ECLI:CZ:NSS:2022:4.ADS.440.2021:105
sp. zn. 4 Ads 440/2021 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. A. P., Ph. D., zast. JUDr.
Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Kárná komise II. stupně, se sídlem Jindřišská 34, Praha 1, proti
rozhodnutí kárné komise žalovaného II. stupně ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV-139449-10/OSK-
2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11.
2021, č. j. 10 Ad 10/2020 – 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí kárné komise I. stupně
zřízené v Ministerstvu vnitra ze dne 19. 9. 2019, č. j. MV-134886-124/SST-2018, tak, že:
Výrok I. zní tak, že žalobce je vinen, že jako státní zaměstnanec vykonávající službu
na služebním místě v Ministerstvu vnitra, ID 30312281, ministerský rada v oddělení pobytového
správního řízení Střední Čechy, odboru azylové a migrační politiky, v červenci 2018 označil státní
zaměstnankyni Mgr. I. Š. v její nepřítomnosti před kolegyní Ing. P. N. výrazem ?píča Š.?, dne 17.
10. 2018 verbálně vulgárně napadl státní zaměstnankyni Bc. J. M. ve společné kanceláři výrazem
?kunda?, a při jednání s Bc. J. S. a Mgr. J. L. dne 18. 10. 2018 označil kolegy na pracovišti výrazem
?zmrdi?, tedy zaviněně (ve formě nepřímého úmyslu) porušil služební kázeň ve smyslu §87
zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, neboť řádně neplnil a porušil povinnosti vyplývající mu z
§77 odst. 1 písm. n) a t) tohoto zákona ve spojení s čl. 5 odst. 2 a 3 a čl. 6 odst. 1 a 2 služebního
předpisu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 13/2015 ze dne 14. 12. 2015, kterým
se stanoví pravidla etiky státních zaměstnanců. Tím spáchal kárné provinění státního
zaměstnance podle §88 odst. 1 zákona o státní službě.
Výrok II. zní tak, že žalobce je dále vinen tím, že se na pracovišti na adrese
Kodaňská 1441, Praha 10 v dále uvedených dnech opakovaně zdržoval v nočních hodinách
a v uvedených dnech o víkendech, přičemž tato přítomnost na pracovišti v nočních hodinách
či o víkendech nebyla ze strany představených nařízena ani povolena a ze strany státního
zaměstnance jeho představeným ani oznámena, tedy zaviněně (ve formě nepřímého úmyslu)
porušil služební kázeň ve smyslu §87 zákona o státní službě, neboť porušil povinnost vyplývající
mu z §77 odst. 1 pís m. c) zákona o státní službě a tím spáchal kárné provinění státního
zaměstnance podle §88 odst. 1 zákona o státní službě.
[2] Ve zbytku žalovaný potvrdil rozhodnutí kárné komise I. stupně, která výrokem III,
rozhodla, že žalobce je vinen tím, že dne 9. 7. 2019 nenastoupil do služby na služební místo
ID 30310211 a v době od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019 nebyl přítomen na pracovišti oddělení pobytu
cizinců Praha v odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, přičemž v tomto období
nevykonával službu, a tedy neplnil služební úkoly, které se k danému služebnímu místu vztahují,
aniž by služební orgán či představeného vyrozuměl o vzniku závažné překážky, která
by mu v tom bránila a tuto doložil, tedy zaviněně (ve formě nepřímého úmyslu) porušil služební
kázeň ve smyslu §87 zákona o státní službě, neboť porušil povinnost vyplývající mu z §77
odst. 1 písm. c), d), f), a o) zákona o státní službě, dále §99 odst. 1 zákona o státní službě
a rovněž §81 odst. 3 zákoníku práce a čl. 8 odst. 1 písm. d) nařízení Ministerstva vnitra
č. 48/2012, kterým se vydává pracovní řád. Tím spáchal kárné provinění státního zaměstnance
podle §88 odst. 1 zákona o státní službě. Výrokem IV. kárná komise I. stupně za kárná provinění
vymezená ve výrocích I., II. a III. podle §89 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 a odst. 4 zákona o státní
službě žalobci uložila kárné opatření propuštění ze služebního poměru, a to dnem nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí. Výrokem V. a VI. kárná komise I. stupně zastavila řízení o kárném
provinění pro dva další skutky žalobce.
[3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, v níž uvedl, že z rozhodnutí
správních orgánů není zcela jasné, z jakého důvodu mu byl ukončen služební poměr.
Lze usuzovat, že z důvodu nepřítomnosti na pracovišti ve dnech od 9. 7. 2019 do 19. 12. 2019,
kterou však žalobce řádně, opakovaně a s předstihem vedoucím pracovníkům oznámil
a zdůvodnil. Žalovaný ve svých rozhodnutích neakceptuje námitky žalobce, že se jedná
o překážku na straně zaměstnavatele, že nevytvořil příznivé pracovní prostředí a žalobce
má obavy o svůj život a zdraví ve smyslu §106 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Ohledně odůvodněného nedostavení se stěžovatele k pracovnímu lékaři nebylo vydáno řádné
rozhodnutí, ale pouze vyrozumění. O údajné neomluvené absenci není dodnes řádně rozhodnuto
a přitom již byl na tomto základě ukončen jeho služební poměr. Žalobce namítl porušení nařízení
vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání
protiprávního jednání ve služebním úřadu. Upozornil, že mu žalovaný ani v průběhu služebního
poměru v období od 9. 7. 2019 do 19. 12. 2019 nezasílal plat, a to bez řádného rozhodnutí
služebního orgánu. Rozhodnutí žalovaného je podle žalobce ovlivněno snahou o jeho finanční,
profesní a zdravotní likvidaci jakožto svědka protiprávního jednání v rámci organizace
žalovaného. Doposud nebylo služebním orgánem žalovaného řádně rozhodnuto ohledně nároků
stěžovatele ve výši cca 280.000 Kč v souvislosti s vysláním žalobce jako národního experta v roce
2016, přičemž Obvodní soud pro Prahu 7 tuto věc vrátil žalovanému k řádnému rozhodnutí.
[4] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval,
že zahájení kárného řízení o všech skutcích bylo oprávněné, neboť mělo dostatečnou oporu
podkladech. Z ničeho nevyplývá, že by tyto podklady byly shromážděny tendenčně, šikanózně
či s úmyslem žalobce poškodit, či že by vůči žalobci bylo postupováno v rozporu s §1
nařízení vlády č. 145/2015 Sb. Podklady rovněž dostatečně dokládají, že se všechny skutky staly
a že je spáchal žalobce. Otázka, zda byl žalobce v roce 2016 nesprávně odměněn za vyslání
do Itálie, nesouvisí s předmětem kárného řízení a se skutky, které byly žalobci kladeny na vinu.
Pokud kárná komise nevyčkala na vyřešení této sporné otázky mezi žalobcem a služebním
orgánem, nepředstavuje to vadu kárného řízení.
[5] Stěžejní skutečnost, že nenastoupil na nové služební místo, žalobce nepopírá, nicméně
namítl, že k tomu v kárném řízení nabídl obhajobu v podobě důvodů, pro které nemohl
vykonávat práci na novém služebním místě. Městský soud neshledal, že by obecné stanovení
místa služby „v Praze“ mělo zásadně bránit žalobci v nástupu na služební místo po převedení.
Městský soud neshledal, že by podmínky na novém služebním zařazení bezprostředně
a závažným způsobem ohrožovaly život nebo zdraví žalobce. Nevhodnost místa pro žalobce
ze zdravotních důvodů a vzhledem k jeho dosavadním pracovním zkušenostem žalobce
v kárném řízení neuplatnil vůbec. V rámci soudního řízení pak žalobce tyto skutečnosti uplatnil
opožděně, a městský soud k nim proto nemohl přihlížet.
[6] Ve vztahu k vulgaritám, jimiž žalobce označoval kolegyně a kolegy, městský soud shledal,
že důkazní prostředky prokazují, že jednotlivé dílčí skutky se staly tak, jak jsou kladeny výrokem
I. napadeného rozhodnutí žalobci za vinu. V hodnocení tohoto jednání žalobce se městský soud
ztotožnil s kárnými komisemi obou stupňů. Setrvávání žalobce na pracovišti o víkendech
a v nočních hodinách městský soud vyhodnotil jako jednání v rozporu s §102 zákona o státní
službě.
[7] Městský soud uzavřel, že prokázané vulgarity žalobce na pracovišti a bezdůvodné
setrvávání žalobce na pracovišti mimo pracovní dobu není jednáním v rozporu se služební kázní,
které by dosahovalo intenzity pro propuštění ze služebního poměru. Pokud však žalobce
ani 3 pracovní týdny po převedení na nové služební místo nenastoupil, ač k tomu byl vyzván
služebním orgánem, jen stěží lze jeho jednání hodnotit jinak, než jako jednání způsobující zvlášť
závažný následek – absolutní neplnění služebních povinností. Propuštění ze služebního
poměru tak bylo adekvátní sankcí za nejzávažnější kárné provinění žalobce, tím spíše
když byl sankcionován za další 2 skutky kárného provinění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Označil za nesrozumitelný bod 117 napadeného rozsudku, neboť není jasné, jaké
období, v němž služební orgán žalobci nevyplatil plat, městský soud mínil. Zda se jednalo
o období od 9. 12. 2019 do 23. 12. 2019 nebo o období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019. Městský
soud se nevypořádal s tím, že stěžovatel byl potrestán dvakrát za tentýž skutek – za údajně
neomluvenou absenci mu nebyl v období od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019 vůbec zasílán plat a zároveň
mu byl následně ukončen i služební poměr. Tím došlo k porušení zásady ne bis in idem a překážky
věci rozhodnuté. Městský soud se nezabýval otázkou prokázání údajně neomluvené absence
od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019.
[9] V další námitce stěžovatel brojil proti závěru městského soudu, že v kárném řízení ani
v žalobě nenamítal nevhodnost nového služebního místa. Tím, že městský soud neprovedl
důkazy, upřel stěžovateli právo na spravedlivý proces. Městský soud chybně poukázal
na ustanovení §113 zákona o státní službě. Nikde se v zákoně o státní službě nehovoří
o povinnosti osoby ve služebním poměru se lékařské prohlídce podrobit. Městský soud
nepřihlédl k okolnostem, které předcházely vyslání na mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku
a jednoznačně poukazují na snahy o nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele žalovaným.
Nezabýval se ani důvodem nedostavení se stěžovatele na mimořádnou pracovně lékařskou
prohlídku k lékaři Lidmilovi v prosinci 2018 a neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy.
[10] Městský soud nepochopitelně s poukazem na sdělení žalované doručené stěžovateli
dne 29. 7. 2019, aby nastoupil na pracoviště Cigánkova 1861/2, Praha 4 – Chodov, neshledal,
že by obecné uvedení místa služby „v Praze“ mělo zásadně bránit stěžovateli v nástupu
na služební místo po převedení. Pokud totiž žalobci nebylo sděleno místo práce,
resp. tato informace mu byla doručena až dne 29. 7. 2019, pak se stěží mohl dostavit
na pracoviště. Stěžovatel ani neměl k dispozici průkazku zaměstnance Ministerstva vnitra, která
umožňuje vstup do budov žalované a je nastavena na konkrétní budovy a vchody. Městský soud
se nevypořádal s tím, že případná údajně neomluvená absence se tedy měla vztahovat na období
od 30. 7. 2019 do 1. 8. 2019. Údajně neomluvená absence tedy měla být řešena za uvedené
období v rozsahu pouhých tří dnů a nikoli za období od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019. Popis
pracovního místa neodpovídá agendě pracoviště „Chodov“, ale pracoviště „Letná“.
[11] Služební orgán svým postupem obešel zákon, neboť jak vyplývá z dokumentů
obsažených ve spise o převodu na nové služební místo, původní služební místo ID 30312281
již bylo obsazeno. Městský soud se nezabýval skutečností, že prošetřovatel žalovaného pan K.
získával na stěžovatele protiprávně informace výslechy po celém pracovišti jako podklady
pro kárné řízení a protiprávně suploval činnost orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel dále
poukázal na e-mailovou korespondenci mezi ním a A. K. v souvislosti s vysláním stěžovatele
jako národního experta do Itálie. Upozornil, že docházelo k sabotáži programu migračních kvót
ze strany žalovaného a nabádání osob ve služebním poměru ke zjevné špionáži. Městský soud ani
kárné komise se nevypořádaly se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze
dne 23. 10. 2019 o ochraně whistleblowerů, dle které by se důkazní břemeno mělo přesunout na
osobu, která přijala opatření vedoucí k újmě a která by měla poté povinnost prokázat, že přijaté
opatření nijak nesouvisí s oznámením či zveřejněním informací.
[12] Stěžovatel dále brojil proti závěru městského soudu, že neprokázal konkrétní obavy
z poměrů na novém služebním zařazení, neboť v rámci žaloby bylo uvedeno a doloženo mnoho
skutečností zakládajících obavy stěžovatele o jeho život a zdraví. Stěžovatel prokázal mj. snahy
o jeho nedobrovolnou hospitalizaci. Městskému soudu vytknul, že zcela odhlíží od subjektivních
otázek, které vyvstávají v rámci §106 odst. 2 zákoníku práce. Městský soud se prakticky
nezabýval skutečností, že ze strany žalovaného docházelo k cílené ostrakizaci žalobce. Podklady
pro kárné řízení byly získány protiprávním způsobem, a to Ing. J . P. a prošetřovatelem K., který
zcela protiprávně suploval činnost Policie ČR v přípravném řízení, a státním tajemníkem J. K.,
který věc postoupil Policii ČR, namísto prošetřovatele Kozára.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že z napadeného rozsudku
je zřejmé, z jakých důvodů městský soud nepovažoval námitky stěžovatele za důvodné. I kdyby
se tvrzení o nejasném vymezení služebního místa zakládalo na pravdě, není zřejmé, z jakého
důvodu se stěžovatel ke dni 9. 7. 2019 nedostavil k výkonu služby alespoň na pracoviště na Letné,
kde by jeho omyl vyšel záhy najevo. Na místě by se dala vyřešit i záležitost s průkazkou ke vstupu
do budovy. Stěžovatelem uváděný důvod, že neznal adresu svého nového pracoviště, nelze
považovat za způsobilý omluvit jeho absenci ve službě. Je ustálenou praxí, že do rozhodnutí
o převedení na jiné služební místo se adresa nového pracoviště neuvádí. Služební místo
je však vymezeno natolik určitě, aby bylo zřejmé, o které služební místo se jedná. Stěžovatel navíc
působil v rámci struktury Ministerstva vnitra již delší dobu, a musel tak znát jeho organizační
strukturu. Pokud stěžovatel věděl, že má od 9. 7. 2019 nastoupit k výkonu služby na novém
služebním místě, dalo by se předpokládat, že bude v případě nejistoty ohledně místa svého
pracoviště sám podnikat kroky tak, aby se vyhnul neomluvené absenci, a nikoli čekat, až jej téměř
po měsíci osloví zaměstnavatel a upozorní jej na povinnost nastoupit k výkonu služby na novém
pracovišti. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že jeho neomluvená absence měla být počítána
až od 30. 7. 2019, tedy po dni doručení přípisu služebního orgánu, ve kterém byl stěžovatel
upozorněn na svou povinnost nastoupit k výkonu služby a v němž mu byla sdělena i přesná
adresa nového pracoviště. Důvody pro odmítnutí výkonu práce podle §106 odst. 2 zákoníku
práce dány nebyly. Neposkytnutí výplaty stěžovateli nepředstavuje sankci, ale důsledek
jeho neomluvené absence ve výkonu služby, neboť plat přísluší státnímu zaměstnanci
za vykonanou službu. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že došlo k porušení zásady zákazu
dvojího trestání. Stěžovatelem zmíněná nevhodnost služebního místa, na které byl převeden,
problematika práva zaměstnavatele vyslat zaměstnance na lékařskou prohlídku a povinnost
zaměstnance podrobit se lékařské prohlídce jsou okolnosti, které nejsou předmětem kárného
řízení. Také skutečnosti, které stěžovatel uvedl k problematice vysílání národních expertů,
nijak nesouvisí s předmětem kárného řízení a žalovanému ani nepřísluší je jakkoli hodnotit.
[14] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel namítl, že městský soud se v bodě 113 kasační
stížností napadeného rozsudku nevypořádal se skutečností, že stěžovatel své obavy o život
a zdraví v souvislosti s novým služebním místem vyjadřoval napříč celým řízením již od samého
počátku podání žaloby a i v rámci předcházejících kárných řízení. I při připuštění, že obavy
o život a zdraví stěžovatele byly uvedeny „hypoteticky“, jak tvrdí městský soud, tak k posouzení
podmínek vzhledem k ohrožení života a zdraví na novém služebním zařazení je ze zákona
příslušný konkrétní lékař a nikoli žalovaný nebo městský soud.
[15] Není jasné, z čeho městský soud dovozuje, že z lékařského posudku MUDr. Jana Lidmily
o mimořádné prohlídce ze dne 16. 5. 2019 vyplývá způsobilost žalobce ke služebnímu zařazení
na místo ID 30310211. S tímto závěrem městského soudu proto nelze souhlasit. V oznámení
o zahájení řízení a vyslání na mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku ze dne 12. 4. 2019
není nic o zvláštním příplatku dle II. skupiny bodu 4 číslo 4 nařízení vlády č. 304/2014 Sb.,
nelze tedy souhlasit s názorem městského soudu, že místo služby je konkretizováno dostatečně
určitě jak svým označením ID, tak popisem zařazení. Městský soud se opírá o dva dokumenty,
ve kterých není zvláštní příplatek zmíněn. Dva dokumenty, ve kterých je zmíněn, však neuvádí,
ačkoliv je měl k dispozici. K daným nesrovnalostem měl městský soud přihlédnout z úřední
povinnosti, nebo vyslechnout stěžovatelem navrhované svědky a provést jím navrhované další
důkazy.
[16] Městský soud měl z úřední povinnosti přihlédnout i k tomu, že žádost o provedení
pracovně lékařské prohlídky a hodnocení zdravotního stavu za účelem posouzení zdravotní
způsobilosti k výkonu služby stejně jako rozhodnutí služebního orgánu ze dne 26. 6. 2019
o převedení na jiné služební místo jsou v rozporu s nařízením vlády č. 302/2014 Sb.
[17] S poukazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2020,
č. j. 25 Ad 1/2020 – 35, stěžovatel uvedl, že státem jednostranně provedená změna služebního
místa spočívající v obsahové odlišnosti mezi popisem služební činnosti ze dne 12. 4. 2019
a charakteristikou služebního místa státního zaměstnance, kterou žalobce obdržel v rámci
rozhodnutí služebního orgánu ze dne 26. 6. 2019 o převedení na jiné služební místo,
je bez souhlasu žalobce nepřípustná. S rozšířením úkolů o přímý každodenní osobní styk s cizinci
stěžovatel nikdy nesouhlasil.
[18] Dle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 48/2015) nemůže žalovaný
argumentovat, že se §106 odst. 2 zákoníku práce vztahuje i na otázku nedostavení
se na pracoviště (místo výkonu služby). V bodě 50 napadeného rozsudku městský soud uvádí
u lékařské zprávy MUDr. Kalvacha špatné datum a dokonce uvádí, že daná zpráva
byla pro MUDr. Lidmilu. Toto není pravda, neboť se jedná o zprávu ze dne 19. 9. 2018. Městský
soud tedy zaměnil dvě zprávy od MUDr. Kalvacha za zprávu jednu, čímž své rozhodnutí vážně
poznamenal.
[19] Stěžovatel dále zpochybnil závěr městského soudu, že dne 25. 11. 2021 při ústním jednání
uplatnil nové skutečnosti, ke kterým soud nemohl přihlédnout. Vždy totiž pouze upřesňoval
dříve již uvedené. Městský soud si protiřečí, když v bodu 106 napadeného rozsudku uvádí,
že poslední incidenty na pracovišti i výsledky vlastního pohovoru vedoucí se stěžovatelem
odůvodňovaly pochybnosti o tom, zda je stěžovatel schopen vykonávat dosavadní práci.
Žalovaný porušil §103 zákoníku práce, když porušil své povinnosti učinit periodickou a vstupní
lékařskou prohlídku před nástupem žalobce na nové pracoviště „Chodov“. Bez vstupní lékařské
prohlídky nesmí být přitom zaměstnanec zařazen do výkonu práce. Za daných okolností
by stěžovatel ze zákona dokonce ani nesměl být vpuštěn na pracoviště Chodov. V rámci daných
lékařských prohlídek by stěžovatel měl možnost se odvolat proti obsahu souvisejících
lékařských posudků, toto právo mu bylo žalovaným zcela upřeno. Z tohoto důvodu neměl
žalobce do 29. 7. 2019, kdy obdržel dopis od státního tajemníka, žádný důvod se sám dostavovat
na pracoviště, u kterého ani nevěděl přesnou adresu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[20] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud předesílá, že v řízení před městským soudem stěžovatel uplatnil
pouze několik málo žalobních námitek, přestože jej městský soud dne 10. 9. 2020 vyzval
k doplnění žalobních bodů a poskytl mu k tomu dostatečnou lhůtu. Důvody uplatňované
nezákonnosti potom značně rozhojnil při jednání městského soudu v této věci dne 25. 11. 2021,
zčásti však nepřípustně mimo žalobní body včas uplatněné (k tomu srov. též níže). Naopak
v řízení o kasační stížnosti uplatnil velmi košatou argumentaci (kasační stížnost - 38 stran,
její doplnění ze dne 31. 1. 2022 – 54 stran) týkající se nejrozmanitějších křivd, kterých se služební
orgány měly vůči stěžovateli v posledních letech dopustit a které se z větší části nijak netýkají
merita nyní projednávané věci, popř. které stěžovatel v řízení o žalobě řádně a včas neuplatnil.
Podání stěžovatele jsou navíc sepsána poněkud komplikovaným způsobem jako kompilát
různých okopírovaných textů, bez jasné a logické struktury.
[23] Je třeba především zdůraznit, že jádro soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů
se soustředí v řízení před krajským soudem. S tím souvisí i poměrně striktní pravidla
o koncentraci řízení a možnosti vymezení žalobních bodů (tzn. též vymezení rámce soudního
přezkumu) pouze ve lhůtě pro podání žaloby (viz §71 odst. 2 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti,
jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu,
je naproti tomu řízením, v jehož průběhu je Nejvyšším správním soudem přezkoumávána
správnost posouzení věci a postupu krajského soudu. Jelikož rámec soudního přezkumu
byl předurčen již v řízení o žalobě, není v řízení o kasační stížnosti přípustné uplatňovat nové
důvody či skutečnosti nastalé až po vydání napadeného rozhodnutí (viz §104 odst. 4 s. ř. s.
a §109 odst. 5 s. ř. s.). Rozsudek krajského soudu je přezkoumáván v intencích žalobních
námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Důvody, které
lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k napadenému rozhodnutí
krajského (městského) soudu (viz usnesení NSS ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 – 73,
nebo z 9. 9. 2020, č. j. 3 As 221/2020 - 24).
[24] V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že zejména za takové situace
nemá povinnost detailně reagovat na každé tvrzení obsažené v takto konstruovaných a obsáhlých
podáních stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a stejně rozvlekle je vyvracet. Úkolem soudu
je vypořádat se s obsahem a smyslem té argumentace stěžovatele, která byla řádně a včas
uplatněna (srov. např. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19, nebo ze dne
24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[25] Pokud tedy stěžovatel městskému soudu vytýká, že se nevypořádal s tím, že údajně
neomluvená absence se měla vztahovat na období od 30. 7. 2019 do 1. 8. 2019, tedy v rozsahu
pouhých tří dnů, a nikoli na období od 9. 7. 2019 do 1. 8. 2019, jedná se o nepřípustnou námitku
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl.
Totéž platí v případě poukazu stěžovatele na skutečnost, že popis pracovního místa neodpovídá
agendě pracoviště „Chodov“, ale pracoviště „Letná“. Stejně tak jsou nepřípustné námitky
stěžovatele, v nichž městskému soudu a správním orgánům vytýká, že se nezabývaly tím,
že původní služební místo ID 30312281 již bylo obsazeno. Nepřípustná je takto dále námitka
stěžovatele, že se městský soud nevypořádal s porušením zásady zákazu dvojího trestání
a překážky věci rozhodné (tj. že žalobce byl potrestán dvakrát za tentýž skutek,
když mu za absenci v práci v uvedeném nebyl zasílán plat, a zároveň mu byl ukončen i služební
poměr), neboť ji stěžovatel nenamítl v žalobě, ač tak učinit mohl. Nepřípustná je z téhož důvodu
také námitka, že žalovaný porušil §103 zákoníku práce, když neučinil periodickou a vstupní
lékařskou prohlídku před nástupem žalobce na nové pracoviště „Chodov“, a s tím související
argumentace. Nejvyšší správní soud se proto uvedenými námitkami nezabýval.
[26] Správní soudy se dále nemohly zabývat celým okruhem námitek stěžovatele ohledně
jím dovozované nezákonnosti převedení stěžovatele na jiné služební místo, nevhodnosti tohoto
služebního místa pro stěžovatele z důvodu jeho zdravotního stavu a veškerých
tomu předcházejících okolností, včetně pracovně lékařských prohlídek. O těchto otázkách
totiž bylo pravomocně rozhodnuto služebním orgánem – státním tajemníkem v Ministerstvu
vnitra rozhodnutím ze dne 26. 6. 2019, č. j. MV-134104-36/SST-2018. Toto rozhodnutí mohl
stěžovatel napadnout opravnými prostředky a následně soudní žalobou, přičemž ze správního
spisu ani z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by tak učinil. V každém případě dle §75 odst. 2
s. ř. s. soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může zkoumat zákonnost pouze
takových podkladových aktů k napadenému rozhodnutí, proti kterým nelze brojit samostatnou
žalobou. V případě rozhodnutí o převedení stěžovatele na jiné služební místo tak správní soudy
musí respektovat presumpci správnosti tohoto rozhodnutí. Stejně tak se v tomto soudním řízení
nelze zabývat otázkami platových nároků uplatňovaných stěžovatelem, neboť ty jsou předmětem
jiného rozhodnutí služebních orgánů, které stěžovatel samostatně napadl u správních soudů.
[27] K poukazu stěžovatele na personální vazby mezi pracovníky žalovaného, činnost
prošetřovatele Kozára, tvrzenou ostrakizaci žalobce ze strany žalovaného, e-mailovou
korespondenci mezi stěžovatelem a Alešem Mottlem, přesvědčení stěžovatele o sabotáži
programu migračních kvót postačí uvést, že se jedná o skutečnosti, které nejsou pro posouzení
věci relevantní, neboť nesouvisí s posouzením věci samé, tj. s tím, zda se stěžovatel dopustil
shora uvedených kárných provinění a zda byl oprávněně propuštěn ze služebního poměru.
[28] K námitce stěžovatele, v níž označil za nesrozumitelný bod 117 napadeného rozsudku,
neboť mu není jasné, jaké období, v němž služební orgán stěžovateli nevyplatil plat, městský
soud vlastně mínil, Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že postup Ministerstva vnitra
při vyplácení platu stěžovateli nesouvisí s oprávněností propuštění stěžovatele ze služebního
poměru. I kdyby tedy tato námitka byla důvodná, nemělo by to za následek nesrozumitelnost
rozsudku městského soudu, pro kterou by bylo třeba tento rozsudek zrušit. Námitka
stěžovatele navíc důvodná není, neboť městský soud poukázal na řízení vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 18 Ad 9/2020, v němž přezkoumával rozhodnutí ze dne 26. 8. 2020, č. j. MV-
106794-10/SST-2020, jímž státní tajemník nepřiznal žalobci plat za měsíce listopad a prosinec
2019, neboť žalobce nevykonával žádnou službu v období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019, jelikož
nenastoupil výkon služby na služebním místě ID 30310211, na které byl převeden. Z uvedeného
tak je zřejmé, o jaké období se jednalo. Ostatně sám stěžovatel v žalobě uvedl, že jeho služební
poměr byl ukončen z důvodu nepřítomnosti na pracovišti ve dnech od 9. 7. 2019 až 23. 12. 2019.
[29] Důvodná není ani výtka, že se městský soud nezabýval prokázáním údajně neomluvené
absence od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019. Městský soud totiž mimo jiné v bodu 80 napadeného
rozsudku uvedl, že podklady ve spise poskytují dostatečnou oporu k přijetí závěru, že se všechny
skutky staly. Stěžovatel přitom v žalobě ani v kasační stížnosti nezpochybňuje, že v uvedeném
období nevykonával práci, uvádí pouze řadu důvodů, které mu v tom údajně měly bránit.
[30] Stěžovatel dále brojil proti závěru městského soudu, že v kárném řízení ani v žalobě
nenamítl nevhodnost nového služebního místa. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel
v žalobě namítl, že žalovaný ve svých rozhodnutích neakceptuje jeho námitky, že mu nevytvořil
příznivé pracovní prostředí a vyjádřil obavy o svůj život a zdraví ve smyslu §106 odst. 2 zákoníku
práce. Nejvyšší správní soud má za to, že uvedené lze považovat za žalobní námitku týkající
se nevhodnosti nového služebního místa, byť stěžovatel tuto námitku formuloval obecně
a nepřesně. Závěr městského soudu, že stěžovatel v žalobě nenamítl nevhodnost nového
služebního místa, proto neobstojí.
[31] Nesprávnost tohoto závěru městského soudu nicméně nemá za následek nesprávnost
či nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku, neboť městský soud se s obavami
stěžovatele z nového služebního místa vypořádal v souvislosti s poukazem stěžovatele na §106
odst. 2 zákoníku práce. Zde konstatoval, že podle tohoto ustanovení ve spojení s §113 písm. a)
zákona o státní službě je zaměstnanec oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně
za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život
nebo zdraví jiných fyzických osob. Navázal, že konkrétní obavy z poměrů na novém služebním
zařazení však stěžovatel neprokázal a uvedl je pouze hypoteticky (vzhledem k tomu, že stěžovatel
na nové služební místo fakticky vůbec nenastoupil, ani nemohl mít přímé poznatky o pracovních
podmínkách na tomto pracovišti). Městský soud tedy správně neshledal, že by podmínky
na novém služebním zařazení bezprostředně a závažným způsobem ohrožovaly život nebo zdraví
stěžovatele.
[32] Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud považuje obavy stěžovatele z poměrů
na novém služebním zařazení za hypotetické. Nepřisvědčil proto stěžovateli ani v tom, že v rámci
žaloby bylo uvedeno a doloženo mnoho skutečností zakládajících obavy stěžovatel o jeho život
a zdraví. Ve stěžovatelem zmíněných skutečnostech ohledně posuzování jeho zdravotního stavu
žalovaným nespatřuje Nejvyšší správní soud snahu o nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatele.
Podstatné je, že městský soud argumentaci stěžovatele ohledně jeho obav v souvislosti s novým
služebním místem zcela správně vypořádal. Městský soud se obavami stěžovatele zabýval také
z hlediska §106 odst. 2 zákoníku práce a §113 zákona o státní službě, a nelze proto stěžovateli
přisvědčit, že zcela odhlíží od subjektivních otázek, které vyvstávají v rámci §106 odst. 2
zákoníku práce. V poukazu městského soudu na §113 zákona o státní službě nespatřuje Nejvyšší
správní soud žádné pochybení, neboť se jedná o tzv. odkazovací normu na další právní předpisy.
Stěžovatel ostatně ani konkrétně neuvádí, v čemž by mělo spočívat pochybení městského soudu
při odkazu na toto ustanovení zákona.
[33] Městský soud ani neporušil procesní předpisy tím, že neprovedl některé důkazy navržené
stěžovatelem. Řádně to zdůvodnil nadbytečností či absencí jejich souvislosti s předmětem řízení.
S tímto pečlivým posouzením stěžovatelem uplatněných důkazních návrhů (srov. body 51 a 52
napadeného rozsudku) se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a zde na ně pro stručnost
odkazuje.
[34] Není nesrozumitelný ani závěr městského soudu ohledně místa pracoviště,
kam měl stěžovatel nastoupit na nové služební místo, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se shoduje s městským soudem, že žalobci nejpozději dne 29. 7. 2019,
kdy mu byl doručen přípis státního tajemníka uvádějící konkrétní adresu místa pracoviště
stěžovatele, muselo být jasné, na jaké místo a pracoviště má nastoupit. Nejvyšší správní soud
má dále stejně jako městský soud za to, že ani obecné uvedení místa služby „v Praze“
v rozhodnutí o převedení stěžovatele na jiné místo z 26. 6. 2019 nemohlo žalobci bránit
v nástupu na služební místo po převedení. Jak totiž přiléhavě zmínil žalovaný ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti, v případě, že měl stěžovatel nejasnosti, na které pracoviště Ministerstva
vnitra má nastoupit, pak tuto otázku bylo možné řešit prostým dotazem u služebních
představených.
[35] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v podstatě nezpochybňuje jednání, které
bylo posouzeno jako kárné provinění, za které mu bylo uloženo propuštění ze služebního
poměru. I s přihlédnutím k tomu se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami týkajícími
se údajného pochybení správních orgánů při shromažďování podkladů pro rozhodnutí
a ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud pouze stručně konstatuje, že z ničeho
nevyplývá, že podklady a důkazy pro kárné řízení byly shromážděny tendenčně, šikanózně
či s úmyslem stěžovatele poškodit.
[36] Ke konstatování stěžovatele, že k posouzení podmínek vzhledem k ohrožení života
a zdraví na novém služebním zařazení je ze zákona příslušný konkrétní lékař a nikoli žalovaný
nebo městský soud, Nejvyšší správní soud uvádí, že zdravotní způsobilost stěžovatele k novému
služebnímu zařazení byla posouzena lékařem. Jak již přiléhavě konstatoval městský soud,
z lékařského posudku MUDr. Lidmily o zdravotní způsobilosti k výkonu služby státního
zaměstnance ze dne 16. 5. 2019 vyplývá zdravotní způsobilost stěžovatele ke služebnímu zařazení
na místo ID 30310211. Zcela neopodstatněná je proto námitka stěžovatele, že není jasné, z čeho
městský soud dovozuje, že z tohoto lékařského posudku vyplývá způsobilost stěžovatele
ke služebnímu zařazení na místo ID 30310211.
[37] Námitce stěžovatele, že městský soud zaměnil dvě zprávy od MUDr. Kalvacha za zprávu
jednu nelze přisvědčit, neboť městský soud ve stěžovatelem zmíněném bodu 50 kasační
stížností napadeného rozsudku zmiňuje dvě zprávy MUDr. Kalvacha (ze dne 15. 4. 2018 a ze dne
19. 9. 2018). Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že městský soud data těchto
zpráv uvedl správně, a nepřisvědčil proto námitce stěžovatele, v níž tvrdí opak.
[38] K nesouhlasu stěžovatele se závěrem městského soudu, že dne 25. 11. 2021 při ústním
jednání uplatnil nové námitky, ke kterým soud nemohl přihlédnout, Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatel při jednání dne 25. 11. 2021 kromě některých námitek a skutečností již uvedených
v žalobě namítl, že žádný ze skutků nespáchal, na pracovišti setrvával ve snaze dosáhnout lepšího
pracovního výkonu a nenacházet se na pracovišti vzhledem ke konfliktnímu prostředí. Upozornil
na vady procesu svého převedení na služební místo ID 30310211 a zmínil, že šlo o rizikové místo
nevyhovující jeho zdravotnímu stavu, kvalifikaci a pracovním zkušenostem. Státní tajemník neměl
pravomoc jej vyslat na pracovně lékařskou prohlídku. Nekonalo se ústní jednání, nemohl
se k věci vyjádřit, nebyli vyslechnuti navržení svědci. K těmto námitkám Nejvyšší správní soud
ve shodě s městským soudem konstatuje, že nerozvíjí námitky uvedené v žalobě a stěžovatel
je uplatnil až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro rozšíření žaloby. Nejednalo se tedy o námitky
upřesňující námitky uvedené již v žalobě.
[39] Vnitřní rozpornost napadeného rozsudku nezakládá ani závěr městského soudu,
že poslední incidenty na pracovišti i výsledky vlastního pohovoru vedoucí se stěžovatelem
odůvodňovaly pochybnosti o tom, zda je stěžovatel schopen vykonávat dosavadní práci.
[40] Nejvyšší správní soud uvádí, že plně respektuje nezbytnost ochrany oznamovatelů
protiprávního jednání dle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne
23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. V posuzované věci však
ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel byl postihován za oznámení týkající se porušení právních
předpisů (stěžovatel ostatně mění i údajnou příčinu svého postihu: zatímco v řízení
před městským soudem argumentoval nesprávností ohledně vyplácení náhrad osobám vyslaným
do unijních orgánů, v řízení o kasační stížnosti tvrdí oznámení o nekalostech ohledně
implementace relokačních opatření, čímž svou argumentaci sám znevěrohodňuje). Podstatné
je, že skutečně zjištěná kárná provinění stěžovatele prakticky nemohla mít jiný následek,
než jeho propuštění ze služebního poměru. Proto má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný
prokázal, že opatření (zde propuštění ze služebního poměru) se zakládá na řádně odůvodněných
objektivních skutečnostech ve smyslu čl. 21 odst. 5 citované směrnice.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[41] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[42] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu