ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.95.2017:34
sp. zn. 7 As 95/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) Mgr. Z. S.,
a b) Bc. P. S., oba zastoupeni Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37,
České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního
stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. C.,
II) Ing. M. Š. a III) Ing. Mgr. L. Š., zastoupena Mgr. Michalem Postlem, advokátem se sídlem
Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2017, č. j. 50 A 44/2016 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Obecní úřad Holubov (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 7. 10. 2015
rozhodnutí sp. zn. 179/2015, jímž podle §142 odst. 1 správního řádu rozhodl o tom,
že na pozemcích p. č. X (jehož vlastníky jsou žalobci) a p. č. X (jehož vlastníkem je osoba
zúčastněná na řízení I), oba v k. ú. X, obec Holubov, neexistuje veřejně přístupná účelová
komunikace ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podaly osoby zúčastněné na řízení II a III
odvolání. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu
podstatných vad zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
[3] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 179/2015, správní orgán I. stupně opětovně
rozhodl, že na předmětných pozemcích p. č. X a p. č. X neexistuje veřejně přístupná účelová
komunikace ve smyslu §7 zákona o pozemních komunikacích.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podaly osoby zúčastněné na řízení II a III
odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 9. 2016,
č. j. KUJCK/120744/2016/ODSH. Žalovaný dospěl k závěru, že byly naplněny všechny čtyři
znaky účelové komunikace: zřetelnost v terénu, naplnění účelu stanoveného v zákoně, souhlas
vlastníka pozemku dotčeného obecným užíváním, jakož i nutná komunikační potřeba. Proto výrok
napadeného rozhodnutí změnil tak, že předmětné pozemky slouží jako účelová komunikace
veřejně přístupná ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
II.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích. Podle žalobců nebyly splněny přinejmenším tři znaky účelové komunikace.
Komunikace není zřetelná v terénu, dále absentuje souhlas vlastníků a nebyla naplněna ani
podmínka nezbytné komunikační potřeby. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem
ze dne 27. 2. 2017, č. j. 50 A 44/2016 - 37, žalobu zamítl. Podle krajského soudu byly naplněny
uvedené znaky účelové komunikace. Ze spisového materiálu vyplývá, že komunikace je zřetelná
v terénu; jedná se o stálou a v terénu patrnou cestu. Ze spisového materiálu dále vyplývá,
že souhlas byl udělen právními předchůdci vlastníků dotčených pozemků, přičemž podle
judikatury takový souhlas přechází i na jejich právní nástupce. Podle krajského soudu byl naplněn
i znak nutné komunikační potřeby. Komunikace slouží jako jediný přístup pro několik nemovitostí
(mj. pro pozemek ve spoluvlastnictví osob zúčastněných na řízení II a III).
III.
[6] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali proti rozsudku městského soudu v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V prvním stížním bodě brojili
proti závěru krajského soudu, že předmětná komunikace (na pozemcích p. č. X a p. č. X) je stálou
a v terénu patrnou cestou. V dalším stížním bodě stěžovatelé namítali nesprávné hodnocení
existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Přístup na pozemek osob
zúčastněných na řízení II a III lze realizovat i přes jiné pozemky a není tak splněna podmínka
nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. V této souvislosti poukazovali na možnost
zajištění přístupu přes jiné pozemky. Dovozovali zkrácení svého vlastnického práva. V dalším
stížním bodě stěžovatelé brojili proti vymezení rozsahu účelové komunikace. Z uvedených
důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle
jeho názoru byly naplněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Komunikace
slouží pro přístup k nemovitostem jiných vlastníků. Dodal, že alternativní přístup k okolním
pozemkům nebyl ve správním řízení prokázán. Navrhl kasační stížnost zamítnout.
[8] Osoba zúčastněná na řízení II podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedla,
že byly kumulativně naplněny znaky veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu §7
odst. 1 zákona o pozemích komunikacích. Cesta v terénu byla stálá a patrná, byl udělen
konkludentní souhlas s obecným užíváním a cesta sloužila ke spojení jednotlivých nemovitostí.
Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Osoba zúčastněná na řízení III ve svém vyjádření ke kasační stížnosti rovněž uvedla,
že se ztotožňuje se závěrem o existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Přístup přes jiné
pozemky možný není. Soukromoprávní dohody, které umožňují některým dalším vlastníkům
přístup na jejich pozemky, vznikly účelově, aby stěžovatelé mohli argumentovat tím,
že komunikace slouží pouze pro pozemek osob zúčastněných na řízení II a III. Komunikace byla
jako veřejná užívána několik desetiletí před uzavřením soukromoprávních dohod. Navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se nemohl zabývat námitkami poukazujícími
na nesprávný rozsah vymezení účelové komunikace (stěžovatelé namítali, že veřejně přístupná
účelová komunikace na pozemku p. č. X měla být deklarována pouze o šířce 2,5 m a nikoliv
na celém pozemku), takové námitky totiž stěžovatelé explicitně neuvedli v žalobě.
[13] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná mimo jiné tehdy, opírá-li
se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[14] Např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, zdejší soud uvedl,
že „Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné.“ V rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, pak zdejší
soud uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před
Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány
krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů
k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně,
do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno
uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení
o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno“ (srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatelé namítali nesplnění
zákonných znaků účelové komunikace.
[16] Podle §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pozemní komunikací dopravní
cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných
pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
[17] Podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní
komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto
nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi
nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může
na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České
republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně
nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu
na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
[18] Z konstantní judikatury zdejšího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2015, č. j. 6 As 280/2014 - 62, ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 252/2015 - 25,
ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 As 19/2016 – 24 atp.) vyplývá, že účelovou komunikací se stává cesta
v okamžiku, kdy jsou kumulativně (současně) splněny čtyři znaky: jedná se o 1) stálou a v terénu
patrnou dopravní cestu, která 2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž 3) její vlastník dal
souhlas k obecnému užívání své cesty veřejnosti a zároveň 4) tato cesta naplňuje nutnou
komunikační potřebu.
[19] Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že nebyl splněn první znak veřejně přístupné
účelové komunikace. Této námitce zdejší soud nepřisvědčil.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem a žalovaným, že z obsahu
správního spisu (zejména z Protokolu o místním šetření ze dne 26. 8. 2015 a z přiložené
fotodokumentace) vyplývá, že na předmětných pozemcích p. č. X a p. č. X se nachází stálá
a v terénu patrná cesta. Na pozemcích jsou umístěny dvě zpevněné části komunikace propojené
zatravněným pásem, na němž jsou viditelné koleje od dopravních prostředků. I sám stěžovatel
do označeného protokolu mj. uvedl, že: „[v]iditelné vyjeté koleje jsou od mého vozidla nebo od vozidel osob,
kterým zde jízdu nebo parkování dovolím.“ Znak patrnosti v terénu přitom dle judikatury zdejšího
soudu může splňovat i travnatý pás, pokud je průběh cesty dostatečně stálý a patrný z tvaru
pozemku, resp. jeho fyzicky vymezené části (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 10 As 41/2014 - 39 a odbornou literaturu, např. ČERNÍNOVÁ, M.,
ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2015, 528 s., s. 44 - 46).
[21] Stěžovatelé dále namítali, že nebyl splněn znak nutné komunikační potřeby.
[22] Z judikatury vyplývá, že znak nutné komunikační potřeby se zkoumá ve vztahu
ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015 - 14).
Z judikatury dále vyplývá, že podmínka nutné komunikační potřeby je splněna mj. tehdy, pokud
se v dané lokalitě nenachází alternativa k předmětné komunikaci, o níž by bylo možné vzhledem
ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat (srov. také rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012 - 42).
[23] V nyní projednávané věci je ze spisového materiálu zřejmé, že předmětná komunikace
na pozemcích p. č. X a p. č. X je komunikací zajišťující přístup mj. i na pozemek
ve spoluvlastnictví osob zúčastněných na řízení II a III (pozemek p. č. X). Zdejší soud
se ztotožňuje se žalovaným a krajským soudem, že předmětná komunikace je jedinou (existující)
komunikací zajišťující přístup k uvedenému pozemku. V daném území neexistuje žádná jiná
alternativní komunikace. Pokud stěžovatelé výslovně poukazovali na přístup přes pozemek
p. č. X, je třeba uvést, že kolem toho pozemku je plot (s betonovou podezdívkou), přičemž ani
na něm neexistuje žádná alternativní přístupová komunikace. Podle judikatury správních soudů by
o alternativní komunikaci bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by taková komunikace již
reálně existovala. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 8 As 32/2015 - 32, kde se mj. uvádí, že „Úvaha o případném vytvoření nové komunikace na jiných
pozemcích (…) nemůže být v tomto ohledu dostatečná, neboť pro nenaplnění znaku nutné komunikační potřeby
totiž musí alternativní cesta reálně existovat. V projednávané věci však tomu tak není. Pokud by v budoucnu došlo
k vytvoření takové komunikace, nelze samozřejmě vyloučit, že by to mohlo ovlivnit závěry týkající se nezbytné
komunikační potřeby (resp. samotné sporné povahy dané komunikace), nicméně aktuálně tyto úvahy nemohou
jakkoliv zpochybnit zákonnost napadených rozhodnutí správních orgánů a městského soudu.“ Judikatura
zdejšího soudu přitom požaduje i to, aby alternativní (existující) komunikace zajišťovala
plnohodnotné spojení. Jak uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2010,
č. j. 5 As 3/2009 - 76, „omezení přístupu na předmětnou veřejně přístupnou účelovou komunikaci by bylo
možno vyhovět, ovšem pouze za předpokladu, že by bylo pravdivé jejich tvrzení, že přístup k nemovitostem
ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení je zajištěn po jiné veřejně přístupné účelové komunikaci, která je stejné
nebo srovnatelné kvality a která šetrněji zasahuje do vlastnického práva stěžovatelů, resp. do jejich práva
na ochranu soukromí a zajištění pohody bydlení. Existovala-li by totiž jiná srovnatelná alternativa pro zajištění
plnohodnotného komunikačního spojení nemovitostí ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení, která by současně
šetrněji zasahovala do oprávněných zájmů stěžovatelů, bylo by jí třeba dát na základě principu proporcionality
přednost. (…) Předpokladem takového závěru musí být zejména zjištění, zda je případná alternativní veřejně
přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná
pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu osob zúčastněných na řízení většími vozidly (např. popeláři, fekální
vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.).“ Ani z tvrzení uvedených stěžovateli v kasační
stížnosti však nelze dovodit, že by taková alternativní (existující) komunikace v daném území
existovala. Ostatně takový závěr nepodporuje ani obsah správního spisu. Nutno dodat, že kromě
přístupu na pozemek osob zúčastněných na řízení II a III zajišťuje předmětná komunikace
přístup i na další pozemky (na pozemky p. č. X, p. č. X, p. č. X, p. č. X), které jsou ve vlastnictví
dalších osob.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v tom, že pokud si někteří vlastníci
pozemků zajistili přes pozemky p. č. X a p. č. X (na základě soukromoprávních dohod) přístup
ke svým nemovitostem, nic to nemění na existenci nutné komunikační potřeby mj. pro ty osoby,
se kterými takové dohody uzavřeny nebyly (mezi ně patří právě i osoby zúčastněné na řízení II
a III). Dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze nutnou komunikační potřebu shledat
i v případě, že komunikace zajišťuje přístup jen pro jednu jedinou nemovitost, resp. jediného
vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014,
č. j. 9 As 147/2013 - 48).
[25] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje ani judikaturu, na kterou poukazovali
stěžovatelé v kasační stížnosti (nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, ze dne 17. 10. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a další). Stěžovateli zmiňovaná rozhodnutí se však vesměs vztahují
k osobám, kterým byly nemovitosti nedobrovolně odebrány po roce 1948 a zpět navráceny až
po roce 1989, a nadto vychází z předpokladu, že k nemovitostem existovaly i jiné (alternativní)
přístupové komunikace, což v nyní posuzovaném případě splněno není. Podrobněji viz výše.
[26] Stěžovatelé dále poukazovali na zkrácení svého vlastnického práva. Jak uvedl Ústavní soud
např. v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06: „Vlastnické právo náleží svou povahou
do kategorie "základních" práv a svobod jednotlivce ("core-rights"), a tvoří tedy jádro personální autonomie
jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Podle liberální tradice, která stála u zrodu ideologie základních práv
a svobod, je vlastnické právo všezahrnující kategorií autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci
(srov. např. Komárková, B.: Původ a význam lidských práv, SPN, Praha 1990, s. 103: "Locke ukládá státu
ochranu pozemských hodnot života, osobní svobody a věcného vlastnictví. Později shrnuje do pojmu vlastnictví
všechny tyto hodnoty ..."). Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné,
a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného
veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo má - na rozdíl od jiných základních práv - poměrně jasně
vyjádřitelnou materiální (hmotnou) ekonomickou hodnotu a jeho realizace stojí v základu společenských tržních
transakcí, vyžaduje jeho případné omezení poskytnutí kompenzace (náhrady). Ústavně konformní omezení
vlastnického práva je proto možné pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, přičemž míra
a rozsah omezení musí být proporcionální ve vztahu k cíli, který omezení sleduje, a prostředkům, jimiž je omezení
dosahováno. Tam, kde jedna z těchto podmínek nuceného omezení vlastnického práva absentuje (například zákon
nepředpokládá poskytnutí kompenzace za jeho omezení), jedná se o neústavní porušení vlastnického práva.
V takových případech lze ústavně konformně omezit vlastnické právo pouze se souhlasem vlastníka, a nelze tedy
vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny. Jinak řečeno,
existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí
náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Přesně tak je tomu
v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení §7 odst. 1 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí
strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. (…)
Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na
shora uvedené lze tedy konstatovat, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením
vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souhlasit. Tomuto závěru nikterak neodporuje skutečnost,
že účelová komunikace a obecné užívání komunikací jsou instituty veřejnoprávními, nikoliv soukromoprávními.
Ostatně k takovým závěrům dospěla též dosavadní judikatura obecných soudů, a to jak ve své větvi civilistické,
tak i správní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1911/2000: "Zřídí-li
vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně, s jejím zřízením, (...) stává se tato
komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace."; nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 5 As 20/2003: "Pozemek, který je v soukromém
vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl
věnován buď výslovným projevem, nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen, a dále
především z toho, že užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (Boh. A 10017/32) (...)
Soukromá práva vlastníka jsou v tomto případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní
komunikace."].“
[27] Stěžovatelé přitom v kasační stížnosti ani netvrdili, že by jejich právní předchůdci neudělili
k vybudování předmětné komunikace na pozemku p. č. X (alespoň) konkludentní souhlas, který
považuje za dostačující i judikatura (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 18/2016 - 75 atp.). Takový souhlas přechází
i na právní nástupce, kteří jej nemohou odvolat. Jak uvedl zdejší soud v posledně uvedeném
rozsudku „již existující souhlas s obecným užíváním účelové komunikace nemůže vzít vlastník účelové
komunikace jednostranně zpět, a to ani v případech, kdy byl udělen jeho právními předchůdci. Obecné užívání totiž
Nejvyšší soud vyložil podle právní teorie jako „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají
jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů“ a konstatoval, že takový účinek nemůže být
později vyloučen jednostranným úkonem vlastníka, který souhlas v minulosti (byť i konkludentně) udělil, ani jeho
právních nástupců (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005,
dostupný na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že pokud účelová komunikace vznikne, je její právní status
závazný i pro budoucí majitele pozemku (…). Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelů,
že v průběhu doby došlo ke změně stavebních parametrů účelové komunikace.“
[28] Na naplnění výše uvedených znaků veřejně přístupné účelové komunikace nic nemění
ani tvrzení stěžovatelů, že si osoby zúčastněné na řízení II a III oplotily svůj pozemek, tvrzení
o specifickém uspořádání pozemků v dané lokalitě a další podobná tvrzení. Taková tvrzení totiž
nic nemění na tom, že předmětná komunikace je stálou a v terénu patrnou dopravní cestou, že byl
udělen souhlas s jejím obecným užíváním a zároveň, že neexistuje jiná alternativní komunikace
v dané lokalitě. Ani zrušení předmětného skladu na pozemku p. č. X nemůže nic změnit
na naplnění uvedených znaků veřejně přístupné účelové komunikace. To platí tím spíše pro dané
území, kde tato komunikace zajišťovala a zajišťuje přístup i k nemovitostem ve vlastnictví dalších
osob (nejen osob zúčastněných na řízení II a III). Podrobněji viz výše.
[29] Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout ani to, že z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 185/2015 – 30, zjistil, že stěžovatelé se v minulosti domáhali vydání
rozhodnutí o tom, že se na předmětných pozemcích p. č. X, p. č. X veřejně přístupná účelová
komunikace nachází. Pokud tedy stěžovatelé v minulosti byli přesvědčeni, že pojmové znaky
veřejně přístupné účelové komunikace byly naplněny, je otázkou proč nyní její existenci (resp.
naplnění totožných pojmových znaků) zpochybňují.
[30] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že stěžovatelé v kasační stížnosti uplatnili pouze
výše uvedené námitky (nebrojili např. proti procesnímu postupu žalovaného, nedokládali, že by
v mezidobí vznikla jiná přístupová komunikace k předmětným pozemkům atp.). Kasační soud
není oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. V řízení o kasační stížnosti je to stěžovatel, který
vymezuje hranice soudního přezkumu. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční;
kasační soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených v §109 odst. 4 větě za středníkem
s. ř. s., uplatněnými důvody kasační stížnosti (vedle výše uvedené judikatury srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46 atp.).
[31] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by byl naplněn stížní důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud se nedopustil nezákonnosti, pro kterou by bylo nutno
jeho rozsudek zrušit. Postupoval v souladu se shora citovanou právní úpravou a judikaturou.
Zdejší soud proto závěry rozsudku krajského soudu, resp. závěry předcházejícího rozhodnutí
žalovaného plně přebírá.
[32] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[34] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[35] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s.,
podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele
ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoby
zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil, přičemž nebyly shledány
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu