ECLI:CZ:NSS:2022:10.AS.534.2021:78
sp. zn. 10 As 534/2021 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Mgr. V. V.,
proti žalovaným: 1. nejvyšší státní zástupce, 2. Nejvyšší státní zastupitelství, oba Jezuitská
585/4, Brno, proti nezákonnému zásahu 1. žalovaného, který nepodal návrh na jmenování
žalobce státním zástupcem, a proti nezákonnému zásahu 2. žalovaného, spočívajícímu
v nezákonném vedení správního spisu sp. zn. 7 Spr 77/2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, čj. 62 A 80/2021-267,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) podal v září 2021 žalobu ke krajskému soudu, ve které se domáhal
ochrany proti nezákonnému zásahu bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové,
která v roce 2002 nepodala návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Současně žaloval
též Nejvyšší státní zastupitelství, a to za nezákonný zásah spočívající v nezákonném vedení spisu
o řízení o jmenování stěžovatele státním zástupcem, sp. zn. 7 Spr 77/2002 (chybí v něm některé
listiny, např. záznam o tom, že stěžovateli bylo odepřeno nahlédnout do spisu, plná moc
zmocněnkyně stěžovatele pro nahlédnutí do spisu, záznamy o vypůjčení spisu soudům apod.).
[2] Krajský soud žalobu dílem odmítl, dílem zamítl. Ve vztahu k nepodání návrhu
na jmenování stěžovatele státní zástupcem v roce 2002 soud dovodil, že žaloba podaná v roce
2021 je opožděná. Ve vztahu k nesprávnostem ve vedení spisu sice soud dovodil, že ve vedení
spisu lze vskutku nalézt nedostatky, nedosahují však takové kvality, aby bylo možno hovořit
o zásahu do práv stěžovatele a vyslovit nezákonnost zásahu.
[3] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu velmi obsáhlou kasační stížností.
Zpochybňuje z mnoha důvodů jak odmítnutí žaloby, tak její zamítnutí. Pro přehlednost NSS
stručně rekapituluje jednotlivé stížnostní body při jejich hodnocení. Žalovaní se ke kasační
stížnosti vyjádřili jen stručně a navrhli její zamítnutí.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Hned v úvodu NSS upozorňuje, že se v tomto řízení nemůže vyjadřovat ke správnosti
postupu bývalé nejvyšší státní zástupkyně v roce 2002, ale jen otázkou, zda žaloba ohledně
tohoto postupu byla podána včas, či nikoli. Stejně tak není třeba detailně reagovat na polemiku
stěžovatele s velkou řadou rozhodnutí správních i civilních soudů, NSS i Ústavního soudu,
které již v minulosti o podobně formulovaných žalobách a jiných návrzích stěžovatele
rozhodovaly.
K opožděnosti žaloby podané v roce 2021 proti tomu, že nejvyšší státní zástupkyně v roce 2002 nepodala návrh
na jmenování stěžovatele státním zástupcem
[6] Stěžovatel spatřuje nezákonný zásah v postupu bývalé nejvyšší státní zástupkyně v roce
2002, která tehdy nepodala návrh na jeho jmenování státním zástupcem. NSS však souhlasí
s krajským soudem, že jde o žalobu zjevně opožděnou, podanou bezmála dvacet let poté,
co k zásahu došlo (k tomu, že může technicky jít o zásah, viz rozsudky ze dne 20. 12. 2018,
čj. 6 As 199/2018 - 71, č. 3840/2019 Sb. NSS, body 21 až 23, resp. ze dne 30. 6. 2020,
čj. 2 As 388/2018 - 39, bod 11 a násl., oboje vydáno ve stěžovatelových jiných věcech, v posléze
uvedené věci se druhý senát též vyjádřil k opožděnosti žaloby stěžovatele podané v roce 2018
proti stejnému zásahu, k němuž údajně došlo v roce 2002).
[7] NSS shrnuje, že k tvrzenému zásahu mělo dojít v roce 2002 a ještě téhož roku se o něm
stěžovatel dozvěděl. Podal-li však žalobu až v září 2021, jak subjektivní, tak objektivní lhůta již
dávno uplynuly (§84 odst. 1 s. ř. s.) a krajský soud proto v tomto rozsahu žalobu správně odmítl
pro opožděnost dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Není ani podstatné, že stěžovatel neznal důvody
postupu nejvyšší státní zástupkyně nebo že se snad důvody toho, proč nebyl jmenován, dozvěděl
až později (například proto, že původně prý neměl přístup ke spisu 7 Spr 77/2022, v němž se celá
jmenovací procedura evidovala). Podstatné je jen a pouze to, že již v roce 2002 věděl, že nejvyšší
státní zástupkyně příslušný návrh nepodala.
[8] NSS se stěžovateli již pokoušel vysvětlit, proč jeho nejmenování nemůže být trvajícím
zásahem [blíže viz 2 As 388/2018, body 14 až 17; k pojmu tzv. trvajícího zásahu, proti kterému
nemůže lhůta k podání žaloby během jeho trvání uběhnout, viz blíže závěry nálezu
ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387), EUROVIA]. Ve světle závěrů
nálezu EUROVIA je třeba rozlišovat zásahy jednorázové, zásahy jednorázové s trvajícími účinky
(následky) a zásahy trvající. Pouze posledně uvedené kategorii, tedy zásahům trvajícím, svědčí
specifika běhu lhůt, jak je vysvětlil Ústavní soud v nálezu ve věci EUROVIA.
[9] Zásahy trvající jsou však výjimky z pravidla, týkají se situací, kdy intenzita zásahu
v průběhu času neklesá, ale dokonce stoupá (Ústavní soud v bodě 39 nálezu EUROVIA
lapidárně uzavřel: „Čím delší zásah je, tím se zvyšuje i jeho intenzita.“). Nesporným příkladem trvajícího
zásahu je vedení (nezákonné) daňové kontroly, která dosud nebyla ukončena, průtahy ve vedení
kontroly apod. (srov. k tomu rozsudek ze dne 31. 7. 2019, čj. 10 As 355/2017 - 101, č. 3923/2019 Sb.
NSS, body 20 až 22). Ničím takovým však stěžovatelova situace není – ta se naopak nejvíce
podobá naprosto běžné situaci, kdy správní orgán rozhodne ve věci negativně. Ani zde
samozřejmě nikdo neuvažuje o neomezenosti lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí. NSS si je
samozřejmě vědom toho, že tu žádné rozhodnutí není, není však důvod na stěžovatelovu situaci
nahlížet dramaticky jinak.
[10] S ohledem na uvedené je již nadbytečné, aby NSS reagoval na sáhodlouhou stěžovatelovu
polemiku, kde rozebíral přechodná ustanovení soudního řádu správního k zásahům, které se staly
před rokem 2003, a polemizoval s historickou judikaturou, která řešila vztah tehdy nového
soudního řádu správního, účinného od 1. 1. 2003, a zásahů, k nimž došlo před tímto datem.
Ke správnosti výroku II krajského soudu, kterým soud „ve zbytku“ žalobu zamítl
[11] NSS souhlasí se stěžovatelem, že krajský soud vskutku neformuloval výrok ani záhlaví
ideálně. Čtenář se teprve z odůvodnění rozsudku dozví, co vlastně stěžovatel žaloval jako zásah v té
části, kterou soud zamítl (čtenář z výroku a záhlaví ví pouze, že soud zamítl nějaký „zbytek“
žaloby). Jistě by bylo vhodnější formulovat též výrok II obdobným způsobem jako výrok I,
kde soud vymezil, v jakém rozsahu žalobu odmítá.
1
Nejde však o důvod pro zrušení rozsudku.
Jak již dříve NSS k obdobné námitce vysvětlil, o určité pochybení krajského soudu se sice jedná,
„ale zajisté ne o pochybení takové intenzity, které by způsobovalo materiální nevykonatelnost výroku rozsudku.
Z jeho odůvodnění je totiž jednoznačně seznatelné, o jaké řízení se jedná“ (rozsudek ze dne 14. 4. 2016,
čj.1 As 39/2016 - 35, bod 26). Krajský soud hned v úvodní pasáži odůvodnění rekapituluje
stěžovatelovy žalobní návrhy. Mezi účastníky řízení tak nemohlo být sporu o tom, o jakou věc
se jedná.
K posouzení nezákonného vedení spisu
[12] Krajský soud dovodil, že ve vedení spisu Nejvyššího státního zastupitelství jsou skutečně
nedostatky, nemohou se však negativně projevit na právech stěžovatele v takové intenzitě,
že by založily nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. S tímto závěrem NSS plně souhlasí.
Stěžovatel se pokouší o velmi výraznou extenzi toho, co všechno lze ještě považovat
za nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s.
[13] Pojetí soudu jako supervizora správních orgánů, průběžně monitorujícího postupy
veřejné správy, je v rozporu se základními zásadami právního státu, zejména s principem
dělby moci. Právě proto se judikatura opakovaně jasně vymezila proti pokusům napadat
jako nezákonný zásah např. nesprávné či nezákonné vedení spisu. Pochybení při vedení spisu
nemůže samo o sobě do práv kohokoli zasáhnout. „Nepřehlednost nebo chaotičnost spisu, nesprávné
označování písemností, neúplná evidence listin, nesprávné číslování apod. může ve výsledku v extrémních případech
vést až k tomu, že rozhodnutí, které z daného řízení vzejde, nebude mít dostatečnou oporu v obsahu spisu.
Proti takovému pochybení však správní soudy poskytují efektivní ochranu v řízení o žalobě proti rozhodnutí
(§65 násl. s. ř. s.).“ Pokud však z daného řízení žádné rozhodnutí nevzejde, nedostatky ve vedení
spisu do ničích práv zasáhnout nemohou (rozsudek ze dne 29. 1. 2020,
čj. 10 Afs 304/2019 - 39, č. 3974/2020 Sb. NSS, Hortim-International a CARGO-HORTIM, body
21 až 23, s citací starší judikatury).
[14] V tomto smyslu nejde o žádný překvapivý právní názor, o kterém snad měl stěžovatele
krajský soud předem poučit. Naopak, plyne z ustálené a jednotné judikatury. Jak již shrnul
Ústavní soud, je třeba odlišit na jedné straně procesní úkony správního orgánu, jejichž účinek
se může (mimo samotný průběh řízení) ve sféře účastníka projevit jen v souvislosti s výsledným
rozhodnutím, a naproti tomu na straně druhé procesní úkony či opomenutí správního orgánu,
1
Výroky I a II zněly:
I. Žaloba v rozsahu, v jakém se žalobce domáhá, aby zdejší soud rozhodl, že zásah spočívající v tom, že žalovaný 1. učinil faktické
rozhodnutí, že návrh na jmenování žalobce státním zástupcem ministrovi spravedlnosti nepodá, byl nezákonný, a dále aby zdejší soud
žalovanému 1. zakázal pokračovat v nepodání návrhu na jmenování žalobce státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti, se
odmítá.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
„jejichž důsledek se neprojeví nutně v podobě výsledného rozhodnutí, ale které jsou způsobilé účastníka zasáhnout
samy i jinak než prostřednictvím takového rozhodnutí“ (nález ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2383/19,
ZCZ, body 32 a 33). Nesprávné vedení spisu samo o sobě nemůže stěžovatele na právech
zasáhnout nijak, byť jde o spis v „jeho“ věci. V nynější situaci nadto jde o spis již letitý, z něhož
dnes ani nic vzejít nemůže.
[15] S tím nelze spojovat ani nejrůznější stěžovatelovy úvahy, které kritizují předchozí kroky
Nejvyššího státního zastupitelství, kterým tento žalovaný odmítl nechat stěžovatele do spisu
nahlédnout. Proti tomu, že mu žalovaný neumožnil nahlédnout do spisu, se mohl stěžovatel
bránit jinak – a jak plyne z kasační stížnosti, stěžovatel tak také učinil.
[16] Protože stěžovatelem žalovaný zásah nemohl být zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., nebylo
již třeba, aby se NSS vyjadřoval k otázce, zda ve spisu musely být evidovány údaje o zapůjčení
spisu správním soudům. Stejně tak je zbytečné vyjadřovat se k tomu, zda během soudního řízení
mohl stěžovatel dále rozhojňovat svá žalobní tvrzení o další listiny, které údajně ve spisu chyběly.
K výroku o nákladech řízení
[17] Stěžovatel kritizuje, že pokud krajský soud dospěl k závěru, že žalované Nejvyšší státní
zastupitelství porušilo při vedení spisu zákon, měl mu přiznat náhradu nákladů řízení. S tím NSS
nesouhlasí. Rozhodování o nákladech řízení dle §60 odst. 1 s. ř. s. je založeno na úspěchu
v řízení. Tento úspěch se měří výrokem příznivým pro toho či onoho účastníka. Klíčové je,
že stěžovatel ani s tímto žalobním petitem neuspěl, soud jeho žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proto soud rozhodl správně, pokud stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal.
K vyměření soudního poplatku
[18] Stěžovatel se zamýšlí nad tím, proč jej předseda senátu krajského soudu vyzval k úhradě
poplatku ve výši toliko 2000 Kč. Stěžovatel přece žaloval dva různé zásahy, přesto však soud
vyměřil poplatek jen za zásah jeden. Není tento úkon předsedy senátu důkazem, že předseda
věděl, jak věc rozhodne, aniž to diskutoval s ostatními členy senátu, rétoricky se táže stěžovatel.
[19] NSS k tomu jen stručně uvádí, že na právech stěžovatele nemohlo nijak zasáhnout, pokud
mu krajský soud vyměřil menší poplatek, než jaký mu vyměřit měl. Vše ostatní jsou jen čiré
spekulace – NSS nemůže zkoumat důvody, proč tak předseda senátu učinil – je však jistě možné,
že učinil již předběžnou poradu s ostatními členy senátu o opožděnosti části žaloby, která je
ostatně patrná na prvý pohled, bez nějakého většího zkoumání. Ostatně právě proto o tom
nemusel být předem stěžovatel ani poučován, neboť v nynějším případě byla žaloba v jedné části
opožděna o bezmála dvacet let.
K tomu, že krajský soud nezaslal stěžovateli vyjádření žalovaného
[20] NSS souhlasí s tím, že pokud soud nezaslal vyjádření žalovaných stěžovateli, jde o vadu
řízení. Nicméně není to vada, která by automaticky vedla ke zrušení napadeného rozsudku.
Naopak platí, že je třeba posuzovat případ od případu, zda nedoručení písemnosti druhé straně
představuje vadu řízení a zda se jedná o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Důležitá je povaha sporné věci (její složitost, nebo naopak jednoznačnost), obsah vyjádření
(zda je v něm něco zásadně nového, nebo naopak nic k věci podstatného) a také to, zda měl
účastník šanci na vyjádření reagovat alespoň během jednání (důležité tu je, zda bylo vyjádření
předneseno v rámci jednání) (srov. k tomu detailně např. rozsudek ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 Afs 20/2008 - 152, Lumius, část IV/a, včetně citací starší judikatury). Nynější věc je právně
jednoznačná, nadto si krajský soud své pochybení uvědomil a během jednání nechal žalované
shrnout obsah vyjádření (což píše sám stěžovatel v rámci „šestého“ důvodu kasační stížnosti).
[21] Pokud pak krajský soud nezaslal žalovaným doplnění žaloby, nejde o vadu,
kterou by mohl úspěšně namítat stěžovatel. Jde přece o pochybení, které poškozuje žalované
(nadto žalovaní ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělili, že se s doplněním žaloby seznámili během
nahlížení do spisu). Pokud pak jde o úvahy stěžovatele, že předseda senátu zjevně věděl, jak věc
rozhodnout, a proto doplnění žaloby žalovaným neposlal, jde o pouhou spekulaci.
[22] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta poslední s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu