ECLI:CZ:NSS:2022:1.AFS.499.2020:48
sp. zn. 1 Afs 499/2020 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: COMMTEL CZ, a. s. v likvidaci,
se sídlem Kaštanová 1055/14, Olomouc, zastoupen Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem
Kobližná 71/2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017, č. j. 1390/17/5300-21441-708995, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020,
č. j. 9 Af 20/2017 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) vydal dne 14. 10. 2015 rozhodnutí
(platební výměr), kterým vyměřil žalobci podle §147 a §139 odst. 1 a §90
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen
2013 ve výši 342 328 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce
proti tomuto platebnímu výměru. Dospěl totiž shodně se správcem daně k závěru, že žalobce
neprokázal oprávněnost uplatnění nároku na odpočet daně v souladu §72 a §73
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), neboť dostatečně
a věrohodně neprokázal faktické přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů a jejich
využití v rámci své ekonomické činnosti.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) neshledal důvodnou a shora nadepsaným rozsudkem ji zamítl.
[3] K námitce nesprávného hodnocení důkazů žalovaným konstatoval, že se naopak všemi
dostupnými důkazy zabýval a hodnotil je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a uvedl,
jaká zjištění z nich učinil a z jakého důvodu skutečnosti tvrzené stěžovatelem nepovažuje
na základě předložených důkazů za prokázané. Výpověď D. Š. neosvědčila, že dodavatel iPax
Systems fakturované plnění fakticky provedl, neboť ze svědecké výpovědi nevyplývá žádné
zjištění prokazující, že činnosti skutečně vykonávaly osoby jakkoliv propojené s dodavatelem iPax
Systems., To zejména proto, že Ing. B., se kterým jednal, jednal za dodavatele bez jakéhokoliv
oprávnění, jeho činnost spočívala v zajištění odborně způsobilých pracovníků, avšak jejich jména
odmítl uvést. V daňovém řízení nebylo prokázáno ani faktické uskutečnění plnění dodavatelem
Perfect Office. Svědek A. P. vypověděl, že uvedený dodavatel nedisponoval v tomto zdaňovacím
období zaměstnanci, činnost vykonávali subdodavatelé, avšak neuvedl jejich jména či název.
[4] Městský soud rovněž nepovažuje míru obezřetnosti, kterou správní orgány vyžadovaly
po stěžovateli, za excesivní. Správce daně kvalifikovaně zpochybnil předložené daňové doklady,
čímž důkazní břemeno přešlo na stěžovatele, který neunesl své důkazní břemeno a neodstranil
pochybnosti správce daně o faktickém uskutečnění zdanitelných plnění dodavateli.
II. Řízení před Nejvyšším správním soudem
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Nejprve obsáhle shrnul průběh řízení před správcem daně a žalovaným; rozporoval
přitom hodnocení výpovědí jednotlivých svědků a následně uzavřel, že „správce daně svými důkazy
nevyvrátil důkazní prostředky předložené stěžovatelem, pouze opakoval své pochybnosti a odůvodňoval, proč který
důkazní prostředek není sto v důkazním řízení obstát. Tato zjištění nemohou být posuzována jako důkazy toho,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno“. Dále uvedl, že předložil v průběhu provádění daňové
kontroly nespočet listin prokazujících uzavření obchodních vztahů, dodací listiny, daňové
doklady a další listiny prokazující předání a převzetí fakturovaného plnění. Vzhledem k tomu,
že správce daně s odkazem na judikaturu posoudil tyto listiny pouze jako formální, nikoli
však dosvědčující skutečný průběh závazku, navrhl provedení svědeckých výpovědí. Z výpovědí
svědků měl za prokázané skutečné provedení činností; všichni svědci uváděli konkrétní rozsah
činností, místa, kde činnosti vykonávali, počet pracovníků podílejících se na činnostech, jakož
i dobu trvání jednotlivých zakázek, čímž potvrdili provádění činností, které následně byly
vyfakturovány. S ohledem na to bylo důkazní břemeno opět na správci daně, aby konkretizoval
své pochybnosti a dal tak stěžovateli šanci k jejich odstranění. Žalovaný ani správce daně
nekonkretizovali své pochybnosti. Napadené závěry správních orgánů jsou postaveny
na skutečnosti, že si svědci nepamatují konkrétní údaje osob, které deklarované činnosti
prováděly. Činnosti, průběh zakázek, jakož i doba plnění a další podrobnosti však byly svědky
popsány zcela určitě, a stěžovatele nelze proto sankcionovat za to, že si jeho subdodavatelé
a obchodní partneři nepamatují konkrétní pracovníky. Odkázal přitom na četnou judikaturu
Nejvyššího správního soudu, která jeho závěry podporuje.
[7] Stěžovatel dále namítl, že prokázal svá tvrzení a dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
mělo důkazní břemeno přejít zpět na správce daně, aby identifikoval konkrétní skutečnosti,
na jejichž základě lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti nebo správnosti
účetnictví. Správce daně v rozporu s §92 odst. 2 daňového řádu nezajistil, aby skutečnosti
rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, neboť z výpovědi
svědků vyplynulo, že činnosti byly skutečně provedeny, a jestliže měl správce daně i přes tyto
výpovědi za to, že k provedení činností nedošlo, bylo na správci daně, aby prokázal opak.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zevrubně reagoval na jednotlivá tvrzení
uvedená v kasační stížnosti, přičemž uzavřel, že kasační stížnost je nedůvodná a navrhl její
zamítnutí.
[9] Nejvyšší správní soud řízení přerušil usnesením ze dne 24. 3. 2021,
č. j. 1 Afs 499/2020 - 35, a to do doby rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci vedené
pod sp. zn. 1 Afs 334/2017. Rozšířený senát předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné
otázky ohledně povinnosti daňového subjektu prokázat postavení dodavatele zboží
nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH podle čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112.
Na základě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie rozšířený senát v rozsudku ze dne
23. 3. 2022, č. j. 1 Afs 334/2017 - 208, vyslovil následující závěr:
Postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH je jednou z hmotněprávních podmínek
nároku na odpočet DPH [§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, čl. 168 písm. a) směrnice
2006/112]. Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud
ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží
daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je situace, že údaje potřebné k ověření,
zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně.
[10] S ohledem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením
ze dne 4. 4. 2022, č. j. 1 Afs 499/2020 - 37, že v řízení se pokračuje, a vyzval účastníky řízení,
aby se vyjádřili. Této možnosti využil pouze žalovaný. Podle žalovaného je možné nepřiznat
nárok na odpočet DPH, ledaže by daňový subjekt prokázal faktické dodání plnění jinou osobou
povinnou k dani. To se však v nynější věci nestalo. Nejenže tato skutečnost z dokazování
nevyplynula s jistotou, naopak nevyplynula vůbec. Žalovaný navíc podotýká, že ačkoliv plnění
přesahují 1 milion korun, a mohou tak naznačovat, že skutečný dodavatel byl plátcem daně, nejde
s jistotou tvrdit, že jím byl v době dodání plnění, neboť plátcem daně se daňový subjekt stává
pro futuro. V nyní posuzovaném případě pak nebyla prokázána ani samotná existence tohoto
plnění. Žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2022,
č. j. 10 Afs 212/2020 - 78, a ze dne 24. 3. 2022, č. j. 4 Afs 317/2021 - 43. S ohledem na výše
uvedené žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil splnění zákonných podmínek řízení o kasační
stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] V nyní rozhodovaném případě se meritum sporu mezi stěžovatelem a žalovaným týká
otázky, zda stěžovatel v daném případě uplatnil oprávněně nárok na odpočet DPH v souladu
s §72 odst. 1 a §73 zákona o DPH, resp. zda byly splněny hmotněprávní a formální podmínky
nároku na odpočet. Stěžovatel dle žalovaného nevyvrátil pochybnosti správce daně o faktickém
přijetí zdanitelných plnění od dodavatelů iPax Systems a Perfect Office, resp. pochybnosti
o samotné existenci plnění.
[13] Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o DPH, je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu
u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro účely
uskutečňování zdanitelných plnění dodání zboží, převodu nemovitosti nebo poskytnutí služby
s místem plnění v tuzemsku. Podle §73 ZDPH odst. 1 písm. a) téhož zákona pro uplatnění
nároku na odpočet daně je plátce […] povinen při odpočtu daně, kterou vůči němu uplatnil jiný plátce,
mít daňový doklad.
[14] Podle §92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. Podle §92 odst. 5 daňového řádu
správce daně prokazuje a) oznámení vlastních písemností, b) skutečnosti rozhodné pro užití
právní domněnky nebo právní fikce, c) skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost,
správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin
a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, d) skutečnosti rozhodné
pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti, e) skutečnosti
rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní, f) skutečnosti rozhodné
pro posouzení účelu právního jednání a jiných skutečností rozhodných pro správu daní, jejichž
převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového
právního předpisu.
[15] Soudní dvůr Evropské unie ve věci ze dne 9. 12. 2021, C-154/20, Kemwater ProChemie,
uvedl, že „uplatnění nároku na odpočet DPH zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je správce daně
povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla,
že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný
dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento
dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti
a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel
toto postavení měl.“
[16] Rozšířený senát následně na závěry Soudního dvora Evropské unie navázal v rozsudku,
č. j. 1 Afs 334/2017 - 208. Připomněl, že „[Soudní dvůr Evropské unie] připustil i možnost, že nebude
zjištěna identita dodavatele, přesto však budou splněny hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH,
pokud budou s ohledem na skutkové okolnosti k dispozici údaje potřebné k ověření, že dodavatel měl postavení
plátce DPH.“ Současně podotkl, že nelze podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH rozšířit
tak, že by byly splněny, kdyby „daňový subjekt prokázal, že byl v dobré víře v to, že jedná s plátcem DPH“.
Takový postup by podle rozšířeného senátu zakotvil novou možnost vzniku nároku na odpočet
DPH, s níž Soudní dvůr Evropské unie nepočítal. Rozšířený senát také zdůraznil, že důkazní
břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že dodavatel je plátcem DPH, tíží daňový subjekt.
S výjimkou situace, že by správce daně měl z informací dostupných z úřední činnosti
povědomost o tom, kdo je skutečným dodavatelem a že je také plátcem DPH.
[17] Jak již soud uvedl výše, usnesením ze dne 4. 4. 2022, č. j. 1 Afs 499/2020 - 37, vyzval
účastníky řízení, aby se ke shora uvedené recentní judikatuře vyjádřili. Této možnosti stěžovatel
nevyužil. Rozhodnými tak zůstala tvrzení stěžovatele, že dodavateli předmětných plnění byly
společnosti iPax Systems a Perfect Office. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že nová
judikatura nepředstavuje paušální a automatický důvod ke zrušení všech předchozích
zamítavých soudních i správních rozhodnutí (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2022, č. j. 4 Afs 115/2021 - 58), která předcházela rozsudkům
ve věci Kemwater ProChemie, bez ohledu na okolnosti konkrétní věci. Vrátit věc až do daňového
řízení je naopak namístě zpravidla tehdy, pokud tu existuje alespoň nějaká indicie ukazující
na osobu odlišnou od deklarovaného dodavatele, která mohla fakticky dodat sporné plnění.
V této věci taková indicie ve správním spisu obsažena není a neposkytl ji dodatečně (přes výzvu
soudu) ani stěžovatel (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2022,
č. j. 10 Afs 254/2018 - 43).
[18] V nyní posuzovaném případě je nutno rovněž nejprve provést rozlišení důvodů
vedoucích k nepřiznání odpočtu daně, jak je výstižně popsáno například v rozsudku kasačního
soudu ze dne 5. 10. 2016, čj. 6 Afs 170/2016 - 30. Buď nárok na odpočet daně plátci vůbec
nevznikne, neboť plátce neprokáže, že zdanitelné plnění se uskutečnilo; nebo nárok na odpočet
sice vznikl (neboť zdanitelné plnění bylo fakticky uskutečněno), avšak z určitých důvodů
jej daňovému subjektu nelze přiznat (například v případě jeho zneužití, jak to popisuje judikatura
Soudního dvora). Teprve prokáže-li daňový subjekt, že plnění, z jehož titulu žádá odpočet daně,
se opravdu uskutečnilo, je třeba zkoumat další aspekty, a to například skutečné dodavatele,
či možné zneužívající jednání. Pokud se však zdanitelné plnění neuskutečnilo, respektive daňový
subjekt to neprokázal, je nadbytečné se otázkou možných dodavatelů zabývat.
[19] Pokud jde o prokázání oprávněnosti nároku na odpočet DPH, je dále třeba vycházet
z příslušných ustanovení zákona o DPH. Konkrétně z §72 odst. 1 věty první, podle něhož
má plátce daně nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění
své ekonomické činnosti, a z §73 odst. 1 písm. a), dle nějž je plátce povinen mít daňový doklad
pro uplatnění nároku na odpočet daně. Podle §29 odst. 1 písm. a) zákona o DPH přitom daňový
doklad musí obsahovat také údaj označující osobu, která uskutečňuje plnění. Na tyto podmínky
je však třeba nahlížet v souladu s judikaturou kasačního soudu tak, že „prokazování nároku
na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu
se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem
pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo,
resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno “ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007- 84, ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 10/2010 -71 a ze dne
27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011 - 103).
[20] Je vhodné připomenout, že správce daně nemá povinnost prokázat, že se účetní případ
odehrál jinak, než o něm bylo účtováno. Má však povinnost prokázat existenci vážných
a důvodných pochybností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Pokud správce daně označí konkrétní
skutečnosti, podle nichž hodnotí doklady předložené daňovým subjektem jako nevěrohodné,
přechází důkazní břemeno zpět na daňový subjekt. Ten přitom musí doložit pravdivost svých
tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu
případu, či svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla
jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. rozsudek kasačního soudu ze dne
8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010 - 124).
[21] Daňové řízení je tak postaveno na zásadě, že daňový subjekt je povinen jednak daň
přiznat (břemeno tvrzení), jednak své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Účetní
doklady, tj. příjmové doklady či faktury, však zpravidla samy o sobě neprokazují, že se operace,
která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2012,
čj. 8 Afs 44/2011 - 103). V prvé řadě tedy nelze stěžovateli přisvědčit, že existenci plnění
prokázal předloženými účetními doklady. Stěžovatel však nemá pravdu ani v tom, že existenci
plnění prokazují svědecké výpovědi.
[22] Ve shodě s výše uvedenou judikaturou postupoval v tomto případě správce daně, který
ve zprávě o daňové kontrole uvedl řadu skutečností, na základě kterých dovodil závěr
o neprokázání faktického přijetí zdanitelných plnění dle specifikovaných daňových dokladů.
Konkrétně k plnění od dodavatele iPax Systems uvedl, že předložené listiny, byť formálně
správné, samy o sobě neprokazují, že se zdanitelná plnění opravdu uskutečnila, prokazují pouze
formální stránku zdanitelného plnění. Není z nich zřejmé místo, čas a rozsah provedených prací
a specifikace osob, jež měly práce provést, což je vzhledem k výši ceny neobvyklé. Žalobce
(stěžovatel) neobjasnil konkrétní okolnosti obchodních případů a nesdělil, jaké konkrétní osoby
deklarované práce provedly, přičemž dodavatel neměl ve zdaňovacím období žádné zaměstnance,
a nebyl tak schopen vlastními silami práce v deklarovaném rozsahu poskytnout. K plnění
od dodavatele Perfect Office uvedl, že předložené listiny prokázaly pouze formální stránku
zdanitelného plnění, neboť z nich nevyplývá jaké konkrétní informace o potenciálních
kontraktantech telekomunikačních služeb měly být zjišťovány, jaké byly zásady a pokyny
společnosti GTS Novera, zda a jak byly tyto pokyny dodavateli sděleny, jakým způsobem měla
probíhat péče o již existující zákazníky a jak mělo být dodavateli známo, o jaké zákazníky
se jedná. Není ani jasné, jakým způsobem je stanovena provize (resp. absentují údaje potřebné
k výpočtu provize). Žalobce neobjasnil konkrétní okolnosti obchodních případů a nesdělil, jaké
konkrétní osoby deklarované práce provedly, přičemž dodavatel neměl ve zdaňovacím období
žádné zaměstnance, a nebyl tak schopen vlastními silami práce v deklarovaném rozsahu
poskytnout. Dodavatel nadto dle dožádaného správce daně neplní řádně své povinnosti,
je nekontaktní, nesídlí na adrese uvedené v obchodním rejstříku. Skutečnost, že k poskytnutí
služeb ze strany dodavatele fakticky došlo, nepotvrzuje ani odpověď na výzvu k součinnosti
od společnosti GTS Novera, ani svědecká výpověď A. P..
[23] Detailní rozbor provedených svědeckých výpovědí provedl městský soud v bodech
36 a 37 napadeného rozsudku, s těmito závěry se kasační soud plně ztotožňuje
a v podrobnostech na ně odkazuje. Ostatně ani stěžovatel této argumentaci nic konkrétního
nevytýká, nijak na ni nereaguje a její rekapitulace by tak neměla žádnou přidanou hodnotu.
[24] Pro úplnost posuzující senát dodává, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah a rozsah následného
soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse či obecně zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen
ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele či dohledávat důkazní prostředky svědčící v jeho
prospěch. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli
advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60). V nyní podané kasační
stížnosti stěžovatel s drobnými úpravami „okopíroval“ většinu odůvodnění podané žaloby, aniž
by reagoval na argumentaci krajského soudu. Tyto námitky jsou nadto převážně konstruovány
toliko obecně a namísto právní argumentace obsahují pouhá tvrzení, či spíše přesvědčení
stěžovatele, bez vazby na konkrétní argumentaci městského soudu, potažmo žalovaného,
nereagoval pak ani na výše uvedenou výzvu kasačního soudu.
[25] Stěžovatel tak například opakovaně odkazuje na rozsudek kasačního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 - 142, ačkoliv již městský soud v bodě 39 napadeného rozsudku
zcela správně odůvodnil, proč tato judikatura není na nyní posuzovaný případ přiléhavá (správní
orgány nárok žalobce na odpočet daně nezamítly kvůli tomu, že neprokázal uskutečnění plnění
od subdodavatelů jeho dodavatelů, ale protože neprokázal, že se na tomto plnění jeho dodavatelé
vůbec podíleli, když dodavatelé dle svých tvrzení sami činnosti neprováděli, ale prováděli
je za ně neurčití subdodavatelé). Obdobně stěžovatel poukazuje na judikaturu související
s podvody na DPH, což je však situace odlišná od nyní posuzované. To platí i pro odkazy
na kauzu nákupu mobilních telefonů Generálním finančním ředitelstvím, která se však netýká
podmínek vzniku nároku na odpočet daně ve smyslu §72 zákona o DPH. Nedůvodný
je též odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 Afs 29/2009 - 92,
neboť ten se týká odmítnutí provedení důkazu, což je opět situace, která nyní nenastala.
[26] Jestliže stěžovatel namítá, že po svědcích nelze požadovat detailní znalost všech
okolností obchodních případů, Nejvyšší správní soud uzavírá, že to byl on, kdo navrhl výslech
většiny svědků. Stěžovatele přitom stíhalo důkazní břemeno a bylo na něm, jaké důkazní
prostředky k jeho unesení zvolí. Požadovanou míru sdělení detailu nehodnotí posuzující senát
jako nikterak extenzivní, či nepřiměřenou. Lze souhlasit se žalovaným, že stěžovatel pochybnosti
o věrohodnosti popsaných transakcí nijak nevyvrátil; neboť neměl zaškolené a certifikované
pracovníky k provedení požadovaných prací a tyto práce prováděl prostřednictvím
subdodavatele, který však také neměl potřebné pracovníky. Jak přiléhavě konstatoval městský
soud, žalobce byl smluvně vázán k poskytnutí předmětných činností společnostem Clarystone
a GTS Novera a byl to právě on, kdo odpovídal za jejich řádné a včasné poskytnutí, je proto
s podivem, že svěřil výkon těchto odborných činností dodavatelům, aniž by ověřil,
kdo je za ně bude vykonávat. Stěžovatel pak měl rovněž procesní příležitost přednést soudu
skutkové a právní argumenty ve světle nové judikatury Soudního dvora EU a rozšířeného senátu.
Ta vychází z premisy, že správce daně ani daňový subjekt v předchozích řízeních nemohli
předpokládat, jaký výklad tyto soudy přijmou, pokud jde o rozsah povinnosti prokazovat
skutečné dodavatele plnění. Ani této možnosti však stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
nevyužil.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu