ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.290.2020:39
sp. zn. 3 As 290/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně GIFF a. s.,
se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Slévárenská 272, zastoupené JUDr. Karlem Bockem,
advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Lidická 613, proti žalovanému Ministerstvu životního
prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 105/2016-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Karla Bocka ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ostrava (dále
jen „ČIŽP“) ze dne 17. 12. 2015, č. j. ČIŽP/49/OOO/SR01/1512187.004/15/VRS (dále také
„rozhodnutí ČIŽP“) byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 350 000 Kč za spáchání správního
deliktu dle §37 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění,
o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o integrované prevenci“). Správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že neprovozovala
zařízení v souladu s integrovaným povolením podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o integrované
prevenci, jelikož postupovala v rozporu s provozním řádem „Provozní řád Slévárna“,
č. 35467/2014/I, který jí byl uložen k plnění bodem 14 písm. a) výroku rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. 6. 2014, č. j. MSK 35467/2014, kterým bylo
vydáno integrované povolení. ČIŽP shledala rozpor s provozním řádem v pěti bodech,
a to: 1) neudržováním čistého povrhu bez nánosu prachu na obslužných plochách příslušejících
zdrojům č. 103 a 401 a jejich odlučovacím zařízením, 2) nezajištěním řádného provozu zařízení
pro měření tlakové ztráty (U-manometru) látkového filtru č. 008 Cipres zdroje č. 401,
3) neudržováním povrchu odlučovacího zařízení bez nánosů prachu a neprováděním jejich
pravidelného čištění dle záznamů v provozní evidenci č. 103, 4) nevedením záznamů výsledků
kontrol odsávacího traktu pro odlučování EIP 3 a 4 v evidenci zdroje č. 103 a 5) nevedením
záznamů výsledků kontrol odsávacího traktu související technologie (zdroje č. 401) v provozní
evidenci zdroje č. 401.
[2] K odvolání žalobkyně Ministerstvo životního prostředí (dále jen „žalovaný“)
rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016, č. j. 464/2580/16,18428/ENV, změnilo rozhodnutí ČIŽP
tak, že snížilo původně uloženou pokutu ve výši 350 000 Kč na 270 000 Kč a změnilo vymezení
doby spáchání jednotlivých správních deliktů tak, že text ve výroku I.: „Ke spáchání správního deliktu
uvedeného v bodech 1. A 2. došlo účastníkem řízení v době kontroly, tj. dne 26. 8. 2015. Ke spáchání správního
deliktu, který je uveden v bodech 3., 4. a 5., došlo účastníkem řízení od 27. 6. 2014 do dne zahájení kontroly,
tj. do 25. 8. 2015,“ změnil na: „Ke spáchání správního deliktu uvedeného v bodech 1., 2. a 3. došlo účastníkem
řízení v době kontroly, tj. dne 26. 8. 2015. Ke spáchání správního deliktu, který je uveden v bodech 4. a 5.,
došlo účastníkem řízení od 27. 6. 2014 do dne předcházejícího zahájení kontroly, tj. do 25.8.2015.“
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobou. Ten
rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 8 A 105/2016-52 žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Žalobkyně v podané žalobě vymezila čtyři žalobní námitky, a to: 1) nesprávnou právní
kvalifikaci vytýkaného jednání, 2) neúměrnou výši uložené pokuty (a s tím spojenou
nepřiměřenou tvrdost rozhodnutí), 3) nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a 4) odlišný
postup ČIŽP a žalovaného v případech skutkově srovnatelných s případem žalobkyně. Městský
soud shledal oprávněnou pouze čtvrtou žalobní námitku.
[5] Žalobkyně konkrétně ve čtvrtém žalobním bodu namítala, že žalovaný i ČIŽP uplatnili
odlišný postup ve skutkově podobných situacích, neboť pokuta jí uložená byla ve srovnání
s těmito případy nepřiměřeně vyšší. Tato tvrzení podložila tiskovými zprávami publikovanými
na webových stránkách ČIŽP, v nichž byly shrnuty jiné případy uložených sankcí na úseku
ochrany životního prostředí; dle názoru žalobkyně z nich vyplývá, že ačkoliv v nich bylo přímo
ohroženo a poškozeno životní prostředí, uložené sankce byly řádově nižší, než v jejím případě.
Ve vyjádření k žalobě k této námitce žalovaný uvedl, že s výjimkou jednoho případu (pokuta
uložená společnosti Z-Group Steel Holding, a.s. ve výši 250 000 Kč) byly žalobkyní uvedené
případy natolik skutkově odlišné, že je není možné srovnávat. Dále uvedl, že „[v] projednávaném
případě je výsledná výše uložené sankce poněkud vyšší než v případě namítaném žalobcem, což však odpovídá
konkrétním okolnostem stavu životního prostředí v místech spáchání správního deliktu. V projednávaném případě
umístění předmětných zdrojů znečišťování ovzduší v aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek jde
o nejzatíženější region z hlediska kvality ovzduší, a to nejen v rámci ČR. Důvodnost rozdílu ve výši uložené
sankce je tedy jednoznačně dána, a to aniž by nutně muselo jít o porušení zásady dle ustanovení §2 odst. 4
správního řádu.“
[6] Městský soud k této žalobní námitce předně odkázal na §2 odst. 4 správního řádu,
dle kterého správního orgány dbají, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Tuto zásadu jak ČIŽP tak i žalovaný dle názoru
městského soudu porušili, uložili-li žalobkyni pokutu ve výši, která je zjevně odlišná
od podobných případů, kterými se zabývali. Městský soud nesouhlasil s argumentací žalovaného,
že uložení dvojnásobné pokuty je dostatečně odůvodněno lokalitou, kde se zařízení nachází.
Uvedl, že „[s]kutečnost, že provozované zařízení se nachází v silně průmyslové oblasti, kde dochází
k nadprůměrnému znečištění ovzduší, nemůže sloužit jako kritérium pro výši pokuty. Jde o nepřezkoumatelné
kritérium, neboť, jak správně podotknul žalobce, stejnou logikou by šlo odůvodnit zvýšenou pokutu v případě,
že by šlo o oblast znečištěnou minimálně.“ K moderaci výše uložené pokuty dle §78 odst. 2 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) městský soud nepřistoupil, neboť samotná výše pokuty byla
určena na základě nezákonného postupu.
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud zrušil jeho rozhodnutí na základě
argumentace, která nebyla obsažena v odůvodnění jeho rozhodnutí ani rozhodnutí
ČIŽP, ale byla uvedena až v jeho vyjádření k žalobě ze dne 8. 9. 2016. Zohlednění lokality,
kde se zařízení žalobkyně nachází, nebylo ani jedním z orgánů bráno jako kritérium
pro stanovení pokuty, což vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí; tento argument zde užit nebyl
a ani z obsahu těchto rozhodnutí jej nelze nikterak dovodit. Stěžovatel připustil, že formulace
obsažena ve vyjádření k žalobě byla nevhodná, avšak trval na tom, že „obsah vyjádření k žalobě nemá
a nemůže mít vliv na obsah obou správních rozhodnutí“. K tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2009, č. j. 1 Azs 20/2009-68 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dle něhož „nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je též
rozsudek, v němž výtky soudu vůči správnímu orgánu nemají oporu ve správním spisu, či v provedeném
dokazování před soudem a správním orgánem.“ Z tohoto důvodu shledává napadený rozsudek
nepřezkoumatelným.
[9] Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv ve vyjádření k žalobě uznal, že ze žalobkyní doložených
šesti případů je projednávanému případu podobný jeden (uložení pokuty společnosti Z-Group
Steel Holding, a.s.), v němž byla uložená sankce ve výši 250 000 Kč v odvolacím řízení snížena
na 150 000 Kč, nelze přehlédnout, že ačkoliv se jednalo o totožnou skutkovou podstatu
správního deliktu, tato je v zákoně o integrované prevenci definována značně široce a obecně,
a proto lze jen obtížně najít případy, které by byly opravdu srovnatelné. Není možné srovnávat
případy a vydávat je za totožné jen na základě shodného ustanovení zákona. Tuto úvahu
stěžovatel jen doplnil ve vyjádření k žalobě o odkaz na stav životního prostředí v regionu, kde byl
přestupek spáchán.
[10] Stěžovatel má za to, že se ČIŽP v prvoinstančním rozhodnutí zabýval relevantními kritérii
pro stanovení pokuty dle §38 zákona o integrované prevenci s ohledem na specifika daného
případu. Stěžovatel v odvolacím řízení zkoumal, zda nevznikly nedůvodné rozdíly ve vztahu
k obdobným případům v souladu se zásadou správní činnosti dle §2 odst. 4 správního řádu.
Protože neshledal odchýlení od této zásady, nebyl povinen tuto úvahu v odůvodnění dále
rozvádět, jelikož není v moci správních orgánů, aby se v odůvodnění rozhodnutí obsáhle
věnovaly všem obdobným případům. Stěžovatel dále zdůraznil, že námitka stěžovatele týkající
se rozdílnosti obou konkrétních případů (projednávaného případu a případu společnosti
Z-Group Steel Holding, a.s. - pozn. NSS) nemohla být v odvolacím řízení řádně projednána,
jelikož nebyla žalobkyní uplatněna.
[11] Závěrem stěžovatel dodal, že umístění předmětného zdroje znečištění nebylo vzato
v potaz jako okolnost rozhodná (přitěžující) pro stanovení výše pokuty, což také vyplývá
z odůvodnění obou rozhodnutí, jelikož tyto skutečnosti nejsou v odůvodnění uvedeny. Tím spíše
nebyly důvodem pro uložení pokuty ve dvojnásobné výši, než v případě společnosti Z-Group
Steel Holding, a.s. Stěžovateli tudíž není zřejmé, jak má při novém projednání a rozhodnutí
ve věci postupovat v souladu s výše uvedeným názorem městského soudu a při stanovení výše
pokuty odhlédnout od okolnosti, kterou při rozhodování v odvolacím řízení nebral v úvahu.
[12] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby byla kasační stížnost jako
nedůvodná zamítnuta. Nesouhlasí zejména s tvrzením stěžovatele, že se jednalo pouze o zmínku
ohledně lokality; má za to, že se stěžovatel snaží bagatelizovat obsah svých vyjádření učiněných
před městským soudem. Dále upozornila, že vyjádření k žalobě a žalované rozhodnutí bylo
podepsáno totožnou úřední osobou a je tedy evidentní, že se tato osoba řídila v obou případech
stejnými myšlenkovými procesy při určení výše pokuty a při vyjádření k žalobě. K odkazovanému
rozsudku č. j. 1 Azs 20/2009-68 uvedla, že v jeho odůvodnění je také uvedeno,
že nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů je i rozsudek, v němž výtky soudu vůči správnímu
orgánu nemají oporu mj. v provedeném dokazování před soudem. Dále žalobkyně zdůraznila,
že podanou kasační stížností je uměle udržován protiprávní stav po dobu téměř 5 let a tudíž
je zadržována i finanční částka, kterou uhradila jako pokutu. Zároveň stěžovatel v den podání
kasační stížnosti předmětné řízení usnesením přerušil. V závěru žalobkyně městskému soudu
vytkla, že nenavýšil výrok o nákladech řízení o daň z přidané hodnoty, ačkoliv zástupce žalobkyně
je plátcem DPH. Proto požaduje, aby toto pochybení bylo napraveno Nejvyšším správním
soudem, a to jak v řízení o kasační stížnosti, tak v řízení před městským soudem.
[13] V replice se stěžovatel vyjádřil k výtce žalobkyně týkající se závěrů plynoucích z rozsudku
1 Azs 20/2009-68. Dle jeho názoru žádné dokazování před městským soudem neproběhlo
a samotným vyjádřením k žalobě není možné nahradit proces dokazování.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za (ne)správné a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za (ne)důvodnou (viz například nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75; rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná z www.nalus.usoud.cz). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek v nyní projednávané věci splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zřejmé,
jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl. Městský soud posoudil všechny žalobní námitky, odůvodnění
napadeného rozsudku je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé,
jaký skutkový stav vzal městský soud za prokázaný a proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozsudku.
[17] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, respektive procesní vadu, která mohla mít
vliv na zákonnost napadeného rozsudku, nelze spatřovat ani v tom, že městský soud rozhodnutí
stěžovatele zrušil nikoli na základě posouzení úvah uvedených v jím vydaném rozhodnutí
(či z důvodu jejich absence), ale na základě skutečností uvedených v jeho vyjádření k žalobě.
Důvodem zrušení rozhodnutí stěžovatele skutečně nebyla absence explicitních úvah o souladu
ukládané pokuty s pokutami ukládanými ve srovnatelných případech (tj. nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí), ale fakt, že ani stěžovatelem (dodatečně) předestřená argumentace k této
otázce v rámci jeho procesní obrany (vyjádření k žalobě) věcně neobstála. Takovému
myšlenkovému postupu soudu nelze principiálně ničeho vytknout.
[18] Nejvyšší správní soud pokládá za nezbytné nejprve zdůraznit, že případné porušení
§2 odst. 4 správního řádu představuje porušení jedné ze základních zásad správního řízení
a způsobuje tak nezákonnost správního rozhodnutí, kterým je takové řízení završeno. Podle §2
odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly důvodné rozdíly. K otázce závaznosti správní praxe se Nejvyšší správní
soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 2 As 7/2005-86, v němž uvedl, „že ne
každé rozdílné posuzování obdobných situací musí nutně být libovůlí a neodůvodněně nerovným zacházením.
Odchýlit se od určité správní praxe, jež se případně vytvořila, totiž správní orgán může, avšak zásadně pouze
pro futuro, z racionálních důvodů a pro všechny případy, kterých se praxí zavedený postup správního orgánu
dotýká“.
[19] Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti je postavena na premise, dle které správní
orgány nejsou schopny při projednávání každého případu detailně zkoumat všechny obdobné
případy a následně popisovat, v čem se vzájemně podobají a liší a jaký vliv mají zjištěné rozdíly na
výši uložené pokuty. Tvrdí, že v rámci odvolacího řízení nicméně zkoumal, zda výše pokuty
uložená prvostupňovým rozhodnutím nezakládá nedůvodné rozdíly oproti srovnatelným
případům; jelikož takový nesoulad neshledal, dále se k této problematice v odůvodnění svého
rozhodnutí nevěnoval. Tento postup ovšem, jak již bylo uvedeno výše, městský soud stěžovateli
nevytýkal, a za akceptovatelný jej považuje i kasační soud. Lze souhlasit s názorem, že není-li
v řízení uplatněna konkrétní námitka týkající se odlišného postupu v obdobných případech, nelze
po správním orgánu spravedlivě požadovat, aby v odůvodnění svého rozhodnutí prováděl
z vlastní iniciativy komparace posuzované věci s jinými případy. Pokud by byly správní orgány
nuceny při ukládání sankce vždy explicitně popisovat srovnatelné případy, vysvětlovat v čem
se s projednávanou věcí shodují a v čem se odlišují, a jak byly případně zjištěné odlišnosti
zohledněny při ukládání sankce, docházelo by tím nepochybně ke zbytečným průtahům v řízení
a tím k porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu §6 odst. 1 správního řádu. Neexistence této
povinnosti ovšem neznamená, že takovou úvahu správní orgány nemusí provést alespoň tacitně.
[20] Právě tuto (explicitně nevyjádřenou) úvahu však musí být správní orgán schopen
předestřít a obhájit alespoň v řízení před soudem, je-li v žalobě namítáno nerovné zacházení
žalobce ve srovnání s jinými subjekty ve srovnatelném postavení (tj. porušení §2 odst. 4
správního řádu). Sluší se v této souvislosti poznamenat, že není porušením principu subsidiarity
soudní ochrany, vyjádřeného obecně v §5 s. ř. s., pokud žalobce uplatní u soudu námitku, kterou
nevznesl v průběhu správního řízení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 8. 2008, čj. 7 Afs 54/2007-62).
[21] V nyní posuzované věci stěžovateli nic nebránilo, aby své úvahy o souladu
postupu prvoinstatnčního orgánu s požadavky §2 odst. 4 správního řádu předestřel soudu;
pokud by tak učinil a jeho úvahy by byly soudem shledány za akceptovatelné, nebyl by důvod
jeho rozhodnutí rušit. Stěžovatel této možnosti využil v rámci svého vyjádření k žalobě, městský
soud však jeho úvahy neakceptoval a srozumitelně vyložil, proč (viz odst. [50] odůvodnění
napadeného rozsudku). Za situace, kdy soud odmítl relevanci stěžovatelem uváděných úvah
o souladu správních rozhodnutí s požadavky §2 odst. 4 správního řádu, nebyla vyvrácena žalobní
argumentace tvrdící opak; logickým důsledkem pak bylo zrušení rozhodnutí stěžovatele
se závazným pokynem, aby se v novém rozhodnutí ve věci zabýval všemi zákonnými požadavky,
které musí být zohledněny při ukládání pokuty.
[22] Namítá-li v této souvislosti stěžovatel, že ze závazného právního názoru městského
soudu není zřejmé, jak má v dalším řízení při přezkoumání přiměřenosti uložené pokuty
postupovat, jde o argumentaci zcela lichou. Městský soud v odst. [52] odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že žalovaný (stěžovatel) bude v dalším řízení znovu rozhodovat „o výši udělené
pokuty v souladu s uvedeným názorem městského soudu a veškerými zákonnými požadavky kladenými
na správní orgány při rozhodování o výši pokuty“. V kontextu důvodu pro zrušení rozhodnutí
stěžovatele je tak zřejmé, že měl městský soud na mysli zejména soulad postupu prvoinstančního
orgánu s §2 odst. 4 správního řádu, to znamená, že jeho úkolem bude provést explicitní úvahu,
zda: (i) existují skutkově a právně srovnatelné případy s případem žalobkyně, o kterých již bylo
v minulosti rozhodnuto; pokud tomu tak je, (ii) zda existují relevantní rozdíly ve výši uložené
sankce, a konečně (iii) zda za této situace lze nalézt důvody, pro které lze zjištěné rozdíly
považovat za odůvodněné. Tento závazný právní názor Nejvyšší správní soud plně aprobuje.
[23] Lze proto uzavřít, že kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
naplněn není.
[24] Pokud jde o zbývající kasační argumentaci stěžovatele, tu Nejvyšší správní soud hodnotí
jako zcela nekonzistentní a vzájemně si odporující. Tvrzení uvedené ve vyjádření
k žalobě, že sankce zohledňovala lokalitu umístění kontrolovaného zřízení
(Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek), čímž se daná věc odlišovala od případů, na které poukazovala
žalobkyně, stěžovatel v kasační stížnosti popírá s tím, že toto kritérium bylo jen nevhodně
zmíněno a při stanovení pokuty se jím neřídil. Rovněž v otázce srovnatelnosti případu stěžovatele
s jinými případy, ve kterých ČIŽP, potažmo stěžovatel, rozhodovali, je argumentace v kasační
stížnosti diametrálně odlišná. Zatímco ve vyjádření k žalobě stěžovatel uvedl, že s případem
žalobkyně je z šesti jím uvedených případů srovnatelný jediný (rozhodnutí ve věci společnosti
Z-Group Steel Holding, a.s.), v kasační stížnosti již uvedl, že je extrémně náročné nalézt dva
srovnatelné případy, neboť skutková podstata daného přestupku je v zákoně
o integrované prevence stanovena široce a obecně. Stěžovatel tak nejdříve uznal, že případ
společnosti Z-Group Stell Holding, a. s. byl s nyní posuzovaným případem srovnatelný, následně
však toto tvrzení zcela relativizuje. Konečně, stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že se při svém
rozhodování zabýval souladem prvoinstančního rozhodnutí s §2 odst. 4 správního řádu, neuvádí
však, jakými úvahami byl veden (úvahy týkající se umístění kontrolovaného zařízení popírá, jiné
úvahy nenabízí). Uvedená argumentace je tedy nedůvodná.
[25] S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] Závěrem Nejvyšší správní soud k upozornění žalobkyně týkajícímu se nesprávného
výroku o náhradě nákladu řízení v napadeném rozsudku, kdy městský soud nenavýšil náhradu
nákladů o příslušnou daň z přidané hodnoty, ačkoliv je její právní zástupce žalobce plátcem DPH,
uvádí, že není oprávněn ve svém rozsudku změnit výrok rozsudku městského soudu o nákladech
řízení. Žalobkyni nicméně nic nebrání v tom, aby na tuto skutečnost městský soud upozornila,
neboť soud může o dalších nákladech řízení, o kterých dosud nebylo rozhodnuto, rozhodnout
i dodatečně, samostatným usnesením.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nenáleží. Právo na náhradu
nákladů řízení tak má procesně úspěšná žalobkyně.
[28] Náklady žalobkyně jsou tvořeny částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní služby jejího
zástupce (vyjádření ke kasační stížnosti) podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Přiznána byla též náhrada hotových výdajů zástupce, která činí dle §13 odst. 3 advokátního tarifu
300 Kč za úkon právní služby. Celkem tak jsou náklady zastoupení tvořeny částkou 3 400 Kč.
Jelikož advokát uvedl a doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená
odměna o částku odpovídající této dani. Celkovou částku 4 114 Kč představující náhradu nákladů
řízení je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu