ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.161.2021:92
sp. zn. 3 Azs 161/2021 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: I. M., zastoupený
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Přemyslovská 848/2, Praha 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2021,
č. j. 2 Az 31/2019 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 5. 2019, č. j. OAM-921/ZA-ZA11-VL13-2018, neudělil
žalobci dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“), mezinárodní ochranu. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský
soud v Praze (dále jen „městský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 15. 1. 2021,
č. j. 2 Az 31/2019 – 27.
[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce
z vlasti vycestoval v dubnu 2017, o mezinárodní ochranu požádal dne 31. 10. 2018. Žalobce
žádost odůvodnil obavou z možného uvěznění, protože ho chtějí v Uzbekistánu falešně obvinit
z krádeže vodovodního potrubí, která se udála v letech 2009 až 2010. Kauza byla znovu otevřena
po zvolení nového prezidenta. V této souvislosti zmiňoval problémy s policejním náčelníkem,
který na něj (jako jedna z osob rovněž zapojených do této krádeže) chtěl svalit veškerou vinu.
Náčelník měl žalobci vyhrožovat, nechal ho zbít a měl také nechat fyzicky napadnout jeho syna.
Žalobce přitom pouze doprovázel svým vozem taxi kolonu nákladních vozidel a převážel
jednoho z pachatelů, o trestné činnosti ale nevěděl. Žalobce dále uvedl, že je zdravý, rodinné
příslušníky má ve vlasti a v zemi původu nikdy nebyl politicky aktivní a neměl tam problémy
politického charakteru. Žalovaný ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že skutečným motivem
žádosti žalobce byla snaha o legalizaci pobytu, neboť žádost podal až s nezanedbatelným
časovým odstupem od příjezdu do ČR a až poté, co neúspěšně žádal o jiná pobytová oprávnění,
bylo mu uloženo správní vyhoštění a byl mu vystaven výjezdní příkaz. Tvrzené problémy
s policejním náčelníkem byly soukromého charakteru, tato osoba nejednala jako představitel
státní moci a žalobce proti jejímu jednání mohl a měl využít mechanismů, které mu právní řád
jeho domovského státu nabízí. Na tuto možnost však rezignoval. Žalovaný též připomněl,
že uzbecké státní orgány žalobce nikdy nekontaktovaly, nežádaly jeho vydání z ČR, ostatně
žalobce nebyl ve vlasti z ničeho obviněn, dokonce nebyl ani zadržen a vyslechnut. V rámci řízení
o správním vyhoštění žalobce toliko uváděl, že důvodem jeho odchodu z Uzbekistánu byla
skutečnost, že tam nebyla práce. V zemi původu nadto zanechal zbylé členy rodiny.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem, s argumentací v něm uvedenou
se přitom ztotožnil. Konstatoval, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, shromáždil dostatek
aktuálních a objektivních informací o vlasti žalobce a svoje úvahy přezkoumatelně odůvodnil.
Městský soud s odkazem na judikaturu zdejšího soudu podotkl, že institut mezinárodní ochrany
neslouží k legalizaci pobytu na území ČR a bez dalšího ani k ochraně před trestním stíháním
a následky protiprávního jednání žalobce. Údajný konflikt s policejním náčelníkem se žalobce
nijak nesnažil řešit a dostupných prostředků ochrany v domovské zemi vůbec nevyužil. Tvrzení
žalobce o hrozícím pronásledování byla podle městského soudu značně nevěrohodná
a nekoherentní, a to s ohledem na okolnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu (původně
tvrzené ekonomické důvody odchodu z vlasti, podání žádosti až po uložení správního vyhoštění).
Žalobce opustil Uzbekistán legálně, bez zájmu tamních orgánů a nic nenasvědčuje tomu,
že by mu ze strany těchto orgánů mohlo v případě návratu hrozit nebezpečí po několika letech
pobytu v ČR. Městský soud dále neshledal, že by žalovaný neodůvodnil neudělení humanitárního
azylu. I v tomto případě bylo napadené rozhodnutí dostatečně zdůvodněné a opřené o konkrétní
skutečnosti.
[4] Kasační stížnost podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů, které podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel nejprve argumentuje k otázce včasnosti kasační stížnosti (tuto otázku předtím
nastolil stěžovatel v návrhu na předběžné opatření, kterým se domáhal, aby Nejvyšší správní soud
uložil žalovanému povinnost vydat stěžovateli zpět průkaz žadatele o mezinárodní ochranu; tento
návrh zdejší soud zamítl usnesením ze dne 29. 7. 2021, č. j. 3 Azs 161/2021 – 47 – pozn. NSS).
Uvádí, že městský soud doručoval napadený rozsudek na adresu X, ačkoli stěžovatel již ode dne
22. 1. 2020 pobýval na adrese X. Toto místo pobytu stěžovatele bylo zapsáno i v příslušné
evidenci žadatelů o mezinárodní ochranu, kterou spravuje žalovaný. Stěžovatel se dne 19. 5. 2021
dostavil na pracoviště žalovaného v domnění, že řízení před městským soudem stále trvá, teprve
tam se dozvěděl o vydání napadeného rozsudku. Dne 27. 5. 2021 poté podal blanketní kasační
stížnost, o které je přesvědčen, že je včasná. Dodává, že bylo pochybením městského soudu,
jestliže před vydáním rozsudku (po řízení, které trvalo téměř jeden a půl roku) neověřil aktuálnost
pobytu stěžovatele. Toto ověření měl u žalovaného provést minimálně poté, co zjistil,
že napadený rozsudek nebyl stěžovateli na předchozí adresu doručen, neboť se z ní odstěhoval.
[6] K vlastním důvodům kasační stížnosti dále uvádí, že městský soud vůbec nevypořádal
jeho žalobní námitky, pouze se omezil na potvrzení úvah žalovaného. Podstata obav stěžovatele
přitom vychází z jeho nedůvěry ve fungování státních orgánů v Uzbekistánu a zneužívání
postavení policejním příslušníkem, který má prakticky neomezené možnosti, jak stěžovateli
ublížit. Azylový příběh stěžovatele nelze v žádném případě označit za účelový nebo smyšlený,
a městský soud tak nemohl označit jeho výpověď za nevěrohodnou. Stěžovatel poukázal
na vysokou míru korupce v zemi původu, přičemž v jeho případě nebylo třeba obracet
se na státní instituce, pokud původcem jeho pronásledování je vysoce postavený policejní
příslušník. Stěžovatel si je vědom judikatury, která vyžaduje, aby se žadatel o azyl nejprve alespoň
pokusil vyhledat pomoc u orgánů země původu, ale dle jeho přesvědčení mu žádný orgán
v Uzbekistánu nemůže pomoci. Dále namítá, že žalovaný neshromáždil takové podklady, aby
mohl vyhodnotit fungování uzbeckých státních orgánů a posoudit, zda jsou schopné zajistit
ochranu svých občanů. V tomto ohledu hodnocení postupu žalovaného v napadeném rozsudku
absentuje. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský soud se spokojil s pouhým odkazem
na použité zprávy o zemi původu, aniž by vzal v potaz, že v rozhodnutí žalovaného nebyly
vyhodnoceny a nebylo přihlédnuto k jejich skutečnému obsahu. Ve správním řízení nebyl zjištěn
skutkový stav věci a městský soud nejen, že toto pochybení nenapravil, ale ještě jej prohloubil.
Stěžovatel uzavírá, že ze současné lidskoprávní a bezpečností situace v Uzbekistánu vyplývá,
že mu nadále hrozí vážná újma spočívající v mučení či nelidském a ponižujícím zacházení. Cituje
k tomu z posledních aktuálních informací o této zemi.
[7] V závěru kasační stížnosti stěžovatel prezentuje názor, že kasační stížnost je přijatelná,
neboť podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Městský soud totiž nesprávně aproboval způsob,
jakým žalovaný vyhodnotil informace obsažené ve správním spise. Tím se dopustil pochybení,
které má dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvádí, že ji považuje nejen
za nedůvodnou a účelovou, ale především za opožděnou. Soud nemá podle žalovaného
povinnost zjišťovat místo pobytu stěžovatele. Je to naopak podatel, který musí podle §37 odst. 3
s. ř. s. uvést adresu, na kterou mu může soud doručovat. Bylo tedy na stěžovateli, aby změnu
adresy městskému soudu nahlásil a není zřejmé, proč tuto svou povinnost nesplnil.
[9] Žalovaný má dále za to, že kasační stížnost je nepřijatelná. Napadený rozsudek je řádně
odůvodněný a nepostrádá žádnou ze zákonných náležitostí. Městský soud rozhodl v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný trvá na závěrech uvedených
ve správním rozhodnutí a v napadeném rozsudku a v podrobnostech na ně odkazuje.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve musel, a to i v návaznosti na argumentaci účastníků
řízení, zabývat otázkou včasnosti kasační stížnosti. Včasnost kasační stížnosti představuje jednu
z podmínek řízení, přičemž pokud by byla kasační stížnost shledána opožděnou, musel
by ji zdejší soud bez dalšího usnesením odmítnout [viz §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona]. K tomu doplňuje, že má pravomoc samostatně posoudit včasnost podání
kasační stížnosti včetně rozhodující skutečnosti, od níž se odvíjí běh lhůty, tj. dne, kdy bylo
rozhodnutí městského soudu stěžovateli řádně doručeno (srovnej usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 4. 2021, č. j. 2 Afs 57/2021 – 53; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[11] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že městský soud nepostupoval
při doručování napadeného rozsudku správně. Podle nedávného rozsudku zdejšího soudu ze dne
22. 6. 2022, č. j. 10 As 163/2022 – 20, platí, že „[s]oud zpravidla doručuje písemnost fyzické osobě,
nemá-li aktivovanou datovou schránku, nejprve na adresu, která je uvedena v návrhu jako adresa pro doručení,
aniž by předem ověřoval v příslušných evidencích, zda je totožná s evidenční adresou (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Až v případě, kdy vzniknou pochybnosti o tom, zda se fy zická osoba na adrese uvedené
v návrhu zdržuje (např. zásilka se vrátí s dodatkem 'adresát nezastižen', či 'nebylo možné zanechat výzvu',
popř. 'adresát nemá na uvedené adrese domovní schránku ' ), začne soud ověřovat doručovací adresu,
a to dotazem na příslušnou evidenci, a zjistí, jakou adresu zde má fyzická osoba evidovánu
[§46b písm. a) ve spojení s §49 odst. 2 o. s. ř.]. V případě, že se tato evidenční adresa liší od adresy
uvedené v návrhu, pak soud nově doručuje na tuto nově zjištěnou evidenční adresu“
(zvýraznění bylo nyní přidáno – pozn. NSS).
[12] Nejvyšší správní soud z předloženého spisu městského soudu v této souvislosti ověřil,
že soud napadený rozsudek doručoval stěžovateli na adresu X. Tato adresa byla uvedena
v záhlaví žaloby stěžovatele ze dne 21. 6. 2019 (doručené městskému soudu dne 24. 6. 2019).
Městský soud rozsudek doručoval dne 15. 1. 2021 a z vrácené obálky na č. l. 40 spisu městského
soudu vyplývá, že se daná písemnost vrátila zpět soudu s razítkem „Adresát neznámý-nemá
schránku“. Městský soud aktuálnost adresy stěžovatele dále neověřoval a vyšel z toho, že rozsudek
mu byl doručen fikcí ve smyslu §49 odst. 4 občanského soudního řádu, a to po uplynutí
desetidenní lhůty dne 30. 1. 2021; toto datum posléze vyznačil na originál rozsudku jako den
nabytí právní moci. Dále z úředního záznamu na č. l. 42 spisu městského soudu ze dne
19. 5. 2021 vyplývá, že stěžovatel se uvedeného dne osobně k soudu dostavil a napadený
rozsudek mu byl „ze závady“ předán.
[13] Z výše popsaného postupu městského soudu s přihlédnutím k citovaným judikaturním
závěrům vyplývá, že městský soud při doručování napadeného rozsudku pochybil. S ohledem
na vrácenou obálku s rozsudkem, na níž bylo vyznačeno, že stěžovatel je na adrese X, neznámý
a nemá tam domovní schránku, měl v příslušné evidenci (zde v registru žadatelů o mezinárodní
ochranu) ověřit, jakou adresu zde má stěžovatel evidovanou. Z této evidence je přitom patrné,
že stěžovatel v ní měl nahlášenou novou adresu, konkrétně X, a to již ode dne 22. 1. 2020
(viz též výpis z registru na č. l. 26 spisu NSS). Při doručování napadeného rozsudku vyvstaly
relevantní pochybnosti o tom, zda se stěžovatel zdržuje na adrese, kterou uvedl v žalobě.
Za účelem odstranění těchto pochybností měl městský soud ověřit v registru azylantů jeho
aktuální evidovanou adresu, na kterou měl následně rozsudek doručovat. To však neučinil.
Za takové situace nemohlo být doručení napadeného rozsudku fikcí (na již neaktuální adresu
z žaloby) vůči stěžovateli účinné.
[14] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je včasná. Je třeba vyjít
z toho, že stěžovateli byl napadený rozsudek řádně doručen až dne 19. 5. 2021, kdy si jej osobně
převzal (viz odstavec [12] výše). Blanketní kasační stížnost podal stěžovatel k poštovní přepravě
dne 28. 5. 2021, byla tudíž podána v zákonné dvoutýdenní lhůtě po doručení rozhodnutí
(§106 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Dále dříve, než mohl Nejvyšší správní soud věcně posoudit námitky uplatněné v kasační
stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném
do 31. 3. 2021, které je relevantní pro projednávanou věc s ohledem na vydání napadeného
rozsudku dne 15. 1. 2021, viz přechodné ustanovení v čl. II novely s. ř. s. provedené zákonem
č. 77/2021 Sb.) totiž platilo, že jestliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[16] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech (zde ve věci mezinárodní ochrany) je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Přijatelnost kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 zakládalo zásadní pochybení krajského (zde městského) soudu při
výkladu hmotného či procesního práva, pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[17] Úvodem Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výše naznačené úvahy o nesprávnosti
postupu městského soudu při doručování napadeného rozsudku stěžovateli nemají na posouzení
otázky přijatelnosti jeho kasační stížnosti žádný vliv. Jednalo se totiž skutečně pouze
o doručování rozsudku, tedy konečného rozhodnutí ve věci, a s tím spojenou otázku včasnosti
následně podané kasační stížnosti. Ze spisu městského soudu nevyplývá, že by byl stěžovatel
v řízení jakkoli krácen na svých procesních právech (bylo mu řádně doručeno vyjádření
žalovaného k žalobě, měl možnost vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání).
[18] Sám stěžovatel spatřuje přijatelnost v zásadě ve dvou bodech – jednak na více místech
kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, což je tak závažná vada,
že by vždy představovala důvod přijatelnosti. Dále má za to, že městský soud nesprávně posoudil
způsob, jakým žalovaný vyhodnotil informace o zemi původu obsažené ve správním spise, čímž
zasáhl do jeho hmotněprávního postavení. De facto tak namítá, že v řízení před správním orgánem
nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, což městský soud chybně aproboval.
[19] Vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku však Nejvyšší správní soud neshledal. Rozsudek
městského soudu je řádně, srozumitelně a logicky odůvodněný. Městský soud v něm dostatečně
a přesvědčivě odpověděl na uplatněné žalobní námitky (viz zejména odstavce 12 až 28
napadeného rozsudku). Konkrétně k otázce informací o zemi původu městský soud nejprve
shrnul, z jakých podkladů žalovaný vycházel (odstavec 26 napadeného rozsudku), přičemž tyto
podklady dále označil za aktuální, objektivní a relevantní. Poukázal na to, že stěžovatel doplnění
podkladů pro rozhodnutí nenavrhoval, v žalobě pak citoval ze zpráv starších, než z jakých
vycházel žalovaný. Uzavřel, že žalovaný z aktuálních podkladů vycházel a v jejich světle
posuzoval tvrzení stěžovatele, který navíc nekonkretizoval, jak by nedostatky ve fungování
uzbeckých státních orgánů měly ohrozit právě jeho osobu (viz odstavec 27 napadeného
rozsudku). Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný, a to ani z toho důvodu,
že se městský soud ztotožnil se závěry žalovaného, jak naznačuje stěžovatel. Nepřezkoumatelnost
soudního rozhodnutí totiž bez dalšího nezpůsobuje, pokud správní soud se souhlasnou
poznámkou převezme argumentaci žalovaného (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Městský soud v rozsudku ozřejmil, proč považoval
závěry žalovaného za správné a naopak žalobní námitky za nedůvodné.
[20] Ohledně námitek týkajících se zjištění skutkového stavu věci žalovaným kasační soud
odkazuje na své usnesení ze dne 29. 1. 2020, č. j. 2 Azs 210/2019 – 54, v němž vyslovil,
že „[j]estliže stěžovatel brojí proti nesprávnému zjištění skutkového stavu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že 'rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá
v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne rozdílná relevance určitých dokazovaných
skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující zásady volného hodnocení důkazů.
Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním a jejich řešení právě správním soudem,
nikoli správním orgánem ' (srov. usnesení Ne jvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019,
č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky ve zjištění a především posouzení individuálního skutkového
stavu věci (otázka věrohodnosti stěžovatele a jím předložených důkazních prostředků) tedy samy o sobě nemohou
být vadou, která by byla způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud se pak při
přezkoumávání skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním
zásadám přezkumného soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně závažné
nedostatky, které by bylo (jak tvrdí stěžovatel) v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí.“
Citované závěry lze analogicky aplikovat i na nyní projednávaný případ.
[21] Rozsah (a obsah) shromažďovaných informací o zemi původu se odvíjí od sdělení
samotného žadatele (srov. např. rozsudek ze dne 3. 11. 2011, č. j. 2 Azs 28/2011 – 82). Pro řízení
o udělení mezinárodní ochrany nejsou primárním zdrojem informací zprávy o zemi původu,
nýbrž právě azylový příběh žadatele. Ten navíc v nyní řešeném případě, jak je patrné ze správního
spisu, doplnění podkladů či jiných důležitých informací pro řízení nenavrhoval, s těmito podklady
se totiž ani neseznámil (viz úřední záznam o nedostavení se k seznámení s podklady rozhodnutí
ze dne 13. 12. 2018, č. l. 41 spisu žalovaného). Nejvyšší správní soud neshledává v závěru
městského soudu (potažmo žalovaného), že stěžovatelem předestřený příběh nepůsobí
věrohodně a koherentně s ohledem na to, že o mezinárodní ochranu požádal až poté, co nezískal
jiné pobytové oprávnění v ČR a až po uložení správního vyhoštění, prima facie závažné
nedostatky.
[22] Judikatuře tohoto soudu odpovídá i posouzení otázky, zda se měl stěžovatel obrátit
s žádostí o pomoc proti jednání policejního velitele nejprve na orgány domovského státu.
Je zjevné, že stěžovatel tak vůbec neučinil a tvrdí, že v jeho případě nebylo třeba obracet
se na státní instituce. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Proti jednání policejního
velitele měl a mohl využít prostředků ochrany, které mu nabízel právní řád země původu. Protože
tak nepostupoval, nelze bez dalšího dovozovat, že by taková ochrana nebyla poskytnuta nebo
by byla neúčinná (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 2 Azs 377/2017 – 45). Z konstantní judikatury tohoto soudu rovněž vyplývá, že subjektivní
nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu
(viz usnesení ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23). Stěžovatel netvrdil, že by měl
s uzbeckými orgány v minulosti jakékoli problémy, nemá proto pravdu, že v jeho případě nemělo
smysl se na ně obracet s žádostí o pomoc.
[23] Lze proto uzavřít, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel žádnou právní otázku,
jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl
Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud
nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. Stěžovatel
nepředložil ani jiný relevantní důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §104a odst. 1
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu
s §60 odst. 1, větou první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Podle rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu totiž představuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost zjednodušený
meritorní přezkum, nelze jej proto ztotožnit s jinými případy odmítnutí kasační stížnosti,
např. pro neodstranění vad či z důvodů stanovených v §46 odst. 1 s. ř. s. (viz usnesení ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, část III. 4.; č. 4170/2021 Sb. NSS). Na danou věc proto
nedopadá pravidlo uvedené v §60 odst. 3, větě první s. ř. s., dle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[26] Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti žádnému z účastníků.
[27] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021,
č. j. 3 Azs 161/2021 – 50, ustanoven zástupcem Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát se sídlem
Přemyslovská 848/2, Praha 3. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 bodu 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“, s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) a d)
advokátního tarifu, náleží advokátovi odměna za dva úkony právní služby – za první poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepis a podání doplnění kasační stížnosti.
Za tyto právní úkony náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna v částce 3 100 Kč
za každý z nich, tj. 6 200 Kč, k čemuž je třeba přičíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovený zástupce soudu v podání ze dne
18. 7. 2022 sdělil, že není plátcem DPH, přiznaná odměna se mu proto nenavyšuje o částku, která
odpovídá sazbě této daně. Celkem tedy náleží zástupci stěžovatele odměna a náhrada hotových
výdajů ve výši 6 800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu