ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.33.2021:26
sp. zn. 9 As 33/2021 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Z. H., zast. Mgr. Jiřím
Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 9. 2018, č. j. 039193/2018/KUSK-DOP/HOL, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) P.
L., II) J. L., III) M. U., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 54 A 169/2018 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem
Na Flusárně 168, Příbram, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Obecní úřad Lazsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 22. 8. 2013,
č. j. LAZS/131/2013, rozhodl na základě žádosti skupiny osob (mezi nimiž byly i osoby
zúčastněné na řízení I) a II), že pozemky parc. č. X, X, X, X, X, X a X v katastrálním území X
prochází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce jako vlastník pozemků parc. č. X a X
odvolání, na jehož základě žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 22. 1.
2014, č. j. 142121/2013/KUSK-DOP/HOL. Správní orgán I. stupně poté rozhodnutím ze dne
5. 5. 2014, č. j. LAZS/131/2013 (dále jen „rozhodnutí ze dne 5. 5. 2014“), opět rozhodl, že
dotčenými pozemky prochází veřejně přístupná účelová komunikace. Odvolání žalobce proti
tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015, č. j. 083819/2014/KUSK-
DOP/HOL, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného
podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který je rozsudkem
ze dne 16. 8. 2017, č. j. 48 A 2/2016 - 63, zrušil pro jeho částečnou nepřezkoumatelnost týkající
se odůvodnění nutnosti komunikační potřeby. Žalovaný poté zrušil rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ze dne 5. 5. 2014. Ten rozhodnutím ze dne 12. 2. 2018, č. j. LAZS/131/2013 (dále jen
„rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018“), opět rozhodl o existenci veřejně přístupné účelové komunikace
na dotčených pozemcích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím uvedeným v záhlaví.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu ke krajskému soudu, který rozsudkem
uvedeným v záhlaví napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský
soud zamítl námitku týkající se povolené stavby oplocení na části žalobcových pozemků
i námitku nesouhlasu žalobce a předchozích vlastníků s užíváním pozemků.
[3] Dospěl však k závěru, že správní orgán I. stupně poté, co žalovaný zrušil jeho předešlé
rozhodnutí, nepromítl do výroku rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 změny ohledně toho, že veřejně
přístupná účelová komunikace již nemá zasahovat do části pozemků parc. č. X a X, jež mají být
dle tvrzení žalobce oploceny. Tuto chybu nenapravil ani žalovaný. Ve výroku rozhodnutí ze dne
12. 2. 2018 je uvedeno, že „pozemky parc. č. X, X, X, X, X, X a X v k. ú. X prochází veřejně přístupná
účelová komunikace ve smyslu ust. §7 odst. 1 [zákona o pozemních komunikacích], neboť předmětná
komunikace splňuje zákonné znaky veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu platné právní úpravy a
ustálené judikatury. Na vlastníka předmětné veřejné účelové komunikace se plně vztahují povinnosti a omezení
vyplývající z práva obecného užívání pozemních komunikací dle §19 zákona o pozemních komunikacích. Tento
právní stav trvá minimálně od roku 1976.“ Tento výrok neobsahuje přesnější vymezení průběhu
veřejně přístupné účelové komunikace a její šíře. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že veřejně
přístupná účelová komunikace zasahuje pouze část některých z uvedených pozemků. Tento
nedostatek nenapravuje ani přiložená ortofotomapa, jelikož odkaz na ni není součástí samotného
výroku. Vyznačení veřejně přístupné účelové komunikace v této mapě nelze považovat za
dostatečně určité. Vyznačená červená čára znázorňující veřejně přístupnou účelovou komunikaci
např. zasahuje i stavební parcely č. X a X, které jsou zastavěny. Vyznačení neobsahuje ani
vymezení šíře dané komunikace. Popis průběhu veřejně přístupné účelové komunikace a její šíře
pouze v odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za dostatečné.
[4] Z judikatury správních soudů plyne, že silniční správní úřad musí vyslovit jasný závěr
o tom, zda a jaká pozemková komunikace (v jaké trase a šíři) vede k určitým nemovitostem.
Dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2009, č. j. 22 Ca 333/2008 - 46, v řízení
o určení právního vztahu ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jehož předmětem je existence veřejně
přístupné účelové komunikace dle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, musí být výrok
rozhodnutí určitý a konkrétní, aby v budoucnu nemohla vzniknout pochybnost o tom,
kde přesně je veřejně přístupná účelová komunikace na dotčených pozemcích situována a v jaké
délce a šířce přes tyto pozemky vede. Deklaratorní povaha rozhodnutí nezmenšuje význam
výroku, jenž je rozhodný pro posouzení překážky věci rozhodnuté nebo pro případné další
správní řízení. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 22. 1. 2015,
č. j. 8 As 36/2014 - 68, zakládá pravomocné rozhodnutí deklarující existenci veřejně přístupné
účelové komunikace na určitém pozemku překážku věci rozhodnuté pouze tehdy, pokud přesně
vymezuje, kudy účelová komunikace na daném pozemku vede. Pokud tedy správní rozhodnutí
přesně nevymezí průběh účelové komunikace, jejíž existenci deklaruje, nemůže vyvolat právní
jistotu vlastníků dotčených pozemků ani uživatelů účelové komunikace, jelikož nebrání budoucím
sporům ohledně rozsahu práv a povinností spojených s užíváním této komunikace.
I dle rozsudku NSS ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 195/2015 - 30, je pravomocné rozhodnutí
deklarující existenci veřejně přístupné účelové komunikace závazné pouze v případě, že jeho
výrok přesně vymezuje, kudy účelová komunikace na daném pozemku vede. Též dle rozsudku
NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64, je správní orgán povinen vymezit, kde je zcela
přesně účelová komunikace situována, tj. uvést údaje, v jaké délce a šířce a na jakých konkrétních
částech dotčených pozemků vede. Výrok rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 nesplňuje tyto požadavky
na určitost, konkrétnost a srozumitelnost. Veřejně přístupná účelová komunikace nemá
dle odůvodnění rozhodnutí zahrnovat pozemky parc. č. X a X v celé jejich šíři. Na obou
pozemcích se nachází fakticky v terénu zpevněná komunikace i v těch částech, které již veřejně
přístupnou účelovou komunikaci netvoří z důvodu nenaplnění požadavku na nezbytnou
komunikační potřebu. Za těchto okolností krajský soud rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 vyhodnotil
jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalovaný pochybil tím, že tuto vadu nenapravil.
[5] S žalovaným nelze souhlasit, že účelem správního řízení bylo pouze určit, zda
se na dotčených pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, s tím, že její
konkrétní polohu a rozsah bude třeba zjistit v dalším řízení. Smyslem žádosti žadatelů bylo nejen
to, aby správní orgán I. stupně určil, zda se na dotčených pozemcích veřejně přístupná účelová
komunikace nachází, ale v případě, že nezasahuje některý z pozemků celý, i to, aby určil, kudy
přesně prochází. Pokud správní orgán I. stupně nesplnil úlohu, která mu ze zákona přísluší, nelze
akceptovat, že žalovaný odkázal žadatele na to, aby si podali další žádost o určení přesného
průběhu veřejně přístupné účelové komunikace.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž
důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel byl předešlým rozsudkem krajského soudu č. j. 48 A 2/2016 - 63 zavázán,
aby se řádně vypořádal s argumentací žalobce o dostatečnosti spojení budov č. p. X, X, X a X
s veřejnou komunikací. Pokud krajský soud v předešlém rozsudku vyslovil nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pouze v tom, že byla nedostatečně vypořádána námitka alternativní cesty,
resp. komunikační potřeby, pak byl oprávněn v napadeném rozsudku přezkoumat pouze to, zda
byl tento závazný právní názor respektován. Touto otázkou se však krajský soud vůbec
nezabýval. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění a odchýlení
se od závazného právního názoru, který krajský soud zaujal v dřívějším rozsudku. Pokud
v napadeném rozsudku přidal další, dříve nevyslovený právní názor, jde o nesprávné posouzení
právní otázky.
[8] Napadený rozsudek byl odůvodněn pouze tím, že výrok rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018
nedostojí nárokům na určitost, konkrétnost a srozumitelnost, a to zejména s ohledem
na skutečnost, že veřejně přístupná účelová komunikace nemá dle odůvodnění daného
rozhodnutí zahrnovat pozemky parc. č. X a X v celé jejich šíři. Dle §142 odst. 1 správního řádu
má správní orgán rozhodnout, zda určitý právní vztah vznikl, zda trvá, nebo zda zanikl.
Deklaratorním rozhodnutím se pouze osvědčuje existence veřejně přístupné účelové komunikace,
nikoli její umístění na pozemku. Geodetické zaměření skutečného stavu komunikace překračuje
hranice deklaratorního řízení. Konkrétní vymezení veřejně přístupné účelové komunikace
na konkrétním pozemku by bylo rozhodnutím konstitutivním. Dle rozsudku NSS ze dne
31. 1. 2019, č. j. 2 As 66/2018 - 70, se dokazování, zda jde o účelovou komunikaci, zpravidla
provádí místním šetřením a nařízením ústního jednání. V takovém případě není nutné provádět
geodetické zaměření, v jakých rozměrech komunikace na pozemku existuje. I z rozsudku NSS
ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 As 95/2017 - 34, je nesporné, že se řízení vede o tom, že pozemek
je stálou a patrnou cestou, a nikoliv o její šíři či ztvárnění. Zákonnými znaky účelové komunikace
jsou stálost a patrnost dopravní cesty v terénu, účel vymezený v zákoně, souhlas vlastníka
s obecným užíváním cesty a naplňování nutné komunikační potřeby, nikoli tedy její šíře či její
konkrétní umístění. V přezkoumávaném rozhodnutí byl prokázán skutkový stav existence znaku
zřetelnosti v terénu, který byl též zachycen ve správním spise příslušnými důkazy. Tím, že soud
pominul nutný, zjištěný a prokázaný znak zřetelnosti v terénu veřejně přístupné účelové
komunikace, se dopustil nesprávného posouzení právní otázky.
[9] Krajský soud nesprávně posoudil i právní otázku rozsahu odůvodnění zjištěného
skutkového stavu. Podle konstantní judikatury je správní rozhodnutí dostatečně odůvodněno, je-
li patrno, a to i z obsahu správního spisu, co je jeho předmětem. Je-li přílohou správního
rozhodnutí ortofotomapa s vyznačenou komunikací a je-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí
výslovně uvedeno, jak veřejně přístupná účelová komunikace prochází rozhodnými pozemky,
pak je rozhodnutí dostatečně odůvodněné a přezkoumatelné.
[10] Stěžovatel napadá i výrok ohledně nákladů řízení a požaduje náhradu nákladů řízení
před krajským soudem. Soudní řízení není dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, pokračováním správního řízení. Dle §60 s. ř. s.
se správnímu orgánu přiznává zákonný nárok na náhradu nákladů, které by nevznikly,
kdyby nebyla podána žaloba. Náhradu nákladů stěžovatel uplatňuje jako paušální náhradu
za písemné úkony vyvolané jednáním žalobce.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Ztotožňuje se se závěrem
krajského soudu, že rozhodnutí správních orgánů v projednávaném případě nenastolilo právní
jistotu ohledně otázky, kudy a v jaké šíři vede veřejně přístupná účelová komunikace. Řešení této
otázky zůstalo nejisté jak pro žadatele, kteří se dovolávali potřeby využití veřejně přístupné
účelové komunikace, tak pro žalobce, jehož vlastnické právo je existencí veřejně přístupné
účelové komunikace dotčeno. Rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 spory mezi účastníky řízení
nevyřešilo, ačkoliv tak mohlo učinit, pokud by výrok dostatečně stanovil, kudy sporná účelová
komunikace vede. Dále žalobce polemizuje se závěrem správních orgánů a krajského soudu,
zda byl v nyní projednávané věci naplněn předpoklad existence nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby.
[12] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu
skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu
ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz např. rozsudky NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek nelze považovat
za nepřezkoumatelný. Krajský soud srozumitelně zdůvodnil, z jakého důvodu zrušil
stěžovatelovo rozhodnutí. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost (viz rozsudky
NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[16] Dle stěžovatele se krajský soud odchýlil od závazného právního názoru, který vyslovil
v předešlém rozsudku č. j. 48 A 2/2016 - 63. V něm ho zavázal k tomu, „aby se řádně vypořádal
s argumentací žalobce o dostatečnosti spojení budov č. p. X, X, X a X s veřejnou komunikací prostřednictvím jím
akceptované komunikace, resp. aby se v případě dané komunikace odpovídajícím způsobem zabýval naplněním
znaku nutné komunikační potřeby, kterou je nutno při posuzování charakteru účelové komunikace zkoumat
vždy, a to i bez ohledu na souhlas vlastníka takové komunikace s jejím užíváním.“ V nyní napadeném
rozsudku ale rozhodnutí stěžovatele zrušil, jelikož nenapravil nedostatek určitosti, konkrétnosti a
srozumitelnosti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 12. 2. 2018. K této námitce
je třeba uvést, že při napadení rozhodnutí vydaného správním orgánem poté, co bylo již jeho
předchozí rozhodnutí správním soudem zrušeno, není správní soud při přezkumu následně
vydaného rozhodnutí povinen přezkoumat toto rozhodnutí jen v rozsahu, v jakém zrušil dřívější
rozhodnutí. Závaznost zrušujícího rozsudku ve smyslu §78 odst. 5 s. ř. s. nelze chápat tak, že
krajský soud není oprávněn nově vydané správní rozhodnutí zrušit pro nově zjištěné vady. Pokud
správní soud zjistí pochybení správních orgánů, ke kterému došlo v řízení po zrušení dřívějšího
rozhodnutí, je oprávněn správní rozhodnutí pro toto pochybení zrušit.
[17] Krajský soud nyní rozhodnutí stěžovatele zrušil, jelikož nenapravil pochybení správního
orgánu I. stupně ohledně nedostatečně přesného výroku rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018. Správní
orgán I. stupně na straně páté odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 118 a násl. správního spisu)
vymezil, jak prochází veřejně přístupná účelová komunikace dotčenými pozemky.
Změna ve vedení veřejně přístupné účelové komunikace oproti předešlému řízení je zjevná
i z ortofotomapy (č. l. 125 správního spisu, dřívější ortofotomapa na č. l. 78), která tvoří přílohu
rozhodnutí. Jak z ortofotomapy, tak z odůvodnění rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 je zjevné,
že účelová komunikace nemá zasahovat do části pozemků parc. č. X a parc. č. X. Nicméně tato
skutečnost nebyla uvedena ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Dle něj má účelová
komunikace nadále přes výše zmíněné pozemky vést bez toho, aby byla zpřesněna její šíře
a přesné umístění. K této skutečnosti se krajský soud nemohl vyjádřit v dřívějším rozsudku,
jelikož tehdy nebyla veřejně přístupná účelová komunikace zúžena, jak je tomu v odůvodnění
rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 a v aktuální ortofotomapě. Nepromítnutí změny ohledně zúžení
účelové komunikace do výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně zapříčinilo nově vzniklou
vadu rozhodnutí, se kterou se krajský soud musel vypořádat.
[18] Stěžovatel tvrdí, že v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 byl správní orgán I. stupně povinen
pouze osvědčit existenci veřejně přístupné účelové komunikace, nikoliv provést její konkrétní
vymezení na konkrétním pozemku. V nyní projednávané věci není sporná skutečnost,
že v případě rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 se jednalo o rozhodnutí deklaratorní povahy.
Deklaratorním rozhodnutím se podle §142 odst. 1 správního řádu určuje vznik, trvání,
nebo zánik určitého právního vztahu. Deklaratorní rozhodnutí tedy staví najisto určitý
právní stav, který existoval již před jeho vydáním. Nejvyšší správní soud nemá důvod
se v nyní projednávaném případě odchýlit od závěru uvedeného v bodě 31. rozsudku NSS
č. j. 8 As 36/2014 - 68: „Rozhodnutí, které přesně nevymezí průběh účelové komunikace, jejíž existenci
deklaruje, neslouží právní jistotě vlastníků dotčených pozemků, ani uživatelů účelové komunikace, neboť nebrání
budoucím sporům ohledně rozsahu práv a povinností spojených s užíváním této komunikace. Takové rozhodnutí
proto ani nemůže představovat překážku věci rozhodnuté.“ Výrok správního rozhodnutí vydaného
dle §142 odst. 1 správního řádu, jehož předmětem je existence veřejně přístupné účelové
komunikace, musí být dle bodu 30. výše uvedeného rozsudku „určitý, srozumitelný a konkrétní tak,
aby nemohla ani v budoucnu vzniknout pochybnost o tom, kde je zcela přesně daná účelová komunikace
situována, v jaké délce, šířce a po jakých zcela konkrétních částech jí dotčených pozemků vede.“
[19] Výrok rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, dle kterého „pozemky parc. č. X, X, X, X, X, X a X v
k. ú. X prochází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu ust. §7 odst. 1 [zákona o pozemních
komunikacích]“, výše uvedené požadavky nesplňuje. Průběh veřejně přístupné účelové komunikace
v tomto výroku není dostatečně vymezen, aby zabránil možným budoucím sporům ohledně jeho
zpřesnění. V odůvodnění rozhodnutí je stanoveno, že veřejně přístupná účelová komunikace má
zahrnovat pozemky parc. č. X a X pouze v určité části. Na straně páté rozhodnutí ze dne 12. 2.
2018 je uvedeno, že na pozemku parc. č. X má účelová komunikace vést podél zdi obecního
úřadu na jedné straně v šíři 3,5 metrů směrem k zahradě č. p. X. Přes roh budovy obecního úřadu
má pokračovat v šíři 3,5 metrů po obvodu budovy na pozemek parc. č. X. U pozemku parc. č. X
je uvedeno, že účelová komunikace přes něj má vyústit v šíři 3,5 metrů na pozemek parc. č. X,
kde je ukončena souběžně se vjezdem na tento pozemek, přičemž konec komunikace zasahuje i
na pozemek parc. č. X. Toto zpřesnění vedení veřejně přístupné účelové komunikace však není
uvedeno ve výroku rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018. Výrok, který uvádí, že veřejně přístupná
účelová komunikace prochází přes dotčené pozemky, bez bližší specifikace vedení účelové
komunikace, je správný v případě, kdy jako účelová komunikace slouží celé dotčené pozemky
(srov. bod [27] rozsudku NSS ze dne 12. 9. 2018, č. j. 4 As 146/2018 - 47). Podrobné vymezení
účelové komunikace by též nebylo třeba, pokud by se jednalo o řízení, ve kterém je existence
účelové komunikace posuzována pouze jako předběžná otázka a rozhodnutí o ní nemá
deklaratorní povahu (srov. bod [33] rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2013, č. j. 1 As 3/2013 - 191).
Ani o jeden z těchto případů však v nyní posuzované věci nejde. Správní orgán I. stupně byl
proto povinen ve výroku rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 uvést, kudy konkrétně veřejně přístupná
účelová komunikace po uvedených pozemcích vede.
[20] Tvrzení, že konkrétní vymezení veřejně přístupné účelové komunikace na konkrétním
pozemku by z deklaratorního rozhodnutí učinilo rozhodnutí konstitutivní, je mylné.
Konstitutivní rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší právní vztah. Rozhodnutí, které dostatečně
konkretizuje vedení veřejně přístupné účelové komunikace, žádný právní vztah nezakládá,
nemění a ani jej neruší, pouze deklaruje přesné vymezení dané komunikace. I při přesném
vymezení vedení veřejně přístupné účelové komunikace by tak rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018
zůstalo rozhodnutím deklaratorním. Jelikož stěžovatel nedostatečnou konkretizaci veřejně
přístupné účelové komunikace ve výroku rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018 nenapravil, krajský soud
správně jeho rozhodnutí zrušil.
[21] K tvrzení, že ve správním řízení byl dokázán skutkový stav ohledně existence znaku
zřetelnosti účelové komunikace v terénu, který byl též zachycen ve správním spise příslušnými
důkazy, je třeba uvést, že krajský soud stěžovatelovo rozhodnutí nezrušil, protože by dostatečně
neprokázal existenci tohoto zákonného znaku účelové komunikace. Krajský soud napadené
rozhodnutí zrušil, jelikož bylo nepřezkoumatelné kvůli vadě jeho výroku. I v případě,
kdy je prokázán znak veřejně přístupné účelové komunikace spočívající v její zřetelnosti v terénu,
může být správní rozhodnutí zrušeno pro jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek NSS
č. j. 2 As 337/2016 - 64).
[22] Ohledně namítaného rozsudku NSS č. j. 2 As 66/2018 - 70 je třeba uvést, že v tehdejším
případě krajský soud zrušil rozhodnutí správního orgánu, jelikož neprovedl dostatečné
dokazování ohledně faktického stavu účelové komunikace a dostatečně nezdůvodnil nutnou
komunikační potřebu. Nicméně i v tehdejším případě NSS v bodě [36] rozsudku dospěl k závěru,
že správní orgány pochybily, když nezkoumaly, v jaké faktické šíři může účelová komunikace
naplnit nutnou komunikační potřebu přilehlých nemovitostí. Z tohoto rozsudku proto neplyne
závěr, který z něj vyvozuje stěžovatel. K námitce ohledně rozsudku NSS č. j. 7 As 95/2017 - 34
je třeba uvést, že se tento rozsudek zabýval pouze splněním zákonných znaků účelové
komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a nikoliv vymezením
účelové komunikace ve výroku.
[23] Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozsahu odůvodnění
zjištěného skutkového stavu, jelikož přílohou prvostupňového rozhodnutí byla ortofotomapa
s vyznačenou účelovou komunikací, a rozhodnutí proto bylo dostatečně odůvodněné
a přezkoumatelné. Nejvyšší správní soud ani tuto námitku neshledal důvodnou. Jak správně uvedl
krajský soud, ačkoliv je ortofotomapa přílohou rozhodnutí ze dne 12. 2. 2018, odkaz na ni není
uveden přímo ve výroku, nýbrž pouze v seznamu příloh tohoto rozhodnutí. Odkaz
na ortofotomapu tak není součástí závazného výroku. Ani samotná ortofotomapa neobsahuje
přesné znázornění veřejně přístupné účelové komunikace. Jak uvedl již krajský soud v bodě 54.
napadeného rozsudku, vedení veřejně přístupné účelové komunikace v ortofotomapě nebylo
vyznačeno dostatečně přesně. Červená čára znázorňující účelovou komunikaci totiž zasahuje
i přímo do budovy č. p. X a X. Neupřesňuje též šíři veřejně přístupné účelové komunikace.
K námitce, že v odůvodnění rozhodnutí je výslovně uvedeno, jak veřejně přístupná účelová
komunikace prochází rozhodnými pozemky, je třeba uvést, že toto vymezení není bez jeho
promítnutí do výroku rozhodnutí samo o sobě dostačující.
[24] Stěžovatel dále namítá, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, které vznikly
podáním žaloby. Nejvyšší správní soud připomíná, že dle §60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, ten účastník, který měl ve věci plný úspěch,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní projednávaném případě měl úspěch
žalobce, a proto mu krajský soud přiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud tedy nepochybil,
když rozhodl, že stěžovatel nárok na náhradu nákladů řízení nemá.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek krajského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[27] Žalobce měl ve věci plný úspěch, má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu
nákladů, které v tomto řízení důvodně vynaložil. Tyto náklady se sestávají z odměny zástupce
žalobce Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, který v řízení učinil
jeden právní úkon, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5,
aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč. Dále žalobci náleží
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem
k tomu, že zástupce žalobce již v řízení před krajským soudem doložil (č. l. 8 spisu krajského
soudu), že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), je tato odměna a náhrada
hotových výdajů navýšena o částku odpovídající DPH v sazbě 21 %. Celková výše odměny tedy
činí 4 114 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta
v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[28] Osoby zúčastněné na řízení mají dle §60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo
na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud
uložil. V tomto řízení však nebyly osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti,
a proto NSS rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu