ECLI:CZ:NSS:2022:4.AFS.237.2021:52
sp. zn. 4 Afs 237/2021 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Previx s.r.o., IČ 24314463,
se sídlem Varšavská 715/36, Praha 2, zast. Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem
Šítkova 233/1, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 25362/18/5300-22444-711887, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 Af 22/2018 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 6. 2018, č. j. 25362/18/5300-22444-711887, podle §116
odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“), částečně změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen
„správce daně“) ze dne 21. 9. 2017, č. j. 7186023/17/2006-51523-110988, ve znění rozhodnutí
o opravě zřejmých nesprávností ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7277800/17/2006-51523-110988, ze dne
21. 9. 2017, č. j. 7186349/17/2006-51523-110988, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých
nesprávností ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7279490/17/2006-51523-110988, ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 7186451/17/2006-51523-110988, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností
ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7279583/17/2006-51523-110988, a ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 7186634/17/2006-51523-110988, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností
ze dne 26. 9. 2017, č. j. 7279603/17/2006-51523-110988, kterými byla podle §147 a §143
daňového řádu žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací
období září 2014 ve výši 1.995.914 Kč a podle §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu stanovena
povinnost uhradit penále ve výši 399.182 Kč, za zdaňovací období listopad 2014 doměřena DPH
ve výši 1.981.477 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 396.295 Kč, za zdaňovací
období prosinec 2014 doměřena DPH ve výši 1.712.799 Kč a stanovena povinnost uhradit
penále ve výši 342.559 Kč a za zdaňovací období leden 2015 doměřena DPH ve výši
3.029.969 Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 605.993 Kč, a t o konkrétně v části
týkající se splatnosti doměřené daně a penále. Ve zbytku žalovaný odvolání žalobkyně zamítl
a dodatečné platební výměry správce daně potvrdil.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021,
č. j. 6 Af 22/2018 - 85, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve podrobně zrekapituloval rozhodnutí
žalovaného a avizoval, že konkrétně posoudí jen dostatečně specifikované žalobní body,
jelikož mu nepřísluší hodnocení obecnějších tvrzení, která s odůvodněním žalobou napadeného
rozhodnutí a rozhodnutí správce daně či s předchozím průběhem daňového řízení přímo
nesouvisejí. Současně podotkl, že žalobní body do značné míry korespondovaly s odvolacími
námitkami žalobkyně, a proto nereagovaly na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Městský soud
dále uvedl, že zjištění správce daně o nekontaktnosti odběratelů či dodavatelů žalobkyně, jejich
virtuálních sídlech či plnění daňových povinností nebyla daňovými orgány žalobkyni kladena
k tíži, jak se nesprávně domnívala, nýbrž sloužila k prvotnímu posouzení fakticity posuzovaných
zdanitelných plnění. V posuzovaném případě správce daně ve výzvách k prokázání skutečností
řádně popsal konkrétní pochybnosti. Bylo pak úkolem žalobkyně, aby předložením dalších
důkazů tyto pochybnosti vyvrátila, přičemž uvedeného nemohla dosáhnout prostým
vyjmenováním již předložených důkazů. Obdobnou námitku žalobkyně uváděla již v odvolání,
s níž se přesvědčivě vypořádal žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by žalobkyně
jakkoli v žalobě konkretizovala, které závěry žalovaného považuje v tomto směru za nesprávné.
Žalobkyně navíc v žalobě citovala ze závěrů správce daně, neuvedla však jejich konkrétní zdroj.
[4] Ve vztahu k žalobkyní předloženým důkazům v daňovém řízení městský soud nejprve odmítl
tvrzení, že je správce daně nijak nevypořádal. Konstatoval, že v posuzovaném případě vznikly
pochybnosti o uskutečnění zdanitelných plnění, které správce daně přesvědčivě formuloval
ve výzvách k prokázání skutečností. Žalobkyní dodatečně předložené důkazy následně vyhodnotil
rovněž žalovaný, přičemž je označil za nevěrohodné, pochybnosti správce daně tak nebyly
vyvráceny. Městský soud proto uzavřel, že všemi v daňovém řízení předloženými důkazy
se správce daně i žalovaný řádně zabývali. Závěry žalovaného ohledně setkání jednatele žalobkyně
s jednatelem jejího dodavatele v letadle sloužily pouze jako dílčí hodnocení věrohodnosti údajů
sdělených při ústním jednání.
[5] Co se týče kupních smluv, městský soud konstatoval, že vyvstaly pochybnosti ohledně
obvyklosti smluvních ujednání ke zboží v hodnotě 27 a 40 milionů korun, podle
nichž bylo sjednáno pouhé odsouhlasení ceny a předání zboží. Předmětné smlouvy
však neobsahovaly žádné záruky, což lze v posuzovaném případě považovat za krajně neobvyklé,
a to zvláště v situaci, kdy žalobkyně využila veřejně dostupných vzorů kupních smluv. Správce
daně ani žalovaný tak nijak nevyvraceli skutečnost, že objednávky zboží bývají v obchodním
styku běžně zasílány e-mailem, přičemž neodmítali ani jinou než písemnou formu kupních smluv.
Městský soud však zdůraznil, že sama žalobkyně předložila správci daně písemné kupní smlouvy,
jimiž se při posuzovaných obchodních transakcích neřídila, což dále snižuje věrohodnost
uskutečnění zdanitelných plnění. Správce daně přitom hodnotil zejména soulad konkrétních
smluvních ujednání s obvyklou obchodní praxí při uzavírání smluv.
[6] Pokud žalobkyně ve vztahu ke zdaňovacímu období září 2014 uvedla výčet předložených
důkazů, městský soud uvedl, že nijak konkrétně nevysvětlila, z jakých důvodů měla
za to, že jimi prokázala uskutečnění posuzovaných zdanitelných plnění. Nebylo zároveň
povinností správce daně specifikovat, jaké důkazy žalobkyně měla doložit. K tvrzení, že chybějící
podpisy na dodacích listech a daňových dokladech mohly být nahrazeny výslechy příslušných
osob, se městský soud vzhledem k jeho obecnosti dále nevyjádřil. Ani námitky žalobkyně,
že k závěrům o nekontaktnosti daňových subjektů figurujících v posuzovaných obchodních
řetězcích dospěl správce daně s jistým časovým odstupem, pak nemohly vyvrátit relevantní
pochybnosti správce daně. Nadto se jednalo zejména o prvotní zjištění, na jejichž základě správce
daně prověřoval fakticitu uskutečnění zdanitelných plnění. Bylo tak na žalobkyni, aby je řádně
doložila, přičemž nebylo jejím úkolem prokazovat skutečné sídlo jejích obchodních partnerů
či plnění jejich daňových povinností, což po ní ani daňové orgány nevyžadovaly.
Popsané skutečnosti správce daně v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále
jen „SD EU“) nekladl žalobkyni k tíži.
[7] Rovněž ze závěrů žalovaného ohledně odběratele žalobkyně společnosti Medya Roma s.r.l.,
VAT ID: IT10626931009 (dále jen „společnost Medya“) vyplývá, že byly založeny na zjištěních
italské daňové správy, přičemž se týkaly konkrétních žalobkyní deklarovaných zdanitelných
plnění. Nijak tak nevyvracely její tvrzení, že s předmětným odběratelem již v minulosti
obchodovala. Pokud žalobkyně dále odkázala na výčet předložených důkazů, kterými podle
ní došlo k vyvrácení pochybností správce daně, městský soud konstatoval, že takové námitky
jsou zcela obecného charakteru a nijak neosvědčují, že žalobkyně prokázala uskutečnění
zdanitelných plnění.
[8] Městský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobkyně, že závěr o využití vybraných
hotovostních prostředků k jinému účelu je pouhou spekulací správce daně. Ten v posuzovaném
případě totiž jen hodnotil vystavené daňové doklady a způsob jejich úhrady. Ve vztahu
k dodavatelům žalobkyně označil předložené doklady za nevěrohodné a dále poukázal
na porušení pravidel týkajících se plateb v hotovosti. Rovněž platby od dodavatele správce daně
nebyl schopen přiřadit ke konkrétním dodávkám zboží, jelikož k nim údajně vystavené daňové
doklady postrádaly zásadní údaje, případně jejich vydání předcházelo samotné objednávce zboží.
V posuzovaném případě tak správce daně zpochybnil spojitost doložených daňových dokladů
s úhradou ceny za dodané zboží. Současně tvrzení žalobkyně, že daňové doklady byly opatřeny
podpisy jednatelů jejích obchodních partnerů, nemůže ničeho změnit na pochybnostech správce
daně o pravosti těchto podpisů. Nadto je zřejmé, že v posuzovaném případě měla žalobkyně
možnost předkládat důkazy až do okamžiku podpisu zprávy o daňové kontrole.
[9] Co se týče dalších důkazů předložených žalobkyní, z hodnocení dodacích listů správcem daně
vyplývá, že v nich absentovaly některé údaje, případně z nich nebylo zřejmé, kdy byly vystaveny
či zda se jednalo o údaj o převzetí zboží. Pokud žalobkyně namítla, že si měl správce daně opatřit
překlad předložených listin v italštině, městský soud konstatoval, že taková povinnost stíhala
žalobkyni. Správce daně ostatně z obsahu zmíněných listin při posuzování věci vycházel. Rovněž
tvrzení žalobkyně ohledně postavení společnosti ASSINFORT Praha s.r.o. (dále jen „společnost
Assinfort“) na relevantním trhu bylo bezpředmětné, jelikož žádný podstatný závěr z této
skutečnosti v posuzovaném případě správce daně nevyvodil. Městský soud se dále ztotožnil
se skutečností, že obsah webových stránek, kde je nabízen software, nemusí vzhledem
k rychlému vývoji v této oblasti odpovídat realitě. Nic to však neměnilo na povinnosti žalobkyně
prokázat uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění, a to i tehdy, pokud posílala posuzované
zboží poštou.
[10] Žalobkyně dále v žalobě ohledně obchodních transakcí se společností Medya opakovala
svá dřívější tvrzení, k nimž městský soud konstatoval, že pro vyvrácení relevantních pochybností
správce daně nepostačuje pouze vyjmenovat předložené důkazy. Žalobkyně tak nijak nereagovala
na závěry žalovaného ohledně pochybností týkajících se například zaslání zboží vysoké hodnoty
poštou bez odpovídajícího pojištění či hmotnosti zásilek. V posuzovaném případě
tak bylo sporné, zda bylo odběrateli žalobkyně předmětnými zásilkami doručeno
právě posuzované zboží. Ve vztahu k poštou posílané zásilce správce daně přesvědčivě vysvětlil,
z jakých důvodů se její váha neshodovala s tvrzeními žalobkyně, přičemž v úvahu vzal
rovněž obal zboží.
[11] V další části žalobních bodů městský soud odkázal na závěry formulované již dříve
v odůvodnění svého rozsudku, a to konkrétně ohledně kupních smluv, e-mailové komunikace,
dodávek zboží včetně cenové kalkulace, nekontaktnosti dodavatelů žalobkyně, neplnění
jejich daňových povinností a charakteru obchodovaného zboží. Zopakoval, že žalobkyně
přesvědčivě neprokázala uskutečnění posuzovaných zdanitelných plnění. Obdobné závěry
městský soud učinil i ve vztahu k žalobním bodům týkajícím se zdaňovacích období měsíců
listopad a prosinec 2014, kdy se značná část zde uvedených námitek shodovala s již dříve
posouzenými námitkami. Namítala-li žalobkyně, že společnost JV TRADE s.r.o. (dále
jen „společnost JV Trade“) potvrdila uskutečnění zdanitelného plnění a zohlednila jej v jejím
daňovém přiznání, městský soud konstatoval, že uvedená skutečnost sama o sobě neprokazuje
fakticitu žalobkyní deklarovaného plnění. Ve vztahu k tvrzení žalobkyně ohledně trojstranné
smlouvy uzavřené se společnostmi JV Trade a Medya městský soud odkázal na její vyhodnocení
žalovaným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Poukázal dále na nevěrohodné
tvrzení žalobkyně, že v obchodním styku často dochází ke změně bankovních účtů. Dále uvedl,
že žalobkyně opakovaně na příslušných daňových dokladech uváděla již zrušený bankovní účet,
čehož si měla být vědoma. Rovněž označil za nevěrohodné, že by si žalobkyně s ohledem
na objemy uskutečněných obchodních transakcí nekontrolovala úhrady kupní ceny za zboží
od společností Medya a JV Trade.
[12] Městský soud následně opětovně odkázal na již formulované závěry ohledně hodnocení
předložených dodacích listů i reakce na již vypořádané žalobní body. Konstatoval, že v daňovém
řízení nebyla zpochybněna podstata či charakter předmětného zboží. Dospěl-li dále správce daně
k závěru o nepravosti podpisů uvedených na předložených daňových dokladech, učinil
tak na základě posouzení vizuální stránky předmětných faktur, přičemž není zřejmé, jaké další
dokazování v této souvislosti měl vést. Pokud žalobkyně prokazovala uskutečnění
zdanitelných plnění doložením CMR listů a stvrzenek o čerpání pohonných hmot, městský soud
uvedl, že již správce daně dospěl k závěru o zásadních obsahových nesrovnalostech zmíněných
CMR listů. Dále městský soud konstatoval, že doklady o čerpání pohonných hmot prokazují
pouze cestu vozidlem a současně že mezi CMR listy a předloženými dodacími listy existovaly
nesrovnalosti. Rovněž námitka žalobkyně, že její jednatel disponoval dvěma osobními vozy,
byla vzhledem k rozporu tohoto tvrzení s ostatními předloženými důkazy nedůvodná.
[13] Ve vztahu k žalobní námitce, že převzetí zboží potvrdily společnosti Prime Italia s.r.l., VAT
ID: IT07608560962 (dále jen „společnost Prime Italia“), a ALKEMIA s.r.o., VAT ID:
SK2022290336 (dále jen „společnost Alkemia“), městský soud odkázal na závěry žalovaného,
podle nichž je takové tvrzení nezpůsobilé vyvrátit konkrétní pochybnosti správce daně.
V posuzovaném případě dále nebyla spornou otázka, zdali žalobkyně předala předmětné zboží
k poštovní přepravě, přičemž v této souvislosti městský soud odkázal na jeho dřívější závěry.
Co se týče nesouhlasu žalobkyně se skutečností, že správce daně ani žalovaný nevyslechli
navržené svědky, konstatoval, že není povinností správce daně provést jakoukoli svědeckou
výpověď, její neprovedení však musí odůvodnit. Nadto je zřejmé, že důkazní břemeno v popsané
situaci tížilo žalobkyni, která proto měla předložit dostatečné důkazy, a navrhla-li provedení
svědecké výpovědi, měla přesvědčivě vymezit, co by jí mělo být prokázáno. Pokud
tak byl její návrh příliš obecný či vylučoval-li zjištěný skutkový stav věci alespoň rámcový závěr
o uskutečnění posuzovaného zdanitelného plnění, nebylo povinností daňových orgánů takový
důkazní návrh provést. Nadto žalobkyně navržené svědky ani dostatečně neidentifikovala.
Výslech představitelů společností Prime Italia a Alkemia by byl současně nadbytečný.
Podle městského soudu dále platí, že ani pouhá platba na účet žalobkyně sama o sobě
neprokazuje uskutečnění zdanitelného plnění. Obdobně je tomu rovněž v případě dokumentu
týkajícího se prodloužení certifikace zákonnosti či odkazu na účetní závěrky společnosti Prime
Italia a její zaměstnance. Městský soud proto uzavřel, že žalobkyně pouze vytrhávala z kontextu
jednotlivá zjištění správce daně.
[14] Ohledně zdaňovacího období leden 2015 městský soud nejprve odkázal na již formulované
závěry, a to zejména ve vztahu k obchodním transakcím se společnostmi JV Trade a Assinfort,
případně se společností ECLAT s.r.o. (dále jen „společnost Eclat“). Konkrétně konstatoval,
že pro posuzovanou věc bylo nepodstatné, kdy byly žalobkyní předloženy dodací listy ke zboží.
Rovněž zjevná písařská chyba spočívající v záměně společností JV Trade a Eclat neměla
na posuzovanou věc zásadní vliv. Závěrem městský soud odkázal na své závěry týkající se formy
kupních smluv a nekontaktnosti obchodních partnerů žalobkyně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[15] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou
blanketní kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[16] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, se stěžovatelka
nejprve vymezila proti závěru městského soudu, že všechny předložené důkazy vyhodnotil
správce daně jako nevěrohodné a z tohoto důvodu nedošlo k přenosu důkazního břemene zpět
na něho. Městský soud se totiž jen bezdůvodně ztotožnil se závěry žalovaného a v odůvodnění
svého rozsudku na ně mechanicky odkázal. Konkrétně stěžovatelka namítla, že městský soud
postupoval nesprávně, pokud v odstavci 45 odůvodnění rozsudku konstatoval, že nebude
hodnotit některé žalobní body. Městský soud se tak nevypořádal s jejími námitkami
o nezákonnosti průběhu daňové kontroly, kdy nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav věci, nebyly
akceptovány navržené důkazy, provedené důkazy byly vyhodnoceny nesprávně a byly porušeny
zásady daňového řízení. Městský soud se nezabýval ani přenosem důkazního břemene zpět
na správce daně, dále nesprávným vymezením rozsahu stěžovatelkou prokazovaných skutečností,
nedůvodností pochybností správce daně i jejich nedostatečnou specifikací a požadavkem
kladeným na stěžovatelku spočívajícím v povinnosti prokázat skutečnosti, které byly zcela mimo
sféru jejího vlivu. Pokud v odstavci 46 odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatelka
vytrhuje z kontextu jednotlivé závěry žalovaného ohledně posouzení provedených důkazů,
pak ve skutečnosti všechny důkazy v jejich souhrnu prokazují uskutečnění posuzovaných
obchodních transakcí. Správce daně a žalovaný stěžovatelce opětovně přičítali k tíži skutečnosti
jako nekontaktnost jejích obchodních partnerů a neprovedli všechny jí navržené důkazy,
přičemž volili pouze ty, které potvrzovaly jejich závěry, případně provedené důkazy hodnotili
účelově. Jestliže městský soud v odstavcích 50 a 53 rozsudku zpochybnil uzavření jednotlivých
písemných kupních smluv s odkazem na konkrétní okolnosti a množství vykazovaného plnění
mezi jednotlivými subjekty, postupoval nesprávně. Navíc ani obchod se zbožím v hodnotě
několika milionů korun není nijak neobvyklý.
[17] Ve vztahu ke zdaňovacímu období měsíce září 2014 stěžovatelka namítla, že správci daně
předložila přesvědčivé důkazy prokazující uskutečnění posuzovaných zdanitelných plnění. Pokud
byly s ohledem na absenci některých náležitostí hodnoceny jako nevěrohodné, měl si správce
daně vyžádat jejich doplnění. K přenosu důkazního břemene došlo rovněž ve vztahu
k obchodním transakcím se společnostmi Medya a Assinfort, kdy stěžovatelka předložila řadu
důkazů prokazujících úhrady za zboží, resp. uskutečnění posuzovaných zdanitelných plnění. Jde-li
o zpochybnění pravosti podpisu uvedeného na stěžovatelkou předložených listinách, jedná
se o pouhou domněnku, přičemž podpisy osob se mohou v jednotlivých případech lišit.
Nepravdivé je rovněž tvrzení, že okamžik předložení konkrétních důkazních prostředků nemá
vliv na zjištěný skutkový stav věci, jelikož právě důkazy prokazující úhrady plnění od společnosti
Assinfort z důvodu jejich opožděného předložení žalovaný odmítl zohlednit. Dále žalovaný
v kontrolní zprávě vyhodnotil předložené dodací listy s ohledem na administrativní chyby
jako pouze formální. Postupoval současně nesprávně, pokud stěžovatelku nevyzval k předložení
překladu listin v italštině. Závěr městského soudu, že žalovaný přesto ze zmíněných listin
vycházel, je v rozporu s odstavcem 5 zprávy o daňové kontrole. Rovněž pochybnosti správce
daně ohledně zásilky přepravované poštou stěžovatelka vyvrátila již v daňovém řízení,
přičemž předložila řadu důkazů a navrhla provedení doplňujících důkazních návrhů. Správce
daně ani žalovaný jim však nevyhověli. Stěžovatelka nesouhlasila ani s odkazy městského soudu
na jeho dřívější závěry. Ten totiž konkrétně neposoudil jednotlivé důkazy týkající se ostatních
posuzovaných zdanitelných plnění. Informace o jejím dodavateli společnosti JV Trade
pak stěžovatelku v daňovém řízení poškodily a učinily ji nevěrohodnou.
[18] Co se týče zdaňovacích období měsíců listopad a prosinec 2014, stěžovatelka namítla,
že předložením důkazů přešlo důkazní břemeno zpět na správce daně, navíc žalovaný jí opětovně
přičetl k tíži nekontaktnost třetích osob. Městský soud se nijak nezabýval smlouvou uzavřenou
mezi stěžovatelkou a společností JV Trade ani dalšími předloženými důkazy a pouze odkázal
na své závěry vztahující se k jinému zdaňovacímu období. Stěžovatelka v této souvislosti
současně předložila důkazy prokazující uskutečnění zdanitelného plnění, konkrétně pak smlouvu
s dodavatelem, e-mailové objednávky zboží, faktury společně s dodacími listy, pokladní doklady,
payment agreement, evidenci pro daňové účely, účetní deníky, výpis z internetových stránek
společnosti Trend Technology a vzorky zboží. Správce daně však nevysvětlil, jaké další důkazy
měla stěžovatelka k prokázání jejích tvrzení předložit. V posuzovaném případě je však zřejmé,
že výše vyjmenovanými důkazy a CMR listy, doklady o úhradě poplatku na dálnici a doklady
o čerpání pohonných hmot, případně rovněž potvrzením o převzetí zboží společností Prime
Italia přešlo důkazní břemeno zpět na správce daně. Neprovedením navržených výslechů svědků
současně bylo daňové řízení zatíženo vadou. Konkrétní osoby přitom stěžovatelka dostatečně
označila a řádně vysvětlila, jaké okolnosti mohly být jejich výpověďmi prokázány.
[19] Rovněž ostatní odkazy městského soudu na jeho dřívější závěry ve vztahu k zdaňovacímu
období leden 2015 stěžovatelka označila za nezákonné. Pokud by zároveň důkazy vyjmenované
v odstavci 73 odůvodnění rozsudku městský soud řádně posoudil v jejich vzájemné souvislosti,
dospěl by k závěru o přechodu důkazního břemene zpět na správce daně.
[20] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve odkázal na odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, shromážděný spisový materiál a rozsudek městského soudu,
s nímž se plně ztotožnil. Dále zrekapituloval relevantní skutkové okolnosti případu a zdůraznil,
že správce daně ve výzvách k prokázání skutečností podrobně popsal pochybnosti o uskutečnění
posuzovaných zdanitelných plnění, následně tak učinil rovněž žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí. Správce daně se současně řádně vypořádal se všemi stěžovatelkou předloženými
důkazy, kterou primárně tížilo důkazní břemeno, tedy povinnost prokázat faktické přijetí
zdanitelných plnění od daňových subjektů deklarovaných na daňových dokladech. Bylo v jejím
zájmu, aby si za účelem unesení důkazního břemene opatřila a zajistila dostatek důkazů, přičemž
v této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 1 Afs 103/2009 - 232, č. 2033/2010 Sb. NSS. Správci daně ani žalovanému však stěžovatelka
nepředložila důkazy dostatečné k vyvrácení relevantních pochybností.
[22] Žalovaný dále poukázal na povinnost daňového subjektu vytvářet a zachovávat tzv. auditní
stopu, k níž se kromě daňových dokladů vážou rovněž další dokumenty a záznamy. Na základě
uvedeného uzavřel, že stěžovatelka neprokázala přijetí zdanitelného plnění od dodavatelů
Assinfort, JV Trade a Eclat, v důsledku čehož nedoložila ani další prodej předmětného zboží
do jiného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“) společnostem Medya, Prime Italia
a Alkemia. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že stěžovatelka v kasační stížnosti
poukazuje na pouhé jednotlivosti, aniž by se jakkoli vyjádřila k řadě zjištěných skutečností
i jejich komplexnímu vyhodnocení.
[23] Podle žalovaného se městský soud v odůvodnění rozsudku současně vypořádal s obsahem
a smyslem žalobní argumentace stěžovatelky, přičemž nebyl povinen reagovat na každou
její jednotlivou námitku, nýbrž mohl za účelem vypořádání věci prezentovat od názoru
stěžovatelky odlišné právní závěry, které přesvědčivě zdůvodnil. Žalovaný přitom odkázal
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že rozsudek městského soudu
není nepřezkoumatelný. Uvedené podporuje ostatně skutečnost, že stěžovatelka s právními
závěry městského soudu v kasační stížnosti polemizuje. Nadto je zřejmé, že to byla právě
stěžovatelka, jež určitou obecností žalobních bodů předurčila rozsah soudního přezkumu.
[24] Žalovaný se následně věnoval jednotlivým pochybnostem správce daně ohledně uskutečnění
zdanitelných plnění, přičemž nesouhlasil se stěžovatelkou, že městský soud postupoval
nesprávně, pokud se ztotožnil s právními závěry žalovaného. Nejprve zdůraznil, že stěžovatelce
nebyly kladeny k tíži skutečnosti týkající se jejích obchodních partnerů, v souhrnu s ostatními
skutkovými okolnostmi však tyto skutečnosti vyvolaly důvodné pochybnosti o způsobu jejího
obchodování. K námitkám stěžovatelky týkajícím se kupních smluv žalovaný uvedl, že jejich
věrohodnost nebyla v daňovém řízení zpochybněna, byly však zpochybněny jako celek,
jelikož jejich ustanovení odporovala tvrzením stěžovatelky. Některá podstatná ujednání
v nich totiž chyběla, smluvní strany se smlouvami neřídily, jejich ustanovení byla ve vzájemném
rozporu, případně byla pochybná i jejich struktura. Žalovaný zdůraznil důležitost písemnosti
uzavíraných kupních smluv při obchodování se zbožím v hodnotě několika milionů korun
a poukázal na absenci jakýchkoli smluvních záruk, které by jinak byly bezesporu žádoucí.
Ve vztahu k hotovostním platbám za zboží konstatoval, že je nebylo možné přiřadit
k jednotlivým deklarovaným plněním, neboť nebyly nijak označeny a svou výší
nekorespondovaly fakturovaným částkám. Oprávněné pochybnosti správce daně vzbudila rovněž
na pohled zcela zjevná odlišnost podpisů na daňových dokladech od ostatních podpisů
téže osoby na listinách evidovaných v obchodním rejstříku.
[25] K závěru městského soudu ohledně sporné zásilky přepravované poštou žalovaný uvedl,
že byl zpochybněn zejména její skutečný obsah, jelikož hmotnost zásilky se neshodovala
s tvrzeními stěžovatelky. Nadto je zřejmé, že stěžovatelka zboží v hodnotě pěti milionů korun
ani nepojistila, což nelze považovat za běžný či obezřetný postup. Stěžovatelka nepožadovala
ani potvrzení o doručení zásilky na místo určení, případně potvrzení o kontrole jejího obsahu.
V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že ačkoli stěžovatelka předložením řady daňových dokladů
a dalších listin unesla její primární důkazní břemeno, nebyla schopna prokázat faktické
uskutečnění zdanitelných plnění. Navrženými výslechy svědků se žalovaný zabýval v odstavcích
137 až 148 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž stěžovatelka předmětné osoby ani dostatečně
neidentifikovala. Žalovaný proto uzavřel, že v posuzovaném případě dostatečně zjistil skutkový
stav věci v souladu se zásadami daňového řízení, přičemž se současně řádně zabýval všemi
důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti.
[26] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
[28] Podle písmena a) zmíněného ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písmena
b) téhož ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písmena d) předmětného ustanovení kasační
stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[29] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačila k jeho zrušení. Již v rozsudku
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, Nejvyšší správní soud akcentoval, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně
její nesprávnost spočívá.“ V obdobném duchu se nese i navazující judikatura, která zásadně
pohlíží na nevypořádání žalobních námitek jako na důvod pro zrušení rozhodnutí
správního soudu (srov. kupříkladu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 78, či ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/2009 - 69). Bohatá rozhodovací
činnost se váže též k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu jeho nesrozumitelnosti
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107,
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, či ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 - 132).
[30] Stěžovatelka v posuzovaném případě konkrétně namítla, že se městský soud bez bližšího
vysvětlení ztotožnil se závěry žalovaného. Nijak se však nevypořádal s jejími námitkami
o nezákonnosti průběhu daňové kontroly, kdy nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav věci,
nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy, provedené důkazy byly vyhodnoceny
nesprávně a byly porušeny zásady daňového řízení. Nezabýval se ani přenosem důkazního
břemene zpět na správce daně, dále nesprávným vymezením rozsahu stěžovatelkou
prokazovaných skutečností, nedůvodností pochybností správce daně a jejich nedostatečnou
specifikací a požadavkem kladeným na stěžovatelku správcem daně spočívajícím v povinnosti
prokázat skutečnosti, které jsou zcela mimo sféru jejího vlivu. Stěžovatelka dále namítla,
že se městský soud řádně nezabýval konkrétními předloženými důkazy, nýbrž pouze odkázal
na vyhodnocení důkazů správcem daně a žalovaným ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím.
[31] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil odkazy městského soudu na vyhodnocení důkazů
předložených stěžovatelkou k jiným zdaňovacím obdobím. Lze souhlasit se stěžovatelkou,
že konkrétní důkazy mají být hodnoceny samostatně i v jejich vzájemné souvislosti.
V posuzovaném případě je však zřejmé, že obchodní transakce stěžovatelky s jejími obchodními
partnery v jednotlivých zdaňovacích obdobích vykazovaly podobné znaky, přičemž se podobaly
rovněž okolnosti jejich průběhu i k nim předložené důkazy. Tomu ostatně odpovídají například
předložené kupní smlouvy, které měly obdobný obsah a vykazovaly obdobné rozpory, případně
vedly ke vzniku obdobných pochybností správce daně ohledně skutečného průběhu zdanitelných
plnění. Uvedené platí rovněž v případě e-mailových objednávek zboží, jež neobsahovaly
podstatné náležitosti rozhodné například pro určení ceny za zboží, případně stěžovatelka s jejími
obchodními partnery nekomunikovala prostřednictvím sjednané kontaktní adresy. Některé
obchodní transakce vykazovaly rozpory mezi smluveným způsobem úhrady kupní ceny za zboží,
případně platby probíhaly na odlišné bankovní účty. Žalovaný poukazoval na obdobné
nedostatky předložených daňových dokladů a rozpory mezi datem provedení úhrady
a identifikací zboží, případně na jejich chybějící náležitosti. Ve vztahu k poštovním zásilkám,
jimiž stěžovatelka měla zasílat zboží jejím odběratelům, dospěl k obdobným závěrům
o odchylkách mezi tvrzenou hmotností zásilek a váhou, kterou podle relevantních okolností
případu měly ve skutečnosti mít. K podobným důkazům, kterými stěžovatelka prokazovala
uskutečnění přepravy zboží do jiného členského státu EU, tj. doklady o nákupu dálniční známky
a pohonných hmot a dále o úhradě mýtného, pak žalovaný uvedl, že jimi osvědčila
pouze uskutečnění cesty jednatele stěžovatelky do Itálie. V této souvislosti u uvedených důkazů
opakovaně identifikoval rozpory v uváděných poznávacích značkách přepravujících vozidel.
[32] Vzhledem k uvedenému je tak zřejmé, že vyhodnocení jednotlivých důkazů předložených
stěžovatelkou se řídilo obdobnými okolnostmi. Žalovaný případně dospěl k podobným závěrům,
resp. konstatoval, že jejich předložením stěžovatelka nevyvrátila relevantní pochybnosti správce
daně. Ve vztahu k jednotlivým zdaňovacím obdobím pak stěžovatelka předkládala obdobné
důkazy lišící se pouze zcela konkrétními skutečnostmi. Pokud městský soud při vyhodnocení
jednotlivých důkazů předložených vzhledem k podobným skutkovým okolnostem případu
odkázal na vyhodnocení jiných, avšak obdobných důkazů, není takový závěr nepřezkoumatelný.
Městský soud totiž v odůvodnění rozsudku obecně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil
se závěry žalovaného. Ve vztahu k jejich podobnostem odkázal na již dříve formulované závěry,
z nichž bylo možné vycházet i při hodnocení obdobných důkazních prostředků. Jinak řečeno,
pokud by městský soud zmíněný odkaz neprovedl, pouze by jeho dřívější závěry se zohledněním
některých detailních odchylek zopakoval rovněž ve vztahu k příslušným zdaňovacím obdobím
a předloženým důkazům. Z odůvodnění napadeného rozsudku je současně zřejmé, že i v případě
důkazů, u nichž městský soud pouze odkázal na dřívější závěry, se ztotožnil s jejich
vyhodnocením provedeným žalovaným. Ačkoli je takový postup na samé hranici
přezkoumatelnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že není žádoucí, aby v zájmu
přezkoumatelnosti odůvodnění rozsudku městského soudu trval na opakování obdobných
závěrů, resp. závěrů žalovaného, s nimiž se v příslušném rozsahu ztotožnil.
[33] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že v rozsudku ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33, uvedl: „přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti
se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností každého jednotlivého
případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek.“ Ústavní soud pak v nálezu ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 67/04, zdůraznil, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu
se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka
podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko
k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
[34] Nejvyšší správní soud dále judikuje, že bez dalšího nelze považovat za nepřezkoumatelné
rozhodnutí soudu jen proto, že odkazuje na rozhodnutí správního orgánu. Například v usnesení
ze dne 19. 5. 2015, č. j. 5 Azs 220/2015 - 35, konstatoval, že ,,rozsudek městského soudu
není bez dalšího nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani tehdy, odkazuje-li městský soud na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného, pokud se s ním ztotožňuje. Podstatou soudního přezkumu není jinými slovy opakovat
již jednou vyřčené, logické argumenty podložené zjištěným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Naopak, pokud je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno a je z něho zřejmé, proč a na jakém základě
žalovaný dospěl ke svým závěrům, je přípustné, aby si městský soud tyto závěry se souhlasnou poznámkou
osvojil.“ Jestliže se tedy městský soud ztotožnil se závěry učiněnými správcem daně a žalovaným,
přičemž uvedená rozhodnutí jsou důkladná a je z nich zřejmé, jakými úvahami se daňové orgány
při rozhodování řídily, nebylo by praktické ani časově úsporné, aby bylo řečeno v rozhodnutí
městského soudu stejnými slovy v podstatě to samé; v takovém případě je vhodnější si takové
závěry osvojit právě se souhlasnou poznámkou (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 119/2005 - 118). Ačkoli v posuzovaném případě městský soud
odkázal na vyhodnocení důkazů předložených stěžovatelkou k jiným zdaňovacím
obdobím, je z odůvodnění rozsudku městského soudu zároveň zřejmé, že tak učinil právě
proto, že se s posouzením některých obdobných důkazů žalovaným plně ztotožnil.
[35] Ani ve vztahu k ostatním vyjmenovaným skutečnostem, kterými se podle stěžovatelky
městský soud řádně nezabýval, Nejvyšší správní soud rozsudek nepřezkoumatelným neshledal.
Z odůvodnění rozsudku je totiž seznatelné, jakými úvahami se městský soud řídil při svém
rozhodování a k jakým závěrům po posouzení všech relevantních skutečností případu dospěl.
S nimi ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku nebylo možné.
[36] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný
a důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[37] Z obsahu daňového spisu vyplývá, že stěžovatelka ve svých daňových přiznáních deklarovala
přijetí zdanitelných plnění od společnosti Assinfort (zdaňovací období září 2014), společnosti
JV Trade (zdaňovací období listopad a prosinec 2014) a společnosti Eclat (zdaňovací období
leden 2015). Od těchto dodavatelů měla stěžovatelka nakoupit software a hardware značky Trend
Technology, zejména úložná zařízení. Předmětné zboží měla následně prodat italským
společnostem Medya a Prime Italia a slovenské společnosti Alkemia. Tato uskutečněná plnění
si stěžovatelka v daňových přiznáních vykázala jako plnění osvobozená od daně. Na základě
výsledků daňové kontroly však správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala
faktické přijetí zdanitelných plnění tak, jak bylo deklarováno na předložených daňových
dokladech, a nenaplnila tak podmínky pro vznik nároku na odpočet daně. Současně neprokázala
ani faktické uskutečnění dodání zboží do jiných členských států EU. Proto správce daně shora
uvedenými dodatečnými platebními výměry snížil stěžovatelkou uplatněné nároky na odpočet
daně i deklarovaná uskutečnění dodání zboží do jiných členských států EU.
[38] V rozhodnutí o odvolání se žalovaný podrobně zabýval tvrzeným tokem zboží, které měla
stěžovatelka ve zdaňovacím období září 2014 nakoupit od společnosti Assinfort a pak jej prodat
společnosti Medya. Následně shrnul, že deklarovaný dodavatel zboží nevykazoval v této době
žádnou činnost, nezdržoval se na uváděné adrese svého sídla, byl zrušen, v posledních letech
své existence neplnil své daňové ani jiné povinnosti a při likvidaci v roce 2016 nedisponoval
žádným majetkem. Stěžovatelkou tvrzený způsob navázání spolupráce se společností Assinfort
vyvolává pochybnosti, neboť smlouva, na základě níž měly příslušné obchody probíhat,
byla s tímto subjektem uzavřena dne 5. 5. 2014, ačkoliv s jeho jednatelem se měl zástupce
stěžovatelky seznámit až v létě 2014 při cestě letadlem. Za účelem prokázání svých tvrzení
sice stěžovatelka předložila důkazní prostředky, které však byly s ohledem na jejich vnitřní i vnější
rozpory vyhodnoceny jak nevěrohodné. Také tvrzená hotovostní úhrada deklarovaných plnění
ve vysokých částkách z důvodu chybějícího bankovního účtu společnosti Assinfort byla logicky
neopodstatněná a nelze ji považovat za hodnověrnou. Navíc daňové doklady vystavené touto
společností neobsahují datum uskutečnění zdanitelného plnění a z data uvedeného na dodacích
listech není zřejmé, zda se jedná o den převzetí zboží, nebo vystavení předmětné listiny.
Z dodacích listů pak nevyplývá provedení kontroly přebíraného zboží ohledně jeho množství
či vality. O neexistenci deklarovaných přijatých zdanitelných plnění svědčí také zjištění týkající
se deklarovaných uskutečněných plnění. Tvrzený odběratel zboží společnost Medya je totiž
pro italskou daňovou správu nekontaktní. Pochybovat lze rovněž o stěžovatelkou tvrzených
úhradách zboží a jeho přepravě do zahraničí.
[39] Dále žalovaný posoudil tvrzený tok zboží, která měla stěžovatelka ve zdaňovacích obdobích
listopad a prosinec 2014 nakoupit od společnosti JV Trade a pak jej prodat společnostem Medya,
Alkemia a Prime Italia. Následně shrnul, že společnost JV Trade je na udávané adrese svého sídla
nekontaktní, neprovozuje tam ekonomickou činnost a neplní své daňové povinnosti.
Pochybnosti vyvolalo také zaplacení kupní ceny za přijatá zdanitelná plnění ze strany odběratele
společnosti Medya namísto stěžovatelky z důvodu zablokování jejího bankovního účtu. Tímto
postupem se stala stěžovatelka zbytečným článkem obchodního řetězce. V šetřených obchodních
případech se jednotlivé dodavatelské a odběratelské společnosti navzájem znaly. Společnost
JV Trade jako deklarovaný dodavatel měla zboží nakoupit od společností Assinfort a Gisto, které
však v předmětné době nevykazovaly žádnou činnost. Daňové doklady vystavené deklarovaným
dodavatelem se dále liší od dokladů vystavených pro jiného odběratele a kupní smlouvy uzavřené
stěžovatelkou s jejími obchodními partnery jsou nekonkrétní, rozporuplné a vyvolávají dojem
účelovosti. Stěžovatelka nesplnila svou povinnost zdokumentovat vazbu jednotlivých přijatých
zdanitelných plnění na plnění uskutečněná. Hmotnost zboží uváděná v předložených důkazních
prostředcích týkajících se přepravy zboží do zahraničí nekoresponduje s údaji obsaženými
na dodacích listech. Zpochybněn byl rovněž způsob úhrady daného zboží ze strany společnosti
Medya na bankovní účet stěžovatelky, který měl být realizován postupně náhodnými a s ničím
nesouvisejícími částkami. Konečně společnosti Alkemia a Prime Italia sice přijetí zboží
od stěžovatelky potvrdily, avšak fakticita deklarovaných plnění byla zpochybněna ze strany
daňové správy těchto deklarovaných odběratelů.
[40] Konečně se žalovaný zabýval tvrzeným tokem zboží, které měla stěžovatelka ve zdaňovacím
období leden 2015 nakoupit od společnosti Eclat a pak jej prodat společnostem Medya
a Alkemia. Následně shrnul, že zboží, jež mělo být společností Eclat dodáno stěžovatelce,
zakoupil tento deklarovaný dodavatel od společnosti JV Trade, jehož jediným dodavatelem
byla společnost Assinfort. Ta však nevykazovala žádnou činnost a uskutečnění svých plnění
žádným způsobem nevykázala. Všechny tyto společnosti jsou vzájemně propojeny, v předchozích
zdaňovacích obdobích byly přímým dodavatelem stěžovatelky, sídlily na virtuální adrese,
kde nevykonávaly žádnou ekonomickou činnost, a to včetně deklarovaného dodavatele
předmětného zdanitelného plnění. Společnosti Eclat sice stěžovatelka poukázala na bankovní
účet finanční prostředky v konečné výši odpovídající fakturovaným částkám, nicméně jednotlivé
platby byly hrazeny povětšinou v náhodné výši bez bližší souvislosti a konečná částka
byla uhrazena zpravidla v rámci několika dnů či týdnů. Z tohoto důvodu i na základě dalších
zmíněných skutečností ani úhrada fakturované částky není dostatečným důkazem o realizaci
deklarovaných zdanitelných plnění. Dále stěžovatelka v lednu 2015 prodala zahraničním
společnostem Medya a Alkemia zboží jiného typu a množství, než měla nakoupit od společnosti
Eclat. Hmotnost prodávaného zboží nekorespondovala s hmotností zboží nakoupeného,
ačkoliv vzhledem k jeho povaze nebyly tyto odchylky opodstatněné. Důkazní prostředky,
jež stěžovatelka předložila za účelem prokázání přepravy zboží dne 30. 1. 2015 do Itálie
pro společnost Medya, zároveň vyvrací realizaci přepravy zboží na Slovensko pro společnost
Alkemia a navíc nejsou způsobilé prokázat, že zástupce stěžovatelky při cestě do Itálie skutečně
dodal zboží deklarovanému odběrateli. Pochybnosti se vyskytly rovněž při zkoumání způsobu
úhrady zboží stěžovatelčinými odběrateli.
[41] Také podle závěru žalovaného tedy stěžovatelka neprokázala, že zdanitelná plnění
od dodavatelů Assinfort, JV Trade a Eclat skutečně přijala tak, jak bylo deklarováno na daňových
dokladech. Jelikož podle tvrzení stěžovatelky mělo být nakoupené zboží předmětem dalšího
prodeje do jiných členských států EU, učinil žalovaný současně závěr o neexistenci deklarovaných
uskutečněných plnění pro společnosti Medya, Prime Italia a Alkemia.
[42] Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater
ProChemie s. r. o. (dále jen „rozhodnutí Kemwater ProChemie s.r.o.“), dospěl k závěru, že „směrnice
Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí
být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu
musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu
na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně,
bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba
povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani,
to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla,
nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl“. Na tento judikát
následně navázal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 23. 3. 2022,
č. j. 1 Afs 334/2017 - 208, v němž konstatoval, že „Soudní dvůr EU tedy potvrdil to, že postavení
dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako osoby povinné k dani (v případě ČR plátce DPH) je jednou
z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH. Nicméně připustil, že za určitých podmínek nemusí
být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení
plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží osobu uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je
situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má
k dispozici správce daně.“
[43] V posuzované věci postupovali žalovaný i správce daně v intencích rozhodnutí Kemwater
ProChemie s.r.o., když po podrobném rozboru předmětných obchodních případů s odkazem na
důkazní břemeno daňového subjektu, který podle §92 odst. 3 daňového řádu prokazuje všechny
skutečnosti jím uvedené v daňovém tvrzení a dalších podáních, na důkazní břemeno správce
daně, k jehož unesení postačí podle odstavce pátého písmena c) téhož ustanovení prokázat vážné
a důvodné pochybnosti o skutečnostech tvrzených daňovým subjektem, jakož i na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k této právní úpravě rozdělení důkazního
břemena, dospěli k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k nároku
na odpočet DPH a na osvobození DPH na základě přijetí zboží od deklarovaných dodavatelů
a jeho následného prodeje deklarovaným odběratelům z jiných členských států EU.
[44] Stěžovatelka v daňovém řízení ani v soudním řízení netvrdila, že by předmětná zdanitelná
plnění mohla přijmout od jiných než jím deklarovaných dodavatelů a o takové možnosti nesvědčí
žádné listiny obsažené v daňovém spise. Z nich je naopak zřejmé, že by se stěžovatelce nemohlo
podařit prokázat přijetí zdanitelných plnění od jiných dodavatelů, neboť ve zdaňovacím období
září 2014 měla za nákup zboží zaplatit ve vysokých částkách v hotovosti, ve zdaňovacích
obdobích listopad a prosinec 2014 měl jí zakoupené zboží uhradit po vzájemné dohodě
její následný odběratel a ve zdaňovacím období leden 2015 byly jednotlivé částky za nákup zboží
uhrazeny bezhotovostním převodem na účet deklarovaného dodavatele, což však nepostačilo
k prokázání realizace předmětných zdanitelných plnění, jak již bylo zmíněno. Možnost prokázání
nároku na odpočet daně na základě přijetí předmětných zdanitelných plnění od jiných
než deklarovaných dodavatelů s postavením plátců DPH na základě rozhodnutí Kemwater
ProChemie s.r.o. tak v dané věci vůbec nepřichází v úvahu.
[45] Proto se Nejvyšší správní soud v rozsahu kasačních námitek zabýval správností závěru
městského soudu, žalovaného a správce daně o neprokázání nároku stěžovatelky na odpočet
DPH a na osvobození od DPH na základě přijetí zboží od deklarovaných dodavatelů
a jeho následného dodání do jiných členských států EU deklarovaným odběratelům.
[46] Stěžovatelka opakovaně v kasační stížnosti namítala, že jí byla žalovaným i městským
soudem kladena k tíži nekontaktnost či případné neplnění daňových povinností jejími
obchodními partnery. Žalovaný i městský soud však v posuzovaném případě konstatovali,
že okolnosti týkající se těchto jiných daňových subjektů pouze založily pochybnosti správce daně
ohledně faktického uskutečnění předmětných zdanitelných plnění, na jejichž základě stěžovatelku
vyzval k prokázání sporných skutečností. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i městského
soudu vyplývá, že vzhledem ke zmíněným pochybnostem správce daně vyzval stěžovatelku
k jejich vyvrácení, na což tato reagovala předložením řady důkazů. Předmětné důkazy správce
daně i žalovaný vyhodnotili, aniž by závěr o neprokázání faktického uskutečnění posuzovaných
zdanitelných plnění založili jen na nekontaktnosti obchodních partnerů stěžovatelky. Jinak řečeno
správce daně a žalovaný v této souvislosti odkázali na řadu sporných skutečností, jež stěžovatelka
přesvědčivě nevysvětlila.
[47] Namítá-li stěžovatelka, že městský soud v odstavcích 50 a 53 odůvodnění rozsudku
zpochybnil řádné uzavření kupních smluv na předmětné zboží s jejími obchodními partnery,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené z napadeného rozsudku nevyplývá. Městský soud
totiž správně poukázal na některá ustanovení předmětných smluv, která oprávněně ve správci
daně vzbudila pochybnosti, a dále na jejich zjevnou neúplnost, kdy stěžovatelka využila veřejně
dostupné vzory, což v souvislosti s objemem předpokládaných obchodů vzbudilo další
pochybnosti o její obezřetnosti a věrohodnosti zmíněných ujednání. Zároveň městský soud nijak
nepopřel obvyklost obchodování se zbožím v hodnotě několika milionů korun, nýbrž ve shodě
s žalovaným odkázal na neobvyklost kupních smluv i jednotlivých smluvních ujednání či jejich
úplnou absenci.
[48] Stěžovatelka dále namítla, že vzhled podpisu osoby se může v různých situacích lišit. Ačkoli
lze uvedenému tvrzení přisvědčit, žalovaný i městský soud v této souvislosti poukázali
na další nesrovnalosti při komunikaci stěžovatelky s jejími obchodními partnery. Konkrétně
na odlišné e-mailové adresy (v uzavřených kupních smlouvách či na webových stránkách
obchodních partnerů stěžovatelky byly uvedeny jiné kontaktní adresy), dále na odlišný vzhled
loga společnosti JV Trade či zjevné a v e-mailové komunikaci se opakující chyby v označení
společnosti Assinfort jejím jednatelem. Stěžovatelkou odkazovaný podpis tak jen přispěl k řadě
relevantních pochybností správce daně, aniž by závěr o neprokázání uskutečnění deklarovaných
zdanitelných plnění byl založen výlučně na této skutečnosti.
[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že ji měl správce daně vyzvat
k předložení českého překladu listin doložených v daňovém řízení, přičemž v důsledku
jeho nesprávného postupu zmíněné listiny opomněl vyhodnotit. Podle §76 odst. 2 věty
před středníkem daňového řádu platí, že písemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce musí
být předloženy v originálním znění, a současně v překladu do jazyka českého, pokud správce daně neprohlásí,
že takový překlad nevyžaduje nebo že požaduje úředně ověřený překlad. Bylo tak na stěžovatelce a zároveň
v jejím zájmu, aby správci daně předložila předmětné listiny společně s jejich překladem
do českého jazyka. To ostatně učinila v odvolacím řízení, v němž předmětné důkazy žalovaný
řádně vyhodnotil.
[50] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že žalovaný vyhodnotil předložené dodací
listy jako formálně vytvořené, což městský soud v odůvodnění rozsudku popřel, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že z této námitky není zřejmé, proti které konkrétní skutečnosti posuzovaného
případu uvedenou námitkou brojí. Jinak řečeno se stěžovatelka pouze vymezila proti zmíněnému
závěru městského soudu, aniž by konkrétně vysvětlila, co z této skutečnosti vyplývá. K dodacím
listům se žalovaný vyjádřil například v odstavcích 193, 201 a 206 odůvodnění svého rozhodnutí.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o kasační stížnosti
je přezkoumáváno rozhodnutí správního soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Bylo tak na stěžovatelce, aby v kasační stížnosti brojila proti konkrétním závěrům formulovaným
městským soudem, resp. žalovaným v jejich rozhodnutích, případně poukázala na vady soudního
či správního řízení, což však neučinila.
[51] V kasační stížnosti stěžovatelka také namítla, že v posuzovaném případě předložila dostatek
důkazů, kterými přesvědčivě prokázala přijetí a uskutečnění deklarovaných zdanitelných plnění.
Pokud by zároveň žalovaný a městský soud uvedené důkazy hodnotili v jejich vzájemné
souvislosti a nikoli pouze výběrově a záměrně účelově, dospěli by k závěru o přenosu důkazního
břemene zpět na správce daně. Konkrétně pak ve vztahu ke zdaňovacímu období září 2014
stěžovatelka konstatovala, že předloženými důkazy řádně prokázala uskutečnění obchodních
transakcí se společnostmi Medya a Assinfort, tj. kupní smlouvou, e-mailovými objednávkami
zboží, fakturami společně s dodacími listy, pokladními doklady i payment agreement, evidencemi
pro daňové účely a účetními deníky, výpisy z internetových stránek společnosti Trend
Technology a vzorky zboží. Pokud správce daně posoudil předložené důkazy jako nevěrohodné,
měl stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění.
[52] Z předložených kupních smluv stěžovatelky s jejími dodavateli vyplývá, že měly totožný
obsah, přičemž v nich byly využity veřejně dostupné vzory. Z jejich znění není zřejmá specifikace
množství dodávaného zboží, cena či způsob jejího určení. Skutečnosti neodpovídal ani způsob
úhrad za zboží, jenž měl podle předložených smluv probíhat bankovním převodem, stěžovatelka
však společnosti Assinfort platila v hotovosti. Rozpory vznikly rovněž ve zvolené dodací
podmínce a délce smluvního vztahu deklarované ve smlouvě se společností Assinfort,
s níž stěžovatelka podle svého tvrzení předčasně ukončila spolupráci, avšak správci daně
nedoložila žádnou výpověď platné kupní smlouvy. Stěžovatelkou předložené e-mailové
objednávky zboží dále obsahovaly rozpory ve sjednaných a oficiálně uváděných kontaktních
adresách. Daňovými doklady, účetním deníkem a evidencí pro daňové účely se žalovaný zabýval
v odstavci 50 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž správně konstatoval, že předložením
účetnictví stěžovatelka splnila jen svou prvotní důkazní povinnost. Vzhledem ke vzniku
relevantních pochybností správce daně však bylo na ní, aby je vyvrátila předložením jiných
důkazů. Předmětná evidence tak prokázala pouze skutečnost, že posuzovaná zdanitelná plnění
stěžovatelka vedla ve svém účetnictví. Co se týče předložených výpisů z webových stránek
společnosti Trend Technology a vzorků zboží, stěžovatelka neprokázala jejich přímou souvislost
s deklarovanými dodávkami zboží, respektive že právě s předmětným zbožím obchodovala.
Předložené daňové doklady se současně odchylovaly od tabulky úhrad stěžovatelky, kdy v případě
některých transakcí zcela absentovala časová či věcná souvislost úhrad, případně z nich vyplývalo,
že některé platby za zboží proběhly ještě před doručením příslušné objednávky. V případě zboží
zaslaného poštou společnosti Medya pak z předložených důkazů vyplynuly značné rozpory mezi
deklarovanou hmotností zásilky a váhou, kterou podle relevantních okolností případu předmětná
zásilka měla ve skutečnosti mít. Nadto je zřejmé, že stěžovatelka postupovala neobezřetně, pokud
zásilku zaslala jako běžný balík v hodnotě převyšující pět milionů korun bez odpovídajícího
pojištění. Výše uvedené platí obdobně i ve vztahu ke zdaňovacím obdobím listopad a prosinec
2014.
[53] Rovněž v případě předložených kupních smluv existovaly rozpory mezi smluvními
ujednáními a skutečností. Stěžovatelka využila totožné veřejně dostupné vzory, aniž by do jejich
obsahu zakomponovala ujednání o specifikaci množství zboží či jeho ceně a způsobu jejího
určení. Žalovaný v odstavcích 81 a 82 odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal
na odchylky v podpisu jednatelky společnosti JV Trade od ostatních podpisů na listinách
založených ve sbírce listin. Z předložených daňových dokladů zároveň vyplývala zjevná
a neodůvodněná změna vzhledu předložených daňových dokladů vystavených společností
JV Trade a dále odlišný vzhled loga. Stěžovatelka s tímto dodavatelem komunikovala
prostřednictvím jiné e-mailové adresy. Žalovaný správně poukázal rovněž na nesrovnalosti
v úhradách za zdanitelná plnění. Podle stěžovatelky totiž v důsledku blokace jejího bankovního
účtu uzavřela se společnostmi Medya a JV Trade dohodu, na základě níž měla společnost Medya
za veškerá plnění platit přímo dodavateli stěžovatelky společnosti JV Trade. K blokaci
bankovního účtu stěžovatelky však došlo již dne 9. 4. 2014, přičemž všechna zdanitelná plnění
přijatá stěžovatelkou od jejího dodavatele ve zdaňovacích obdobích listopad a prosinec 2014 měla
být uhrazena do 31. 12. 2014, k čemuž došlo pouze částečně bez jakékoli reakce
dodavatele stěžovatelky. Současně je zřejmé, že bankovní účet společnosti JV Trade byl zrušen
již ke dni 3. 9. 2014. Sama stěžovatelka ostatně v rozporu se smluvním ujednáním posílala úhrady
za zboží svému dodavateli na odlišný bankovní účet.
[54] Žalovaný správně poukázal rovněž na pochybnou strukturu obchodních transakcí mezi
stěžovatelkou a společnostmi JV Trade a Assinfort. S posledně uvedenou společností totiž
stěžovatelka měla ukončit spolupráci již ve zdaňovacím období září 2014, ve zdaňovacích
obdobích listopad a prosinec 2014 však předmětná společnost v obchodním řetězci figurovala
jako odběratel stěžovatelky. Předložila-li stěžovatelka vyplněné CMR listy k přepravě zboží
do jiného členského státu EU, není v posuzovaném případě zřejmé, z jakých důvodů uvedené
CMR listy vyplňovala. Stěžovatelka totiž tvrdila, že zboží přepravil její jednatel svým vozidlem,
CMR listy však slouží jako mezinárodní listy v nákladní přepravě. Nesrovnalosti vznikly rovněž
ohledně identifikace přepravního vozidla a skutečné hmotnosti dopravovaného zboží.
Předloženou dálniční známkou a doklady o nákupu pohonných hmot a úhradě mýtného
stěžovatelka prokázala pouze uskutečnění cesty do Itálie, vzhledem k popsaným pochybnostem
však přesvědčivě nedoložila, že přepravovala právě deklarované zboží. Další rozpory obsahovaly
předložené výpisy plateb od společnosti Alkemia, kdy nebylo možné přiřadit jednotlivé úhrady
ke konkrétnímu zboží. Zároveň z nich vyplývá, že některé dodávky zboží byly odběrateli
doručeny ještě před odesláním jeho objednávky. Určité úhrady pak byly uskutečněny až po jejich
splatnosti bez odpovídající reakce stěžovatelky.
[55] Rovněž ve vztahu ke zdaňovacímu období leden 2015 podle stěžovatelky městský soud
nezákonně odkázal na vyhodnocení důkazů předložených k jiným zdaňovacím obdobím.
V této souvislosti správce daně identifikoval pochybnosti ohledně již tvrzeného průběhu
navázání spolupráce. Poukázal rovněž na pochybnou strukturu obchodních transakcí mezi
stěžovatelkou a společnostmi JV Trade, Eclat a Assinfort. Úhrady za dodávky zboží stěžovatelka
prováděla náhodně bez bližší souvislosti. Daňové doklady a dodací listy předložené stěžovatelkou
současně neobsahovaly některé údaje, nevyplývalo z nich například datum či místo dodání zboží,
případně zda bylo zboží zkontrolováno. Neobsahovaly ani razítka či podpisy odběratele.
Stěžovatelka nedoložila žádnou komunikaci se společností Eclat či jakékoli objednávky zboží.
Nesrovnalosti vznikly i v souvislosti se skutečnou hmotností přepravovaného zboží,
kdy odchylka mezi tvrzenou a skutečnou váhou předmětného zboží činila téměř 30 kg. Rozpory
obsahuje rovněž popis přepravy zboží do jiných členských států EU, a to zejména ohledně reálné
možnosti zboží přepravit v rozhodném čase vzhledem k vzdálenosti jednotlivých míst dodání.
Stěžovatelka nijak neprokázala, že by její jednatel podnikl v průběhu cesty do Itálie rovněž cestu
na Slovensko. Předloženými doklady o nákladech na dopravu ani v případě těchto transakcí
neprokázala skutečnou přepravu zboží do jiných členských států EU. Opětovně nebylo možné
přiřadit jednotlivé platby za zboží od odběratele stěžovatelky ke konkrétním dodávkám, zároveň
některé úhrady probíhaly po splatnosti a bez odpovídající reakce stěžovatelky. Co se týče plateb
za zboží od společnosti Alkemia, byl na bankovním účtu stěžovatelky zaevidován jen zlomek
deklarované kupní ceny zboží.
[56] V posuzovaném případě tedy ani předložením vyjmenovaných důkazů nedošlo k vyvrácení
relevantních pochybností správce daně, což ostatně žalovaný i městský soud v odůvodnění svých
rozhodnutí řádně vysvětlili. Stěžovatelka nadto nijak konkrétně nepopsala, jakým způsobem
zmíněnými důkazy prokázala realizaci předmětných zdanitelných plnění.
[57] Ani námitka stěžovatelky, že předložením důkazů vyvrátila pochybnosti správce daně
ohledně zboží přepravovaného poštou a že v této souvislosti navrhovala provedení dalších
důkazů, není důvodná. Žalovaný i městský soud totiž řádně vysvětlili, že v posuzovaném případě
nebyla sporná samotná skutečnost odeslání poštovní zásilky, nýbrž její skutečný obsah, resp. zdali
se jednalo o zásilku právě s předmětným zbožím. Proto byl důkazní návrh stěžovatelky ověřením
odeslání zásilky společnostem Medya a Alkemia nadbytečný. Žalovaný současně v odstavci 159
odůvodnění svého rozhodnutí správně konstatoval, že si stěžovatelka měla právě za účelem
případného prokazování odeslání předmětných zásilek uschovat potvrzení o doručení zásilky
včetně jejího převzetí adresátem a následné kontroly obsahu.
[58] Nejvyšší správní soud proto vzhledem k uvedenému konstatuje, že z odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, na základě jakých skutečností vyvstaly správci daně
pochybnosti ohledně faktického uskutečnění zdanitelných plnění. Všechny stěžovatelkou
předložené důkazy žalovaný řádně posoudil samostatně i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud
stěžovatelka namítla, že ji měl správce daně vyzvat k jejich doplnění, je v posuzovaném případě
zřejmé, že tak učinil právě výzvami k prokázání sporných skutečností. Nejvyšší správní soud
přitom již v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 9 Afs 57/2012 - 26, konstatoval, že „přestože
je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny
co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (§92 odst. 2 daňového řádu), není daňové řízení
založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125).“
[59] Stěžovatelka dále namítla, že správce daně ani žalovaný neprovedli všechny v daňovém řízení
navržené důkazy. Konkrétně se jednalo o výslechy svědků, které dostatečně identifikovala
a specifikovala, co by jimi mělo být prokázáno. Přitom stěžovatelka zdůraznila, že správce daně
konkrétně neuvedl, jaké další podklady měla předložit.
[60] Správce daně není vázán návrhy důkazních prostředků daňovým subjektem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Byla to tak právě
stěžovatelka, kterou tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání uskutečnění
posuzovaných zdanitelných plnění. Pokud tak zamýšlela navrhnout výslech určitých svědků,
bylo na ní, aby dostatečně identifikovala konkrétní osoby a vymezila, co jimi má být prokázáno.
Spoléhala-li v této souvislosti na aktivitu správce daně, sama se vystavila riziku neunesení
důkazního břemene a následného neuznání odpočtu DPH. Nadto je v posuzovaném případě
zřejmé, z jakých důvodů nebyly navržené výslechy svědků provedeny. Žalovaný
totiž v odstavcích 141 až 144 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka navrhla
provedení výslechů svědků za účelem prokázání, že předmětné zboží převzaly společnosti
Alkemia a Prime Italia. Zmíněný důkazní návrh pak stěžovatelka učinila pouze ve vztahu
k některým dodávkám zboží za zdaňovací období listopad a prosinec 2014 a leden 2015. Faktické
dodání zboží přitom společnosti Alkemia a Prime Italia v odpovědi na mezinárodní
dožádání potvrdily, v důsledku čehož se navržené důkazní prostředky staly nadbytečnými
a bylo jen na správci daně, jak uvedená tvrzení deklarovaných odběratelů stěžovatelky v kontextu
dalších provedených důkazů posoudí.
[61] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2009, č. j. 1 Afs 63/2009 - 102,
současně platí, že nebylo úkolem správce daně ani žalovaného poskytnout stěžovatelce případné
doporučení, jakými důkazními prostředky by vyvrátila relevantní pochybnosti o faktickém
uskutečnění předmětných zdanitelných plnění. Volba důkazních prostředků byla totiž naprosto
na její úvaze. Nadto z odstavců 158 až 160 odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývají
konkrétní způsoby, jakými mohla stěžovatelka pochybnosti správce daně vyvrátit, respektive
jakým postupem a předložením kterých důkazů by se při uskutečňování jednotlivých obchodních
transakcí vyhnula riziku vzniku relevantních pochybností správce daně.
[62] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud výše uvedené sporné právní otázky
posoudil správně, přičemž vycházel z náležitě a dostatečně zjištěného skutkového stavu věci
v rámci daňového řízení. Ani důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
tak nebyly naplněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[63] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu