ECLI:CZ:NSS:2022:3.ADS.404.2020:26
sp. zn. 3 Ads 404/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce P. T., zastoupeného
JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem, sídlem Prachatice, U Rybníčku 553,
proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
376/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 11. 2020 č. j. 60 Ad 11/2020 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2020 č. j. 113695/20/JH Úřad práce České republiky –
krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) žalobci nepřiznal dávku státní
sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2020. Na základě několika vyjádření stavebního
odboru Městského úřadu České Velenice (dále jen „stavební úřad“) dospěl úřad práce k závěru,
že prostor, který žalobce užívá k bydlení na základě nájemní smlouvy, nesplňuje definici bytu
podle §24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní
sociální podpoře“). Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne
2. 10. 2020, č. j. MPSV-2020/196321-913, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný
aproboval názor úřadu práce, podle kterého může být příspěvek na bydlení přiznán pouze
nájemci bytu (§24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře), přičemž definice pojmu „byt“
je uvedena v §24 odst. 5 tohoto zákona. Za byt ve smyslu této definice tak může být považován
pouze prostor, který byl jako byt zkolaudován, případně prostor, který splňuje podmínky
na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určen podle stavebního zákona. Není proto rozhodující, zda
byl prostor obývaný žalobcem vymezen jako byt prohlášením vlastníka nemovitosti, ani zda může
být považován za byt ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku, který tento pojem
vykládá poměrně široce. Rozhodující je v tomto směru stanovisko příslušného stavebního úřadu.
V dané věci stavební úřad již celkem šestkrát uvedl, že předmětný prostor vznikl jako stavební
úprava bez příslušného povolení; nebyl tedy jako byt kolaudován a nemůže být užíván jako byt
podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Pasport
stavby, který žalobce předložil, obsahuje poznámku stavebního úřadu, že nelegalizuje stavbu
podle stavebního zákona ani její správnost; představuje pouze zjednodušenou dokumentaci
skutečného provedení stavby, tj. nedovolenou změnu stavby, která není podřaditelná pod
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Žalovaný současně odkázal na konkrétní
rozhodnutí správních soudů, která jeho právní hodnocení věci opakovaně akceptovala.
[2] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích shora
uvedeným rozsudkem. V části odkázal na svá dřívější rozhodnutí o prakticky totožných žalobách
a na navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu, které dovodily, že byt užívaný žalobcem
není bytem ve smyslu §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a že pasport stavby, na který
se žalobce opakovaně odvolává, představuje pouze zjednodušenou dokumentaci skutečného
provedení stavby a nemůže legálnost stavebních úprav, respektive vytvoření tří bytových
jednotek, prokázat. Obsah stanovisek Ministerstva pro místní rozvoj a veřejného ochránce práv,
na které žalobce nově odkazoval, těmto závěrům neodporuje. Krajský soud nepřisvědčil
ani námitce, že nenařídil-li stavební úřad odstranění stavby, jde o stavbu povolenou. Konečně
krajský soud odmítl argumentaci žalobce odvolávající se na právní názor vyslovený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016-42, s tím, že žalobce tento
názor (týkající se povahy pasportizace stavby) účelově vytrhává z kontextu a dezinterpretuje.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž odkazuje na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Brojí proti závěru, že byt, který užívá, nesplňuje definici bytu podle §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře. Poukazuje přitom na (stavebním úřadem ověřený) pasport stavby
ze dne 21. 1. 2016 č. j. VÝST.0726/15/Ku, který předal úřadu práce a který jednoznačně dokládá,
že byt stěžovatele je podle stavebního zákona určen k bydlení, neboť je k tomu stavebně
technicky vybaven. Stěžovatel se opírá o §125 stavebního zákona, který pasport stavby vymezuje
jako doklad o povolené stavbě. Dále upozorňuje na stanovisko odboru stavebního řádu
Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 10. 1. 2007 č. j. 46324/06-82, podle něhož dává ověřený
pasport stavby jistotu ohledně právního stavu stavby, a stanovisko veřejného ochránce práv
k odstraňování staveb (publikované ve Sborníku stanovisek č. 11 dne 12. 3. 2014), v němž
je uvedeno, že ověřený pasport stavby představuje jednoznačný doklad o tom, že je stavba
povolená. Dovolává se rovněž závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2017 č. j. 1 As 344/2016 - 42. Má za to, že pokud by stavba byla nepovolená
(což nebylo nikterak prokázáno), nařídil by stavební úřad její odstranění podle §129 stavebního
zákona (to se dosud nestalo). Stavební úřad již čtyři roky opakovaně uvádí, že obstarává důkazy
k prokázání, že na stavbě domu byly provedeny nepovolené úpravy, přičemž následně zahájí
řízení o odstranění těchto, údajně nepovolených, stavebních úprav, kterým měly vzniknout tři
byty a bytový dům č. p. 118. Dosud tedy nebylo nikterak prokázáno, že by byt obývaný
stěžovatelem byl výsledkem nepovolených stavebních úprav.
[4] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje svou
argumentaci, která byla již opakovaně kasačním soudem odmítnuta. Naposledy se tak ve skutkově
zcela shodné věci stalo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2020,
č. j. 6 Ads 122/2020-21. Navrhuje proto, aby byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce na základě nájemní smlouvy užívá
byt v domě na adrese V. Dle výpisu z katastru nemovitostí jsou v tomto domě tři bytové
jednotky. Podle sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2019 byly v prostoru v 1. nadzemním
podlaží (nalevo od hlavního vstupu) „byt 1+1 se sociálním zařízením“ a v prostoru v podkroví „byt
2+1 se sociálním zařízením“ provedeny stavební úpravy a změna užívání stavby bez povolení nebo
opatření stavebního úřadu. Stavební úřad dále uvedl, že si obstarává podklady pro zahájení řízení
z moci úřední o odstranění stavby – tří bytových jednotek. Stavební úřad vycházel mimo jiné
z kupní smlouvy, kterou pronajímatel stěžovatelova bytu dům nabyl od České republiky –
Ministerstva vnitra, k níž je přiložen znalecký posudek, ve kterém je uvedeno, že dům č. p. X
zahrnuje „dvě samostatné bytové jednotky“. Ve vyjádření Městského úřadu Třeboň ze dne 23. 9. 2016
je uvedeno, že záměr změny účelu užívání stavby č. p. 118 v obci Č. na objekt bydlení není
v souladu s platnou územně plánovací dokumentací obce a s cíli a úkoly územního plánování
(dům je umístěn na ploše občanského vybavení – zařízení veřejné správy). Rozpor stavby
s územním plánem obce Č. vyplývá i ze sdělení stavebního úřadu ze dne 17. 6. 2019. Ve spise
jsou dále založeny protokoly o dvou svědeckých výpovědích, z nichž vyplývá, že v domě na č. p.
X v Č. byly pouze dva byty.
[8] Stěžovatel k žádosti o příspěvek na bydlení přiložil zjednodušenou dokumentaci –
pasport stavby, rodinného domu na adrese V. Dle pasportu obsahuje rodinný dům tři
samostatné byty, jeden (1+2) se nachází v podkroví, druhé dva (1+1 a 1+2 v přízemí). Pasport
byl ověřen Městským úřadem České Velenice dne 21. 1. 2016 a obsahuje poznámku, že
„nelegalizuje stavbu ani nepotvrzuje její správnost podle stav. zákona“.
[9] Podle §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře (ve znění účinném pro projednávanou
věc) platí, že nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému
pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30
(na území hlavního města Prahy 0,35) a součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území
hlavního města Prahy 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. V §24 odst. 5 se dále
uvádí, že bytem se (i) pro účely tohoto zákona rozumí (ii) soubor místností nebo samostatná obytná místnost,
které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a (iii) jsou
k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.
[10] Nejvyšší správní soud se stěžovatelovým případem v minulosti opakovaně zabýval.
Již v rozsudku ze dne 26. 6. 2018 č. j. 9 Ads 253/2017 - 26, konstatoval, že „pro výplatu příspěvku
na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností
k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu“ [viz podmínka ad (iii)
výše], a přisvědčil krajskému soudu, že prostor obývaný stěžovatelem tuto podmínku nenaplňuje.
Naposledy se případem stěžovatele (za nezměněných rozhodných skutkových a právních
okolností) zabýval v rozsudku ze dne 23. 7. 2020, č. j. 6 Ads 122/2020-21, kde tento názor
potvrdil a veškerou argumentaci stěžovatele (prakticky identickou jako ve věci nyní projednávané)
odmítl jako nedůvodnou.
[11] V posledně zmiňovaném rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se (stereotypně
opakovanou) argumentací uplatňovanou žalobcem, respektive další osobou bydlící ve stejném
domě, rovněž opakovaně žádající o příspěvek na bydlení, již několikrát zabýval a ve svých
rozsudcích vyložil, proč jí není možné přisvědčit; tyto judikatorní závěry v odůvodnění rozsudku
podrobně shrnul.
[12] Vzhledem k tomu, že stěžovatel závěry vyslovené kasačním soudem v jeho rozsudcích
evidentně nikterak nereflektuje, je zjevně nadbytečné je neustále podrobně opakovat a postačí
proto pouze ve stručnosti na relevantní prejudikaturu odkázat.
[13] V rozsudku ze dne 26. 7. 2018 č. j. 7 Ads 268/2017 - 28, Nejvyšší správní soud vyložil,
proč samotný pasport stavby nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav,
respektive vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém
určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. V rozsudku
ze dne 27. 3. 2019 č. j. 6 Ads 269/2018 - 17, kasační soud vysvětlil (a zopakoval), že zákon
o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností
určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.
Nárok na příspěvek na bydlení se spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu,
zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit
pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Citované závěry pak Nejvyšší
správní soud převzal i v rozsudcích ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Ads 254/2019 - 16,
ze dne 16. 12 2019, č. j. 10 Ads 21/2019 - 23 a ze dne 29. 4. 2020, č. j. 3 Ads 78/2018 - 21.
V posledně uvedeném rozsudku vypořádal i námitku poukazující na skutečnost, že stavební úřad
dosud nezahájil řízení o odstranění stavby, a vyložil, proč je pro posouzení věci bezpředmětná.
[14] Jelikož byly citované rozsudky vydány za totožných skutkových okolností (rozdíl spočívá
jen v jiném období, za které byla stěžovatelem nárokována dávka státní sociální podpory)
a na základě prakticky shodných námitek, lze zde vyslovené závěry aplikovat i ve věci nyní
projednávané (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 8. 7. 2008
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že závěr
krajského soudu, podle kterého prostor, který stěžovatel obývá, nesplňuje definici bytu podle
§24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, a stěžovatel tudíž nemá nárok na příspěvek
na bydlení, plně obstojí.
[15] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, podle ustanovení
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu