ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.48.2017:34
sp. zn. 4 As 48/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: Z. P., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 499/3, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 62 A
189/2016 – 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 62 A 189/2016 – 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 5.000 Kč, který mu bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta, se sídlem Na Zlatnici 301/2,
Praha 4.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 4. 2015, č. j. JMK 32151/2015, sp. zn. S-
JMK 32151/2015/ODOS/Fö, zamítl blanketní odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Pohořelice (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 9. 2. 2015,
č. j. MUPO 04863/2015, sp. zn. MUPO 14585/2014 OD. Správní orgán prvního stupně tímto
rozhodnutím rozhodl, že žalobce se dopustil správního deliktu tím, že v rozporu s ustanovením
§10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o z měnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), nezajistil, aby neztotožněná osoba, která dne
29. 5. 2014 v 17:51:22 hod. na ulici Znojemská v Pohořelicích řídila motorové vozidla registrační
značky X, jehož byl žalobce v uvedenou dobu provozovatelem, dodržela povinnosti řidiče a
pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť tato osoba porušila §18 odst. 4 zákona o
silničním provozu stanovující, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h, a naměřená
rychlost uvedeného vozidla byla 70 km/hod., po odečtení tolerance měřícího zařízení 67
km/hod. Tím byl porušen §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Uvedené jednání vykazuje
znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 z ákona o silničním provozu. Tím žalobce
spáchal správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který mu byla podle
§125f odst. 3 a §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši
2.000 Kč. Podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a §6 odst. 1 vyhlášky
č. 520/2005 Sb. zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zcela
v souladu s právními předpisy.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že správní orgán
prvního stupně měl věc odložit nikoli podle §66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ale podle §66 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť pachatel přestupku již zemřel.
Žalobce žalovanému vytknul, že potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ačkoli
jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování
za osobní účasti žalobce. Tím došlo ke zkrácení žalobce na jeho právech dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3
písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
[4] Žalobce dále namítal, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo
dostatečně popsáno místo spáchání přestupku, neboť podle žalobce nepostačuje specifikace
toliko názvem ulice a obce. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a skutečnost, že ulice Znojemská je dlouhá přibližně 1100 metrů a vede i místy,
kde není nejvyšší stanovená rychlost stanovena na 50 km/h. Žalobce vyjádřil přesvědčení,
že jej výzva k odstranění vad podání (odvolání) nemůže zavazovat, neboť nebyl upozorněn
na následky zmeškání této lhůty. Podle žalobce neměl být připuštěn jediný předložený důkazní
prostředek (výstup z rychloměru), neboť správní orgán prvního stupně neuvádí, že by rychloměr
byl v době měření ověřen. Žalobce se neztotožnil s úvahami správního orgánu při stanovení výše
sankce, neboť má za to, že mu nemůže být příčítáno jako přitěžující okolnost jeho tvrzení
v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně, že vozidlo řídila osoba, která následně
zemřela.
[5] Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nepřisvědčil námitce
žalobce, že správní orgán prvního stupně pochybil, pokud ve věci nenařídil ústní jednání,
na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Jednalo se totiž o řízení
o správním deliktu, které není vedeno podle zákona o přestupcích, nýbrž podle správního řádu,
který v případech, kdy zákon nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním
orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění
práv účastníků řízení. Správní orgán prvního stupně disponoval dostatkem podkladů
k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností zahájit řízení o správním deliktu. Ani v průběhu
řízení nebylo nezbytné k dosažení jeho účelu a uplatnění práv žalobce nařizovat ústní jednání
a provádět další dokazování. Nedošlo tak k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[6] Žalobci navíc nic nebránilo, aby vznesl námitku, případně uplatnil návrh na provedení
dokazování v průběhu správního řízení. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl řádně poučen
o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Svého práva však žalobce
nevyužil, naopak ve věci podal pouze blanketní odvolání, které ani po výzvě k odstranění vad
podání nijak nedoplnil.
[7] Samotné tvrzení provozovatele vozidla v rámci podání vysvětlení spočívající v označení
osoby, která v předmětné době vozidlo údajně řídila, bez dalšího neodůvodňuje zahájení
přestupkového řízení proti takto určené osobě, nýbrž může pouze odůvodňovat předvolání
údajného řidiče k podání vysvětlení. K tomu, aby mohla být určitá osoba považována
za podezřelou ze spáchání přestupku, musí přistoupit další okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit
podezření, že tato osoba skutečně měla v rozhodnou dobu automobil v užívání a přestupek
s ním spáchala. V daném případě však žádné takové okolnosti žalobce neindikoval a V. K.,
kterého žalobce bez dalšího označil, tak nemohl správní orgán považovat za osobu podezřelou
z přestupku. Na danou situaci tedy nelze aplikovat §66 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, dle
něhož je správní orgán povinen věc odložit, zemřela-li osoba podezřelá z přestupku před
zahájením řízení, jak tvrdí žalobce, nýbrž §66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, jak tomu
bylo v posuzovaném případě.
[8] Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že společnost FLEET Control, s.r.o. (která
zastupuje žalobce a další osoby, které se dopustily protiprávního jednání a obstrukčními postupy
se snaží vyhnout následkům a sankcím za toto jednání), používá procesní taktiku, v rámci které
je V. K. opakovaně označován napříč Českou republikou jako řidič vozidel různých
provozovatelů, s nimiž byl spáchán přestupek.
[9] K námitce žalobce ohledně nedostatečného popsání místa spáchání přestupku krajský
soud předeslal, že na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o deliktu musí být kladeny
přísné požadavky, které však nemohou být nepřiměřené či přehnané. Dostatečnost specifikace
místa spáchání přestupku, potažmo správního deliktu, je nutno vždy posuzovat na základě
individuálních podmínek daného případu. V posuzované věci konkrétní čas a místo měření
rychlosti jednoznačně vyplývá ze záznamu o měření. Krajský soud v této souvislosti
poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 – 39.
[10] Z oznámení o podezření ze spáchání přestupku vyplývá, že k přesnému změření,
resp. pořízení fotodokumentace stacionárním rychloměrem, došlo v 17:51:22 hod. v lokalitě
Pohořelice, ul. Vídeňská (správně má být Znojemská, pozn. Nejvyššího správního soudu), směr
centrum, odjezd, pruh č. 1. Měření bylo provedeno jediným stacionárním rychloměrem na dané
komunikaci, který je pevně spojen se zemí a není možné jej přemísťovat za účelem změny místa
měření. Podle krajského soudu tak je situace zcela jednoznačně vymezena popisem skutku
a časovým údajem, jakož i určitým úsekem komunikace, a nemůže tak dojít k jeho záměně
s jiným skutkem. Vymezení místa spáchání přestupku je proto podle krajského soudu dostatečné
a nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí.
[11] Soud nepřisvědčil ani námitce, že výzva k odstranění vad odvolání neobsahovala poučení
o následcích neuposlechnutí této výzvy, neboť žalovaný postupoval v souladu se zákonem,
když žalobce prostřednictvím zástupce vyzval k doplnění odvolání a řádně jej poučil
o tom, jaké náležitosti by podané odvolání mělo mít. Se žalobcem nelze souhlasit,
že měl být poučen též o následcích, pokud výzvě nevyhoví, jelikož žalobci nevyhovění výzvě
nepřineslo žádné negativní ani neočekávatelné následky. Žalovaný totiž v souladu se správním
řádem posoudil zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Poučení, které vyžaduje žalobce, značně
přesahuje poučovací povinnost žalovaného podle §4 odst. 2 správního řádu, neboť se již nejedná
o poučení přiměřené povaze úkonu a osobě žalobce, který byl navíc odborně zastoupen. Z §37
odst. 3 správního řádu navíc nevyplývá povinnost správního orgánu poučit odvolatele o následku
neodstranění vad odvolání.
[12] U krajského soudu neobstála ani další námitka žalobce, že je nepřípustný jediný důkazní
prostředek ve věci v podobě výstupu z rychloměru. Ověřovací list č. 8012-OL-70116-14,
který je součástí správního spisu, totiž dokládá, že měřidlo bylo dne 21. 5. 2014 ověřeno Českým
metrologickým institutem z hlediska požadavků zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii.
[13] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost. V prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně posoudil, zda určení místa
spáchání deliktu jen za pomoci názvu ulice je dostatečné. Krajský soud totiž v zásadě pouze
konstatoval, že dle jeho názoru je takové určení místa dostatečné, přitom však pominul
argumentaci žalobce, že v ulici Znojemská existuje rozdílná úprava nejvyšší povolené rychlosti.
Obdobnou situaci podle stěžovatele posuzoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42. Stěžovatel navíc předložil důkazy k podpoře svého tvrzení,
že v místě specifikovaném výrokem rozhodnutí je odlišná úprava nejvyšší dovolené rychlosti.
Krajský soud tyto důkazy neprovedl, ani se s nimi nevypořádal. Odkaz krajského soudu
na údajnou zřejmost místa vyplývající z podkladů pro rozhodnutí nemůže být dostatečný
s ohledem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 9 As 290/2014 – 53. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že by místo
spáchání protiprávního jednání vyplývalo z podkladů rozhodnutí. Ze správního spisu
totiž nevyplývá, že by v předmětné ulici byl pouze jeden napevno umístěný rychloměr,
ani to, že je pevně spojen se zemí.
[14] Stěžovatel dále namítal, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí neobjasnil,
na základě čeho dospěl k závěru, že rychloměr byl v době měření ověřen. Žalobce proto
v tomto ohledu nemohl v řízení ani v odvolání cokoli namítat. Poukaz krajského soudu
na ověřovací list rychloměru není dostatečný, neboť v případě pevně umístěného rychloměru
je zapotřebí dvojího ověření, tj. jak ověření samotného měřidla, tak ověření správnosti nastavení
boxu, ve kterém je měřidlo umístěno.
[15] Závěrem stěžovatel namítl, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť
se nevypořádal s žalobní námitkou, že správní orgán vybočil při rozhodování o výši sankce
z mezí správního uvážení a stanovil vyšší sankci, než bylo nezbytné, s odůvodněním,
že stěžovatel nebyl schopen prokázat, že řidičem vozidla byla skutečně osoba, kterou jako řidiče
označil. Taková skutečnost však podle stěžovatele nemůže být přitěžující okolností a nemůže
odůvodňovat výši sankce.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu považuje za správný a řádně odůvodněný a rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů byla vydána zcela v souladu s platnou právní úpravou.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel uplatnil, když v kasační stížnosti namítal, že krajský soud
se nevypořádal s námitkou, že správní orgán při stanovení výše sankce jako přitěžující okolnost
nesprávně zhodnotil skutečnost, že stěžovatel nebyl schopen prokázat, že řidičem vozidla byla
skutečně osoba, kterou jako řidiče označil.
[19] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud
na svou ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud
opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné
je pak rozhodnutí krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud
rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí
krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný
proces a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[20] Nejvyšší správní soud konfrontoval odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
s žalobními námitkami stěžovatele, přičemž shledal, že krajský soud zcela vynechal posouzení
shora uvedené námitky, že správní orgán při stanovení výše sankce jako přitěžující okolnost
nesprávně zhodnotil tvrzení stěžovatele v průběhu řízení před správním orgánem prvního
stupně, že vozidlo řídila osoba následně zemřelá, které však stěžovatel neprokázal.
V rekapitulační části rozsudku přitom krajský soud tuto námitku zmínil. Je třeba zároveň
konstatovat, že se nejedná o podružnou námitku či vedlejší argument, jehož vypořádání
by bylo konzumováno dalším odůvodněním rozsudku krajského soudu, nýbrž že se jedná
o sice stručnou, avšak samostatnou a v textu žaloby pod samostatným bodem uvedenou žalobní
námitku, která může mít vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, a je tudíž
třeba se s ní vypořádat.
[21] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že jestliže krajský soud v napadeném rozsudku
na uvedenou námitku stěžovatele nereagoval, nedostál své povinnosti v řízení o žalobě
přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních bodů, jak mu ukládá
věta první ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
[22] Krajskému soudu je dále třeba vytknout (a stěžovateli je třeba v tomto ohledu přisvědčit),
že se nezabýval ani argumentací stěžovatele, že v místě jednání naplňujícího znaky přestupku
specifikovaném ve výroku rozhodnutí je odlišná úprava nejvyšší dovolené rychlosti a nevyjádřil
se k navrženému důkazu (mapě), kterým stěžovatel toto své tvrzení dokládal. Krajský soud
tudíž pochybil, neboť byl povinen tyto námitky a důkazní návrhy posoudit a v odůvodnění
rozsudku se s nimi vypořádat. V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud poukázat na nedávné
usnesení ze dne 2. 5. 2017 ve věci sp. zn. 10 As 24/2015, v němž rozšířený senát rozhodl,
že „[s]kutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky
neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy,
které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné. Žalobní
tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný
z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však na základě
skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní
tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako
nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit.“
[23] S ohledem na výše uvedené, kdy je zřejmé, že kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a nezbývá, než jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení podle §110 odst. 1
téhož zákona, se Nejvyšší správní soud kasační stížností dále zabýval již pouze nad rámec
potřebného odůvodnění.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že krajský soud nesprávně posoudil námitku
nedostatečně určitého vymezení místa jednání vykazujícího znaky přestupku. K této námitce
stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne
26. 10. 2016, č. j. 1 As 241/2015 – 41, v jehož bodě 37 vyslovil, že „v zájmu právní jistoty obviněného
musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný
s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní
částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti,
které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Je totiž nezbytné postavit najisto,
za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba
k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku,
vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně
umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srov. rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 1 As 180/2012 - 43, nebo ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39).“
[25] V posuzované věci byl skutek vymezen způsobem, který vylučuje jeho nebezpečí záměny
a tím i opakovaného postihu za týž skutek. Správní orgán prvního stupně totiž ve výroku
rozhodnutí vymezil místo spáchání jednání vykazujícího znaky přestupku názvem ulice a obce,
výší povolené rychlosti v předmětném úseku, datem a časem, což v souhrnu skutek zcela
jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.
[26] Konkrétní místo měření rychlosti, na kterém bylo zjištěno jednání vykazujícího
znaky přestupku, navíc jednoznačně vyplývá z fotografií pořízených rychloměrem,
které jsou přiloženy k oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 5. 6. 2014,
sp. zn. MUPO 14585/2014 OD, z nichž vyplývá, že k měření a pořízení fotodokumentace došlo
rychloměrem výr. č. GEMVEL004, č. 866, v 17:51:22 hod., v měřícím úseku 466,8 m, v obci
Pohořelice, ul. Znojemská, směr centrum, vjezd, pruh č. 1. Poukaz krajského soudu na tyto
fotografie považuje Nejvyšší správní soud za relevantní a přiléhavý. Nejvyšší správní soud proto
nepřisvědčil námitce stěžovatele, že místo spáchání protiprávního jednání nevyplývá
z podkladů rozhodnutí. Poukaz stěžovatele na skutečnost, že ze správního spisu nevyplývá,
že by v předmětné ulici byl pouze jeden napevno umístěný rychloměr, není pro posouzení
věci relevantní, neboť na uvedených fotografiích je uvedené výrobní číslo rychloměru, a je tedy
jasné, kterým konkrétním rychloměrem bylo měření provedeno. To, že se jedná o rychloměr
spojený se zemí, lze dovodit z ověřovacího listu k rychloměru, na kterém je uvedeno,
že rychloměr byl zkoušen podle metodického postupu při ověřování úsekových rychloměrů
a je umístěn na konkrétním místě (ulice Znojemská v obci Pohořelice).
[27] Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že výrok
rozhodnutí je v projednávané věci ve vztahu k místu spáchání přestupku dostatečně určitý.
Za přiléhavý zdejší soud považuje poukaz krajského soudu na rozsudek ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 – 39, v němž Nejvyšší správní soud ve věci, v níž bylo místo spáchání
přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezeno číslem silnice, (tj. jednalo
se o obdobnou situaci jako v posuzované věci, v níž je místo spáchání protiprávního jednání
vymezeno názvem ulice), v bodě 28 konstatoval, že „je nutno připustit, že zpravidla je možné místo
spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci,
a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého
dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání
přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší
dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo
spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla
přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém
individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí
o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně
tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že tomu tak bylo.“
[28] Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015,
č. j. 9 As 290/2014 - 53, nevyvrací výše uvedený závěr o dostatečně přesném určení místa
spáchání jednání naplňujícícho znaky přestupku, neboť v této věci bylo místo spáchání skutku
ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno číslem silnice a názvem blízké obce,
tj. srovnatelným způsobem jako v projednávané věci, kdy bylo vymezeno ulicí a názvem obce,
v níž se nachází. Nejvyšší správní soud přitom toto vymezení místa skutku ve výroku rozhodnutí
považoval za dostatečné, když v bodě 47 uvedl, že „se stěžovatelem soud souhlasí v tom, že nedostatečné
vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze nahradit jeho specifikací
v odůvodnění rozhodnutí. K tomuto závěru ostatně dospěl i rozšířený senát ve výše citované věci (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73). Na věci to však
nic nemění, neboť formální požadavky na výrok rozhodnutí byly naplněny.“ Tento závěr lze beze zbytku
vztáhnout také na projednávanou věc.
[29] K poukazu stěžovatele na rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 – 42 zdejší soud konstatuje, že v této věci se jednalo o případ, kdy nezjištěný
řidič vozidla porušil zákaz vyplývající z dopravní značky IP25a na ulici Jiráskova v Pardubicích
a z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebylo možné dovodit, kde přesně
v rámci dané ulice se skutek stal a nebylo tudíž možné posoudit, zda právě v tom místě,
kde měl být skutek spáchán, bylo vskutku parkování zpoplatněno.
[30] S námitkou stěžovatele, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí neobjasnil,
na základě čeho dospěl k závěru, že rychloměr byl v době měření ověřen, a žalobce proto
v tomto ohledu nemohl v řízení ani v odvolání cokoli namítat, se Nejvyšší správní soud rovněž
neztotožnil. Není povinností správního orgánu zabývat se z úřední povinnosti technickými
parametry a způsobilostí měřících technických zařízení použitých k obstarání důkazů.
Podstatné je, aby rozhodnutí správního orgánu splňovalo veškeré náležitosti uvedené v §67
až §69 správního řádu což rozhodnutí správních orgánů obou stupňů splňují. Jiná situace
nastane, pokud účastník řízení technickou způsobilost zařízení použitých k obstarání důkazů
zpochybní. V takovém případě je pak správní orgán povinen se s námitkou účastníka řízení
vznesenou v tomto směru vypořádat, neboť takováto námitka zpochybňuje rovněž důkazní
hodnotu důkazů získaných pomocí technického zařízení. Tak tomu však v posuzované věci
nebylo, neboť stěžovatel v průběhu správního řízení technickou způsobilost rychloměru
použitého k měření nijak nezpochybnil a učinil tak až v žalobě, jak na to ostatně již poukázal
také krajský soud.
[31] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že poukaz krajského soudu
na ověřovací list rychloměru není dostatečný, neboť v případě pevně umístěného rychloměru
je zapotřebí dvojího ověření, tj. jak ověření samotného měřidla, tak ověření správnosti nastavení
boxu, ve kterém je měřidlo umístěno. Uvedené tvrzení stěžovatele totiž nezpochybňuje
skutečnosti uvedené v ověřovacím listu k použitému rychloměru, v němž je uvedeno,
že provedené zkoušky prokázaly, že předmětný silniční rychloměr má požadované metrologické
vlastnosti, byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat pro měření rychlosti silničních
vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Zkouška rychloměru navíc
proběhla dne 21. 5. 2014, tj. technická způsobilost předmětného rychloměru k měření byla
k tomu oprávněným subjektem (Český metrologický institut) podle relevantních právních
předpisů otestována a prokázána těsně předtím (8 dní), než došlo k překročení rychlosti vozidlem
stěžovatele, přičemž doba platnosti ověření rychloměru končila až dne 20. 5. 2015.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, neboť je zjevné, že stěžovatel se úspěšně dovolal
důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
[33] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude,
aby se vypořádal s veškerými námitkami uplatněnými v žalobě.
[34] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
[35] Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč
zaplatil bezhotovostně na účet Nejvyššího správního soudu dne 14. 3. 2017 a 20. 3. 2017, vznikl
mu přeplatek na soudním poplatku ve výši 5.000 Kč. O vrácení tohoto přeplatku na soudním
poplatku proto Nejvyšší správní soud rozhodl ve výroku II. tohoto rozsudku, a to na základě
§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Třicetidenní lhůta k vrácení vychází
z §10a odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu