ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.119.2021:30
sp. zn. 2 As 119/2021 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: L. S., zastoupeného
Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem se sídlem Rožnovská 241, Rožnov pod Radhoštěm, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí
generálního ředitele žalovaného ze dne 2. 10. 2020, č. j. 18577/10/2020-900000-317, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 14 Ad
14/2020 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 2. 10. 2020,
č. j. 18577-10/2020-900000-317 (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání
a potvrzeno rozhodnutí zástupce ředitele sekce 03 Pátrání Generálního ředitelství cel (dále jen
„služební funkcionář“) ze dne 2. 1. 2020, č. j. 581/2020-900000-03 (dále jen „prvostupňové
správní rozhodnutí“), kterým byl žalobce podle §42 odst. 1 písm. d) a odst. 5 písm. a) zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“), propuštěn dnem doručení tohoto rozhodnutí ze služebního poměru
příslušníka Celní správy České republiky, jelikož porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Žalobce totiž dne 16. 3. 2019 v čase okolo 20:33 (v době mimo službu)
řídil osobní motorové vozidlo v rozporu s §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
nejméně na pozemní komunikaci spojující obce Kopřivnice a Příbor, tedy na silnici I. třídy
č. 58 ve směru od Kopřivnice v kilometru 23,591, kde nezvládl řízení a najel levými koly vozidla
na vyvýšený ostrůvek na příjezdové větvi od Kopřivnice, následně vjel s vozidlem na travnatý
střed kruhového objezdu, kde narazil do protisvahu, odkud bylo vozidlo vymrštěno do vzduchu
a po třiceti dvou metrech letu ve vzduchu dopadlo na zem, kde se následně převrátilo
přes střechu. Žalobce byl transportován leteckou záchrannou službou do Fakultní nemocnice
Ostrava (dále jen „FNO“), kde mu ještě téhož dne byl proveden v 21:50 odběr krve, při kterém
byla zjištěna úroveň alkoholu v krvi 2,27 g/kg, tedy množství neslučitelné s řízením vozidla.
Touto činností mohl žalobce ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu
na majetku a způsobit takovým činem dopravní nehodu, čímž naplnil znaky přečinu ohrožení
pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen
„trestní zákoník“).
[2] Žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal
zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal nesplnění
podmínek pro propuštění ze služebního poměru, neboť s ním v dané době za jednání, kterého
se měl dopustit, bylo vedeno trestní řízení, takže nebyla soudem vyslovena vina žalobce; nebylo
mu tedy prokázáno porušení služebního slibu. Byť při propuštění ze služebního poměru dle
§42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru se neposuzuje, zda byl spáchán trestný čin,
důvodné pochybnosti o skutkovém stavu jsou tu od počátku a žalovaný by je měl brát v potaz.
Alkohol z dechu žalobce cítila pouze jedna svědkyně a dalších patnáct svědků nikoliv. Žalovaný
dále uváděl spekulace o tom, že bratr žalobce, který ve FNO pracuje, mohl manipulovat
se vzorky krve, z nepřímých důkazů dovozoval účast žalobce na výročním fotbalovém turnaji
spojeném s občerstvením, přestože toto nekorespondovalo s výpovědí matky žalobce, jeho sestry
a sestřina přítele. Žalobce také zpochybnil výsledky toxikologických vyšetření, neboť dle jeho
názoru došlo ke kontaminaci vzorků; a to například pochybením zdravotnického personálu,
nebo užitím špinavých zkumavek. Skutečnost, že žalobce se dopustil zavrženíhodného jednání,
nebyla tedy postavená najisto.
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 14 Ad 14/2020 – 31 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl. Upozornil na to, že zákon o služebním poměru počítá
s možnosti propuštění ze služebního poměru pro jednání, o kterém je současně vedeno trestní
řízení. Není tedy na místě zohlednit, že soud v trestním řízení dosud (pravomocně) nevyslovil
vinu žalobce; podstatné je porušení služebního slibu. Městský soud se dále zabýval tím,
zda žalovaný dostatečně posoudil jednání žalobce dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru, zejména z hlediska naplnění znaků trestného činu a zjištění skutkového stavu bez
důvodných pochybností. Argumentaci žalobce, že žalovaný neprokázal, že byl v době nehody
pod vlivem alkoholu, nepřisvědčil. Žalovaný vycházel z kopie trestního spisu, kterou měl
k dispozici, přesvědčivě vyvrátil veškerou argumentaci uvedenou v odvolání, a bez důvodných
pochybností prokázal, že se žalobce dopustil zavrženíhodného jednání. Vysvětlil, proč nepřihlédl
k výpovědi svědků, kteří uvedli, že z žalobcova dechu necítili alkohol (intubace žalobce,
kolegialita příslušníků IZS a zdravotnického personálu), a naopak proč byla relevantní výpověď
záchranářky, která s žalobcem manipulovala v sanitě po delší dobu kvůli ošetření a alkohol z něj
cítila. Vypořádal se i s námitkou možné kontaminace vzorků krve; odkazoval na vyjádření lékařky,
odborné vyjádření pracovnice toxikologie Ústavu soudního lékařství a vyjádření FNO. Městský
soud upozornil také na to, že rozbor žalobcovy krve nebyl jediným důkazem. Mimo svědeckých
výpovědí o ovlivnění alkoholem svědčí i průběh a následky nehody. Vzhledem ke zdravotnímu
stavu žalobce byla jako příčina nehody vyloučena jeho zdravotní indispozice, vyloučena byla také
porucha vozidla. Rozhodující tak byl vliv alkoholu. Zohledněna byla i informace o přítomnosti
žalobce na fotbalovém turnaji, resp. následném posezení s občerstvením. Žalobce sám uvedl,
že alkohol konzumuje pouze na společenských akcích. Nehoda samotná se pak udála pouze
7 kilometrů od místa konání turnaje.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření k ní
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá
nesprávné posouzení právní otázky soudem a také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[5] Stěžovatel upozorňuje na to, že správní orgán vycházel ze skutkového stavu v době
rozhodování, ale městský soud byl velmi ovlivněn skutkovým stavem po vydání napadeného
rozhodnutí, jakož i nepravomocným prvostupňovým rozsudkem v trestní věci stěžovatele; měl
se však omezit pouze na přezkum zákonných podmínek pro propuštění ze služebního poměru
v době vydání tohoto rozhodnutí, kdy existovaly důvodné pochybnosti o tom, že se stěžovatel
dopustil zavrženíhodného jednání, kterým porušil služební slib. Takové jednání musí naplňovat
znaky trestného činu. V případě stěžovatele je tedy podstatné to, zda byl nebo nebyl v době
nehody pod vlivem alkoholu. Tato otázka nebyla v době rozhodování služebního funkcionáře
spolehlivě zodpovězena, a proto nemohl rozhodnout tak, jak rozhodl. Existovaly zde důvodné
pochybnosti. Stěžovatel je spatřuje v možné kontaminaci krevních vzorků, neboť jeden ze dvou
vzorků vykazoval fyziologicky nepřijatelnou hodnotu 28 g/kg a není vyloučeno, že byl
kontaminován i druhý vzorek s hodnotou 2,27 g/kg, neboť oba byly odebrány ve stejnou dobu.
K tomu upozorňuje na stanovisko státního zástupce, podle něhož tato skutečnost měla být
předmětem objasnění v trestním řízení.
[6] V propuštění ze služebního poměru ještě před pravomocným uznáním stěžovatele
vinným v trestním řízení spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), neboť smyslem a účelem tohoto ustanovení je nepřipustit jakýkoliv
dopad následků protiprávního jednání na „pachatele“ trestného činu bez rozhodnutí soudu.
Propuštění ze služebního poměru má přitom výrazný dopad do sféry stěžovatele, a to jak osobní,
tak majetkové, a je tedy trestem.
[7] Pokud by byl správní orgán oprávněn rozhodovat o vině stěžovatele v tom směru, že jeho
jednání naplnilo znaky trestného činu, pak na správní orgán dopadaly zásady trestního práva;
správní orgán se však omezil pouze na skutečnost, že i přes zjevně existující důvodné
pochybnosti bylo zahájeno trestní stíhání, a stěžovatele bez dalšího propustil. Správní orgán
překročil mantinely dané zásadami trestního řízení, ačkoliv fakticky rozhodl o vině stěžovatele
a uložil mu trest.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Městský soud
v napadeném rozsudku jasně uvedl, že nepravomocné odsouzení žalobce v řízení nijak
nezohlednil a k výsledku trestního řízení ani neměl důvod přihlédnout. Ohledně námitky rozporu
rozhodnutí s čl. 40 odst. 1 Listiny žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 As 109/2015 - 31.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je přípustná (ve smyslu §102 s. ř. s.), stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.) a jsou naplněny i obsahové náležitosti stížnosti (§106 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá
rozsudek městského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Kasační soud se v první řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky.
Stěžovatel nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje tuto nepřezkoumatelnost, nicméně
nepřezkoumatelností se kasační soud zabývá z úřední povinnosti.
[13] O nepřezkoumatelný rozsudek se může jednat v případě nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. K obsahu pojmu samotného se Nejvyšší správní soud
mnohokrát vyjadřoval, odkazuje proto na své rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
– 75, dle kterého „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok
a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. […] Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení
provedeny.“
[14] Zdejší soud rovněž k této otázce již vyslovil, že přestože je nutné důsledně trvat
na dostatečném odůvodnění z hlediska ústavních principů, nelze k tomuto přistupovat
zcela dogmaticky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Platí, že z odůvodnění jako celku musí být jasný názor soudu
na aspekty rozhodované věci. Nelze „povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být
na každý argument strany podrobně reagováno“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98). Případné dílčí nedostatky či nízká kvalita rozsudku
nezpůsobují samy o sobě jeho nepřezkoumatelnost bez dalšího (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které není způsobilé přezkumu pro nemožnost zjistit
v něm jeho obsah nebo důvody, pro něž bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS).
Proto zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí.
[15] Po posouzení předmětného kasačního důvodu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Z napadeného rozsudku je zcela
zřejmé, jak městský soud rozhodl a rozsudek není vnitřně rozporný. Netrpí ani vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů; městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí
a jasně uvedl, proč neshledal žalobní námitky důvodnými, přičemž toto odůvodnění neopírá o
skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, naopak uvádí, z čeho
při posouzení vycházel (potažmo žalovaný v napadeném rozhodnutí).
[16] Stěžovatel dále namítal ovlivnění městského soudu skutkovým stavem po vydání
napadeného rozhodnutí, jakož i nepravomocným prvostupňovým rozsudkem v trestní věci
stěžovatele; tvrdí, že otázka, zda byl stěžovatel v době nehody pod vlivem alkoholu, nebyla
v době rozhodování správního orgánu spolehlivě zodpovězena, a to především s ohledem
na možnou kontaminaci krevních vzorků. Kasační soud neshledal žádné pochybení městského
soudu. Městský soud sice uvedl, že je mu známo, že stěžovatel byl ve věci již nepravomocně
odsouzen, ale zároveň také upozornil na to, že tuto skutečnost v soudním řízení správním
nezohlednil, neboť vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Tento postup městského soudu je správný; stěžovatel svou námitku podložil citací
dozorujícího státního zástupce z usnesení ze dne 25. 11. 2019, č. j. 3 KZV 33/2019, kterým byla
zamítnuta stížnost proti zahájení trestního stíhání podaná stěžovatelem. Kasační soud upozorňuje
na to, že rozhodnutí služebního funkcionáře bylo vydáno 2. 1. 2020 a napadené rozhodnutí
až 2. 10. 2020. V této době byly žalovanému již známy další skutečnosti, na základě
kterých rozhodoval, a tyto ve svém rozhodnutí uvedl, a městský soud je následně přezkoumal;
nevycházel přitom z ničeho jiného, než z obsahu správního spisu; součástí správního spisu
přitom logicky nemohly být žádné skutečnosti, které žalovanému v době rozhodování nebyly
známy. Koneckonců v napadeném rozhodnutí je uveden seznam písemností, které si žalovaný
vyžádal a ze kterých vycházel. Kasační soud podotýká, že není vyloučeno, aby si žalovaný opatřil
další důkazy, než ty, které měl v době svého rozhodování k dispozici služební funkcionář;
je povinností správního orgánu, aby řádně zjistil skutkový stav. V napadeném rozhodnutí
je dostatečně srozumitelně objasněn postup žalovaného i postup služebního funkcionáře.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal ve věci ani namítaný rozpor s čl. 40 odst. 1 Listiny.
Propuštění příslušníka ze služebního poměru není trestem; jeho smyslem je zajistit,
aby bezpečnostní sbor řádně fungoval. Je nutno rozlišovat rozhodnutí o vině za spáchání
trestného činu a důsledky porušení služebního slibu.
[18] Podle čl. 40 odst. 1 Listiny platí, že „[j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“
[19] Podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn,
jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky
trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.“
[20] Podle §180 odst. 1 zákona o služebním poměru je služební funkcionář „povinen zjistit
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho
rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.“
[21] Podle §274 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí trestného činu ohrožení pod vlivem
návykové látky ten, „[k]do vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem
návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí
nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok,
peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“
[22] K otázce zda je propuštění ze služebního poměru trestem, se již kasační soud dříve
vyjadřoval, odkazuje zde na své rozhodnutí ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 As 109/2015 - 31,
kde uvedl: „[v] případě propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru dle ust. §42 odst.
1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., skutečně nejde o sankci „trestního“ charakteru. Tato sankce není formálně
označena jako trest a ani materiálně nemá povahu „trestu“. Neplní totiž represivní funkci, nýbrž je výlučně
opatřením, které má zaručit řádné fungování bezpečnostního sboru (k posuzování „trestního“ charakteru sankcí
srov. rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věcech 5100/71; 5101/71; 5102/71; 5354/72; 5370/72, Engel a další
proti Nizozemsku, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int). Neuplatní se zde tedy zásada ne bis in idem ve smyslu
pravidla zakotveného v čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována
ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) nebo čl. 40 odst. 5 Listiny základních
práv a svobod (publikována usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.).“
(srov. také např. rozsudek ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 As 285/2018 - 30).
[23] Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem městským nemůže přisvědčit ani námitce
stěžovatele, že není možné propustit příslušníka ze služebního poměru, aniž by bylo
skončeno trestní řízení v jeho věci; zde odkazuje např. na svůj rozsudek ze dne 24. 9. 2015,
10 As 87/2014 - 65, kde se zabýval podmínkami pro propuštění dle §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru: „Pro naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného
ustanovení tedy jednání příslušníka nemusí být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení, ale musí jím být
porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a především mít
znaky trestného činu. Použití tohoto ustanovení pro propuštění ze služebního poměru je z hlediska odůvodnění
velmi náročné. Kromě dalších podmínek musí služební funkcionář přesvědčivě odůvodnit, že jednání propouštěného
příslušníka naplnilo znaky trestného činu, aniž se předpokládá, že má při rozhodnutí k dispozici rozhodnutí
o vině v trestním řízení. Je přitom pravděpodobné, že v takových případech, tj. dopustí-li se příslušník jednání
vykazujícího znaky trestného činu, bude zároveň s případným propuštěním ze služebního poměru probíhat i trestní
řízení. Je však nutné akceptovat, že zákonodárce nezůstal u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího
rozsudku v trestním řízení (v kombinaci se zproštěním výkonu služby dle §40 zákona o služebním poměru),
ale výslovně zakotvuje i důvod k propuštění ze služebního poměru, který předpokládá rozhodnutí služebního
funkcionáře o propuštění před ukončením trestního řízení. V takovém případě je nutnou součástí rozhodnutí
o propuštění i posouzení jednání z hlediska naplnění znaků trestného činu služebním funkcionářem. Pokud
by tuto úvahu mohl provést pouze soud v trestním řízení, ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním
poměru by bylo zcela obsoletní a nikdy by prakticky nemohlo být použito. Je tedy nutno akceptovat úmysl
zákonodárce postihnout s důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající znaky trestného činu,
které z jakékoholiv důvodu nebylo předmětem posouzení v trestním řízení, případně není shledáno trestným
činem.“ (obdobně také již zmíněný rozsudek ze dne 12. 9. 2018, č. j. 7 As 285/2018 – 30). Navíc
z napadeného rozhodnutí vyplývá, že služební funkcionář k tomuto kroku přistoupil z důvodu
roční prekluzivní lhůty dle §42 odst. 4 zákona o služebním poměru. Nejvyšší správní soud také
upozorňuje, že propuštěním ze služebního poměru není porušena zásada presumpce neviny.
[24] Stěžovatel tvrdí, že pokud je správní orgán oprávněn rozhodovat o jednání stěžovatele
v tom směru, zda toto jednání naplnilo znaky trestného činu, pak na něj dopadají zásady trestního
práva. Tyto zásady porušil, protože stěžovatele propustil přesto, že existovaly důvodné
pochybnosti; jeho jednání nemělo znaky trestného činu, neboť nebyl pod vlivem alkoholu.
Možnou kontaminaci krevních vzorků také namítal již v žalobě i ve správním řízení.
[25] Jak již bylo řečeno, propuštění příslušníka bezpečnostních sborů ze služebního poměru je
možné i bez pravomocného rozhodnutí v trestním řízení; podstatné je splnění podmínek
předmětného ustanovení zákona o služebním poměru, přičemž to musí být přesvědčivě
odůvodněno. V tomto ohledu městský soud rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal. Také
správně uvedl, že jednáním spáchaným příslušníkem musí být porušen služební slib, musí být
zavrženíhodné a mít znaky trestného činu.
[26] Předmětné ustanovení trestního zákoníku chrání život a zdraví lidí
a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem
návykové látky. Jedná se přitom činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost
a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení
těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého
rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné
škody na majetku). Typickým příkladem této činnosti je právě řízení motorového vozidla,
které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí
na situaci vznikající v dopravním provozu. Návykovou látkou je myšlena látka schopná
nepříznivě ovlivnit psychiku člověka; jedná se zejména o alkohol, omamné a psychotropní látky,
které negativně působí na ovládací a rozpoznávací schopnosti (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2791, marg. č. 5.).
[27] Žalovaný naplnění znaků tohoto trestného činu shledal, neboť stěžovatel prokazatelně
řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Povinností správního orgánu je zjistit skutkový stav
tak, že „nejsou důvodné pochybnosti“, tedy způsobem, který odpovídá důkaznímu standardu
požadovanému v řízení o propuštění ze služebního poměru.
[28] Městský soud se přezkumem napadeného rozhodnutí ohledně splnění podmínek
pro propuštění ze služebního poměru zabýval a Nejvyšší správní soud neshledal v jeho přezkumu
žádné pochybení. Ztotožňuje se s názorem městského soudu, že žalovaný srozumitelně vysvětlil,
jak hodnotil výpovědi jednotlivých svědků a proč některým (výpovědi záchranářky,
která se stěžovatelem manipulovala v sanitě asi 20 minut) přiložil při úvahách, zda byl stěžovatel
pod vlivem alkoholu, větší váhu, než jiným (svědci, kteří se stěžovatelem manipulovali
až po intubaci, byli od něj daleko). Taktéž vysvětlil, proč považuje měření v hodnotě 2,27 g/kg
za validní. Zdůraznil, že výsledek rozboru krve byl sice klíčovým, nikoliv však jediným důkazem.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že veškeré zjištěné důkazy tvoří uzavřený důkazní kruh, a nejsou
zde důvodné pochybnosti o tom, že stěžovatel porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru. Stěžovatel v kasační stížnosti z velké části uvedl totožné argumenty jako
v žalobě a nepředestřel žádnou námitku, která by byla způsobilá zpochybnit posouzení
městského soudu (resp. žalovaného, s kterým se městský soud ztotožnil). S ohledem na fakt,
že odůvodnění napadeného rozsudku kasační soud nemá co vytknout, v podrobnostech na něj
odkazuje (a rovněž na napadené rozhodnutí).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu