ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.45.2021:66
sp. zn. 2 As 45/2021 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) JUDr. H. J. P., b)
A. J., oba zastoupeni JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Jaselská 202/19, Brno,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem A. Čermáka 2a, Praha 6, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: ELTON hodinářská, a.s., se sídlem Náchodská 2105,
Nové Město nad Metují, zastoupena JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem
Dukelská tř. 15/16, Hradec Králové, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 5. 2017,
č. j. O-43643/D16077142/2016/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a)
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 A 125/2017 – 220,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 A 125/2017 – 220,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 26. 5. 2017,
č. j. O-43643/D16077142/2016/ÚPV, a rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016,
č. j. O-43643/D053912/2014/ÚPV, se z r ušuj í a věc se v rací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení o žalobě
ve výši 26 183 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich
zástupce JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem Jaselská 202/19, Brno.
IV. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 9114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem Jaselská 202/19, Brno.
V. Osoba zúčastněná na řízení n e má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
žalobců a) a b) ani o kasační stížnosti žalobkyně a).
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 26. 5. 2017,
č. j. O-43643/D16077142/2016/ÚPV (dále jen „napadené rozhodnutí“), byl zamítnut rozklad
žalobců a) a b) a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2016,
č. j. O-43643/D053912/2014/ÚPV (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“). Tím byl
zamítnut návrh žalobců a) a b) [dědiců po Mgr. J. R. a D. N.] na prohlášení slovní grafické
ochranné známky č. přihlášky 43643, č. zápisu 159535, ve znění „ “, s datem přednosti k
20. 10. 1969, chránící výrobky zařazené podle mezinárodního třídění výrobků a služeb do třídy
14, jejímž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení (dále jen „ochranná známka“) za neplatnou, a
to jak podle §32 odst. 1, §4 písm. l) a m) a §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, v rozhodném znění (dále jen „zákona č. 441/2003 Sb.“), ve spojení s §2 odst. 2 písm.
b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech, v rozhodném znění
(dále jen „zákon č. 8/1952 Sb.) [viz výrok I.], tak podle §32 odst. 3 a §7 odst. 1 písm. i) zákona
č. 441/2003 Sb. [viz výrok II.]. Žalovaný své rozhodnutí založil na tom, že žalobci a) a b) ve
správním řízení neprokázali, že jsou osobami, kterým (jako právním nástupcům údajného autora)
náležejí autorská práva k označení ELTON; jejich tvrzená autorská práva proto nemohou být
dotčena užíváním napadené ochranné známky, jež je s tímto označením totožná.
[2] Rozhodnutí předsedy žalovaného napadli žalobci a) a b) u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhali jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu
řízení. Namítali, že správní orgán v řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nesprávně dle nich posoudil předložené důkazy, které
hodnotil selektivně a nikoliv ve vzájemných souvislostech.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 8 A 125/2017 – 220 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Ohledně hodnocení Zápisu z porady ze dne 18. 12. 1968
o projednání požadavku závodu Nové Město nad Metují o přiznání podnikové samostatnosti se ztotožnil
s žalovaným, že obsahuje zásadní formální vady (není opatřen podpisy a je v něm uveden název
v té době neexistujícího orgánu), navíc se vůbec netýká napadené ochranné známky, pročež
je nutné jej považovat za nevěrohodný a irelevantní. Soud nepřisvědčil ani námitce brojící proti
postupu žalovaného, který k otázce pravosti této listiny neustanovil znalce; k závěru
o neautentičnosti dané listiny totiž bylo možné dospět bez odborného zkoumání. Navíc
v (civilním) řízení na ochranu autorského práva žalobců a) a b) vedeném u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 14/2016 byl ustanoven znalec Ing. Pavel Kokiš, z jehož
znaleckého posudku vyplývá, že listina mohla být vyhotovena nejdříve v roce 1973. Věrohodnost
listiny nikterak nezvyšuje ani skutečnost, že byla založena ve státním archivu.
[4] K archům s vyobrazením log ELTON a PRIM (včetně označení použitého v napadené
ochranné známce), které měly být nalezeny v archivu Mgr. R. společně s jinými jeho díly, městský
soud uvedl, že samy o sobě nemohou být důkazem jeho autorství. Na fotografických negativech
předložených žalobci byla zobrazena i taková loga, která zcela jistě nevytvořil Mgr. R. (značka
Thonet Wien). Soud zdůraznil, že z materiálů není patrné, kdo, kdy a k jakému účelu loga vytvořil.
[5] V případě odborného vyjádření doc. F. Š. soud souhlasil s žalovaným, že mu schází grafické
vyobrazení porovnávaných děl. Vymezil se proti tomu, že u loga ELTON má být patrné pro Mgr.
R. typické oddělení tahu vodorovného od svislého použité u jeho písma Barell. Žalovaný
demonstroval odlišnost písma použitého v napadené ochranné známce od autorských fontů Mgr.
R. Barell a Metron ve srovnávací tabulce prvostupňového správního rozhodnutí. Soud připustil, že
žalovaný si mohl sám ověřit (v posudku neuvedenou) odbornost znalce Mgr. Ing. I. B. v seznamu
znalců. Ztotožnil se však s tím, že jeho závěr o podobnosti písma loga ELTON s písmem Gothic
Barell není důkazem o autorství Mgr. R., byť znalec při svém výslechu uvedl, že o něm nemá
pochyb. Svědek J. Ž. (zaměstnanec podniku ELTON, který vyhotovil podnikovou technickou
normu s tímto logem), ovšem vypověděl, že Mgr. R. neznal; při tvorbě loga PRIM spolupracoval
s D. N., která zvětšila návrh z publikace, kterou měli ve vývojové kanceláři (logo ELTON bylo
vytvořeno ze stejných písmen). Výpověď svědka o tom, co vnímal svými smysly, má dle soudu
větší důkazní sílu než znalecký posudek, který pouze obsahuje znalcovy odborné názory. Ze
stejného důvodu městský soud nepřesvědčila ani výpověď PhDr. M. L., že jí Mgr. R. osobně
předváděl ukázky své práce, mezi nimiž bylo i logo PRIM, k němuž uvedl, že jej později rozvinul
do písma Gothic Barell. I tato svědkyně dospěla ve svém Odborném posudku ve věci autorství grafického
designéra J. R. k designu logotypů ELTON a PRIM k závěru o jednoznačném autorství Mgr. R., a to
na základě shodných rysů loga s písmem Barell. Soud nevyhověl návrhu žalobců na výslech PhDr.
L., neboť již byla k daným skutečnostem vyslechnuta Krajským soudem v Hradci Králové.
Poukázal na výpověď J. Ž. podloženou dopisem podniku ELTON ze dne 8. 11. 1968 adresovaným D.
N., jenž obsahuje prosbu o navázání spolupráce při řešení výtvarné stránky hodinek. K odbornému
posouzení MgA. M. P., který se taktéž domnívá, že se v případě loga ELTON jedná o autorské dílo
Mgr. R. (s ohledem na soudkovité zkreslení písma využité v písmu Barell, aplikaci tzv. ink traps
využitých v písmu Metron, profesionální vyrovnání párů znaků) uvedl, že ani tento odborník nebyl
přítomen tvorbě daných log. Soud uzavřel, že závěry MgA. P., PhDr. L., Mgr. Ing. B. i doc. Š.,
byť podpořené jejich odbornou erudicí, mohly být ovlivněny podnikovou normou pojednávající
o externím výtvarníkovi, stejně jako zápisem z porady z roku 1968 hovořící přímo o Mgr. R. a
jeho návrzích loga PRIM. Nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný hodnotil znalecké závěry
Mgr. Ing. B. a doc. Š. v rozporu s §56 správního řádu, jelikož je posoudil bez odpovídajících
odborných znalostí. Výhrady, které správní orgán k těmto důkazním prostředkům učinil
(odbornost znalce, formální stránka posudku, zohledněné podklady), nevyžadovaly odbornou
znalost.
[6] Městský soud nesouhlasil s žalobci, že bylo povinností osoby zúčastněné na řízení (dále
též „OZNŘ“) prokázat, že po právu užívá autorské dílo. Napadená ochranná známka byla
přihlášena s tím, že vlastníkem je přihlašovatel, jehož zaměstnanec toto dílo v rámci svých
pracovních povinností vytvořil. V řízení na prohlášení ochranné známky za neplatnou bylo zcela
na žalobcích, aby prokázali své tvrzení, že autorem loga ELTON je jejich právní předchůdce
Mgr. R., což se jim nepodařilo. Argument žalobců, že autorem loga může být D. N., označil soud
za zcela nový (správní orgány se jím nezabývaly), pročež k němu nepřihlížel. Závěrem
konstatoval, že žalobci budou moci v případě, že jejich autorství bude prokázáno v jiném řízení,
nebo se objeví další důkaz prokazující autorství Mgr. R. nebo D. N. (např. publikace z té doby,
objednávka zakázky apod.) opětovně navrhnout prohlášení předmětné ochranné známky za
neplatnou. Za současné důkazní situace však dle soudu nelze návrhu žalobců vyhovět; nezabýval
se proto otázkou, nakolik je domnělé dílo Mgr. R. nebo D. N. užíváno bez souhlasu autora.
II. Kasační stížnosti a vyjádření k nim
II.A Kasační stížnosti žalobců
[7] Proti výrokům I. a II. rozsudku městského soudu podali žalobci a) a b) [společně dále
jako „stěžovatelé“] kasační stížnosti, ve kterých navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
městskému soudu k dalšímu řízení. K Zápisu z porady ze dne 18. 12. 1968 konstatují, že neznají
důvod, proč v listině bylo uvedeno Ministerstvo průmyslu a obchodu; nesouhlasí však s tím, že v roce
1968 orgán s tímto označením neexistoval. Jednalo se o běžný záznam z jednání podniku, nikoliv
o oficiální úřední listinu, pročež nelze vyloučit chybné označení ministerstva. Stěžovatelé
nesouhlasí s názorem soudu o nulové vypovídací hodnotě této listiny; navíc byla nalezena
ve státním archivu, kam byla založena dříve, než vznikly spory ohledně značky PRIM. Na listině
je za jménem ředitele závodu uvedena zkratka „v. r.“ (tento přídavek se uvádí zpravidla
na kopiích listin); i pokud byla kopie předmětného zápisu vyhotovena na psacím stroji
vyrobeném po roce 1973 (jak tvrdí znalecký posudek Ing. Kokiše), nijak to nepopírá existenci
a datum konání porady. Dle stěžovatelů nelze tvrdit neautentičnost tohoto důkazu. Navíc mají
pochybnosti o metodě použité k vypracování znaleckého posudku; považují ji za pochybnou,
neověřitelnou, dříve užívanou StB. Vysvětlují, že význam této listiny spočíval v nalezení jména
externího výtvarníka, na nějž odkazovala podniková norma PN 01. Svědek Ž. ovšem ve svém
výslechu před Krajským soudem v Hradci Králové připustil spolupráci s D. N., která je spojením
s Mgr. R.
[8] Stěžovatelé nesouhlasí s názorem městského soudu, že materiály s vyobrazeními (různých
variant) log PRIM a ELTON z archivu Mgr. R. samy o sobě nemohou být důkazem jeho
autorství označení nakonec užitého v podnikové normě. Logo Thonet Wien (jehož autorem Mgr.
R. nebyl), se v jeho archivu nacházelo pravděpodobně proto, že v roce 1963 vytvořil plakát na
výstavu Ohýbaná židle, kde bylo vyobrazeno. Stěžovatelé argumentují, že na předložených
materiálech se nachází mnoho vyobrazení a různých provedení slov PRIM a ELTON; různé
návrhy dle nich přitom prezentují logickou a nepřerušenou vývojovou řadu a jsou důkazem
vytvoření loga jeho autorem. Nesouhlasí s městským soudem, že tyto důkazy nemají žádnou
důkazní sílu, jelikož z nich není patrné, kdo, kdy a k jakému účelu je vytvořil. Mgr. R.označili za
autora těchto návrhů odborníci (jednoznačně to uvedli Mgr. Ing. B. a PhDr. L., a to i pod
hrozbou postihu za křivé výpovědi).
[9] K výhradám ohledně odborného posouzení doc. Štorma stěžovatelé uvádějí, že z něj vyplývá,
jaká konkrétní vyobrazení hodnotil; ve svém vyjádření přitom výslovně uvedl, že mu byla
předložena stejná vyhotovení log PRIM a ELTON, jaká stěžovatelé předložili žalovanému. Pokud
měl soud jakékoliv výtky k formě či obsahu odborného vyjádření, měl jeho autora k návrhu
stěžovatelů vyslechnout, což neučinil. Závěr znalce Mgr. Ing. B., že nemá pochyb o autorství Mgr.
R., není v rozporu s tvrzeními svědka Ž.; názor soudu dle stěžovatelů dokládá absolutní
nepochopení jednotlivých fází vývoje díla, podstatu podnikové normy a rozdíl mezi nimi.
Netvrdí, že by pan Ž. nevytvořil podrobný technický výkres, který poté jako technickou normu
vydalo normalizační oddělení podniku ELTON. Tento svědek ovšem vypověděl, že se
opakovaně setkal s D. N.; je dle nich vysoce nepravděpodobné, že by se taková výtvarnice
několikrát osobně potkala se zaměstnancem podniku pouze kvůli zvětšení a vyfotografování loga.
Logo ELTON měl údajně pan Ž. vytvořit z písma v (nějaké) publikaci; žádná ovšem nebyla
OZNŘ předložena a soud se jí blíže nezabýval. Stěžovatelé dále poukazují na to, že D.N. měla
panu Ž. předložit několik návrhů loga ELTON, které mu připomínaly logo narex, přičemž
ochranná známka s tímto logem je vyhotovena podobným způsobem, jako některé návrhy loga
ELTON. Svědkyně PhDr. L. uvedla, že Mgr. R. se před ní sám prohlásil autorem loga PRIM.
Taktéž MgA. P. ve svém odborném posouzení dospěl k závěru o autorství Mgr. R. Stěžovatelé
zdůrazňují, že pan Ž. neprokázal své autorství k logu. Samotný vznik technické normy nemá nic
společného s vytvořením loga jakožto autorského díla; norma navíc obsahuje výslovnou
poznámku, že pro její sestavení sloužil nápis graficky zpracovaný externím výtvarníkem.
Stěžovatelé brojí také proti názoru, že výpověď svědka, který vypovídá o tom, co vnímal svými
smysly, má větší důkazní sílu než posudek znalce, který v něm vyjadřuje pouze své odborné
názory. Poukazují na to, že Mgr. R. svědkyni PhDr. L. výslovně řekl, že vytvořil logo PRIM;
z výpovědi svědka Ž. ovšem neplyne, že by logo ELTON vytvořil. Městský soud přesvědčivě
neodůvodnil, jakým způsobem se vypořádal s rozpory v dokazování a z jakých důvodů uvěřil
jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Odborníci Mgr. Ingr. B., doc. Š. ani PhDr. L.
skutečně nebyli osobně přítomni tvorbě předmětných log. Podmínku nutnosti osobní
přítomnosti znalce při tvorbě díla (tedy osobní znalost autora díla znalcem) je nutno považovat za
zcela nepřípustnou, neboť při jejím uplatňování by nemohl být vyhotoven žádný znalecký
posudek o autorství děl starších cca 70 let. Pro vypracování znaleckého posudku je nutné
zejména vzdělání znalce, jeho zkušenosti a hluboká znalost díla.
[10] Uzavírají, že v řízení dle nich bylo bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, že údajný autor pan
Ž. předmětné logo nevytvořil. Logo ELTON společně s dalšími návrhy předložila podniku
ELTON D. N. Autorství Mgr. R.plyne jak z prohlášení očité svědkyně PhDr. L., tak z odborných
vyjádření. Ostatně otázka, zda logo vytvořila D. N. nebo její manžel Mgr. R., je irelevantní,
protože stěžovatelé jsou dědici obou. Mají též za to, že přihláška napadené ochranné známky
nemohla být podána v dobré víře, neboť přihlašovatel si musel být vědom, že logo bylo
vytvořeno externím výtvarníkem, nikoliv jeho vlastním zaměstnancem; k zápisu byla podána bez
souhlasu skutečného autora, neboť OZNŘ žádný souhlas autora nepředložila.
II.B Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelé nenavrhli žádný důkaz, který
by prokazoval autorství Mgr. R. k logu ELTON. Předložili sice řadu materiálů a vyjádření, které
se však týkají loga PRIM, případně písem vytvořených Mgr. R.; dále uvedli jen nepodložené
spekulace. Kromě jejich tvrzení nic nenasvědčuje tomu, že předložené materiály (snímky log)
pocházejí skutečně z pozůstalosti Mgr. R. Městský soud správně zhodnotil důkazní sílu těchto
snímků jako nedostatečnou, neboť materiály nejsou podepsány, datovány a nikterak nelze určit
jejich spojitost s osobou Mgr. R. K vyjádření doc. Š. žalovaný uvádí, že má-li se odborník vyjadřovat
k nějakému grafickému dílu, které srovnává s jinými, je potřebné znalecký posudek opatřit
vyobrazením těchto děl; v grafickém ztvárnění loga ELTON navíc není patrné (v odborném
vyjádření tvrzené) typické oddělení vodorovného tahu od svislého, které má dokazovat autorství
Mgr. R. Ke znaleckému posudku Mgr. Ing. B. žalovaný uvádí, že stěžovatelé vykládají předmětný
posudek zcela účelově. Ze závěru o blízkosti kompozice loga PRIM k písmu Gothic Barell nelze
bez dalšího dovozovat autorství Mgr. R. k logu ELTON. Žalovaný v prvostupňovém správním
rozhodnutí provedl komparaci loga ELTON s písmem Gothic Barell; má za to, že si nejsou
podobné. Co se týče výroku Mgr. Ing. B., že nemá pochyb o autorství Mgr. R., žalovaný se
ztotožňuje se závěrem městského soudu, že tento odborník nebyl přítomen tvorbě předmětných
log; jeho závěry mohou být ovlivněny podnikovou normou odkazující na externího výtvarníka a
také zápisem z porady z roku 1968 zmiňujícím přímo Mgr. R. Upozorňuje, že daný zápis
obsahuje odkaz na tehdy neexistující ministerstvo a byl prokazatelně antedatován. K vyjádření
MgA. P. a PhDr. L. žalovaný poznamenal, že je nemá k dispozici. Stěžovatelé v kasačních
stížnostech opakovaně poukazují na to, že autorem loga ELTON není zaměstnanec Ž.; dovozují
z toho, že je jím Mgr. R. Žalovaný ovšem podotýká, že pro toto řízení není rozhodné, zda
J.Ž.je či není autorem loga ELTON; relevantní je totiž pouze to, zda se jim podařilo prokázat,
že autorem je Mgr. R., což se nestalo.
II.C Vyjádření OZNŘ
[12] OZNŘ ve svém vyjádření uvedla k Zápisu z porady ze dne 18. 12. 1968, že byla opakovaně
zpochybněna jeho věrohodnost; Úřad EU IPO navíc vyslovil, že se jedná o falsifikát. Na zápise
není nikde poznamenáno, že se jedná o opis, ačkoliv na jiných listinách ve stejném archivu byla
tato skutečnost výslovně uváděna. Navíc argument, že se jedná o opis, byl prezentován
až v návaznosti na znalecký posudek Ing. K., dle nějž listina nemohla vzniknout v roce 1968.
Nedůvodné jsou pochybnosti o použité metodě; soudní znalec přesvědčivě vysvětlil a obhájil své
závěry. Předložené snímky různých vyobrazení log PRIM a ELTON dle OZNŘ neprokazují
autorství Mgr. R., neboť z nich není vůbec zřejmé, kdo, kdy a za jakým účelem je vytvořil;
podkladem pro tyto fotomateriály přitom musely být původní grafické práce, které stěžovatelé
nikdy nepředložili. Není ani jisté, zda se předmětné archy skutečně nacházely v pozůstalosti po
Mgr. R.; upozorňuje též na logo jiného autora Thonet Wien. Z vyjádření doc. Š. dle OZNŘ vůbec
nevyplývá, jakou grafickou podobu log PRIM a ELTON měl k dispozici, a tedy co vlastně
porovnával; k vyjádření proto nelze přihlížet. OZNŘ dále nesouhlasí s tím, že by znalec Mgr. Ing.
B. konstatoval absenci pochybností o autorství Mgr. R., neboť při své výpovědi uvedl, že by jej
jako autora tipoval mezi prvními; znalecký posudek proto nemůže být považován za důkaz o
autorství Mgr. R. OZNŘ popírá, že by nikdy nedoložila důkaz o autorství pana Ž. k logu
ELTON; předložila notářský zápis JUDr. Jana Meduny č. NZ 527/2015 obsahující prohlášení jak
pana Ž., tak jeho tehdejšího nadřízeného Ing. J. Ř., že logo ELTON vypracoval J. Ž. a vtělil jej
do podnikové normy. Z odborného posouzení MgA. P. vyplývá, že autorství Mgr. R. pouze
dovozoval z některých znaků předmětného loga, ovšem jeho závěr nebyl prost pochybností.
Poukazuje na to, že J. Ž. nebyl žádným amatérem, nýbrž se jednalo o profesionála, který působil
v konstrukčním a vývojovém oddělení národního podniku ELTON desítky let a měl velké
zkušenosti se zpracováním grafických prvků. Svědkyně PhDr. L. ve své výpovědi nehovořila o
tom, že by se Mgr. R. prohlašoval za autora loga ELTON, neboť její tvrzení se týkala pouze loga
PRIM. OZNŘ uzavírá, že st ěžovatelé se měli soustředit na prokázání autorství Mgr. R., nikoli
vyvracet autorství J. Ž. Povinností přihlašovatele ochranné známky není předkládat souhlas
autora s užitím autorského díla ve formě písemného souhlasu; takový požadavek neplyne z
žádného právního předpisu. Pokud stěžovatelé tvrdí, že autorství loga ELTON svědčí jiné osobě
a že ochranná známka byla přihlášena bez souhlasu takové osoby, pak tyto skutečnosti musejí
prokázat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Stěžovatelé byli výrokem II. usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“)
ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 As 45/2021 – 21, vyzváni, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek
za podanou kasační stížnost. Žalobce b) podáním ze dne 19. 4. 2021 soudu sdělil, že poplatek
neuhradí. NSS proto usnesením ze dne 7. 5. 2021, č. j. 2 As 45/2021 – 30, řízení o kasační
stížnosti žalobce b) zastavil. Stěžovatelkou je proto pouze žalobkyně a).
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové
náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka tvrdí napadení
rozsudku městského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný,
neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. Pokud jde
o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost, odkazuje kasační soud na svou ustálenou
judikaturu k této otázce; srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245. Stěžovatelka
v úvodu kasační stížnosti (srov. její čl. I bod 3) toliko obecně, citací §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku; nepředkládá však žádné důvody, v čem
konkrétně nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů napadeného rozsudku či jinou vadu řízení
spatřuje. Nejvyšší správní soud proto toliko konstatuje, že městský soud se řádně vypořádal
se všemi žalobními námitkami a žádnou neopomenul; z jeho rozsudku je přitom seznatelné,
jak o nich uvážil. Kasační soud tedy neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
III.A Rozhodné okolnosti projednávané věci
[16] Žalobci a) a b) podali dne 18. 7. 2014 u žalovaného návrh na prohlášení napadené
ochranné známky za neplatnou, neboť byli přesvědčeni, že byla do rejstříku ochranných známek
zapsána v rozporu se zákonem. Ten spatřovali v tom, že napadená ochranná známka je zapsána
ve prospěch OZNŘ, ačkoli skutečný autor použitého loga (dle nich Mgr. R.) nikdy neudělil
přihlašovateli ani současnému vlastníkovi ochranné známky právo toto označení užívat, natož jej
přihlásit jako ochrannou známku; takové právo přitom OZNŘ neudělili ani žalobci a) a b)
jakožto dědicové autorských práv. Odkázali na rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2014, č. j. O-
53821/626/2006/ÚPV [pozn. NSS: bylo zrušeno rozsudkem NSS ze dne 23. 11. 2020,
č. j. 2 As 312/2018 – 242], dle nějž §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. zahrnuje i ochranu
autorských práv, neboť dané ustanovení zapovídá rozpor s mezinárodní úmluvou a v době
zápisu předmětné ochranné známky plynul pro Československo závazek ochrany autorských práv
z Bernské úmluvy. Zápisem napadené ochranné známky do rejstříku tedy došlo k porušení
autorských práv Mgr. R., resp. nyní jsou porušována práva žalobců. Dále byli tito přesvědčeni, že
podání přihlášky napadené ochranné známky bylo učiněno také v rozporu s principem dobré
víry.
[17] Žalovaný prvostupňovým správním rozhodnutím návrh žalobců a) a b) na prohlášení
napadené ochranné známky za neplatnou zamítl. Především se obsáhle věnoval jeho
opodstatněnosti dle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb.
Konstatoval, že namítané označení (logo ELTON) je autorským dílem tzv. malé mince
chráněným právními předpisy (viz §106 zákona č. 121/2000 Sb., ve spojení s §2 odst. 1 zákona
č. 35/1965 Sb.); věcně se pak zabýval jednotlivými předloženými důkazními prostředky a naznal,
že žalobci neprokázali, že jim náleží autorská práva k tomuto dílu. Právě proto jejich návrh zamítl
jako nedůvodný. Dále žalovaný posuzoval návrh žalobců také z hlediska §32 odst. 1, §4
písm. l), m) a §52 od st. 1 zákona č. 441/2003 Sb., ve spojení s §2 odst. 2 písm. b) a c) zákona
č. 8/1952 Sb. Uvedl, že tehdejší Československo bylo v době zápisu napadené ochranné známky
vázáno Bernskou úmluvou o ochraně děl literárních a uměleckých, čímž mu vznikl závazek
chránit autorská díla, která jsou předmětem ochrany dle této smlouvy. Poukázal též na to,
že absence dobré víry přihlašovatele jakožto důvod zápisné nezpůsobilosti ochranné známky
nebyla v zákoně č. 8/1952 Sb. zakotvena, nicméně její podstata je dle něj vtělena do §2 odst. 2
písm. b) a c) daného zákona. Žalovaný ovšem konstatoval, že jelikož žalobci neprokázali, že jejich
právní předchůdce (Mgr. R.) byl autorem loga ELTON, není vůbec možné dospět k závěru, že
napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s tehdejším právem [tj. v rozporu s §2
odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb.]; uzavřel proto, že návrh není opodstatněný.
[18] Předmětem následujících rozhodnutí (rozkladového a soudního) byl výhradně přezkum
vyhodnocení provedených důkazů a posouzení toho, zdali žalobci unesli důkazní břemeno
ohledně autorství Mgr. R., či nikoliv. Právní základ věci nastolený žalovaným, na němž byla
všechna další skutková argumentace žalobců i OZNŘ založena, nebyl v řízení nikdy zpochybněn.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu z návrhu žalobců a) a b) na prohlášení neplatnosti
napadené ochranné známky jasně vyplývá, že rozpor se zápisnou způsobilostí shledávali v užívání
(resp. zapsání) označení ELTON bez souhlasu tvrzeného autora Mgr. R.; to ostatně potvrzuje i
obsah veškerých jejich podání a předložených důkazních prostředků založených ve správním
spise. Ačkoliv tedy žalobci ve svém návrhu na podporu výše uvedeného označovali i některá další
ustanovení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 8/1952 Sb. – klamání odběratele; §4 písm. m) zákona
č. 441/2003 Sb. – absence dobré víry], subsumpce skutečných důvodů tvrzené neplatnosti pod
zákonná ustanovení náleží správnímu orgánu. Ten je povinen kvalifikovat vznesené námitky
s ohledem na jejich materiální smysl, nikoliv jejich formální označení, a to tak, aby co nejblíže
odpovídaly podstatě toho, v čem žalobci neplatnost ochranné známky spatřovali (srov. §37 odst.
1 správního řádu, rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 – 28). Správní orgány se
v řešené věci problematikou klamavosti napadené ochranné známky ani jejím zápisem bez dobré
víry přihlašovatele věcně nezabývaly (byť z důvodu, že neměly za prokázané autorství právního
předchůdce žalobců). Kasační soud se proto bude komplexně věnovat pouze problematice
neplatnosti napadené ochranné známky z důvodu dotčení autorských práv.
III.B Relevantní právní úprava a judikatura
[20] Dle §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. ochranné známky zapsané podle dřívějších právních
předpisů zůstávají v platnosti. Je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího
zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době
zápisu ochranné známky do rejstříku. Ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis
v souladu s tímto zákonem.
[21] Ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 8/1952 Sb. stanovilo, že ochranná známka bude z rejstříku
vymazána: a) bude-li zjištěno, že byla zapsána známka nepřípustná (§2 odst. 2), či b) na základě rozhodnutí
v řízení o výmaz ochranné známky.
[22] Dle §12 odst. 1 zákona č. 8 /1952 Sb. majitel známky může se domáhat výmazu ochranné
známky, která byla zapsána později pro jiný podnik a pro výrobky téhož druhu a je stejná jako ochranná
známka navrhovatele nebo s ní zaměnitelná. Podle odst. 2 téhož ustanovení držitel nezapsané značky (§6)
může se domáhat výmazu ochranné známky, jestliže je stejná jako jeho značka nebo s ní zaměnitelná a jestliže
od jejího zápisu ještě neuplynuly tři roky. Návrhu na výmaz nebude vyhověno, užívá-li odpůrce této značky
alespoň po stejnou dobu jako navrhovatel.
[23] Dle §2 odst. 2 zákona č. 8/1952 Sb. nemohou být ochrannými známkami značky a) které
nemají způsobilost rozlišovací nebo které obsahují výlučně údaj popisný, ledaže se staly v hospodářském odvětví,
o které jde, příznačnými pro výrobky pocházející z určitého podniku, b) které mohou klamat odběratele,
anebo c) jichž používání by odporovalo obecnému zájmu anebo mezinárodní úmluvě nebo zvyklosti.
[24] Dle §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb. se do rejstříku nezapíše označení, jehož užívání se příčí
ustanovení jiného právního předpisu nebo je v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku
z mezinárodních smluv.
[25] Dle §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2018 [nyní
písm. g)], se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky
do rejstříku podaných u Úřadu osobou, které náležejí práva k autorskému dílu, pokud autorské dílo může být
užíváním přihlašovaného označení dotčeno.
[26] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je toto ustanovení třeba
interpretovat tak, že „pokud byl podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou již v době
účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., zápisná způsobilost se posuzuje podle právní úpravy platné a účinné v době
zápisu ochranné známky do rejstříku, což v dané věci představuje zákon č. 137/1995 Sb. (zde
č. 8/1952 Sb.). Tudíž je třeba otázku splnění zákonných podmínek zápisu posuzovat výlučně podle zákona
č. 137/1995 Sb. (zde č. 8/1952 Sb.). Ochranná známka by však nebyla prohlášena za neplatnou, pokud
by sice zákonným podmínkám podle zákona č. 137/1995 Sb. (zde č. 8/1952 Sb.) nevyhověla, ale pokud
by splňovala podmínky zápisu podle zákona č. 441/2003 Sb., což je smysl poslední věty.“ (srov. rozsudky
NSS ze dne 9. 1. 2008, č. j. 3 As 63/2007 - 66, či ze dne 9. 11. 2011, č. j. 1 As 50/2011 – 104).
Zdejší soud ve svých rozhodnutích dále vysvětlil, že §52 odst. 1 věta druhá zákona
č. 441/2003 Sb. je normou prospívající subjektu, který již vlastníkem daného označení je.
I v případě, že by správní orgán zjistil, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu
se zákonem účinným v době zápisu, ovšem tento důvod zápisné nezpůsobilosti již nebyl zahrnut
do zákona č. 441/2003 Sb., byl by povinen takový návrh zamítnout (srov. rozsudky NSS ze dne
12. 3. 2009, č. j. 3 As 42/2008 - 123, a ze dne 6. 5. 2010, č. j. 1 As 18/2010 – 101). Ustanovení
§52 odst. 1 věta druhá zákona č. 441/2003 Sb. se přitom aplikuje též na podání dle §32 odst. 3
téhož zákona (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 5 As 17/2009 - 152, či ze dne 4. 8. 2011, č. j. 1 As 79/2011 - 107). Ke zkoumání zápisné
nezpůsobilosti se kasační soud dále vyjádřil také v rozsudku ze dne 28. 2. 2014,
č. j. 7 As 119/2013 - 106, v němž uvedl, že „důsledkem pravidel obsažených v §52 odst. 1 zákona
č. 441/2003 Sb. je nutně závěr, že ochrannou známku zapsanou před účinností tohoto zákona lze prohlásit
za neplatnou pouze z důvodů, které upravuje zákon č. 441/2003 Sb. a které byly zároveň důvodem zápisné
nezpůsobilosti podle zákona účinného v době zápisu ochranné známky. […] Důležité totiž je, že se obě právní
úpravy musejí zjednodušeně řečeno „setkat“. Nelze prohlásit ochrannou známku za neplatnou z důvodu, který
sice zná dřívější zákon, avšak nikoliv zákon č. 441/2003 Sb.“ Nejvyšší správní soud již také
konstatoval, že hledá-li se v dřívějším zákoně určitý důvod zápisné nezpůsobilosti odpovídající
zákonu účinnému v době podání návrhu na neplatnost, je třeba tuto zápisnou nezpůsobilost
za účinnosti dřívějšího zákona zkoumat a interpretovat z materiálního hlediska (srov. rozsudky NSS
ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 17/2009 - 152, ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, či ze dne
9. 11. 2011, č. j. 1 As 50/2011 - 104, publ. pod č. 2514/2012 Sb. NSS).
[27] Otázkou, zda lze, a to právě i s ohledem na avizované materiální hledisko, nalézt v zákoně
č. 8/1952 Sb. důvod zápisné nezpůsobilosti obdobný §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb.
(tedy zápisnou nezpůsobilost z důvodu dotčení autorských práv k označení užitému v ochranné
známce), se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval ve svém rozsudku ze dne 23. 11. 2020,
č. j. 2 As 312/2018 – 242 (ústavní stížnost proti němu byla z procesních důvodů odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 302/21). Tamější navrhovatel se,
shodně jako žalobci v nyní projednávaném případě, dovolával závazků státu k ochraně
autorského díla podle Bernské úmluvy a ochrany autorských práv podle autorského zákona
č. 35/1965 Sb., jimiž byly v době podání přihlášky napadené ochranné známky chráněny osoby,
kterým svědčila autorská práva. Nejvyšší správní soud v dané věci dospěl k závěru, že v zápisné
nezpůsobilosti ochranné známky podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. nelze shledat
důvod zápisné nezpůsobilosti dotčení autorských práv odpovídající §7 odst. 1 písm. i) zákona
č. 441/2003 Sb. Vyslovil tedy, že ochrannou známku nelze podle §2 odst. 2 písm. c)
[ani žádného jiného ustanovení] zákona č. 8/1952 Sb., ve spojení s §4 písm. l), §7 odst. 1
písm. i), §32 odst. 3 a §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., prohlásit za neplatnou z důvodu
dotčení autorských práv. Nejvyšší správní soud v odst. [174] – [187] uvedl následující zdůvodnění
svého závěru:
[28] Zákon č. 8/1952 Sb. výslovně nezakotvoval zápisnou nezpůsobilost ochranné známky
z důvodu dotčení autorských práv; tu je však nutno hodnotit nejen z formálního hlediska,
ale i materiálně. Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 1 As 3/2008 - 195, a ze dne 9. 11. 2011, č. j. 1 As 50/2011 - 104, ve vztahu ke známkoprávní
ochraně judikoval, že interpretovat hmotné právo upravené ve starém zákoně je nutno v souladu
s tzv. materiální aplikací podmínek zápisné nezpůsobilosti uvedených v novém zákoně. Důležité
je přitom zdůraznit, že toto pravidlo nelze aplikovat zcela paušálně. Nejvyšší správní soud
v těchto rozsudcích rozhodoval o ochranných známkách zapsaných v roce 1997 a 2002, jejichž
zápisná způsobilost měla být posuzována podle zákona č. 137/1995 Sb., zatímco návrh
na prohlášení neplatnosti byl podán za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. V souvislosti
s materiální aplikací podmínek zápisné nezpůsobilosti podle zákona č. 441/2003 Sb. vyslovil,
že zřetel je nutno brát na závazky České republiky vyplývající z práva Evropské unie a z práva
mezinárodního. To vychází již ze samotného faktu, že smysl starého i nového zákona
v posuzovaných případech byl na prvém místě v provedení mezinárodněprávních a evropských
závazků České republiky. Rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195, dále odkázal
na obecné závěry uvedené ve dřívějším rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, publ. pod č. 741/2006 Sb. NSS, podle něhož „i v případech, kdy se posuzují
skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným právem je právo
tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého
práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských
společenství, vykládat konformně s touto normou.“ Nejvyšší správní soud však zároveň dodává,
že „odchýlit se od takovéhoto výkladu je však zpravidla nezbytné v případech, kdy pro to existují zřejmé
racionální důvody dané kupříkladu tím, že v ustanovení českého právního předpisu byla úmyslně zvolena odlišná
textace nebo že ten, kdo právní předpis vydal, v něm jiným nepochybným způsobem projevil vůli odlišnou od vůle
projevené v normě práva Evropských společenství“.
[29] Podle Nejvyššího správního soudu ze zákona č. 8/1952 Sb. nelze zápisnou nezpůsobilost
z důvodu dotčení autorských práv dovodit, a to ani na základě materiální aplikace podmínek zápisné
nezpůsobilosti stanovené v zákoně č. 441/2003 Sb. Na rozdíl od zákona č. 137/1995 Sb., v jehož
případě NSS dovodil princip materiální aplikace podmínek zápisné nezpůsobilosti, zákon
č. 8/1952 Sb. postrádá jednoznačný záměr promítnout závazky mezinárodní právní úpravy
ohledně ochrany autorských práv, jimiž byl tehdejší předchůdce České republiky vázán, vedle
vnitrostátní ochrany poskytované v rozhodné době zejména obecnými předpisy autorského práva
také zřízením specifické procedury ochrany v souvislosti se zápisem ochranných známek.
V případě napadené ochranné známky se proto jedná o zcela odlišnou situaci než v případě
rozsudků NSS ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195, a ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 1 As 50/2011 - 104. Okolnosti vzniku zákona č. 137/1995 Sb. se totiž diametrálně liší
od okolností, za kterých vznikala zákonná úprava v zákoně č. 8/1952 Sb.
[30] Z důvodové zprávy k zákonu č. 137/1995 Sb. jednoznačně vyplývá, že reaguje na „další
rozvoj známkového práva v Evropě […], na harmonizaci známkového práva [a na stav prací] na Nařízení
Rady Evropských společenství o známce společenství.“ Ačkoliv tedy v době přijetí zákona č. 137/1995 Sb.
nebyla Česká republika členem Evropských společenství, zákonodárce jednoznačně vyjádřil vůli
následovat harmonizační práce a vývoj známkového práva států v tomto společenství
sdružených. V souladu s První směrnicí Rady Evropských společenství ze dne 21. 12. 1988,
kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách 89/104/EHS,
zákon č. 137/1995 Sb. zakotvil vůbec poprvé v českém právním řádu relativní zápisnou
nezpůsobilost ochranné známky z titulu ochrany autorských práv. Kromě toho je v důvodové
zprávě jednoznačně vyjádřena diskontinuita hodnotová i diskontinuita technického zákonného
provedení mezi zákonem č. 137/1995 Sb. a předchozí právní úpravou (zákonem č. 174/1988 Sb.
a ještě starším zákonem č. 8/1952 Sb.). Zákonodárce uvedl, že „v současnosti lze konstatovat, že dosud
platný zákon nevytváří podmínky pro uplatnění ochranných známek na trhu, a zejména pak zboží těmito
známkami označeného, tj. neodpovídá vytvářejícímu se konkurenčnímu prostředí.“ Naopak podle důvodové
zprávy k zákonu č. 8/1952 Sb. bylo cílem především opustit známkoprávní úpravu chránící
soutěžitele po vzoru kapitalismu a zakotvit ochrannou známku jako prvek mající významnou
funkci ve společnosti budující socialismus. Cílem zákona č. 8/1952 Sb. bylo zejména chránit
zájmy spotřebitelů co do kvality zboží a jejich ceny. „V této funkci se tudíž ochranná známka stává
ukazatelem spotřebiteli, že zboží opatřené touto známkou je právě ono zboží, jehož vlastnosti už zná a které
proto požaduje. Funkce ochrany spotřebitele působí nepřímo i k zvýšení odpovědnosti výrobců. Tito musí dbát,
aby zboží opatřené ochrannou známkou mělo skutečně ony vlastnosti, kterými se u zákazníků osvědčilo.“
Smyslem a účelem zákona č. 8/1952 Sb. tak byla především ochrana spotřebitele, nikoliv
soutěžitelů. (srov. Národní shromáždění republiky Československé 1952, 1948-1954, Tisk 616,
Část č. 1). Ochrana autorských práv v oblasti známkového práva však s ochranou spotřebitele
nikterak nesouvisí, naopak sleduje spíše snahu bránit nekalosoutěžním praktikám či poškozování
soukromých práv jiných soutěžitelů. Vedle toho důvodová zpráva k zákonu č. 8/1952 Sb.
nikterak neodkazuje ani na mezinárodní známkoprávní úpravu a o ochraně autorskoprávní
se vůbec nezmiňuje. Výslovně však deklaruje, že „směrnicí pro vypracování ustanovení o ochranných
známkách byla úprava sovětská. Odchylky jsou jen potud, pokud je jich třeba se zřetelem k dnešnímu stupni
našeho hospodářského vývoje a našeho právního řádu.“ Konkrétně důvodová zpráva odkazuje na sovětské
nařízení ze dne 7. 3. 1936, č. 47/455, ve znění nařízení ze dne 4. 3. 1940, č. 3027. Ochranná
známka má přitom podle důvodové zprávy v právním řádu Sovětského svazu novou funkci
a novou náplň. Tou je především funkce kontrolní.
[31] Souvislost mezi důvody zápisné nezpůsobilosti podle §2 odst. 2 písm. c)
zákona č. 8/1952 Sb. a podle §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb. nelze dovodit ani
z odborné literatury. Rozporem s obecným zájmem či mezinárodní úmluvou [§2 odst. 2 písm. c)
zákona č. 8/1952 Sb.] se podle tehdejší doktríny rozuměl zákaz užití označení, jako jsou státní
znaky, odznaky státní moci, politických stran, dobrovolných a mezinárodních organizací,
puncovní či cejchovní značky či motivy chráněné Ženevskou úmluvou – znak Červeného kříže,
Olympijských her atd., dále také označení volná jako je Aeskulapova hůl pro léčiva
(srov. HÄCKL, Bohuš. Ochranné známky a značky. Praha: 1976, s. 22.). Odporující obecnému
zájmu jsou pak nemravná označení, pornografická vyobrazení či hesla nebo svého času údaje
škodící socialistickému zřízení (srov. Úřad pro vynálezy a objev v Praze, Ochranné známky
a označování zeměpisného původu. Praha: 1982, s. 35; obdobně též Dom techniky SVTS,
Bratislava, Ochranné známky a ich využitie, Bratislava: 1976). Totožně rozpor s obecným zájmem
a mezinárodní úmluvou komentuje shora citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 8/1952 Sb.
[32] Ačkoliv tedy v době zápisu napadené ochranné známky byla autorská práva chráněna
Bernskou úmluvou a autorským zákonem č. 35/1965 Sb., zákon č. 8/1952 Sb. s jejich ochranou
v rámci známkoprávní úpravy vůbec nepočítal. Jak vyplývá ze shora citované důvodové zprávy,
zákonodárce při jeho přijetí sledoval diametrálně odlišné cíle. V obecné rovině zákon
č. 8/1952 Sb. komentoval ve svém usnesení ze dne 15. 6. 1994, sp. zn. III. ÚS 52/94, i Ústavní
soud: „Dřívější předpisy o ochranných známkách (zákon č. 8/1952 Sb. o ochranných známkách a chráněných
vzorech) nevyžadovaly expressis verbis, aby se zápisem souhlasil ten, komu přísluší uplatňovat právo na ochranu
názvu, jména, příjmení, popř. vyobrazení. Ochrana se poskytovala podle tehdy platného občanského zákoníku.“
Opačný závěr, tedy že se podle zákona č. 8/1952 Sb. jednalo o zápisnou nezpůsobilost ochranné
známky, nedisponoval-li přihlašovatel souhlasem autora přihlašovaného grafického vyobrazení,
by znamenal porušení zásady zákazu retroaktivity. Jak již bylo podrobně shora vylíčeno, relativní
zápisnou nezpůsobilost ochranné známky z titulu ochrany autorských práv zakotvil vůbec poprvé
v českém právním řádu teprve zákon č. 137/1995 Sb. Jednalo by se proto o obecně nepřípustný
případ pravé retroaktivity, kdy na právní skutečnosti (zápis ochranné známky), které se staly
v minulosti (za účinnosti zákona č. 8/1952 Sb.), by se použil pozdější právní předpis (zákon
č. 441/2003 Sb.). Tuto pozdější úpravu přitom nemohli navrhovatelé (v nynějším případě
žalobci) v době podání přihlášky napadené ochranné známky za žádných okolností předpokládat.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že autorskoprávní ochrany bylo možno
se i za poměrů tehdejšího režimu vůči vlastníkovi ochranné známky domáhat občanskoprávní
cestou. Mezinárodní úprava a zejména pak autorský zákon č. 35/1965 Sb. k tomu skýtaly
dostatečné a zároveň přiměřeně operativní prostředky, které – samozřejmě s politickými limity
danými povahou tehdejšího režimu, které však, jak výše vyloženo, nejsou pro nyní projednávanou
věc rozhodné – naplňovaly kritéria práva na spravedlivý proces a ochranu duševního vlastnictví.
V absenci zápisné nezpůsobilosti ochranné známky z důvodu dotčení autorských práv v tehdejší
známkoprávní ochraně nelze proto spatřovat porušení základních lidských práv a svobod.
Ve světle pozdější změny vůle zákonodárce a dlouhodobého vývoje legislativy (od roku 1952
do roku 1995, resp. 2003), který přitom sledoval určitý záměr, nelze zákon platný v minulosti
vykládat tímto novým prizmatem. To nelze činit ani na základě paušálního odkazu na poměry
minulého nedemokratického režimu, jestliže tehdy účinná právní úprava poskytovala jiné
možnosti ochrany, které byly i skutečně dostupné. Ochrana duševního vlastnictví a autorských
práv je primárně věcí soukromého práva.
[33] V tomtéž rozsudku č. j. 2 As 312/2018 – 242, kasační soud také konstatoval, že důvod
zápisné nezpůsobilosti podle §4 písm. l) zákona č. 441/2003 Sb. (tj. rozpor s ustanovením jiného
právního předpisu nebo se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv)
nelze spatřovat v dotčení autorských práv k označení užitému v ochranné známce. Podle
odborné literatury „důvod zápisné nezpůsobilosti podle písmena l) spočívá v tom, že nelze jako ochrannou
známku zapsat označení, jehož užívání se příčí ustanovení jiného právního předpisu, kterým se zde rozumí
předpis práva veřejného. Z tohoto důvodu zákon užívá formulaci „se příčí“, která vyjadřuje jasný a intenzivní
rozpor s požadavky práva.“ (srov. HORÁČEK, Roman. Práva na označení a jejich vymáhání: zákon
o ochranných známkách, zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení, zákon
o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Komentář, 3. vyd., Praha, C. H. Beck, 2015).
Rozpor s jinými právními předpisy a závazky z mezinárodních smluv míří na veřejnoprávní
regulaci, která přímo zakazuje užití určitých označení pro účely jiné, než tato veřejnoprávní
regulace výslovně dovoluje.
[34] Nejvyšší správní soud pak v tomto rozhodnutí uzavřel: „s ohledem na závěr o nesprávném
právním posouzení zápisné nezpůsobilosti z důvodu dotčení autorských práv je bezpředmětné posouzení otázek
autorství označení (…) Jelikož se osoba zúčastněná na řízení ve svém návrhu domáhala prohlášení neplatnosti
napadené ochranné známky výlučně z důvodu dotčení svých autorských práv, žalovaný v dalším řízení na základě
shora uvedeného posouzení Nejvyššího správního soudu tento návrh zamítne podle §32b odst. 1 písm. c) zákona
č. 441/2003 Sb., neboť ačkoli jde o návrh přípustný, nelze nalézt hmotněprávní podklad pro jeho možný
úspěch.“
III.C Důsledky pro projednávanou věc
[35] V nyní projednávané věci je s ohledem na výše předestřené závěry rozsudku NSS
č. j. 2 As 312/2018 – 242 zcela zjevné, že návrhu žalobců na prohlášení napadené ochranné
známky za neplatnou kvůli porušování autorských práv nemůže být již jen z čistě právních
důvodů nikdy vyhověno; na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani jakékoli další
dokazování nebo uplatnění nových skutečností. Zákon č. 8/1952 Sb. (předpis účinný v okamžiku
zápisu napadené ochranné známky do rejstříku) totiž neobsahuje důvod zápisné nezpůsobilosti
spočívající v dotčení autorských práv k označení užitému v ochranné známce [tento důvod, jak
shora uvedeno, není subsumovatelný pod §2 odst. 2 písm. c) či jiné ustanovení daného zákona].
Ani případné naplnění hypotézy §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb. (ustanovení předpisu
účinného v okamžiku podání návrhu na prohlášení neplatnosti) tedy nemůže z podstaty výše
popsané právní konstrukce vést k úspěchu žalobců, neboť pro prohlášení ochranné známky
za neplatnou je nezbytné, aby navrhovateli tvrzený důvod odpovídal příčině zápisné
nezpůsobilosti upravené současně v obou (časově relevantních) právních předpisech.
[36] Za této právní situace bylo ze strany správních orgánů i městského soudu zcela
nadbytečné se zabývat posuzováním toho, zda žalobci prokázali, že mají autorská práva
k označení ELTON, či nikoliv. Veškeré dokazování provedené v celém řízení, na něj navazující
hodnocení důkazů a také obsáhlá toho se týkající podání účastníků jsou bezpředmětná. Nejvyšší
správní soud se proto z důvodu procesní hospodárnosti a efektivity řízení nebude vůbec věcně
zabývat jednotlivými námitkami stěžovatelky uplatněnými v její kasační stížnosti (srov. shrnutí
pod bodem II.A) ani dalšími vyjádřeními (srov. shrnutí pod body II.B a II.C), neboť všechna tato
podání se týkají toliko problematiky dokazování autorství předmětného označení užitého
v napadené ochranné známce; daná otázka však vůbec neměla být obsahem řízení o návrhu
žalobců. I kdyby totiž tito své důkazní břemeno unesli a skutečně prokázali, že autorem loga
ELTON byl jejich právní předchůdce Mgr. R., stejně by se nemohli (právě a pouze z důvodu
zásahu do svých autorských práv) úspěšně domáhat prohlášení neplatnosti napadené ochranné
známky.
[37] Nejvyšší správní soud přitom naznal, že v řešené věci je prvotní a stěžejní příčinou
pochybení žalovaného (a v jeho důsledku nesprávného předmětu celého řízení) skutečnost,
že správní orgán založil posouzení opodstatněnosti návrhu žalobců především (a jako první
v pořadí) na aplikaci §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb., který přímo stanoví jako důvod
zápisné nezpůsobilosti ochranné známky dotčení autorského díla užíváním přihlašovaného
označení (srov. str. 17 - 35, bod I. prvostupňového správního rozhodnutí), nikoliv na zkoumání
toho, zda totožný důvod zápisné nezpůsobilosti vůbec upravuje též předpis účinný v okamžiku
zápisu napadené ochranné známky do rejstříku, tj. zákon č. 8/1952 Sb. (srov. §52 odst. 1 zákona
č. 441/2003 Sb. a relevantní judikaturu shrnutou v odst. [26] tohoto rozhodnutí). Žalovaný
se právě s ohledem na §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 441/2003 Sb. nechal nadbytečně vtáhnout
do věcného posuzování toho, zda žalobci vůbec mají autorská práva k logu ELTON, a mohou
tedy být užíváním tohoto označení ze strany OZNŘ dotčeni. Kdyby ovšem žalovaný jako první
krok svého posouzení správně aplikoval rozhodné právo, stál by před otázkou (nyní vyřešenou
rozsudkem NSS č. j. 2 As 312/2018 – 242), zda lze dotčení autorského práva subsumovat
pod §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb. K této úvaze se však žalovaný (s ohledem
na předcházející závěr o neunesení důkazního břemene žalobci) explicitně vůbec nedostal; toliko
poukázal na jejich argumentaci o závazcích plynoucích z Bernské úmluvy. Žalovaný tedy
nezaložil stěžejní důvody svého rozhodnutí na ustanovení právního předpisu účinného
v okamžiku zápisu napadené ochranné známky, tj. zákona č. 8/1952 Sb. Lze proto dospět
k závěru, že správní orgány v projednávané věci (primárně) neaplikovaly rozhodné právo.
[38] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že vůči právní úpravě aplikované správními orgány,
resp. jejímu výkladu, nebyly vzneseny žádné žalobní ani kasační námitky; žádný z účastníků
či OZNŘ se přitom nedovolávají ani právního názoru vysloveného v rozsudku NSS
č. j. 2 As 312/2018 – 242. Kasační soud si je samozřejmě vědom, že řízení o kasační stížnosti
je podle §109 odst. 4 věty první s. ř. s. založeno na vázanosti jejími důvody; soud se tedy
(v zásadě) může zabývat jen takovými důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil.
Výjimky z toho pravidla stanoví jednak samotný §109 odst. 4 věta druhá s. ř. s., jiné dovodila
judikatura správních soudů; jednou z těchto výjimek je situace, kdy krajský soud (a před ním
správní orgán) použil nesprávnou právní normu, i když kasační stížnost právě tuto vadu
nenamítá.
[39] K této problematice lze předeslat, že „v praxi činila až do roku 2009 velký problém situace, kdy
žalobce nebo stěžovatel v žalobě nevytkl nesprávně zvolenou právní normu, nýbrž toliko polemizoval s výkladem
této normy (která být ale správně použita vůbec neměla). Při důsledné aplikaci námitkového principu musel
krajský soud nebo NSS v řízení o kasační stížnosti přezkoumat jen správnost výkladu dané normy, jakkoliv tato
norma na danou kauzu vůbec nedopadala. Mohlo se tak stát, že krajský soud (nebo i správní orgán) přehlédl
změnu právní úpravy a na věc použil jiné znění právního předpisu, než bylo znění použitelné podle
intertemporálních pravidel atd.“ (srov. KÜHN, Zdeněk, a kol. Soudní řád správní – Komentář.
Wolters Kluwer, Praha, 2019). Rozšířený senát NSS však ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, vyslovil následující závěry: „ze zásady, že soud zná právo (iura novit curia),
v první řadě vyplývá, že soud ve správním soudnictví, ať již v řízení prvoinstančním nebo v řízení o kasační
stížnosti, vždy z úřední povinnosti posuzuje, zda pramen právní normy, kterou chce na věc použít, je či byl součástí
právního řádu. (…) Splnil-li účastník svoji povinnost vznést proti žalobou napadenému správnímu rozhodnutí
(proti kasační stížností napadenému rozsudku krajského soudu) právní výtky, je pak věcí správního soudu, a to
ať již prvoinstančního nebo kasačního, aby sám – znaje právo – určil, která právní norma (který komplex
právních norem) se má na danou věc aplikovat. V rámci toho je soud samozřejmě povinen učinit si sám i úsudek,
jaké že právní předpisy jakožto „nosiče“ aplikovatelných právních norem jsou pro věc rozhodné. Součástí takového
posouzení je v nyní posuzovaném případě stěžovatele i úsudek, zda na věc dopadají ustanovení nyní účinného §86
nového ZDPH, anebo – protože tak přikazuje přechodné ustanovení nového ZDPH – zda na ni dopadají
ustanovení §45g již neúčinného starého ZDPH.“ Vyslovil, že nesprávný výběr rozhodné právní normy
nemá povahu vady řízení, nejde ani o nepřezkoumatelnost, či o jakési blíže nespecifikované
pochybení nepodřaditelné pod §109 odst. 3 s. ř. s., k němuž by soud musel přihlížet z úřední
povinnosti. „Lze tedy uzavřít, že přezkumný soud (tj. krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. a Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) je povinen
k použití nesprávného právního předpisu nebo nesprávného ustanovení právního předpisu přihlédnout, nejde-li
o případy, kdy je tak povinen učinit z úřední povinnosti, je-li součástí žalobních bodů (stížních důvodů) výtka
nesprávného posouzení takové právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí
je přezkoumáváno, použití daného právního předpisu rozhodné. (…) V případě, že přezkumný soud zjistí,
že na projednávanou věc byl použit nesprávný právní předpis, musí proto uvážit, zda takové pochybení mělo
nějaké důsledky, a pokud ano, jaké. (…) Použil-li krajský soud při řešení rozhodné právní otázky nesprávný
právní předpis, bude tedy nutno zásadně jeho rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti zrušit. Výjimkou
z tohoto pravidla budou situace, kdy půjde o takovou skutkovou či právní otázku, u níž bude moci kasační
instance bez rozsáhlejšího doplňování řízení s jistotou usoudit, že použití nesprávného právního předpisu při jejím
posouzení nemohlo mít ze žádných hledisek, která mohou být pro dotčené osoby či orgány významná, vliv
na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, a u níž bude možno rozumně předpokládat, že ani v budoucnu
samotný fakt použití nesprávného právního předpisu nebude mít pro tyto osoby resp. orgány nepříznivé právní
důsledky.“
[40] V projednávané věci směřují všechny žalobní i kasační námitky do hodnocení důkazů
provedených za účelem posouzení autorských práv žalobců (resp. jejich právního předchůdce)
k logu ELTON. Je přitom zjevné, že kdyby správní orgány a městský soud primárně aplikovaly
a správně interpretovaly rozhodné právo [§2 odst. 2 písm. c) zákona č. 8/1952 Sb.], dospěly
by k závěru, že vést dokazování k dané problematice je zcela nadbytečné. Nesprávná volba
rozhodného práva se přitom dotýká právních otázek (resp. zjišťování skutkového stavu),
do jejichž posouzení směřují kasační námitky stěžovatelky; měla totiž naprosto fatální dopad
na průběh celého řízení a předurčila irelevantní obsah rozkladu, žaloby i kasační stížnosti.
Lapidárně řečeno, kdyby nebylo tohoto pochybení žalovaného (a následně všech dalších
přezkumných orgánů), vůbec by nebylo učiněno posouzení, proti němuž stěžovatelka brojí; to lze
bezpochyby označit za naprosto zásadní důsledek. Nejvyšší správní soud proto naznal, že je dán
důvod pro zrušení napadeného rozsudku i obou rozhodnutí správních orgánů [§110 odst. 1 věta
první před středníkem ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení (přiměřeně dle §78 odst. 4 téhož zákona), neboť všechna rozhodnutí vydaná
v této věci vycházejí z nesprávně aplikovaného a interpretovaného rozhodného práva;
na dosavadní výsledky řízení přitom nelze vůbec navázat.
[41] Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. Jelikož
se stěžovatelka ve svém návrhu domáhala prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky
výlučně z důvodu dotčení svých autorských práv, žalovaný ze shora uvedených důvodů tento
návrh zamítne podle §32b odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., neboť ačkoli jde o návrh
přípustný, nelze nalézt hmotněprávní podklad pro jeho možný úspěch (srov. odst. [193] rozsudku
NSS č. j. 2 As 312/2018 – 242).
[42] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že právní názor týkající se nepodřaditelnosti
autorskoprávní ochrany plynoucí z Bernské úmluvy pod důvod zápisné nezpůsobilosti ochranné
známky dle §2 odst. 2 písm. c) zákon č. 8/1952 Sb. byl zdejším soudem poprvé vysloven
až po skončení správního řízení v řešené věci; ostatní žalobci se ve svém návrhu na prohlášení
neplatnosti napadené ochranné známky dovolávali rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2014,
č. j. O-53821/626/2006/ÚPV, jež bylo zrušeno právě rozsudkem NSS č. j. 2 As 312/2018 - 242.
Kasační soud ovšem nemá za to, že by právní názor zaujatý v jeho recentním rozsudku
č. j. 2 As 312/2018 – 242 mohl být pro kteroukoli ze zainteresovaných osob nynějšího řízení
překvapivý. V odkazované věci totiž byla žalobkyní MPM-QUALITY v. o. s., kterou zastupoval
stejný advokát jako současnou stěžovatelku (JUDr. Milan Kyjovský); navíc žalobci ve správním
řízení opakovaně předkládali také podání precizovaná touto společností, případně odkazovali
na jiná rozhodnutí správních orgánů v jejích věcech, pročež je možné usuzovat na jejich
informační propojení. Žalovaný je totožný (Úřad průmyslového vlastnictví), stejně tak OZNŘ
(ELTON hodinářská, a.s.), kterou v obou řízeních taktéž zastupoval stejný advokát
(JUDr. Ing. Tomáš Matoušek). Lze proto mít za to, že všechny strany sporu (minimálně jejich
kvalifikovaní zástupci) byli o rozhodujícím judikaturním vývoji informováni. Mohlo a mělo jim
přitom být zřejmé, že vyslovené závěry dopadají taktéž na nyní projednávanou věc; jednalo
se totiž o obdobný spor týkající se taktéž návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky
podaného z důvodu tvrzeného zásahu do autorských práv, přičemž, a to je rozhodující, daná
ochranná známka byla zapsána do rejstříku za účinnosti stejného zákona (č. 8/1952 Sb.).
Rozsudek NSS č. j. 2 As 312/2018 – 242 byl vydán dne 23. 11. 2020, napadený rozsudek až dne
20. 1. 2021; žalobci, žalovaný i OZNŘ tedy, pokud by chtěli, měli možnost na nový právní názor
Nejvyššího správního soudu reagovat již v řízení před městským soudem, rozhodně tak ovšem
mohli učinit kdykoli v průběhu (cca rok trvajícího) řízení o kasační stížnosti, čehož nikdo z nich
nevyužil. Kasační soud proto vychází z předpokladu, že účastníci řízení ani OZNŘ neměli zájem
relevantní vývoj judikatury ani jeho aplikaci na řešený případ jakkoli komentovat; soud jim proto
nezasílal k vyjádření rozsudek NSS č. j. 2 As 312/2018 – 242, ani svůj záměr z jeho závěrů
vycházet a v důsledku toho se kasačními námitkami věcně vůbec nezabývat.
IV. Náklady řízení
[43] Právo účastníků řízení na náhradu nákladů řízení se odvíjí od jejich procesního úspěchu
ve věci (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona).
[44] V projednávané věci byla v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšná žalobkyně a)
[pouze ona byla stěžovatelkou], byť byl napadený rozsudek zrušen z jiných důvodů, než jí
explicitně uvedených. V konečném důsledku však (s ohledem na zrušení napadených správních
rozhodnutí) zaznamenali žalobci a) a b) [oba byli účastníky řízení] také úspěch v řízení o žalobě;
o náhradě nákladů řízení o žalobě je přitom Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout v tomto
rozsudku s ohledem na §110 odst. 3 větu druhou s. ř. s. Žalobci a) a b) mají tudíž proti
žalovanému právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení o žalobě; žalobkyně a) má pak ještě
právo na náhradu nákladů vzniknuvších v souvislosti s řízením o kasační stížnosti.
[45] Náklady žalobců a) a b) v řízení o žalobě sestávají v první řadě ze zaplacených soudních
poplatků (2 x 3000 Kč, tj. 6000 Kč); dále pak z nákladů zastoupení. Žalobci byli zastoupeni
advokátem, který jim poskytl celkem tři úkony právní služby dle §11 odst. 1 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“),
a sice převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11
odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], písemné podání ve věci samé – žaloba ze dne 19. 7. 2017
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání před městským soudem dne
20. 1. 2021 (kratší 2 hodin) [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Podání žalobců ze dne
23. 3. 2020 nepovažuje NSS za samostatný úkon právní služby, neboť se jednalo fakticky pouze
o (obsáhlé) vyjádření k možnosti rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Shora uvedené úkony
právní služby byly advokátem poskytnuty společně oběma žalobcům; podle §12 odst. 4
advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží
advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Výše
náhrady za jeden úkon právní služby v řízení před správními soudy se s ohledem na §35 odst. 2
in fine s. ř. s. odvíjí od §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu a činí
3100 Kč, po snížení dle §12 odst. 4 advokátního tarifu činí 2480 Kč; tedy 2 x 3 x 2 480 Kč,
tj. 14 880 Kč. Ke každému úkonu právní služby je třeba dle §13 odst. 4 advokátního tarifu
připočíst částku paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč; tedy 2 x 3 x 300 Kč,
tj. 1800 Kč. Výslednou částku nákladů spojených s odměnou zástupce (tj. 16 680 Kč) je třeba
dále navýšit o daň z přidané hodnoty (3503 Kč), neboť zástupce žalobců je plátcem této daně.
Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
26 183 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Milana
Kyjovského, advokáta se sídlem Jaselská 202/19, Brno.
[46] Náklady žalobkyně a) v řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního
poplatku ve výši 5000 Kč a dále nákladů zastoupení. Stěžovatelka byla také v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem, který jí poskytl jeden úkon právní služby, a to písemné podání
ve věci samé – kasační stížnost ze dne 10. 3. 2021, resp. její doplnění ze dne 27. 4. 2021 [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Výše náhrady za jeden úkon právní služby v řízení
před správními soudy se s ohledem na §35 odst. 2 in fine s. ř. s. odvíjí od §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu a činí 3100 Kč. Ke každému úkonu právní služby
je třeba dle §13 odst. 4 advokátního tarifu připočíst částku paušální náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč. Výslednou částku nákladů spojených s odměnou zástupce (tj. 3400 Kč)
je třeba navýšit o daň z přidané hodnoty (714 Kč), neboť zástupce žalobkyně a) je plátcem této
daně. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
a částku 9114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem Jaselská 202/19, Brno.
[47] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
žalobců a) a b), neboť jí v tomto řízení nebyla krajským soudem uložena žádná povinnost,
v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
[48] Taktéž v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) nemá osoba zúčastněná na řízení právo
na náhradu nákladů řízení, neboť jí Nejvyšším správním soudem nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly. O tom, že osoba zúčastněná na řízení nemá
právo ani na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce b), rozhodl zdejší soud již
výrokem III. usnesení ze dne 7. 5. 2021, č. j. 2 As 45/2021 – 30.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu