ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.316.2018:124
sp. zn. 4 As 316/2018 - 124
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci navrhovatelů: a) S. H., b) J. T., c) J. T.,
všichni zastoupeni Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Mezibranská 7, Praha 1,
proti odpůrkyni: obec Říčky v Orlických horách, se sídlem Říčky v Orlických horách 2,
Rokytnice v Orlických horách, zast. JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, se sídlem náměstí
Republiky 53, Pardubice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. arch. J. V., o návrhu
na zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Říčky v Orlických horách, vydaného
pod č. 1/2017, schváleného zastupitelstvem obce dne 8. 6. 2017, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatelů a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 30 A 75/2018 - 186,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 A 75/2018 - 186,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Zastupitelstvo odpůrkyně usnesením ze dne 8. 6. 2017, č. 1/2017, schválilo územní plán
obce Říčky v Orlických horách (dále také jen „obec“) formou opatření obecné povahy (dále
též jen „územní plán“).
[2] V průběhu projednávání územního plánu navrhovatelé a), b) a c) jako podíloví
spoluvlastníci pozemků parc. č. XA a parc. č. XB – trvalý travní porost, zastavěného pozemku
parc. č. st. XC, jehož součástí je stavba č. p. X - objekt bydlení, všechny zapsané na LV č. 153
pro katastrální území Ř. v O. h., brojili námitkami proti funkčnímu využití plochy dopravní
infrastruktury silniční (DS) na pozemku parc. č. XD v katastrálním území Ř. v O. h. v části
vymezené v geometrickém plánu č. 616-37/2018, PGP-722/2018-607 pod pracovním
parc. č. XE (dále také jen „napadená část A“) a také proti funkčnímu využití plochy ZB16
pro bydlení venkovské (BV) na pozemku parc. č. XF v katastrálním území Ř. v O. h. (dále
jen „napadená část B“). Odpůrkyně námitkám navrhovatelů nevyhověla.
II.
[3] Navrhovatelé se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhali
zrušení územního plánu ve výše uvedených částech. Krajský soud v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“), návrh zamítl, neboť uplatněné návrhové body
neshledal důvodnými.
[4] Krajský soud se v napadeném rozsudku přidržel rozčlenění návrhových bodů
k oběma napadeným částem územního plánu, jak je formulovali navrhovatelé (shodně
tak pro přehlednost nyní činí i Nejvyšší správní soud).
[5] Ve vztahu k napadené části A navrhovatelé v návrhovém bodu A.1 rozporovali samotné
důvody pro její vymezení v územním plánu, které považovali za věcně vadné a vycházející
z chybného vyhodnocení stavu řešení území. Navrhovatelé konkrétně tvrdili, že odůvodnění
vymezení napadené části A údajným „historickým určením“ pozemku parc. č. XD je chybné
a zavádějící (A.1.1); že napadená část A nenaplňuje požadavky na vymezování ploch v územních
plánech podle §3 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) (A.1.2); že stávající cesta na pozemku navrhovatelů
parc. č. XB je právem chráněna jako veřejná cesta (A.1.3); že probíhající komplexní pozemkové
úpravy počítají s využitím stávající cesty (A.1.4).
[6] Navrhovatelé k napadené části A dále namítali, že je v rozporu
s vyhláškou č. 501/2006 Sb. (návrhový bod A.2); je vymezena chybně jako stabilizovaná plocha
(A.3); nerespektuje požadavek proporcionality právní regulace a je v rozporu s cíli a úkoly
územního plánování (A.4); při jejím vymezování se nepostupovalo podle §51 odst. 2
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) o výběru
nejvhodnější varianty (A.5); uplatněné námitky nebyly řádně vypořádány (A.6).
[7] Pokud jde o napadenou část B územního plánu, navrhovatelé namítali, že jejich námitky
proti funkčnímu vymezení plochy ZB16 nebyly řádně vypořádány (návrhový bod B.1);
v územním plánu není dostatečně odůvodněno vymezení plochy ZB16 jako nové zastavitelné
plochy (B.2); vymezení této plochy je založeno na chybném vyhodnocení řešeného území
jako „proluky“ (B.3); vymezení napadené části B je v rozporu s cíli a úkoly územního plánování
a není respektován požadavek ochrany krajinného rázu a proporcionality (B.4).
[8] Krajský soud, jak již uvedeno, žádnému z návrhových bodů nepřisvědčil. K návrhovým
bodům A.6 a B.1 uvedl, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů považuje za vcelku
podrobné, věcné a racionálně vyvracející uplatněné námitky, uvedené rozhodnutí proto posoudil
jako přezkoumatelné.
[9] Ve vztahu k dalším návrhovým bodům týkajícím se napadené části A (tj. A.1, A.3, A.4
a A.5) krajský soud předeslal, že tuto část územního plánu považuje co do obsahu i procesního
postupu jejího přijetí za zákonnou a vymezené uspořádání vztahů v území považuje za logické
a proporcionální. Upozornil, že navrhovatelé napadají skutečnost, že v uvedené části územního
plánu jsou duplicitně vymezeny dva dopravní koridory. Ten, který je napadán, je vymezen
na pozemku parc. č. XD, jenž se nachází ve vlastnictví České republiky a má být duplicitní
k reálně v území existujícímu dopravnímu koridoru na pozemku navrhovatelů parc. č. XB
(označeném v územním plánu jako ZDk). Právě zmíněné duplicitní vymezení dopravního
koridoru na pozemku ve vlastnictví České republiky je předmětem námitek navrhovatelů. Krajský
soud poukázal na komplexní pozemkové úpravy, které současně s přijímáním územního plánu
odpůrce probíhaly a stále probíhají a které mohou pro dané území znamenat jiné uspořádání
vlastnických vztahů a mohou být také důvodem pro změnu územního plánu. Z uvedeného
důvodu považoval krajský soud za vhodné, že tyto komplexní pozemkové úpravy (dosud
neukončené) našly svůj odraz v procesu pořizování územního plánu, v němž byl vymezen
zmíněný duplicitní dopravní koridor na pozemku parc. č. XD v souladu s §9 odst. 17
zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Jelikož dopravní koridor představuje společné
zařízení ve smyslu §9 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, které má být primárně vymezeno
na pozemcích ve vlastnictví státu, právě uvedená okolnost vedla k vymezení onoho duplicitního
dopravního koridoru. Tento krok považoval krajský soud za vhodný i logický. Krajský soud
dále dodal, že z územního plánu je zjevné, že i odpůrce preferuje existenci stávajícího dopravního
koridoru ZDk na pozemku navrhovatelů. Krajský soud shrnul, že zvoleným postupem
(vymezením duplicitního dopravního koridoru na pozemku parc. č. XD) bylo učiněno za dost
ochraně soukromých zájmů fyzických a právnických osob, jakož i proporcionalitě přijatého
řešení, které shledal souladným se zákonem a současně řešením, které minimálním způsobem
zasahuje do práv soukromých osob. Duplicitním vymezením dopravních koridorů
podle krajského soudu nedošlo k porušení §51 odst. 2 stavebního zákona (návrhový bod A.5),
nýbrž jednalo se o vědomě a logicky, s ohledem na probíhající komplexní pozemkové úpravy,
provedené vymezení variant koncepčního řešení problematiky v území.
[10] V rámci vypořádání návrhového bodu A.2 (rozpor napadené části A s vyhláškou
č. 501/2006 Sb.) krajský soud vyjádřil nesouhlas s tvrzením navrhovatelů, podle nějž vymezení
duplicitního dopravního koridoru nevyhovuje požadavku „nezbytnosti“. Opět odkázal
na to, že územní plán se přijímal v době stále probíhajících komplexních pozemkových úprav
a upozornil též na právo obce na samosprávu. Krajský soud nedovodil rozpor této části
územního plánu s technickými požadavky na realizaci záměru podle §25 zmíněné vyhlášky.
Upozornil na kontext, v němž je třeba uvedené ustanovení vyhlášky vnímat (v souvislosti s §26
téže vyhlášky, který umožňuje výjimky z pravidel v ní obsažených), a taktéž na §169 stavebního
zákona a shrnul, že „nedodržení podmínek či pravidel plynoucích z uváděné vyhlášky ve fázi územního
plánování tak samo o sobě není důvodem pro nemožnost budoucí realizace zamýšleného záměru.“
[11] K námitkám týkajícím se napadené části B územního plánu krajský soud předeslal,
že je otázkou, zda navrhovatelům svědčí aktivní legitimace, jelikož pozemek tvořící zastavitelnou
plochu ZB16 (parc. č. XF) je ve vlastnictví jiné fyzické osoby a pozemků ve vlastnictví
navrhovatelů se dotýká zcela okrajově. Dovodil však, že myslitelným dotčením veřejných
subjektivních práv mohou být i zásahy v podobě zvýšené hlučnosti, prašnosti, zvýšeného
dopravního zatížení či obecně zásahy do krajinného rázu v souvislosti s vymezením plochy ZB16
a pro uvedené aktivní legitimaci navrhovatelů nezpochybnil a návrhové body týkající se napadené
části B územního plánu vypořádal.
[12] Ve vztahu k návrhovým bodům B.2 a B.4 krajský soud odkázal na vypořádání
návrhových bodů A.1, A.3 až A.5 (viz odst. [9]), v nichž se zaobíral rolí a významem územního
plánu a možnostmi regulace, právem na samosprávu obce a jejího území. Tyto návrhové body
se podle krajského soudu týkaly otázek proporcionality, shodně jako označené návrhové body
k napadené části A.
[13] K návrhovému bodu B.4 dále krajský soud dodal, že skrytě, stručně a obecně
je v něm napadána i nezákonnost a nesprávnost stanovisek dotčených orgánů,
na něž odkazuje rozhodnutí o námitce na stranách 171 až 172 napadeného územního plánu.
Konkrétně se jednalo o stanovisko správy CHKO Orlické hory ze dne 27. 9. 2016 a stanovisko
o vyhodnocení vlivů na životní prostředí (stanovisko SEA), k nimž navrhovatelé namítali,
že nerespektují zásady ochrany krajinného rázu vyplývající z §12 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, tím, že se kladně vyjádřily k vymezení plochy ZB16 v napadeném
územním plánu. Krajský soud poukázal na to, že obě stanoviska jsou tzv. stanoviska prostá,
což znamená, že orgán schvalující koncepci je povinen je zohlednit, podmínky a požadavky
z nich plynoucí ale nemusí bezvýhradně do výsledku koncepce promítnout, odůvodní-li,
proč se od nich odchýlil. V takovém případě soud zkoumá pouze to, zda bylo stanovisko
zohledněno při pořizování územního plánu anebo zda případné odchylky od něj byly
odůvodněny. Obě zmíněná stanoviska zněla k vymezení plochy ZB16 kladně, a obsah
napadeného územního plánu s nimi proto byl v souladu. Obsah těchto stanovisek krajský soud
přezkoumávat nemůže. Krajský soud zdůraznil obecnost uvedeného návrhového bodu, která
předurčila i obecnost jeho vypořádání.
[14] Nakonec krajský soud zaujal stanovisko k návrhovému bodu B.3, v němž navrhovatelé
rozporovali označení plochy ZB16 jako „proluky“. Předeslal, že není zřejmé, jak absence definice
pojmu „proluka“ v územním plánu zasahuje do veřejných subjektivních práv navrhovatelů,
byť dodal, že by jistě bylo vhodnější, aby územní plán tuto definici obsahoval. Není-li v něm
vymezení tohoto pojmu uvedeno, je třeba jej posuzovat v kontextu celého územního plánu.
Z něj lze dovodit, že odpůrce jej neužil ve smyslu „stavební proluky“ podle §58 stavebního
zákona, ale že šlo o vyjádření skutečnosti, že jde o „nezastavěnou enklávu v lokalitě, pro níž je typická
roztroušenost a rozptýlenost zástavby…“. Podle krajského soudu tedy použití tohoto termínu
v odůvodnění územního plánu nezpůsobuje jeho nezákonnost, nepřezkoumatelnost,
ani nezakládá jeho neproporcionalitu či porušení procesních pravidel v průběhu pořízení
územního plánu způsobem, který by zasahoval do veřejných subjektivních práv navrhovatelů
jako vlastníků jiných nemovitostí regulovaných územním plánem.
III.
[15] Navrhovatelé a), b) a c) (dále jen „stěžovatelé“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu
kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Domáhají se zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, popřípadě, za splnění
podmínek plynoucích z §110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. navrhují v napadených částech zrušit
též územní plán.
[16] Stěžovatelé nejprve vysvětlují podstatu řešení obsaženého v napadené části A. Jedná
se o dílčí, cca 60 metrů dlouhý úsek dopravního koridoru infrastruktury silniční (DS), který
je široký cca 3 metry a má zajišťovat dopravní obsluhu celé lokality. Tento úsek prochází
mezi pozemky stěžovatelů v přímém kontaktu s jejich domem. Odstupová vzdálenost tohoto
dopravního koridoru od domu stěžovatelů je nulová. Dopravní koridor byl napadeným územním
plánem vymezen na pozemku parc. č. XD v k. ú. Ř. v O. h. ve vlastnictví České republiky s
údajem o způsobu využití „ostatní komunikace“. Tento pozemek (a na něm vymezený dopravní
koridor DS) povětšinou odpovídá trase trvale užívané veřejné cesty v terénu, avšak v místě
napadeného úseku u domu stěžovatelů (část označená pod pracovním parc. č. XE) stávající
veřejná cesta v terénu vybočuje o cca 15 metrů mimo státní pozemek, čímž se dostává dále
od domu stěžovatelů. To je stav trvající přinejmenším od roku 1953. Napadený koridor
na pozemku parc. č. XD však nerespektuje dlouhodobou veřejnou cestu a sleduje státní
pozemek, čímž se dostává do přímého kontaktu s domem stěžovatelů a do míst mezi pozemky
stěžovatelů, kudy cesta více než půl století prokazatelně nevedla. V případě realizace napadené
části dopravního koridoru by musela být stávající veřejná cesta přeložena, tj. posunuta o cca 15
metrů do přímého kontaktu s obytným domem stěžovatelů. Dopravní koridor DS tak sice
dodržuje průběh státního pozemku parc. č. XD, avšak nezohledňuje majetek stěžovatelů,
zejména stavbu objektu bydlení č. p. X na pozemku parc. č. st. XC, a dále pozemky parc. č. XA
a XB, a z nich vyplývající práva a oprávněné zájmy stěžovatelů. Ti proto uvedenou část územního
plánu považují nejen za nezákonnou, ale též za neproporcionální.
[17] Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že návrhové body vypořádal mezerovitě a řadu
argumentů nevypořádal vůbec, zčásti pak krajský soud nahrazoval aktivitu odpůrkyně
a dodatečně dotvářel důvody přijetí řešení obsaženého v napadeném územním plánu, které
však v jeho odůvodnění obsaženy nebyly. Především však krajský soud nevypořádal namítanou
nezákonnost a neproporcionalitu trasy dopravního koridoru na pozemku parc. č. XD v přímém
kontaktu s obytným domem stěžovatelů.
[18] Stěžovatelé potvrzují, že faktický stav spočívající v tom, že odpůrkyně vymezila
napadenou část dopravního koridoru u domu stěžovatelů pouze jako „územně-právní pojistku“,
protože si nebyla jistá výsledkem komplexních pozemkových úprav, není sporný. Stěžovatelé
však rozporují právní posouzení tohoto stavu ze strany krajského soudu.
[19] Podle stěžovatelů se krajský soud vůbec nezabýval tvrzeními, podle nichž oproti
napadenému dopravnímu koridoru, který se přímo dotýká rohu jejich domu, zde existuje
jiné dopravní řešení (pouze o cca 15 metrů dále), které je šetrnější k jejich právům a oprávněným
zájmům, které využívá trasu stávající veřejné cesty, a které je dokonce přímo vymezeno
v napadeném územním plánu jako dopravní koridor. Krajský soud k tomu pouze uvedl,
že variant řešení je nespočet.
[20] Podle stěžovatelů však zachování dopravního koridoru v trase stávající veřejné cesty není
natolik závislé na výsledku komplexních pozemkových úprav, jak krajský soud naznačuje
v odst. 87. napadeného rozsudku. Stěžovatelé opětovně zdůrazňují, že v uvedené trase
dopravního koridoru vede veřejná cesta a tato trasa je tak chráněna z titulu veřejně přístupné
účelové komunikace a v praxi není neobvyklé, že dopravní koridor je vymezen na soukromých
pozemcích s jejich případnými následnými výkupy. Nehledě na výsledek komplexních
pozemkových úprav poskytuje pozemek stěžovatelů parc. č. XB dostatek prostoru pro trasování
silnice dále od jejich obytného domu. Pouhá nejistota realizace dopravního koridoru v trase
stávající cesty nemůže zakládat nezbytnost vymezení napadeného (duplicitního) koridoru
vedoucího po pozemku ve vlastnictví státu.
[21] Ačkoliv tedy obecně platí, že by pro veřejnou dopravní infrastrukturu měly být primárně
využívány pozemky státu nebo obce, v daném případě, kdy takový pozemek vede v přímém
kontaktu s obytnou stavbou stěžovatelů mimo dlouhodobě užívanou trasu veřejné cesty,
je takové řešení excesivní a neproporcionální, a též nezákonné pro rozpor s cíli a úkoly územního
plánování a pro rozpor s vyhláškou č. 501/2006 Sb. Pokud zde prokazatelně existuje jiné
racionální dopravní řešení, které je šetrnější k vlastnickým právům stěžovatelů a není nepřiměřeně
zatěžující vůči jiným vlastníkům (což nemůže být již z titulu dlouhodobé existence veřejné cesty),
pak vůči stěžovatelům není naplněn požadavek proporcionality omezení jejich práv napadenou
částí A územního plánu. Pouhá nejistota realizace dopravního koridoru v trase stávající cesty
nemůže zakládat nezbytnost vymezení napadeného koridoru, a to ani jako „pojistky“. Druhý
nenapadený dopravní koridor ZDk sice prochází po soukromých pozemcích, avšak značná část
těchto pozemků je ve vlastnictví stěžovatelů (zejména kritický úsek na úrovni jejich domu
na pozemku parc. č. XB) a ti tuto trasu podporují. Navíc jde o více než půl století stabilizovanou
trasu veřejné cesty a nikomu z jiných soukromých vlastníků tento koridor nezasahuje do jeho
nemovitostí tak masivně, že by se dostával do blízkosti obytného domu. Takovou komplexní
úvahu krajský soud vůbec neprovedl a nezabýval se konkrétními namítanými dopady napadeného
dopravního koridoru DS do práv a oprávněných zájmů stěžovatelů.
[22] Rozporovanou proporcionalitu napadené části A krajský soud vyhodnotil naprosto
nedostatečně a ve výsledku chybně. Věc posuzoval jednostranně z hlediska zájmů odpůrkyně,
nezabýval se konkrétními namítanými dopady do právní sféry stěžovatelů a nepoměřoval
namítanou újmu se zájmy a důvody odpůrkyně ani s jinými veřejnými a soukromými zájmy.
Tuto úvahu neprovedla ani odpůrkyně v odůvodnění napadeného územního plánu, což krajský
soud přehlíží. Napadené dopravní řešení má podle názoru stěžovatelů charakter
neproporcionálního excesu, neboť vymezení dopravního koridoru v přímém kontaktu s obytným
objektem stěžovatelů není v daném místě urbanisticky odůvodnitelné (a v napadeném územním
plánu ani není urbanisticky odůvodněno), a veškeré negativní důsledky takového řešení
jsou jednostranně koncentrovány v právní sféře stěžovatelů (zejména přímý kontakt
navrhovaného dopravního koridoru DS s jejich domem). Naopak pro ostatní potenciálně
dotčené subjekty (včetně odpůrkyně) jde o řešení výhodné či neutrální. Uvedené hodnocení
nadto mělo proběhnout již v procesu pořizování územního plánu s ohledem na §18 stavebního
zákona a v rámci vypořádání námitek stěžovatelů, což se nestalo. Kromě odkazu na evidenci
v katastru (o které se všechny strany shodují, že je nevyhovující a zastaralá) neexistuje samostatné
přesvědčivé urbanistické odůvodnění vymezení napadené části A v přímém kontaktu s domem
stěžovatelů.
[23] Stěžovatelé mají za to, že dopravní koridor nelze vymezovat duplicitně pouze
jako „územněprávní pojistku“, jak v řízení před krajským soudem dodatečně, tudíž nepřípustně,
odůvodnila odpůrkyně. Duplicitní vymezení koridorů je v rozporu s §51 odst. 2 stavebního
zákona a zakládá neurčitost právní regulace a nadto z odůvodnění napadené části územního plánu
nevyplývá, že napadený koridor je pouze pojistkou, která by se realizovala, jen pokud by nemohl
být uskutečněn dopravní koridor ZDk vedoucí v trase stávající cesty. Podle stěžovatelů
je pro funkci pojistky určen spíše institut územní rezervy a nikoliv přímé vymezení koridoru,
podle nějž se rozhoduje o změnách v území. Odkazoval-li v odůvodnění námitek uplatněných
v návrhových bodech krajský soud na právo obce na samosprávu, pak ani toto právo nemůže
odůvodňovat přehlížení práv a oprávněných zájmů stěžovatelů, neboť základní práva se zaručují
bez rozdílu [čl. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“] a vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny).
[24] Pokud v napadeném rozsudku krajský soud argumentuje také tím, že oba dopravní
koridory, tj. napadená část A i stávající cesta, byly vymezeny v souladu s §9 odst. 17 zákona
o pozemkových úpravách, stěžovatelé upozorňují na to, že se jedná o právní normu regulující
provádění pozemkových úprav, nikoli pořizování územního plánu, a nadto takové odůvodnění
není obsaženo v napadeném územním plánu. K související argumentaci krajského soudu týkající
se tzv. společných zařízení, v níž přisvědčil řešení přijatému v napadené části A územního plánu,
stěžovatelé namítají, že nemá oporu v odůvodnění územního plánu a odpůrkyně ji neuvedla
ani v řízení před krajským soudem.
[25] Napadenému rozsudku pak stěžovatelé vytýkají i to, že se vůbec nevyjádřil k tvrzené
nezákonnosti napadené části A územního plánu pro jeho rozpor s cíli a úkoly územního
plánování a uplatněné námitky vůbec nevypořádal, čímž nezákonně aproboval přehlížení
soukromých zájmů stěžovatelů v rozporu s účelem a smyslem §18 odst. 2 a 3 stavebního zákona.
[26] Ve vztahu k napadené části B, tj. vymezení nové zastavitelné plochy ZB16 k funkčnímu
využití pro bydlení venkovské (BV) na pozemku parc. č. XF v katastrálním území Ř. v O. h.
stěžovatelé uvádějí, že v případě, že by došlo k realizaci dopravního koridoru DS na pozemku
parc. č. XD, jenž je předmětem napadené části A, pak právě plocha ZB16 má být po této cestě
vedoucí okolo domu stěžovatelů dopravně obsluhována. Došlo by tudíž k negativním důsledkům
spočívajícím v nárůstu dopravní zátěže. Návrhové body proti napadené části B územního plánu
krajský soud nevypořádal řádně, napadený rozsudek je v této části nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Námitky obsažené v návrhovém bodě B.1 krajský soud nevypořádal
vůbec. To shodně platí i ve vztahu k návrhovému bodu B.2, v němž stěžovatelé namítali,
že územní plán neobsahuje odůvodnění vymezení plochy ZB16 jako nové zastavitelné plochy,
čímž došlo k porušení §53 odst. 5 písm. f) ve spojení s §18 a §19 stavebního zákona. Pokud jde
o vypořádání návrhového bodu B.3 o tom, že vymezení plochy ZB16 je založeno na chybném
vyhodnocení řešeného území jako „proluky“, pak krajský soud v napadeném rozsudku svým
vlastním výkladem pojmu „proluka“ zaplnil mezeru v odůvodnění napadeného územního plánu,
aniž však vypořádal podstatu uplatněného návrhového bodu o tom, že plocha ZB16
ve skutečnosti prolukou není, a to ani v kontextu daného územního plánu. Stěžovatelé přitom
hodnocení plochy ZB16 jako proluky rozporovali již v námitce při pořizování územního plánu, ta
však nebyla řádně vypořádána. Nakonec i návrhový bod o vymezení plochy ZB16 v rozporu s cíli
a úkoly územního plánování a nerespektování požadavku ochrany krajinného rázu
a proporcionality (B.4) krajský soud nevypořádal s výjimkou dílčí argumentace týkající
se závazných stanovisek.
IV.
[27] Odpůrkyně považuje závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku
za správné. V řízení před krajským soudem nebylo prokázáno, že by byl napadený územní plán
vydán v rozporu se zákonem, odpůrkyně nepřekročila meze své působnosti a pravomoci
a byla oprávněna jej přijmout. Není tudíž důvod k jeho zrušení v napadených částech. Odpůrkyně
navrhuje kasační stížnosti zamítnout.
[28] K napadené části A dále uvádí, že v případě pozemku parc. č. XD se jedná o ostatní
plochu – ostatní komunikaci. Tento pozemek je v majetku státu a historicky byl určen
ke zpřístupnění pozemků, má zajistit funkci prostupnosti území a je definován v souladu
s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb. V současné době se jedná o pozemek, který
je v katastru nemovitostí jedinou podloženou možností obsluhy přilehlých pozemků
přesto, že v jednotlivých úsecích není totožný s reálně vyježděnou cestou v terénu. Námitky
navrhovatelů při pořizování územního plánu směřující k uvedené části odpůrkyně vypořádala
vyčerpávajícím způsobem s tím, že ještě není zcela jednoznačně zřejmé, zda v návrhovém
koridoru pro budoucí komunikaci na pozemku parc. č. XD bude cesta skutečně zbudována.
Vyježděná cesta nesplňovala možnost přístupu na navazující pozemky a vymezení duplicitního
dopravního koridoru pro budoucí komunikaci se jeví jako nezbytné. Návrhové body stěžovatelů
k napadené části A odpůrkyně nepovažuje za dostatečně konkrétní a nesouhlasí ani s právní
argumentací v nich obsaženou.
[29] Odpůrkyně dále ve vztahu k napadené části B uvádí, že stěžovatelé nejsou v tomto
rozsahu aktivně legitimováni k podání návrhu. V uvedené části řeší územní plán situaci
na pozemku jiného vlastníka, a záměrem řešeným v této části územního plánu proto nemohou
být jejich práva ohrožena. Lokalizace plochy ZB16 takřka uprostřed louky svědčí o snaze
zpracovatelů územního plánu respektovat historicky založenou strukturu rozvolněné zástavby
v lokalitě, která respektuje dostatečný odstup od dalších usedlostí včetně možnosti umístění
pouze jediného objektu. Vymezení zastavitelných ploch je v územním plánu dostatečně
vysvětleno a zdůvodněno. Územní plán byl přijat za součinnosti s orgány ochrany přírody
a byla v něm věnována pozornost ochraně všech přírodních i kulturně historických hodnot
v řešeném území.
V.
[30] Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti uvádí, že se se stěžovateli ztotožňuje
v tom, že není možné, aby veřejná cesta vedla v trase státního pozemku parc. č. XD a že je nutné
hledat jiné dopravní řešení šetrnější k právům stěžovatelů. Současně však vyjadřuje nesouhlas
s omezením svých vlastnických práv a s tím, aby byl její pozemek parc. č. XG využit ke zřízení
veřejné cesty. V tomto směru doplňuje, že v kasační stížnosti je opakovaně uvedena nesprávnost,
jelikož stěžovatelé stávající dopravní řešení označují jako cestu existující v místě více
než půlstoletí, která je stabilizována v terénu, a tvrdí, že se jedná o veřejnou cestu právem
chráněnou jako veřejně přístupná účelová komunikace. Osoba zúčastněná na řízení vysvětluje,
že stávající cestu vedoucí i přes její pozemek sama v roce 2009 upravila z nutnosti, aby umožnila
sobě i uživatelům stávajících chalup se k těmto nemovitostem dostat. Odpůrkyně totiž neměla
zájem situaci řešit. Dále pak osoba zúčastněná na řízení podrobně popisuje vznik stávající
nezpevněné cesty vysypané štěrkem (vedoucí i přes její pozemek), kterou podle ní nelze
považovat za cestu veřejnou. Svá tvrzení dokládá kopií katastrální mapy, zobrazením parcel
ve zjednodušené evidenci, fotomapami z let 2007 a 2009 a také dvěma historickými fotografiemi.
VI.
[31] Stěžovatelé v replice jednak rozporují tvrzení odpůrkyně a také zaujímají stanovisko
k vyjádření osoby zúčastněné na řízení, zejména k otázce toho, zda stávající cesta je či není
veřejnou cestou. K tomu doplňují, že tato otázka nepředstavuje podstatu věci, nýbrž je vedlejší
argumentací. Podstatou je namítaná nezákonnost a neproporcionalita vymezení budoucí silnice
v nulové vzdálenosti od domu stěžovatelů. Nadto pozemek parc. č. XG, o němž se osoba
zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zmiňuje, není zapsán na žádném listu vlastnictví
a formálně tak nemá vlastníka.
[32] Stěžovatelé poukazují i na skutečnost, že dopravní koridor ZDk v trase stávající cesty
nikdo nezpochybňoval, a nyní vyjádřený nesouhlas osoby zúčastněné na řízení s trasováním
veřejné cesty po (údajně) jejích pozemcích je tak bezpředmětný. Jedná-li se o úpravu provedenou
osobou zúčastněnou na řízení v roce 2009, ta nikterak nezměnila trasu stávající cesty na úrovni
domu navrhovatelů, a pokud jde o status této cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace,
tento charakter cesta získala spontánně a přes pozemky osoby zúčastněné na řízení tato cesta
prochází přinejmenším od roku 1953. Stěžovatelé dodávají, že v návrhu nového uspořádání
ze dne 8. 7. 2019 v rámci komplexních pozemkových úprav jsou vyčleněny nové pozemky ostatní
plochy v trase stávající cesty (pozemky č. X a č. X), které se nacházejí dále od domu stěžovatelů
a ti s vyčleněním jejich pozemku č. X pro silnici v trase stávající veřejné cesty vyjádřili souhlas.
Stěžovatelé setrvávají na podané kasační stížnosti a v ní uplatněných námitkách.
[33] Taktéž odpůrkyně se opětovně vyjadřuje k replice stěžovatelů a upozorňuje, že územní
plán navrhuje dopravu řešit po v současné době vyjeté a dlouhodobě užívané trase,
jak ji také chtějí užívat stěžovatelé, a tudíž není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatelé napadají tuto
část územního plánu (část A). K napadené části B odpůrkyně dodává, že pojem proluka užitý
v územním plánu musí posoudit architekt či urbanista, neboť na tuto otázku může být rozdílný
názor. V každém případě by však budoucí stavba neměla poškozovat oprávněné zájmy
stěžovatelů. Odpůrkyně upozorňuje, že územní plán neřeší vlastnická práva, ale území jako celek
a jeho rozvoj. Odpůrkyně tudíž setrvává na zamítnutí kasační stížnosti.
[34] Osoba zúčastněná na řízení v další reakci doplňuje, že pozemek parc. č. XG
ve zjednodušené evidenci nemovitostí o výměře 3272 m
2
je v jejím vlastnictví na listu
vlastnictví č. X. Uvedené vyjádření dále doplňuje o dokumenty z probíhajících pozemkových
úprav, z nichž vyplývá uspořádání pozemků v dané lokalitě, o čemž jsou zpraveni též stěžovatelé,
kterým je tak podle osoby zúčastněné na řízení dobře známo, že je vlastníkem pozemku
parc. č. XG.
[35] I stěžovatelé opětovně zaujímají stanovisko k předchozím vyjádřením odpůrkyně a osoby
zúčastněné na řízení. Zdůrazňují, že nerozporují existenci v terénu i v územním plánu
zachyceného dopravního koridoru ZDk v trase stávající cesty dále od jejich domu, nýbrž napadají
alternativní koridor DS v nulové vzdálenosti od jejich nemovitosti vedoucí přes pozemek
parc. č. XG ve vlastnictví státu. Vyjádření odpůrkyně k pojmu proluka pak potvrzuje pochybení
spočívající v tom, že tento pojem není v územním plánu definován, ač je zde užit. Jeho obsah je
účelově domýšlen teprve ex post v řízení před soudem. Jinými slovy, má-li odpůrkyně za to,
že stavba uprostřed rozlehlých luk je stavbou v proluce, pak měl být pojem proluka autonomně
definován v územním plánu.
[36] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení stěžovatelé dále dodávají, že nezpochybňují
vlastnictví jejích pozemků, pouze poukazují na nejasný stav údajů ve veřejně dostupné aplikaci
katastru nemovitostí, v němž je pozemek parc. č. XG bez evidovaného vlastníka a s jinou
polohou, než uvádí osoba zúčastněná na řízení. Podstata věci však zůstává, totiž že v trase
stávající cesty v odstupu cca 15 m od domu stěžovatelů, ať již se nachází na pozemcích osoby
zúčastněné na řízení či nikoliv, územní plán obsahuje vymezení dopravního koridoru ZDk, který
nikdo nezpochybnil a nenapadal, a který stěžovatelé považují za variantu dopravní obsluhy
podstatně ohleduplnější k jejich právům oproti duplicitnímu řešení obsaženému v napadené části
A.
VII.
[37] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[38] Kasační stížnost je důvodná.
[39] Stěžovatelé v kasační stížnosti mimo jiné uplatňují kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Ten přitom vztahují k vypořádání návrhových bodů označených A.1 až A.4,
jakož i A.6 a dále pak vztahu k návrhovým bodům B.1 až B.4. V podrobnostech v kasační
stížnosti nastiňují, proč vypořádání uvedených návrhových bodů považují za nedostatečné,
a proto za nepřezkoumatelné.
[40] Kasační soud se proto uvedenou otázkou, zda napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, zabýval především. Bylo by totiž předčasné zabývat se kasačními
námitkami uplatněnými ze zbylých kasačních důvodů, pokud by uvedená pochybení naplňující
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dovodil. Nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku je nadto natolik závažnou vadou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat
i tehdy, pokud ji stěžovatelé nenamítají, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[41] Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se jednalo
o rozhodnutí srozumitelné, obsahující dostatek důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Současně však Nejvyšší
správní soud setrvale zastává názor, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí
argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19, nebo ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[42] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů ve vztahu k vypořádání návrhových bodů uplatněných stěžovateli
k napadené části B, neboť to byl jediný uplatněný kasační důvod vztahující se k uvedené části
územního plánu.
[43] Stěžovatelé namítají, že se krajský soud vůbec nevyjádřil k návrhovému bodu B.1, v němž
tvrdili, že v rozhodnutí o námitkách se odpůrkyně dostatečně nevypořádala s jejich námitkami
a připomínkami proti vymezení nové plochy ZB16 jako plochy bydlení za situace, kdy v řešeném
území existují zastavitelné, ale dosud nezastavěné plochy. Z uvedeného důvodu měli
za to, že napadená část B územního plánu není v souladu s cíli a úkoly územního plánování,
k čemuž se odpůrkyně v rozhodnutí o námitkách v podstatě nevyjádřila.
[44] Krajský soud tento návrhový bod vypořádal společně s návrhovým bodem A.6
(jenž směřoval k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí o námitkách uplatněných v procesu
pořizování územního plánu ve vztahu k napadené části A). Poukázal na judikaturní požadavky
na odůvodnění rozhodnutí o námitkách, jak byly formulovány například v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2007, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169, ale současně upozornil i na nález
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/1, o tom, že požadavky na detailnost
a rozsah odůvodnění rozhodnutí o námitkách nesmí být přemrštěné. V této souvislosti
pak odkázal na strany 170 až 172 územního plánu a zhodnotil, že odůvodnění rozhodnutí
o námitkách (ve vztahu k oběma napadeným částem) jsou vcelku podrobná, věcná a racionálně
vyvracející uplatněné námitky. Konkrétně se pak blíže vyjádřil k vymezení lokality ZB16 a jejímu
zařazení do funkční plochy bydlení a v té souvislosti odkázal na příslušné části napadeného
územního plánu a důvody pro zvolené řešení tam obsažené. Dále citoval příslušné pasáže
územního plánu obsahující rozhodnutí o námitkách jak ve vztahu k napadené části A,
tak i napadené části B a shrnul, že odůvodnění námitek ve vztahu k oběma napadeným částem
územního plánu považuje za přezkoumatelná a nadstandardně podrobná.
[45] Z právě uvedeného je zjevné, že otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách
se krajský soud věnoval ve vztahu k oběma napadeným částem územního plánu, tudíž námitka,
že se vůbec nezabýval návrhovými body A.6 a B.1 (namítající nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odpůrkyně o námitkách stěžovatelů) je lichá. Jinou věcí je správnost tohoto závěru krajského
soudu. Nesprávné posouzení uvedené otázky krajským soudem však stěžovatelé namítali
pouze ve vztahu k napadené části A (konkrétně k návrhovému bodu A.6) a Nejvyšší správní soud
se k uvedenému vyjádří v další části tohoto rozsudku.
[46] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud nevypořádal ani konkrétní námitky uplatněné
v návrhovém bodě B.2. V něm stěžovatelé vytýkali, že napadený územní plán dostatečně
neodůvodňuje vymezení plochy ZB16 jako nové zastavitelné plochy, nýbrž obsahuje
jen obecnější teze, které však tuto reálnou potřebu vymezení zastavitelných ploch neodůvodňují.
Stěžovatelé v tom spatřovali porušení §53 odst. 5 písm. f) ve spojení s §18 a §19 stavebního
zákona, zejména s ohledem na zásadu ochrany nezastavěného území.
[47] Krajský soud při vypořádání uvedeného návrhového bodu odkázal na části odůvodnění
svého rozsudku týkající se vypořádání návrhových bodů A.1, A.3 až A.5 a poukázal na jeho
pasáže zdůrazňující roli územního plánu a možnosti jeho regulace, jakož i právo na samosprávu
obce a jejího území. Obecně pak shrnul, že uvedený návrhový bod směřuje k otázce
proporcionality uspořádání vztahů v území v odůvodnění územního plánu. Blíže
se již k uvedenému návrhovému bodu nevyjádřil.
[48] Z odůvodnění příslušných pasáží napadeného rozsudku týkajících se návrhových bodů
A.1, A.3 až A.5 (viz opět výše odst. [9]) v odstavcích 79. a 80. napadeného rozsudku Nejvyšší
správní soud ověřil, že krajský soud v nich nejprve obecně shrnul věcné roviny uvedených
návrhových bodů (nedostatečnost odůvodnění napadené části A územního plánu a s tím
související potřebnost duplicitního vymezení dopravního koridoru na pozemku parc. č. XD,
neproporcionalita uspořádání vztahů v území). Dále v obecnosti pojednal též o procesu přijetí
územního plánu a o možnostech a rozsahu soudního přezkumu, v němž soudům nepřísluší
přezkoumávat, zda byl pro určitý pozemek zvolen nevhodnější způsob funkčního využití
či regulace, a zdůraznil ochrannou úlohu soudu, který má bránit jednotlivce před excesy
v územním plánování, nikoliv územní plán dotvářet či věcně regulovat, tedy na princip
zdrženlivosti soudního zásahu v rámci přezkumu územního plánu. Blíže se pak v odstavcích
82. až 87. vyjádřil k vymezení dvou duplicitních dopravních koridorů DS a ZDk.
[49] Z uvedeného je zřejmé, že kromě obecných východisek, na nichž je podle krajského
soudu založen věcný přezkum napadených částí územního plánu (právo obce na samosprávu,
minimalizace zásahů soudní moci a zdrženlivost), se krajský soud konkrétně k námitce
uplatněné v návrhovém bodu B.2 nevyjádřil. Ty pasáže napadeného rozsudku, které
se vztahovaly k napadené části A a na něž odkázal při vypořádání návrhového bodu B. 2,
přitom nebyly (kromě zmíněných veskrze obecných úvah, jež však představovaly introdukci
pro navazující závěry týkající se napadené části A, nikoliv vypořádání konkrétních návrhových
bodů) bez dalšího na odůvodnění námitek obsažených v návrhovém bodě B.2 přenositelné.
Nikterak totiž nereagovaly na výtku, že napadený územní plán neobsahuje odůvodnění potřeby
vymezení zastavitelných ploch (tedy i plochy ZB16), čímž došlo k porušení §53 odst. 5 písm. f)
ve spojení s §18 a §19 stavebního zákona. Lze uzavřít, že pro nedostatečné vypořádání
návrhového bodu B.2 je napadený rozsudek v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
[50] Stěžovatelé dále namítají, že stejnou vadou je napadený rozsudek stižen i pokud
jde o vypořádání návrhového bodu B.3. V něm stěžovatelé namítali, že vymezení plochy ZB16
je založeno na chybném vyhodnocení řešeného území jako „proluky“, a představuje tak porušení
§19 odst. 1 písm. a) stavebního zákona a §3 správního řádu. Stěžovatelé v této souvislosti
poukazovali na skutečnost, že pojem „proluka“ užitý v územním plánu v něm není definován,
přitom dotčená plocha bydlení ZB16 na pozemku parc. č. XF podle mínění stěžovatelů
není prolukou ve smyslu §58 stavebního zákona a územní plán jinou definici tohoto pojmu
neobsahuje. Z uvedeného důvodu považovali stěžovatelé odůvodnění vymezení plochy ZB16
jako plochy bydlení v územním plánu za neurčité a nepřezkoumatelné.
[51] K uvedenému návrhovému bodu krajský soud uvedl, že není zřejmé, jakým způsobem
uvedený pojem „proluka“ zasahuje do veřejných subjektivních práv stěžovatelů.
Přesto však dílem stěžovatelům přisvědčil v tom, že by bylo vhodnější, aby územní plán definici
tohoto pojmu obsahoval, je-li užit autonomně, a nikoliv ve smyslu definice obsažené v §58
stavebního zákona, zejména proto, aby se předešlo případným nesrovnalostem. Poukázal
však na příslušnou pasáž napadeného územního plánu, v jehož smyslu je třeba uvedený pojem
užít (územní plán za proluku podle krajského soudu považuje „nezastavěnou enklávu v lokalitě,
pro niž je typická roztroušenost a rozptýlenost zástavby“), a uzavřel, že použití daného termínu, byť blíže
nedefinovaného, nezakládá nezákonnost, nepřezkoumatelnost, neproporcionálnost napadené
části územního pánu, ani nepředstavuje porušení procesních pravidel v průběhu pořizování
územního plánu, nadto způsobem způsobilým zasáhnout do veřejných subjektivních práv
stěžovatelů jako vlastníků jiných pozemků, jež nejsou součástí uvedené funkční plochy bydlení
ZB16.
[52] Nejvyšší správní soud v daném případě nesouhlasí se stížnostní námitkou, že napadený
rozsudek je co do vypořádání návrhového bodu B.3 nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
(jiný kasační důvod zde stěžovatelé neuplatňovali). Krajský soud se uvedeným návrhovým bodem
zabýval a dílem přisvědčil i argumentaci stěžovatelů, pokud jde o chybějící vymezení pojmu
„proluka“ pro účely napadeného územního plánu. Uvedený nedostatek však podle krajského
soudu nezakládal nezákonnost či neproporcionalitu této části územního plánu.
[53] Stěžovatelé tedy sice namítají, že krajský soud jejich námitky uplatněné v návrhovém
bodě B.3 nevypořádal, obsah napadeného rozsudku v odstavcích 109. až 112. však vypovídá
o opaku. Pokud se stěžovatelé s tímto vypořádáním věcně neztotožnili, mohli jistě vznést
námitky týkající se nesprávného posouzení věci krajským soudem, to však neučinili. Subjektivní
představa stěžovatelů o tom, jak podrobně by měl být napadený rozsudek odůvodněn, není
způsobilá založit vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[54] Z obsahu návrhových bodů nadto vyplývá, že chybějící definici pojmu „proluka“
pro účely vymezení zastavitelné funkční plochy ZB16 sice stěžovatelé namítali, jejich
argumentace se však stáčela k tomu, že uvedená funkční plocha nepředstavuje stavební proluku
ve smyslu §58 stavebního zákona. Opak však neuváděl ani krajský soud a není obsažen
ani v napadeném územním plánu. Naopak z územního plánu je zřejmé, že v je v něm tento
pojem užit autonomně (viz citace obsažená v odst. [51] výše), a lze tak pouze přisvědčit
povzdechu krajského soudu (ostatně i Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR – Správě CHKO
Orlické hory, která to v průběhu pořizování územního plánu také zmiňovala), že tento pojem
nebyl v územním plánu pro účely jeho užití samostatně definován. Z výše citované pasáže
územního plánu je však zřejmé, jaký obsah mu pořizovatel územního plánu přikládal.
Jak již uvedeno, nesprávné závěry krajského soudu [tj. kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.] k tomuto návrhovému bodu stěžovatelé neuplatňovali, pro nedostatečnost vypořádání
návrhového bodu B.3 napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů není.
[55] Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle stěžovatelů trpí napadený rozsudek
i pokud se jedná o vypořádání návrhového bodu B.4. V něm stěžovatelé namítali, že vymezení
plochy ZB16 je v rozporu s cíli a úkoly územního plánování a nerespektuje požadavek ochrany
krajinného rázu a proporcionality. Podle stěžovatelů vymezení této plochy nebylo v napadeném
plánu věcně odůvodněno jinak, než tím, že se jedná o „proluku“ a že navazuje na stávající
zastavěné území. Toto vymezení však podle stěžovatelů nerespektuje ochranu krajinného rázu
podle §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Není totiž vysvětleno,
proč na rozsáhlé horské louce má veřejný zájem na ochraně nezastavěného území (vyplývající
z §18 odst. 4 stavebního zákona), nadto nacházející se v CHKO Orlické hory s tradičním
charakterem rozptýlené zástavby, ustoupit potřebě vymezit novou zastavitelnou plochu
do nezastavěného území. Tedy napadený plán nevysvětluje poměření veřejného zájmu
na ochraně nezastavěného území s jiným (blíže neurčeným) zájmem, který vedl k vymezení nové
zastavitelné plochy ZB16. Stěžovatelé v uvedeném návrhovém bodu vytýkali i nesplnění
požadavku na proporcionalitu regulace a za nesprávná a nezákonná považovali i všechna
příslušná vyjádření a stanoviska dotčených orgánů.
[56] Krajský soud při vypořádání tohoto návrhového bodu poukázal na skutečnost, že územní
plán představuje možnost budoucího využití jednotlivých ploch a nikoliv nutnost. Nesouhlasil
tudíž s námitkami, podle nichž zvolené vymezení funkční plochy ZB16 bude představovat
pro danou lokalitu zvýšené zatížení, nárůst dopravy či hluku a jiný „násilný“ zásah do krajinného
rázu. Poukázal na skutečnost, že teprve v rámci navazujícího územního či stavebního řízení
se v souvislosti s realizací konkrétního záměru budou řešit i konkrétní podmínky této realizace
a teprve v těchto řízeních také budou moci stěžovatelé vznášet námitky, jež uplatňují
již při pořizování územního plánu. Krajský soud poukázal i na to, že skutečnost, že se v územním
plánu vytváří nové zastavitelné plochy, aniž by byly reálně využity ty, které byly jako zastavitelné
vymezeny v původním (starém) územním plánu, je v souladu s §55 odst. 4 stavebního zákona
a upozornil, že to uvedla již odpůrkyně v odůvodnění rozhodnutí o námitkách stěžovatelů.
Krajský soud blíže poukázal na jednotlivé části územního plánu (viz odst. 74. napadeného
rozsudku), v nichž jsou uvedeny důvody, pro něž byla lokalita do dané funkční plochy zařazena.
[57] Vypořádání uvedeného návrhového bodu se krajský soud věnoval též v odstavcích 103.
až 108. napadeného rozsudku, v nichž se blíže zabýval problematikou nezákonnosti
a nesprávnosti stanovisek vydaných dotčenými orgány. Je tak zřejmé, že krajský soud se uvedené
námitce v napadeném rozsudku věnoval dostatečně. Pro nevypořádání návrhového bodu B.4
napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů není a jiný kasační důvod
vůči vypořádání tohoto návrhového bodu (zejména nesprávnost právního posouzení) stěžovatelé
v kasační stížnosti nevznesli.
[58] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů v rozsahu námitek obsažených v návrhovém bodě B.2. V ostatních
částech týkajících se napadené části B požadavkům na přezkoumatelnost vyhovuje.
[59] Také ve vztahu k napadené části A stěžovatelé namítali nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatečné vypořádání všech uplatněných návrhových bodů s výjimkou
návrhového bodu A.5. V něm stěžovatelé tvrdí výlučně rozpor napadené části A s §51 odst. 2
stavebního zákona a nesprávné posouzení uvedené otázky krajským soudem. Kasační námitky
k návrhovému bodu A.5 tudíž spadají pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[60] Nejvyšší správní soud přistoupil ve vztahu k napadené části A nejprve k posouzení
tohoto tvrzeného nesprávného posouzení věci krajským soudem. Učinil tak proto, že pokud
by shledal, že krajský soud pochybil ve svém závěru, že napadená část A není v rozporu s §51
odst. 2 stavebního zákona, v konečném důsledku by to vedlo k závěru o nezákonnosti napadené
části A územního plánu. Ani případné jiné vady napadeného rozsudku by pak nemohly takový
závěr ovlivnit a ničeho by se nezměnilo na nutnosti zrušit územní plán v napadené části
A pro jeho nezákonnost. Bylo by proto bez praktického významu zabývat se jinými vadami
napadeného rozsudku, které by mohly vést nanejvýš k jeho zrušení a následnému doplnění jeho
odůvodnění krajským soudem, bylo-li by na místě zrušit i napadenou část A územního plánu.
[61] Stěžovatelé v návrhovém bodě A.5 namítají, že při vymezování napadené části
A odpůrkyně nepostupovala podle §51 odst. 2 stavebního zákona o výběru nejvhodnější
varianty. Mají za to, že v důsledku zanesení napadené části A do územního plánu došlo
k vymezení dvou souběžných dopravních koridorů jen několik metrů od sebe, tedy dopravní
obsluha dané lokality byla řešena duplicitně pro tentýž záměr koridoru pro dopravní obsluhu
a přístupnost navazujících pozemků.
[62] Krajský soud se uvedenému návrhovému bodu věnoval konkrétně v odstavci 92.,
byť předeslal, že tak činí spíše nad rámec dříve uvedeného (přestože se k uvedenému
konkrétnímu návrhovému bodu na jiných místech napadeného rozsudku nevěnoval).
Tento návrhový bod neshledal důvodným. Naopak za souladné se zákonem považoval zvolené
řešení, tedy že územní plán obsahuje duplicitní vymezení dopravních koridorů, což opětovně
vysvětlil odkazem na probíhající komplexní pozemkové úpravy. Postup odpůrkyně považoval
za vědomý a logický, umožňující širší možnost výběru koncepčního řešení v daném území
v mezích již schváleného územního plánu po dokončení pozemkových úprav. Duplicitní
vymezení dvou dopravních koridorů nepovažoval za skutečnost, která by vedla k porušení §51
odst. 2 stavebního zákona.
[63] Stěžovatelé se s krajským soudem rozcházejí ve výkladu §51 odst. 2 stavebního zákona.
V kasační stížnosti namítají, že z napadeného územního plánu je zřejmé, že má být realizován
pouze jeden z alternativně v územním plánu vymezených dvou dopravních koridorů, nikoliv
oba současně s tím, že prioritu i odpůrkyně dává dopravnímu koridoru ZDk vedoucímu v trase
stávající cesty po pozemku navrhovatelů. Nadto skutečnost, že dopravní koridor v napadené části
A byl vymezen jako územně právní pojistka, odpůrkyně uvedla teprve ve vyjádření k návrhu
v řízení před krajským soudem, nikoliv v odůvodnění územním plánu. Uvedené ustanovení
stavebního zákona podle stěžovatelů neumožňuje do územního plánu zanést současně
dvě varianty jednoho záměru, jak krajský soud dovodil.
[64] Podle §51 odst. 2 stavebního zákona, pokud návrh územního plánu obsahuje varianty řešení,
předloží pořizovatel na základě vyhodnocení výsledků projednání, výsledku řešení rozporů a vyhodnocení vlivů
na udržitelný rozvoj území, pokud se zpracovává, zastupitelstvu obce ke schválení návrh výběru nejvhodnější
varianty, který může obsahovat i podmínky k její úpravě. V rozsahu, v jakém se tyto podmínky odchylují
od zadání územního plánu, jsou jeho změnou. Zastupitelstvo obce je při schvalování vázáno stanovisky dotčených
orgánů nebo výsledkem řešení rozporů.“
[65] Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovateli v tom, že citované ustanovení stavebního
zákona vylučuje možnost, aby schválený územní plán obsahoval více variant uspořádání určitého
území, resp. zde vymezení dopravního koridoru. Pokud návrh územního plánu obsahuje
variantní řešení, ke schválení se předkládá nejvhodnější varianta. Není však sporu o tom,
že v souzené věci územní plán obsahuje v místě, kde se nacházejí také nemovitosti ve vlastnictví
stěžovatelů, dvě varianty řešení, jež jsou zamýšleny k témuž záměru, tedy k zajištění dopravní
obslužnosti a přístupnosti navazujících ploch. Tyto varianty jsou v rozporované části prakticky
vedle sebe s tím, že napadená část A vedoucí po pozemku ve vlastnictví státu parc. č. XD vede
v bezprostřední blízkosti pozemku stěžovatelů se stavbou č. p. X, zatímco druhá z variant
se nachází dále od této stavby (cca 15 m od ní) a vede v tomto místě po pozemku stěžovatelů
parc. č. XB. Přitom jediným z napadeného územního plánu seznatelným důvodem pro zahrnutí
napadené části A do územního plánu byly probíhající a neukončené (v době pořizování územního
plánu) komplexní pozemkové úpravy v dané lokalitě, a tedy nejistota o tom, zda po jejich
dokončení bude možno právě pozemek ve vlastnictví stěžovatelů, po němž vede stávající cesta,
k danému účelu (dopravní obslužnosti a prostupnosti navazujícího území) využít.
[66] Nejvyšší správní soud nesdílí názor krajského soudu, podle nějž probíhající komplexní
pozemkové úpravy jsou natolik podstatnou skutečností, pro niž lze do územního plánu začlenit
varianty řešení dopravní infrastruktury v téže lokalitě v rozporu s §51 odst. 2 stavebního zákona.
Jistě lze souhlasit s obecným závěrem, že volba varianty toho kterého řešení uspořádání území
(tedy i volba jedné z variant řešení dopravního koridoru k zajištění dopravní obslužnosti
a přístupnosti určitých ploch v území) je věcí zastupitelstva obce, které konec konců územní plán
schvaluje. Ustanovení §51 odst. 2 stavebního zákona však neumožňuje akceptovat výklad
předestřený krajským soudem, jakkoliv se může jeho úvaha jevit jako logická, zejména s ohledem
na okolnosti dané věci (probíhající komplexní pozemkové úpravy), a jakkoliv více variant
dopravního řešení určité lokality ve schváleném územním plánu učinila odpůrkyně nepochybně
vědomě.
[67] Územní plán jako koncepční dokument uspořádání určitého území (srov. §43 stavebního
zákona) musí být, nehledě na jistou z povahy věci nezbytnou míru obecnosti, natolik
jednoznačný, aby pro jeho adresáty bylo zřejmé, jaké řešení daná obec pro své území zvolila.
Nastala-li situace výše popsaná, vhodným se jevilo využití institutu územní rezervy. Jak již vyslovil
Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 As 39/2016 - 51, „územní
rezerva je pouze opatřením dočasným, které budoucí využití nijak nepředjímá. (…) z vymezení území jako
územní rezervy nelze dovozovat funkční využití, pro které je území pouze prověřováno.“ Zanesení a schválení
dvou variant řešení v územním plánu naopak není se stavebním zákonem souladné. Již z povahy
věci totiž dvě varianty řešení dopravního koridoru v téže lokalitě určené k témuž záměru
nemohou vyhovět požadavkům vyplývajícím z §51 odst. 2 stavebního zákona o volbě
nejvhodnější varianty při pořizování územního plánu.
[68] Nelze také přehlédnout, že právě volba nejvhodnější varianty řešení v sobě nutně
zahrnuje i respektování těch požadavků, které ve vztahu k napadené části A stěžovatelé namítali
(zohlednění cílů a úkolů územního plánování; respektování požadavků vyplývajících z vyhlášky
č. 501/2006 Sb.). Nejvhodnější varianta řešení nepochybně musí naplňovat i požadavek
proporcionality (mezi veřejnými a soukromými zájmy, kterých se územní plán dotýká a do nichž
může zasáhnout). Takový požadavek lze naopak stěží očekávat v případě, kdy územní plán
pro určité řešení v území obsahuje dvě varianty. Pro uvedené Nejvyšší správní soud nepovažuje
za správný výklad §51 odst. 2 stavebního zákona předestřený krajským soudem, resp. důvody,
jimiž obhajoval jeho neaplikaci ze strany odpůrkyně.
[69] Nejvyšší správní soud na základě právě vyřčeného shrnuje, že napadená část A územního
plánu je v rozporu s §51 odst. 2 stavebního zákona a krajský soud při aplikaci i výkladu
uvedeného ustanovení pochybil. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
je proto naplněn.
[70] S ohledem na právě uvedené je tudíž předčasné i nadbytečné hodnotit napadený rozsudek
z pohledu vypořádání zbylých návrhových bodů (A.1 až A.4.; k návrhovému bodu A.6
se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v odst. [44] a [45]). Jejich obsahem byl jednak tvrzený rozpor
napadené části A s ustanoveními §3, §9 a §25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. (návrhové body A.1.2
a A.2), a dále také neproporcionalita duplicitního řešení dopravního koridoru, jež je podstatou
napadené části A (návrhové body A.1.3, A.1.4, A.4), resp. i navazující námitky o chybném
posouzení pozemku parc. č. XD jako pozemku historicky určeného ke zpřístupnění navazujících
pozemků (návrhový bod A.1.1), jenž je stabilizovanou plochou (návrhový bod A.3).
[71] Nebýt porušení §51 odst. 2 stavebního zákona o volbě nejvhodnější varianty dopravního
koridoru na pozemku v bezprostřední blízkosti s nemovitostí stěžovatelů, nevyvstaly
by ani tyto navazující otázky a námitky. Jinými slovy, právě skutečnost, že územní plán obsahuje
dvě varianty řešení dané části území, a je proto nezákonný, zapříčinila i to, že stěžovatelé namítali
výše zmíněné další vady napadené části A územního plánu. Těmi se však lze smysluplně zabývat
teprve tehdy, bude-li územní plán v dotčené části v souladu se stavebním zákonem obsahovat
pouze jedno řešení (jehož volba je nepochybně na odpůrkyni). Teprve pak lze hodnotit, zda tato
nejvhodnější varianta řešení území je v souladu s cíli a úkoly územního plánování, s vyhláškou
č. 501/2006 Sb., resp. zda je schválené řešení také proporcionální, stejně jako i to, zda ve vztahu
k této jediné variantě odpůrkyně řádně a dostatečně vypořádala případné námitky v rozhodnutí
o nich.
[72] Nejvyšší správní soud tak již pouze pro úplnost a nad rámec potřebného odůvodnění
shrnuje stručné závěry ke stížnostním námitkám týkajícím se vypořádání návrhových bodů A.1
až A.4 ze strany krajského soudu, aniž však mohou ovlivnit závěr o nezákonnosti napadené části
A územního plánu.
[73] Nejvyšší správní soud již výše dovodil, že k naplnění požadavku přezkoumatelnosti
soudního rozhodnutí není nezbytně nutné se obsáhle vypořádat s každou dílčí námitkou.
V nynějším případě jsou však závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku ve vztahu
k napadené části A veskrze obecné, bez bližší návaznosti na jednotlivé konkrétní návrhové body
uplatněné k obsahu napadené části A územního plánu. Uvedené platí pro vypořádání návrhových
bodů A.1, A.2 (až na dílčí závěry týkající se tvrzeného rozporu napadené části A s §25
vyhl. č. 501/2006 Sb.), A.3, jakož i A.4.
[74] Krajský soud totiž při vypořádání návrhových bodů A.1, A.3 a A.4 (jakož i návrhového
bodu A.5, o němž již Nejvyšší správní soud pojednal dříve) zvolil postup, v němž vyjádřil obecné
teze, na kterých stojí přezkum opatření obecné povahy (srov. opět odst. [9] a také [48] výše).
Vyjádřil nutnost zdrženlivosti a minimalizace zásahů soudní moci do práva obce upořádat vlastní
území (odst. 80.). V obecnosti se vyjádřil i k proporcionalitě (odst. 81.) a jejímu pojetí
při přezkumu územních plánů (odst. 90.), stejně jako i k významu územního plánování a jeho
podstatě (odst. 91.). Tyto obecné teze neobsahovaly posouzení konkrétních návrhových bodů
a v nich tvrzených nedostatků územního plánu (jeho napadené části A). Ani rozpor napadené
části A s vyhláškou č. 501/2006 Sb. krajský soud neposoudil důsledně a v tom rozsahu, jak zněly
zcela konkrétní námitky vznesené v návrhovém bodě A.2. Krajský soud své obecné a neúplné
úvahy v napadeném rozsudku nakonec obecně shrnul tak, že „postupem odpůrce tak bylo dáno za dost
ochraně soukromých zájmů fyzických a právnických osob stejně tak jako proporcionalitě přijatého řešení. Přijaté,
byť duplicitní řešení, je v souladu se zákonem a minimálním způsobem zasahuje do práv soukromých osob.“
[75] Nejvyšší správní soud má za to, že vzhledem k podrobnosti a konkrétnosti uvedených
návrhových bodů v daném případě nepostačovalo zmíněné obecné posouzení. Z uvedeného
důvodu považuje vypořádání uvedených návrhových bodů (až na již zmíněnou výjimku týkající
se návrhového bodu A.2) za nedostatečné, a tudíž za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[76] Jak již ale Nejvyšší správní soud také vysvětlil, skutečnost, že napadený rozsudek
je ve vztahu k právě uvedeným návrhovým bodům nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že územní plán je v napadené části A nezákonný,
a je proto na místě přistoupit ke zrušení této jeho části.
[77] I přes právě uvedené Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se stručně vyjádřit
též k namítaným vadám, jež podle stěžovatelů naplňují kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
[78] Stěžovatelé tvrdí, že nedostatky podřaditelné pod zmíněný kasační důvod se týkají
návrhového bodu A.1.1 (chybné označení pozemku parc. č. XH jako pozemku historicky
určeného ke zpřístupnění dalších pozemků s poukazem na historické a stěžovateli opakovaně
zmiňované konsekvence o faktickém stavu v terénu, který je nejméně od roku 1953 ustálen
tak, že prostupnost pozemků v terénu zajišťuje cesta vedoucí po pozemku navrhovatelů
parc. č. XB). Stejný kasační důvod stěžovatelé uplatňují i ve vztahu k námitkám uvedeným
v návrhovém bodě A.6 (byť ten se týkal nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí
o námitkách proti územnímu plánu). V úplné obecnosti uvedený kasační důvod stěžovatelé
vznášejí i k posouzení návrhových bodů A.1.2, A.1.3, A.1.4, aniž blíže formulovali konkrétní
stížnosti námitky.
[79] Nejvyšší správní soud však upozorňuje na to, že námitky podřaditelné pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (nehledě na obecnost některých z nich) stěžovatelé uplatnili
právě proto, že nesouhlasí s duplicitním řešením dopravního koridoru v územním plánu.
Jak již ale Nejvyšší správní soud vysvětlil, právě zanesení dvou variant řešení dopravní
obslužnosti v tomtéž místě (v blízkosti domu stěžovatelů), buď po pozemku ve vlastnictví státu,
nebo po pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, bylo důvodem, pro který shledal rozpor územního
plánu s §51 odst. 2 stavebního zákona. V takovém případě je již nadbytečným zabývat se tím,
zda byl též naplněn uvedený kasační důvod.
[80] K věcnému posouzení všech návrhových bodů (vedle návrhového bodu A.5) vztahujících
se k napadené části A, ať již se týkaly tvrzeného rozporu této části územního pánu s vyhláškou
č. 501/2006 Sb., nebo jeho namítané neproporcionality vycházející mj. i z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, je nezbytným předpoklad, že územní plán obsahuje pouze jedno
řešení uspořádání daného území (to nejvhodnější), což v daném případě splněno nebylo. Jinými
slovy, posoudit, zda řešení přijaté v územním plánu a rozporované v námitkách stěžovatelů
v procesu jeho pořízení vychází ze skutkového stavu vyplývajícího ze spisu, či zda není v rozporu
též s jednotlivými ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb., resp. splňuje požadavek
proporcionality, je možno teprve tehdy, bude-li územní plán respektovat požadavky vyplývající
z §51 odst. 2 stavebního zákona o volbě nejvhodnější varianty řešení dopravního koridoru
v místě blízkosti nemovitostí stěžovatelů. Tedy bude-li v této části zákonný.
[81] Nejvyšší správní soud s ohledem na právě uvedené uzavírá, že krajský soud pochybil
při posouzení návrhového bodu A.5 a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
byl naplněn. Z uvedeného důvodu bylo také předčasné zabývat se zbylými stížnostními
námitkami, jež se týkaly napadeného rozsudku a v něm obsaženého vypořádání rozporu
napadené části A s jednotlivými ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb., s cíli a úkoly územního
plánování či navazující proporcionalitou napadené části A, jež v sobě zahrnuje i odpovědi
na otázky týkající se posouzení stávající cesty jako veřejné, s jejíž existencí počítá též návrh
komplexních pozemkových úprav. To bude možné teprve za předpokladu, že územní plán bude
obsahovat jedinou (nejvhodnější) a také odůvodněnou variantu řešení dopravního koridoru
v daném území.
VIII.
[82] Nejvyšší správní soud z důvodů shora uvedených shledal napadený rozsudek dílem
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (v části týkající se napadené části B), a dílem
též nezákonným pro rozpor s §51 odst. 2 stavebního zákona (ve vztahu k napadené části A),
a proto jej zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 části věty první
před středníkem s. ř. s. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[83] Nejvyšší správní soud v daném případě nepřistoupil přímo ke zrušení územního plánu
v rozsahu napadené části A. Krajský soud je totiž povinen nejprve znovu přezkoumatelně
posoudit návrhový bod B.2, tedy námitky o tom, zda územní plán obsahuje odůvodnění potřeby
vymezení nové zastavitelné plochy ZB16 a zda tímto vymezením nedošlo k tvrzenému porušení
§53 odst. 5 písm. f) stavebního zákona ve spojení s jeho §18. Teprve poté krajský soud
opětovně učiní závěr o zákonnosti a proporcionalitě napadené části B územního plánu a současně
územní plán zruší v rozsahu napadené části A.
[84] Za rozporné se zásadou hospodárnosti řízení naopak v nynějším specifickém případě
Nejvyšší správní soud považuje uložení povinnosti krajskému soudu k opětovnému
přezkoumatelnému posouzení návrhových bodů A.1 až A.4, neboť na výsledek řízení ve vztahu
k napadené části A takové doplňující odůvodnění napadeného rozsudku nemůže mít jakýkoliv
vliv.
[85] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu