ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.308.2020:50
sp. zn. 2 Afs 308/2020 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. R. K., zastoupený
Mgr. Jakubem Trávníčkem, advokátem se sídlem Jílkova 199, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 5. 2019, č. j. 18112/19/5100-31462-708633, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 7. 2020, č. j. 52 Af
43/2019 - 36,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 7. 2020,
č. j. 52 Af 43/2019 - 36, se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2019, č. j. 18112/19/5100-31462-708633,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 20 342 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Trávníčka,
advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
ze dne 10. 9. 2018, č. j. 1496707/18/2801-70461-609074, jímž Finanční úřad pro Pardubický kraj
(dále též „správce daně“) vyměřil žalobci daň z nemovitých věcí za rok 2018 v celkové výši
78.499 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“). Nesouhlasil s tím, že správní orgány neuznaly
osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí,
v rozhodném znění (dále též „zákon o dani z nemovitých věcí“) u pozemků evidovaných
v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, způsob využití neplodná půda, přestože se jedná
o pozemky remízků, hájů a větrolamů. U dalších pozemků brojil proti tomu, že nebylo
aplikováno osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí,
přestože se na nich nachází veřejně přístupné cesty.
[3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že pro osvobození
dle §4 odst. 1 písm. k) zákona není rozhodné, zda se dle evidence v katastru nemovitostí jedná
o neplodnou půdu, ale zda se jedná o pozemek, který nelze žádným způsobem využívat. Tyto dva
instituty nelze směšovat. Pro posouzení využitelnosti pozemku je přitom rozhodující, zda jej
absolutně nelze využít, nikoliv zda jej nelze užít ke konkrétnímu účelu (zemědělství). V daňovém
řízení musí být postaveno najisto, zda je pozemek reálně možné jakýmkoliv způsobem využívat.
Zákon nepředpokládá pouze možnost zemědělského využití (pěstování běžných zemědělských
plodin), nýbrž je třeba vážit též jiné ekonomické využití, či jakékoli jiné využití.
[4] Pozemky p. č. XA, p. č. XB , p. č. XC a p. č. XD v k. ú. H. jsou součástí souvislého
porostu tvořícího remízek uprostřed hospodářsky využívané plochy. Jedná se o pozemky zarostlé
keři, náletovými dřevinami a částečně pokryté kameny. Na okraji je umístěn posed, jedná se o
součást honitby. Nejedná se o nepřístupný terén, skálu či obdobný typ pozemku, který nelze bez
pochybností žádným způsobem využít. Argumentace žalobce stran nízké ceny těchto pozemků je
irelevantní. Osvobození pozemků dle §4 odst. 1 první část písm. k) zákona o dani z nemovitých
věcí nemohlo být aplikováno, neboť se nachází na parcelách s označením pozemku „ostatní
plocha“, a nejedná se tak o ornou půdu nebo trvalý travní porost.
[5] Pro pozemky p. č. XE a p. č. XF v k. ú. H. H. platí podle krajského soudu obdobné
závěry. Nachází se na nich stromy a keře, nejsou nijak udržovány a jsou obvyklým způsobem
přístupné. Z jejich charakteru nevyplývá žádná objektivní okolnost, pro kterou by je nešlo
nikterak využívat. Na tomto závěru pak nic nemění ani žalobcem přiložené rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu. Státní pozemkový úřad totiž není povolán ke zjišťování, zda se jedná o
pozemek využitelný či nikoliv ve smyslu příslušných ustanovení zákona o dani z nemovitých věcí.
K tomu je povolán správce daně.
[6] Závěry krajského soudu se neměnily ani v případě pozemků p. č. XG, p. č. XG
a p. č. XCH v k. ú. P. A.. Nebylo nijak prokázáno, že pozemky nelze žádným způsobem využívat.
Podle krajského soudu jsou stanovisko a vyjádření Městského úřadu Moravská Třebová a
Obecního úřadu Městečko Trnávka nezávazné povahy, které plní jen podpůrnou roli. Správce
daně má k dispozici řadu nástrojů při zjišťování skutečností souvisejících s pozemky, na rozdíl od
obcí. Skutečnost, že v době vydání vyjádření Městského úřadu Moravská Třebová (r. 2012) byly
tyto pozemky porostlé remízky a skupinami dřevin, které lze v krajině považovat za významné,
žalobce jako vlastníka pozemku v jeho užívání nijak neomezuje.
[7] Ani u dalšího pozemku p. č. XI v k. ú. Z. A. žalobce podle krajského soudu neprokázal,
že by jej nešlo žádným způsobem využívat. Tvrzení žalobce, že by pozemek měl být součástí
silnice, je pouze jeho subjektivním hodnocením, nikoli prokázáním, že ho nelze využívat. Z výše
uvedených důvodů nelze argumentovat rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového
úřadu Svitavy, podle nějž je tento pozemek ostatní plochou s klasifikací neplodná půda.
[8] Pozemky p. č. XJ a p. č. XK v k. ú. H. a p. č. XL, p. č. XM a p. č. XN v k. ú. J., u nichž
se žalobce domáhal osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých
věcí, jsou v katastru nemovitostí podle druhu vedeny jako ostatní plocha, způsob využití ostatní
komunikace. Krajský soud konstatoval, že pro posouzení je rozhodný skutečný stav pozemku
a způsob jeho využívání, tedy to, zda je skutečně pozemek veřejně přístupnou plochou či nikoliv,
a to v době, kdy vlastník osvobození uplatňuje. V případě pozemků p. č. XJ a p. č. XK nelze
hovořit o jejich využívání jako komunikace širokým okruhem osob, a to z důvodu jejich lokace.
Slouží víceméně pro obhospodařování přilehlých zemědělských pozemků, nejsou tedy primárně
určeny pro veřejné užívání, žalobce aktuální charakter využívání neprokázal. Také zbylé pozemky
nelze označit za takové, jejichž základním účelem by byla primárně veřejná přístupnost. Navíc
jsou využívány jiným uživatelem, kterému jsou na ně poskytovány dotace. Pro všechny tyto
pozemky platí, že jelikož vyvstaly důvodné pochyby o existenci užívaných komunikací zjištěné na
základě místního šetření a fotografií, pak bylo na žalobci, aby dostál svému důkaznímu břemenu
v daňovém řízení a své tvrzení prokázal. Žalobcovo tvrzení a doložené důkazy (cílící
na skutečnost, že se jedná o veřejně přístupný prostor) krajský soud za dostatečné nepovažoval
a ztotožnil se s názorem správce daně, že se nejedná o pozemky, které by byly primárně určeny
pro veřejné užívání.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu (dále jen „napadený
rozsudek“) kasační stížnost z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
[10] Ve vztahu k osvobození podle §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí
namítá, že krajský soud naprosto pominul jeho argumentaci týkající se historického vývoje
uplatňování práva v dané věci, rozporu použitého výkladu zákona s veřejným zájmem
a nerovnosti, která z tohoto výkladu plyne. Z historického vývoje vyplývá úmysl zákonodárce
osvobodit od daně pozemky remízků, mezí, hájů a větrolamů bez ohledu na to, jak byly tyto
krajinné prvky evidovány v katastru nemovitostí. Není logické, aby pouhou digitalizací
katastrálních map, tedy pouze změnou evidence v katastru nemovitostí, došlo k zániku nároku
na osvobození od daně, i když fakticky k žádné změně v terénu nedošlo. Pakliže jsou pozemky
s remízky, háji, větrolamy či mezemi v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha, jsou
paradoxně zatíženy vyšší daní než zemědělsky využívané pozemky, které mají navíc vyšší tržní
hodnotu. To by v rozporu s veřejným zájmem mohlo vést ke snaze o jejich odstranění. Úmyslem
zákonodárce proto nemohlo být osvobodit od daně pozemky s těmito krajinnými prvky
v závislosti na tom, jak jsou evidovány v katastru nemovitostí. Na příkladu z jiného regionu pak
stěžovatel ilustroval absurditu výkladu zastávaného žalovaným a krajským soudem. K důkazu
navrhl ortofotomapu s popisem. Krajský soud rovněž pominul logickou argumentaci, že jsou-li
pozemky evidovány v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - neplodná půda, má to své
historické souvislosti. Tyto pozemky zjevně nemohly být vzhledem k historické zkušenosti
využívány ani v minulosti. Nejde o krátkodobý nebo účelový rozmar jejich vlastníka, který by byl
motivován snahou o osvobození od daně z nemovitých věcí. Stěžovatel podniká, a proto má
zjevně zájem na výnosnosti svých pozemků.
[11] Tezi krajského soudu, že správce daně je jedinou relevantní autoritou pro posouzení
využitelnosti pozemku, resp. možnosti jeho osvobození od daně, považuje za zjevné popření
práva na spravedlivý proces a dokazovací zásady. Stěžovatel blíže vysvětlil, kam mířil svou
argumentací o nízké ceně pozemků s krajinnými prvky v souvislosti s nárokem na osvobození
od daně.
[12] V reakci na napadený rozsudek uvádí k pozemkům v k. ú. P. A., že vyjádřeními obecního
a městského úřadu a snímky pozemků bylo doloženo, že se jedná o neplodnou půdu. Pozemky p.
č. XH a p. č. XCH jsou dle skutečného stavu remízky a meze na orné půdě, pozemek p. č. XG je
prudký svah pod silnicí, zarostlý stromy a navazující na zemědělsky využívaný pozemek,
využitelný pouze jako krajinný prvek. Nemá parametry pro převod do lesních pozemků.
[13] Pozemky p. č. XA, p. č. XB , p. č. XC a p. č. XD v k. ú. H. jsou remízky s porostem keřů
a stromů a výskytem balvanů, které se nacházejí uprostřed trvalého travního porostu. Jedná se o
neplodnou půdu, což bylo doloženo. Pro jejich osvobození hovoří citovaná Informace Finanční
správy a také sporný výklad §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí. I když se jedná
o honební pozemky, namítá, že součástí honitby jsou všechny pozemky nacházející se v honitbě,
ať už jsou využívané nebo nevyužitelné. Většina vlastníků myslivost neprovozuje a nelze je
k tomu nutit. Také spekuluje o charakteru myslivosti, resp. jejím veřejně prospěšném rozměru.
[14] Pozemky v k. ú. H. H. jsou neplodnou půdou, což bylo doloženo rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu o komplexní pozemkové úpravě. K úvahám krajského soudu o možnosti
odstranění dřevin na pozemku p. č. XF stěžovatel uvádí, že to není možné, neboť pozemek je
evidován v územním plánu jako zeleň přírodního charakteru. Na druhém pozemku je mj. ve
veřejném zájmu umístěna trafostanice dodavatele elektrické energie a zároveň zde existuje přístup
do přiléhajícího zemědělského areálu. Nemá sám možnost pozemek nijak využít.
[15] Pozemek v k. ú. Z. A. se nacházel mezi vozovkou silnice a pozemkem orné půdy, byl
evidován jako druh pozemku ostatní plocha s využitím neplodná půda. Způsob využití byl
doložen rozhodnutím o jednoduché pozemkové úpravě, pozemek měl být součástí silnice (podle
§12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Vlivem komplexní pozemkové úpravy
byl pozemek mezi podáním žalobce a rozhodnutím krajského soudu pravděpodobně částečně
přičleněn k pozemku silnice a částečně k orné půdě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi
úzký pruh neplodné půdy, je těžko zjistitelné, ke které parcele je jaká část přičleněna, pozemek
nyní není při nahlížení do katastru patrný.
[16] Závěry krajského soudu k osvobození pozemků dle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani
z nemovitých věcí nemají oporu ve správním spise, a to přesto, že důkazy obsažené ve správním
spise v napadeném rozsudku soud citoval.
[17] K osvobození pozemků od daně podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých
věcí argumentuje stěžovatel následovně. Některé komunikace fyzicky nemusejí existovat
(např. z důvodu dočasného zorání), některé se užívají pouze omezeně, přesto však tento dočasný
stav neznamená, že jsou zrušeny. Změna je možná pouze na základě rozhodnutí silničního
správního orgánu. S ohledem na zájmy obcí a praxi silničních správních orgánů není změna
dočasně zorané účelové komunikace na pozemek orné půdy žádoucí, vlastník pozemku je tak
omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Dále argumentuje i praxí v případě komplexních
pozemkových úprav či hospodaření velkoplošným uživatelem pozemků (ten nemá důvod
je v terénu realizovat). Správce daně taktéž není ochoten umožnit danění pozemků
dle skutečného stavu v terénu (např. rozorané danit jako zemědělskou půdu). Je proti smyslu
právní úpravy, aby byl poplatník povinen hradit daň v několikanásobné výši u pozemků,
kde existuje omezení vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu. Zařazení pozemku
do evidence LPIS je věcí uživatele, nikoliv vlastníka pozemku.
[18] Pozemky p. č. XJ a p. č. XK v k. ú. H. jsou v územním plánu zařazeny do dopravní
infrastruktury jako účelové komunikace. Ve vztahu k pozemku p. č. XJ krajský soud přijal
argumentaci dokládající materiální existenci účelové komunikace, ale chybně aplikoval příslušnou
normu. Druhý pozemek je rovněž travnatou komunikací, ovšem s menší frekvencí jízd. Je zde
tedy soulad evidence katastru nemovitostí, skutečného stavu a územního plánu.
[19] V případě pozemků v k. ú. J. se jedná o pozemky vedené v katastru nemovitostí
s využitím ostatní komunikace. Pozemky jsou rozorané, ornou půdu využívá velkoplošný
uživatel. V územním plánu jsou zařazeny v plném rozsahu jako pozemky dopravní infrastruktury,
místní a ostatní komunikace. Není možné tuto situaci ze strany stěžovatele ovlivnit, ani pozemky
zdaňovat dle současného stavu v terénu.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem zcela
ztotožňuje. Kasační stížnost charakterizoval jako korespondující s argumentací stěžovatele
uplatněnou v odvolacím řízení i v řízení o žalobě. Krajský soud podle něj dostál judikatorním
požadavkům na odůvodnění napadeného rozsudku, který je plně srozumitelný a řádně a zcela
logicky odůvodněný. Krajský soud precizně vysvětlil, jak nahlíží na argumentaci stran
nevyužitelnosti pozemků či že za rozhodný stav bere skutečný stav na místě. Stěžovatel
v daňovém řízení neprokázal nárok na osvobození od daně z nemovitých věcí, jelikož neunesl
důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. Vady řízení před správním orgánem neshledal.
[21] Krajský soud podle žalovaného podrobně zdůvodnil, proč není z hlediska aplikace §4
odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí rozhodné, zda je u určitého pozemku v katastru
nemovitostí evidován způsob využití „neplodná půda“ a proč je pro posouzení zásadní faktický
stav pozemku.
[22] Krajský soud se rovněž logicky vypořádal s námitkami týkajícími se splnění podmínek
pro osvobození od daně dle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí. Důkazy
stěžovatele, kterými chtěl v daňovém řízení prokázat u pozemků p. č. XJ a p. č. XK v k. ú. H.
naplnění znaků účelové komunikace, nebyly za daného zjištěného stavu dostatečným podkladem.
Pozemky v k. ú. J. se nacházející uprostřed souvislé, obhospodařované plochy a jsou v celé
výměře využívány jiným uživatelem, kterému jsou na ně poskytovány dotace. Nelze je tedy
označit za pozemky, jejichž základním účelem by byla veřejná přístupnost, a tedy je osvobodit od
daňové povinnosti. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že je nutno za základní
kriterium považovat reálný stav pozemku v terénu. To, že žalobce neunesl důkazní břemeno
ohledně vyvrácení pochyb o existenci užívané komunikace, a tedy neprokázal svá tvrzení, nelze
přičítat k tíži krajského soudu ani žalovaného.
[23] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou, že krajský soud opomenul vypořádat
argumentaci týkající se historického vývoje právní úpravy a historických souvislostí evidence
remízků jako druh pozemku ostatní plocha. Byla-li by totiž tato námitka důvodná, zatížil
by krajský soud svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, což by vedlo k jeho zrušení (srov.
rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS; obecně
k požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí viz např. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). V takovém případě by již nebylo namístě zabývat
se dalšími kasačními námitkami. Uvedená námitka však není důvodná.
[27] Podle ustálené judikatury není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí
argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném
smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí proto, že nelze zjistit jeho obsah
nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS,
či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, a ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
[28] Krajský soud proti názoru stěžovatele postavil svůj řádně zdůvodněný a logicky ucelený
právní názor, přičemž vysvětlil, proč je podle něj rozhodující druh pozemku evidovaný v katastru
nemovitostí. Dostál tedy závěrům výše uvedené judikatury, a to jak v případě argumentace
týkající se historického vývoje právní úpravy, tak v případě dalších žalobních námitek. Nejvyšší
správní soud tedy neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, a to ani z jiných důvodů.
III. a) Osvobození podle §4 odst. 1 písm. k)
[29] Další část námitek se týkala pozemků, u nichž správní orgány neuznaly osvobození
od daně podle §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí.
[30] Podle uvedeného ustanovení jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky remízků, hájů
a větrolamů a mezí na orné půdě, trvalých travních porostech, pozemky ochranného pásma vodního zdroje I. stupně
a pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat.
[31] Výkladem §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí se Nejvyšší správní soud
v obdobné věci zabýval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2021, č. j. 9 Afs 7/2021 - 31. Přisvědčil
úvaze, že „úmyslem historického zákonodárce bylo osvobodit od daně všechny pozemky, které plnily ekologické
funkce remízků, hájů, mezí a větrolamů, a motivovat tak vlastníky či uživatele pozemků k jejich zachování.“
Ke stejnému závěru lze podle devátého senátu dospět rovněž teleologickým výkladem:
„Kvůli jejich existenci (prvků hodnotných z ekologického hlediska) vlastník nemůže svůj pozemek plně
obhospodařovat, přesto je jejich zachování nanejvýš žádoucí kvůli významnému pozitivnímu vlivu na širší okolí.
Osvobození od daně má mít motivační funkci pro zachování těchto prvků v zemědělské krajině, protože zajišťuje,
aby poplatník daně nenesl daňové náklady za tento jinak hospodářsky nevýnosný pozemek (přínos těchto
ekologických prvků je dlouhodobý, neprojevuje se ale přímým ziskem vlastníka).“ Dále devátý senát poukázal
na související problematiku vývoje způsobu evidence půdy a na novelu zákona o dani
z nemovitých věcí účinnou od 1. 1. 2020, podle níž je nyní nárok na osvobození od daně spojen
se zápisem do evidence ekologicky významných prvků. Touto novelou zákonodárce reagoval
právě na paradoxní situaci popisovanou v kasační stížnosti. Na základě těchto úvah Nejvyšší
správní soud konstatoval, že „ačkoli se podle jazykového výkladu nárok na osvobození pozemků od daně
vztahuje jen k vyjmenovaným krajinným prvkům s ekologickou funkcí nacházejícím se na druhu pozemku orná
půda nebo trvalý travní porost, představuje jazykový výklad pouze »prvotní přiblížení se normě« (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2920/09, bod 31. a v něm citovaná judikatura). Je třeba
řádně zohlednit smysl a účel zákona (…). Zohlednění dalších metod interpretace §4 odst. 1 písm. k) zákona
o dani z nemovitých věcí pak vede k závěru, že u pozemků evidovaných jako druh pozemku ostatní plocha, jež
plní ekologickou funkci remízků, mezí, hájů či větrolamů, nelze vycházet výhradně z toho, že se nenacházejí
na druhu pozemku, s nímž se podle textu zákona pojí nárok na osvobození od daně. Pokud se plátce daně
dovolává osvobození podle tohoto ustanovení u pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako druh ostatní
plocha, je třeba posoudit, zda tento pozemek plní ekologickou funkci jako remízek, háj, větrolam nebo mez, které
jsou jinak obklopeny ornou půdou či trvalým travním porostem. NSS nemůže akceptovat argument naznačený
žalovaným, že takové posouzení by bylo »čistě subjektivní«. I v době, kdy se tyto krajinné prvky nacházely
na pozemcích orné půdy nebo trvalého travního porostu, správce daně vyhodnocoval, zda jsou naplněny zákonné
podmínky pro osvobození od daně, tedy zda se na pozemku či jeho části skutečně nachází remízek, háj, větrolam
nebo mez. Stejná kritéria je možné použít i nadále. Pokud tuto funkci pozemek nadále plní a k evidenci druhu
pozemku ostatní plocha došlo změnou způsobu vedení katastrálního operátu (přechod ze zjednodušeného způsobu
vedení katastru nemovitostí), případně i jinou administrativní úpravou, nikoli však změnou charakteru pozemku,
způsobu jeho využití (odrážejícímu se ve změně druhu pozemku) nebo ztrátou jeho ekologické funkce, zůstává
zachován nárok na osvobození od daně z nemovitých věcí.“ Dále devátý senát aplikoval stejnou logiku jako
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 10 Afs 366/2019 - 35,
č. 4037/2020 Sb. NSS. Ta jej vedla k závěru, že „ani v důsledku změny způsobu evidence těchto pozemků
v katastru nemovitostí není namístě podrobit zdanění nemovitost, která do této změny způsobu evidence byla
osvobozena, přičemž na důvodech pro její osvobození se v důsledku změny způsobu vedení katastru nemovitostí nic
nezměnilo. Je-li jediným důvodem neosvobození od daně z nemovitých věcí to, že po změnách ve způsobu vedení
katastru nemovitostí jde o pozemek druhu ostatní plocha, zatímco jeho funkce remízku, háje, větrolamu nebo meze
zůstala zachována, pak tato změna nemůže vést k odepření nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí,
navíc když na tuto změnu stěžovatelka neměla vliv a na nárok na osvobození od daně mohla do té doby spoléhat.
Povaha pozemku, stejně jako důvody jeho osvobození od daně, jimiž jsou potřeba ochrany a zachování jeho
ekologické funkce, nebyly takovou změnou administrativního charakteru dotčeny. I skutečnost, že zákonodárce
na situaci reagoval cestou legislativní změny, naznačuje, že výklad zastávaný žalovanou nezamýšlel. To
však NSS nebrání odstranit dočasné paradoxní důsledky nerovného zdanění různých pozemků interpretací právní
úpravy pro dobu před nabytím účinnosti novelizovaného zákona. Důsledkem striktního postupu podle jazykového
výkladu první části §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí by naopak mohlo být i to, že smysl
a účel tohoto ustanovení sledované zákonodárcem budou zcela popřeny.“
[32] Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od citovaných závěrů jakkoliv odchýlit a plně
je přebírá i pro nyní posuzovanou věc. Nutno dodat, že výše citované závěry devátého senátu
převzal Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudcích ze dne 17. 6. 2021, č. j. 10 Afs 8/2021 – 49
a ze dne 26. 1. 2022, č. j. 7 Afs 90/2020 - 37.
[33] Stěžovatel se domáhal osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani
z nemovitých věcí u pozemků p. č. XA, p. č. XB , p. č. XC a p. č. XD v k. ú. H., p. č. XE a p. č.
XF v k. ú. H. H., p. č. XG, p. č. XH a p. č. XCH v k. ú. P. A. a p. č. XI v k. ú. Z. A., vedených
v katastru nemovitostí jako ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda.
[34] U pozemků p. č. XA, p. č. XB, p. č. XC a p. č XD v k. ú. H. správní orgány uvedly,
že se jedná o pozemky zarostlé keři, ovocnými a okrasnými stromy, které jsou součástí souvislého
porostu tvořící remízek uprostřed hospodářsky využívané plochy. Správce daně také uvedl, že
pozemky slouží jako krajinotvorný prvek. V případě pozemků v k. ú. P. A. pak u pozemku p. č.
XG správní orgány uvedly, že je zarostlý náletovými dřevinami a navazuje na souvislý lesní
porost. Pozemek p. č. XH je zarostlý stromy a keři, nachází se na hranici hospodářsky využívané
plochy, je využíván jako přirozená zábrana eroze půdy ve svahu. Pozemek p. č. XCH se rovněž
nachází na hranici hospodářsky využívané plochy a tvoří hranici u mírně svažitého terénu, jsou na
něm dva vzrostlé stromy. Pozemky v k. ú. H. H. žalovaný v napadeném rozhodnutí vzájemně
zaměnil, nicméně jednalo o zjevný omyl, což plyne z podkladů založených ve správním spisu
(dále se uvádí skutečný stav korespondující se zjištěními správce daně). Pozemek p. č. XF v k.
ú. H.H. je popisován jako neudržovaný, zarostlý keři a vzrostlými stromy. Jeho využití tak
odpovídá jeho určení územním plánem (zeleň přírodního charakteru). Pozemek p. č. XE v k.
ú. H. H. se nalézá v areálu zemědělského družstva, část pozemku je zarostlá keři a kopřivami,
spolu se zbytky stavby a starého oplocení, na zbývající části se nachází nezpevněná komunikace,
sloužící jako výjezd od budov zemědělského družstva a přístup k fotovoltaické elektrárně a
větrným elektrárnám, část starého oplocení a zbytek stavby. O pozemku p. č. XI v k. ú. Z. A.
správní orgány uvedly, že se jedná o pozemek, který částečně zasahuje do hospodářsky využívané
plochy a částečně do okraje souvislého lesního porostu.
[35] Krajský soud kromě jiného zdůvodnil vyloučení osvobození stejně jako žalovaný tím,
že se pozemky nenachází na parcele, která je v katastru nemovitostí evidovaná jako orná půda,
nebo trvalý travní porost. S ohledem na výše citované závěry rozsudku č. j. 9 Afs 7/2021 - 31
však tato skutečnost sama o sobě nemůže osvobození od daně vyloučit. Jak zdůraznil devátý
senát, plní-li pozemky skutečně nadále ekologickou funkci jako remízek, háj, větrolam nebo mez,
nelze vyloučit jejich osvobození poukazem na to, pod jakým druhem jsou evidovány v katastru
nemovitostí.
[36] Z popisu provedeného správními orgány je zřejmé, že pozemky p. č. XA, p. č. XB, p. č.
XC a p. č. XD v k. ú. H. jsou součástí remízku. U pozemků p. č. XG, p. č. XH a p. č. XCH v k.
ú. P. A. pak žalovaný sám uvedl, že nepopírá, že mohou mít ekologický význam. Pozemek
p. č. XF v k. ú. H. H. správní orgány popsaly jako neudržovaný, zarostlý keři a vzrostlými stromy.
Jeho využití tak podle nich odpovídá jeho určení územním plánem (zeleň přírodního charakteru).
[37] Na základě výše uvedeného vymezení a ve světle zaujatého právního názoru lze v případě
uvedených pozemků legitimně usuzovat na to, že tyto pozemky mohou plnit ekologickou funkci,
tedy i účel osvobození podle §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí. Je úkolem
žalovaného, aby se dále zabýval tím, zda pozemky tento účel fakticky splňují. Zcela proti smyslu
zákona je naopak častý argument žalovaného, že by tyto pozemky mohly být využívány po určité
úpravě (např. odstranění náletových dřevin) pro rekreační či sportovní aktivity, pro honitbu,
pro chov hospodářských zvířat apod.
[38] Důvody, pro které správní orgány odmítly přiznat stěžovateli v případě těchto pozemků
osvobození od daně, tedy neobstojí. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační námitky ohledně těchto pozemků týkající se nepřiznání osvobození
od daně dle §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí jsou důvodné.
[39] Naopak z popisu pozemků p. č. XE v k. ú. H. H. a p. č. XI v k. ú. Z. A. je zřejmé, že u
nich neplatí předpoklad plnění ekologické funkce jako remízek, háj, větrolam nebo mez, a
Nejvyšší správní soud se tak v jejich případě ztotožnil se závěry správních orgánů. Stěžovatel u
těchto pozemků poukazoval na to, že se jedná o neplodnou půdu, což dokládal rozhodnutím
Státního pozemkového úřadu. U pozemku p. č. XI namítal, že se jedná o součást silnice,
pozemek byl navíc v souvislosti s pozemkovou úpravou zrušen. Dále u pozemku p. č. XE uváděl,
že s ohledem na veřejný zájem nemá možnost pozemek nijak využívat, neboť na pozemku je
umístěna trafostanice a nachází se tam také veřejně přístupná účelová komunikace. Jak
však uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 7/2021 - 31, „[p]odmínka, že pozemek nejde
využívat žádným způsobem, není naplněna tam, kde je pozemek nevyužitelný pouze z hlediska zemědělské
produkce či k jinému hospodářskému účelu. Sama »neplodnost půdy«, evidovaná jako způsob využití pozemku
z důvodu její nízké kvality, proto není dostačující pro osvobození pozemku od daně z nemovitých věcí podle tohoto
ustanovení. Tak je tomu přesto, že tento údaj o způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí by měl skutečně
vypovídat spíše o objektivní kvalitě půdy a její zemědělské využitelnosti, nikoli o subjektivním přístupu vlastníka
k jejímu využívání.“ Pro osvobození tedy nepostačuje, že se dle evidence jedná o neplodnou půdu.
Z popisu správních orgánů je zřejmé, že část pozemku p. č. XE je zarostlá keři a kopřivami a na
zbývající části se nachází nezpevněná komunikace, což nikterak neznemožňuje jeho využití. Ani
namítané omezení vlastnických práv na základě veřejného zájmu neznamená absolutní
nevyužitelnost pozemku ve smyslu §4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí. U
pozemku p. č. XI pak správce daně popsal, že zasahuje částečně do hospodářsky využívané
plochy a částečně do okraje souvislého lesního porostu. To však není skutečnost, která by
znemožňovala využití pozemku. Pozemek se svým charakterem strži, močálu nebo jiným
přírodním útvarům vylučujícím jeho využitelnost nepřibližuje, resp. stěžovatel neprokázal, že by
tomu tak bylo.
[40] Krajský soud proto nepochybil, když přisvědčil závěru správních orgánů, že důvody
tvrzené stěžovatelem pro uznání osvobození těchto pozemků nepostačují. Z jeho tvrzení
neplyne, že by se jednalo o pozemky, které nelze žádným způsobem využít.
[41] K výkladu §4 odst. 1 písm. k) stěžovatel v kasační stížnosti uváděl ilustrativní příklad
na území z jiného regionu a navrhl provést důkaz ortofotomapou tohoto území s popisem.
Nejvyšší správní soud navržený důkaz neprovedl pro nadbytečnost. V dané věci považuje spisový
materiál za dostačující pro rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele vážící se k navrženému důkazu pouze
doplňuje jeho předešlá tvrzení a pro danou věc není zásadní, provedení důkazu by nepřineslo
žádné nové relevantní poznatky.
III. a) Osvobození podle §4 odst. 1 písm. l)
[42] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami směřujícími proti posouzení osvobození
od daně podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí u pozemků p. č. XL, p. č. XM
a p. č. XN v k. ú. J. a p. č. XJ a p. č. XK v k. ú. H.
[43] Dle uvedeného ustanovení jsou od daně z pozemků osvobozeny pozemky veřejně přístupných
parků, prostor a sportovišť.
[44] Stěžovatel tvrdí, že se na pozemcích nacházejí nebo v budoucnosti opět mohou nacházet
veřejně přístupné účelové komunikace (polní cesty) ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích. Uvádí, že pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako
ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace a s jejich využitím jako komunikace
počítají i územní plány obcí, na jejichž katastrálním území se nacházejí.
[45] Stěžovatel se tak dovolává toho, aby jeho pozemky, evidované jako druh pozemku ostatní
plocha, byly osvobozeny, protože jsou podle katastru nemovitostí využívány způsobem „ostatní
komunikace“ ve smyslu přílohy ke katastrální vyhlášce, tzn. jako místní nebo účelové
komunikace. Ustanovení §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí však nespojuje
nárok na osvobození s určitým druhem nebo způsobem využití pozemku, ale s tím, že se jedná
o veřejně přístupný prostor. Proto je třeba na toto kritérium nahlížet z pohledu fakticity,
ne z pohledu údajů evidovaných v katastru nemovitostí.
[46] Nejvyšší správní soud musí také poukázat na to, že §4 odst. 1 písm. o) zákona o dani
z nemovitých věcí specificky upravuje osvobození od daně pro pozemky, které jsou zastavěné
stavbou podle stavebního zákona, která je dálnicí, silnicí, místní komunikací, veřejnou účelovou komunikací,
stavbou drah a na dráze, leteckou, vodních cest a přístavů, pokud jsou v souladu s kolaudačním rozhodnutím
nebo kolaudačním souhlasem stavebního úřadu užívány k veřejné dopravě, a to v rozsahu zastavěné plochy těchto
staveb, a jiné pozemky určené pro veřejnou dopravu (důraz doplněn). Podle tohoto ustanovení
je od daně osvobozen pozemek, který plní funkci dopravní, tedy jedná se o pozemní komunikaci
(srov. §2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Tou je i účelová komunikace, jak stanoví
§2 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, neboť i ty jsou obecně veřejně přístupné
(srov. §7 a §19 téhož zákona). Proto dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
č. j. 9 Afs 7/2021 – 31 k závěru, že §4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitých věcí
je speciálním ustanovením vůči §4 odst. 1 písm. l) téhož zákona, který sleduje „pouze“ charakter
pozemku jako veřejně přístupného prostoru.
[47] V rozsudku ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007 - 128, č. 1486/2008 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud vysvětlil, že „ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního
rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru
nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně
přístupné účelové komunikace uvedené v §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy zda jde o dopravní
cestu, určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí
pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi
nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“ (obdobně i judikatura civilních soudů,
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006).
Ani vymezení komunikace v územním plánu nezakládá účelovou komunikaci, pokud nejsou
splněny další zákonné znaky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 3158/2009). Účelová komunikace tudíž fakticky vzniká naplněním zákonných
a judikatorně dovozených znaků; k jejich vymezení a výkladu existuje rozsáhlá a ustálená
judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nebo usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 76,
č. 3540/2017 Sb. NSS, a na něj navazující rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 85,
č. 3571/2017 Sb. NSS). Dále podle rozsudku ze dne 27. 5. 2021, č. j. 9 Afs 7/2021 – 31, důkazní
břemeno k prokázání, že určitý pozemek naplňoval ve zdaňovacím období znaky veřejně
přístupné účelové cesty, respektive že je veřejně přístupný, tíží v daňovém řízení stěžovatele.
[48] Stěžovatel v kasační stížnosti u pozemků v k. ú. H. vyjmenovaných v odst. [18] uvedl, že
se na nich nacházejí veřejně přístupné účelové komunikace, které jsou využívány, což u pozemku
p. č. XJ již v daňovém řízení dokládal fotografií na něm vyjetých kolejí. Naopak u pozemků v k.
ú. J. nijak nezpochybňuje skutkový závěr, že se na nich v současnosti účelové komunikace
nenacházejí. Sám uvádí, že pozemky jsou rozorány, tento dočasný stav však podle něj
neznamená, že jsou komunikace zrušeny, neboť provedení takovéto změny druhu pozemku
v katastru nemovitostí je možné pouze na základě rozhodnutí silničního správního orgánu.
[49] V případě pozemků v k. ú. H. správce daně provedl místní šetření ve dnech 10. 7. 2018
a 17. 7. 2018, a zjistil, že se nejedná o místní nebo veřejně přístupné účelové komunikace nebo o
pozemky, které by primárně sloužily veřejnému užívání. Pozemek p. č. XJ tvoří pruh na okraji
souvislého lesního porostu, který je částečně zarostlý náletovými dřevinami. Na části se nachází
nezpevněná komunikace (vyjeté koleje), která slouží jako přístup k zemědělsky
obhospodařovaným pozemkům. Pozemek p. č. XK se nachází uprostřed souvislé
obhospodařované plochy, přes kterou vedou napříč vyjeté koleje. K pozemkům v k. ú. J. uvedl,
že podle ortofotomap nejsou účelovou komunikací, neboť se nacházejí uprostřed souvislé
obhospodařované plochy. Jsou evidované ve veřejném registru půdy a v celé výměře jsou užívány
jiným uživatelem, kterému jsou na ně poskytovány dotace.
[50] Jak bylo uvedeno výše, důkazní břemeno k prokázání, že tyto pozemky naplňovaly
v předmětném zdaňovacím období znaky veřejně přístupné účelové cesty, tížilo stěžovatele.
Kromě již zmíněné fotografie pozemku však žádné důkazní prostředky, např. výslech svědků
užívajících cestu, stěžovatel nenavrhl a nepředložil ani deklaratorní rozhodnutí příslušného
silničního úřadu o existenci veřejně přístupných účelových komunikací. Lze přisvědčit závěru
krajského soudu, že vyjeté koleje nebo vyšlapaná cesta „představují pouze část z řady faktorů, na které
je třeba při posuzování existence účelové komunikace zapotřebí brát zřetel.“ Protože z výše citované
judikatury plyne, že samotné evidované využití pozemku jako „ostatní komunikace“ ve smyslu
přílohy ke katastrální vyhlášce není závazným dokladem toho, že se na něm komunikace skutečně
nachází, nepostačuje tato skutečnost ani pro osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. o)
zákona o dani z nemovitých věcí.
[51] Pokud pozemky nelze osvobodit od daně podle §4 odst. 1 písm. o) zákona o dani
z nemovitých věcí, protože se nejedná o veřejně přístupné účelové cesty, zbývá posoudit, jestli
osvobození není možné podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, tedy tak,
jak navrhoval stěžovatel.
[52] Jak bylo uvedeno výše, pro osvobození od daně podle předmětného ustanovení
je podstatný faktický stav, nikoliv formální evidence v katastru nemovitostí. Podstatná
je pro posouzení osvobození skutečnost, zda je daný pozemek veřejně přístupným prostorem.
[53] Lze souhlasit se správcem daně, že veřejná přístupnost pozemku by měla být u daného
pozemku (např. veřejné prostranství, přístupová cesta, turistická stezka) primárně základním
účelem, měla by být a priori předpokládána a měla by vlastníka pozemku nějakým způsobem
omezovat ve výkonu jeho vlastnických práv.
[54] V případě pozemků v k. ú. H. se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit se závěrem
krajského soudu, že se nejedná o pozemky, které by byly primárně určeny pro veřejné užívání. Ze
zjištěného skutkového stavu vyplývá, že oba pozemky slouží pro obhospodařování přilehlých
zemědělských ploch. To však neznamená, že by tím byla omezena jejich veřejná přístupnost, když
sám správce daně uvádí přístupovou cestu jako jeden z příkladů veřejně přístupného pozemku.
Absence nutné komunikační potřeby uváděná krajským soudem je v tomto případě nepodstatná,
neboť nutná komunikační potřeba není znakem veřejně přístupných prostor, ale účelové
komunikace. Je možné uzavřít, že správce daně ani žalovaný nevyjádřili dostatečné pochybnosti,
jimiž by tvrzení stěžovatele zpochybnili. Skutková zjištění správce daně shromážděná při místním
šetření tvrzení stěžovatele do značné míry spíše podporují.
[55] Námitky týkající se neosvobození pozemků v k. ú. H. od daně podle §4 odst. 1 písm. l)
tedy Nejvyšší správní soud shledal důvodnými.
[56] Naopak v případě pozemků v k. ú. J. má Nejvyšší správní soud posouzení krajského
soudu za správné. Stěžovatel neprokázal, že by se jednalo o veřejně přístupný prostor, v kasační
stížnosti navíc uvedl, že pozemky jsou rozorány.
[57] Dále ve vztahu k těmto pozemkům Nejvyšší správní soud posoudil námitku, že ačkoli
nyní účelové komunikace na pozemcích nejsou, mohou na nich v budoucnu opět vzniknout
a že je stěžovatel jako jejich vlastník omezen z hlediska využití pozemku. Pouhá možnost,
že na pozemcích účelové komunikace vzniknou, však stěžovateli nemohla založit nárok
na osvobození, a to ani podle §4 odst. 1 písm. o) zákona o dani z nemovitých věcí,
ani podle jeho písm. l). V katastru nemovitostí evidovaný způsob využití pozemku „ostatní
komunikace“ ani nepředjímá, že skutečně v budoucnosti vznikne nutná komunikační potřeba,
kterou bude nezbytné uspokojovat právě umístěním účelové komunikace na tomto pozemku.
Nejvyšší správní sodu se tedy ztotožňuje s posouzením této otázky krajským soudem.
[58] Nelze přisvědčit ani tomu, že není v možnostech stěžovatele změnit způsob využití
pozemku, eventuálně i druh pozemku, evidovaný v katastru nemovitostí. Stěžovatel se může
obrátit na příslušný silniční úřad s žádostí, aby v řízení podle §142 správního řádu deklaroval,
zda se na jeho pozemku účelová komunikace nachází. Na základě tohoto rozhodnutí pak může
usilovat o změnu druhu pozemku v katastru nemovitostí. Omezení vlastnického práva,
které údajně pociťuje, považuje Nejvyšší správní soud spíše za hypotetické, neboť ze zjištění
správce daně a žalovaného plyne, že pozemky byly obhospodařovány.
[59] Upozorňuje-li stěžovatel na skutečnost, že po provedení pozemkových úprav vznikají
účelové komunikace i přesto, že dosud v terénu nejsou patrné, pak Nejvyšší správní soud
připomíná, že závěr, že jsou navzdory tomu účelovými komunikacemi, vyslovila odborná
literatura proto, aby existoval právní základ pro jejich užívání do doby, než budou patrné
i v terénu (srov. komentář k §7 v ČERNÍNOVÁ, M., K. ČERNÍN a M. TICHÝ. Zákon
o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, cit. dle ASPI podle právního
stavu k 2017). Nelze z toho však dovozovat, že pokud posléze z nejrůznějších příčin na těchto
pozemcích účelové komunikace fakticky nevzniknou (tzn. pozemek se nevyužívá k uspokojení
nutné komunikační potřeby), je dán nárok na jejich osvobození od daně.
[60] Námitky týkající se neosvobození pozemků v k. ú. J. od daně podle §4 odst. 1 písm. l)
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
[61] Na námitku stěžovatele, že pokud je správce daně jedinou relevantní autoritou
pro posouzení využitelnosti pozemku, resp. možnosti jeho osvobození od daně, považuje to
za zjevné popření práva na spravedlivý proces a dokazovací zásady, lze uvést toliko, že podle §11
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, správce daně mj. vede daňové řízení, jedná se tedy o jeho
zákonnou pravomoc.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[62] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je zčásti důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již
v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský
soud by nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení, Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li
Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[63] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení,
které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.), podle kterého má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[64] V řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatel vynaložil soudní poplatky v celkové výši
8000 Kč. Dále má stěžovatel právo na náhradu nákladů zastoupení za tři úkony ve věci (převzetí
a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) po 3100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky].
Doplnění kasační argumentace doložením rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Afs 7/2021 – 31 není úkonem odůvodňujícím přiznání náhrady. K odměně za tři úkony
právní služby soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši
300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 900 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce
stěžovatele doložil, že je plátcem DPH, odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku
odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 10 200 Kč, tj. 2142 Kč. Žalovaný je tak povinen
zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem 20 342 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu