ECLI:CZ:NSS:2022:1.AFS.295.2021:46
sp. zn. 1 Afs 295/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně:
Strojírny-RINOH, s.r.o., se sídlem Luční 67/12, Plzeň, zastoupena Mgr. Milanem Frýbou,
advokátem se sídlem Jungmannova 319, Jičín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. 33071/18/5000-10480-712244, a ze dne 13. 5. 2019,
č. j. 18995/19/5000-10480-712244, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021, č. j. 30 Af 50/2018 - 257,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři z n áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „poskytovatel dotace“) rozhodlo dne
3. 11. 2011, pod č. j. 2313-11/4.1IN04-451/11/08200, o poskytnutí dotace žalobkyni v rámci
Operačního programu Podnikání a inovace na uskutečnění projektu „Zápustková kovárna“
(dále jen „Projekt“) v maximální výši 25.000.000 Kč (dále jen „rozhodnutí o poskytnutí
dotace“), ve znění dodatků č. 1, č. j. D1/2313-11/4.1IN04-451/11/08200 a č. 2,
č. j. D2/2313-11/4.1IN04-451/11/08200.
[2] Na základě podnětu poskytovatele dotace zahájil Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále
jen „správce daně“) dne 30. 9. 2014 u žalobkyně daňovou kontrolu, při níž dospěl k závěru,
že se žalobkyně při čerpání dotace dopustila několika porušení podmínek, které byly součástí
rozhodnutí o poskytnutí dotace (dále jen „dotační podmínky“ či „podmínky pro poskytnutí
dotace“). Konkrétně měla žalobkyně pochybit tím, že a) neprovedla projekt v souladu se žádostí
a neinovovala výrobu nerezových přírub deklarovaným způsobem z trubky; v důsledku toho
pak b) nebyl inovativní proces zaveden do výroby; c) nedošlo ke snížení negativních vlivů
v oblasti životního prostředí; d) žalobkyně nedodržela závazné ukazatele; e) neukončila projekt
ve stanoveném termínu; f) v rámci projektu nezahájila velkokapacitní výrobu; g) nevedla
účetnictví v souladu se zákonem; h) nearchivovala veškerou dokumentaci k projektu; i) nesplnila
informační povinnost (jestliže poskytovatele dotace neinformovala o podaných dodatečných
daňových přiznáních, v nichž namísto původně uváděných zisků vykázala ztráty);
j) nepostupovala při výběru dodavatele v souladu se zákonem a podle Pravidel pro výběr
dodavatele; k) postupovala nehospodárně a neefektivně. Správce daně proto podle §44 odst. 1
písm. b) a písm. j) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (dále jen „rozpočtová
pravidla“), rozhodnutími ze dne 12. 7. 2017, č. j. 1354102/17/2300-31473-400650,
a č. j. 1354100/17/2300-31473-400650 (dále jen „platební výměry na odvod“), vyměřil žalobkyni
odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 3 630 000 Kč a do Národního
fondu ve výši 20.569.997 Kč.
[3] V návaznosti na odvody za porušení rozpočtové kázně vyměřil správce daně žalobkyni
rozhodnutími ze dne 4. 9. 2018, č. j. 1712645/18/2300-31473-400650,
a č. j. 1712649/18/2300-31473-400650 (dále jen „platební výměry na penále“), penále za prodlení
s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 3.630.000 Kč a 20.569.997 Kč.
[4] Žalobou ze dne 19. 10. 2018 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 8. 2018, č. j. 33071/18/5000-10480-712244 (dále jen „napadené rozhodnutí I“),
kterým byla zamítnuta její odvolání a potvrzeny platební výměry na odvod.
[5] Žalobou ze dne 24. 6. 2019 žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 5. 2019, č. j. 18995/19/5000-10480-712244 (dále jen „napadené rozhodnutí II“), kterým
žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební výměry na penále.
[6] Obě žaloby byly usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne
1. 9. 2019, č. j. 57 Af 29/2019 - 38, spojeny ke společnému projednání
pod sp. zn. 30 Af 50/2018.
[7] Napadeným rozsudkem krajský soud obě žaloby zamítl. Nepřisvědčil námitkám
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí I a neprojednání zprávy o daňové kontrole a dále
se zabýval otázkami splnění podmínek pro poskytnutí dotace.
[8] Podle krajského soudu mezi stranami nebylo sporné, že ze studie proveditelnosti, která
byla přílohou žádosti o poskytnutí dotace, vyplývalo, že žalobkyně bude realizovat velkokapacitní
výrobu, přičemž dle podmínek pro poskytnutí dotace byla žalobkyně povinna uskutečnit Projekt
v souladu s žádostí o poskytnutí dotace. Dle zjištěných skutečností žalobkyně projekt neprovedla
v deklarovaném rozsahu, tj. neuskutečňovala velkokapacitní výrobu. Skutečnosti týkající
se výroby 8 ks nerezových přírub, 10 ks dodaných společnosti Black Ace s. r. o. v prosinci roku
2013, resp. výroby 21 ks polotovarů v provozovně společnosti KOVOVÝROBA Bušek s. r. o.
nemají pro projednávanou věc význam. Z výroby takto minimálního počtu nerezových přírub
nelze dovodit zahájení velkokapacitní výroby v průběhu plnění projektu. Již samotným rozsahem
výroby tak žalobkyně porušila podmínky udělení dotace. Totéž platí i pro dodání nerezové trubky
v délce 1,8 m jako součásti startovací sady k lisu LKL 250A, z níž měly být příruby vyráběny.
[9] Dále se krajský soud zabýval otázkou, zda žalobkyně mohla příruby vyrábět z tyče,
či zda je musela vyrábět z trubky. Byť ve studii proveditelnosti ani v podmínkách dotace nebylo
výslovně stanoveno, že si nesmí nerezovou trubku sama vyrábět z tyče, nelze přehlédnout,
že ústředním cílem projektu měla být ochrana životního prostředí prostřednictvím snížení
spotřeby energie a primárních surovin. Tohoto cíle však nemohlo být dosaženo v případě, kdy
žalobkyně vyráběla trubku z tyčového materiálu, neboť tím musela nutně vzrůst spotřeba energie.
Žalobkyně proto porušila podmínky dotace v části týkající se ochrany životního prostředí.
[10] Žalobkyně porušila také povinnost vést účetnictví způsobem zaručujícím trvalost
účetních záznamů, byť se jednalo o účetnictví za roky 2009 a 2010, tedy za období
mimo uskutečňování projektu. Na základě účetních údajů z let 2009 a 2010 totiž došlo
k ohodnocení finanční stability žalobkyně (ratingu) a bylo rozhodnuto o poskytnutí dotace.
S ohledem na to, že žalobkyně nedisponovala kompletním účetnictvím za roky 2009 a 2010,
nemohly daňové orgány ověřit, zda byla dotace žalobkyni poskytnuta oprávněně. Navíc
dle podmínek pro poskytnutí dotace byla žalobkyně povinna informovat poskytovatele dotace
o změnách svého majetkoprávního postavení. S ohledem na rozdíl mezi původně vykázanými
zisky a následně vykázanými ztrátami se jednalo o významnou změnu v majetkoprávním
postavení žalobkyně projevující se ve „finančním zdraví“ žalobkyně, kterou byla povinna oznámit
poskytovateli dotace. Byť soud nezpochybnil právo žalobkyně podat dodatečná daňová přiznání,
považuje její postup v kombinaci se ztrátou účetnictví za nepřípustný, nestandardní
a netransparentní.
[11] Částečně důvodnou shledal krajský soud námitku zpochybňující závěry správních orgánů
o diskriminačním postupu žalobkyně v rámci výběrového řízení na dodavatele projektu. Součástí
uveřejnění oznámení o zahájení výběrového řízení v Obchodním věstníku nebyly podmínky
pro uskutečnění zakázky, a tedy ani daňovými orgány zdůrazňovaná nestandardní délka záruky
5 let. Bylo předčasné učinit závěr o diskriminačním nastavení podmínek dodávky, jestliže správní
orgány nezkoumaly počet žadatelů o poskytnutí podrobných informací a podkladů, na které
odkazovalo ohlášení uveřejněné v Obchodním věstníku. Toto dílčí pochybení se však netýkalo
nosných argumentů napadeného rozhodnutí.
[12] Krajský soud se ztotožnil se správcem daně a žalovaným také v hodnocení nestandardní
délky záruky a stanovení hodnoty zakázky. Žalobkyně jako zkušený subjekt působící na trhu
postupovala nestandardně a účelově navýšila cenu poptávané technologie prostřednictvím
tzv. kompletační přirážky (20 % hodnoty zakázky) a délky záruky v trvání pěti let (40 % hodnoty
zakázky).
[13] Krajský soud dále dospěl k závěru, že správní orgány nebyly povinny provést důkazy
navržené žalobkyní, z nichž je zřejmé, že žalobkyně jimi nemohla prokázat dodržení dotačních
podmínek zejména co do deklarovaného rozsahu projektu jako velkokapacitní výroby, ochrany
životního prostředí a dostatečné finanční stability v době rozhodné pro obdržení dotace. Stejně
tak soud neprovedl navržené důkazy, neboť nemohly ničeho změnit na posouzení důvodnosti
či nedůvodnosti žaloby. Co se týče zpracování znaleckého posudku v oboru ekonomika
a strojírenství, žalovaný poskytl žalobkyni dostatečný časový prostor pro jeho předložení. Jako
nedůvodné shledal soud i námitky týkající se přiměřenosti odvodu či zproštění žalobkyně
obžaloby z dotačního podvodu.
[14] S ohledem na rozsah přezkumu rozhodnutí, jímž bylo vyměřeno penále za prodlení
s odvodem, nepřisvědčil krajský soud ani žalobním námitkám proti napadenému rozhodnutí II.
Žalobkyně neuvedla žádné konkrétní námitky ve vztahu k předpisu penále, jeho výši a době,
za níž bylo předepsáno. Podmínka v podobě pravomocného rozhodnutí o odvodu za porušení
rozpočtové kázně byla ke dni vydání platebních výměrů na penále za prodlení s odvodem
za porušení rozpočtové kázně splněna.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[15] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Napadený rozsudek považuje za překvapivý, neboť velkokapacitní výroba nebyla podmínkou
pro udělení dotace a její neuskutečnění nebylo ani předmětem odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Soud tak rozhodl v rozporu se skutkovým stavem a přezkoumal napadené
rozhodnutí mimo rámec vznesených žalobních bodů. Dle žalovaného byly podmínky porušeny
s ohledem na způsob výroby, zatímco dle krajského soudu s ohledem na rozsah výroby.
V tom je napadený rozsudek překvapivý a stěžovatelka neměla možnost reagovat na odchylný
právní názor soudu. Nadto soud stěžovatelce vytknul, že neunesla důkazní břemeno ve vztahu
ke skutečnostem, které nemohla očekávat.
[16] Velkokapacitní rozsah výroby v průběhu uskutečňování projektu navíc vůbec nebyl
podmínkou pro udělení dotace. Studie proveditelnosti deklarovala pouze to, že projekt umožní
zahájení velkokapacitní výroby, ta ale nebyla podmínkou projektu. Projekt měl trvat od 1. 1. 2011
do 31. 12. 2013 a v prvních třech letech počítala stěžovatelka dle studie proveditelnosti pouze
s investicemi a s výrobou až po ukončení projektu.
[17] Nesprávně posoudil krajský soud i otázku finanční stability stěžovatelky a s tím související
informační povinnosti. Dle dotačních podmínek byla povinna poskytovatele informovat
o změnách svého majetkoprávního postavení. Krajský soud nesprávně vyložil pojem
„majetkoprávní postavení“, pod který zahrnuje situaci, kdy stěžovatelka vykázala nově ztrátu
oproti původně vykázanému zisku. Změny obsažené v dodatečných daňových přiznáních
však nelze považovat za změnu majetkoprávního postavení ve smyslu dotačních podmínek.
I poskytovatel dotace správci daně výslovně sdělil, že změna hospodářského výsledku nespadá
do kategorie informační povinnosti o změně majetkoprávního postavení. Závěr soudu o porušení
informační povinnosti stěžovatelkou je tudíž nesprávný, neboť taková povinnost z dotačních
podmínek neplyne.
[18] Soud navíc bez dalšího převzal závěr správce daně, že na základě nově uvedených
hospodářských výsledků by dotaci neobdržela, ale nevypořádal se s argumenty uvedenými
v žalobě (např. že se dle metodiky poskytovatele dotace má rating počítat za tři období,
ale daňové orgány jej vypočítaly jen za dvě období; že vykázání ztráty nemusí vést
k nevyhovujícímu hodnocení subjektu; že ke dni 28. 6. 2012 a 4. 4. 2013 byla stěžovatelka
pro účely jiných projektů hodnocena stupněm B a B+, a tedy dodatečně zaúčtované ztráty
neměly žádný finanční dopad). Není zřejmé, proč se soud ztotožnil se správními orgány,
že by obdržela rating stupně C, a nikoliv se stěžovatelkou, dle které byl tento výpočet nesprávný.
Odkázal na sdělení poskytovatele dotace, který ohodnotil finanční stabilitu stěžovatelky jako
nedostatečnou, ale pominul druhou část sdělení, která se týká dotazu správce daně,
zda je neposkytnutí informace o změně hospodářských výsledků porušením podmínek
rozhodnutí o poskytnutí dotace. Poskytovatel odpověděl, že takovou povinnost stěžovatelka
neměla. Dále se rating za roky 2009 a 2010 nemůže počítat z dodatečných daňových přiznání
podaných v roce 2012. Daňový subjekt je povinen zaúčtovat nesrovnalosti v hospodářském roce,
ve kterém je zjistil, takže hospodářský výsledek za roky 2009 a 2010 se nemůže změnit v roce
2012. Stěžovatelka rovněž poukázala na nastavený postup, v rámci něhož žadatel předkládá spolu
s žádostí o dotaci informace, které slouží pro výpočet ratingu, a pokud je rating vyhovující,
tak dále stvrzuje jejich pravdivost. Následně již ani při podávání žádostí o proplacení dotace
příjemce nečiní žádné prohlášení vztahující se k ekonomické situaci. I kdyby byl závěr
o nevyhovujícím ratingu správný, byl by ve vztahu k porušení dotačních podmínek zcela
irelevantní. Podstatné je, zda stěžovatelka splňovala požadovaný rating při podání žádosti
o dotaci. Stěžovatelka nedisponovala kompletním účetnictvím, jelikož jí bylo zabaveno Policií ČR
v souvislosti s trestním stíháním. Správce daně nahlížel do trestního spisu, a mohl proto účetní
výkazy ověřit.
[19] Stěžovatelka nesdílí názor krajského soudu, že nesplnila podmínky poskytnutí dotace,
pokud jde o ochranu životního prostředí. Byť odmítl tvrzení stěžovatelky, že v roce 2015
vyvinula vlastní technologii na výrobu trubek z tyčového materiálu, jelikož nespadá do období
uskutečňování projektu, na druhou stranu tuto výrobu hodnotil jako neekologickou. Nadto závěr
o nutném vzrůstu spotřeby energie je pouze domněnkou soudu bez opory v provedeném
dokazování. Stěžovatelka naopak odkazuje na znalecký posudek ze dne 21. 1. 2019. Projekt
byl prováděn již v roce 2013 zhotovením 8 kusů nerezových přírub z trubky procesem
zápustkového kování. Metoda zápustkového kování je inovativní a úsporná v každém případě,
neboť při ní nedochází k tvorbě odpadů v důsledku vytékajícího rozžhaveného kovu jako
u jiných způsobů výroby. Vlastní proces je shodný, ať už je trubka nakupována, či vyráběna
u stěžovatelky.
[20] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že námitka překvapivosti
napadeného rozsudku není důvodná, neboť neuskutečnění velkokapacitní výroby vytýkal
stěžovatelce již správce daně. Žalovaný se touto otázkou výslovně nezabýval s ohledem na to,
že stěžovatelka v odvolání proti těmto závěrům nic nenamítala.
[21] K informační povinnosti a dodatečným daňovým přiznáním žalovaný konstatuje, že dané
okolnosti (vykázání značné ztráty oproti původnímu zisku) závažným způsobem znevěrohodňují
účetnictví stěžovatelky. Ta správci daně nepředložila hlavní knihy za rozhodná období, ačkoliv
k tomu byla opakovaně vyzvána, a nedoložila ani kompletní účetní záznamy. Žalovaný sdílí názor
krajského soudu, že v dané situaci jde o změnu v majetkoprávním postavení. Stěžovatelka pomíjí,
že podle žádosti o poskytnutí dotace byla povinna poskytnout veškeré údaje pravdivě tak,
aby odpovídaly skutečnosti. Vzhledem k chybějícímu účetnictví za roky 2009 a 2010 to nemohlo
být ověřeno. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka měla ztratit účetnictví již v roce
2012, takže mohlo být stěží v roce 2014 zabaveno Policií ČR. Pokud tomu tak bylo, mohla
si stěžovatelka pořídit z trestního spisu kopie, a vyhovět tak výzvám správce daně.
[22] Co se týče ochrany životního prostředí, domnívá se žalovaný, že stěžovatelka nevhodně
směšuje dva závěry krajského soudu. Ten uvedl, že v dotačních podmínkách není zakázáno,
aby si stěžovatelka vyráběla trubku z tyče sama, ale pokud tak učinila, zjevně musela vzrůst
spotřeba energie, a nebyla tak splněna deklarovaná úspora energie. Pokud pak stěžovatelka
tvrdila, že v roce 2015 vyvinula inovativní metodu výroby trubky z tyče, krajský soud
to považoval pro hodnocení projektu za irelevantní.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že je napadený rozsudek překvapivý
a že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces. Jak upozornil již žalovaný,
velkokapacitní výrobou se v napadeném rozhodnutí I výslovně nezabýval, jelikož stěžovatelka
tímto směrem v odvolání nic nenamítala, nicméně v odůvodnění platebních výměrů na odvod
správce daně stěžovatelce nesplnění velkokapacitní výroby vytýkal. Jedním z důvodů uložení
odvodu tudíž bylo i porušení dotačních podmínek spočívající v tom, že stěžovatelka v rámci
projektu nezahájila velkokapacitní výrobu. To plynulo jednak z toho, že podle správce daně
nezavedla do výroby stanovené postupy, jednak z toho, že za roky 2013 až 2015 byly tržby
z prodeje nerezových přírub minimální. Krajský soud tak nerozhodl v rozporu se skutkovým
stavem a neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud skutečnosti týkající
se nesplnění velkokapacitní výroby považoval s ohledem na obsah žaloby za nesporné a ve svém
odůvodnění z nich vycházel. Nevybočil tím ani z mezí žalobních bodů, jelikož napadená
rozhodnutí nepřezkoumával z důvodů, které neměly předobraz v podané žalobě. Nezabýval
se totiž tím, zda tvrzení správce daně, podle nichž stěžovatelka nesplnila podmínky poskytnutí
dotace, jelikož nezapočala v rámci projektu s velkokapacitní výrobou, byla správná či nikoliv.
Naložil s nimi jako s nespornými skutečnostmi, Žalobkyně sama rozhodla, proti kterým zjištěním
a závěrům správních orgánů vznese námitky, a pokud krajský soud nerozporované skutečnosti
a závěry použil k vyvrácení námitek, jež byly obsahem žaloby, nijak tím nepochybil.
[26] Namítá-li proto stěžovatelka teprve v kasační stížnosti, že uskutečnění velkokapacitní
výroby nebylo podmínkou pro poskytnutí dotace, je tato námitka podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. Totéž platí i pro argumentaci, v níž stěžovatelka vysvětluje, proč po realizaci
projektu nezahájila velkokapacitní výrobu.
[27] Napadený rozsudek sice není překvapivý, avšak Nejvyšší správní soud nepovažuje
v tomto rozsahu argumentaci krajského soudu za přiléhavou. Podstatu výtek správních orgánů
totiž z velké části tvořila zjištění, dle nichž stěžovatelka nenaplnila cíle a účel dotovaného
projektu, protože neinovovala výrobu deklarovaným způsobem a nezačala příruby vyrábět
metodou zápustkového kování z trubky. Z toho správce daně vyvodil mnohočetná porušení
dotačních podmínek. Součástí těchto zjištění byly též okolnosti týkající se výroby 8 ks nerezových
přírub, 10 ks dodaných společnosti Black Ace s. r. o. v prosinci roku 2013, výroby 21 ks
polotovarů v provozovně společnosti KOVOVÝROBA Bušek s. r. o. či dodání nerezové trubky
v délce 1,8 m jako součásti startovací sady k lisu LKL 250. S ohledem na neuskutečnění
velkokapacitní výroby považoval krajský soud tyto skutečnosti za irelevantní, čemuž
však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Touto dedukcí, dle které jsou otázky způsobu
výroby nepodstatné, když stejně neprobíhala v požadovaném rozsahu, krajský soud poněkud
převrátil logiku správních orgánů, dle které s ohledem na nezavedení inovativních procesů
(neprovedení projektu v souladu se žádostí) stěžovatelka nesplnila hned několik dotačních
podmínek a nemohla uskutečnit ani velkokapacitní výrobu. Správnost těchto závěrů proto byla
podstatná bez ohledu na splnění velkokapacitní výroby, protože tvořila jádro celého sporu.
[28] V daném případě se však jedná o nesprávný právní názor soudu, který nemá vliv
na výsledek řízení. Stěžovatelka totiž skutečně neprokázala, že uskutečnila projekt
tak, jak deklarovala, resp. že splnila účel, na který jí dotace byla poskytnuta. Zjištění správce daně
popsaná ve zprávě o daňové kontrole mají oporu v provedeném dokazování a lze z nich dovodit
silné pochybnosti, že k uskutečnění podpořených aktivit opravdu došlo. Podstatou projektu
dle studie proveditelnosti byla výroba nerezové příruby procesem zápustkového kování z trubky
a jejího následného obrobení, který měl být procesem novým, efektivním a šetrným k životnímu
prostředí s ohledem na minimum tvorby odpadů a spotřeby zdrojů při výrobě. Za dosavadní
neefektivní metody výroby stěžovatelka označila metodu odlitku vytavitelného modelu
nebo kování z plného tyčového materiálu. Již ve studii proveditelnosti stěžovatelka uváděla,
že novou metodou vyrobila 21 polotovarů, a to v provizorním vypůjčeném zařízení. V daňovém
řízení stěžovatelka tvrdila, že výroba proběhla u společnosti V. B. v Pocinovicích. Správce daně
však zjistil, že uvedená společnost měla v rozhodné době jen pálicí CNC stroje, které slouží
pro výrobu výpalků z plechu, nikoliv kovací lis, ani pec, ani obráběcí stroje. Tato tvrzení
jednatelka společnosti doložila doklady k zakázkám, dle kterých pro stěžovatelku v Pocinovicích
vyráběli výpalky z nerezového plechu (ne výkovky z nerezové trubky). Proto dle správce daně
uváděla stěžovatelka nepravdivá tvrzení již ve studii proveditelnosti.
[29] Svá tvrzení týkající se způsobu výroby nerezových přírub stěžovatelka několikrát
v průběhu daňové kontroly měnila, a to podle toho, jaké pochybnosti správce daně vznášel.
Např. v červnu 2015 stěžovatelka správci daně tvrdila, že teprve zahajuje na strojích zakoupených
z dotace sériovou výrobu daných přírub z trubky. V září téhož roku již uváděla, že jde o jiný
postup výroby, kdy je nejdříve trubka předkována z tyče. Odůvodňovala to tím, že trubka
je buď nedostupná, nebo se jí musí nakoupit příliš velké množství. Správce daně však ověřil
u dodavatelů, že tomu tak není. Dále v protokolu ze zkušebního provozu (kterým poskytovateli
dotace stěžovatelka doložila splnění účelu dotace a zavedení inovativního procesu do výroby)
stěžovatelka deklarovala, že vykovala 8 ks přírub, které úspěšně prodala zákazníkovi. V daňovém
řízení ale tvrdila, že tyto příruby byly použity k různým mechanickým zkoumáním.
[30] Dalšími okolnostmi, které potvrzují závěr, že stěžovatelka neuskutečnila podpořený
projekt v souladu se žádostí o dotaci, je například to, že dle zjištění správce daně neměla
stěžovatelka na skladě 1,8 m nerezové trubky, z níž mohla požadovaným způsobem příruby
vyrábět. Stěžovatelka tvrdila, že trubka byla součástí „startovací sady“ v rámci dodávky kovacího
lisu LKL 250, což ale subdodavatel popřel a uvedl, že pojem „startovací sada“ nepoužívá
a nerezová trubka nebyla předmětem dodávky. Dále pak trubka v délce 12,6 m, kterou měla
stěžovatelka na skladě, byla dle zjištění správce daně použita až v roce 2014. Jestliže
tedy stěžovatelka neprokázala, že měla v době ukončení projektu materiál na výrobu přírub
z trubky (dle skladových karet disponovala pouze tyčovým materiálem), pak tvrzení, dle nichž
v roce 2015 vyvinula technologii na výrobu trubek z tyče, nemohou nijak prokázat, že již v době
ukončení projektu měla k dispozici trubku, z níž měla příruby vyrábět. Dále pak správce daně
získal vyjádření, v němž pan L. B.(vystupující jako prostředník, který pro stěžovatelku vyjednával
podmínky dodávek s odběratelem v Německu) popisoval okolnosti výroby nerezových přírub
na sklonku roku 2013, kdy byl projekt ukončen. Koncem roku 2013 převzal vzorky výrobků,
které ale rozhodně nebyly výkovky, ale byly to odlitky. Tomu odpovídal i následný požadavek
odběratele, jenž si vymínil, aby byla hrdla výrobků kovaná a ne litá. Dále jmenovaný uvedl,
že v případě nákupu materiálu se s jednatelem stěžovatelky bavili vždy o tyčích, ne o trubkách.
Tato tvrzení pana B. korespondují s ostatními zjištěními správce daně, a jejich zpochybnění
by tudíž na uvedených závěrech nemohlo ničeho změnit.
[31] S ohledem na shora uvedené stěžovatelka rozhodně neprokázala, že uskutečnila projekt
v souladu se žádostí a naplnila účel poskytnutí dotace. Otázka velkokapacitní výroby je v tomto
kontextu již zcela podružná a jedná se jen o další podmínku, která byla v souvislosti s čerpáním
dotace porušena a která má svůj předobraz v tom, že k zavedení inovativních postupů do výroby
nedošlo, resp. o tom správní orgány měly vážné pochybnosti, které stěžovatelka nevyvrátila.
[32] Nastíněné pochybnosti v tomto směru nevyvrátila stěžovatelka ani argumentací
obsaženou v žalobě a v kasační stížnosti, neboť s ohledem na shora uvedené jde jen o ničím
nepodložená tvrzení, se kterými se vypořádal již žalovaný v napadeném rozhodnutí. Nedošlo-li
ke splnění základního účelu dotace (zavedení inovativní metody výroby), nemohlo dojít
ani ke splnění dotačních podmínek stran ochrany životního prostředí. Jelikož deklarovaná
metoda měla být zavedena do výroby již koncem roku 2013, je znalecký posudek z roku 2019
vyjadřující se k výrobním procesům stěžovatelky z hlediska efektivity, novosti a ekologičnosti
v daném případě zcela irelevantní. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že metoda
zápustkového kování může být inovativní a úsporná, jak uvádí stěžovatelka, nicméně stěžovatelka
neprokázala, že touto metodou začala vyrábět v souladu s dotačními podmínkami již na sklonku
roku 2013. Polemika se závěry krajského soudu stran argumentace, která se týká ekologičnosti
výroby trubky z tyče metodou vyvinutou až v roce 2015, je tudíž pro důvodnost žalobních
či kasačních námitek také zcela nepodstatná.
[33] Nejvyšší správní soud naopak plně souhlasí s krajským soudem v závěru, že dalšími
okolnostmi, které dokreslují, jakým způsobem stěžovatelka postupovala při čerpání dotace, jsou
také skutečnosti týkající se zadávání zakázky při výběru dodavatele pořizovaných technologií.
Předpokládanou hodnotu zakázky stanovila ve výši 50 mil. Kč, avšak cena zjištěná dle správce
daně byla 23 137 642,40 Kč, což je cena, za kterou vybraný uchazeč pořídil příslušné technologie
od svých subdodavatelů. Správce daně doložil, že stěžovatelka přímo sama komunikovala
se subdodavateli vítězného uchazeče CD REGENT. Ze správního spisu vyplývá, že podmínky
dodávek domlouvala v podstatě pouze stěžovatelka, nikoliv vítězný uchazeč (tehdejší jednatel
stěžovatelky pan H. vyjednával např. i opravy dodacích listů znějících na stěžovatelku, aby byly
vydány na CD REGENT). I samotní subdodavatelé uváděli, že komunikovali se stěžovatelkou,
resp. především s panem H., někdy i panem N. (rovněž coby jednatelem stěžovatelky), občas
s paní J.. Nadto paní J., tehdejší jednatelka společnosti CD REGENT, měla dle zjištění správce
daně společnou kancelář s pracovníky stěžovatelky, byla dříve zaměstnancem stěžovatelky
a s panem H. spoluvlastnila několik nemovitostí – mimo jiné i tu, kde sídlí stěžovatelka. Všechny
tyto okolnosti vyvolávají pochybnosti o tom, zda stěžovatelka postupovala v souvislosti
s čerpáním dotace transparentně a hospodárně.
[34] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkami, které souvisí s podáním dodatečných
daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2009 a 2010, která
stěžovatelka podala v roce 2012. V nich vykázala ztrátu ve výši 6.674.766 Kč za rok 2009 a ztrátu
ve výši 3.659.793 Kč za rok 2010 oproti původně deklarovanému zisku ve výši 1.247.221 Kč
a ve výši 1.813.235 Kč. Před přiznáním dotace byly hospodářské výsledky za uvedená období
rozhodné pro posouzení finanční stability stěžovatelky. Na základě těchto skutečností správní
orgány dospěly jednak k závěru, že stěžovatelka porušila informační povinnost zakotvenou
v dotačních podmínkách, jestliže o podání dodatečných daňových přiznání neinformovala
poskytovatele dotace, a jednak k závěru, že stěžovatelka by na základě nově uváděných
hospodářských výsledků vůbec dotaci nedostala, neboť by nesplňovala podmínku finanční
stability žadatele o dotaci. Na to navazují také dva relativně samostatné okruhy stěžovatelčiných
námitek.
[35] Kasační soud musí přisvědčit stěžovatelce, že na danou situaci se nevztahovala
informační povinnost dle Hlavy I čl. IV. odst. 5 dotačních podmínek, a že tudíž toto ustanovení
nemohla porušit. Z citovaného ustanovení výslovně plyne, že změna majetkoprávního
či formálně-právního postavení je např. přeměna společnosti, snížení základního kapitálu, zrušení
a vstup do likvidace a že příjemce musí poskytovatele informovat, že insolvenční soud nerozhodl
o úpadku, výkonu rozhodnutí apod. Z toho je zřejmé, že se jedná spíše o zásadní změny formální
povahy, které se aktuálně navenek odráží v postavení příjemce dotace. Z takto formulované
podmínky však nelze jednoznačně dovodit, že stěžovatelka byla povinna informovat
poskytovatele také o dodatečně vykázaných ztrátách za roky 2009 a 2010. Z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu plyne, že podmínky čerpání dotace musí být stanoveny jasně,
srozumitelně a určitě a příjemce musí od začátku vědět, jaký je obsah jeho povinností, a nelze
jej sankcionovat za něco, co mu nemohlo být zřejmé (např. rozsudky ze dne 8. 2. 2014,
č. j. 5 Afs 90/2012 - 33, či ze dne 16. 7. 2008, č. j. 9 Afs 202/2007 - 68, dále také rozsudky ze dne
30. 3. 2017, č. j. 2 Afs 142/2016 - 32, ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 Afs 208/2016 - 52, a ze dne
25. 7. 2017, č. j. 8 Afs 250/2016 - 40). Dokonce i sám poskytovatel dotace neshledal v jednání
stěžovatelky porušení citované dotační podmínky. Pokud tedy z dotačních podmínek
jednoznačně neplyne, že stěžovatelka měla poskytovatele dotace informovat také o změně
hospodářských výsledků za období, která byla rozhodná pro posouzení její finanční stability,
nemohl správce daně a následně i žalovaný stěžovatelce vytýkat, že porušila stanovenou
informační povinnost. V tomto rozsahu ani krajský soud neposoudil věc správně.
[36] Toto pochybení správních orgánů a krajského soudu však nemohlo mít vliv na výsledek
řízení, neboť napadená rozhodnutí i navzdory tomu obstojí. Jak bylo již uvedeno, stěžovatelka
se dopustila hned několika porušení dotačních podmínek, z nichž byla většina natolik závažná,
že sama o sobě opravňovala správní orgány k uložení odvodu v plné výši poskytnuté dotace.
Za zásadní považuje kasační soud to, že stěžovatelka neuskutečnila projekt v souladu se žádostí
a nenaplnila účel poskytnutí dotace. Porušení informační povinnosti lze v tomto kontextu
považovat až za druhotné. Jelikož správce daně vyčíslil výši odvodu ve vztahu ke každému
jednotlivému porušení dotačních podmínek zvlášť, není ani s ohledem na požadavek
proporcionality odvodu nutné napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit zpět k posouzení
žalovanému.
[37] Totéž platí i pro hodnocení finanční stability stěžovatelky. I pokud by byla kasační
stížnost, resp. žaloba, v tomto směru důvodná, napadená rozhodnutí by jako celek obstála, neboť
nosné důvody pro uložení odvodu zůstaly nedotčeny. Ačkoliv krajský soud skutečně posoudil
okruh námitek týkajících se hodnocení finanční stability stěžovatelky nedostatečně, bylo
by zrušení napadeného rozsudku v daném případě přepjatým formalismem, který by nemohl
na konečném výsledku řízení nic změnit. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně upozornil,
že s nepřezkoumatelností coby důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, je třeba zacházet
obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik,
kdy základ sporu bude správními soudy s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu
ani účastníků řízení a ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy.
Proto ke kasaci rozsudku by měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li vady
řízení a jeho nepřezkoumatelnost odstranit jinak než jeho zrušením (kasací), např. výkladem
s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, či ze dne 24. 2. 2022,
č. j. 1 Afs 242/2021 - 44). Lze shrnout, že nevypořádání se s bagatelními či zjevně opožděnými
nebo nedůvodnými žalobními body nepřezkoumatelnost nezakládá (srov. k tomu např. rozsudek
ze dne 11. 5. 2016, č. j. 10 As 173/2015 - 32).
[38] Stěžovatelka v souvislosti s dodatečnými daňovými přiznáními neporušila informační
povinnost dle dotačních podmínek, jednalo se přesto o skutečnosti rozhodné pro přiznání
dotace. Stěžovatelka sice nemusela po vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace dále dokládat,
že stále splňuje podmínku finanční stability, nicméně podmínkou pro vydání rozhodnutí
o poskytnutí dotace bylo doložení příznivé ekonomické situace žadatele, přičemž poskytovatel
dotace kladl důraz na pravdivost dokládaných informací (také součástí rozhodnutí o poskytnutí
dotace bylo prohlášení příjemce, že není podnikem v obtížích dle unijních předpisů). Jestliže
se následně tyto informace ukázaly jako nepravdivé (stěžovatelka zpětně vykázala za rozhodná
období ztrátu namísto zisku), resp. s ohledem na ztrátu účetnictví nebylo možné vyvrátit
pochybnosti o jejich pravdivosti, jednalo se o porušení podmínek, za nichž byly dotační
prostředky poskytnuty. Bylo naprosto oprávněné, aby správní orgány posuzovaly,
zda by stěžovatelka dotaci obdržela, pokud by při podání žádosti o poskytnutí dotace uváděla
stejné hospodářské výsledky, jaké následně zpětně vykázala.
[39] Jakkoliv daňový subjekt zaúčtovává nesrovnalosti až v hospodářském roce, ve kterém
je zjistil, jedná se o umělý konstrukt vytvořený pro účely přiznání k dani. Ze správního spisu
plyne, že hospodářské výsledky za roky 2009 a 2010 byly ve skutečnosti takové, jak stěžovatelka
vykázala v dodatečných daňových přiznáních v rámci zdaňovacího období roku 2012. Ačkoliv
byly vykázány až dodatečně v roce 2012 a vyúčtovány v rámci tohoto zdaňovacího období, stále
jde o výsledky za roky 2009 a 2010. Argumentace stěžovatelky je v tomto směru nepřípadná
a absurdní. Nelze formalisticky tvrdit, že správní orgány nemohly pro nový výpočet použít
výsledky vykázané v roce 2012. Hospodářské výsledky za roky 2009 a 2010 se sice formálně
nezměnily, nicméně ve skutečnosti byly takové, jak stěžovatelka následně vykázala. Bylo-li
zjištěno, že na základě těchto výsledků by stěžovatelka dotaci vůbec neobdržela, je zcela na místě,
aby jí byla uložena povinnost k jejímu vrácení. Pokud by Nejvyšší správní soud přisvědčil
argumentaci stěžovatelky, otevřel by tím prostor pro obcházení podmínek pro přiznání dotace
žadatelům, kteří by mohli „beztrestně“ zkreslovat skutečnosti rozhodné pro přiznání dotace
za účelem jejího získání, aby po jejím obdržení formálně uvedly vykazovaný stav do souladu
se skutečností.
[40] Krajský soud sice výslovně odkázal pouze na sdělení poskytovatele dotace ze dne
3. 4. 2015 (na č. l. 79), podle kterého by stěžovatelka požadovanou hodnotu finanční stability
nesplňovala, avšak přílohou tohoto sdělení byl také nově vytvořený rating se stupněm C –
nevyhovující, který byl vypočítán za tři období, nikoliv pouze za dvě, jak tvrdí stěžovatelka. Není
tedy pravdou, že správní orgány neměly pro svůj závěr žádnou oporu a že z napadeného
rozsudku není zřejmé, proč se krajský soud neztotožnil s názorem stěžovatelky, že rating byl
vyhovující. Výsledek ratingů za pozdější období provedených za účelem posouzení dalších
žádostí o dotaci je pro danou věc zcela irelevantní. Podstatná totiž byla finanční stabilita v době
podání předmětné žádosti o dotaci. O její skutečné hodnotě pak vypovídají následně doložené
hospodářské výsledky za roky 2009 a 2010, nikoliv za další roky. Není rovněž podstatné,
jak zaúčtování vykázaných ztrát ovlivnilo finanční situaci stěžovatelky v roce 2012, neboť
jak bylo již uvedeno, podstatné je, jak by tyto ztráty ovlivnily výpočet ratingu v době posuzování
žádosti o dotaci. Pokud stěžovatelka uvedla, že důvodem podání dodatečných daňových přiznání
byla ztráta účetnictví za příslušná období a toto účetnictví na žádost správce daně nepředložila,
pak tvrzení, že účetnictví jí bylo (po podání dodatečných daňových přiznání) zabaveno Policií ČR
a že do něj mohl správce daně nahlédnout a účetní výkazy ověřit, považuje Nejvyšší správní soud
za stěžovatelkou nijak neprokázané a účelové.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu