ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.24.2022:26
sp. zn. 1 Ads 24/2022 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: M. C., zastoupen JUDr. Anitou
Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 12. 2019, č. j. MPSV-2019/240594-911, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 4 Ad 3/2020 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce ani žalovaný n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1.300 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2019, č. j. MPSV-2019/240594-911, podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) ze dne 3. 7. 2019, č. j. 12103/2019/AAI (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým nebyla žalobci s ohledem na §2 odst. 5 písm. a)
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „ zákon o pomoci v hmotné nouzi“) přiznána dávka mimořádné okamžité pomoci na úhradu
nezbytného jednorázového výdaje, v tomto případě úhradu telefonní linky ve výši 3.513 Kč.
[2] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) nadepsaným rozsudkem zamítl.
[3] V napadeném rozsudku soud nejprve zrekapituloval obsah správního spisu; zjistil,
že žalobce je příjemcem příspěvku na bydlení, příspěvku na živobytí, a doplatku na bydlení a dále
pak pobíral starobní důchod.
[4] K povaze mimořádné okamžité pomoci dle §2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi odkázal na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které se jedná
o dávku sloužící k úhradě jednorázového výdaje, která má garantovat určitou minimální životní
úroveň. Výdaj za telefonní služby však není jednorázovým výdajem, ani výdajem souvisejícím
se zajištěním minimální životní úrovně.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Předně namítl, že správní orgán překročil meze správního uvážení, nevycházel ze zcela
zjištěného skutkového stavu a bez dalšího zdůvodnění zamítl jeho žádost o dávku. Nezohlednil,
že podal žádost o dávku na předepsaném tiskopise, uvedl skutečnosti, z jakého důvodu požádal
o dávku v hmotné nouzi, nicméně pověřená úřednice zapisuje do protokolu jen ty skutečnosti,
které jsou již předepsané v systému, bez ohledu na to, co žadatel říkal. Zcela opomenul,
že poskytovatel telefonní služby bude svou pohledávku a další související náklady dále vymáhat;
stěžovatel se tak ocitne v „dluhové pasti“.
[7] Následně stěžovatel uzavřel, že považuje rozsudek městského soudu za nespravedlivý,
nezákonný, dále za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší
správní soud zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody pro tento postup byly již v řízení
před městským soudem, žádá, aby zároveň zrušil i rozhodnutí správního orgánu.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí podané kasační stížnosti, neboť stěžovatel
opakovaně pomíjí, že dávka mimořádné okamžité pomoci slouží k pokrytí nezbytných výdajů,
sloužících k zajištění základních životních podmínek, ke kterým telefonní služby nepatří.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil naplnění formálních náležitostí kasační stížnosti.
Shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Jedná se však o věc,
v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a proto se soud
podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud ji jako nepřijatelnou odmítne.
[10] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud
podrobně vyložil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS.,
ve kterém vymezil typové situace, v nichž je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační
stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem
vyplývá i ze shora citovaného usnesení, ačkoliv by měl sám uvést, v čem spatřuje přesah svých
zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího přikročil
k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V nynější věci však soud žádný „přesah vlastních
zájmů“ stěžovatele neidentifikoval, neboť v kasační stížnosti nepředestřel žádnou právní otázku,
která by byla sporná (kupříkladu v důsledku nejasného výkladu zákona), či která by nebyla
v dosavadní judikaturní praxi dosud zodpovězena.
[12] Soud předně konstatuje, že napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Městský soud jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odkázal jak na relevantní právní
úpravu, tak související judikaturu správních soudů a rovněž se neopomněl vypořádat se všemi
námitkami uplatněnými v žalobě. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí řádně odůvodněné,
ze kterého je zcela zřejmé, proč městský soud žalobu stěžovatele zamítl. Totéž platí i pro obě
správní rozhodnutí, ze kterých je vyplývá, jakými úvahami se správní orgán řídil.
[13] Lze tedy uzavřít, že městský soud i správní orgány dostály požadavkům na odůvodnění
rozhodnutí vyplývajícím z ustálené judikatury (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne
5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, ze dne
30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 a ze dne
10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, nebo též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013 - 125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[14] Pokud jde o samotnou podstatu sporu, městský soud vyčerpávajícím způsobem odkázal
na aktuální judikaturu kasačního soudu (viz body 15 a následující napadeného rozsudku), s těmito
závěry se kasační soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Pro úplnost ve stručnosti
uvádí, že již z výslovného znění §2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá,
že se jedná o dávku sloužící k úhradě „nezbytného jednorázového výdaje“. Úhrada telefonních služeb
nesplňuje ani podmínku „nezbytnosti“ ani „jednorázovosti“. Nadto, jak již konstatoval Nejvyšší
správní soud například v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 9 Ads 250/2020 - 40, „Dávka
mimořádné okamžité pomoci není založena na principu zajištění optimálního komfortu žadatele, ale slouží
výhradně k nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání tíživé sociální situace“. Odkázat lze rovněž na §1
odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, dle kterého „tento zákon upravuje poskytování pomoci
k zajištění základních životních podmínek“. Stěžovatel neprokázal, že by v jeho konkrétním případě
zajištění telefonních služeb bylo nutno považovat za základní životní podmínku. Odhlédnout
nelze ani od skutečnosti, že stěžovatel pobírá i mnohé jiné dávky, například příspěvek na živobytí,
které svým zaměřením mohou spíše sloužit k úhradě tohoto typu výdajů.
[15] Pokud jde o námitku neúplnosti protokolu, pak tuto námitku je nutno dle §104 odst. 4
s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou, neboť byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti.
[16] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel ve své kasační stížnosti nepřednesl
žádné námitky, které by představovaly podstatný přesah jeho vlastních zájmů. Z výše uvedeného
plyne, že podstatný přesah musí být dán tím, že je třeba vyslovit právní názor k určitému typu
případů. V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud neshledal obecnější dopad řešených právních
otázek nad rámec konkrétního případu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
a odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení však nemá ani úspěšný žalovaný,
neboť se jednalo o věc týkající se pomoci v hmotné nouzi.
[19] Stěžovateli byla v řízení před krajským soudem ustanovena advokátka a podle §35 odst. 8
s. ř. s. zástupkyně ustanovená v řízení před krajským soudem, je-li jím advokátka, zastupuje
účastníka řízení i v řízení o kasační stížnosti. Citované ustanovení rovněž stanoví, že je-li
ustanoven advokát, platí odměnu za zastupování stát. Náklady řízení sestávají z odměny za jeden
úkon právní služby (podání doplnění kasační stížnosti) v částce 1.000 Kč podle §7, §9 odst. 2
a odst. 4 písm. d) ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč podle §13 odst. 4 citované vyhlášky.
Celková výše odměny proto činí 1.300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu