ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.331.2019:40
sp. zn. 9 As 331/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: V. J., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2017, č. j. JMK 122974/2017, sp. zn. S-JMK
102441/2017/OD/VW, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 10. 2019, č. j. 32 A 50/2017 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 18. 5. 2017, č. j. ODSČ-62242/17-131,
sp. zn. ODSČ-62242/17-FOM/V, byla žalobkyně uznána odpovědnou za to, že se dopustila
správních deliktů podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), tím, že jako provozovatelka vozidla registrační značky X v rozporu s §
10 odst. 3 citovaného zákona nezajistila, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to v celkem devíti případech
specifikovaných v tomto rozhodnutí. Žalobkyni byla za správní delikty uložena pokuta ve výši
2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný podané odvolání žalobkyně zamítl
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu
proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Nesouhlasil s tím, že by bylo napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné; k tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nedůvodnou
shledal i námitku, podle které žalovaný pochybil, pokud žalobkyni nevyzval k doplnění
odvolání. Nesdílel názor žalobkyně, že v době vydání napadeného rozhodnutí skutková
podstata správního deliktu provozovatele vozidla již neexistovala. Neztotožnil se ani s tím,
že správní orgán prvního stupně pochybil při vymezení ukládané sankce. Nevyhověl
ani námitce, podle které s ohledem na přijetí novely zákona o silničním provozu bylo znakem
skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla zavinění.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem v posouzení námitky týkající se absence
výzvy k doplnění odvolání. Uvedla, že jí žádná výzva, kterou zmínil krajský soud, doručena
nebyla. Zpochybnila pravost doručenky založené ve správním spise. Navrhla, aby bylo
v řízení provedeno dokazování, v němž by žalovaný předložil originál datové zprávy
obsahující výzvu.
[6] Stěžovatelka dále namítala, že správní orgán prvního stupně nepopsal ve výroku
rozhodnutí dostatečně protiprávní jednání, neboť není zřejmé, čeho se stěžovatelka měla
dopustit. Ve výroku je uvedeno pouze to, že její vozidlo bylo „neoprávněně zaparkováno“,
ale nebylo již uvedeno, kde mělo být vozidlo zaparkováno. K poukazu krajského soudu
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
stěžovatelka uvedla, že z něj plyne, že skutek nemá být zaměnitelný s jiným, avšak krajský soud
pominul, že v nyní projednávané věci byl skutek definován, jak je uvedeno výše. Stěžovatelka
konstatovala, že jde o obecné hodnocení, ale nejedná se o konkrétní popis způsobu spáchání
přestupku. Konstatovala, že vymezená právní ustanovení lze vyložit více způsoby,
avšak z výroku nebylo jasné, jakým způsobem byla porušena. K tomu obsáhle citovala
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2019, č. j. 5 As 396/2018 - 33. Krajský
soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která posuzovala identicky
koncipovaný výrok správního orgánu, přičemž dospěla k závěru, že výrok takto formulován
být nemůže (poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 1 As 26/2019 - 26).
[7] Závěrem nesouhlasila s vyvěšením osobních údajů na internetu.
[8] Žalovaný považoval kasační stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění
napadeného rozsudku.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka nejprve namítala, že jí nebyla doručena výzva k doplnění odvolání
a zpochybnila pravost doručenky založené ve správním spise.
[12] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala
prostřednictvím svého zmocněnce dne 12. 6. 2017 proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně blanketní odvolání. Usnesením ze dne 20. 6. 2017, č. j. ODSČ-62242/17-142, vyzval
tento správní orgán stěžovatelku k doplnění podaného odvolání. Toto usnesení bylo doručeno
do datové schránky zmocněnce stěžovatelky dne 22. 6. 2017. Krajský soud z obsahu
správního spisu vycházel a k této námitce uvedl, že správní orgán prvního stupně stěžovatelku
řádně vyzval k doplnění jí podaného odvolání, přičemž odkázal na správná zákonná
ustanovení.
[13] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že stěžovatelka žalobní námitku omezila
pouze na to, že správní orgán je povinen vyzvat podatele k doplnění podání (§37 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), což správní orgán
v nyní projednávané věci dle ní neučinil. V kasační stížnosti však nad rámec této argumentace
uvedla, že jí nebyla výzva nikdy doručena a zpochybnila pravost doručenky založené ve spise.
[14] Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou, neboť stěžovatelce byla
prostřednictvím jejího zmocněnce výzva k doplnění odvolání doručena, o čemž svědčí
založená doručenka ve správním spise. Stěžovatelčina argumentace v kasační stížnosti,
že jí nebyla výzva doručena a že doručenka není pravá, zůstala pouze v rovině ničím
nepodložených spekulací. Takto obecnou argumentaci však Nejvyšší správní soud nemůže
přijmout, neboť důvod pochybovat o pravosti listiny založené ve správním spise nemá.
S ohledem na uvedené to byla za dané situace stěžovatelka, na které leží důkazní břemeno,
popírá-li pravost veřejné listiny (doručenky). Stěžovatelka však žádné důkazy,
které by věrohodně popřely pravdivost jejího obsahu, nepředložila a ani netvrdila. Prosté
tvrzení o tom, že jí výzva nebyla doručena, není dostačující. Nejvyšší správní soud neshledal
pro uvedené ani důvod pro nařízení jednání, jak stěžovatelka požadovala. Nadto obdobnou
námitku v rámci podané žaloby vůbec neuplatnila a Nejvyšší správní soud proto pouze
pro úplnost uvádí, že ji považoval za rozhojnění žalobní argumentace na samé hranici
přípustnosti, neboť stěžovatelka mohla tuto argumentaci uplatnit již v žalobě. Z obsahu
správního spisu, do nějž mohla nahlížet, jí mělo být známo, že spis výzvu i doručenku
obsahuje a mohla tedy jejich pravost napadnout již v řízení před krajským soudem.
[15] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s druhou námitkou stěžovatelky týkající
se nedostatečného popisu protiprávního jednání. Odkaz na rozsudek č. j. 1 As 26/2019 - 26
považuje za nepřiléhavý, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc; ačkoli výrok tehdejšího
rozhodnutí byl koncipován obdobným způsobem, bylo porušeno jiné ustanovení zákona
o silničním provozu, než tomu bylo v nyní projednávané věci (jednalo se o porušení
§27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu, podle kterého nesmí řidič zastavit a stát
na vyhrazeném parkovišti, nejde-li o vozidlo, pro které je parkoviště vyhrazeno, zatímco
v dané věci se jednalo o porušení §27 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, dle kterého řidič
nesmí zastavit a stát na přechodu pro chodce nebo na přejezdu pro cyklisty a ve vzdálenosti
kratší než 5 m před nimi). Nepřiléhavý je i odkaz na druhý citovaný rozsudek
č. j. 5 As 396/2018 - 33, neboť v této věci pátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl
k závěru, že ze správního spisu ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nebylo patrné,
že vozidlo stálo méně než 5 metrů od hranice křižovatky a nebylo ani zřejmé, z jakých listin
založených ve spise k závěru učiněnému v rozhodnutí krajský soud dospěl; výrok rozhodnutí
pak vzhledem k tehdy daným okolnostem (odlišným od nyní projednávané věci) nemohl
obstát.
[16] Nejvyšší správní soud na rozdíl od odkazovaných věcí s posouzením popisu
protiprávního jednání souhlasí s krajským soudem (viz body 47. - 49. a 51. - 52. napadeného
rozsudku), podle kterého byla ve výroku rozhodnutí uvedena norma, která měla být řidičem
porušena, i norma, podle níž mohl být řidič sankcionován. Kromě právní kvalifikace jednání
je ve výroku popsáno místo, čas a způsob spáchání deliktního jednání a v odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu jsou podrobně uvedeny důvody, pro něž byla stěžovatelka
uznána odpovědnou ze spáchání shora uvedených správních deliktů. Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu označení místa spáchání dopravního přestupku či deliktu
ve výroku správního rozhodnutí tak, že správní orgán uvede město a ulici, kde k přestupku
došlo, zůstává v naprosté většině případů zcela dostačujícím. Smyslem požadavku na určitost
popisu skutku ve výroku správního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž delikt,
případně záměně deliktu s jiným. K tomuto účelu výše uvedená specifikace místa v kombinaci
s uvedením času spáchání deliktu zpravidla postačuje (srov. např. rozsudek
ze dne 15. 10. 2020, č. j. 7 As 139/2019 - 27, ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 333/2017 - 31,
či ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39). Nejvyšší správní soud ostatně ve své judikatuře
vyhodnotil opakovaně takovéto určení místa deliktu ve výroku správního rozhodnutí
v kombinaci s pořízenými fotografiemi jako dostatečné (srov. např. rozsudek
ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 As 48/2017 - 34, a tam citovanou judikaturu, kterou lze přiměřeně
použít také v nyní posuzované věci). Nejvyšší správní soud proto nesdílí názor stěžovatelky,
že protiprávní jednání nebylo ve výroku vymezeno dostatečně určitě, neboť je z něj patrný
popis deliktního jednání uvedením místa, dne, času a způsobu spáchání společně s odkazem
na příslušná zákonná ustanovení, která byla porušena; pro výše uvedené má ve shodě
s krajským soudem za to, že popis jednotlivých jednání stěžovatelky (resp. řidiče vozidla)
nevykazuje takové vady, které by bránily jeho ztotožnění a které by působily jeho potenciální
zaměnitelnost s jiným jednáním.
[17] K nesouhlasu stěžovatelky a jejího advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů
na internet vyjádřenému v kasační stížnosti soud připomíná, že se jedná o porozsudkovou
agendu a že není namístě předkládat tento požadavek znovu státní správě Nejvyššího
správního soudu, jak v kasační stížnosti požaduje. Předseda Nejvyššího správního soudu
už totiž na obdobnou žádost opakovaně zareagoval. Naposledy tak učinil vůči témuž
advokátovi přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, v němž jasně uvedl, že dalším
žádostem téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace
je nynější opakovanou žádost, jíž se stěžovatelčin zástupce znovu domáhá odpovědi na
otázku, kterou již od věcně příslušného orgánu opakovaně dostal, nutno pokládat za účelovou.
Nyní rozhodující senát také v souladu s jasným vyjádřením předsedy Nejvyššího správního
soudu mu tuto žádost znovu nepředkládal.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu