společnosti MASOX, a. s.,
na právní předchůdkyni žalobkyně, se však svým obsahem lišila od listin zaevidovaných MF,
přestože byla označena shodným číslem jednacím. Na této rozdílnosti žalovaný založil
důvodné podezření na porušení zákona. Dle krajského soudu však samotná existence
rozdílných znění změnových rozhodnutí v jeho správním spise (či spise MF) nemohla
bez dalšího poskytovat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření ve smyslu
§121 odst. 1 zákona o hazardních hrách.
[3] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) poté na základě kasační stížnosti žalovaného
rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020 - 76, rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že postačovalo, že žalovaný během kontroly
zjistil, že změnová rozhodnutí nejsou evidována v evidenci MF v takovém znění, v jakém
je právní předchůdkyně žalobkyně předložila. Žalovaný neměl prostor během samotné
kontroly provádět složité dokazování či sbírání dalších podkladů pro potvrzení svého
podezření. Měl dostatečnou vstupní indicii pro vznik důvodného podezření, neboť v systému
Státního dozoru nad sázkami a loteriemi (dále jen „SDSL“) nebylo pro právní předchůdkyni
žalobkyně vedeno platné a účinné povolení k provozování technických herních zařízení
nalezených v kontrolované provozovně. Zařízení, která zde zadržel, byla stále vedena
na společnost MASOX, a. s. Žalovaný v průběhu kontroly zpochybnil pravost změnových
rozhodnutí na základě jejich odlišnosti od rozhodnutí, která evidovalo MF. Jejich zpochybnění
bylo dostačující, jelikož v průběhu kontroly nebylo možné přímo prokázat, že se v případě
předložených změnových rozhodnutí jedná o podvrh.
[4] Krajský soud následně žalobu zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Jelikož NSS
postavil ve svém zrušujícím rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76 najisto jedinou spornou otázku
v daném řízení, krajskému soudu nezbylo, než jeho závěry převzít. Z rozsudku NSS ze dne
3. 6. 2004, č. j. 5 A 1/2001 - 56, č. 329/2004 Sb. NSS, plyne, že v době, kdy se správní orgán
dozví o možném porušení zákona, nemusí mít najisto postaveno, že k porušení nesporně
došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání porušení
povinnosti je předmětem následného řízení, ve kterém bude žalovaný rozhodovat o tom, zdali
skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách. Žalovaný své důvodné podezření
odůvodnil tím, že v průběhu kontroly obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně změnová
rozhodnutí, která následně ověřil u MF. Zjistil, že se předložená změnová rozhodnutí
neshodují s rozhodnutími, která eviduje MF. Pojal proto v průběhu kontroly důvodné
podezření, že předložená rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná, a proto zadržel
technická herní zařízení, která se nacházela v dané provozovně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Nový rozsudek krajského soudu napadla kasační stížností žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“). Její důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud vydal napadený rozsudek s odvoláním na závazný právní názor
vyslovený NSS v rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76, jehož dílčí závěry však nemají oporu
ve správním spisu v době zahájení kontroly, tj. v době rozhodné pro posouzení (ne)existence
důvodného podezření. Tyto závěry jsou navíc vnitřně rozporné. Nejvyšší správní soud
se ohledně závěru, že žalovaný měl v době kontroly k dispozici minimálně změnová
rozhodnutí a původní rozhodnutí, odvolal na stranu pátou Protokolu o kontrole ze dne
20. 5. 2020 (dále jen „Protokol o kontrole“), jenž byl vypracován více než tři měsíce
po provedení kontroly. Žalovaný v něm v rozporu se skutečným stavem věci uvádí,
že změnová rozhodnutí dohledal v den kontroly v systému SDSL. Nejvyšší správní soud
uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že žalovaný měl změnová rozhodnutí v den provedení
kontroly u sebe. Pokud by ale tato rozhodnutí skutečně v den kontroly dohledal v systému
SDSL, pak by je nepochybně uvedl v části III. odst. 3 Protokolu o kontrole, ve kterém uvedl
veškeré dokumenty pořízené pro účely kontroly z databáze SDSL. Mezi pořízenými
dokumenty však nejsou změnová rozhodnutí uvedena. Na straně páté Protokolu o kontrole
výslovně uvedl, že ze systému SDSL si pořídil pouze jedno ze dvou změnových rozhodnutí,
a to rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4. V případě rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-5
žalovaný neuvádí, že jej získal ze systému SDSL nebo že je dohledal v den kontroly.
Stěžovatelka zpochybňuje, že žalovaný má přímý přístup do systému SDSL, z něhož by mohl
rozhodnutí MF získat. Pokud by tvrzení, že si změnová rozhodnutí obstaral v den kontroly
ze systému SDSL, bylo pravdivé, je nelogické, proč mu je ze systému SDSL zaslalo Generální
ředitelství cel (dále jen „GŘC“) v příloze svého dopisu ze dne 21. 2. 2020, tj. po skončení
kontroly. Na straně páté Protokolu o kontrole žalovaný uvádí, že kvůli tvrzené odlišnosti
změnových rozhodnutí „byl učiněn předběžný dotaz na Ministerstvo financí, které potvrdilo, že ve svém
spisovém materiálu má založená rozhodnutí daných čísel jednacích ve znění, v jakém bylo kontrolujícím
získáno ze SDSL.“ Žalovaný však v protokolu neuvedl, kdo vznesl tento dotaz, tj. zda tak učinil
on nebo GŘC. Neuvádí ani, kdy se tak mělo stát. Pokud by předběžný dotaz vznesl v průběhu
kontroly, nepochybně by tato událost byla zachycena na videozáznamu, který v jejím průběhu
pořídil. Tak tomu však není. Na videozáznamu není ani zachyceno, že by v průběhu kontroly
konfrontoval právní předchůdkyni stěžovatelky s verzí rozhodnutí ze systému SDSL. Systém
SDSL navíc není spolehlivý, jelikož vykazuje řadu chyb, což připouští i MF. Toho si žalovaný
musel být vědom, a přesto se spoléhal na správnost a úplnost dokumentů, které si ze systému
SDSL údajně pořídil. Dílčí závěr NSS, že žalovaný měl u sebe při kontrole minimálně
změnová rozhodnutí a rozhodnutí původní, je tak nesprávný.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný důvod existence odlišných
změnových rozhodnutí zjistil bez součinnosti právní předchůdkyně stěžovatelky
před zabavením věcí, jak vyplývá ze sdělení MF ze dne 11. 2. 2020. V tomto sdělení
ho informovalo, že změnová rozhodnutí neeviduje ve své evidenci v takovém znění, v jakém
byla předložena. Tento závěr nemá oporu ve správním spise, resp. je s ním v příkrém rozporu.
Jak je zřejmé z Protokolu o kontrole, sdělení MF ze dne 11. 2. 2020 a k němu přiložené
přílohy žalovaný obdržel nikoli přede dnem kontroly, ale až po jejím skončení. Skutkové
závěry NSS učiněné ohledně sdělení MF jsou tak ve vzájemném rozporu.
[8] V rozporu s obsahem správního spisu je i závěr, že žalovaný měl vstupní indicii
o protiprávním jednání, jelikož v systému nevedl ohledně právní předchůdkyně stěžovatelky
platné a účinné povolení k provozování technických herních zařízení. Systém SDSL
neprovozuje žalovaný, ale MF prostřednictvím externího dodavatele. Nelze souhlasit
ani s názorem, že v době kontroly byla veškerá povolení vedena na společnost MASOX, a. s.
Ve sdělení MF ze dne 7. 2. 2020, které GŘC zaslalo žalovanému dne 21. 2. 2020, MF uvedlo,
že jako provozovatel je u původních povolení v systému SDSL uvedena právní předchůdkyně
stěžovatelky. Ministerstvo financí k tomu též uvedlo, že se jedná o administrativní chybu,
která má být řešena. Stěžovatelka pochybuje, že k opravě této chyby došlo ještě
před zahájením kontroly. Důkazní břemeno je v tomto směru na žalovaném. Pokud k opravě
chyby do dne konání kontroly nedošlo a pokud je pravdivé tvrzení žalovaného,
že si ze systému SDSL v den kontroly opatřil původní rozhodnutí, pak mu v takto získaných
původních rozhodnutích figurovala jako provozovatel dotčených technických herních zařízení
právní předchůdkyně stěžovatelky. Závěr NSS, že v systému SDSL nebyla ve vztahu k právní
předchůdkyni stěžovatelky vedena platná a účinná povolení k provozování technických
herních zařízení, je tak v rozporu se skutkovým stavem věci obsaženým ve správním spise.
Proto je nesprávný i závěr ohledně existence vstupní indicie zakládající důvodné podezření.
Sdělení ze dne 7. 2. 2020 a 11. 2. 2020 navíc žalovaný obdržel až dne 21. 2. 2020,
a proto je zjevné, že nemohou prokazovat zákonnost kontroly a zabavení věcí.
[9] Správný není ani závěr, že žalovaný rozporoval pravost změnových rozhodnutí tím,
že v napadeném rozhodnutí uvedl, že „hlídka pojala důvodné podezření, že kontrolovanou osobou
předložená změnová rozhodnutí mohou být neplatná a neúčinná“. Tento závěr pomíjí zásadní rozdíly
mezi pravostí změnových rozhodnutí a jejich platností a účinností. Pokud měl žalovaný
v průběhu kontroly pochybnosti o platnosti a účinnosti předložených změnových rozhodnutí,
neznamená to, že měl pochybnosti o jejich pravosti, či snad dokonce, že by změnová
rozhodnutí nebyla pravá. Pokud navíc zpochybnil jejich pravost až v řízení před krajským
soudem a NSS toto zpochybnění považuje za relevantní pro posouzení existence důvodného
podezření, pak jde o rozpor s obecným závěrem NSS, že následné zpochybnění pravosti
dotčených změnových rozhodnutí je irelevantní a nelze k němu přihlížet. I samotné
zpochybnění platnosti a účinnosti dotčených změnových rozhodnutí až v napadeném
rozhodnutí bylo učiněno pozdě.
[10] Nejvyšší správní soud též dospěl k závěru, že nesprávně vyznačené doložky právní
moci na změnových rozhodnutích neprokazují jejich správnost. Stěžovatelka však touto
skutečností neprokazovala správnost předložených změnových rozhodnutí, ale poukazovala
na zjevný chaos panující v evidenci MF. Tato evidence je nespolehlivá, jelikož 1) u původních
rozhodnutí v systému SDSL byla z důvodu údajného administrativního pochybení uvedena
jako provozovatelka technických herních zařízení její právní předchůdkyně, 2) údajně odlišné
verze změnových rozhodnutí zaslaných MF dne 11. 2. 2020 neobsahovaly doložku právní
moci, 3) údajně odlišné verze změnových rozhodnutí opatřených doložkou právní moci byly
zaslány MF až na žádost GŘC více než dva měsíce po zabavení věcí, 4) MF následně upravilo
vyznačení doložky právní moci pouze na jednom ze změnových rozhodnutí. Pochybení
správních orgánů není možné klást k tíži stěžovatelky. Vykazuje-li evidence správních orgánů
dlouhodobé a systematické nedostatky, které vyvolávají důvodné pochybnosti o její úplnosti
a správnosti, je na správních orgánech, aby tyto pochybnosti rozptýlily. Tato pochybení není
možné přehlížet. Nelze se též spokojit s konstatováním, že doložka právní moci byla zřejmě
vyznačena správně, a rezignovat na zjištění skutečného stavu evidence MF. V případě
pochybností ohledně tvrzení orgánů veřejné moci a zjištění skutkového stavu či výkladu
právních norem je nutné upřednostnit ochranu zájmů jednotlivce před zájmy orgánů veřejné
moci. Rozsudek NSS, který odbyl námitky stěžovatelky ohledně nesprávné, neúplné
a pochybné evidence MF, je nezákonný a protiústavní, jelikož je v rozporu s právem
na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a povinností.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. V době kontroly měl
prokazatelně k dispozici rozhodnutí evidovaná v systému SDSL. V Protokolu o kontrole,
v části III., je označení dokladů předložených či dostupných v průběhu kontroly,
nikoli veškerých dokumentů. Mezi těmito dokumenty jsou uvedena oznámení o zahájení
provozu jmenovitě uvedených technických zařízení. Právě na základě těchto oznámení byl
zjištěn prvotní nesoulad čtyř rozhodnutí o povolení provozování čtyř různých centrálních
loterijních systémů. Čísla jednací dotčených povolení v referátu kontrol hazardních her
vyvolala podezření tím, že skladba těchto čísel neodpovídala používané formě čísel jednacích
a rovněž nebyla dotčená povolení nalezena v systému SDSL. V části III. bodu 3 Protokolu
o kontrole byla též uvedena původní rozhodnutí, která k provozování hazardních her
opravňovala společnost MASOX, a. s. Tato rozhodnutí však byla uvedena v předloženém
změnovém rozhodnutí. Jak je uvedeno v části IV. Protokolu o kontrole, žalovaný si poté
v systému SDSL dohledal původní rozhodnutí, z nichž ověřil jednotlivá evidenční čísla
kontrolovaných technických herních zařízení nacházejících se v provozovně. Následně
v systému SDSL vyhledal i změnové rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4. Toto rozhodnutí
je uvedeno v části III. bodu 2 Protokolu o kontrole, neboť prvotně bylo skutečně předloženo
právní předchůdkyní stěžovatelky. Proto se nachází mezi dokumenty předloženými povinnou
osobou. Nicméně jeho zařazení v bodě 2 neznamená, že si žalovaný předložené rozhodnutí
neověřil. Řazení částí protokolu je čistě administrativní záležitostí. Podnadpisy slouží pouze
k lepší orientaci v textu, nikoli jako přesná specifikace. Tvrzení, že si v kontrolované
provozovně nevyhledal druhé změnové rozhodnutí, je zcela irelevantní. Důvodné podezření
pojal již ze dvou rozdílných znění změnového rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4.
Žalovanému nepřísluší posuzovat postupy GŘC, tedy z jakého důvodu mu opětovně zaslalo
změnová rozhodnutí jako přílohu přípisu ze dne 21. 2. 2020.
[12] Stěžovatelka si navíc nesprávně vykládá pojem kontrola dle zákona č. 255/2012 Sb.,
o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“). Kontrola je ukončena buď
marným uplynutím lhůty pro podání námitek nebo vzdáním se práva na podání námitek,
dnem doručení vyřízených námitek kontrolované osobě, nebo dnem, kdy byly námitky
předány k vyřízení správnímu orgánu. Materiály, které byly žalovanému zaslány dne
21. 2. 2020, oficiálně obdržel v průběhu kontroly, ačkoliv mu byly známy již ze systému SDSL.
Žalovaný již před zahájením kontroly provedl úkony, jejichž účelem bylo opatření podkladů
pro posouzení, zda má kontrolu zahájit. Mezi tyto úkony patří i zaslání žádosti o poskytnutí
informací týkajících se nejasností ohledně dotčených povolení k provozování hazardních her.
Z odpovědi MF ze dne 24. 1. 2020 je zjevné, že GŘC mělo již před zahájením celostátní
kontrolní akce informace, že rozhodnutí předkládaná právní předchůdkyní stěžovatelky
jí nebyla vydána, a MF nedisponovalo rozhodnutím, kterým by došlo ke změně provozovatele.
Na základě těchto informací byla uskutečněna kontrola. Ačkoliv výše uvedené informace
nebyly vloženy do spisu před zahájením kontroly, nic to nemění na skutečnosti, že byly
žalovanému známy ze systému SDSL. Nejvyšší správní soud správně usoudil, že údajně
nesprávně vyznačené doložky právní moci na změnových rozhodnutích neprokazují správnost
rozhodnutí předložených během kontroly. Ojedinělá nesrovnalost v systému SDSL nezakládá
systematické nedostatky. Žalovaný nemohl ověřit správnost a pravost originálu rozhodnutí,
jelikož jej stěžovatelka nikdy nedoložila. Žalovaný poukázal také na skutečnost, že policie
nadále prověřuje podezření, že rozhodnutí MF předkládaná právní předchůdkyní stěžovatelky
byly padělky.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Poté přistoupil k posouzení přípustnosti kasační stížnosti. Možnost účastníků řízení
napadnout rozhodnutí krajského soudu poté, co NSS jeho původní rozhodnutí zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, je omezena §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se NSS nesmí
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, pokud se tímto právním
názorem krajský soud řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05).
[15] Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy dotýká především otázek, které NSS v téže věci
již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení je odrazem závaznosti
právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.) a vylučuje i možnost
NSS, aby revidoval svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci
(srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56,
č. 1723/2008 Sb. NSS).
[16] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje i výjimku z popsaného pravidla.
Kasační stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
[17] Judikatura Ústavního soudu a NSS dovodila nad rámec doslovného znění
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky z aplikovatelnosti tohoto ustanovení. Zpravidla
jej nelze vztáhnout na případy, kdy NSS vytýká krajskému soudu procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí
kasační stížnosti by v takovém případě znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí
z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165).
I v těchto případech se však námitky opakované kasační stížnosti musí pohybovat v rámci
již vysloveného právního názoru a následování pokynu Nejvyššího správního soudu nebo
musí směřovat k právní otázce, která v první kasační stížnosti nebyla řešena a kvůli vadnému
procesnímu postupu nebo vadě obsahu rozhodnutí krajského soudu řešena být nemohla.
[18] Opakovaná kasační stížnost je obvykle rovněž přípustná, pokud krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem NSS, vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku (viz rozsudek ze dne
25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009 - 66, srov. také usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Dalším důvodem, o který se může opírat přípustnost opakované
kasační stížnosti, je změna právního stavu změnou či zrušením rozhodného právního
předpisu, pokud v dané věci nelze aplikovat předpis původní; podobně může jít i o vyslovení
protiústavnosti předpisu Ústavním soudem (viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Lze shrnout, že přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně
stížnosti podané druhým účastníkem řízení) je omezena na důvody, které NSS v souladu se
zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci neřešil.
[19] Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení, je §104 odst. 3 písm. a) s. ř.
s. aplikovatelný zejména v případě, kdy tento účastník brojí proti závěrům krajského soudu,
které jsou výsledkem aplikace právního názoru NSS vyjádřeného v předchozím zrušujícím
rozsudku (blíže viz např. rozsudky NSS ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 As 1/2011 - 139, ze dne
8. 6. 2011, č. j. 6 As 4/2011 - 136, ze dne 22. 9. 2011, č. j. 6 Ads 14/2011 - 241,
ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012 - 55, nebo usnesení NSS ze dne 28. 4. 2015,
č. j. 8 Afs 16/2015 - 64). Tento názor potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2083/15, ve kterém uvedl: „Smysl kasační stížnosti, jakožto mimořádného opravného
prostředku, kterým lze napadnout rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví, totiž nemůže
být negován opakovaným vznášením stejných či přinejmenším obdobných právních otázek, na něž již Nejvyšší
správní soud vyslovil svůj právní názor. Takto by totiž docházelo k jevu, nikoliv nepodobnému příslovečnému
‚ping-pongu‘ mezi oběma stupni správního soudnictví, kdy by byl Nejvyšší správní soud zbytečně zahlcován
podáními, u nichž by bylo dopředu zřejmé (s ohledem na zásadu kontinuity, jednoty a předvídatelnosti jeho
rozhodování), s jakým výsledkem řízení skončí. Takovýto přístup by zcela zjevně odporoval i zásadě
hospodárnosti řízení a devalvoval by funkci Nejvyššího správního soudu coby orgánu sjednocujícího judikaturu
ve správním soudnictví. Není proto ani rozhodné, zda dřívější kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
bylo vydáno na základě návrhu současného stěžovatele anebo žalovaného správního orgánu (jako tomu bylo
právě v nyní projednávaném případě).“ Ke shodnému závěru dospěl i v usnesení ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2240/13, ve kterém konstatoval, že „není rozhodné, zda původní rozhodnutí správního
soudu bylo zrušeno na základě kasační stížnosti podané žalobcem, nebo žalovaným, poněvadž soudní řád
správní ve svém ustanovení §104 odst. 3 vychází toliko z procesní situace, kdy kasační soud v dané věci již
rozhodl, rozhodnutí správního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž správní soud ve věci
opětovně meritorně rozhodl s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru, vyslovenému ve zrušujícím
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; lhostejno přitom, který účastník řízení se kasace původního
rozhodnutí správního soudu domohl.“
[20] V nyní projednávaném případě NSS dřívější rozsudek krajského soudu zrušil
na základě kasační stížnosti žalovaného kvůli nesprávnému posouzení právní otázky týkající
se důvodného podezření na porušování zákona o hazardních hrách. Nynější kasační stížnost
podal druhý z účastníků - žalobkyně. Nejvyšší správní soud proto posoudil její kasační stížnost
z hlediska výše uvedených kritérií přípustnosti. Jak plyne z rekapitulace kasační stížnosti,
stěžovatelka polemizuje se závěry dřívějšího rozsudku NSS č. j. 9 As 191/2020 - 76 ohledně
skutečností, ze kterých žalovaný nabyl důvodné podezření na porušování zákona o hazardních
hrách dle jeho §121 odst. 1 a neprokázání systematických nedostatků evidence MF.
Stěžovatelka tedy nenamítla, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem NSS,
naopak s názorem NSS polemizovala. Nešlo ani o situaci, že by důvodem zrušení prvního
rozsudku krajského soudu byla jeho procesní vada, případně nepřezkoumatelnost,
a před vydáním jeho druhého rozsudku nedošlo ani k doplňování dokazování krajským
soudem. Stěžovatelka svou kasační stížností polemizuje právě s názorem vysloveným NSS
v rozsudku č. j. 9 As 191/2020 - 76, a vybízí jej tak k výše zmíněnému „ping-pongu“,
jemuž má právě nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zabránit. Nejvyšší správní
soud neshledal kasační námitky přípustnými ani z důvodu změny skutkových zjištění,
právního stavu či judikatury. K ničemu takovému ve vztahu ke sporným otázkám nedošlo. Její
kasační stížnost je tedy podle tohoto ustanovení nepřípustná.
[21] Jediné kasační námitky, se kterými se NSS v prvním rozsudku nevypořádal, jsou ty,
které stěžovatelka neuplatnila ani v žalobě a uplatnila je až v nyní podané kasační stížnosti.
To se týká konkrétně námitky, že si žalovaný nevyhledal obě změnová rozhodnutí, nýbrž
pouze rozhodnutí č. j. MF-38884/2015/34-4, že žalovaný nemá přístup do systému SDSL,
že tento systém nevede žalovaný ale MF a že rozsudkem č. j. 9 As 191/2020 - 76 bylo
porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Tyto námitky nenavazují na jednotlivé
body stěžovatelčiny žaloby. I kdyby se v nyní projednávaném případě nejednalo o opakovanou
kasační stížnost, takové námitky by byly nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Podle uvedených ustanovení nemá žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti
právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[24] Zároveň NSS rozhodl o vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši
5 000 Kč stěžovatelce, a to na základě §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení soud vrátí z
účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu