ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.339.2021:32
sp. zn. 3 Azs 339/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Y. M., zastoupený
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021,
č. j. 13 Az 37/2020 – 23,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 13 Az 37/2020 – 23,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2020, č. j. OAM-321/ZA-ZA11-ZA05-2020,
se z r uš uj e a věc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 21. 9. 2021,
č. j. 13 Az 37/2020 – 23, byla zamítnuta žalobcova žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 7. 2020, č. j. OAM-321/ZA-ZA11-ZA05-2020. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.
[2] Při posuzování žaloby vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce
podal dne 17. 6. 2020 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. V žádosti
a v následném pohovoru uvedl, že nemá politické přesvědčení a nebyl členem politické strany ani
organizace. Z Ukrajiny naposledy vycestoval dne 6. 3. 2020 na základě českého víza za účelem
zaměstnání. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl obavu z povolání k účasti
na protiteroristické operaci na východě Ukrajiny. Žalobce byl v zóně této operace již třikrát
(v letech 2016 až 2018) jako velitel oddělení ZU-23-2, konkrétně se jednalo o polní pěchotu, která
obsluhovala protiletecké zbraně. Začátkem roku 2020 byl opět povolán vojenskou správou, měl
jít nejprve na cvičiště a poté znovu do míst, kde probíhá konflikt. Žalobce však nemá důvod
se tam vracet, obává se zabití, proto si výcvik odložil a vycestoval z vlasti. Vojenská správa
mu následně telefonicky oznámila, že po návratu se k ní má dostavit. V případě návratu
na Ukrajinu se žalobce obává pokuty či uvěznění za vyhýbaní se vojenské službě.
[3] Městský soud předně konstatoval, že obavy žalobce z ohrožení jeho života při narukování
do armády a nasazení v bojích na východě Ukrajiny nejsou azylově relevantní. Branná povinnost
představuje legitimní povinnost občana vůči domovskému státu, službu v armádě při mobilizaci
tedy nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu.
Městský soud též odkázal na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, podle níž není odmítání
vojenské služby samo o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Dále s odkazem
na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu podotkl, že na Ukrajině neprobíhá
tzv. totální konflikt, který by každého civilistu vystavoval nebezpečí vážné újmy. Městský soud
si byl vědom složité bezpečnostní situace na Ukrajině, avšak nepřehlédl, že vnitřní konflikt se zde
odehrává pouze ve východních částech země, přičemž žalobce pochází z I. ve střední části
Ukrajiny. Nelze tak u něj ani vyloučit možnost vnitřního přesídlení. Městský soud uzavřel,
že žalobci se nepodařilo prokázat, že by právě on mohl při návratu do vlasti utrpět vážnou újmu,
nedošlo tedy k vyvrácení domněnky, že Ukrajina je bezpečnou zemí původu. Z toho důvodu
nemohla být jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného úspěšná.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Výslovně neuvádí žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel nejprve opakuje důvody, které ho vedly k podání žádosti o mezinárodní
ochranu. Dále obecně uvádí, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť skutkové závěry
městského soudu odporují správnímu spisu. Je rovněž nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
neboť městský soud v něm přesvědčivě nevyvrátil stěžovatelovy argumenty. Městský soud
částečně ignoroval důvody podané žádosti o azyl, zčásti je nemístně zlehčoval. Návratu
na Ukrajinu se stěžovatel obává proto, že by musel jít válčit, což s ohledem na strach o život
nechce. Ozbrojený vnitrostátní konflikt podle něj nepolevuje na intenzitě, naopak v posledních
měsících zesílil. To dokládají i střety s Ruskou federací, například konfrontace v Azovském moři
(v době podání kasační stížnosti dne 1. 11. 2021 však ještě nedošlo k vojenské intervenci Ruské
federace na území Ukrajiny – pozn. NSS), jejímž důsledkem je zvýšené napětí mezi oběma státy.
Pokud by městský soud řádně vyhodnotil všechna fakta, musel by nutně dospět k závěru,
že v případě stěžovatele jsou dány přinejmenším důvody pro udělení doplňkové ochrany.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její odmítnutí pro nepřijatelnost,
případně zamítnutí pro nedůvodnost. Napadený rozsudek považuje za správný. Hlavním
důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byly obavy stěžovatele z bezpečnostní situace
na Ukrajině a z nástupu do armády. Tím se však městský soud zabýval, přičemž neshledal,
že by se jednalo o azylově relevantní důvody.
[7] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první
s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Ve věcech, v nichž před krajským (zde městským) soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele,
a je tak přijatelná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 4. 2021) totiž platí,
že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[9] V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS (všechna
zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud
definoval čtyři typové případy, v nichž jde o přijatelnou kasační stížnost. Jak však uvedl kasační
soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 – 49, výklad provedený ve zmiňovaném
usnesení ve věci sp. zn. 1 Azs 13/2006 není plně využitelný, zvažuje-li soud, zda je třeba
výjimečně prolomit pravidla stanovená v §75 odst. 1 s. ř. s. a §109 odst. 5 téhož předpisu
a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti ke skutečnostem, které nastaly až po vydání
rozhodnutí krajského (městského) soudu. A to za účelem, aby bylo zajištěno dodržení norem
požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech mezinárodní ochrany
budou zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
a zásada non-refoulement (zásada nenavracení). V těchto případech je třeba se věcně vypořádat
s otázkou, zda je prolomení namístě, a to buď v rámci hodnocení přijatelnosti (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 – 30, nebo právě výše citovaný
rozsudek č. j. 6 Azs 306/2021 – 49), nebo shledat přijatelnost kasační stížnosti a uvedené otázce
se věnovat v rámci meritorního přezkumu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 – 46). Také při aplikaci §104a s. ř. s. je totiž třeba
postupovat tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3
Úmluvy a ze zásady non-refoulement.
[10] Nejvyšší správní soud – s odkazem na svou relevantní judikaturu uvedenou níže – v nyní
posuzované věci shledal, že je nezbytné i bez výslovné námitky stěžovatele
(srovnej např. rozsudek ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 – 33) přihlédnout
ke skutečnostem, k nimž došlo až po rozhodnutí městského soudu, a že ve světle těchto
skutečností je kasační stížnost přijatelná a důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 – 31,
konstatoval, že dle všeobecně známých informací o změně bezpečnostní situace na Ukrajině
je zřejmé, že v zemi dochází k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, a celé území Ukrajiny proto nadále nesplňuje jedno
z kritérií bezpečnosti [dle přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(tzv. procedurální směrnice) a dle §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu]. V nyní projednávané věci
pochází informace o zemi původu založené ve spise z roku 2019 a 2020. Tyto informace, stejně
jako rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek, byly vydány před počátkem vojenského
konfliktu, který zasáhl celé ukrajinské území. Nemohou proto dokládat, zda Ukrajina tato kritéria
splňuje. Z tohoto důvodu nemůže obstát teze, že Ukrajina je bezpečnou zemí původu
(k tomu obdobně a v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, č 4335/2022 Sb. NSS).
[12] Závěry odkazované judikatury platí i v nyní projednávané věci. Není tedy nadále možné,
aby žalovaný ve vztahu ke stěžovatelově žádosti postupoval podle §16 odst. 2 zákona o azylu,
neboť Ukrajinu již nelze považovat za bezpečnou zemi původu. Povinností žalovaného bude,
aby se stěžovatelovou žádostí o mezinárodní ochranu dále zabýval. Nejvyšší správní soud ovšem
nepředjímá, jak žalovaný žádost posoudí.
[13] Současně je třeba zdůraznit, že žalovaný ani městský soud nijak nepochybili. Vzhledem
k závažnosti situace na Ukrajině je nicméně potřeba prolomit základní pravidla stanovená
v §75 odst. 1 s. ř. s. a v 109 odst. 5 téhož zákona, a to ve prospěch principu non-refoulement,
který požívá vyšší právní síly. Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného nemohou
s ohledem na výše uvedené obstát.
[14] Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na důvody vedoucí ke zrušení napadeného rozsudku
i jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného bylo nadbytečné se dále zabývat vlastní kasační
argumentací.
[15] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil
(viz výrok I. tohoto rozsudku).
[16] Jelikož vytýkané vady mají původ již v žalobou napadeném rozhodnutí, zrušil Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.
i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (viz výrok II. tohoto rozsudku).
[17] V dalším řízení žalovaný opětovně posoudí žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany ve světle nových skutečností (zejména aktuálních zpráv o bezpečnostní situaci
na Ukrajině), a to i z hlediska naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany.
[18] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož předpisu). Z tohoto hlediska byl úspěšný stěžovatel, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení vůči žalovanému. Kasační soud nicméně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů
řízení stěžovateli podle §60 odst. 7 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Zvážil přitom, že stěžovatel
je v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný toliko z důvodu změny bezpečnostní situace
na Ukrajině, kterou nemohli předvídat žalovaný ani městský soud. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává; viz výrok III. tohoto
rozsudku. Stejným způsobem postupoval zdejší soud již ve skutkově a právně podobných
případech (viz např. rozsudky ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Azs 357/2021 – 23, či ze dne 28. 7. 2022,
č. j. 3 Azs 287/2021 – 54).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu