ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.28.2011:82
sp. zn. 2 Azs 28/2011 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: O. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Hájkem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha – Nové město, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2011, č. j. 28 Az 64/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Jakuba Hájka se u r č u je částkou 5760 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal dne 27. 9. 2006 žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 12. 10. 2007,
č. j. OAM-1090/VL-07-K02-2006, stěžovateli nebyla mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena.
Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové dne 1. 9. 2008,
rozsudkem č. j. 29 Az 75/2007 - 27, zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatele však Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2009, č. j. 2 Azs 28/2009 - 77, tento rozsudek krajského soudu
zrušil pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení a pro vady řízení, a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové pak svým rozsudkem ze dne
27. 1. 2010, č. j. 29 Az 75/2007 - 105, rozhodnutí žalovaného zrušil.
[2] Žalovaný vydal v novém řízení o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne
29. 9. 2010 rozhodnutí, č. j. OAM-1090/VL-07-K01-R2-2006, kterým stěžovatelovi mezinárodní
ochranu opět neudělil. Žalobu stěžovatele krajský soud zamítl shora označeným rozsudkem, proti
němuž stěžovatel včas podal kasační stížnost.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označuje důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), c) i d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění kasační stížnosti prostřednictvím ustanoveného advokáta pak stěžovatel rozvádí
pouze důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku rozhodující
pro výsledek řízení, zejména pokud jde o otázku azylové relevance jeho příběhu. Nesprávný
je závěr soudu, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu odmítnutí nástupnictví
tradičního vůdce. Stěžovatel se domnívá, že podklady rozhodnutí, které žalovaný opatřil, nejsou
způsobilé vytvořit objektivní obraz o tom, zda stěžovateli hrozí či nehrozí závažná újma.
Poukazuje např. na zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o úrovni
náboženské svobody v Ghaně ze dne 17. 11. 2010 (veřejně přístupné na adrese
http://www.state.gov/g/drl/rls/irf/2010/148693.htm), která se zmiňuje o nebezpečích
nábožensky motivovaného pronásledování ze strany stařešinů tradičních vesnic. Tato zpráva
uvádí případy, kdy obyvatelstvo tradičních vesnic, vedené svými představiteli, vyhání z domovů
ženy obviněné z čarodějnictví. Takové ženy jsou nuceny žít v tzv. čarodějnických táborech
a při návratu jim hrozí smrt. Toto nebezpečí podle stěžovatele zmiňují obdobné zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA i za přecházející roky; jedná se tedy o dlouhodobý problém,
který není Ghana schopna řešit.
[5] Žalovaný i krajský soud sice operovali se zprávami Ministerstva zahraničních věcí USA,
jednalo se však o zprávy obecné povahy. Stěžovatel se proto domnívá, že jím uváděné zprávě
by měla být přiznána vyšší míra relevance, neboť se zaměřuje na problematiku dodržování práva
na svobodu náboženského vyznání. Znepokojující informace obsažené v této zprávě o existenci
náboženského pronásledování v komunitách tradičních vesnic ve spojení s konstatováním
krajského soudu, že „do vnitřních sporů v kmenových otázkách státní orgány vědomě
nezasahují“, staví příběh stěžovatele do zcela jiného světla.
[6] Krajský soud měl podle stěžovatele dovodit, že v Ghaně dochází k selhání vnitrostátní
ochrany, a je tak dána „vážná újma“ ve smyslu zákona o azylu coby předpoklad udělení
mezinárodní ochrany. Současně nedošlo k posouzení situace stěžovatele z hlediska uplatnění
zásady non-refoulement, jak je garantována čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
z roku 1951 (publ. pod č. 208/1993 Sb.). Stěžovatel má totiž oprávněné obavy
před pronásledováním z náboženských důvodů a spadá tak pod definici uprchlíka podle
čl. 1 písm. A bod 2 Úmluvy.
[7] Vady řízení spatřuje stěžovatel v nedostatečném zjištění skutkového stavu, což prokazuje
stěžovatelem uváděná zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 17. 11. 2010. Tvrzení
krajského soudu a žalovaného o absenci nebezpečí pronásledování z důvodu náboženského
vyznání jsou tak popřena.
[8] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel v jeho nedostatečném
odůvodnění. K tomu však pouze s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, uvádí, že z odůvodnění rozsudku není jednoznačně zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč jeho
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
[9] Stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné
újmy následkem toho, že odmítl nástupnictví tradičního vůdce, neboť relevantní shromážděné
podklady takové nebezpečí jednoznačně vylučují. Vlastní výpovědi stěžovatele učiněné
k odůvodnění žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou pak v zásadních skutečnostech
rozporné do té míry, že stěžovatelův azylový příběh nelze považovat za věrohodný. Pokud jde
o zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 17. 10. 2010, na kterou stěžovatel poukazuje,
žalovaný uvádí, že o situaci žen obviněných z údajného čarodějnictví vypovídá i zpráva obsažená
ve správním spise – Informace MZV ze dne 13. 1. 2004, č. j. 101414/2004-LP, kterou si žalovaný
vyžádal k situaci v Ghaně. Tato zpráva v bodě 4. mj. uvádí, že „mezi nábožensky motivované
trestné činy proti ženám je možno v Ghaně řadit tradiční systém dětského otroctví, tzv. trokosi,
a násilnosti páchané na údajných čarodějnicích. Tyto praktiky však nejsou tak rozšířené, jak se
dříve uvádělo, a jsou omezeny na zaostalé venkovské oblasti“.
[11] Žalovaný má nicméně za to, že tato situace (ženy obviněné z čarodějnictví) na případ
stěžovatele nijak nedopadá, neboť stěžovatel pro odůvodnění své žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl důvody odlišné. K doložení oprávněnosti obav stěžovatele vzhledem k odmítnutí
převzetí nástupnictví po otci, místním králi, kasační stížnost žádné důkazní prostředky
nenavrhuje. Žalovaný proto odkazuje na obsah spisového materiálu ve věci, včetně zpráv
o situaci v Ghaně, shromážděné s ohledem na zcela konkrétní skutečnosti tvrzené stěžovatelem
k odůvodnění jeho žádosti. Informace vážící se přímo k případu stěžovatele (tedy nikoli pouze
informace obecné povahy) pak jím tvrzené skutečnosti a z nich plynoucí obavy jednoznačně
vyvracejí.
[12] K námitce stěžovatele, že je uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků
žalovaný uvádí, že azylový příběh stěžovatele není věrohodný pro rozpory obsažené v jeho
výpovědích, a nadto jím tvrzené obavy nepotvrzují ani shromážděné zprávy o situaci v zemi jeho
státní příslušnosti.
[13] Námitka týkající se nedostatečně zjištěného stavu věci není podle žalovaného opodstatněná.
Ve správním řízení byly shromážděny dostatečné a relevantní informace o situaci v Ghaně
s ohledem na stěžovatelem uváděné skutečnosti. S těmito informacemi měl stěžovatel možnost
se seznámit či navrhnout jejich doplnění. Kasační stížnost neobsahuje žádné skutečnosti svědčící
pro důvodnost takové námitky. Stejně tak není důvodná námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku krajského soudu.
[14] Kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné soudit, v čem stěžovatel
spatřuje její přijatelnost ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Žalovaný odkazuje na předchozí
judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně požadavku na věrohodnost výpovědi žadatele
o mezinárodní ochranu (zejména na rozsudky ze dne 22. 4. 2011, č. j. 2 Azs 4/2011 - 40, a ze dne
14. 5. 2010, č. j. 2 Azs 3/2010 - 108, a další). Konečně žalovaný upozorňuje na skutečnost,
že i kdyby měl být azylový příběh stěžovatele považován za zcela pravdivý a stěžovatel byl
skutečně střety náčelníků na severu ohrožen, nebylo využito možnosti vnitřního přesídlení bez
jakéhokoliv relevantního důvodu (za ten nelze považovat nepohodlí či obtížné hledání
pracovního místa).
[15] Ze zpráv o zemi původu plyne, že Ghana je jedním z nejdemokratičtějších států v Africe
a vnitřní přesídlení do zcela bezpečných míst, kde se neodehrává žádné náčelnické soupeření,
možné je. K problematice vnitřního přesídlení žalovaný opět odkazuje na judikaturu zdejšího
soudu (rozsudky ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 Azs 102/2007-78, a ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS).
[16] Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, navrhuje proto její odmítnutí pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí
pro nedůvodnost.
IV. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[17] Nejvyšší správní soud se zabývá již druhou kasační stížností stěžovatele v téže věci.
Přestože od prvního rozsudku zdejšího soudu k této věci (ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 2 Azs 28/2009 - 77, www.nssoud.cz), v němž byla kasační stížnost stěžovatele shledána
přijatelnou, uplynuly více než dva roky, stěžovatelem vylíčené důvody pro udělení mezinárodní
ochrany (obava ze zabití radou starších z důvodu jeho nesouhlasu, pramenícího z odlišného
náboženského vyznání, nastoupit na místo zemřelého krále vesnice a praktikovat tradiční
kmenové zvyklosti) dosud nebyly zcela řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; kasační
stížnost je tedy přijatelná i nyní. K institutu přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. lze pro stručnost
odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] napadeného rozsudku krajského soudu, kterou však stěžovatel namítá pouze
v obecné rovině, když tento rozsudek bez další konkretizace považuje za nedostatečně
odůvodněný. Obecně lze uvést, že touto vadou trpí takový rozsudek, z jehož odůvodnění není
jednoznačně zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li
o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz již stěžovatelem zmiňovaný rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, www.nssoud.cz). Za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů je např. možné považovat i takové rozhodnutí soudu, které opomíjí
přezkoumat některou z uplatněných žalobních námitek (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz).
[20] Stěžovatel neuvádí, v jakém ohledu se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho
žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud se srozumitelně
a dostatečným způsobem vypořádal s důvody, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Napadený
rozsudek tedy není stižen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[21] Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku zmatečnosti řízení před
soudem, obecně spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce [§104 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]; ani tuto námitku přitom
stěžovatel neupřesnil.
[22] Stěžejní námitkou stěžovatele je nedostatečné zjištění skutkového stavu a z toho plynoucí
i nesprávné posouzení právní otázky, že stěžovatelův příběh není azylově relevantní,
resp. že mu nehrozí nebezpečí vážné újmy z důvodu odmítnutí nástupnictví tradičního vůdce.
Nedostatečné zjištění skutkového stavu bylo jedním z důvodů, pro které Nejvyšší správní soud
vyhověl první kasační stížnosti stěžovatele; shledal totiž nedostatečnost relevantních informací,
které by vypovídaly o tom, jakým způsobem se v Ghaně tradiční kmeny staví ke svým
příslušníkům, kteří se z důvodu změny náboženského vyznání od tradic a rituálů odchýlili a jejich
vykonávání odmítají, zvláště jedná-li se o potomka vysoce postaveného příslušníka skupiny
(tradiční vládce vesnice). Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný v novém řízení doplnil
dosud získané podkladové materiály o následující podklady: 1. Informace Freedom House 2009
s názvem „Svoboda ve světě – Ghana (2009) ze dne 12. 10. 2009, 2. Informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 3. 9. 2010, řešící mj. nástupnictví po zemřelém tradičním vládci
(k případu stěžovatele) a možnost ochrany ze strany státních orgánů v případě soukromých sporů
v kmenových otázkách a v obecných případech, 3. Informace ČTK o Ghaně ke dni 15. 9. 2010.
[23] Z hlediska doplnění skutkových zjištění jsou relevantní zejména Informace ministerstva
zahraničních věcí ze dne 3. 9. 2010, získané prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu.
Tyto informace byly získány přímo ve vztahu k situaci stěžovatele. Pro účely odůvodnění lze
poukázat alespoň na některé závěry zde uvedené: Existence malého království ve vesnici A.
v pohoří Akwapin v Eastern region byla potvrzena, není však známo, že by osoba odmítající
nástupnictví po zemřelém králi byla ohrožena na životě. „Situace je řešena liberálním přístupem k řešení
situace, a když potomek zemřelého krále odmítne (z jakýchkoli důvodů) nastoupit na „trůn“, je tato tradiční
ghanská pozice nabídnuta mladšímu sourozenci nebo jinému členu klanu, protože se jedná o tutéž rodinu.“
Na území Ghany je možné se stěhovat bez nutnosti žádat kohokoli o souhlas, přičemž požadavek
na utajování pobytu např. pro členy rodiny, klanu, stařešiny apod. bývá respektován. Ze strany
státních orgánů nejsou řešeny problémy v rámci jednotlivých vesnic či v systému tradičních
vládců, v případě soukromých sporů v kmenových otázkách není poskytována ochrana.
S obavami o život je však možné obrátit se na místní policii. „Ze žádných zdrojů není znám jediný
případ, že by stařešinové nějaké vesnice hrozili smrtí případnému nástupci na místní královský trůn“. Stěžovatel
byl s doplněnými podklady seznámen a nenavrhoval jejich doplnění.
[24] V rozsudku o první kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud a priori neodmítal
tvrzení stěžovatele, že by v jeho situaci nemohla být naplněna podmínka ustanovení §12 písm. b)
zákona o azylu; dle jeho sdělení se konkrétně nabízelo naplnění podmínky odůvodněného strachu
z pronásledování (v podobě ohrožení života) z důvodu náboženství (a s tím spjaté neochoty
zaujmout místo krále vesnice po svém zemřelém otci, kde jsou praktikovány tradiční náboženské
rituály, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje). K závěru o tom, zda skutečně tato podmínka
je v případě stěžovatele naplněna či nikoli, však v té době nebylo získáno dostatek relevantních
podkladů. Nejvyšší správní soud konstatuje, že podklady dodatečně shromážděné žalovaným
již nabízejí dostatečný obraz o tom, zda příběh stěžovatele odůvodňuje vydání rozhodnutí
o udělení mezinárodní ochrany.
[25] Ze strany stěžovatele měli žalovaný i krajský soud pro posouzení věci pouze jeho
výpovědi, jak byly zaznamenány v protokolech z pohovorů; což samozřejmě nelze stěžovateli
přičítat k tíži (v tomto typu řízení se jedná o poměrně běžnou situaci). Po zrušení prvního
rozhodnutí v této věci vedl žalovaný se stěžovatelem dne 8. 7. 2010 doplňující pohovor k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany (č. l. 167 – 176 správního spisu). V tomto pohovoru byl
mj. konfrontován s některými nesrovnalostmi ve svých výpovědích. Zatímco v doplňujícím
pohovoru ze dne 3. 7. 2007 (viz protokol na č. l. 32 – 37 správního spisu) stěžovatel uvedl,
že s tradičními vůdci, kteří mu údajně vyhrožovali smrtí, se nesetkal, v posledním pohovoru
uvedl, že ho stařešinové navštívili několikrát. Nesrovnalosti se vyskytly též při uvádění údaje,
od kdy byl otec stěžovatele králem; v pohovoru z roku 2007 stěžovatel uvedl, že jeho otec byl
králem od roku 2004, v posledním pohovoru již uváděl, že tuto funkci vykonával od narození
stěžovatele. Tyto nesrovnalosti stěžovatel odůvodnil dlouhým časovým odstupem
od jednotlivých pohovorů a tím, že se každý člověk může splést, udělat chybu.
[26] S výjimkou důkazu zprávou Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických
o úrovni náboženské svobody v Ghaně ze dne 17. 11. 2010, který stěžovatel navrhl až v řízení
o kasační stížnosti (k tomu viz níže), je tedy prakticky jediným důkazním prostředkem ze strany
stěžovatele jeho výpověď. Ta je podstatným faktorem k posouzení celkové věrohodnosti
stěžovatele jakožto žadatele o mezinárodní ochranu a k posouzení pravděpodobnosti, zda
k tvrzeným událostem skutečně došlo. Jak uvedl Nejvyšší správní soud k problematice
věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl, „(…) není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby
prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního
orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují“. Pokud se žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci
mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti
označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba
z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, www.nssoud.cz). Výše uvedené nesrovnalosti ve stěžovatelových
výpovědích sice nelze považovat za zcela marginální, nicméně pokud by stěžovatelem uváděné
skutečnosti odpovídaly zjištěním o jeho zemi původů, bylo by zřejmé možné od nich odhlédnout
a nepřikládat jim takový důraz, jinak řečeno, nebyly by důvodem hodnocení stěžovatelových
výpovědí jako nevěrohodných. Tak tomu však v daném případě není.
[27] V řízení o udělení mezinárodní ochrany je důkazní břemeno rozděleno mezi žadatele
a správní orgán (žalovaného). Ten by si měl na základě tvrzení žadatele obstarat dostatečné
množství důkazů k podpoře či vyvrácení tvrzení stěžovatele (podrobně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, 5 Azs 66/2008 - 70). Z podkladů dodatečně obstaraných
žalovaným (zejména Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 9. 2010) i z doplňujícího
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8. 7. 2010, je zřejmé, že žalovaný vedl
zjišťování skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti
o stěžovatelových důvodech odchodu ze země, resp. aby byly potvrzeny či vyvráceny jeho obavy
z pronásledování či hrozby vážné újmy. Lze konstatovat, že žalovaný si ke konkrétnímu případu
stěžovatele zjistil dostatek reálií o zemi původu stěžovatele (k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, www.nssoud.cz), a to jak
obecných, tak zvláštních, vážících se přímo k situaci stěžovatele. Na podkladě těchto zjištění
se pak skutečnosti tvrzené stěžovatelem jeví jako velmi nepravděpodobné.
[28] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63,
www.nssoud.cz, „je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď
zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň s takovou
mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“ (viz též
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89,
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se přiklání k závěru žalovaného i krajského soudu,
že v kontextu zjištěných údajů o zemi původu stěžovatele, a zejména těch, které se váží
k jím popisované situaci, v jeho případě nebyly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí
o udělení azylu. Obecné i zvláštní informace o zemi původu a o případu stěžovatele zjištěné
žalovaným totiž s pravděpodobností, která nevyvolává zásadní pochybnosti, nasvědčují tomu,
že tento závěr je správný.
[29] S odkazem na dosavadní judikaturu zdejšího soudu (rozsudek ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, www.nssoud.cz) lze konstatovat, že případ stěžovatele neprošel testem
„přiměřené pravděpodobnosti“, který je akceptován pro zkoumání „odůvodněnosti strachu
z pronásledování“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. „Přiměřená pravděpodobnost
nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá -li tento
důsledek v případech obdobných případu žadatele nik oli ojedinělý. Neznamená to,
že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek na stane, musí být nutně vyšší
než pravděpodobnost, že nenastane (…), nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku
v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu
takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem
toliko výjimečným (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, www.nssoud.cz). Naplnění této podmínky je předpokladem k tomu, aby
byl stěžovatel „uprchlíkem“ ve smyslu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků; toto
postavení tedy nemůže být stěžovateli přiznáno.
[30] V kasační stížnosti je rovněž namítána nesprávnost závěru krajského soudu, že stěžovateli
nehrozí nebezpečí vážné újmy; stěžovatel se tedy domnívá, že v jeho případě jsou dány důvody
udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Hrozbu nebezpečí vážné újmy podle
jeho názoru dokládá zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o úrovni
náboženské svobody v Ghaně ze dne 17. 11. 2010, která se zmiňuje o nebezpečích nábožensky
motivovaného pronásledování žen obviněných z čarodějnictví ze strany stařešinů tradičních
vesnic. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento důkaz předložil až v řízení o kasační stížnosti, bylo
nutné se zabývat otázkou jeho přípustnosti.
[31] Datum vydání odkazované zprávy Ministerstva zahraničních věci nasvědčuje tomu,
že tuto zprávu nemohl stěžovatel uplatnit ve správním řízení ani v řízení o žalobě; nemohl jí tedy
při svém rozhodování reflektovat ani žalovaný, ani krajský soud. Nejvyšší správní soud proto
zvažoval, zda tento důkaz v řízení o kasační stížnosti provést, neboť při přezkumu rozhodnutí
správního orgánu v zásadě platí vázanost skutkovým a právním stavem, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Jak bylo nicméně judikováno již dříve (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 – 129, www.nssoud.cz) tuto zásadu
prolamují normy s aplikační předností, typicky např. čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.) stanovící imperativ nevydání žadatele do země
původu, v níž mu reálně hrozí vážná újma v podobě ohrožení života či vystavení mučení nebo
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (zásada „non-refoulement“, k tomu viz např.
rozsudek ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76, www.nssoud.cz).
[32] Stěžovatelem navrhovaný důkaz má prokázat nebezpečí nábožensky motivovaného
pronásledování, konkrétně pronásledování žen obviněných z čarodějnictví ze strany kmenových
vůdců. Prokázání těchto skutečností nicméně není pro nyní posuzovaný příkaz relevantní, neboť
by nijak nepřispělo k prokázání důvodnosti obav stěžovatele, že mu v případě návratu do země
původu hrozí vážná újma ze strany stařešinů, když odmítl nastoupit na „královský trůn“ po svém
zemřelém otci. Nejvyšší správní soud shledal, že provedení tohoto důkazu by pro rozhodnutí
v této věci nemělo potřebnou vypovídací hodnotu a bylo by fakticky nadbytečné. Ostatně
jak uvedl žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, o situaci žen obviněných z údajného
čarodějnictví vypovídá i zpráva obsažená ve správním spise – Informace MZV ze dne
13. 1. 2004, č. j. 101414/2004-LP, kterou si žalovaný vyžádal k situaci v Ghaně. Jedná se tedy
o informaci, která byla v době rozhodování žalovanému známa. Tuto informaci lze tak řadit mezi
obecné informace o zemi původu stěžovatele, která sice na jednu stranu poukazuje
na přetrvávající praktiky tradičních kmenů, nedotýká se však situace stěžovatele, který do skupiny
osob ohrožených těmito praktikami nespadá, ani to netvrdí.
[33] Nejvyšší správní soud připomíná, že standardem důkazního břemene pro zkoumání
„důvodnosti obav, že cizinec utrpí závažnou újmu“ ve smyslu §14a zákona o azylu, tedy
pro účely udělení doplňkové ochrany, je aplikován test „reálného nebezpečí“, který je přísnější
než výše zmiňovaný test „přiměřené pravděpodobnosti“. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, www.nssoud.cz), „reálným nebezpečím“
(srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“)
nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku,
takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i jeho. V případě stěžovatele zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by stěžovateli
po návratu do země původu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy. Přestože bylo potvrzeno,
že státní orgány se nevměšují do záležitostí jednotlivých kmenů, výhrůžky smrtí či realizace
neblahých následků ze strany stařešinů některé z vesnic vůči případnému nástupci na místní trůn
nebyly zjištěny ani v jediném případě. Ostatně ani stěžovatel nebyl schopen konkrétně na některý
z takových případů poukázat. Jím uváděné obavy se tedy zcela míjí se získanými zjištěními.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti, jež jsou vymezeny
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) či d). Obavy z možného zásahu do hmotněprávního
postavení stěžovatele, které byly důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, se nepotvrdily. Nejvyšší
správní soud dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud a žalovaný, totiž že podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 a 14a odst. 1 zákona o azylu, jejichž naplnění
bylo přezkoumáváno, nejsou v případě stěžovatele dány.
[35] Na základě uvedené argumentace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[36] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně mu nevznikly náklady řízení
nad rámec jeho činnosti.
[37] Stěžovateli byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby (první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy obhajoby, doplnění kasační stížnosti) ve výši 2 x 2100 Kč, a náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy
4800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se tato
částka o 960 Kč na celkových 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu