ECLI:CZ:NSS:2022:4.AFS.290.2021:46
sp. zn. 4 Afs 290/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Brennerei Starrein GmbH,
ATU53412409, se sídlem Starrein 42, 2084 Weitersfeld, Rakousko, zast. JUDr. Alfrédem
Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Lihovar Budeč, spol. s r. o., IČO: 181 27 967, se sídlem Knínice 22, Telč, II) Schildecker
Transport GmbH, ATU2025470, se sídlem Industriegelände Objekt 2, 3435, Pischelsdorf,
Rakousko, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2017, č. j. 19429-4/2017-90000-304.4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021,
č. j. 29 Af 65/2017 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím na základě odvolání žalobkyně a osoby
zúčastněné na řízení I) změnil výrok rozhodnutí Celního úřadu pro Kraj Vysočina (dále též „celní
úřad“) ze dne 8. 2. 2017, č. j. 10349/2017-630000-31, a to tak, že ve výroku text „právnické osobě
Lihovar Budeč spol. s r.o., se sídlem: Knínice 22, PSČ: 588 56 Telč, IČ: 18127967“ nahradil textem
„ve vlastnictví právnické osoby Lihovar Budeč spol. s r. o., sídlem Knínice 22, 588 56 Telč, IČ: 18127967“
a v ostatním ponechal rozhodnutí celního úřadu beze změn. Uvedeným rozhodnutím celní úřad
podle §42 odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „ZSD“),
rozhodl o propadnutí zajištěných vybraných výrobků, a to lihu v kvalitě úkap, dokap, v balení
skladovací nádrž, v množství 14.333 litrů etanolu Lihovaru Budeč spol. s r. o.
[2] Žalobkyně v žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného v prvé řadě namítala,
že k opuštění lihu z režimu s podmíněným osvobozením od daně nedošlo, neboť
přepravovaný líh byl přepravován v režimu s podmíněným osvobozením od daně
bez ohledu na to, zda byl ještě v dopravním prostředku nebo byl již částečně stočen v Lihovaru
Budeč – v daňovém skladu určení podle dokladu 14ATI0221S0000913491 (dále též „eAD-AT“).
Čl. 7 odst. 2 Směrnice 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice
92/12/EHS výslovně spojuje vznik daňové povinnosti s opuštěním vybraných výrobků (lihu)
z režimu s podmíněným osvobozením od daně a k tomu nedošlo.
[3] K porušení podmínek dopravy podle namítaného průvodního daňového dokladu
eAD-AT nedošlo, když líh byl dopraven v souladu s údaji v průvodním daňovém dokladu
do Lihovaru Budeč, který byl uveden jako daňový sklad určení. Nikdy tak nebyl přerušen řetězec
dopravy zboží z daňového skladu do jiného daňového skladu, tj. režim podmíněného osvobození
od daně, vybrané propadlé výrobky neopustily dopravní prostředek uvedený jak v průvodním
dokladu eAD-DE, tak i v dokladu eAD-AT, před zahájením vykládky v Lihovaru Budeč.
[4] Žalobkyni byla platebním výměrem vydaným celním úřadem ze dne 2. 3. 2016,
č. j. 13461/2016-630000-31, předepsána spotřební daň z lihu z předmětného propadlého výrobku
ve výši 8.211.990 Kč, tj. předmětný propadlý výrobek byl zdaněn a měl být uvolněn.
[5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 29 Af 65/2017 - 59, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil námitce žalobkyně, že správní
orgány nesprávně určily místo, v němž došlo k pochybení žalobkyně, když za toto místo označily
daňové území České republiky. Klíčový aspekt v podobě územní spojitosti s Českou republikou
nebyl v projednávané věci naplněn. Doprava předmětného lihu na základě dokladu eAD-DE
byla vázaná toliko na území Spolkové republiky Německo a Rakouska, a proto správní orgány
České republiky nebyly příslušné k posouzení porušení režimu podmíněného osvobození od daně
vyplývajícího z dokladu eAD-DE, ani k posouzení, zda byl líh v důsledku porušení režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně dopravován bez dokladu uvedeného v §27 ZSD.
[6] S poukazem na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 12/2010 - 53 krajský soud
dovodil, že pokud v nyní projednávané věci měl být líh na základě průvodního dokladu eAD-DE
složen v daňovém skladu žalobkyně v Rakousku, byly k posouzení souladu dopravy s tímto
průvodním dokladem příslušné rakouské úřady celní správy, neboť k porušení režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně došlo právě v Rakousku, a to nedoručením lihu
do daňového skladu žalobkyně se sídlem na území Rakouska. Správní orgány tudíž pochybily,
pokud posuzovaly podmínky dopravy vybraných výrobků na základě eAD-DE v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně, uskutečňované dle právního řádu jiného státu.
Na základě zjištění o porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně tedy správní
orgány neměly rozhodnout o zajištění vybraných výrobků a následně o jejich propadnutí
podle §42d ZDS.
[7] V rozporu se zákonem je také závěr, že líh byl dopraven do Lihovaru Budeč bez dokladu
uvedeného v §27 ZSD, dovozený ze skutečnosti, že předmětný líh byl v době kontroly ze strany
správního orgánu prvního stupně již částečně stočen do nádrží Lihovaru Budeč, neboť správní
orgány si takový úsudek učinily na základě hodnocení dopravy dle eAD-DE, aniž by k tomu
byly příslušné.
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, na základě
níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. 4 Afs 358/2019 - 24, rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že stočení lihu v Lihovaru
Budeč, nedovezení do daňového skladu žalobkyně v Rakousku a faktické neodeslání lihu
z tohoto rakouského daňového skladu do Lihovaru Budeč nelze vnímat jako tři izolované
události, ale jako skutečnosti vzájemně propojené, které naplnily hypotézu §28 odst. 1 a 4 zákona
o spotřebních daních. Aktivitou, která vedla k porušení režimu podmíněného osvobození
od spotřební daně z lihu, tedy bylo v prvé řadě jeho stočení na území ČR. K porušení režimu
podmíněného osvobození od daně během dopravy tak došlo na daňovém území ČR.
V posuzované věci se tak skutečná cesta vybraných výrobků odchýlila od cesty deklarované,
čímž byla možnost kontroly ze strany celních orgánů ztížena, ne-li znemožněna,
protože se vybrané výrobky nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku,
kde nemohly být zkontrolovány a z nějž nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT
z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu
tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu dle §27 ZSD obsahujícího údaje
odpovídající skutečnému průběhu dopravy.
[9] Žalobkyně poté doplnila žalobu podáním ze dne 13. 8. 2020 a replikou ze dne 11. 3. 2021
reagovala na vyjádření žalovaného ze dne 11. 9. 2020.
[10] Krajský soud následně ve věci znovu rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem,
jímž žalobu zamítl na základě závěrů uvedených v rozsudcích NSS ze dne 20. 1. 2020,
č. j. 4 Afs 358/2019 - 24, a ze dne 1. 11. 2019, č. j. 9 Afs 218/2019 - 38, č. 3953/2020 Sb. NSS.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[11] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti tomuto rozsudku krajského soudu
kasační stížnost. Pro posouzení celé věci je rozhodující, že ke stáčení lihu v České republice došlo
až v okamžiku, kdy již měly celní orgány České republiky prostřednictvím eAD-AT dokladu
informaci o tom, že líh bude dopraven do Lihovaru Budeč. Pokud zákon o spotřebních daních
a směrnice o spotřebních daních a nařízení Komise (ES) č. 684/2009 ze dne 24. 7. 2009
předpokládají možnost změny místa určení zboží po zahájení realizace dopravy, pak stěžovatelce
není zřejmé, proč v jejím postupu shledaly celní orgány porušení zákona s tak masivním
dopadem, kterým je propadnutí zboží, jestliže fiskální zájmy České republiky ale ani jiného
členského státu nebyly a ani nemohly být poškozeny. Jestliže totiž lze v průběhu realizace
dopravy změnit místo dodání i příjemce, pak stěžovatelka fakticky jednala tak, jako by požádala
o změnu místa určení i změnu příjemce zboží. Nelze postupovat tak, že celní orgány budou lpět
na formalistických postupech a závěrech, aniž by skutečně vyhodnotily, zda postup zvolený
stěžovatelkou, jakožto laikem učiněný v dobré víře ve snaze co nejvíce vyhovět urgentnímu
požadavku obchodního partnera, ve skutečnosti zcela nekopíruje postup přípustný z hlediska
přísného formalistického pohledu celních orgánů. Žalovaný i soud setrvávají na formalistickém
dodržování pravidel, aniž by se skutečně zabývaly tím, zda byly či nebyly narušeny fiskální zájmy
členských států Evropské unie, resp. fungování EMCS systému samého.
[12] Celní orgány ani soud se nevypořádaly s tím, zda stěžovatelka jednala s motivem ohrozit
výběr daně a fungování režimu sledování vybraného výrobku, byť i jen formou nedbalosti.
Jednání stěžovatelky vždy směřovalo k tomu, aby byly všechny celní orgány informovány o cestě
vybraného výrobku a aby nemohlo dojít byť i jen k ohrožení výběru daně nebo ohrožení dohledu
nad vybraným výrobkem. Nedošlo ke stočení vybraného výrobku jinde, než bylo v systému
EMCS deklarováno, ale naopak došlo k jeho dopravení na místo do lihovaru v Budči,
jak bylo uvedeno i v systému EMCS.
[13] Krajský soud a předtím i Nejvyšší správní soud přehlédly řadu významných okolností,
a jejich závěry proto nejsou v souladu se zákonem ani účelem a smyslem směrnice
ze dne 16. 12. 2008 č. 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní. Za podstatnou okolnost
stěžovatelka označila, že dopravovaný výrobek (líh) byl denaturován, tedy jeho stočením
do nádrže v Lihovaru Budeč nemohla vzniknout povinnost hradit spotřební daň ani Lihovaru
Budeč ani žalobkyni, neboť denaturovaný líh je od spotřební daně osvobozený podle §71 odst. 1
písm. e) zákona o spotřebních daních. Pokud tedy došlo ke změně informace o místě určení
v systému EMCS na Lihovar Budeč a k následnému stočení v tomto lihovaru, bylo by ryze
formalistické dovozovat zákonnost propadnutí lihu toliko z důvodu, že došlo ke stočení lihu,
ačkoliv ještě nedošlo k evidenčnímu přijetí vybraného výrobku do daňového skladu Lihovarem
Budeč, navíc za situace, kdy pouhým stočením výrobku nedošlo ke změně charakteru vybraného
výrobku na nikoli denaturovaný líh.
[14] Je nepřípustné a v rozporu se smyslem a účelem zákona o spotřebních daních,
aby v situaci, kdy nedošlo k ohrožení výběru spotřební daně ani k narušení informační
povinnosti, došlo k propadnutí lihu, a to rovněž z důvodu, že v době fyzické české celní kontroly
již přešly daňové povinnosti z předmětného lihu na Lihovar Budeč a stěžovatelka již nebyla
osobou disponující lihem. V době provádění české celní kontroly byla prováděna řádná
denaturace lihu, tím pádem bylo zřejmé, že ani finální příjemce daně nebude povinen k úhradě
spotřební daně z důvodu řádné denaturace lihu. Ani stočením lihu v Lihovaru Budeč
tak nemohlo dojít k propuštění denaturovaného lihu ke spotřebě, neboť výrobek byl opět
umístěn do daňového skladu Lihovaru Budeč.
[15] Stěžovatelka dále popsala, jakým způsobem funguje systém EMCS a jakým způsobem
probíhala doprava v posuzované věci, a namítla, že Nejvyšší správní soud ani krajský soud
nezohlednil, že všechny celní orgány v jednotlivých státech, jichž se doprava vybraného výrobku
v této věci týkala, byly o průběhu a způsobu přepravy informovány a že výběr daně byl zajištěn
prostřednictvím jistot složených postupně všemi subjekty zapojenými do přezkoumávané
dopravy.
[16] Poté, co stěžovatelka v systému EMCS potvrdila přijetí zboží do svého daňového skladu,
informovala rakouské celní orgány o záměru odeslat zboží do České republiky s tím, že následně
formálně pro přepravu z rakouského daňového skladu do českého daňového skladu obdržela
od rakouských celních orgánů příslušný doklad eAD-AT, který rakouské celní orgány zaslaly
českým celním orgánům a české celní orgány jej následně zaslaly lihovaru Budeč. Jakmile došlo
k potvrzení ukončení dopravy z Rakouska dne 21. 2. 2014 a převzetí lihu a to ze strany daňového
skladu Lihovar Budeč, byl povinen případnou spotřební daň hradit českým celním orgánům
právě Lihovar Budeč, který měl u příslušných českých celních orgánů složenou jistotu ve výši
předpokládané daně z předmětného lihu. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že po celou dobu
přepravy nemohlo dojít ke ztrátě spotřební daně. Se stáčením lihu v Budči se započalo
až po přijetí dokladu eAD-AT ze strany Lihovaru Budeč, a poté co bylo zadáno do systému
EMCS, že dojde ke stočení v tomto lihovaru. Celní orgány ani soud však nezjistily okamžik
oznámení ukončení přepravy v systému EMCS ze strany Lihovaru Budeč, neboť v tomto smyslu
neprovedly řádné dokazování.
[17] V konečném důsledku pak celní orgány a následně i soudy chybně posoudily,
že má být uložena daňová povinnost stěžovatelce. Jestliže došlo ke stočení lihu v Lihovaru
Budeč, došlo k uložení povinnosti hradit spotřební daň osobě, které již daňové povinnosti
uloženy být nemohly, protože již došlo k převzetí lihu Lihovarem Budeč, a tím i k přechodu
případných daňových povinností na Lihovar Budeč.
[18] Krajský soud se nevypořádal s žalobní námitkou, že celní orgány nedostatečně vymezily
údajně protiprávní jednání stěžovatelky, za které jí bylo uloženo propadnutí věci. S poukazem
na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 19. 9. 2019, č. j. 10 Afs 81/2019 - 42, stěžovatelka
uvedla, že rozhodnutí celního úřadu obsahuje pouze povšechné uvedení právních předpisů, které
měly být porušeny bez jednoznačného vymezení, jaké konkrétní jednání mělo být stěžovatelce
kladeno k tíži a proč by mělo vést k propadnutí lihu.
[19] Závěrem stěžovatelka navrhla předložení věci rozšířenému senátu, neboť dřívější
rozsudky NSS sp. zn. 9 Afs 218/2019 a 4 Afs 358/2019 jsou ve světle kasační argumentace
stěžovatelky nezákonné, a přitom z pohledu stěžovatelky musí existovat způsob, jak docílit
změny právního názoru NSS ještě v řízení před tímto soudem.
[20] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že nový žalobní bod uplatněný žalobkyní
v doplnění žaloby, v němž namítá, že výrok rozhodnutí celního úřadu nemůže obstát
pro nedostatečné vymezení skutku, je opožděný, neboť jej stěžovatelka uplatnila po uplynutí
lhůty k podání žaloby. Tuto námitku nelze chápat jako rozšíření žalobní argumentace.
Rozhodnutí celního úřadu obsahuje náležitosti vyžadované §102 daňového řádu, tedy i konkrétní
ustanovení daňového řádu a zákona o spotřebních daních, na základě kterých správce daně
rozhodl o propadnutí zajištěného zboží. Ve věci propadnutí zajištěných dopravovaných
vybraných výrobků vůbec není rozhodné a není třeba prokazovat, kdo zavinil/způsobil,
že tyto výrobky byly dopravovány v rozporu se zákonem, rozhodné je toliko to, že tyto výrobky
byly dopravovány v rozporu se zákonem.
[21] K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání námitky
nedostatečného vymezení skutku v rozhodnutí celního úřadu žalovaný uvedl, že se nejedná
o takovou vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tato námitka
byla opožděná, a i kdyby byla uplatněna včas, byla nedůvodná. Z judikatury NSS i Ústavního
soudu vyplývá, že krajský soud nemusí výslovně a obsáhle vypořádávat každou námitku účastníků
řízení, nýbrž postačí, pokud proti uplatněným námitkám postaví vlastní ucelený argumentační
systém.
III. Posouzení kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou stěžovatelky, v níž krajskému
soudu vytýkala nevypořádání námitky, že celní orgány nedostatečně vymezily údajně protiprávní
jednání stěžovatelky, za které jí bylo uloženo propadnutí věci. Krajský soud v bodu 21 stručně
shrnul doplnění žaloby ze dne 13. 8. 2020 a v bodech 34 a 35 se s tímto doplněním taktéž velice
stručně vypořádal. K uvedené námitce stěžovatelky se však vskutku výslovně nevyjádřil.
Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že se jedná o pochybení krajského soudu.
[25] Při hodnocení tohoto pochybení je však třeba zohlednit, že uvedená námitka stěžovatelky
byla uplatněna opožděně, neboť rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelce doručeno
dne 26. 6. 2017, lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 28. 8. 2017 (poslední den dvouměsíční
lhůty připadl na sobotu 26. 8. 2017, tj. lhůta uplynula následující pracovní den) a stěžovatelka
uvedenou námitku nevznesla v žalobě ze dne 28. 8. 2017, ale až v podání (doplnění žaloby)
ze dne 13. 8. 2020, tj. až poté, co Nejvyšší správní soud, jak již bylo uvedeno výše, zrušil
první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jednalo se proto o opožděně
uplatněnou námitku, ke které již ani krajský soud nemohl podle §71 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout
a zabývat se jí. Dále je třeba zmínit, že krajský soud vystihl podstatu věci a přiléhavě poukázal
na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku č. j. 4 Afs 358/2019 - 24, jimiž byl
při posouzení věci vázán, a podpůrně rovněž na závěry uvedené v rozsudku téhož soudu
č. j. 9 Afs 218/2019 - 38, a rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 6. 2021,
č. j. 29 Af 135/2016 - 155, v němž z naposledy uvedeného rozsudku NSS vycházel.
S přihlédnutím k výše uvedenému nepovažuje Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu
při vypořádání uvedené námitky za natolik závažné, aby mělo za následek nepřezkoumatelnost
kasační stížností napadeného rozsudku.
[26] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatelka uvádí námitky, v nichž zejména zpochybňuje
závěry krajského soudu a NSS týkající se posouzení věci samé. Kromě námitek, které vychází
z žalobních námitek uvedených již v žalobě, uvádí také zcela nové námitky, kterými se doposud
NSS nezabýval. Obě tyto skupiny námitek jsou ovšem nepřípustné, zčásti z důvodu podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., zčásti z důvodu podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[27] Je třeba nejprve připomenout, že se jedná o druhou kasační stížnost v téže věci,
byť odlišného účastníka řízení. S ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační
stížnost v téže věci přípustná jen za předpokladu, že je jako její důvod namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem NSS. Ten se nemá znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor vyslovil, pokud se tímto právním názorem krajský soud řídil (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Nepřípustnost kasační stížnosti
se dotýká především otázek, které NSS v téže věci již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz
usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
Toto omezení je odrazem závaznosti právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 4 s. ř. s.) a vylučuje i možnost NSS, aby revidoval svůj původní závazný právní názor k nové
kasační stížnosti v téže věci (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[28] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje i výjimku z popsaného pravidla.
Kasační stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem NSS vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Judikatura Ústavního soudu a NSS
dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky
z aplikovatelnosti tohoto ustanovení. Zpravidla jej nelze vztáhnout na případy, kdy NSS vytkl
krajskému soudu procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav
nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti by v takovém případě
znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz
usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165). I v těchto případech se však námitky
opakované kasační stížnosti musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru
a následování pokynu NSS nebo musí směřovat k právní otázce, která v první kasační stížnosti
nebyla řešena a kvůli vadnému procesnímu postupu nebo vadě obsahu rozhodnutí krajského
soudu řešena být nemohla. Opakovaná kasační stížnost je obvykle rovněž přípustná, pokud
krajský soud doplnil po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné
skutečnosti hodnotil v souladu s názorem NSS, vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku (viz rozsudek
NSS ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009 - 66, či usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Dalším důvodem, o který se může opírat přípustnost opakované kasační
stížnosti, je změna právního stavu změnou či zrušením rozhodného právního předpisu, pokud
v dané věci nelze aplikovat předpis původní; podobně může jít i o vyslovení protiústavnosti
předpisu Ústavním soudem (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
Lze shrnout, že přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým
účastníkem řízení) je omezena na důvody, které NSS v souladu se zákonným omezením svého
přezkumu dosud v téže věci neřešil.
[29] Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení, je §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
aplikovatelný zejména v případě, kdy tento účastník brojí proti závěrům krajského soudu, které
jsou výsledkem aplikace právního názoru NSS vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku
(blíže viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2011, č. j. 6 As 1/2011 - 139). Tento názor potvrdil
i Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2083/15, ve kterém uvedl: „Smysl
kasační stížnosti, jakožto mimořádného opravného prostředku, kterým lze napadnout rozhodnutí krajského
soudu vydané ve správním soudnictví, totiž nemůže být negován opakovaným vznášením stejných či přinejmenším
obdobných právních otázek, na něž již Nejvyšší správní soud vyslovil svůj právní názor. Takto by totiž
docházelo k jevu, nikoliv nepodobnému příslovečnému ‚ping-pongu‘ mezi oběma stupni správního soudnictví,
kdy by byl Nejvyšší správní soud zbytečně zahlcován podáními, u nichž by bylo dopředu zřejmé (s ohledem
na zásadu kontinuity, jednoty a předvídatelnosti jeho rozhodování), s jakým výsledkem řízení skončí. Takovýto
přístup by zcela zjevně odporoval i zásadě hospodárnosti řízení a devalvoval by funkci Nejvyššího správního soudu
coby orgánu sjednocujícího judikaturu ve správním soudnictví. Není proto ani rozhodné, zda dřívější kasační
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno na základě návrhu současného stěžovatele anebo žalovaného
správního orgánu (jako tomu bylo právě v nyní projednávaném případě).“
[30] Krajský soud v dalším řízení z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
vycházel. Zcela se tak řídil závazným právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka
však kasační stížností v podstatě polemizuje s předchozím posouzením věci Nejvyšším správním
soudem v rozsudku č. j. 4 Afs 358/2019 - 24, ostatně sama např. uvedla, že Nejvyšší správní soud
přehlédl řadu významných okolností případu, a namítá rovněž nezákonnost tohoto rozsudku.
Stěžovatelka tudíž v kasační stížnosti brojí proti závaznému posouzení věci Nejvyšším správním
soudem v předchozím zrušujícím rozsudku. Tyto námitky stěžovatelky jsou proto podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustné.
[31] Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne 5. 2. 2013, č. j. 8 Afs 47/2012 - 39,
v němž uvedl, že „[i]nstitut nepřípustnosti opakovaných kasačních stížností vylučuje, aby Nejvyšší správní soud
k nové kasační stížnosti v téže věci sám revidoval svůj původní závazný právní názor. Zruší-li totiž Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejenom krajský soud (§110
odst. 4 s. ř. s.), ale také samotný Nejvyšší správní soud, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci.
Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56).“
[32] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud ke kasačním námitkám, které vychází
z žalobních námitek uplatněných v žalobě ze dne 28. 8. 2017 již pouze pro úplnost stručně uvádí,
že argumentace stěžovatelky, v níž poukazuje na možnost změny místa určení zboží po zahájení
realizace dopravy a dovolává se toho, že ke stáčení lihu v České republice došlo až v okamžiku,
kdy již měly celní orgány České republiky prostřednictvím eAD-AT dokladu informaci o tom,
že líh bude dopraven do Lihovaru Budeč, nijak nevyvrací závěry uvedené v bodu 36 rozsudku
NSS č. j. 4 Afs 358/2019 - 24, v němž mimo jiné vyslovil, že stočením byly nejen porušeny
podmínky dokladu eAD-DE, ale zejména bylo znemožněno naplnění podmínek nově vydaného
dokladu eAD-AT, podle nějž měl být líh dopraven z daňového skladu v Rakousku do Lihovaru
Budeč. Taková doprava již nemohla proběhnout a neproběhla. Právě proto nelze zároveň tvrdit,
že tímto novým dokladem bylo „pokryto“ stočení lihu v Lihovaru Budeč, neboť uvedený doklad
předpokládal naložení lihu v daňovém skladu v Rakousku, k němuž nedošlo a již dojít nemohlo,
takže deklaroval něco, co se nestalo. Stěžovatelkou zmíněná okolnost, že dopravovaný
výrobek (líh) byl denaturován, nic nemění na závěru uvedeném v bodu 44 rozsudku
č. j. 4 Afs 358/2019 -24, že skutečná cesta vybraných výrobků se odchýlila od cesty deklarované,
čímž byla možnost kontroly ze strany celních orgánů ztížena, ne-li znemožněna,
protože se vybrané výrobky nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku, kde
nemohly být zkontrolovány a z nějž nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT
z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu
tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu podle §27 ZSD obsahujícího údaje
odpovídající skutečnému průběhu dopravy. Ani nově zmíněné skutečnosti ohledně dopravy
a fungování systému EMCS uvedené stěžovatelkou v kasační stížnosti na tomto závěru
nic nemění a nevyvrací jej.
[33] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uplatnila také další skupinu námitek, které se týkaly
jejího motivu (subjektivní stránky), přechodu daňové povinnosti na lihovar Budeč, zajištění
výběru daně prostřednictvím jistot složených postupně všemi subjekty, absenci jednoznačného
vymezení, jaké konkrétní jednání mělo být stěžovatelce kladeno k tíži a proč by mělo vést
k propadnutí lihu, v rozhodnutí celního úřadu. Těmito námitkami se Nejvyšší správní soud
v rozsudku č. j. 4 Afs 358/2019 - 24 nezabýval, neboť je stěžovatelka neuvedla v žalobě, o které
rozhodl krajský soud prvním rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 29 Af 65/2017 - 59, ale uvedla
je až v doplnění žaloby ze dne ze dne 13. 8. 2020 poté, co byl tento rozsudek krajského soudu
zrušen rozsudkem NSS č. j. 4 Afs 358/2019 - 24. Tyto námitky jsou tudíž opožděné,
neboť je stěžovatelka vznesla až poté, co dne 28. 8. 2017 uplynula lhůta k podání žaloby.
[34] Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval v bodu 14 rozsudku ze dne 8. 9. 2014,
č. j. 8 Afs 106/2014 - 26, „řízení před správními soudy je totiž ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou,
proto již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí nebo všechny
vady řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve lhůtě vymezené v §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s.
Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce vznášel nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, čj. 1 Afs 25/2004 - 69, ze dne 17. 12. 2007,
čj. 2 Afs 57/2007 - 92, ze dne 16. 9. 2008, čj. 8 Afs 91/2007 - 407, nebo ze dne 16. 12. 2009,
čj. 6 A 72/2001 - 75). Také Ústavní soud potvrdil, že s ohledem na efektivnost soudního řízení zákonodárce
koncentroval řízení před krajskými soudy tím, že stanovil lhůtu k podání správní žaloby v délce
dvou měsíců, přičemž žalobce musí v uvedené lhůtě uplatnit veškeré žalobní body (viz nálezy ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2701/08, nebo ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, odst. 39).“
[35] Výše uvedenými námitkami, kterými stěžovatelka nepřípustně rozšířila žalobu po uplynutí
lhůty stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s. nad rámec původních žalobních bodů, se proto zdejší soud
nemohl zabývat z důvodu jejich nepřípustnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. rozsudky
NSS ze dne 26. 8. 2013, č.j. 8 As 70/2011 - 239, odst. 43 a 48, nebo ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 329/2004 - 48).
[36] Návrhu stěžovatelky na předložení věci rozšířenému senátu Nejvyšší správní soud
nemohl nevyhovět, neboť možnost takového postupu výslovně vyloučil rozšířený senát
v cit. usnesení č. j. 9 Afs 59/2007 – 56.
IV. Závěr
[37] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými či nepřípustnými všechny stěžovatelkou
uplatněné námitky, kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[38] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[39] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V tomto řízení však osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti uloženy nebyly a Nejvyšší
správní soud neshledal ani jinou okolnost zvláštního zřetele hodnou, a proto osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu