ECLI:CZ:NSS:2021:KONF.11.2020:17
sp. zn. Konf 11/2020 - 17
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana
Fialy, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Pavla Simona, rozhodl o návrhu
Krajského soudu v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním na straně jedné a Celním úřadem pro Plzeňský kraj, se sídlem Antonína
Uxy 11, Plzeň, na straně druhé, ve věci vymáhání pohledávek vedených u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. Spr 1682/2019: povinná StavPalsir, s. r. o., IČ 075 58 953, se sídlem
Na Roudné 443/18, Plzeň, povinná Riediger, Spálenka & Partners, s. r. o., IČ 279 35 922,
se sídlem V Kapslovně 2770/7, Praha, a povinný L. Š.,
takto:
Návrh se od m ít á .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným 2. 9. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se předseda Krajského soudu v Plzni domáhal, aby zvláštní senát
rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních
sporech. Spor vznikl mezi ním a Celním úřadem Plzeňského kraje ve věci vymáhání soudních
pohledávek.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Krajský soud v Plzni uložil usnesením čj. C 36967/RD7/KSPL, Fj 1078/2019/KSPL,
společnosti StavPalsir, s. r. o., povinnost uhradit soudní poplatek za úkon zápisu údajů
o skutečném majiteli do evidence skutečných majitelů ve výši 1 000 Kč dle zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položky 24A Sazebníku soudních poplatků.
Rozsudkem čj. 46 Cm 27/2013-261 uložil společnosti Riediger, Spálenka & Partners, s. r. o.,
povinnost uhradit dle §148 odst. 1 o. s. ř. státem hrazené náklady řízení – svědečné ve výši
2 672 Kč. Usnesením čj. 41 Cm 156/2013-17 uložil panu L. Š. dle §53 odst. 1 o. s. ř. povinnost
uhradit pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč. Žádná z těchto částek nebyla ani na výzvu
uhrazena.
[4] Krajský soud se obrátil přípisem čj. Spr 1682/2019-3 na Celní úřad Plzeňského kraje
s žádostí o vymožení uložených plnění. Svou žádost odůvodnil odkazem na §161 daňového
řádu, který upravuje dělenou daňovou správu. Na soudního exekutora se neobrátil proto,
že se jedná o drobné nároky a náklady na vymáhání by překročily jejich hodnotu, což odporuje
judikatuře Ústavního soudu.
[5] Celní úřad pro Plzeňský kraj odmítl svou pravomoc k vymáhání pohledávek. Uvedl,
že celní orgány nejsou k vymáhání uvedených plnění „kompetentní“. Celní úřady sice
vykonávají správu placení plnění v rámci dělené správy, ale nevymáhají veškerá plnění, na která
dopadá daňový řád. Soud je správcem daně a má jím uložená plnění vymoci sám.
[6] Následně se krajský soud obrátil na Ústavní soud s návrhem na řešení kompetenčního
sporu mezi ním a celním úřadem. Ústavní soud však návrh odmítl usnesením ze dne
23. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/19. Uvedl, že k řešení kompetenčního sporu mezi soudem
a správním orgánem je příslušný zvláštní senát (odst. 17 usnesení).
[7] Krajský soud v Plzni, jednající svým předsedou, poté podal zvláštnímu senátu návrh
na řešení negativního kompetenčního sporu mezi ním a celním úřadem.
[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc se zvláštní senát řídil následující úvahou:
[9] Dle zákona o některých kompetenčních sporech se postupuje při kladných nebo
záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost, jehož stranami jsou:
a) soudy a orgány moci výkonné územní, zájmové nebo profesní samosprávy, b) soudy
v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Takto vymezené kompetenční
spory projednává a rozhoduje zvláštní senát, který rozhodne, kdo je příslušný ve věci vydat
rozhodnutí. Esenciální podmínkou pro to, aby byla dána pravomoc zvláštního senátu, je tedy
existence kompetenčního sporu ve smyslu zákona o některých kompetenčních sporech.
[10] Ústavní soud má pravdu, že zvláštní senát rozhoduje spory mezi soudy a správními
orgány. V projednávané věci se však o takovou věc nejedná z důvodů uvedených níže.
[11] Účelem zákona o řešení některých kompetenčních sporů je řešit spory mezi soudy
a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy dle §1 odst. 1 písm. a)
zákona o některých kompetenčních sporech a spory mezi civilními a správními soudy dle §1
odst. 1 písm. b) zákona o některých kompetenčních sporech. Písmena a) a b) představují
relativně samostatné pravomoci zvláštního senátu se samostatným historickým vývojem.
[12] Písmeno b) je reakcí na vznik správních soudů a před 1. 1. 2003 nebylo v právním řádu
nutné. Písmeno a) navazuje na rozhodovací činnost vrchních soudů dle §8a o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2002. Provádí čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, dle kterého Ústavní soud
rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy,
nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Zvláštním zákonem je pak právě zákon
o rozhodování některých kompetenčních sporů. Tato pravomoc má tedy ústavněprávní
dimenzi; jde o spory mezi soudy a správními orgány jako představiteli dvou rozdílných mocí
ve státě, moci soudní a moci výkonné.
[13] S ohledem na závažnost dělby moci jako hodnoty demokratického právního státu je dle
zvláštního senátu nutné zkoumat nejen označení orgánu, který by měl vystupovat jako strana
kompetenčního sporu, ale rovněž pravomoc, kterou v dané věci vykonával (měl vykonávat),
respektive zkoumat, z pozice které části státní moci jednal (měl jednat). Není přípustné, aby
pouhé označení spořícího se státního orgánu mohlo být určující pro pravomoc rozhodovat
takto významné kompetenční spory. Při opačném závěru by pravomoci zvláštního senátu
nemusely podléhat spory, které by dle smyslu a účelu své existence rozhodovat měl, a naopak
by musel rozhodovat spory, které mu dle smyslu a účelu jeho zřízení, nepřísluší. Zvláštní senát
se proto zabýval tím, kdo je stranou kompetenčního sporu a v jaké pozici zde vystupuje.
[14] Obě strany sporu ve věci poukazují na úpravu dělené daňové správy. Dělená daňová
správa může nastat ve dvou případech. Prvním z nich je situace, kdy je orgánem veřejné moci,
jenž není správcem daně, uložena určitá platební povinnost osobě, která není daňovým
subjektem (§161 odst. 1 daňového řádu). K uložení této peněžité povinnosti došlo na základě
„nedaňového“ zákona. Jde o tzv. procesní dělenou správu, neboť orgán, který peněžité plnění
uložil, vybírá, vymáhá a eviduje toto peněžité plnění a při úkonech v rámci výběru, vymáhání
či evidenci plnění používá daňový řád. Tento orgán veřejné moci má postavení, jako by byl
správce daně, a osoba, která je povinna tohoto plnění hradit, má pak postavení obdobné
daňovému subjektu. Toto peněžité plnění se rovněž považuje za daň. Druhá situace je upravena
v §161 odst. 3 d. ř.; jde o tzv. dělenou správu věcnou, neboť při ní dochází k přesunu
kompetence z „původního“ orgánu veřejné moci, který peněžité plnění uložil, na orgán veřejné
moci, který ji bude spravovat (vymáhat, vybírat a evidovat). (Lichnovský, O., Ondrýsek, R.,
Nováková, P., Kostolanská, E., Rozehnal, T. Daňový řád, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2021,
k §161).
[15] Podstatou dělené správy je rozlišení tří fází – 1) ukládání plnění, které končí okamžikem
právní moci rozhodnutí orgánu veřejné moci, který není správcem daně, o uložení plnění
(nevznikla-li platební povinnost ex lege – viz §161 odst. 1 in fine daňového řádu); 2) vybírání
uloženého plnění (inkaso dobrovolného splnění uložené peněžité sankce) a 3) vymáhání
uloženého plnění v případě, že povinný subjekt ve lhůtě splatnosti svou povinnost nesplnil.
V případě dělené správy plnění ukládá orgán, který není správcem daně, ale v další fázi procesu
buď týž orgán, nebo jiný státní orgán (zpravidla obecný správce daně) postupuje podle
procesních daňových předpisů a vybírající nebo vymáhající orgán má již procesní postavení
správce daně (usnesení zvláštního senátu čj. Konf 32/2015-11).
[16] Zvláštní senát si je vědom jedinečnosti vztahu soudu jakožto orgánu moci soudní a státní
správy soudů. Vztah soudu a jeho správy je specifický v tom, že se jejich činnost v jednotlivých
fázích správy poplatků může prolínat, neboť správa jako pomocný aparát soudu vytváří soudu
podmínky k řádnému výkonu soudnictví [§118 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon
o soudech a soudcích)]. Obecně zvláštní senát vychází z toho, že o výši a splatnosti peněžitých
plnění uložených soudy na základě procesních předpisů musí rozhodovat nezávislé soudy
v rámci své soudní pravomoci, a to i ve fázi placení. V usnesení čj. Konf 2/2014-17 pak zvláštní
senát uvedl, že podá-li účastník řízení před soudem žádost o „posečkání“ s placením soudního
poplatku nebo žádost o „rozložení úhrady soudního poplatku na splátky“, je k vydání
rozhodnutí o takové žádosti příslušný soud, nikoli správa soudu (předseda soudu).
[17] Dle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích se při správě placení poplatků (první
z pohledávek krajského soudu) postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon
jinak. Dle §8 odst. 1 citovaného zákona vykonává správu placení poplatků příslušný soud nebo
správa soudu. V problematice soudních poplatků je nutné rozlišovat dvě oblasti. První z nich je
rozhodování ve věcech poplatků či osvobození od nich, které náleží do rozhodovací
pravomoci poplatkového soudu jako soudního orgánu, a na straně druhé správu placení
poplatků, která je sice prováděna týmž soudem, nicméně ve zcela odlišném režimu, kdy soud
vystupuje jako správce daně v rámci dělené správy. Do této druhé skupiny náleží vybírání
poplatků či jejich vymáhání. O těchto úkonech sice rozhoduje „soud“ (respektive správa soudu)
ovšem nikoli v rámci výkonu rozhodovací pravomoci, nýbrž v postavení specifického správce
daně. (Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2015, k §8).
[18] Dle §17 zákona o soudních poplatcích kontrolují u soudů Ministerstvo financí, finanční
úřady a Ministerstvo spravedlnosti, zda se poplatky vybírají ve správné výši, řádně a včas;
finanční úřady kontrolují též poplatky vrácené z účtu soudu. Jednoznačně jde tedy o činnost
správní, kterou provádí státní správa soudu. Bylo by zcela nepřípustné, aby soudní činnost
v rámci soudní pravomoci kontrolovaly ministerstva či finanční úřady (tj. správní orgány).
Vymáhání soudních poplatků je správní činností.
[19] Dle §53 odst. 3 o. s. ř. připadají pořádkové pokuty (třetí pohledávka krajského soudu)
státu; pro vymáhání pořádkové pokuty se uplatní postup stanovený daňovým řádem. Rovněž
u pořádkové pokuty je třeba rozlišit mezi rozhodováním o jejím uložení a prominutí, které
přísluší soudní moci a činí je soud v rámci soudní pravomoci, a správou placení pořádkové
pokuty. Při vymáhání postupuje soud dle daňového řádu v pozici specifického správce daně.
Vystupuje zde správa soudu jakožto správní orgán; vymáhání pořádkové pokuty je správní
činností.
[20] Dle §148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu
nákladů řízení, které platil (druhá pohledávka krajského soudu); v projednávané věci jde
o státem zaplacené svědečné. Dle odst. 4 téhož ustanovení se pro vymáhání pohledávek uplatní
postup stanovený daňovým řádem. Soud zde postupuje jako správce daně (poplatku) dle
daňového řádu (Jirsa, J a kol. Občanský soudní řízení, 2. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters
Kluwer, 2019, k §148). U práva státu na náhradu zaplaceného svědečného je tedy také třeba
rozlišit mezi rozhodováním o jejím uložení, které přísluší soudní moci a činí je soud v rámci
soudní pravomoci, a správou jejího placení. Vymáhání náhrady nákladů řízení státu je správní
činností.
[21] Z uvedeného plyne, že při správě pořádkové pokuty, soudního poplatku i státem
zaplaceného svědečného nejde o výkon soudní pravomoci. Krajský soud zde vystupuje v pozici
správce daně, za kterého jedná jeho předseda jakožto orgán státní správy soudu dle §119
odst. 2 zákon o soudech a soudcích. U pojmu soud je nutné v projednávané problematice
rozlišovat pojetí v užším a širším smyslu. Přitom se za soud v užším smyslu považuje samotný
výkon soudní moci dle čl. 81 Ústavy, kdy soudní moc vykonávají soudci v senátech nebo jako
samosoudci (čl. 94 odst. 1 Ústavy); pojetí soudu v širším smyslu zahrnuje jak výkon soudní
moci, tak i správu soudu (usnesení čj. Konf 2/2014-17).
[22] Soud v širším smyslu má pravomoc jakožto správce daně spravovat placení soudního
poplatku, náhrady státem zaplaceného svědečného i pořádkové pokuty. K uložení předmětných
povinností došlo na základě „nedaňového“ zákona. Soud, který peněžitá plnění uložil, je vybírá,
vymáhá a eviduje a při těchto úkonech používá daňový řád. Ve věci jde o procesní dělenou
správu.
[23] Argumentace obou stran kompetenčního sporu týkající se dělené správy podporuje závěr,
že jde o spor mezi správními orgány v rámci správy daní. Dále lze uvést, že krajský soud vede
věc v evidenční pomůcce Spr, která se dle §238 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti,
sp. zn. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní
soudy, týká agendy správy soudu. Za soud podal návrh jeho předseda, který vykonává státní
správu soudu. Sám navrhovatel tedy věc považuje za státní správu soudu.
[24] V projednávané věci vystupoval soud jako správní orgán. Jednal za něj jeho předseda jako
představitel státní správy soudu, nikoliv jako soudce. Věc se ani zprostředkovaně netýkala
výkonu soudní moci jako takové, což ji odlišuje od věcí řešených v nálezech Ústavního soudu
ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06, (uplatnění tzv. sdílené pravomoci mezi předsedkyní
Nejvyššího soudu a ministrem spravedlnosti) a ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06, (spor
předsedkyně Nejvyššího soudu s prezidentem republiky o jmenování místopředsedy Nejvyššího
soudu). Ve věci jde o spor mezi soudem, který vystupuje v pozici správce daně (jako správní
orgán), a celním úřadem. Nejde o spor mezi soudem jako součásti moci soudní a správním
orgánem jako představitelem moci výkonné. Spor je zde mezi dvěma správními orgány.
K projednávání takových sporů není zvláštní senát příslušný, a proto musí návrh odmítnout.
[25] Na okraj zvláštní senát uvádí, že je mu známa Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne
19. prosince 2012, čj. 4/2012-INV-M, o vymáhání pohledávek. Instrukce upravuje dva způsoby
vymáhání soudních pohledávek. Soud je může vymoci sám, nebo prostřednictvím soudního
exekutora. Za vymáhání pohledávek je dle instrukce odpovědný předseda krajského soudu;
za pohledávky jsou dle §1 odst. 4 citované instrukce výslovně označeny pohledávky ze
soudních poplatků, pohledávky z nákladů civilního řízení včetně svědečného a pohledávky
z pořádkových pokut z civilního řízení. Instrukci vydalo Ministerstvo spravedlnosti jako
ústřední orgán státní správy soudů dle §119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Dále zvláštní
senát upozorňuje, že se problematikou dělené daňové správy zabýval Nejvyšší správní soud
například v rozsudcích čj. 9 Afs 128/2016-39 a čj. 8 As 143/2014-47 a jeho závěry by mohly být
pro další řešení nyní projednávané věci relevantní.
[26] Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejsou v projednávané věci splněny podmínky
řízení o kompetenčním sporu, proto zvláštní senát podaný návrh odmítl [§4 zákona
o některých kompetenčních sporech a §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. září 2021
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu