ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.366.2021:78
sp. zn. 1 Ads 366/2021 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: JUDr. L. K., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 3. 2020, č. j. OSZ-49366-86/M-Ří-2020, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Ad 1/2020 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 3. 2020 č. j. OSZ-49366-86/M-Ří-2020 (dále
jen „napadené rozhodnutí“) zamítl námitky žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra,
orgánu sociálního zabezpečení ze dne 31. 12. 2019 č. j. OSZ-49366-85/D-Kč-2019 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), který rozhodl o zvýšení starobního důchodu žalobci
za jednotlivé roky od 1. 3. 2001, kdy mu byl důchod přiznán, a dále rozhodl, že výplata zvýšeného
starobního důchodu náleží od 16. 12. 2014.
[2] Žalobce se dále bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
v záhlaví nadepsaným rozsudkem zamítl. Nejprve posoudil namítanou nicotnost napadeného
rozhodnutí; shledal, že orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra je existující správní
orgán, který měl pravomoc ve věci rozhodovat dle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon 582/1991 Sb.).
[3] Dále uvedl, že příspěvek za službu (výsluhový příspěvek) nepatří mezi dávky
důchodového pojištění. V projednávaném případě soud považoval za klíčový §116 odst. 4
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, dle kterého
příspěvek nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, a na něj navazující §118 odst. 2
téhož zákona, dle něhož při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní
nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek,
nebo důchod. V této souvislosti odkázal též na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, např. rozsudek ze dne 27. 4. 2007 č. j. 5 As 71/2006 - 86 a další.
[4] Závěrem nepřisvědčil výkladovým tezím žalobce, které jsou v rozporu jak s ustálenou
judikaturou správních soudů, tak i formulací příslušných právních norem.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) - d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Její podstatou je široce rozvedená a košatá námitka rozporu napadeného rozhodnutí
s právními předpisy, neboť výsluhový příspěvek ve výši 9.962 Kč měsíčně nebyl „překlopen“
na starobní důchod; ten mu byl „vnucen“ toliko ve výši 6.848 Kč. Výsluhový příspěvek
je podle jeho přesvědčení dávkou důchodového pojištění, což vyplývá z jím provedené
interpretace pojmu sociální zabezpečení ve smyslu §2 zákona č. 582/1991 Sb. Žalovaný rovněž
postupoval nezákonně, pokud mu výplatu tohoto příspěvku zrušil.
[7] Na podporu své argumentace citoval celou řadu právních předpisů a provedl vlastní
rozbor a interpretaci judikatury správních soudů.
[8] Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí podané kasační stížnosti; ta dle něj v zásadě
obsahuje totožnou argumentaci (místy zmatečnou), kterou stěžovatel uvedl již v řízení
o námitkách podle ustanovení §88 zákona č. 582/1991 Sb., a následně též v žalobě. Tato
argumentace však nemá oporu v právních předpisech a nereflektuje vysvětlení dané situace,
kterého se stěžovateli opakovaně ze strany správních orgánů i soudu dostalo.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „jestliže kasační stížnost ve věcech,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ V posuzovaném případě
o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz §31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní
soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti
se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil. Jak ovšem
vyplývá i ze shora citovaného usnesení, je sice v jeho zájmu, aby uvedl, v čem spatřuje přesah
svých zájmů, pokud tak ovšem neučiní, neznamená to, že by Nejvyšší správní soud bez dalšího
přikročil k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V nynější věci však soud žádný „přesah
vlastních zájmů“ stěžovatele neidentifikoval, neboť v kasační stížnosti nepředestřel žádnou právní
otázku, která by byla sporná (kupříkladu v důsledku nejasného výkladu zákona), či která by nebyla
v dosavadní judikaturní praxi dosud zodpovězena.
[11] Kasační soud ze správního spisu zjistil, že Ministerstvo vnitra, orgán sociálního
zabezpečení dne 4. 1. 2001 podle §116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky rozhodl tak, že dnem 28. 2. 2001 zaniká žalobci nárok
na příspěvek na službu v částce 8.652 Kč měsíčně, s odůvodněním, že tento příspěvek nenáleží
ode dne vzniku nároku na starobní důchod, přičemž nárok na starobní důchod vznikl stěžovateli
dnem 1. 3. 2001. Ten následně dne 3. 4. 2001 požádal o přiznání starobního důchodu, který
mu byl přiznán v procentní výměře 5.399 Kč měsíčně, v základní výměře 1.310 Kč měsíčně,
celkem ve výši 6.709 Kč měsíčně.
[12] Stěžovatel v podstatě pouze obsáhle brojí proti aplikaci §116 odst. 4
zákona č. 186/1992 Sb., který ve vztahu k příspěvku za službu uvádí, že „příspěvek nenáleží ode dne
vzniku nároku na starobní důchod“. Na toto ustanovení pak navazuje §118 odst. 2 téhož zákona,
dle kterého „při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod
náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.“
[13] Městský soud zde zcela přiléhavě citoval z rozsudku kasačního soudu ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 5 As 71/2006 - 86, zabývajícím se vztahem mezi těmito ustanoveními, dle kterého: „Výrazem
„nenáleží“ použitým v §116 odst. 4 zákona totiž zákonodárce vytvořil situaci pro postup dle ustanovení §118
odst. 2 citovaného zákona, podle něhož při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní
nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod. To znamená,
že stanovením, že ode dne vzniku nároku na starobní důchod příspěvek nenáleží, určil hranici – bod, od něhož
příspěvek nenáleží, a to do učinění volby oprávněným buď pro příspěvek a poté by při trvajícím nároku byla
obnovena i realizace původního nároku, nebo pro starobní důchod a poté by touto volbou zanikl i nárok
na příspěvek. Sledoval tím cíl zabránit tomu, aby nemohly být současně vypláceny obě dávky, avšak chtěl umožnit
oprávněnému učinit volbu mezi oběma dávkami, což ovšem nešlo bez zachování nároku na příspěvek.” Shodně
též i nyní rozhodující senát tento výklad (opakovaně citovaný i další judikaturou – viz například
rozsudek ze dne 27. 4. 2007, č. j. 2 As 88/2006 - 56, pub. pod. č. 1392/2007 Sb. NSS) následuje
a nenachází důvody se od něj odchýlit.
[14] Z odůvodnění rozsudku ze dne 27. 4. 2007, č. j. 5 As 71/2006 - 86 vyplývá, že Městský
soud v Praze i Nejvyšší správní soud zaujaly stanovisko, že §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.,
předpokládá souběh nároků na příspěvek a na starobní důchod a dává oprávněnému právo volby
mezi těmito dávkami. Vznikne-li poživateli příspěvku nárok na starobní důchod, je oprávněn
provést volbu mezi příspěvkem a starobním důchodem; starobní důchod si oprávněný zvolí
podáním žádosti o přiznání a vyplácení důchodu. Jsou-li splněny podmínky nároku na starobní
důchod i jeho výplatu a oprávněný podáním žádosti zvolí starobní důchod, zanikne jeho nárok
na příspěvek a volbu již nelze opakovat. Zvolí-li oprávněný příspěvek, může o starobní důchod
požádat i později, neboť to žádný zákon nevylučuje.
[15] V nyní posuzované situaci provedl stěžovatel volbu, ve smyslu §118 odst. 2
zákona č. 186/1992 Sb., svou žádostí dne 3. 4. 2001, kdy požádal o přiznání starobního důchodu.
Zcela shodně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006,
č. j. 3 As 14/2006 – 115, publikovaným pod č. 1475/2008 Sb. NSS, kde kasační soud dospěl
k závěru, že „Nárok na příspěvek za službu podle §116 odst. 4 zákona ČNR č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu
nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle §118 odst. 2 téhož zákona pobírání důchodu,
uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím“.
[16] Rovněž povahou výsluhového příspěvku se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud,
například v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, č. j. 3 Ads 121/2009 - 116, kde uvedl, že se jedná
„o zvláštní dávku poskytovanou jako určitou kompenzaci náročnosti výkonu služby po uplynutí stanoveného počtu
let ve služebním poměru. Proto je také tato dávka upravena přímo zákonem o služebním poměru, nikoliv
zákonem o důchodovém pojištění. Svou povahou se jedná o výsluhový nárok závislý pouze na odsloužených letech
bývalého příslušníka u ozbrojených sborů, nikoliv o dávku určenou k finančnímu pokrytí některé ze sociálních
situací (rizik), k němuž jsou určeny dávky důchodového pojištění (stáří, invalidita, ztráta živitele apod.). […]
nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o důchodovou dávku, na jejíž přiznání by se vztahovaly obecné
předpisy o důchodovém pojištění (zejména zákon č. 155/1995 Sb. a zákon č. 582/1991 Sb.). Služební zákon
odkazuje na předpisy důchodového pojištění pouze podpůrně v otázce valorizace a souběhu výsluhového příspěvku
s důchodem (§159 a §160 tohoto zákona), z čehož však nelze dovodit ničeho o právním charakteru a účelu této
dávky.“
[17] Taktéž v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 6 Ads 157/2009 - 90, č. 2071/2010 Sb.,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „starobní důchod a výsluhový příspěvek jsou zcela odlišnými dávkami,
které plní odlišné funkce. Zatímco výsluhový příspěvek slouží k zachování životní úrovně příslušníků ozbrojených
složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě, starobní důchod má nahradit ztrátu nebo omezení
pracovního příjmu, které nastaly v důsledku věku jako sociální události a je tedy realizací práva na přiměřené
hmotné zabezpečení podle čl. 30 Listiny […]. Od toho se pak odvíjí rovněž způsob, jakým zákonodárce
koncipuje výpočet těchto dávek neboli tzv. dávkové formule. Ty musí reflektovat všechna specifika jednotlivých
plnění a v žádném případě tedy nelze automaticky uplatňovat pravidla, která platí pro stanovení výše dávek
v jednom systému i na systém druhý.“
[18] Za dané situace, kdy kasační námitky jsou založeny pouze na mylném přesvědčení
stěžovatele, by bylo nadbytečné reagovat i na všechny jeho (často nelogické a navzájem rozporné)
podpůrné argumenty. Soud rovněž plně odkazuje na rozsudky kasačního soudu ze dne
29. 04. 2010, č. j. 3 Ads 121/2009 - 16 a ze dne 10. 2. 2016 č. j. 6 As 122/2015 - 28, ve kterých
již v minulosti opakovaně odmítl stejné námitky, jaké vznáší stěžovatel (aplikovatelnost nařízení
Evropského parlamentu a Rady č. 883/04, nicotnost napadeného rozhodnutí apod.), případně
též rozsudky ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 136/2020, nebo ze dne 20. 8. 2020,
č. j. 4 As 95/2020 - 54, na které v této souvislosti odkázal již městský soud.
[19] Z výše uvedeného tak vyplývá, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel žádné právní
otázky, které by dosud nebyly judikaturou uspokojivě řešeny, či otázky, které by byly v rámci
dosavadní rozhodovací praxe řešeny nejednotně. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
že městský soud z relevantní judikatury vycházel a z ní vyplývající závěry aplikoval
na projednávaný případ.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
a odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení však nemá ani úspěšný žalovaný,
neboť se jednalo o věc týkající se důchodového pojištění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu