ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.262.2020:30
sp. zn. 9 As 262/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Energo Příbram,
s. r. o., se sídlem Obecnická 269, Příbram, zast. Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem
se sídlem Kazašská 1425/8, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 127426/2018/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 54 A 185/2018 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen
„žalovaný“) rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání správce konkursní podstaty
úpadce Příbramská teplárenská, a. s. (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a potvrdil
rozhodnutí Městského úřadu Příbram, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne
6. 12. 2017, č. j. MeUPB 110894/2017. Tímto rozhodnutím bylo k žádosti Společenství vlastníků
jednotek domu č. p. X, X, X, ulice X, se sídlem X, (dále jen „SVJ“), vydáno stavební povolení na
stavební úpravu bytového domu za účelem změny v užívání sušárny na plynovou kotelnu,
Příbram VII X, X a X, na pozemcích st. p. X, X a X v katastrálním území X (dále jen „stavba“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal právní předchůdce žalobkyně žalobu
ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Ten usnesením ze dne 16. 12. 2019,
č. j. 54 A 185/2018 - 36, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno se žalobkyní, jelikož ta koupí
obchodního závodu úpadce vstoupila do řízení namísto něj. Krajský soud poté napadeným
rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Shledal, že se žalobkyně jako teplárenská společnost ochrany svých práv k centrálnímu
zdroji tepla dovolávala velmi obecně a ani ve stavebním řízení, ani v řízení soudním nijak blíže
neuvedla, jak konkrétně by se měla stavba dotknout jejích práv jakožto vlastníka soustavy
zásobování tepelnou energií. Podle ustálené judikatury je ale důvodem neúspěchu teplárenských
společností v obdobných případech právě zdůrazňování obecného nesouladu stavebních projektů
s právními předpisy bez současného namítání konkrétního poškození vlastních subjektivních
práv. To, že by její práva měla být stavbou dotčena, nevyplývá ani ze správního spisu. Z obsahu
projektové dokumentace naopak nelze dovodit, že by stavba měla nějak zasáhnout do stávajících
rozvodů a technické infrastruktury rozvodné soustavy.
[4] Ani ohledně nedostatku oprávnění společnosti TO SYSTEM s. r. o. (dále jen
„zmocněnec“) k zastupování SVJ ve stavebním řízení žalobkyně neuvedla, jak se tento nedostatek
mohl dotknout jejích práv. Tato námitka je navíc nedůvodná, jelikož k žádosti o stavební
povolení byla doložena řádná plná moc s jednoznačně vymezeným obsahem a rozsahem
zmocnění pro celé řízení. Stejný závěr platí i pro namítané nedoložení souhlasu spoluvlastníků
společných prostor s provedením stavby, jelikož ani zde žalobkyně neuvádí, jak byla tímto
nedostatkem dotčena na svých subjektivních právech. K žádosti o stavební povolení byl doložen
zápis ze shromáždění vlastníků ze dne 29. 6. 2017, z něhož vyplývá, že se stavbou souhlasilo
94,28 % všech vlastníků (z nichž 66,99 % hlasovalo osobně a 27,29 % hlasovalo v zastoupení),
což je o 19,28 % více, než vyžadují stanovy. Namítanou neplatnost tohoto zápisu nemohl soud
přezkoumat, jelikož rozhodnutí přijatá na shromáždění vlastníků jednotek nejsou přezkoumatelná
ve správním soudnictví.
[5] Nesouhlasil ani s námitkou nesprávně vymezeného okruhu účastníků stavebního řízení,
jelikož nesprávnosti takového vymezení by se měl dovolávat opomenutý účastník, jehož
subjektivní práva byla zkrácena. S právním předchůdcem žalobkyně jako s účastníkem řízení
jednáno bylo, tudíž u ní žádné zkrácení práv v důsledku opomenutí nenastalo. Není zřejmé, jak
by opomenutí některého jiného účastníka mohlo do práv žalobkyně zasáhnout, a jde tedy spíše
o námitku směřující k ochraně veřejného zájmu či k ochraně veřejných subjektivních práv třetích
osob. Stavební úřad navíc vlastníky jednotek neopomněl, jelikož za ně po celou dobu řízení
jednal zmocněnec na základě plné moci, kterou mu udělili všichni vlastníci jednotek.
[6] K námitce porušení §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), uvedl, že přesahuje rámec námitek
podle §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), poněvadž se týká výlučně veřejného zájmu
na ochraně ovzduší a opět nijak nezasahuje do subjektivních práv žalobkyně. Ta jako
podnikatelský subjekt není garantem zákonnosti rozhodování správních orgánů a není oprávněna
ani k podání žaloby ve veřejném zájmu podle §66 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný jí přiznal více práv,
než jí náleží, když podle §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nechal závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší
přezkoumat nadřízeným orgánem ochrany ovzduší. Na závěr neshledal důvodnou ani námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož žalobkyně nemohla být tvrzenými
pochybeními na svých právech nijak přímo dotčena, a proto její námitky nebyly ve stavebním
řízení přípustné a správní orgány k nim neměly přihlížet.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Krajský soud věc nesprávně posoudil a nepřihlédl ke všem v žalobě uváděným námitkám.
Skutečnost, že účastník stavebního řízení je oprávněn uplatňovat pouze námitky podle §114
odst. 1 stavebního zákona, neznamená, že se správní orgány nemusely vypořádat i s dalšími
aspekty, na které poukazovala a které musí posuzovat ex offo. Taková povinnost plyne z §89 odst.
2 správního řádu, jelikož pouze při přezkumu správnosti rozhodnutí je žalovaný zpravidla vázán
námitkami uplatněnými v odvolání. Tato povinnost vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 As 24/2015 - 24. Pokud se správní
orgány jejími námitkami zabývaly a věcné posouzení případu bylo chybné, má takový postup
za následek vadu řízení, pro kterou měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Jelikož
žalovaný několik jejích námitek posoudil nesprávně, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Pokud si vyžádal potvrzení nebo změnu stanoviska dotčeného orgánu, na jehož základě poté věc
nesprávně posoudil, nelze toto pochybení zhojit závěrem krajského soudu, že výše uvedený
postup podle §149 odst. 4 správního řádu vůbec použít nemusel.
[9] Krajský soud nedostatečně prozkoumal plnou moc od SVJ, neboť je zjevné, že v ní není
jednoznačně vymezen její obsah. Touto plnou mocí nebyl zmocněnec oprávněn k některým
jednáním, která za zmocnitele uskutečnil, a to jak k podání žádosti o vydání stavebního povolení
v rozsahu, jaký měla skutečně podaná žádost, tak k jednání vůči jiným osobám než správnímu
orgánu uvedenému v plné moci, tj. stavebnímu úřadu Příbram, a to včetně stěžovatelky samotné.
Nesprávně posoudil i námitku směřující vůči vadnému zápisu ze shromáždění vlastníků. Stavební
úřad na jeho základě nemohl vydat stavební povolení, nýbrž měl vyzvat k nápravě této vady.
Pokud tak neučinil, byl toto pochybení povinen konstatovat žalovaný a prvostupňové rozhodnutí
zrušit. Krajský soud tedy neměl přezkoumat samotné rozhodnutí přijaté na shromáždění
vlastníků jednotek, ale postup stavebního úřadu a žalovaného.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a navrhuje
její zamítnutí. V projednávaném případě nezjistil taková pochybení stavebního úřadu
ani porušení platné právní úpravy, jež by odůvodňovala změnu nebo zrušení prvostupňového
rozhodnutí. Stěžovatelka nijak konkrétně nedoložila, v jaké části odvolání uvedla nezákonnost
napadeného rozhodnutí nebo postupu stavebního úřadu. Proto k ní při svém rozhodování
nepřihlédl. Stěžovatelka dlouhodobě a opakovaně ignoruje §114 odst. 1 stavebního
zákona. V kasační stížnosti není uvedeno, v čem konkrétně spatřuje pochybení při vypořádání
se s námitkou podle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Z jeho rozhodnutí je navíc zřejmé,
že ochrana ovzduší byla během správního řízení prověřována příslušným orgánem. Již ve svém
rozhodnutí stěžovatelku upozornil, že účastník řízení je při podávání námitek limitován
a že je může uplatňovat jen v rozsahu, v jakém je dotčeno jeho právo, a nepřísluší mu postavení
kontrolora správních postupů. Nadto nikde ve správním řízení ani v řízení soudním neuvedla,
jakým způsobem se má čistota ovzduší negativně promítat do jejího práva věcného břemene
či do práva vlastnického. To, že nechal přezkoumat závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší,
nemá na správnost jeho rozhodnutí žádný negativní vliv. Z kasační stížnosti navíc není zřejmé,
jak by se konstatování o užití metodické pomůcky Ministerstva životního prostředí, která byla
podkladem závazného stanoviska, mělo negativně odrážet na správnosti rozhodnutí ve věci,
anebo jak by mělo zasáhnout přímo do jejích práv. Teplárenské společnosti nemohou očekávat,
že odběratelé tepelné energie setrvají po neomezeně dlouhou dobu ve stávajících smluvních
vztazích, a takový účel nesleduje ani §77 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“). Plynová kotelna navíc nebude
napojena na stávající rozvodné zařízení stěžovatelky, jelikož se bude jednat o samostatnou stavbu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné
zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. NSS pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads
58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006
Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný. Krajský soud se vypořádal
se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu, přehledně,
logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek je ostatně
zřejmé, že skutečným obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání
žalobních námitek. Nesouhlas stěžovatelky se závěry krajského soudu nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost (viz rozsudky NSS
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[13] NSS poté přistoupil k posouzení kasačních námitek podřazených pod §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Dle §114 odst. 1 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky proti
projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených
orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou
provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku
nebo stavbě. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení
jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují zákonem daný
rozsah, se nepřihlíží.
[15] Z hlediska věcného posouzení se NSS ztotožňuje s již ustálenou a dlouhodobou
judikaturou, která se vyjadřovala k legitimaci stěžovatelce podobných subjektů. Problematikou
změny způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od centrálního zdroje tepla se již NSS
opakovaně zabýval, a to např. v rozsudcích ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 52/2011 - 159, ze dne
3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010 - 71, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38, či ze dne
27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52.
[16] V obdobném případě jiné poskytovatelky energií NSS konstatoval v rozsudku
č. j. 9 As 238/2015 - 38: „Rozsah skutečností, které byla jak v řízení před správními orgány, tak i v řízení
před krajským soudem, oprávněna namítat, se primárně odvíjí od důvodu jejího účastenství v řízení před správním
orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83). V nyní
souzené věci odvozovala svoje účastenství ve stavebním řízení z titulu práva odpovídajícího věcnému břemenu
a vlastnického práva k části SZTE. Od toho se odvíjí i rozsah veřejných subjektivních práv, která mohla
být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je tak především
efektivní ochrana konkrétních práv osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto rozhodnutí.
Odrazem shora uvedeného je ostatně i dikce ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., dle něhož náleží aktivní legitimace
k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pouze tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.“ V bodu 34. rozsudku ze dne 22. 1. 2015,
č. j. 9 As 67/2014 - 48, NSS uvedl, že „žalobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle
ustanovení §65 s. ř. s. se obecně vždy odvíjí od konkrétního poškození subjektivního veřejného práva žalobce.
Opačný postup by totiž vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost
postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv
vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní
veřejné subjektivní právo.“ Podle rozsudku NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014 - 35,
„skutečnost, že stěžovatelka provozuje SZTE dle energetického zákona ve veřejném zájmu [§2 odst. 2 písm. c)
bod 14] a že SZTE je šetrným systémem dodávek tepelné energie v širší oblasti pro více odběratelů, nedává
stěžovatelce (jako soukromé osobě a podnikateli s tepelnou energií) právo osobovat si oproti jiným subjektům
ochranu veřejných zájmů a oponovat stavebnímu záměru jiných soukromých osob z pozice ochránce veřejných
zájmů.“
[17] Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad stěžovatelku oznámením o zahájení
stavebního řízení poučil, že ve správním řízení může uplatňovat pouze námitky podle §114 odst.
1 stavebního zákona. Citované ustanovení neopravňuje osobu v postavení účastníka řízení
k podání jakýchkoliv námitek, ale jen takových, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech
zakládajících její účastenství (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 1 As 80/2008 - 68, č. 1787/2009 Sb. NSS).
[18] Stěžovatelka nebyla stavebníkem, jemuž by bylo vydané stavební povolení přímo
adresováno. Její postavení ve správním řízení vymezuje okruh jejích práv uvedený ve výše
zmíněné právní úpravě, a tím i okruh námitek, jež je oprávněna vznášet. Má vliv také
na navazující soudní řízení, v němž soud může přezkoumávat toliko vypořádání těch námitek
ve správním řízení, k jejichž vznesení byla oprávněna (viz bod 25 rozsudku NSS ze dne
26. 9. 2018, č. j. 4 As 209/2018 - 34). Mohla být přímo dotčena jedině na právech k centrálnímu
zdroji tepla, pokud by na tomto jejím zařízení byly činěny nějaké zásahy. Ze stavebního povolení
a z přiložené dokumentace vyplývá, že změna způsobu vytápění spočívala v instalaci plynových
kotlů v samostatné místnosti bývalé sušárny, a kolaudační souhlas uvádí toliko provedení trvalého
odpojení od centrálního zdroje tepla. V odvolání ani v žalobě žádné námitky proti projektové
dokumentaci, které by se týkaly zásahu do jejího tepelného zařízení či dotčení tohoto zařízení,
uvedeny nebyly.
[19] V odvolání a v žalobě stěžovatelka vznášela pouze námitky porušení zákona, která
se jejích práv dotknout nemohla. Podle rozsudku č. j. 7 As 108/2010 - 71, pokud by krajský soud
nebo NSS přiznal relevanci takto uplatněným námitkám a věcně je posoudil, dostala
by se z pozice žalobkyně namítající zkrácení svých subjektivních práv do pozice univerzálního
dohlížitele na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení jí však
nepřísluší. Vzhledem k tomu, že není oprávněna ke vznášení námitek jdoucích mimo rozsah
dotčení jejích subjektivních práv (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2017,
č. j. 4 As 124/2017 - 30), nemohl NSS vyhovět námitkám týkajícím se nezákonnosti napadeného
rozhodnutí pro nevypořádání se s §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, neboť jim neodpovídá
žádné její subjektivní právo. NSS odkazuje na výše citovaný rozsudek NSS, č. j.
As 209/2018 - 34, v jehož 23. bodě uvedl, že „námitka stěžovatelky ohledně náležitostí energetického
posudku nemohla být uplatněna s ohledem na ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud ani
žalovaný se tudíž vůbec nemuseli věcně zabývat námitkou stěžovatelky, že nebyla splněna podmínka stanovená
v §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší spočívající v předložení energetického posudku k prokázání ekonomické
nepřijatelnosti. Ustanovení §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší vskutku nezakládá žalobkyni žádné veřejné
subjektivní právo zásobovat fyzické či právnické osoby tepelnou energií (proti jejich vůli), ani právo, aby jako
vlastník SZTE vystupovala k ochraně veřejných zájmů na úseku ochrany ovzduší“.
[20] To se týká i námitky údajně nedostatečného zmocnění, k níž se krajský soud vyjádřil
v 25. bodě rozsudku, kde nad rámec odůvodnění uvedl, že plná moc udělená zmocněnci
má jednoznačně vymezený obsah a je udělena s rozsahem pro celé správní řízení. Stejně
tak se NSS neztotožňuje ani s tvrzením, že správní orgány měly shledat, že zápis ze shromáždění
vlastníků byl vadný, a že se s touto námitkou krajský soud nevypořádal. S námitkou ohledně
účasti na shromáždění se krajský soud vypořádal v bodě 26. napadeného rozsudku, kde uvedl,
že ze zápisu ze shromáždění vlastníků vyplývá, že 66,99 % vlastníků bylo hlasování přítomno
osobně a dalších 27,29 % hlasovalo v zastoupení. Stěžovatelka sice uvádí, že se nedomáhala
přezkoumání samotného rozhodnutí SVJ, její žalobní námitka týkající se neplatnosti zápisu však
proti němu fakticky směřuje. Krajský soud ji proto správně poučil, že není oprávněn
přezkoumávat samotné rozhodnutí SVJ, jelikož tento přezkum spadá pod pravomoc civilního
soudnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016,
sp. zn. 26 Cdo 5024/2015). Námitka ohledně vad zápisu ze shromáždění vlastníků proto není
důvodná.
[21] Výše uvedené hodnocení kasačních námitek stěžovatelky ve svém výsledku neodůvodňuje
ani oprávněnost její další kasační námitky o vadách správního řízení, spočívajících v porušení §89
odst. 2 správního řádu o právu na odvolací přezkum v souladu s právními předpisy a povinnost
přezkumu závazných stanovisek nadřízeným správním orgánem dle §149 odst. 4 správního řádu.
Krajský soud správně dovodil, že nebyla-li stěžovatelka oprávněna hájit veřejné zájmy
a nesměřují-li její odvolací námitky týkající se nezbytnosti přezkumu uvedených stanovisek
nadřízeným správním orgánem k ochraně jejích věcných práv, nestíhala žalovaného povinnost
iniciovat přezkumné řízení uvedeného stanoviska. Ke stejnému závěru NSS dospěl již v rozsudku
ze dne 3. 8. 2016, č. j. 1 As 258/2015 - 37. Ačkoliv tuto povinnost neměl, postoupil žalovaný
závazné stanovisko Městskému úřadu Příbram, odboru životního prostředí, který závazné
stanovisko svým stanoviskem ze dne 17. 8. 2018, č. j. 108862/2018/KUSK, potvrdil. Na základě
tohoto stanoviska pak žalovaný vydal napadené rozhodnutí. V tomto postupu nespatřuje NSS
žádné pochybení ze strany žalovaného. Co se týče samotného stanoviska nadřízeného orgánu
ochrany ovzduší, NSS odkazuje na výše citovanou judikaturu, podle které stěžovatelce nenáleží
žádné subjektivní právo, na jehož základě by se mohla domáhat jeho nesprávnosti.
[22] Krajský soud tedy správně posoudil otázku přípustnosti námitek ve stavebním řízení
a správně vysvětlil, z jakých důvodů není stěžovatelka napadeným rozhodnutím přímo dotčena
na svých subjektivních právech. Námitky ohledně nesprávného právního posouzení a vad řízení
před správními orgány tak NSS neshledal důvodnými.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu